53 Ad 5/2026

Plný text

č. j. 53 Ad 5/2026 - 34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobce: R. V. bytem X zastoupený advokátem JUDr. Viktorem Pakem sídlem Francouzská 171/28, 120 00 Praha 2 proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, 150 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 12. 2025, č. j. X, takto:

I. Rozhodnutí žalované ze dne 2. 12. 2025, č. j. X, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6 134,70 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Rozhodnutím ze dne 12. 10. 2023, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), žalovaná zamítla žalobcovu žádost o zvýšení procentní výměry starobního důchodu za vychované dítě pro nesplnění podmínek čl. II zákona č. 323/2021 Sb. Rozhodnutím ze dne 27. 3. 2024, č. j. X, žalovaná prvostupňové rozhodnutí potvrdila a zamítla žalobcovy námitky proti němu. Rozsudkem ze dne 30. 9. 2024, č. j. 49 Ad 8/2024 – 38, soud zamítl žalobcovu žalobu 2 53 Ad 5/2026 proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 3. 2024. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) následně rozsudkem ze dne 22. 8. 2025, č. j. 7 Ads 263/2024 – 22, rozsudek zdejšího soudu i rozhodnutí žalované ze dne 27. 3. 2024 zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobcovy námitky opět zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Žaloba 2. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce úvodem poukazuje na zřejmou nesprávnost výroku napadeného rozhodnutí, neboť prvostupňové rozhodnutí je v něm označeno číslem jednacím „XA“ namísto „X“. Dále namítá, že žalovaná porušila § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť před vydáním napadeného rozhodnutí žalobci nedala možnost seznámit se s písemnou odpovědí žalobcovy manželky ze dne 14. 10. 2025, kterou použila jako podklad napadeného rozhodnutí. Konečně žalobce upozorňuje, že NSS v bodě 17 zrušujícího rozsudku žalované výslovně vytknul, že neodůvodnila, proč neprovedla žalobcem navržené důkazy (výslech žalobcova syna a žalobce). Žalovaná v dalším řízení tyto důkazy opět neprovedla ani nezdůvodnila proč. Vyjádření žalované 3. Žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby. Odkazuje na § 85a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, dle kterého se v řízení ve věcech důchodového pojištění nepoužijí ustanovení správního řádu o vyjádření účastníků k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. Dále poukazuje na to, že žalobce své důkazní návrhy upínal pouze k prokázání časového úseku péče od 3. 6. 1993 do 15. 4. 2000. Tuto dobu péče ale žalovaná nikterak neznevažovala. Žalovaná nemá povinnost dokazováním ověřovat veškerá uplatněná tvrzení, zejména ta, která ani nečiní spornými. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uzavřela, že nebylo prokázáno, že by osobní péči o syna většinově zastával žalobce, jakkoliv nepanoval spor o to, že poslední roky do nabytí zletilosti o něj v největším rozsahu pečoval žalobce. Shledala-li žalovaná skutkový stav za nezpochybněný (žalobce ve správním řízení nevznesl žádná protitvrzení), neměla povinnost ex offo prověřovat, zda žalobce náhodou někdy nepečoval o syna převažující měrou již před rozvodem. Žalovaná neměla sebemenší pochybnosti o dostatečnosti žalobcových tvrzení, které by bylo namístě rozptýlit výzvou k doplnění a dalšímu dokazování, jak uzavřel NSS. Žalobce čestně prohlásil, že o syna osobně a v největším rozsahu pečoval pouze v době od 3. 6. 1993 do 15. 4. 2000. Neuvedl, že by o něj převážně pečoval i v době jiné. Poučovací povinnost žalované nelze vykládat coby komplexní a nepřetržitý návod pro účastníky jak postupovat, aby dosáhli žádoucího výsledku. Replika 4. Žalobce opakuje, že právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí je dle judikatury základním procesním právem účastníka. Článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod dle jeho názoru požívá „aplikační přednosti“ před zákonem o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Argumentace žalované o nadbytečnosti důkazních návrhů měla být součástí napadeného rozhodnutí. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 3 53 Ad 5/2026 Soud nejednal s osobou pobírající výchovné jako s osobou zúčastněnou na řízení 5. Před vlastním posouzením věci pokládá soud za nezbytné vysvětlit, proč žalobcova bývalá manželka jako osoba pobírající výchovné nemá v nynějším řízení postavení osoby zúčastněné na řízení dle § 34 s. ř. s.

6. Podle § 34 odst. 1 s. ř. s. jsou osobami zúčastněnými na řízení osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.

