54 A 50/2024

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců JUDr. Davida Krysky a Mgr. Miroslava Makajeva ve věci žalobců: a) D. V. bytem X b) Ing. L. P. bytem X oba zastoupeni advokátem Mgr. Denisem Karbusem sídlem Kovářova 1081/3, 155 00 Praha 5 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 za účasti: město Chýně sídlem Hlavní 200, 253 03 Chýně zastoupeno advokátem Mgr. Janem Tomaierem sídlem Černokostelecká 281/7, 100 00 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2024, č. j. 081237/2024/KUSK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2024, č. j. 081237/2024/KUSK, a rozhodnutí Městského úřadu Hostivice ze dne 7. 3. 2024, č. j. 03282/24/SÚ/Tma, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 9 260 Kč, a to k rukám jejich zástupce Mgr. Denise Karbuse.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobci se žalobou odeslanou do datové schránky soudu dne 22. 8. 2024 podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.‘‘) domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2024, č. j. 081237/2024/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný k jejich odvolání částečně změnil výrok III rozhodnutí Městského úřadu Hostivice (dále jen „stavební úřad‘‘) ze dne 7. 3. 2024, č. j. 03282/24/SÚ/Tma (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), stanovící podmínky odstranění stavby, zejména změnil okamžik, do kdy je nutné stavbu odstranit (do 3 měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí), a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

2. Stavební úřad prvostupňovým rozhodnutím žalobcům nařídil ve výroku I podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „stavební zákon“) ve spojení s § 334a zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění účinném od 1. 1. 2024 (dále jen „nový stavební zákon“) odstranit jako nepovolenou stavbu oplocení jejich pozemku p. č. XA v katastrálním území a obci X (všechny dále uváděné nemovitosti se nacházejí v tomto katastrálním území; dále jen „pozemek pod spornou stavbou“ či „sporný pozemek“), které je umístěno směrem k uličnímu prostranství [pozemek p. č. XB (dále jen „sousední pozemek“)] – oplocení směrem k ulici B. a k ulici Z., a to (1) oplocení z 3D panelů upevněných na kovovém rámu tvořících bránu výšky 1,6 m a šířky 4 m, které je umístěno 2 m od hranice sousedního pozemku směrem k ulici B., a (2) oplocení z průhledného pletiva výšky 1,6 m a šířky 3,4 m, které je umístěno 2 m od hranice sousedního pozemku směrem k ulici Z. (dále jen „sporná stavba“ nebo „nové oplocení“). Výrokem II stavební úřad žalobcům jakožto vlastníkům sporné stavby uložil povinnost uhradit paušální náhradu nákladů řízení a výrokem III stanovil podmínky pro odstranění stavby (do 31. 5. 2024) a obnovení předchozího stavu. V odůvodnění stavební úřad konstatoval, že po opakovaných podnětech učiněných osobou zúčastněnou na řízení (dále jen „město“) a následném vydání opatření proti nečinosti žalovaným dospěl k závěru, že z dat na fotografiích předložených městem vyplývá, že nové oplocení bylo realizováno až v roce 2022, tedy za účinnosti nového územního plánu, podle nějž se sporný pozemek nachází ve funkční ploše PV – veřejné prostranství, v níž je oplocení nepřípustné.

II. Obsah žaloby

3. Žalobci v žalobě konstatují, že ze spisového materiálu plyne, že město podalo podnět k zahájení řízení o odstranění oplocení již dne 12. 8. 2021, tedy ještě před datem nabytí účinností nového územního plánu (16. 11. 2021) vylučujícího realizaci oplocení a řízení bylo zahájeno ještě se společností EMBALADOR s. r. o. (dále také „předchozí vlastník“). Žalobci přitom odmítají, že by šlo pouze o nějaký řetízek. Již dřívější existenci oplocení prokazuje i místní šetření uskutečněné dne 7. 10. 2021. Během místního šetření ale nebyla řešena otázka vzdálenosti oplocení od sousedního pozemku, jež je podle žalobců klíčová pro posouzení zákonnosti jeho umístění. Žalobci následně z vlastní iniciativy posunuli oplocení do vzdálenosti 2 m od hranice sousedního pozemku, což oznámili stavebnímu úřadu podáním ze dne 10. 11. 2021, doručeným následujícího dne. Od tohoto data předcházejícího nabytí účinnosti nového územního plánu již oplocení nehraničilo ani s veřejným prostranstvím.

4. Žalobci proto žalovanému vytýkají, že nezohlednil ustanovení § 79 odst. 2 písm. f) stavebního zákona, podle kterého rozhodnutí o umístění stavby a ani územní souhlas nevyžadují opěrné zdi do 1 m nebo oplocení do výšky 2 m, které nehraničí s veřejně přístupnými pozemními komunikacemi nebo s veřejným prostranstvím a které se nacházejí v zastavěném území nebo zastavitelné ploše. Přitom tyto podmínky nové oplocení splňovalo, protože již nehraničilo s veřejnou komunikací ani veřejným prostranstvím, poněvadž již nebylo umístěno na hranici pozemku, ale nejméně 2 m od ní. Závěr žalovaného, že nové oplocení i nadále hraničilo s veřejným prostranstvím, považují žalobci za absurdní. Dva pozemky spolu přece hraničí svojí hranicí, nikoli tím, co je uvnitř pozemků. Nové oplocení tak mohlo být umístěno ve volném režimu. Proto žalobci ani nežádali o dodatečné povolení stavby, v němž by navíc ani nemohli být za účinnosti nového územního plánu již úspěšní. U takové stavby ani nemuseli stavebnímu úřadu nic dokládat nad rámec oznámení doručeného dne 11. 11. 2021.

5. Žalobci dále poukazují na sdělení stavebního úřadu ze dne 11. 7. 2022, č. j. 06814/22/SÚ, který v něm původně uvedl, že nelze zahájit řízení o odstranění sporné stavby, neboť je stavbou oplocení do výše 2 m umístěnou 2 m od hranice sousedního pozemku, a proto nebyl důvod stavbu umisťovat. Stavebníkům je umožněno jakoukoliv stavbu dle § 79 odst. 2 stavebního zákona ohlásit, což žalobci učinili dne 11. 11. 2021. Tímto sdělením, které považují za správné, jim navíc stavební úřad přiznal právo na stavbu oplocení bez povolení nebo územního souhlasu a založil tím překážku věci rozhodnuté. Další řízení v této věci podle žalobců odporovalo § 48 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2021 (dále jen „správní řád“), na což měl žalovaný patřičně reagovat.

6. Žalovanému dále vytýkají, že opomněl provést důkaz čestnými prohlášeními R. E. a Ing. J. V. potvrzující umístění oplocení nejméně 2 metry od hranice sousedního pozemku ještě před nabytím účinnosti nového územního plánu. Stejně tak podle nich žalovaný nesprávně nepřihlédl ke kupní smlouvě ze dne 9. 8. 2021, podle jejíhož znění nabyli sporný pozemek od předchozího vlastníka již oplocený ze všech čtyř stran, což vylučuje tvrzení města, že sporný pozemek je veřejným prostranstvím či veřejnou zelení. Je nezákonné, pokud správní orgány svá rozhodnutí odůvodnily jen na základě nepodložených tvrzení města. Z kupní smlouvy s běžnou tržní cenou totiž plyne, že i kdyby předchozí vlastník byl nakloněn využití sporného pozemku pro veřejnou zeleň, touto smlouvou žalobce nezavázal k tomu, aby pozemek poskytli veřejnému užívání. Žalobci tak sporný pozemek nabyli v dobré víře s tím, že jej budou moci užívat pro vlastní potřebu. Odstraněním plotu by zůstaly pozemky zahrad u jejich rodinných domů volně přístupné, takže by se jednalo o závažný zásah do jejich majetkové sféry.

7. Žalobci také polemizují se závěry uvedenými v rozsudku zdejšího soudu ze dne 8. 2. 2023, č. j. 59 A 39/2022-40, o něž se žalovaný v napadeném rozhodnutí opírá, že stavba nového oplocení musela být vybudována za účinnosti nového územního plánu, tedy až po 16. 11. 2021. Ani soud totiž nevzal v úvahu oznámení žalobců ze dne 10. 11. 2021 o posunutí plotu.

8. Podle žalobců mohl být jejich pozemek oplocen také proto, že podle předchozího územního plánu byl zařazen do plochy určené pro ochrannou a izolační zeleň, nikoliv pro veřejnou zeleň. Jako takový jej sice nebylo možné zastavět budovami, ale nebránilo to jeho oplocení a mohl být užíván jako zahrada, jak je ke dni podání žaloby zapsán v katastru nemovitostí. Podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 1. 7. 2021 pak byl sporný pozemek evidován jako orná půda, tedy také ne jako veřejná zeleň.

