55 A 3/2026

Rubrum

č. j. 55 A 3/2026 - 40 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Peroutkou ve věci žalobce: D. M. státní příslušník Moldavské republiky bytem X. zastoupený advokátem JUDr. Petrem Novotným sídlem Archangelská 1568/1, Praha – Vršovice proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2176/2, Praha – Žižkov o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 3. 2026, č. j. CPR-5972-2/ČJ-2026-930310-V248, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 18. 1. 2026, č. j. KRPS-15239-19/ČJ-2026-010025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 2 55 A 3/2026 Středočeského kraje (dále jen „správní orgán prvního stupně“) uložila žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění, jelikož žalobce pobýval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu. Dále stanovila, že žalobci nelze po dobu jednoho roku umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „Evropská unie a smluvní státy“).

2. Rozhodnutím ze dne 3. 3. 2026, č. j. CPR-5972-2/ČJ-2026-930310-V248 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaná zamítla žalobcovo odvolání a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

3. Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) podanou dne 13. 3. 2026 se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované.

II. Obsah žaloby a ostatních podání účastníků a průběh jednání před soudem

4. Žalobce v žalobě nesouhlasil s tím, že by pobýval na území České republiky bez platného pobytového oprávnění. Podle žalované žalobce naposledy vstoupil na území schengenského prostoru dne 24. 9. 2025. Žalobce upozornil na to, že na území schengenského prostoru vstoupil s biometrickém pasem Moldavské republiky a připomněl, že tak byl oprávněn na území schengenského prostoru pobývat 90 dnů v rámci období 180 dnů. Podle žalobce správní orgány neprokázaly, že by žalobce skutečně překročil dobu 90 dnů nepřetržitého pobytu na území schengenského prostoru. Žalobce nesouhlasil s tím, že by na území schengenského prostoru pobýval nepřetržitě ode dne 24. 9. 2025 (vstup na území schengenského prostoru) do dne 18. 1. 2026 (provedení pobytové kontroly). Žalobce trval na tom, že se v době provedení pobytové kontroly dne 18. 1. 2026 nacházel na území České republiky legálně, a to jako držitel moldavského biometrického pasu, přičemž nepřekročil dobu 90 dnů nepřetržitého pobytu na území schengenského prostoru. Žalobce dále uvedl, že v České republice zůstává kvůli probíhající válce na Ukrajině. Žalobce nemůže do Moldavské republiky vycestovat. V jeho domovském státě v současné době panuje katastrofální ekonomická situace, množí se případy vražd a není tam bezpečno pro civilní obyvatelstvo, a to i s ohledem na poslední politický vývoj. Moldavská republika je navíc v ohrožení kvůli invazi Ruské federace na Ukrajinu. Situace v Podněstří je podobná jako na Ukrajině a dá se očekávat, že se zhorší. V proruském Podněstří došlo během vojenské invaze na Ukrajinu ke střelbě z granátometů. Série explozí otřásla ministerstvem státní bezpečnosti v hlavním městě tohoto separatistického regionu. Žalobce poukázal i na další incidenty – exploze vyřadily z provozu i dvojici rozhlasových vysílačů v Podněstří. Vzhledem ke dramatické situaci v Moldavské republice se žalobce v případě návratu obává o život. Uložené správní vyhoštění je nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života a s ohledem na žalobcovu situaci bylo namístě spíše vést řízení o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců. Správní orgán prvního stupně navíc nemohl mít dostatečný časový prostor pro posouzení všech aspektů věci. Stejný den, co zahájil řízení o správním vyhoštění (18. 1. 2026), také vydal prvostupňové rozhodnutí. Konečně žalobce vyjmenoval ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, která měla žalovaná ve správním řízení porušit (§ 2 odst. 1, § 2 odst. 3, § 2 odst. 4, § 3, § 50 odst. 2).

