53 Ad 8/2026

Plný text

č. j. 53 Ad 8/2026 – 30 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobkyně: Š. . bytem X zastoupená advokátem JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M. sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2025, č. j. MPSV-2025/254800-925, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2025, č. j. MPSV-2025/254800-925, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 404,10 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Příbrami (dále jen „úřad práce“) rozhodnutím ze dne 27. 5. 2024, č. j. 1808/2024/VOT (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zamítl návrh žalobkyně na změnu výše příspěvku na péči od března 2024 a příspěvek ponechal v původní výši 12 800 Kč měsíčně. V odůvodnění konstatoval, že žalobkyně splňuje podmínky § 4 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a nezvládá 8 základních životních potřeb – mobilita, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 2 53 Ad 8/2026 fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost, a tudíž je závislá na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni III (těžká závislost).

2. Žalobkyně se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolala. Žalovaný dosud již dvakrát odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí žalovaného však vždy zrušil zdejší soud: nejprve rozsudkem ze dne 28. 2. 2025, č. j. 58 Ad 34/2024 – 28, a posléze rozsudkem ze dne 12. 9. 2025, č. j. 46 Ad 23/2025 – 22. Soud především opakovaně neměl úvahy žalovaného a posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí za dostatečné ve vztahu k základní životní potřebě komunikace. V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný i napotřetí žalobkynino odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žaloba 3. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.

4. Žalobkyně namítá, že žalovaný opět nerespektoval závazný právní názor soudu. Soud žalovanému výslovně uložil, aby se v rámci posouzení komunikace zabýval zejména otázkou, zda je žalobkyně schopna používat běžné komunikační prostředky a vytvářet rukou psanou krátkou zprávu v přijatelném standardu.

5. Ve vztahu k první z těchto dílčích aktivit soud uvedl, že pokud může žalobkyně používat mobilní telefon pouze v případě, že jí pro to pečující osoba vytvoří vhodné podmínky (připraví komunikační prostředek a upraví polohu žalobkyně), nelze aktivitu považovat za zvládanou způsobem, který je běžný a obvyklý. Soud zdůraznil, že nutnost aktivní pomoci jiné osoby při přípravě a používání mobilního telefonu je pro posouzení této dílčí aktivity rozhodující. Žalovaný se však omezil jen na konstatování, že žalobkyně je schopna telefonovat mobilním telefonem s využitím hlasitého odposlechu, popř. hands-free režimu, což považoval za přijatelný standard. Nevypořádal se s otázkou, zda je žalobkyně schopna si komunikační prostředek připravit a používat jej. Z doplňujícího posudku posudkové komise je patrné, že dle posudkové komise se posuzování komunikace nevztahuje k manipulaci s komunikačním prostředkem, nýbrž výlučně k samotné schopnosti telefonického hovoru. Takový přístup je ale v přímém rozporu se závazným právním názorem soudu. Posudková komise považovala za přijatelný standard telefonování prostřednictvím zařízení pevně umístěného na držáku vozíku či v nabíječce, ale nijak nezohlednila, že žalobkyně si tyto podmínky sama nevytvoří.

6. Žalovaný ani nerespektoval závazný právní názor ve vztahu k dílčí aktivitě vytvářet rukou psanou krátkou zprávu. Soud uvedl, že tuto aktivitu nelze ztotožnit se schopností se podepsat. Posudková komise v doplňujícím posudku k této aktivitě toliko uvedla, že žalobkyně zvládala i písemnou komunikace a byla schopna vytvořit rukou psanou krátkou zprávu, aniž by konkretizovala, na základě jakých zjištění tento závěr učinila. Z napadeného rozhodnutí ani posudku není zřejmé, že by byla tato schopnost jakkoliv ověřována. Tento závěr opět implicitně vychází ze schopnosti žalobkyně se podepsat, což soud odmítl.