9. V odůvodnění nadto není ani jakkoliv vysvětlena potřeba odstranění oplocení a nutnost zpřístupnění sporného pozemku pro veřejnost, což podle žalobců zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žádný veřejný zájem na zpřístupnění jejich zakoupeného pozemku veřejnosti bez jakékoliv náhrady ostatně podle žalobců ani neexistuje. Žalobci se až v nečekaném soudním sporu dozvěděli, že město mělo sporný pozemek nabýt na základě plánovací smlouvy uzavřené dne 21. 12. 2011 (ve znění dodatků 1 až 3) s předchozím vlastníkem pozemku (jakožto developerem), a patrně proto jej zařadilo v novém územním plánu do veřejné zeleně. Dodatkem č. 4 ze dne 4. 9. 2019, jímž byla nahrazena veškerá předchozí ujednání, však obě smluvní strany od tohoto záměru zjevně ustoupily, a proto předchozí vlastník sporný pozemek prodal žalobcům. Je proto v rozporu s dobrými mravy, aby město požadovalo po žalobcích to, co si domlouvalo, ale nakonec neujednalo s předchozím vlastníkem.

III. Vyjádření žalovaného

10. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout jako nedůvodnou s tím, že trvá na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K žalobci zmiňovanému oznámení ze dne 10. 11. 2021, na kterém staví oprávněnost provedené stavby, uvedl, že se sice jedná skutečně o oznámení o tom, že žalobci umístili spornou stavbu ve vzdálenosti 2 m od hrany sousedního pozemku, nicméně se jedná o oznámení o tom, že stavba již byla provedena, nikoliv že bude provedena. Žádný dokument opravňující je k provedení sporné stavby předložen nebyl, přičemž z vyjádření města vyplývá, že žalobci sporný pozemek nabyli s vědomím, že jej nelze oplotit, jelikož jde o pozemek určený k využití jako veřejné prostranství – veřejná zeleň. Přesto jej ale svévolně oplotili.

11. V daném případě bylo řízení o odstranění stavby zahájeno s odkazem na § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, stavební úřad tak zkoumal pouze kumulativní splnění podmínek upravených v tomto ustanovení, tedy: 1) zda se jedná o stavbu prováděnou nebo provedenou bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním (v řešeném případě stavba nespadá do volného režimu) a 2) jestli byla stavba dodatečně povolena, či nikoliv.

12. Ohledně první podmínky žalovaný uvedl, že ačkoliv § 79 odst. 2 písm. f) stavebního zákona umožňuje realizovat v tzv. volném režimu opěrné zdi do výšky 1 m nebo oplocení do výšky 2 m, které nehraničí s veřejně přístupnými pozemními komunikacemi nebo s veřejně přístupným prostranstvím a které se nacházejí v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše, v případě sporné stavby plotu není splněna podmínka, že nehraničí s veřejně přístupnými pozemními komunikacemi nebo s veřejně přístupným prostranstvím. Odsunutí plotu o 2 m od hranice pozemku tuto podmínku nenaplní, neboť i tak tato stavba i nadále hraničí s veřejným prostranstvím. Proto nespadá do volného režimu, přičemž byla provedena bez opatření stavebního úřadu. V případě druhé podmínky pak není sporu o tom, že stavba dodatečně povolena nebyla.

IV. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení

13. Město taktéž navrhlo, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Upozorňuje na to, že žalobci skutkový stav překroutili a záměrně uvádí nepravdivé údaje. Stavba oplocení nebyla žalobci pouze posunuta o 2 m tak, aby nestála na hraně se sousedním pozemkem, nýbrž žalobci vybudovali zcela nové oplocení, které je zcela novou stavbou.

14. Nová stavba oplocení vznikla až v roce 2022, kdy na základě výzvy k nápravě bylo původní oplocení odstraněno. Právě nová stavba oplocení byla předmětem řízení u správního úřadu pod sp. zn. S-SÚ-16170/23-TM, na jehož počátku stál podnět města k odstranění této nové stavby oplocení ze dne 22. 5. 2023 a které vyústilo ve vydaní napadeného rozhodnutí.

15. Podle města oznámení žalobců stavebnímu úřadu ze dne 10. 11. 2021 o tom, že odstranili původní oplocení tím, že je posunuli o 2 m, ještě nijak neprokazuje, že tomu tak skutečně bylo. Toto své tvrzení žalobci ničím nedokládají. Naopak fotodokumentace pořízená městem dne 3. 1. 2022 nade vší pochybnost prokazuje, že k tomuto datu se na pozemku stále ještě nacházelo původní oplocení, nikoliv nová stavba oplocení. Totéž plyne i z časového sledu podnětů města nebo ze skutkových závěrů rozsudku č. j. 59 A 39/2022-40. Porovnání fotodokumentace původního a nového stavu pak jasně ukazuje, že se jedná o oplocení jiné konstrukce než předtím.

16. Sdělení stavebního úřadu ze 11. 7. 2022, které bylo adresováno žalobcům a v němž stavební úřad uvedl, že odmítá zahájit řízení o odstranění stavby s odkazem na oznámení žalobců o provedení nápravy, je podle města bez významu, neboť se váže ke staršímu podnětu města ze dne 18. 5. 2022. Předmětem nynějšího řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, je podnět k odstranění stavby, který město učinilo dne 22. 5. 2023 a který se váže k nové stavbě oplocení.

17. Za zcela absurdní pak považuje argument žalobců, že sdělení stavebního úřadu ze dne 11. 7. 2022 jim údajně „přiznalo pozitivní právo, na základě kterého byla legalizována instalace oplocení na předmětném pozemku“ a že stavební úřad tím údajně „žalobcům stavbu oplocení schválil, přiznal jim právo na stavbu oplocení bez povolení nebo územního souhlasu a vytvořil tím překážku věci rozhodnuté.“ Sdělení stavebního úřadu, kterým se původně odmítl zabývat podnětem města k odstranění sporné stavby, není rozhodnutím vydaným ve správním řízení, které by mohlo založit jakákoliv práva žalobců (natož aby mohlo založit překážku rei iudicatae), ale jednalo se o nesprávný úřední postup stavebního úřadu, který byl postupem podle § 80 správního řádu na základě podnětu města zhojen a stavebnímu úřadu bylo opatřením proti nečinnosti uloženo, jak má správně postupovat.

18. Dále město rozporuje čestná prohlášení R. E. a Ing. J. V., jež považuje za tendenční s poukazem na to, že má jít o sousedy či známé žalobců. Nejen, že lze předpokládat, že tyto osoby mají se žalobci přátelský vztah, ale z prohlášení vyplývá, že je připravila jedna osoba (tedy zřejmě jeden ze žalobců), neboť jejich text je v zásadě totožný a je shodně formátován. Rovněž lze mít pochybnosti o schopnosti osob, které tato prohlášení podepsaly, si po dvou a půl letech hodnověrně vybavit, že k posunutí oplocení došlo přesně v říjnu roku 2021.

19. Dále město zpochybňuje relevanci prohlášení prodávajícího v kupní smlouvě, že pozemek je oplocený ze všech stran. Fotografie ze dnů 7. 7. 2018 a 21. 5. 2021 v aplikaci Panorama na webu mapy.cz, které jsou součástí správního spisu, ukazují něco jiného. A i kdyby tomu tak skutečně bylo, nebylo by to relevantní z hlediska tohoto řízení, neboť ke dni 9. 8. 2021 se na pozemku mohlo nacházet maximálně původní oplocení (které bylo předmětem ohledání při místním šetření dne 7. 10. 2021 a jehož odstranění bylo nařízeno výzvou k nápravě vydanou stavebním úřadem dne 10. 11. 2021). Nemohlo se zde však ještě nacházet nové oplocení, kterého se toto řízení týká.

20. Město rovněž upozorňuje na to, že žalobkyni b) výslovně upozornilo, že pozemek pod spornou stavbou není možné oplotit. Na základě dohody mezi předchozím vlastníkem a městem o zařazení pozemku do ploch zeleně byl pozemek pod spornou stavbou věnován veřejnému užívání (jeho vlastník se dobrovolně vzdal práva na jeho užívání pro soukromé účely), přičemž žalobci jako nabyvatelé tohoto pozemku pak do těchto práv a povinností předchozího vlastníka vstoupili.

21. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že stavební úřad řešil odstranění stavby původního oplocení ještě s předchozím vlastníkem. Město totiž podalo podnět k odstranění původního oplocení dne 12. 8. 2021, a to bez zbytečného odkladu poté, co se o tomto oplocení dozvědělo. Přestože se tak stalo až po uzavření kupní smlouvy mezi žalobci a předchozím vlastníkem, v katastru nemovitostí ještě žalobci nebyli uvedeni. V daném kontextu žalobcům podle města nesvědčí ani dobrá víra.