7. NSS v rozsudku ze dne 17. 12. 2025, č. j. 2 Ads 63/2025 – 34, dospěl k závěru, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o určení převážně pečující osoby pro účely přiznání výchovného (§ 34a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve spojení s § 6 odst. 3 bodem 14 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) je krajský soud povinen vyrozumět podle § 34 odst. 2 s. ř. s. osobu, která dosud výchovné pobírá, jako potenciální osobu zúčastněnou na řízení, neboť zrušení či změna žalobou napadeného rozhodnutí může přímo zasáhnout do jejích práv.

8. V nynějším řízení ovšem není předmětem soudního přezkumu rozhodnutí o určení převážně pečující osoby vydané ve sporném řízení dle § 6 odst. 3 bodu 14 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, nýbrž (již přímo) rozhodnutí o žádosti o zvýšení starobního důchodu o výchovné dle čl. II bodu 5 zákona č. 323/2021 Sb. Prvostupňovým rozhodnutím tak žalovaná nerozhodla o tom, kdo je osobou převážně pečující o žalobcova syna, ale zamítla žalobcovu žádost o zvýšení starobního důchodu o výchovné; a napadeným rozhodnutím pak toto rozhodnutí potvrdila a zamítla žalobcovy námitky.

9. Soud má za to, že závěry shora citovaného rozsudku nelze automaticky přenášet i na tento typ řízení. Podstatný rozdíl spočívá v tom, že výrok rozhodnutí dle § 6 odst. 3 bodem 14 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení závazně určuje, kdo je osobou převážně pečující – a to v souladu s § 73 odst. 2 správního řádu ve vztahu k oběma rodičům, kteří jsou jeho účastníky (viz bod 34 cit. rozsudku NSS, dle kterého žalovaná jednala jako s účastníkem i s matkou), i ve vztahu ke správním orgánům. Jinými slovy toto rozhodnutí závazně řeší otázku převažující péče nejen ve vztahu k žadateli o zvýšení starobního důchodu o výchovné, ale rovněž k osobě, která výchovné dosud pobírala. Jak upozornil NSS (viz bod 35 cit. rozsudku), vzhledem k tomu, že nárok na výchovné má jen jedna pečující osoba, úspěch žadatele (otce) by vedl o odnětí výchovného osobě, která je dosud pobírala (matka). K tomu zdejší soud dodává, že v řízení o odnětí výchovného (tj. snížení starobního důchodu o výchovné podle čl. II bodu 7 zákona č. 323/2021 Sb.) by pak tato osoba nemohla otázku převažující péče otevřít, neboť již byla vyřešena (pravomocným) rozhodnutím dle § 6 odst. 3 bodu 14 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, jímž je žalovaná vázána dle § 73 odst. 2 a § 57 odst. 3 správního řádu.

10. Pro řízení o zvýšení starobního důchodu o výchovné dle čl. II bodu 5 zákona č. 323/2021 Sb. je otázka převažující péče taktéž klíčová. Má ovšem povahu otázky tzv. předběžné ve smyslu § 57 správního řádu. Nebylo-li tedy o tom, kdo je osobou převážně pečující, pravomocně rozhodnuto v řízení dle § 6 odst. 3 bodu 14 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (§ 57 odst. 3 správního řádu), může si o této otázce žalovaná učinit úsudek sama v souladu s § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu [soud poznamenává, že žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení není k rozhodnutí této otázky ani příslušná, neboť o ní Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 4 53 Ad 5/2026 dle § 6 odst. 3 bodu 14 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení rozhoduje Územní správa sociálního zabezpečení; je tak splněna i tato podmínka dle § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu]. Řešení této předběžné otázky se promítá jen do odůvodnění, a nikoliv do výroku rozhodnutí žalované. Není tedy závazné pro další správní orgány ani pro žalovanou samotnou ve smyslu § 73 odst. 2 (či § 57 odst. 3) správního řádu (viz též bod 33 rozsudku NSS ze dne 18. 9. 2025, č. j. 2 Afs 21/2025 – 48); nehledě na to, že osoba pobírající výchovné ani není účastníkem řízení o žádosti jiné osoby o jeho přiznání, aby pro ni výrok rozhodnutí žalované mohl být závazný. Z toho vyplývá, že i kdyby žalovaná žadateli o výchovné (žalobci) vyhověla a výchovné přiznala, není vyloučeno, aby v řízení o snížení starobního důchodu o výchovné (dle čl. II bodu 7 zákona č. 323/2021 Sb.) byla otázka převažující péče vyřešena jinak (např. ve prospěch osoby dosud je pobírající).