5. Žalovaná měla ve vyjádření k žalobě za to, že skutkový stav věci zjistila dostatečně v souladu s požadavky § 3 a § 50 odst. 2 správního řádu. Bylo jednoznačně zjištěno, kdy žalobce Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 3 55 A 3/2026 vstoupil na území schengenského prostoru, zejména z otisku přechodového vstupního razítka v žalobcově cestovním dokladu, protokolu z žalobcova výslechu a lustrace v informačních systémech. Žalovaná řádně zhodnotila možnost žalobcova vycestování a přiměřenost vycestování jako zásahu do žalobcova soukromého a rodinného života. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve stejný den, kdy zahájil řízení, samo o sobě nezákonnost rozhodnutí nezpůsobuje. Tento postup odpovídá zásadě rychlosti a hospodárnosti správního řízení.

6. Soud rozhodl při jednání konaném dne 29. 4. 2026, které se v souladu s § 49 odst. 3 s. ř. s. konalo v nepřítomnosti účastníků, neboť oba z nich byli řádně předvoláni, oba se z jednání omluvili a nepožádali o odročení. Rozsudek soud vyhlásil ústně při jednání tak, jak předvídá § 54 odst. 2 s. ř. s. (srov. a contrario s § 49 odst. 12 s. ř. s. ve znění do 31. 12. 2025).

III. Skutečnosti vyplývající ze správního spisu

7. Dne 18. 1. 2026 provedla policejní hlídka pobytovou kontrolu v prostorech ubytovny L. v X. Žalobce při kontrole předložil biometrický cestovní doklad vydaný Moldavskou republikou. V cestovním dokladu měl žalobce poslední evidovaný příjezd na území schengenského prostoru dne 24. 9. 2025, od té doby žádné výstupní přechodové razítko ze schengenského prostoru v cestovném dokladu otisknuto nebylo. V cestovním dokladu žalobce neměl žádné platné pobytové oprávnění. Lustrací žalobce v dostupných policejních evidencích policejní hlídka zjistila, že žalobce žádné platné oprávnění k pobytu na území nemá.

8. Dne 18. 1. 2026 správní orgán prvního stupně zahájil s žalobcem řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Téhož dne žalobce za přítomnosti tlumočníka vyslechnul. Podle protokolu o výslechu žalobce správnímu orgánu prvního stupně sdělil, že v Moldavské republice bydlel v domě se svými rodiči a mladším bratrem. Všichni jsou v Moldavské republice. Do schengenského prostoru přicestoval někdy v září roku 2025 autobusem z Moldavské republiky. Přicestoval jako turista. V České republice je potřetí. Správní orgán prvního stupně do žalobce dotázal, zda si je vědom toho, že se území České republiky pobývá neoprávněně (připomněl pravidlo maximálního pobytu v délce 90 dnů v rámci období 180 dnů). Žalobce odpověděl, že si toho je vědom. Žalobce vypověděl, že v Moldavské republice není práce. V České republice občas chodí někam pracovat brigádně. Žádnou pracovní smlouvu nemá. Bydlí na ubytovně v X. Neví, komu ubytovna patří, nezná ani její adresu. Žalobce též vypověděl, že nemá žádné zdravotní problémy, které by mu bránily vycestovat z České republiky. V České republice nikoho nezná. Není příbuzným žádného občana Evropské unie nebo smluvních států. V České republice v minulosti dostal od policie blokovou pokutu „za zdravotní pojištění“. Pro vycestování do Moldavské republiky má dost finančních prostředků. V Moldavské republice mu nehrozí mučení, trest smrti, nelidské či ponižující zacházení nebo jiné vážné nebezpečí. Nebyla mu známa žádná překážka, pro kterou by nemohl z území České republiky vycestovat. Rozhodnutí s povinností vycestovat by nepovažoval za nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. V oblasti, kde v Moldavské republice bydlí, se cítí bezpečně. Nic ho tam neohrožuje, jen tam není práce. Správní orgán prvního stupně žalobci definoval správní vyhoštění (žalobci bude zamezen vstup na území schengenského prostoru a bude veden jako osoba, které nebude umožněn vstup na území Evropské unie a smluvních Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 4 55 A 3/2026 států). Žalobce uvedl, že tomu rozumí a případné rozhodnutí o správním vyhoštění bude respektovat.