7. Žalobkyně pokládá napadené rozhodnutí opět za nepřezkoumatelné, neboť žalovaný ani sám nedoplnil chybějící právní úvahy. Otázka, zda je určitá potřeba zvládána v přijatelném standardu, je dle závěrů zrušujících rozsudků právní. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 3 53 Ad 8/2026 Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Posudková komise opakovaně a odborně doložila zachování schopnosti komunikace v přijatelném standardu s využitím běžných kompenzačních pomůcek (hands-free, držák telefonu, speciální pera). Zákonný standard nevyžaduje absolutní funkčnost 24 hodin denně, ale schopnost zvládat potřebu v běžném prostředí s pomůckami. Námitky žalobkyně (únava, proměnlivost stavu) nejsou podloženy novými objektivními lékařskými zprávami. Replika 9. Žalobkyně opakuje, že podstatou projednávané věci je dodržení závazného právního názoru zdejšího soudu. Žalovaný setrval na identické argumentaci, kterou již soud odmítl. Žalovaný nadále redukuje posouzení komunikace na pouhou technickou možnost telefonického hovoru za specifických podmínek. Zůstává opomenuto, že žalobkyně není schopna komunikační prostředek samostatně připravit ani jej použít v běžných životních situacích. Obdobně žalovaný v rozporu s názorem soudu opět dovodil schopnost psaní krátké zprávy rukou ze schopnosti podpisu. Žalovaný bagatelizuje tvrzení žalobkyně o praktických limitech komunikace. Posouzení věci 10. Soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků, je včasná a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Poté přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu napadených výroků a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť postupoval podle § 76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s., a navíc byly splněny i podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Jednání ani nebylo zapotřebí k provádění dokazování. Lékařská zpráva z neurologického vyšetření ze dne 25. 3. 2026 předložená žalobkyní nebyla relevantní pro posouzení věci, neboť podstatná byla pouze otázka dodržení závazného právního názoru soudu. Soud dále vycházel pouze ze správního spisu. Seznámení se s obsahem správního spisu nevyžaduje provádění dokazování (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu, dále jen „NSS“, ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 – 56, nebo ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

11. Stěžejní otázkou projednávané věci je, zda žalovaný dodržel závazný právní názor vyslovený ve dvou zrušujících rozsudcích soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Soud stručně opakuje, že nerespektování závazného právního názoru má bez dalšího za následek zrušení nového rozhodnutí. I soud je přitom svým dříve vyjádřeným závazným právním názorem vázán. Vázanost právním názorem je oslabena pouze výjimečně, a to typicky v případě nových skutkových zjištění nebo změny právní úpravy, popř. v důsledku tzv. kvalifikované změny judikatury na úrovni, kterou by byl soud povinen akceptovat v novém rozhodnutí (viz podrobně body 8 až 11 druhého zrušujícího rozsudku).

12. Soud se ztotožňuje s žalobkyní, že žalovaný opět porušil závazný právní názor soudu.

13. Ve vztahu k dílčí aktivitě užívání běžných komunikačních prostředků dle přílohy č. 1 písm. c) bodu 5 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „prováděcí vyhláška“), soud v prvním zrušujícím rozsudku vytkl žalovanému, že se nezabýval tvrzením žalobkyně, že je schopna ovládat mobilní zařízení až Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 4 53 Ad 8/2026 ve chvíli, kdy jí pro to pečující osoba vytvoří podmínky (připraví jí nejen samotný komunikační prostředek, ale rovněž upraví její polohu), a případnými důsledky pro zvládání dané dílčí aktivity. Poukázal na to, že toto tvrzení žalobkyně má oporu v posudku posudkové komise, která konstatovala na horních končetinách kořenově těžkou, akrálně středně těžkou parézu s tím, že je schopna flexe horních končetin zhruba k úrovni obličeje. Zároveň soud konstatoval, že „jestliže může žalobkyně používat mobilní telefon pouze v případě, že jí pro to pečující osoba vytvoří podmínky (a to do té míry, že připraví nejen samotný komunikační prostředek, ale rovněž upraví polohu žalobkyně), pak lze podle mínění soudu sotva hovořit o zvládání aktivity způsobem, který je běžný a obvyklý“. Upozornil současně, že úvahy uvedené v bodech 41 až 44 jsou úvahy právní, a proto je žalovaný může doplnit i sám a na jejich základě nárok žalobkyně znovu posoudit.