22. S ohledem na výše uvedené tak podle města stavební úřad ani žalovaný nepochybili, jestliže při vydání prvostupňového a napadeného rozhodnutí nezohlednili zjevně nepravdivé tvrzení žalobců, že sporná stavba byla na pozemku umístěna údajně již před jeho nabytím od předchozího vlastníka, ani kupní smlouvu ze dne 9. 8. 2021, která se mohla týkat maximálně původního oplocení, nikoliv sporné stavby. Odůvodnění stavebního úřadu a žalovaného, že při vydání svých rozhodnutí vycházeli z dobové fotodokumentace, která zachycuje stav pozemku pod spornou stavbou a okamžik realizace stavby oplocení nejdříve po 3. 1. 2022, je tak dostatečné, přičemž žádný ze správních orgánů se tím nedopustil protiprávního postupu ani nezatížil řízení vadou, která by mohla vést ke zrušení těchto rozhodnutí.

23. Skutečnost, že oplocení bylo posunuto a sporná stavba byla vybudována 2 m od hranice místní komunikace, neznamená, že toto oplocení s komunikací a s veřejným prostranstvím nesousedí. Ve skutečnosti stavba oplocení odděluje pozemek ve vlastnictví žalobců od veřejného prostranství (tvoří hranici mezi komunikací a částí zahrady žalobců, kterou si na pozemku pod spornou stavbou rozšířili), a je tedy možné konstatovat, že sporná stavba s komunikací hraničí. Argument žalobců, že pro splnění podmínky „hraničení“ musí být stavba umístěna na hranici pozemku, který je komunikací či veřejným prostranstvím, přitom není správný. Město zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 31. 7. 2024, č. j. 3 As 161/2023-46. Město pak zpochybňuje i jazykový výklad předestřený žalobci. Jejich argument, že sporná stavba nezhraničí s komunikací ani s veřejným prostranstvím, je o to absurdnější, že samotný pozemek pod spornou stavbou je podle územního plánu veřejným prostranstvím. Navíc stavba podle města nebyla umístěna v zastavěném území či v zastavitelné ploše, jednalo se o plochu ochranné a izolační zeleně podle původního územního plánu a o plochu veřejných prostranství podle územního plánu nového.

24. Stejně tak považuje město za irelevantní argumentaci žalobců tím, jak je pozemek pod spornou stavbou veden v katastru nemovitostí. Přitom odkazuje na rozsudek NSS ze dne 25. 9. 2020, č. j. 6 As 151/2019-53, č. 4090/2020 Sb. NSS. Z výše uvedeného tak vyplývá, že stavební úřad, který žalobcům nařídil odstranit spornou stavbu, a žalovaný, který napadeným rozhodnutím nařízení odstranění stavby potvrdil, postupovali správně a v souladu s právními předpisy. Ze strany žalobců se tak podle města jedná o zjevně bezúspěšné bránění práva.

V. Obsah správních spisů

25. Předložené správní spisy zaznamenávají jednak osud podnětů města k odstranění stavby plotu včetně posouzení podnětu města na ochranu proti nečinnosti a jednak průběh samotného řízení o odstranění stavby.

26. V podnětu k zahájení řízení o odstranění původního oplocení ze dne 12. 8. 2021 město žádalo, aby stavební úřad prověřil stavbu plotu na sporném pozemku ve vlastnictví předchozího vlastníka. Tento pozemek je dle platného územního plánu veřejným prostranstvím, jež musí zůstat veřejně přístupné a nesmí být oploceno, a stavba byla pravděpodobně provedena bez rozhodnutí vyžadovaného stavebním zákonem. Město navrhlo zahájit řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Připnuty jsou nedatované fotografie oplocení sporného pozemku nacházející se na obou stranách až na hranici zpevněného povrchu místní komunikace na sousedním pozemku, ortofotomapa oblasti, fotografie z aplikace Panorama na webu mapy.cz ze strany od žalobkyně b) k datu 7. 7. 2018, kde sporný pozemek není oplocen, je ale zarostlý, a výpis z katastru nemovitostí k 1. 7. 2021. Současně je připojena i fotografie ze strany žalobkyně b) s již odsunutým plotem od hranice zpevněného povrchu sousedního pozemku. Ze spisu není patrné, zda a které přílohy (zejména fotografie) byly připojeny k podnětu města či zda a kdy je pořídil stavební úřad. Stavební úřad dne 7. 9. 2021 oznámil provedení státního stavebního dozoru na místě stavby městu a předchozímu vlastníku. Podle protokolu ze dne 7. 10. 2021 se úkonu zúčastnili kromě města a předchozího vlastníka i oba žalobci. Bylo zjištěno, že na sporném pozemku bylo předchozím vlastníkem provedeno jednoduché oplocení. Město trvalo na jeho odstranění a mělo předkládat přílohy k plánovacím smlouvám, konkrétně studie z roku 2018 a 2017 (ty součástí spisu nejsou). Předchozí vlastník se souhlasným vyjádřením žalobců trval na tom, že sporný pozemek splňuje parametry veřejné zeleně, žádný předpis jeho oplocení nezakazuje. Stavební úřad požadoval předložení plánovacích smluv uzavřených mezi předchozím vlastníkem a městem. Následně výzvou ke zjednání nápravy ze dne 10. 11. 2021 stavební úřad předchozího vlastníka vyzval k odstranění oplocení ve lhůtě do 31. 12. 2021 (výzvu však doručil i žalobci a) s odůvodněním, že oplocení je umístěno na hranici s veřejným prostranstvím bez odstupu nejméně 2 m ve smyslu § 96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona.

27. Oznámením ze dne 10. 11. 2021, které bylo doručeno stavebnímu úřadu dne 11. 11. 2021, žalobci stavebnímu úřadu oznámili, že „umístili plot (drátěný průhledný, o výšce 1.6 m) na [sporném pozemku] ve vzdálenosti 2 m od hrany“ sousedního pozemku. K oznámení přiložili snímek z katastrální mapy se zakreslením umístění oplocení.

28. Město se stručným přípisem ze dne 19. 1. 2022 adresovaným stavebnímu úřadu domáhalo zjednání nápravy, neboť k odstranění oplocení ve lhůtě do 31. 12. 2021 nedošlo (neuvádí se, zda původního či nového). Poté následuje další podnět města k zahájení řízení o odstranění stavby ze dne 18. 5. 2022, ve kterém se uvádí, že žalobci vybudovali na sporném pozemku oplocení, které je sice umístěné 2 m od sousedního pozemku, avšak sporný pozemek se dle platného územního plánu nachází ve funkční ploše PV – veřejné prostranství, ve které není umožněno umístit oplocení. Původní oplocení umístěné na hranici sporného a sousedního pozemku bylo dle města na základě výzvy stavebního úřadu již odstraněno. Podle města bylo oplocení umístěno ve funkční ploše veřejného prostranství, jímž je podle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném do 30. 6. 2024 (dále jen „zákon o obcích“) i veřejná zeleň, a proto se na ně nevztahuje § 79 odst. 2 písm. f) stavebního zákona a bylo nutné podle § 96 požádat o vydání územního souhlasu, který podle § 90 stavebního zákona ale nebylo možné vydat pro rozpor s platným územním plánem. Proto by bylo možno vydat pouze územní rozhodnutí, to však pouze za předpokladu, že oplocení bude vybudováno tak, aby bylo přístupné veřejnosti. Na tento podnět reagoval stavební úřad stručným sdělením ze dne 11. 7. 2022, že ve věci nelze zahájit řízení o odstranění stavby. Sporná stavba je umístěna 2 m od hranice sousedního pozemku a ve smyslu § 79 odst. 2 písm. f) stavebního zákona není vyšší než 2 m. Tudíž stačilo uvědomit stavební úřad, což žalobci dne 11. 11. 2021 učinili. Stavební úřad dodal, že sporný pozemek byl ke dni 11. 11. 2021 ještě podle starého územního plánu považován za ochrannou izolační zeleň, a ne za veřejné prostranství. Spolu s těmito listinami jsou sešity též fotografie (opět aniž by bylo patrno, kdo a kdy je do spisu založil), které zachycují oplocení, resp. na straně žalobce a) bránu, jež jsou umístěny s odstupem od hranice zpevněné plochy sousedního pozemku.