9. Součástí správního spisu je kopie žalobcova cestovního dokladu s otisknutými přechodovými razítky: vstupní razítko ze dne 24. 9. 2025, hraniční přechod Mamaliga; výstupní razítko s nečitelným datem (rozpoznatelná je první číslice dne – „2“ – a označení měsíce – „09“), hraniční přechod Užhorod; vstupní razítko ze dne 24. 9. 2025, hraniční přechod Vyšné Nemecké; vstupní razítko ze dne 24. 9. 2025, hraniční přechod Užhorod; výstupní razítko ze dne 24. 9. 2025, hraniční přechod Malý Berezný; vstupní razítko ze dne 24. 9. 2025, hraniční přechod Ubľa.

10. Dne 18. 1. 2026 bylo žalobci za přítomnosti tlumočníka umožněno, aby se v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu seznámil s podklady pro rozhodnutí a vyjádřil se k nim. Žalobce se k podkladům nijak nevyjádřil.

11. Správní orgán prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí zopakoval průběh pobytové kontroly a shrnul žalobcovy odpovědi poskytnuté při výslechu. Správní orgán prvního stupně připomněl, že není věcí správního uvážení, zda má řízení o správním vyhoštění zahájit a o správním vyhoštění rozhodnout. Ze shromážděných podkladů a žalobcovy výpovědi jednoznačně plyne, že žalobce pobýval na území schengenského prostoru bez platného oprávnění k pobytu. V souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni (dále jen „nařízení 2018/1806“), mohl žalobce jako držitel biometrického cestovního dokladu pobývat na území schengenského prostoru po dobu 90 dnů v rámci 180 dnů od prvního vstupu na toto území. Oprávnění žalobce k pobytu skončilo dne 22. 12. 2025, což dokládá přechodové razítko v jeho cestovním dokladu ze dne 24. 9. 2025. Správní orgán prvního stupně se v souladu s § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců zabýval přiměřeností rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života. Při tom vycházel z informací poskytnutých žalobcem při výslechu. Žalobce nemá v České republice žádné sociální ani ekonomické vazby. V domovské zemi má rodinu a má se kam vrátit. Správní orgán prvního stupně tak poměřoval přiměřenost žalobcova vyhoštění s veřejným zájmem (aby na území České republiky pobývali pouze cizinci, kteří se nedopouštějí „protispolečenského“ jednání). Správní orgán prvního stupně uznal, že rozhodnutí o správním vyhoštění je vždy zásahem do cizincova soukromého a rodinného života. Vzhledem k žalobcově protiprávnímu jednání ale není takový zásah nepřiměřený, ale zákonem předpokládaný. Dobu, po kterou žalobci nebude umožněn vstup na území Evropské unie, stanovil správní orgán prvního stupně v délce jednoho roku, tedy při spodní hranici zákonného rozpětí (s maximální možnou dobou pěti let). Správní orgán prvního stupně konečně v souladu s § 179 zákona o pobytu cizinců posuzoval, zde nejsou dány důvody, které by žalobcovy znemožňovaly vycestování. Žalobce během správního řízení neuvedl žádné důvody, na jejichž základě by bylo možné se domnívat, že by vycestování způsobilo žalobci vážnou újmu nebo by bylo v rozporu s čl. 2 až 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, také žalobce pochází z bezpečné země původu. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 5 55 A 3/2026 12. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce uplatnil obdobné námitky jako v žalobě. V podrobnostech proto soud odkazuje na rekapitulaci žaloby v bodě 4 tohoto rozsudku. Žalobce nesouhlasil s tím, že by v období ode dne 23. 12. 2025 do dne 18. 1. 2026 pobýval na území České republiky neoprávněně. Jako držitel moldavského biometrického cestovního dokladu byl oprávněn k nepřetržitému pobytu na území schengenského prostoru po dobu 90 dnů a tuto dobu nepřekročil. Žalobce do Moldavské republiky nemůže vycestovat (je tam špatná ekonomická a politická situace, v důsledku invaze Ruské federace na Ukrajinu tam není bezpečno, v Podněstří již došlo k několika explozím). Správní vyhoštění je nepřiměřeným zásahem do žalobcova soukromého a rodinného života. Správní orgán prvního stupně vydal prvostupňové rozhodnutí ve stejný den, kdy zahájil řízení, nemohl tak zjistit skutkový stav dostatečně. Žalobce taktéž uvedl výčet ustanovení správního řádu, která správní orgán prvního stupně porušil.