14. Ve druhém zrušujícím rozsudku (viz body 14 až 18) pak soud dospěl k závěru, že se posudková komise opět nezabývala tvrzením žalobkyně, že může s mobilním telefonem sama pracovat až poté, co jí jej pečující osoba připraví, a jeho užívání tak podmiňuje dopomoc pečující osoby; a že pouze zopakovala, že žalobkyně byla schopná telefonovat mobilním telefonem s případným využitím hlasitého odposlechu. Že by se tímto tvrzením zabývala, nebylo zřejmé ani z konstatování, že „hybnost aker horních končetin nebyla ztracena“, respektive že „funkční postižení pro zvládání této základní životní potřeby nedosahovalo úplné ztráty či těžkého funkčního postižení“. Tento nedostatek nenapravil ani žalovaný, ačkoli dle závěru prvního zrušujícího rozsudku bylo možné, aby sám doplnil právní úvahy a na jejich základě opětovně posoudil příspěvek na péči. V závěru (viz bod 23) soud výslovně uvedl, že ve vztahu k dílčí aktivitě používání běžných komunikačních prostředků žalovaný „vyjde v souladu s požadavky vyslovenými ve zrušujícím rozsudku z toho, že mobilní telefon je běžným komunikačním prostředkem a pokud žalobkyně není schopna používat mobilní zařízení, aniž by jí pro to vytvořila pečující osoba podmínky (a to do té míry, že připraví nejen samotný komunikační prostředek, ale rovněž upraví polohu žalobkyně), pak nelze považovat aktivitu za zvládanou způsobem, který je běžný a obvyklý“ (zvýraznil soud nyní).

15. Soudu nezbývá než ve shodě s žalobkyní konstatovat, že žalovaný ani posudková komise se ani nyní dostatečně nezabývali tvrzením žalobkyně, že je schopna ovládat mobilní zařízení až ve chvíli, kdy jí pro to pečující osoba vytvoří podmínky (připraví komunikační prostředek a upraví polohu žalobkyně). Žalovaný si stejně jako v předchozím případě vyžádal doplňující posudek posudkové komise, jehož závěry převzal do napadeného rozhodnutí. Posudková komise v něm zopakovala závěry neurologického vyšetření ze dne 30. 1. 2024 s konstatováním, že „hybnost aker horních končetin nebyla ztracena, tj. nebyla na úrovni úplné či těžké ztráty funkce“. Toto tvrzení však již dříve soud shledal nedostatečným; podobně jako úvahy o tom, že žalobkyně je schopna najíst se s lehkým příborem (viz body 15 a 20 druhého zrušujícího rozsudku). Dále uvedla, že „použití telefonu se vztahuje k funkci ‚komunikace‘, nikoliv přemísťování předmětu – telefonu“. Tento závěr je ovšem v přímém rozporu se závazným právním názorem soudu, jak správně podotkla žalobkyně. Soud jasně uvedl (viz bod 15 druhého zrušujícího rozsudku), že právě tento aspekt, tj. tvrzená skutečnost, že žalobkyně může s mobilním telefonem sama pracovat až poté, co jí jej pečující osoba připraví (a upraví její polohu), a jeho užívání tak podmiňuje dopomoc pečující osoby, je pro posouzení, zdali je žalobkyně schopna tuto dílčí aktivitu zvládat způsobem, který je běžný a obvyklý, podstatný; a v závěru druhého zrušujícího rozsudku (viz bod 23) dokonce jasně stanovil, že pokud by žalobkyně skutečně nebyla schopna používat mobilní zařízení, Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 5 53 Ad 8/2026 aniž by jí pro to vytvořila pečující osoba podmínky (připravila telefon a upravila polohu žalobkyně), nelze danou aktivitu považovat za zvládanou způsobem, který je běžný a obvyklý. Taková polemika se závazným právním názorem soudu je v tuto chvíli již bezpředmětná a měla své místo nalézt v kasační stížnosti proti prvnímu zrušujícímu rozsudku.