29. Dne 22. 5. 2023 uplatnilo město nový podnět k zahájení řízení o odstranění sporné stavby, v němž podrobně rozvedlo, že na sporném pozemku byla umístěna stavba oplocení v rozporu s platným územním plánem ve funkční ploše PV – veřejné prostranství, která brání v jeho využití podle územního plánu jako pěšího průchodu mezi ulicemi Z. a B. Město považuje za podstatné, že (i) původní oplocení, které přímo sousedilo se sousedním pozemkem, bylo vybudováno v průběhu roku 2021, kdy byl projednáván územní plán a kdy již bylo známo, že pozemek má být využit jako veřejné prostranství; (ii) bezprostředně po realizaci původního oplocení podalo město podnět k zahájení řízení o odstranění stavby, načež po ústním jednání konaném dne 7. 10. 2021 vydal stavební úřad dne 10. 11. 2021 výzvu ke zjednání nápravy; (iii) jelikož toto původní oplocení nebylo ve stanoveném termínu odstraněno, požádalo město dne 19. 1. 2022 stavební úřad o zjednání nápravy. Z této žádosti mělo plynout, že původní oplocení ještě nebylo odstraněno; (iv) dne 11. 4. 2022 město stavební úřad upozornilo na umístění nového oplocení na sporném pozemku po odstranění původního, které je nově ve vzdálenosti 2 m od sousedního pozemku, což tehdy doložilo fotodokumentací pořízenou v dubnu 2022, která za oplocením z ulice Z. zachycuje také provedení základů dvou staveb, jež jsou předmětem řízení o dodatečném povolení stavby. Z fotografie je přitom patrné, že místo, na kterém se oplocení nachází, bylo znečištěno od betonářských prací souvisejících s postavenými základy a rozježděno od techniky, přičemž toto znečištění bylo zjevně čerstvé a nedotčené povětrnostními vlivy (zejména deštěm či sněhem). Tyto činnosti by přitom nebylo možno na pozemku provádět, pokud by zde nové oplocení v době realizace základů již stálo. Podle města tak bylo nepochybné, že nové oplocení bylo vybudováno až po odstranění původního oplocení v roce 2022 (patrně bezprostředně před pořízením fotografií v dubnu 2022), kdy již platil aktuální územní plán, který pozemek funkčně vymezuje jako veřejné prostranství. Předchozí závěr stavebního úřadu, že oplocení bylo žalobci vybudováno ještě za účinnosti starého územního plánu ke dni 11. 11. 2021, tak podle města nemůže obstát. I kdyby však bylo nové oplocení vybudováno ještě za účinnosti starého územního plánu, přesto by se podle města jednalo o stavbu nelegální, protože podle předchozího územního plánu byl pozemek zařazen v ploše ochranné a izolační zeleně, jejímž účelem bylo oddělit výrobní areály v ploše výroby, skladů a služeb od obytných zón. Vybudování oplocení a přehrazení přistupu na pozemek z obou stran přitom nebylo v souladu s touto funkcí vymezené plochy. Město upozornilo na to, že žalobci podali u soudu návrh na zrušení části územního plánu týkající se funkčního vymezení využití sporného pozemku a jejich návrh byl zamítnut jako nedůvodný, přičemž soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že nové oplocení muselo být vybudováno již za účinnosti nového územního plánu po 16. 11. 2021. Dále město zopakovalo, že sporný pozemek se nenachází v zastavěném území ani v zastavitelné ploše, nýbrž v ploše PV – veřejná prostranství. Totéž platilo podle starého územního plánu, kdy se sporný pozemek nacházel v ploše ochranné a izolační zeleně. Proto podle města bylo pro stavbu vyžadováno rozhodnutí o umístění stavby, které nebylo (a ani nemohlo být) vydáno. K podnětu město přiložilo rozsáhlé podklady týkající předchozích podnětů a data nabytí účinnosti nového územního plánu. Jedním z podkladů byl i text rozsudku č. j. 59 A 39/2022- 40 (k jeho obsahu viz popis obsahu připojeného soudního spisu).

30. Na tento podnět stavební úřad reagoval sdělením ze dne 21. 6. 2023, kde konstatoval, že starý územní plán vymezil danou oblast jako území výroby, skladů a služeb včetně ochranné a izolační zeleně. Po obšírné rekapitulaci regulativů konstatoval, že starý územní plán samostatně nevymezoval (pravidla pro) izolační zeleň, šlo o součást plochy „Smíšené území (komerční) s výrazným zastoupením zeleně“, přičemž se nejednalo o izolační zeleň, která má být veřejně přístupná, což měl žalovaný v minulosti potvrdit i ve sdělení vydaném v řízení o dělení pozemků, kde uvedl, že není řečeno, že izolační zeleň musí být veřejně přístupná, a není tedy nutné pro ni oddělovat pozemky. Dále stavební úřad konstatoval, že sporný pozemek se tehdy i za nyní platného územního plánu nachází v zastavěném území. Stavební úřad měl tedy za to, že oznámením žalobců ze dne 11. 11. 2021 o posunutí oplocení byla zjednána náprava.

31. Proti sdělení stavebního úřadu se město bránilo podáním podnětu žalovanému k učinění opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 2 správního řádu. Žalovaný mu vyhověl a vydal opatření proti nečinnosti ze dne 17. 10. 2023, jímž stavebnímu úřadu přikázal, aby ve lhůtě do 10 dnů od doručení zahájil řízení ve věci podnětu města na odstranění stavby oplocení. V odůvodnění žalovaný konstatoval, že sdělení stavebního úřadu neuvádí přezkoumatelné důvody, proč nebylo zahájeno řízení o odstranění stavby. Stavební úřad se podle něj nezabýval skutečnostmi a důkazy předloženými městem, z nichž plyne, že oplocení bylo vybudováno patrně až v dubnu 2022 za účinnosti nového územního plánu, který umístění oplocení nepřipouští. Závěr o jeho vybudování již ke dni 11. 11. 2021 žalovaný označil za nelogický.

32. Samotné řízení o odstranění stavby bylo zahájeno oznámením stavebního úřadu ze dne 3. 11. 2023 s odkazem na § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, v němž byli žalobci poučeni o možnosti požádat do 30 dnů o dodatečné povolení stavby.

33. Na to žalobci reagovali společným vyjádřením ze dne 23. 11. 2023, které se z velké části shoduje se žalobní argumentací. Žalobci uvedli, že sporný pozemek zakoupili již oplocený, přičemž v té době ještě nebyl zahrnut územní plánem mezi veřejná prostranství. Již během stavebního dozoru na místě stavby dne 7. 10. 2021 jim bylo ústně sděleno, aby původní oplocení odstranili, což bylo následně dne 10. 11. 2021 učiněno i písemnou výzvou ke sjednání nápravy, tehdy ještě adresovanou předchozímu vlastníkovi. Den poté žalobci stavebnímu úřadu oznámili zjednání nápravy. Pokud město namítalo že není možné během 1 dne zjednat takovou nápravu, žalobci podotkli, že na to měli více než jeden měsíc v době od 7. 10. 2021 do 10. 11. 2021. Dne 11. 11. 2021 pouze byla tato náprava oznámena stavebnímu úřadu. Žalobci důrazně nesouhlasili s tím, že by snad sporná stavba byla postavena až v roce 2022, jak tvrdí město. Město to dokládá fotografií až z dubna roku 2022, z níž to ale dovodit nelze.

34. Žalobci k vyjádření doložili výpis z katastru nemovitostí podle stavu k 2. 8. 2021, v němž byl zapsán ještě předchozí vlastník. Přiložili též kupní smlouvu ze dne 9. 8. 2021, jíž žalobci sporný pozemek od této společnosti zakoupili. V čl. V bodu 1 písm. e) předchozí vlastník prohlásil, že sporný pozemek je řádně oplocen ze všech čtyř stran. V čl. V bodu 2 písm. c) kupní smlouvy pro změnu žalobci prohlásili, že se před jejím uzavřením důkladně seznámili zejména s podmínkami zastavitelnosti sporného pozemku blíže specifikovanými v příloze č. 2 kupní smlouvy. V této příloze označené jako Pravidla zastavitelnosti pozemků v projektu „X“ pro individuální výstavbu a napojení na infrastrukturu (inženýrské sítě) se v části I odst. 4 uvádí, že část pozemku nacházející se v pásmu izolační zeleně je nezastavitelná. Konečně z připojené informace o vkladovém řízení vyplývá, že vkladové řízení bylo zahájeno dne 11. 8. 2021 a žalobci byli na základě kupní smlouvy do katastru nemovitostí zapsáni dne 16. 9. 2021.