13. Žalovaná v napadeném rozhodnutí shrnula, že podle spisového materiálu žalobce přicestoval na území schengenského prostoru přes hraniční přechod Ubľa (Slovensko) dne 24. 9. 2025 na základě moldavského biometrického pasu. V souladu s nařízením 2018/1806 žalobci uplynula doba oprávněného pobytu dne 22. 12. 2025. V informačních systémech Policie České republiky nebyl žádný záznam o tom, že by měl žalobce nějaké oprávněné k pobytu na území. Žalobcova odvolací námitka, že nevstoupil na území schengenského prostoru dne 24. 9. 2025 nebo že nepřekročil dobu pobytu na území schengenského prostoru v délce 90 dnů, je v rozporu se spisovým materiálem. Z informačního systému Policie České republiky (systém Kontrola 2) také vyplynulo, že žalobce byl na území České republiky několikrát kontrolován, což odpovídá žalobcově tvrzení o tom, že se na území České republiky nachází již potřetí. Žalobce během výslechu také uvedl, že přijel jako turista, ale občas brigádně pracoval. Žalovaná zdůraznila, že nosným důvodem pro žalobcovo správní vyhoštění byl jeho neoprávněný pobyt, pro „dokreslení situace“ se ale zabývala i žalobcovým tvrzením o tom, že na zemí České republiky občas brigádně pracoval. Osvobození od vízové povinnosti pro krátkodobé pobyty v souladu s nařízením č. 2018/1806 se ovšem nevztahuje na občany třetích zemí, kteří chtějí na území České republiky vykonávat výdělečnou činnost. Žalobce neměl výkon zaměstnání na území České republiky nijak upraven a pracoval zde tedy v rozporu s právními předpisy. K námitce, že správní orgán prvního stupně rozhodnul ve stejný den, jako zahájil správní řízení, žalovaná poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2021, č. j. 16 A 28/2021-20, podle něhož pokud se správní orgán se všemi relevantními skutečnostmi důkladně vypořádal a rozhodnutí vydal v tentýž den, pak tím jen naplnil zásadu rychlosti a hospodárnosti. Podle žalované správní orgán prvního stupně žalobcovo jednání správně podřadil pod skutkovou podstatu v § 119 odst. 1 písm. b) bodě 4 zákona o pobytu cizinců. Přitom vycházel ze skutkových zjištění, která dostatečně podložil. Uložená doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území Evropské unie a smluvních států, odpovídá rozhodovací praxi v obdobných případech. Též žalobcovo vycestování je možné. Žalobce pochází z bezpečné země původu. Během výslechu před správním orgánem prvního stupně zcela jasně uvedl, že mu v Moldavské republice nic nehrozí a účel jeho pobytu na území České republiky byl ekonomický. Pokud jde o námitku související s možným uložením povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců, žalovaná upozornila na to, že pro uložení správního vyhoštění postačuje, pokud cizinec naplnil skutkovou podstatu v § 119 odst. 1 písm. b) bodě 4 zákona o pobytu cizinců. Není na uvážení správního orgánu, jestli správní vyhoštění uloží. Jestliže zjistí, že cizincovo jednání naplňuje Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 6 55 A 3/2026 znaky v § 119 zákona o pobytu cizinců, je povinen rozhodnutí o správním vyhoštění vydat. Rozhodnutí o správním vyhoštění není v žalobcově případě ani nepřiměřené. V České republice nemá žalobce žádné majetkové, sociální nebo kulturní vazby. S odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 10. 2018, č. j. 48 A 64/2016-51, žalovaná připomněla, že ekonomické důvody je možné za nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života považovat pouze výjimečně, např. v situacích, kdy by cizinci hrozila ztráta významných ekonomických hodnot nebo by existovaly důvodné obavy, že by se cizinec dostal do stavu hmotné nouze ohrožující jeho zdraví či život. Žádné takové skutečnosti v řízení zjištěny nebyly. Nebyl tak ani důvod pro vydání rozhodnutí o povinnosti opustit zemí. Námitkami poukazujícími na porušení jednotlivých ustanovení správního řádu se žalovaná pro jejich obecnost samostatně nezabývala a odkázala na vlastní zhodnocení zákonnosti napadeného rozhodnutí.