11. Z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí dle § 6 odst. 3 bodu 14 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení má přímý dopad do právního postavení osoby dosud pobírající výchovné, neboť je pro ni závazné, jde-li o otázku určení převážně pečující osoby. Rozhodnutí o žádosti o zvýšení výchovného dle čl. II bodu 5 zákona č. 323/2021 Sb. ovšem takový přímý dopad nemá, neboť otázka převážně pečující osoby je zde řešena toliko jako předběžná. Výsledek jejího řešení nepředurčuje, jak bude zodpovězena ve vztahu k žalobcově bývalé manželce jako osobě dosud pobírající výchovné v jakémkoliv jiném řízení (zejm. v řízení dle čl. II bodu 7 zákona č. 323/2021 Sb.). Soud připouští, že odlišné řešení této otázky v různých řízeních by bylo nežádoucí, avšak není vyloučeno. Je na správních orgánech, aby takovým situacím předcházely a v případě sporu o výchovné nejprve provedly řízení dle § 6 odst. 3 bodu 14 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v němž se otázka převažující péče závazně vyřeší za účastenství obou rodičů. Zjevná absence provedení tohoto řízení v nynější věci nicméně nic nemění na povaze napadeného rozhodnutí, tedy na tom, že se jeho vydání ani zrušení nemůže přímo dotknout práv a povinností žalobcovy bývalé manželky. Jelikož přímé dotčení na právech a povinnostech napadeným rozhodnutím či jeho zrušením je nutnou podmínkou k získání postavení osoby zúčastněné na řízení (§ 34 odst. 1 s. ř. s.), soud uzavírá, že toto postavení žalobcově manželce nenáleží. Posouzení věci 12. Soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků, je včasná a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Poté přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu napadených výroků a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). O žalobě soud rozhodl bez jednání v souladu s § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Jednání nebylo zapotřebí ani k dokazování. Účastníci žádné důkazy nenavrhli a veškeré rozhodující skutečnosti vyplynuly z obsahu správního spisu, jímž se zásadně nedokazuje.

13. K úvodnímu poukazu žalobce na chybu ve výroku napadeného rozhodnutí soud jen stručně konstatuje, že – jak sám žalobce připouští – jde o pouhou zřejmou nesprávnost (zjevnou chybu v psaní), která nemá žádný vliv na srozumitelnost, přezkoumatelnost, a potažmo zákonnost napadeného rozhodnutí. Ze záhlaví, které obsahuje i správné označení prvostupňového rozhodnutí, a především z obsahu odůvodnění, jež jasně hodnotí zákonnost a správnost prvostupňového rozhodnutí a posuzuje žalobcovy námitky proti němu, je bez jakýchkoliv pochyb patrné, že žalovaná napadeným rozhodnutím rozhodla právě o Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 5 53 Ad 5/2026 námitkách žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí. Z obsahu žaloby je ostatně evidentní, že i sám žalobce to dobře ví.

14. Žalobce namítá, že žalovaná i přes výslovnou výtku NSS znova nezdůvodnila, proč neprovedla žalobcem navržené důkazy.

15. Soud připomíná, že nerespektování závazného právního názoru má za následek zrušení nového rozhodnutí správního orgánu bez dalšího. V řízení o žalobě proti novému rozhodnutí správního orgánu se u těch otázek, který byly soudem zodpovězeny při zrušení původního rozhodnutí, přezkoumává pouze to, zda správní orgán postupoval v souladu se závazným právním názorem soudu. Ohledně takto vyřešených otázek již není prostor pro polemiku [viz rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2024, č. j. 9 As 66/2023 – 72, č. 4615/2024 Sb. NSS, a tam shrnutá judikatura, zejm. v bodech 22 až 26; citované závěry samozřejmě shodně platí pro závazný právní názor NSS vyslovený vůči správním orgánům dle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., ve znění účinném do 31. 12. 2025, ve spojení s § 78 odst. 5 s. ř. s.].

16. NSS v bodě 17 zrušujícího rozsudku doslova uvedl: „Souhlasit lze i s tím, že žalovaná řádně neodůvodnila, proč neprovedla stěžovatelem navržené důkazy. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná svou judikaturu ve vztahu k prokazování rozhodných skutečností správními orgány. Při dokazování klíčových skutečností případu by měl správní orgán postupovat způsobem vedoucím ke zjištění stavu věci v míře umožňující zákonné rozhodnutí. Nejvyšší správní soud dovodil, že ani ‚případné nesplnění součinnosti účastníka řízení označit důkazy na podporu svých tvrzení dle § 52 správního řádu totiž nezbavuje správní orgán povinnosti zjistit podstatný skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti‘ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 Azs 181/2018-29, bod 19). Ze správního spisu plyne, že stěžovatel navrhl provedení výslechu syna a své osoby. Žalovaná však v rozhodnutí řádně neodůvodnila, proč důkazy neprovedla.“ 17. Z citovaného jasně vyplývá, že NSS v rámci závazného právního názoru žalované uložil, aby se pro příště řádně zabývala žalobcovými důkazními návrhy a případně odůvodnila, proč je neprovedla. Žalobci lze přisvědčit, že k tomu nedošlo. Žalovaná žalobcem navržené důkazy (výslech žalobce a jeho syna) neprovedla a v odůvodnění napadeného rozhodnutí současně není žádná zmínka o tom, proč tak neučinila. Porušila tedy závazný právní názor NSS, což je samo o sobě důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (viz rozsudek NSS ze dne 29. 4. 2009, č. j. 4 Azs 72/2008 – 100).