35. Stavební úřad dne 12. 12. 2023 usnesením přerušil řízení a současně vyzval žalobce k poskytnutí součinnosti tím, že doloží, že realizovali spornou stavbu ještě za předchozího územního plánu. Téhož dne stavební úřad účastníky vyrozuměl o možnosti seznámení se s podklady. Proti předčasné výzvě se město ohradilo. Následně v podání ze dne 31. 1. 2024 město setrvalo na tom, že nové oplocení nemohlo být postaveno ještě za účinnosti starého územního plánu. Vzhledem k tomu, že výzva stavebního úřadu k nápravě je ze dne 10. 11. 2021, zatímco oznámení žalobců o vybudování stavby ze dne 11. 11. 2021, musela by být sporná stavba postavena do jednoho dne. Je nepravděpodobné, že by žalobci postavili nové oplocení ještě předtím, než by jim byla doručena výzva k nápravě ze dne 10. 11. 2021. Oba závěry jsou podle města nelogické, protože by vedly k absurdnímu závěru, že by žalobci museli nechat stát staré oplocení a zároveň vedle něj postavit oplocení nové. Staré oplocení by tak zůstalo stát ještě několik měsíců vedle nového, což však ze správního spisu nevyplývá. Ze správního spisu naopak vyplývá, že se město odstranění původního oplocení domáhalo ještě v lednu 2022. To potvrzují i jednotlivé fotografie, které město k podnětu přiložilo. Zde město odkazuje mimo jiné na opatření proti nečinnosti vydané žalovaným, ale také na závěry vyslovené v rozsudku č. j. 59 A 39/2022-40. Dále město stavebnímu úřadu vytklo, že na něj nepřípustně přenáší své povinnosti, jelikož podle § 3 správního řádu je to správní orgán, kdo má postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stavební úřad neprovedl místní šetření a spokojil se jen s tvrzením žalobců, aniž by je jakkoliv prověřil. Město trvalo na tom, že se sporná stavba nenachází v zastavěném území ani zastavitelné ploše podle žádného z územních plánů. Sporná stavba byla podle něj postavena v rozporu s § 79 odst. 2 písm. f) stavebního zákona, a tudíž vyžadovala rozhodnutí o umístění stavby nebo územní souhlas.

36. Přestože bylo město přesvědčeno, že stavební úřad může rozhodnout již na základě důkazů dosud založených ve spise, doplnilo jako další důkaz fotografie oplocení z 11. 4. 2022 a 3. 1. 2022, a to včetně metadat souborů uvádějících přesný čas pořízení fotografie a v případě fotografií z ledna 2022 (zachycujících ještě původní oplocení na hranici pozemků) i údaje o zařízení, jímž byly fotografie pořízeny. Dále město ke zpochybnění tvrzení žalobců, že pozemek byl již dlouho oplocený, přiložilo snímky z aplikace Panorama webu mapy.cz z let 2018 a 2021, na nichž sporný pozemek ještě oplocen nebyl. Konečně město upozornilo na to, že o nemožnosti oplotit pozemek měli žalobci vědět již na základě e-mailové komunikace mezi žalobkyní b) a městem, resp. mezi městem a předchozím vlastníkem. K tomu doložilo kopie e-mailů, v nichž po oznámení záměru koupě sporného pozemku a jeho rozdělení žalobkyní b) pracovník předchozího vlastníka starostce města dne 29. 5. 2020 sdělil, že předpokládá, že se využití pozemků nezmění a že budou i nadále v kategorii zeleň. V návaznosti na to starostka žalobkyni b) v e-mailu ze dne 4. 6. 2020 sdělila, že oznámení záměru koupě bere na vědomí, avšak upozorňuje ji, že předchozí vlastník měl pozemky zahrnuty do ploch veřejné zeleně, které mu co do podílu 20 % vyšly jen velmi těsně. Parcelace pozemku je tedy možná, ale nikoliv oplocení pozemku.

37. V reakci na výzvu k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí se dne 1. 3. 2024 žalobci vyjádřili tak, že znovu odmítli argument, že by spornou stavbu museli postavit za jediný den. K fotografiím doloženým městem namítli jejich neprůkaznost, neboť nejsou opatřeny elektronickým podpisem, a zároveň nepřípustnost, neboť bez jejich souhlasu zachycují jejich soukromý majetek, a zasahují tak do jejich práva na ochranu osobnosti. Žalobci vznesli otázku, zda zobrazené datum je datem stažení fotografie z mobilního zařízení do počítače či nějakým jiným datem. Zdůraznili, že u jakékoliv fotografie lze uvést libovolné „datum pořízení“. Pokud jde o snímky z portálu mapy.cz, ty postrádají vypovídací hodnotu, jelikož žalobci uzavřeli kupní smlouvu až 9. 8. 2021. Z tohoto důvodu není relevantní ani e-mailová komunikace. Podle žalobců není ani pravdou, že by sporný pozemek měl být součástí 20 % veřejné zeleně, kterou mělo město v rámci projektu Nová Chýně obdržet od předchozího vlastníka. V dodatku č. 4 ke smlouvě o podmínkách vzájemné spolupráce (plánovací smlouvy) uzavřené dne 21. 12. 2011 mezi městem a předchozím vlastníkem, který nahrazuje veškerá předchozí ujednání, není totiž sporný pozemek jako součást veřejné zeleně nikde uveden, ba není v celém dodatku vůbec zmiňován. K vyjádření žalobci přiložili kopii zmíněného dodatku č. 4, kde skutečně není sporný pozemek zmiňován.

38. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 7. 3. 2024 stavební úřad nařídil žalobcům podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona odstranit spornou stavbu do 31. 5. 2024. V odůvodnění stavební úřad rozsáhle rekapituluje průběh předcházejícího řízení včetně doslovných citací podání účastníků. K tomu pak stručně uvádí, že jelikož město doložilo fotografie s datem pořízení, stavební úřad uzavřel, že oplocení bylo realizováno již za účinnosti nového územního plánu, který sporný pozemek řadí do funkční plochy PV – veřejné prostranství. Podle regulativů této plochy je oplocení nepřípustnou stavbou. Stavební úřad se při rozhodování přiklonil k opatření žalovaného proti nečinnosti ze dne 17. 10. 2023 a dále zohlednil i to, že žalobci nevyužili možnost požádat o dodatečné povolení stavby. Stavebnímu úřadu nepřísluší přezkoumávat pravost pořízení fotografií včetně data. Rozpor tvrzený žalobci nechť posoudí jiné příslušné orgány.

39. Po nahlédnutí do spisu žalobci podali odvolání, v němž namítli, že úkolem stavebního úřadu bylo podle § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu zjistit všechny rozhodné okolnosti případu, což ale řádně neučinil. Považují za nepřípustné, aby správní orgán ignoroval důkazy předložené žalobci a upřednostnil důkazy předložené městem, patrně jen proto, že je předkládá obec, zatímco oni jsou „jen“ fyzickými osobami. Nadto v situaci, kdy měl stavební úřad žalobce ústně ujistit, že k fotografiím bez prokázaného data pořízení nebude přihlížet. Podle žalobců město ani není podle § 129 odst. 10 stavebního zákona účastníkem řízení. Pravost data fotografií předložených městem žalobci popírají, fotografie totiž nejsou opatřeny elektronickým podpisem či jiným nezměnitelným průkazem o datu jejich pořízení a lze je změnit. Na doklad toho žalobci předložili mj. i fotografii s datem 31. 10. 2021 znázorňující bránu u pozemku žalobce a), která tam však v té době ještě nebyla, a fotografii posunutého plotu žalobkyně b) už s datem 31. 7. 2021 (ač k tomu došlo až později). Kromě toho žalobci k odvolání přiložili čestná prohlášení R. E. a Ing. J. V., v nichž oba podepsali prohlášení, že se v daném místě často, resp. každý den, vyskytují a že ví, že plot na sporném pozemku byl posunut od hranice se sousedním pozemkem v říjnu 2021. Žalobci namítají, že fakt, že stavební úřad neověřil v rozhodné době posunutí obou plotů např. místním šetřením, nemůže jít k jejich tíži. Konečně žalobci s odkazem na sdělení stavebního úřadu z 10. 11. 2021, 11. 7. 2022, 21. 6. 2023 a na předkládací zprávu k podnětu na opatření proti nečinnosti též namítli, že stavební úřad porušil zásadu legitimního očekávání. Samotné opatření proti nečinnosti je pak podle žalobců nezákonné, pokud v něm byly vysloveny meritorní závěry, k nimž se stavební úřad přiklání. Takovými závěry stavební úřad nemůže být vázán.