IV. Posouzení žaloby

14. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny ostatní formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

15. Soud předně uvádí, že výčet ustanovení správní řádu, jež měla žalovaná v předcházejícím řízení porušit, postrádá jakoukoli individualizaci. Nejedná se tak o řádně uplatněné žalobní body (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 3. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017-72, a na něj navazující usnesení NSS ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017-83) a soud se jimi samostatně nezabýval. Soud též poznamenává, že žalobce v žalobě uplatňuje totožnou argumentaci jako v odvolání, přičemž nijak nereaguje na to, jak se s ní žalovaná vypořádala v napadeném rozhodnutí. Zaprvé, při soudním přezkumu rozhodnutí správních orgánů tvoří jeden celek a navzájem se argumentačně doplňují, a proto lze nedostatky jednoho z rozhodnutí kompenzovat druhým rozhodnutím, a to v obou směrech (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25). Zadruhé, míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78).

16. Žalobce v odvolání i v žalobě předně namítnul, že se na území České republiky nacházel oprávněně, neboť nepřekročil dobu 90 dnů nepřetržitého pobytu, po kterou mohou občané Moldavské republiky disponující biometrickým pasem pobývat v schengenském prostoru v rámci bezvízového styku. Žalobce však neuvedl žádné námitky, které by skutkový a právní závěr správních orgánů o tom, že se na území schengenského prostoru nacházel neoprávněně, vyvracely.

17. Podle čl. 4 odst. 1 nařízení 2018/1806 státní příslušníci třetích zemí uvedených na seznamu v příloze II (pozn. soudu – tj. včetně Moldavské republiky) jsou osvobozeni od vízové povinnosti stanovené v čl. 3 odst. 1 pro pobyty, jejichž celková délka nepřekročí 90 dnů během jakéhokoliv období 180 dnů.

18. Podle čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 7 55 A 3/2026 kodex), pro předpokládané pobyty na území členských států, které nepřesáhnou 90 dní během jakéhokoli období 180 dnů, kterým se rozumí období 180 dnů bezprostředně předcházející každému dni pobytu […].

19. Při posuzování oprávněnosti nebo neoprávněnosti tudíž není natolik rozhodné, jestli žalobce pobýval nebo nepobýval v schengenském prostoru 90 dnů nepřetržitě. Oprávněnost pobytu po dobu 90 dnů je totiž nutné zkoumat i optikou doplňujícího pravidla, tedy možnosti na území schengenského prostoru takto pobývat právě v rámci každého 180denního období.

20. Na základě přechodových razítek lze žalobcův příjezd rekonstruovat tak, že dne 24. 9. 2025 vstoupil na území schengenského prostoru přes hraniční přechod Vyšné Nemecké1, pak překročil hranice na Ukrajinu a pak opět vstoupil na území schengenského prostoru přes hraniční přechod Ubľa. Tomu odpovídají i tvrzení samotného žalobce, který v řízení před správním orgánem prvního stupně vypověděl, že na území schengenského prostoru přijel asi někdy v půlce září 2025. Z přechodových razítek je dále patrné, že ode dne 24. 9. 2025 žalobce území schengenského prostoru neopustil. Žalobce ani netvrdil, že by od svého příjezdu někam cestoval, natož mimo schengenský prostor.

21. Policie provedla pobytovou kontrolu, při níž kontrolovala i oprávněnost žalobcova pobytu, dne 18. 1. 2026. V období 180 dní bezprostředně předcházejících tomuto dni (tj. ode dne 22. 7. 2025) tak žalobce pobýval na území schengenského prostoru 117 dní2. Tím překročil maximální přípustnou dobu pobytu 90 dnů během jakéhokoliv období 180 dnů (čl. 4 odst. 1 nařízení 2018/1806).