18. K vyjádření žalované lze předně dodat, že jím nelze odstranit nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz např. bod 25 rozsudku NSS ze dne 23. 4. 2021, č. j. 3 As 250/2020 – 77). Soud si je dále vědom toho, že ve svém rozsudku označil provádění žalobcem navržených důkazů za nadbytečné, neboť byly navrženy k prokázání tvrzení, které nebylo sporné; a z toho důvodu shledal, že vada řízení spočívající v nezdůvodnění neprovedení těchto důkazů neměla vliv na zákonnost rozhodnutí žalované (viz bod 40 předchozího rozsudku soudu). Byť se k této argumentaci NSS výslovně nevyjádřil, ze zrušujícího rozsudku je v každém případě implicitně zřejmé, že se s ní neztotožnil. Nad rámec nezbytného odůvodnění lze doplnit, že NSS ve zrušujícím rozsudku zdůraznil především zásadu materiální pravdy a skutečnost, že na účastníkovi neleží břemeno tvrzení a důkazní (viz bod 14); a žalované vytknul to, že dostatečně neodůvodnila a nepodložila závěr o převážné péči matky (viz bod 15). Z toho lze usuzovat, že NSS pokládal žalobcovy důkazní návrhy za potenciálně relevantní z hlediska řádného zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro zákonné rozhodnutí žalované (§ 3 správního řádu) bez ohledu na Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 6 53 Ad 5/2026 to, k jakému tvrzení byly navrženy (tj. i ve vztahu k jiným rozhodujícím skutečnostem, než k žalobcovu tvrzení o převážné péči o syna v období od 3. 6. 1993 do 15. 4. 2000). Proto trval na tom, aby žalovaná alespoň řádně zdůvodnila, proč tyto důkazy neprovedla.

19. Za dané situace nemá smysl se zabývat žalobcovou druhou námitkou, že mu žalovaná nedala možnost se vyjádřit k odpovědi manželky jako k podkladu rozhodnutí před jeho vydáním. Porušení závazného právního názoru NSS je samo o sobě důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí. Vypořádání této námitky pak ani nemá žádný význam pro další řízení před žalovanou (viz např. rozsudek NSS ze dne 14. 11. 2022, č. j. 3 Afs 242/2020 – 32, bod 28). Žalobce z obsahu napadeného rozhodnutí již ví, že mezi podklady rozhodnutí je i odpověď jeho manželky (resp. i úplné znění opatrovnického rozsudku). V dalším řízení tedy bude mít možnost se k tomuto podkladu vyjádřit. Závěr a náklady řízení 20. S ohledem na shora uvedené závěry soud napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení dle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), v němž je vázána právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V souladu s právním názorem NSS se tak především výslovně vypořádá s žalobcovými důkazními návrhy v odůvodnění svého dalšího rozhodnutí, nepřistoupí-li k jejich provedení.

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci úspěšný, náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených nákladů proti neúspěšné žalované. Náhradu nákladů řízení tvoří odměna advokáta za jeden úkon právní služby po 4 620 Kč (sepis žaloby) podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif; a paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce žalobce je zároveň plátcem DPH, proto je odměna navýšena o její náhradu ve výši 1 064,70 Kč (21 %). Celková náhrada nákladů řízení žalobce tak činí 6 134,70 Kč. Náhrada je splatná do třiceti dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.) k rukám zástupce žalobce (§ 64 s. ř. s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).

22. Soud žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení spočívající v odměně advokáta a paušální náhradě hotových výdajů za přípravu a převzetí zastoupení a sepis repliky. Zástupce žalobce nepřebíral novou věc, neboť s ní byl již podrobně seznámen z předchozího soudního řízení před zdejším soudem a NSS; ostatně jediná námitka, kterou se soud zabýval (nevypořádání důkazních návrhů), byla prakticky opakováním jedné z předchozích. Replika pak neobsahovala žádná nová a relevantní tvrzení ani argumentaci. Jednalo se tedy o náklad nedůvodně vynaložený. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 7 53 Ad 5/2026 Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 22. dubna 2026 Richard Galis v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.