40. K odvolání se město nesouhlasně vyjádřilo podáním ze dne 8. 4. 2024, jež se nejpve vymezuje proti námitkám stran údajné nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí a tvrzeného porušení zásady legitimního očekávání. Požadavek žalobců, že by fotografie měly být opatřeny elektronickým podpisem, považuje město za nesmyslný, protože podpis pouze ztotožňuje osobu, ale neslouží k ověření data pořízení fotografie. Skutečnost, že s daty pořízených fotografií umí manipulovat žalobci, neznamená, že to umí nebo že to dokonce činí zaměstnanci města. Pouze na základě nepodloženého tvrzení o údajné manipulaci s daty fotografií nelze učinit závěr, že fotografie nejsou pravé nebo takové fotografie dokonce vyloučit z dokazování. Fotografie dne 3. 1. 2022 pořizoval technický pracovník města T. S. K tomu město v příloze doložilo čestné prohlášení tohoto zaměstnance s úředně ověřeným podpisem, že byl v lednu 2022 pověřen kontrolou sporného oplocení, na místo se dostavil 3. 1. 2022 kolem 7:45 a pořídil fotografie vlastním mobilním telefonem Samsung, z nějž je bez dalších úprav předal městu. Dále pracovník potvrdil, že v řízení předložené fotografie se shodují s těmi, které dne 3. 1. 2022 pořídil, a sdělil, že tyto skutečnosti je připraven stvrdit svědeckou výpovědí a může předložit k ohledání i svůj mobilní telefon. Město doplnilo, že pravost předložených fotografií nevyvrací ani žalobci předložená čestná prohlášení jejich sousedů a známých. Lze předpokládat, že tyto osoby mají se žalobci přátelský vztah, a takovým prohlášením nelze přikládat jakýkoliv význam. Rovněž lze mít i pochybnost o schopnosti takových osob si po dvou a půl letech hodnověrně vybavit, že k posunutí oplocení došlo přesně v říjnu roku 2021. Fotografie pořízené dne 3. 1. 2022 zobrazující ještě původní oplocení jsou navíc potvrzeny tím, že dne 10. 11. 2021 stavební úřad žalobce vyzýval k odstranění původního oplocení a dne 19. 1. 2022 město upozorňovalo na to, že stále nebyla zjednána náprava, přičemž až dne 11. 4. 2022 město v podnětu stavebnímu úřadu uvedlo, že po odstranění původního oplocení bylo na sporném pozemku umístěno nové oplocení. Z dubnových fotografií bylo též patrno, že ke stavebním pracem došlo nedávno. Tyto skutečnosti byly fotografiemi ze dne 3. 1. 2022 pouze potvrzeny. Ostatně k závěru, že nové oplocení bylo vybudováno až za účinnosti nového územního plánu, dospěl i žalovaný v opatření proti nečinnosti a soud v rozsudku č. j. 59 A 39/2022-40. Žalobci své tvrzení naopak ničím nedoložili a je nelogické, aby odstraňovali stavbu před vydáním výzvy stavebního úřadu. Město přitom je účastníkem řízení z titulu vlastnictví sousedního pozemku. Pokud jde o namítané dotčení legitimního očekávání, město namítá, že žalobci nemohli být v dobré víře, neboť sporný pozemek nabyli s vědomím, že jako veřejné prostranství (veřejnou zeleň) jej nelze oplotit, což konstatoval i rozsudek č. j. 59 A 39/2022- 40. Žalobci nadto sledují nezákonný cíl v podobě zachování stavby zřízené prokazatelně v rozporu s územním plánem, a tedy se stavebním zákonem. Tento cíl přitom současně odporuje veřejnému zájmu na zajištění prostupnosti území. Zásada legitimního očekávání nadto neslouží jakožto překážka přehodnocení závěrů stavebního úřadu nadřízeným orgánem. Není ani pravdou, že by stavební úřad rozhodl jinak, než v jiných obdobných případech. Žalovaný též v opatření proti nečinnosti byl povinen posoudit, zda se jedná skutečně o stavbu realizovanou v rozporu se stavebním zákonem, jestliže chtěl nařídit zahájení řízení o odstranění stavby.

41. Napadeným rozhodnutím ze dne 18. 6. 2024 žalovaný změnil lhůtu pro odstranění stavby a přesunul podmínky pro odstranění stavby z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí do jeho výrokové části, jinak však prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ve svém odůvodnění nicméně vyšel z odlišného posouzení. K argumentaci, že stavba nevyžaduje povolení, když byla posunuta o 2 m od hranice pozemku, žalovaný uvedl, že účelem řízení o odstranění stavby je obecně uvedení právního a skutečného stavu do souladu. Stavební úřad v řízení o odstranění stavby zkoumá pouze kumulativní splnění podmínek upravených v § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tedy 1) zda se jedná o stavbu prováděnou nebo provedenou bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním. Sporná stavba v tomto případě nespadá do tzv. volného režimu, tzn. byla provedena bez opatření stavebního úřadu. Za 2) pak stavební úřad zkoumá, jestli stavba byla dodatečně povolena, či nikoliv. K tomu v tomto případě zjevně nedošlo, žalobci se dovolávají pouze svého oznámení ze dne 11. 11. 2021. Řízení o odstranění stavby je obligatorním řízením a v něm není rozhodné, v době jakého znění územně plánovací dokumentace byla stavba realizována, neboť soulad s územně plánovací dokumentací je stavebník povinen prokázat až v okamžiku jejího řádného či dodatečného povolení. Současná úprava stavebního zákona pak vychází z premisy, že každá stavba a její změna vyžaduje jednak územní rozhodnutí a jednak stavební povolení, nestanoví-li stavební zákon jinak. Ačkoliv pak § 79 odst. 2 písm. f) stavebního zákona umožňuje realizovat v tzv. volném režimu opěrné zdi do výšky 1 m nebo oplocení do výšky 2 m, které nehraničí s veřejně přístupnými pozemními komunikacemi nebo s veřejným prostranstvím a které se nacházejí v zastavěném území či v zastavitelné ploše, v případě sporné stavby není naplněna podmínka, že nehraničí s veřejně přístupnými pozemními komunikacemi nebo s veřejným prostranstvím. Odsunutí oplocení 2 m od hranice pozemku tuto podmínku nenaplnilo, neboť veřejné prostranství i nadále se stavbou hraničí. Z vyjádření města vyplývá, že žalobci sporný pozemek nabyli s vědomím, že se jedná o pozemek s využitím jako veřejné prostranství – veřejná zeleň a že jej nelze oplotit; přesto jej ale svévolně oplotili. Dále žalovaný konstatuje, že prvostupňové rozhodnutí splňuje všechny obsahové a formální náležitosti rozhodnutí, pouze bylo třeba navázat termín odstranění stavby na právní moc rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. Případnou strohost v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí žalovaný doplnil odůvodněním napadeného rozhodnutí. I když je pravdou, že opatření proti nečinnosti nemá přistupovat k meritorním úvahám, v opatření ze dne 17. 10. 2023 žalovaný pouze převzal úvahy obsažené v rozsudku č. j. 59 A 39/2022-40, který s nyní řešenou věcí souvisí. V nyní probíhajícím odvolacím řízení pak jsou meritorní úvahy zcela na místě. Žalovaný též potvrdil, že město je účastníkem řízení podle § 129 odst. 10 stavebního zákona, poněvadž je vlastníkem sousedního pozemku a ve věci jde o veřejné prostranství.

VI. Posouzení věci soudem

42. Soud nejprve ověřil, že žaloba byla podána osobami k tomu oprávněnými a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Dále se soud zabýval včasností podané žaloby. Napadené rozhodnutí bylo zástupci žalobců (a ostatně i žalobcům samotným) doručeno dne 26. 6. 2024, tedy ještě před tím, než nastala fikce účinnosti nového stavebního zákona, zakotvená v § 334a odst. 3 větě druhé nového stavebního zákona, ve spojení s § 331 téhož zákona a k datu považovanému za datum účinnosti nového stavebního zákona (1. 7. 2024) ještě nedoběhla. V souvislosti se změnou stavebněprávních předpisů se judikatura zabývala otázkou „zkrácení“ žalobních lhůt. V této souvislosti je třeba poukázat na nález Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24, v němž ÚS řešil zkrácení žalobní lhůty pro podání žaloby po změně stavebních předpisů, a to v průběhu již započaté lhůty. Dospěl přitom k závěru, že pokud se lhůta rozběhla ještě za účinnosti (starého) stavebního zákona, tak jako v tomto případě, je ústavně konformním výkladem pravidel týkajících se retroaktivity takový výklad, podle kterého se tato lhůta již nezkracuje a zachovává si svou původní délku 2 měsíců. Proto je žaloba podaná dne 22. 8. 2024 včasná.

43. Soud tudíž přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, věcně, a to v rozsahu napadených výroků a v mezích včas uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

44. Podle § 79 odst. 2 písm. f) stavebního zákona rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas nevyžadují opěrné zdi do výšky 1 m nebo oplocení do výšky 2 m, které nehraničí s veřejně přístupnými pozemními komunikacemi nebo s veřejným prostranstvím a které se nacházejí v zastavěném území či v zastavitelné ploše.