22. Z žalobcova cestovního dokladu a informačních systémů správní orgány ověřily, že žalobce nedisponoval žádným pobytovým oprávněním, jež by jej opravňovalo k pobytu na území České republiky. Soud se tak ztotožňuje se správními orgány, že ode dne 23. 12. 2025 žalobce pobýval na území České republiky [tzn. i na území Evropské unie a smluvních států podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců] neoprávněně. Tento závěr je dostatečně podložen žalobcovými tvrzeními při výslechu a přechodovými razítky v jeho cestovním dokladu (obdobně srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2025, č. j. 4 A 6/2025-29, nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2022, č. j. 34 A 43/2022-16). V žalobě i v odvolání žalobce pouze obecně nesouhlasil s tím, že na území České republiky pobýval neoprávněně a správním orgánům vyčetl, že neoprávněnost jeho pobytu dostatečně neprokázaly. Jak soud uzavřel výše, neoprávněnost žalobcova pobytu minimálně ode dne 23. 12. 2025 do dne 18. 1. 2026 má za dostatečně prokázanou. Soud opakuje, že žalobce neuvedl – ani nenaznačil – žádnou skutečnost, která by takový závěr zpochybňovala.

23. Žalobce dále namítnul, že na území České republiky zůstal kvůli probíhající válce na Ukrajině. Do svého domovského státu – Moldavské republiky – nemůže vycestovat, protože tam není bezpečno. Žalobce také zmínil incidenty v separatistickém regionu Podněstří. 1 Tomu zrcadlově odpovídá obtížně čitelné výstupní přechodové razítko z hraničního přechodu v Užhorodu, které je s největší pravděpodobností též ze dne 24. 9. 2025. 2 Soud navíc připomíná, že během výslechu žalobce (bez větších podrobností) vypověděl, že je v České republice již potřetí. Celková délka žalobcova pobytu na území schengenského prostoru v posledních 180 dnech předcházejících provedení pobytové kontroly tak mohla být ještě vyšší. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 8 55 A 3/2026 24. Podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců si policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění vyžádá závazné stanovisko ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§ 179). Podle odst. 2 závazné stanovisko se nevyžaduje, není-li podle poznatků policie vycestování cizince možné. Závazné stanovisko se dále nevyžaduje, a vycestování cizince je tak možné, a) rozhoduje-li policie o správním vyhoštění občana třetí země a občan třetí země výslovně uvede, že jeho vycestování je možné, b) pochází-li občan třetí země z bezpečné země původu podle zákona o azylu a neuvedl-li individuální skutečnosti a okolnosti týkající se jeho osoby svědčící o tom, že by mohl být vystaven skutečnému nebezpečí podle § 179, […].

25. Podle § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí. Podle odst. 2 za skutečné nebezpečí se podle tohoto zákona považuje navrácení v rozporu s čl. 2 až 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

26. Na základě výše rekapitulovaných ustanovení správní orgány nebyly povinny vyžádat si od Ministerstva vnitra závazné stanovisko o tom, zda je žalobcovo vycestování možné. Podle § 2 bodu 16 č. 328/2015 Sb. považuje Česká republika Moldavsko za bezpečnou zemi původu, a to s účinností od 1. 10. 2023. V době rozhodování žalovaného bylo (celé) území Moldavské republiky považováno za bezpečnou zemi původu.

27. Žalobce v řízení před správním orgánem navíc výslovně uvedl, že jeho vycestování je možné. Nebyla mu známa žádná překážka, pro kterou by nemohl vycestovat. Vyloučil též, že by mu v Moldavské republice hrozilo mučení, trest smrti, nelidské či ponižující zacházení či jiné vážné nebezpečí. Žalobcova tvrzení v odvolání i v žalobě jsou potom jednak v rozporu s jeho výpovědí v řízení v prvním stupni, jednak jsou obecného rázu. Nevyplývá z nich, že by žalobci v důsledku vycestování hrozilo skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Žalobce popisoval útoky granátomety v Podněstří. Obec X., odkud žalobce pochází a kde bydlí jeho rodina, se ale v Podněstří nenachází. Žalobce neuvedl, že by měl na Podněstří nějaké vazby. Pokud jde o ohrožení Moldavské republiky v důsledku ruské invaze na Ukrajinu, soudu není známo, že by se k době jeho rozhodování válečný konflikt přesunul i na území Moldavské republiky. Obdobné formulace o bezpečnostní situaci v Moldavské republice se u žalobců zastoupených stejným právním zástupcem jako v nyní projednávané věci ostatně vyskytují u zdejšího soudu opakovaně, a to bez individualizace k poměrům konkrétních žalobců, přičemž soud v minulosti neshledal, že by svědčily o hrozbě vážné újmy v případě vycestování žalobců (srov. Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2023, č. j. 50 A 11/2022-32, ze dne 24. 11. 2023, č. j. 47 A 4/2023-30, nebo ze dne 27. 5. 2024, č. j. 46 A 2/2025-29). Bez poskytnutí dostatečně konkrétních a individualizovaných námitek nelze mít za to, že by situace v Moldavské republice představovala takové bezpečnostní riziko, pro které není vycestování cizince možné (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2025, č. j. 55 A 1/2025-24, bod 24 a tam odkazovanou judikaturu).