16. Jinak posudková komise jen zopakovala, že žalobkyně byla schopna telefonovat s využitím hlasitého odposlechu, což ovšem nebylo sporné (a již v prvním zrušujícím rozsudku soud k námitce žalobkyně souhlasil s tím, že i takový způsob telefonování spadá do rámce přijatelného standardu, viz body 46 a 47); a pouze dodala, že žalobkyně může používat telefon v hands-free režimu s telefonem umístěným na držáku vozíku či v nabíječce. Tyto úvahy nijak odpovídají na to, zda je žalobkyně schopna telefon tímto způsobem připravit (přemístit a upevnit na vozík či do nabíječky) a zaujmout vhodnou polohu bez dopomoci další osoby (podobně jako další úvahy o tom, že žalobkyně je schopna vytočit číslo, přijmout hovor, zvládat ústní komunikaci atp.). Ani žalovaný deficity odůvodnění nenapravil, byť, jak již bylo opakovaně uvedeno, tak mohl – a měl – učinit, neboť otázka zhodnocení přijatelného standardu je právní, a nikoliv odborně lékařská. Pouze (k zjevně nesouvisející) námitce žalobkyně, že ústní komunikace je fyzicky náročná a nelze ji udržet dlouhodobě, obecně uvedl, že zákonný standard nevyžaduje absolutní funkčnost 24 hodin denně, ale schopnost zvládat potřebu v běžném prostředí s pomůckami. Ani tím se tak nijak nevyrovnal s výše uvedeným tvrzením. Napadené rozhodnutí je tak opět nepřezkoumatelné.

17. Jde-li o dílčí aktivitu vytvářet rukou psané krátké zprávy dle přílohy č. 1 písm. c) bodu 3 prováděcí vyhlášky, soud v prvním zrušujícím rozsudku uvedl, že ji v řízení skutečně nikdo nezkoumal. Při sociálním šetření se sice zjistilo, že se žalobkyně dovede podepsat, avšak schopnost se podepsat nelze ztotožnit se schopností psát, resp. napsat rukou krátkou zprávu. Podpis je zpravidla krátký, v běžných životních situacích často používaný, a tedy dobře nacvičený úkon, který současně nemusí být příliš dobře čitelný. Oproti tomu napsání krátké zprávy rukou vyžaduje jiné, pokročilejší motorické schopnosti a vyšší požadavky na čitelnost.

18. Ve druhém zrušujícím rozsudku soud uzavřel, že i v tomto případě žalovaný nerespektoval závazný právní názor vyslovený v prvním zrušujícím rozsudku, neboť opět (spolu s posudkovou komisí) vyšel z toho, že žalobkyně zvládá vytvořit rukou psané zprávy (s případným využitím facilitujících pomůcek), neboť je schopna se podepsat podpisem dosahujícím výborného standardu. Zopakoval (s odkazem na další judikaturu zdejšího soudu), že ačkoli je podpis žalobkyně relativně dobře čitelný, stále platí, že schopnost se podepsat nelze srovnávat se schopností napsat rukou krátkou zprávu. Podpis představuje krátký dobře nacvičený úkon, oproti tomu napsání krátké zprávy, tedy nenaučeného stručného sdělení v rozsahu jedné či dvou vět, vyžaduje jiné, pokročilejší schopnosti. Pokud tedy žalobkyně namítla, že sice zvládá podpis, ale nikoli delší zprávu, nepostačilo bez bližšího zdůvodnění konstatovat, že pokud zvládne podpis (byť ve „výborném standardu“), je schopna rukou napsat i krátkou zprávu, tedy v porovnání s podpisem delší, nenacvičený text.