45. Podle § 34 zákona o obcích jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

46. Veřejná prostranství vznikají ex lege naplněním zákonných znaků, které jsou uvedeny v § 34 zákona o obcích (veřejná přístupnost, užívání ze strany veřejnosti, určenost dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů). Podmnožinou kategorie veřejných prostranství jsou i pozemní komunikace včetně veřejně přístupných účelových komunikací, na které dopadá speciální právní úprava v § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, řada principů, jimiž se řídí jejich vznik a případný zánik, je však obdobná, ne-li stejná. K tomu, aby bylo možné učinit závěr o tom, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je třeba naplnit veškeré tyto znaky, přičemž je ještě třeba zohlednit, zda se takové prostranství nachází na pozemku ve vlastnictví veřejnoprávní korporace, např. obce. V případě, že se jedná o pozemek ve vlastnictví veřejnoprávní korporace, postačuje, pokud dojde k naplnění znaků uvedených výše, avšak v případě, že jde o pozemek v soukromém vlastnictví, musí být prokázáno ještě i to, že dal vlastník pozemku s takovým užíváním souhlas (ať už výslovný nebo konkludentní). Jednou vyslovený souhlas vlastníka pozemku s jeho užíváním veřejností je přitom nevratný a přechází i na jeho právní nástupce, tj. pokud by byly naplněny veškeré znaky veřejného prostranství a pokud dal předchozí vlastník souhlas s veřejným užíváním dotčeného pozemku, nemůže nový vlastník pozemku prostým zahrazením (oplocením) pozemku omezit právo veřejného užívání sporného pozemku (výjimkou jsou pouze případy, kdy došlo k nabytí pozemku v restituci, což ale není projednávaný případ). Naplnění definičních znaků veřejného prostranství (k nim blíže viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016) je tudíž nutné hodnotit na základě skutkového stavu v době jeho vzniku, nikoliv na základě faktického stavu, kdy je existence veřejného užívání rozporována a jeho realizaci jsou vlastníkem kladeny překážky. Pozdější vývoj lze zohlednit, jen má-li být prokázáno, že veřejné prostranství pokojně vyšlo z užívání.

47. K uvedenému soud dále dodává, že souhlas vlastníka s veřejným užíváním musí směřovat k veřejnosti, nikoliv vůči konkrétně určeným osobám (např. jmenovitě určeným vlastníkům navazujících pozemků). Kromě jednostranného veřejného prohlášení určitého prostranství vlastníkem za veřejně přístupné si lze představit také akt věnování směřovaný vůči subjektům, které o daný typ veřejných statků zpravidla pečují. V případě veřejných prostranství se nabízí zejména projev vůle adresovaný příslušné obci. Je-li souhlas výslovný, lze dovodit, že veřejné prostranství vzniká již v návaznosti na jeho udělení, je-li užívání širokou veřejností možné a v období bezprostředně následujícím po veřejném věnování mu vlastník nebrání. Není třeba vyčkávat, až si veřejnost navykne veřejné prostranství běžně užívat. Existence dlouhodobého užívání veřejností je vyžadována spíše pro prokázání existence konkludentního souhlasu vlastníka (vlastníkovy právně relevantní pasivity akceptující fakticky vzniklý stav veřejného užívání).

48. Vymezení veřejného prostranství přitom není vázáno na hranice jednotlivých parcel. Současně platí, že nelze klást rovnítko mezi pojmy „plocha veřejného prostranství“ dle § 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, resp. dle územního plánu, a „veřejné prostranství“ dle § 34 zákona o obcích (viz městem zmiňovaný rozsudek NSS č. j. 3 As 161/2023-46). To plyne již ze shora vysvětleného odlišného mechanismu vzniku veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona o obcích nezávislého na územně plánovací činnosti obce, stejně jako z odlišné funkce těchto institutů. Funkce územního plánu totiž v tomto případě spočívá v nastavení pravidel pro futuro, jaká stavební činnost je na té které části území obce přípustná, a jaká nikoliv (vymezení regulativů funkčního využití ploch), ne však v obecném vymezení právního režimu, kým a za jakých podmínek může být toto území používáno. Jinými slovy závaznost regulativů v územním plánu v principu nepřekračuje režim otázek řešených stavebním zákonem.

49. Konečně lze připomenout, že vyhrazení pozemku veřejnému užívání bez dalšího ještě neznamená, že takové veřejné užívání musí jeho vlastník strpět bez náhrady. Pokud se při věnování veřejnému užití vlastník jednostranně či smlouvou současně nevzdá náhrady za veřejné užívání jeho soukromého majetku (závazek bezplatného věnování veřejnému užití), pak v důsledku probíhajícího užívání nemovité věci veřejností vzniká na jeho úkor bezdůvodné obohacení, za něž zpravidla odpovídá příslušná obec, resp. městská část (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020).

50. Pro věc je klíčové, že v průběhu správního řízení došlo k zásadní změně v přístupu správních orgánů. Nelze tudíž na prvostupňové a napadené rozhodnutí nahlížet jako na jeden celek, jenž by se navzájem co do odůvodnění doplňoval. Prvostupňové rozhodnutí totiž bylo založeno na závěru, že sporná stavba byla vybudována po 16. 11. 2021, kdy nabyl účinnosti nový územní plán, který v dané ploše nepřipouštěl (zakazoval) umístění oplocení. Jinými slovy stavební úřad dospěl k závěru, že se jedná o stavbu nezákonnou, což by zakládalo důvod pro nařízení odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona – k tomu viz usnesení zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 22. 2. 2022, č. j. Konf 17/2021-40, nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2025, č. j. 37 A 21/2023-44, bod 45]. Stavební úřad naopak neučinil žádnou úvahu v tom směru, že by realizace sporné stavby vyžadovala jeho přivolení (územní rozhodnutí či souhlas apod.), tedy že by se jednalo o stavbu nepovolenou. Pak ovšem zjevně pochybil, jestliže ač rozporem stavby s územním plánem argumentovalo (vedle její namítané nepovolenosti) ve svých podnětech již město a zmínil je i žalovaný v odůvodnění opatření proti nečinnosti, zahájil řízení o odstranění stavby jen podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, ale nikoliv též podle písm. d). V případě sporné stavby plotu totiž nebylo na počátku řízení jisté, zda tato stavba nemohla být realizována v tzv. volném režimu, a že tedy nemůže být nesoulad s územním plánem jediným důvodem pro odstranění stavby. To přitom stavební úřad nenapravil ani v průběhu řízení tím, že by předmět řízení ve smyslu § 46 odst. 1 správního řádu dále rozšířil i na otázku možné nezákonnosti sporné stavby podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, nebo alespoň faktickou cestou tak, že by tuto úvahu dal účastníkům předem dostatečně najevo, aby tím nebyla podstatnou měrou porušena jejich procesní práva. Stejně tak stavební úřad pochybil, jestliže odstranění stavby nařídil právě s odkazem na § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, ač o potřebě povolení sporné stavby v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí nijak nepojednal a žádný závěr v tomto směru nevyslovil. Za daného stavu už nemá smysl blíže rozebírat jeho zcela mylnou úvahu (srov. § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu), že mu nepřísluší přezkoumávat pravost data pořízení fotografií, ač právě na tomto datu postavil své závěry o datu vzniku stavby.

51. Napadené rozhodnutí ale žalovaný naproti tomu založil na závěru, že sporná stavba (oplocení na obou stranách sporného pozemku) i v nové poloze po odstranění původního oplocení nadále hraničí s veřejným prostranstvím. V důsledku toho podle žalovaného nesplňovala podmínky § 79 odst. 2 písm. f) stavebního zákona a mohla být umístěna jen na základě územního souhlasu, resp. územního rozhodnutí, jež však vydáno nebylo. Žalovaný tedy označil spornou stavbu za nepovolenou podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a vyšel ze zcela odlišné úvahy než stavební úřad. Bohužel však svou klíčovou myšlenku (“Jednoduše odsunutí oplocení 2 m od hranice pozemku tuto podmínku nenaplní, neboť veřejné prostranství bude i nadále hraničit s předmětnou stavbou.”) nijak nevysvětlil a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, což soudu nedovoluje se blíže zabývat uplatněnými žalobními body směřujícími do tohoto závěru. Soudu totiž není zřejmé, jakou úvahou k tomuto závěru žalovaný dospěl.

52. Soud by mohl spekulovat, že si žalovaný mohl myslet, že ani vzdálenost 2 m od hranice se sousedním pozemkem s pozemní komunikací není dostatečná. Nebo že postačuje, že pozemek pod spornou stavbou sousedí s pozemkem, na němž se nachází veřejně přístupná pozemní komunikace. Popřípadě žalovaný mohl vycházet z toho, že veřejné prostranství vzniklo i po celé délce samotného sporného pozemku, s nímž pak logicky hraničí i jakýkoliv plot, který pozemek přetíná (což by v podstatě odpovídalo závěrům rozsudku č. j. 59 A 39/2022-40 nebo vyjádření města, na něž žalovaný odkazuje, aniž by však toto tvrzení jakkoliv hodnotil co do pravdivosti v návaznosti na shromážděné důkazní prostředky). Odůvodnění napadeného rozhodnutí však ani v celkovém kontextu nedovoluje s jistotou učinit závěr, jak to žalovaný myslel.