28. Dále žalobce obecně namítnul, že správní vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, což v žalobě a odvolání (patrně) dával do souvislosti Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 9 55 A 3/2026 s válkou na Ukrajině. Výše soud připomněl, že konflikt na Ukrajině se na území Moldavské republiky, natož mimo oblast Podněstří, nerozšířil. Soudu proto není zcela jasné, jak situace na Ukrajině souvisí s žalobcovým soukromým a rodinným životem. Jiné důvody, pro které by mělo správní vyhoštění představovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, žalobce netvrdil. Sám uvedl, že v České republice nikoho nezná a není příbuzným žádného občana Evropské unie nebo smluvních států. Rodiče a bratr žijí v Moldavské republice. Jak NSS shrnul v bodě 14 usnesení ze dne 19. 3. 2024, č. j. 6 Azs 249/2023-20, „[b]yť je řízení o správním vyhoštění zahajováno ex offo, nelze po správním orgánu požadovat, aby vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch stěžovatele, výhradně z vlastní iniciativy. To se týká i těch, které svědčí o nepřiměřenosti zásahu do práva na soukromý a rodinný život. Je na samotném stěžovateli, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, případně o tom nabídl důkazy (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. prosince 2015 č. j. 4 Azs 257/2015-31, či ze dne 15. dubna 2021 č. j. 7 Azs 7/2021-32, bod 21). Ostatně možnosti správního orgánu zjišťovat skutečnosti týkající se soukromého a rodinného života cizince jsou značně omezené. Správní orgán zpravidla může vycházet jen z toho, co uvede a osvědčí účastník, resp. nemůže dál, než kam jej účastník pustí. Neochota nebo nemožnost tvrdit a případně prokázat skutečnosti dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců jde proto k tíži účastníka (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 6 Azs 182/2015-20).“ (důraz přidán).

29. Žalobce před orgánem prvního stupně vypověděl, že v Moldavské republice není práce. Smyslem poměřování přiměřenosti podle § 174a zákona o pobytu cizinců ale není zajišťovat cizincům výhodnější pracovní podmínky (srov. obdobně rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2018, č. j. 57 A 4/2018-22, bod 11 a ze dne 9. 10. 2018, č. j. 48 A 64/2016-51, bod 27). Ani na území České republiky ostatně žalobce neměl žádné stabilní zaměstnání a vypověděl, že občas chodil někam na brigády (odhlédne-li soud od souladu takového zaměstnávání s právními předpisy, zvláště § 89 odst. 1 a 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti). Z právě rekapitulovaných žalobcových soukromých a rodinných poměrů proto neplyne, že by mělo správní vyhoštění v délce jednoho roku do žalobcova soukromého a rodinného života nějak výrazně zasáhnout, natož, v konkurenci s veřejným zájmem, nepřiměřeně.

30. Dále žalobce namítnul, že správní orgány měly situaci „překvalifikovat“ a namísto správního vyhoštění mu uložit povinnost opustit území.

31. Skutkový stav zjištěný správními orgány nelze podřadit pod žádný z důvodů vymezených v § 50a odst. 1 písm. a) až c) a odst. 2 písm. a) až c) zákona o pobytu cizinců. Žalobce navíc ani nespecifikoval důvody, pro které s ním mělo být namísto řízení o správním vyhoštění zahájeno řízení o povinnosti opustit území nebo území členských států Evropské unie a smluvních států.