19. Soud musí konstatovat, že žalovaný a posudková komise závazný právní názor soudu zcela pominuli. Z posudku (nad jehož rámec není k této aktivitě v napadeném rozhodnutí nic dalšího relevantního uvedeno) je zřejmé, že posudková komise v rozporu s právním názorem soudu znova dovodila schopnost žalobkyně vytvořit rukou psanou krátkou zprávu pouze ze schopnosti se („výborně“) podepsat. Posudková komise uvedla, že „[p]okud byl podpis Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 6 53 Ad 8/2026 zvládán ve výborném standardu, jaký byl zřejmý z dokumentů, které posuzovaná podepsala, pak nebyl zjištěn žádný důvod pro nezvládnutí napsání krátké zprávy, a to s případným využitím vhodných facilitujících pomůcek“. To je doslova totéž, co dovodila dříve – a soud již dvakrát odmítl. Jak bylo výše uvedeno, ani konstatování o tom, že hybnost aker horních končetin nebyla ztracena a úvahy o tom, že žalobkyně je schopna najíst se s lehkým příborem, nejsou dostačující. Závěry žalovaného o zvládání dílčí aktivity vytvářet rukou psané krátké zprávy jsou proto opět nepřezkoumatelné.

20. Soud shrnuje, že žalovaný ve vztahu k oběma dílčím aktivitám již podruhé porušil závazný právní názor soudu vyslovený v prvním a zopakovaný v druhém zrušujícím rozsudku a jeho rozhodnutí je znova nepřezkoumatelné. Soud si přitom nemohl nevšimnout, že žalovaný a posudková komise se ani napodruhé zjevně ani nesnažili závazný právní názor soudu reflektovat. Takový přístup je zcela nepřípustný, a soud proto na žalovaného důrazně apeluje, aby se mu propříště vyvaroval, a aby naopak důsledně naplnil závazný právní názor soudu. Soud též připomíná, že v případě dílčí aktivity užívání běžných komunikačních prostředků spočívají deficity napadeného rozhodnutí primárně v nedostatečném odůvodnění toho, zda žalobkyně tuto aktivitu zvládá v přijatelném standardu s ohledem na její tvrzení o tom, že může s mobilním telefonem sama pracovat až poté, co jí jej pečující osoba připraví a upraví její polohu. Tato otázka je právní, nikoliv lékařská (odborná) a je úkolem žalovaného, aby se s ní řádně vypořádal. Soud již i naznačil jak – jestliže se toto tvrzení ukáže jako podložené, nelze aktivitu považovat za zvládanou způsobem, který je běžný a obvyklý (tedy v přijatelném standardu, viz § 1 odst. 4 věta poslední prováděcí vyhlášky). Závěr a náklady řízení 21. S ohledem na výše uvedené soud napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a § 76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s., neboť napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a žalovaný porušil závazný právní názor soudu, čímž se dopustil podstatné vady řízení s vlivem na zákonnost napadeného rozhodnutí. Současně soud věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), v němž je vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Ten soud nepokládá za účelné opakovat, neboť byl dostatečně jasně vyložen v prvním zrušujícím rozsudku a zopakován ve druhém.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně, která byla ve věci plně úspěšná, má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Náhradu nákladů řízení tvoří odměna za zastupování advokátem ve výši 13 860 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava věci, sepis žaloby, sepis repliky) po 4 620 Kč podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 1 350 Kč za tři úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. K tomu přistupuje DPH v sazbě 21 % ve výši 3 194,10 Kč (zástupce žalobkyně je plátce DPH, což soud ověřil z webových stránek ARES). Celkem tak náhrada nákladů řízení činí 18 404,10 Kč. Náhrada je splatná do třiceti dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.) k rukám zástupce žalobkyně (§ 64 s. ř. s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 7 53 Ad 8/2026 Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 3. června 2026 Richard Galis v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.