53. Žalovaný sice rozsudek č. j. 59 A 39/2022-40 zmiňuje na jiném místě odůvodnění napadeného rozhodnutí, činí tak ovšem jen pro vysvětlení, proč vyslovil určité meritorní závěry již v dříve vydaném opatření proti nečinnosti, ačkoliv uznává, že definitivní zjištění o skutkovém stavu má správní orgán činit až v průběhu vlastního správního řízení. I kdyby žalovaný chtěl vyjít ze závěrů rozsudku č. j. 59 A 39/2022-40 s tím, že existence veřejného prostranství na sporném pozemku jím byla prokázána, nevyhodnotil si správně, zda se jedná o rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu § 57 odst. 3 správního řádu (když dané posouzení soud činil jen obiter dictum a zejména předmětem jeho přezkumu nebyl správní akt, který by závazně svým výrokem určoval sporný pozemek veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona o obcích). Pominul tedy, že tuto předběžnou otázku si musí znovu sám posoudit, provést za tímto účelem v závislosti na argumentaci účastníků v nezbytném rozsahu dokazování a vyslovit v této souvislosti srozumitelné skutkové a právní závěry (obdobně viz nález ÚS ze dne 18. 12. 2025, sp. zn. III. ÚS 2566/24), jež by mohl následně soud podrobit v kontextu podané žaloby soudnímu přezkumu. Potřebné úvahy žalovaného však v napadeném rozhodnutí absentují a soud nemá co přezkoumávat. Napadené rozhodnutí je v důsledku toho až nesrozumitelné.

54. Soud dodává, že nemohl nijak hodnotit otázku, kdy sporná stavba vznikla a zda je v souladu s územním plánem účinným v době jejího zřízení, neboť na této otázce není napadené rozhodnutí založeno. Pokud žalovaný nijak neřešil otázku souladu sporné stavby s územním plánem, bylo by též předčasné hodnotit nezohlednění důkazních návrhů čestnými prohlášeními, jež v průběhu správního řízení předložili nejen žalobci, ale i město. Prostor pro uplatnění relevantních důkazních návrhů (a to i těch, jež účastníci předkládají soudu) se však může otevřít v novém řízení před správními orgány, které samozřejmě jsou povinny vysvětlit, proč tomu kterému důkaznímu návrhu, jenž jim byl adresován, případně nevyhověly. Lze se však vyjádřit ke dvěma dílčím (zjevně nedůvodným) žalobním argumentům, jež je vhodné zodpovědět již teď s významem pro další řízení před správními orgány.

55. Žalobci v první řadě tvrdí, že v důsledku sdělení stavebního úřadu ze dne 11. 7. 2022, č. j. 06814/22/SÚ, byla založena překážka věci rozhodnuté. S tím soud nemůže souhlasit. Překážka věci rozhodnuté je totiž důsledkem materiální právní moci a s ní spojené závaznosti vydaného správního aktu (jeho výroku ve spojení s nosnými důvody) pro účastníky řízení a všechny správní orgány (srov. § 73 odst. 2 správního řádu). Vzhledem k tomu, že sdělení není závazné a právní moci nenabývá, nemůže ani zakládat překážku věci pravomocně rozhodnuté.

56. Obdobně nelze přisvědčit myšlence, že výše zmíněné či některé z dalších v této věci vydaných sdělení založilo žalobcům legitimní očekávání, že sporná stavba byla postavena v souladu se zákonem a nebude odstraněna. V první řadě u správních aktů (a to i závazných) nelze pomíjet fakt, že z nich nelze dovozovat, jaké stanovisko k věci zaujme nadřízený správní orgán v rámci instančního přezkumu. Od žalovaného se žalobcům žádného ujištění nedostalo, a již proto stavební úřad byl povinen respektovat jeho závazný právní názor, ať již vyslovený v opatření proti nečinnosti, nebo následně v napadeném rozhodnutí, a žalobci se překonaného názoru stavebního úřadu nemohou účinně dovolávat. Platí též, že nejprve musí být naplněna podmínka vzniku podkladu pro oprávněnou důvěru (konkrétní a adresné ujištění ze strany příslušného správního orgánu), v návaznosti na to vědomí existence tohoto podkladu u adresáta a až poté využití oprávněné důvěry. V posuzovaném případě však žalobci nejprve postavili spornou stavbu a teprve poté bylo vydáno sdělení stavebního úřadu, které by podle nich mělo jejich stavbu „legalizovat“. Této námitce tedy nelze přisvědčit a žalovanému, popř. stavebnímu úřadu vázanému právním názorem žalovaného, popř. soudu, nic nebrání v dalším řízení řádně přezkoumat otázku, zda sporná stavba vyžadovala předchozí přivolení stavebního úřadu, eventuálně po rozšíření předmětu správního řízení, zda vznikla v rozporu se zákonem (územním plánem).

VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

57. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, soud i bez nařízení jednání napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil. Poněvadž je závažnými procesními vadami stiženo i řízení před správním orgánem prvního stupně, soud současně podle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil též prvostupňové rozhodnutí. V dalším řízení budou správní orgány vázány závazným právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

58. Dospějí-li opět k závěru, že je relevantní (ovšem viz § 330 odst. 2 nového stavebního zákona), že sporná stavba oplocení hraničí s veřejným prostranstvím, svůj skutkový a právní závěr učiní na základě shromážděných důkazních prostředků a srozumitelně jej v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlí. Přitom sdělí, proč ten který argument účastníků řízení není důvodný (aniž by ovšem dávalo smysl doslovně kopírovat podání účastníků do textu odůvodnění – to přezkoumatelnosti rozhodnutí nijak nepřispívá). Pokud dospějí k závěru, že se jednalo o stavbu nezákonnou (samostatně, anebo subsidiárně pro případ, že by soud či odvolací orgán dospěl k závěru, že šlo o stavbu ve volném režimu), neopomenou předtím uvědomit účastníky o rozšíření (změně) předmětu řízení též o posouzení splnění podmínek pro odstranění stavby ve smyslu § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. V takovém případě se samozřejmě musí stavební úřad či žalovaný zabývat též tím, zda bylo prokázáno, kdy sporná stavba vznikla (a tedy i zpochybněným datem pořízení snímků z ledna 2022). Příslušným orgánem, jenž má řádně zjistit skutkový stav v řízení o odstranění stavby, je právě stavební úřad, resp. v odvolacím řízení žalovaný (a to i v rozsahu předběžných otázek, u kterých jim právní předpis takové posouzení výslovně nezakazuje). V této souvislosti soud zdůrazňuje, že otázka zřízení stavby v souladu s územním plánem zůstává relevantní i podle § 250 odst. 1 písm. h) nového stavebního zákona, zatímco požadavek přivolení stavebního úřadu s realizací oplocení hraničícího s veřejným prostranstvím v režimu nové právní úpravy zanikl [srov. odst. 1 písm. a) bod 5 přílohy č. 1 a odst. 1 písm. e) přílohy č. 2 nového stavebního zákona]. Soud konečně podotýká, že původně umístěné oplocení a nové oplocení nejsou jednou a týž stavbou, a že tedy do značné míry postrádá smysl se zabývat povoleností stavby již dříve dobrovolně odstraněného oplocení přímo na hranici sporného pozemku.

59. O náhradě nákladů účastníků řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný v řízení nebyl úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož žalobci byli v řízení plně úspěšní (což se neposuzuje podle počtu důvodných námitek, nýbrž podle toho, v jakém rozsahu soud napadené rozhodnutí zrušil či prohlásil za nicotné), mají právo na plnou náhradu nákladů řízení. Náklady řízení v souhrnné výši 18 520 Kč jsou tvořeny zaplacenými soudními poplatky za žalobu a za návrh na přiznání odkladného účinku ve výši 8 000 Kč (2 x 4 000 Kč) a náklady právního zastoupení ve výši 10 520 Kč. Tuto částku tvoří odměna za dva úkony právní služby při zastupování dvou osob, tj. čtyřikrát odměna po 2 480 Kč [2x převzetí a příprava zastoupení a 2x sepsání žaloby dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif“; srov. čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.)] spolu se dvěmi paušálními částkami jako náhradami hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Z celkové výše náhrady nákladů řízení připadá na každého ze žalobců jedna polovina této částky, každému ze žalobců tak náleží 9 260 Kč.

60. Městu soud neuložil v řízení žádné povinnosti a rovněž neshledal důvod hodný zvláštního zřetele pro přiznání náhrady nákladů řízení. Stejně tak nelze argumentovat tím, že v řízení s úspěchem bránilo své právo, které by mu vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou. Nadto v souladu s čl. XI bodem 2 zákona č. 314/2025 Sb. se na řízení zahájená před nabytím účinnosti tohoto zákona uplatní dosavadní znění § 60 odst. 5 s. ř. s., jež z tohoto důvodu neumožňovalo osobě zúčastněné na řízení přiznat právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách www.nssoud.cz. Praha 31. července 2026 Mgr. Ing. Petr Šuránek v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: Mgr. E. M.