32. Soud stejně jako správní orgány připomíná, že v případě naplnění podmínek pro správní vyhoštění je příslušný orgán povinen toto rozhodnutí vydat. Není zde tedy prostor pro úvahu, zda řízení o správním vyhoštění zahájit, či nikoliv. Zda se následně správní vyhoštění udělí, či nikoliv, není věcí správního uvážení správního orgánu, nýbrž při naplnění zákonných podmínek jde o jeho povinnost; korekcí v tomto postupu je pak pouze ustanovení o vyloučení nepřiměřenosti takového zásahu do soukromého a rodinného života vyhošťované osoby (srov. rozsudky NSS ze dne 13. 11. 2014, č. j. 5 Azs 126/2014-31, Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 10 55 A 3/2026 rozsudek ze dne 28. 5. 2015, ze dne 21. 4. 2016, č. j. 2 Azs 282/2015-42, bod 17, nebo ze dne 17. 12. 2014, č. j. 9 Azs 283/2014-33, bod 20, přičemž stížnost proti posledně zmíněnému rozsudku Ústavní soud odmítnul usnesením ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 493/15, a dále např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020 č. j. 42 A 19/2019-15 bod 16, nebo ze dne 13. 5. 2025, č. j. 47 A 1/2025-26, bod 37).

33. Žalobce konečně namítnul, že správní orgán prvního stupně vydal prvostupňové rozhodnutí ve stejný den, jako zahájil řízení o správním vyhoštění. „Je tak evidentní, že žalovaný řádným způsobem nezjistil skutkový stav věci.“ 34. Soud se ztotožňuje se žalovanou, že vydání rozhodnutí ve stejný den jako zahájení řízení samo o sobě neznačí, že správní orgán nemohl dostatečně zjistit skutkový stav věci v souladu s požadavky § 3 a § 50 odst. 2 správního řádu. Správní orgán prvního stupně zkontroloval žalobcův cestovní doklad, vyslechnul žalobce za účasti tlumočníka, ověřil, zda žalobce disponuje nějakým oprávněním k pobytu na zemí České republiky a v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu dal žalobci příležitost, aby se mohl v podkladům vyjádřit. Soud opakuje, že takové podklady považuje za dostatečné pro zhodnocení, zda se cizinec dopustil jednání podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, a to zvláště v případě kdy cizinec zjištěné skutečnosti nijak relevantně nezpochybňuje a sám během výslechu přizná, že si je svého neoprávněného pobytu vědom. Žalobce zjištění správního orgánu prvního stupně nijak relevantně nezpochybňoval ani v odvolacím nebo soudním řízení. Vzhledem k tomu, že žalobce v řízení v prvním stupni výslovně uvedl, že mu v Moldavské republice nic nehrozí a může tam vycestovat, správní orgán prvního stupně podle soudu posoudil dostatečně též otázku možnosti žalobcova vycestování a nebyl povinen si obstarávat další podklady – např. závazné stanovisko Ministerstva vnitra. Při zjišťování skutečností souvisejících s žalobcovým soukromým a rodinným životem pak hraje klíčovou roli aktivita (nebo pasivita) samotného žalobce (srov. bod 28 tohoto rozsudku). Soud tedy souhlasí se žalovanou, že bezodkladný postup správního orgánu prvního stupně byl spíše naplněním zásady rychlosti řízení (§ 6 odst. 1 správního řádu), nikoli porušením zásady materiální pravdy podle § 3 správního řádu (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 47 A 4/2023- 30, bod 37, a tam odkazovanou judikaturu).

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

35. Soud tak uzavírá, že neshledal žalobu důvodnou. Současně soud nezjistil žádnou vadu, ke které by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Skutkový stav zjištěný správními orgány je dostatečnou oporou pro závěr, že žalobce pobýval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn [§ 119 odst. 2 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců]. Přiměřeností správního vyhoštění i překážkami vycestování se správní orgány zabývaly dostatečně a také úměrně konkrétnosti žalobcových tvrzení.

36. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalované soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o žalobě žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Poučení : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 11 55 A 3/2026 náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 29. dubna 2026 JUDr. Jan Peroutka v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.