55 Az 12/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Peroutkou ve věci žalobkyně: S. U., narozená X. bytem X. státní příslušnice Republiky Kazachstán zastoupená advokátem JUDr. Matějem Šedivým sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha – Holešovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2026, č. j. OAM-1456/ZA-ZA11-D02- 2025, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věcí 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon o azylu), ve znění do 12. 6. 20261, a podle § 25 písm. i) zákona o azylu řízení zastavil. Žalovaný ve výroku napadeného rozhodnutí dále uvedl, že státem příslušným k posouzení žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu je podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), Italská republika. Skutečnosti plynoucí ze správního spisu a napadené rozhodnutí 2. Dne 23. 12. 2025 žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany v České republice.

3. Při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu a v pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 2. 1. 2026 žalobkyně uvedla, že je muslimka a nemá žádné politické přesvědčení. Sdělila, že dne 15. 9. 2025 přiletěla z Almaty do Itálie, tam zůstala 4 dny a dne 19. 9. 2025 přeletěla z Itálie do Prahy. V Itálii jí bylo uděleno vízum platné do 8. 10. 2025. Je zdravá, jen špatně slyší a dříve měla otřes mozku. O mezinárodní ochranu žádá proto, že se její manžel vůči ní dopouštěl domácího násilí a také má ve vlasti dluhy.

4. Žalovaný kontaktoval italské orgány s tím, že žalobkyně disponuje italským vízem platným do 8. 10. 2025, a proto Itálie je příslušným státem k posouzení žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III. Přípisem ze dne 13. 2. 2026 italské orgány s odkazem na čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III akceptovaly svoji příslušnost. S odkazem na dopis rozeslaný členským státům ze dne 5. 12. 2022 dodaly, že přesuny do Itálie nelze do odvolání realizovat (s výjimkou sloučení rodin a nezletilých) z důvodu nedostupnosti přijímacích zařízení způsobené vysokým počtem příchozích po moři i po zemi.

5. Žalovaný si ve správním řízení opatřil následující informaci o italském azylovém systému: - Informace OAMP ze dne 15. 8. 2025 – Itálie: Azylový systém. Řízení o mezinárodní ochraně, azylová legislativa, zranitelné osoby, dublinský systém, azylová střediska, přijímací podmínky, zajišťování a azylové dublinské statistiky.

6. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že Itálie žalobkyni vydala schengenské vízum s platností do 8. 10. 2025. Proto je podle čl. 12 nařízení Dublin III příslušná k posouzení 1 Podle bodu 5., části první, čl. II. Přechodná ustanovení zákon č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Parlamentu České republiky, platí že „[p]rávo účastníka řízení podat žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, a to i podle bodu 4, a způsob projednání takové žaloby soudem se řídí ustanoveními zákonů č. 325/1999 Sb. a č. 150/2002 Sb., ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí Ministerstva vnitra podle bodu 4.“ její žádosti o mezinárodní ochranu. Itálie svoji příslušnost uznala. Žalovaný dále s odkazem na zprávu o stavu italského azylového systému ze dne 15. 8. 2025 dospěl k závěru, že azylové řízení v Itálii netrpí systémovými nedostatky. K čl. 17 nařízení Dublin III žalovaný uvedl, že žalobkyně je zletilou osobou a není na nikom závislá. Její syn je ve stejném procesním režimu jako ona, je s ním tedy také vedeno dublinské řízení o převzetí italskými úřady. Žalobkyně nemá k České republice žádné socioekonomické vazby. Žalovaný tak nenašel důvod k použití čl. 17 nařízení Dublin III. Obsah žaloby a ostatních podání účastníků 7. Žalobkyně v žalobě namítala, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné. Žalovaný porušil čl. 17 nařízení Dublin III, neboť se vůbec aplikací tohoto ustanovení nezabýval. Ve správním spise dále chybí jakýkoli podklad o probíhajícím řízení v Itálii. Není ani zřejmé, z čeho pramení tvrzení žalovaného, že Itálie uznala svoji příslušnost k posouzení žalobkyniny žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný měl alespoň obecně posoudit žalobkyninu situaci s ohledem na zásadu non-refoulement. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, č. j. 49 Az 90/2015-29. Žalovaný se měl zabývat i situací v Itálii.

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zrekapituloval nosné důvody napadeného rozhodnutí. Podotkl, že se možností využití diskrečního čl. 17 nařízení Dublin III v napadeném rozhodnutí zabýval. Posouzení věci soudem 9. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny zákonem požadované formální náležitosti. Je tedy věcně projednatelná. O žalobě soud rozhodl v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, a podle skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí. O žalobě soud rozhodl bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný s takovým postupem souhlasili. Soud při rozhodování vycházel ze správního spisu, kterými se dokazování neprovádí.

10. Žalobkyně podala žalobu dne 6. 4. 2026 k Městskému soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 26. 5. 2026, č. j. 30 Az 3/2026-25, postoupil Krajskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému. Soud obdržel od Městského soudu v Praze soudní spis společně se správním spisem až dne 10. 6. 2026.

11. Soud připomíná, že v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS, rozšířený senát vysvětlil, že „žaloba kromě obecných náležitostí podání (§ 37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné; podle písm. e) pak též musí být uvedeno, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést. Ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné […]. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých ‚obvyklých‘ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem.“ Nyní projednávaná žaloba podle soudu obsahuje námitky, které (ještě) naplňují definici žalobního bodu. Uplatněné námitky jsou však velmi obecného charakteru. Pokud žalobkyně formulovala žalobní body obecně, nemůže se soud detailně zabývat veškerými možnými aspekty zákonnosti napadeného rozhodnutí a předcházejícího řízení a může jí poskytnout odpovědi na její námitky pouze ve stejné míře obecnosti.

12. Též je podstatné, že současně s žalobkyninou žádostí o mezinárodní ochranu byla posuzována i žádost žalobkynina syna, o jehož žalobě Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 14. 5. 2026, č. j. 57 Az 7/2026-24, tak, že ji zamítl. Soud i v případě žalobkyniny žaloby dospěl ke shodným závěrům a nenalezl důvod, abych se od závěrů rozsudku č. j. 57 Az 7/2026-24 odchýlil.

13. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

14. Podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie.

15. Tímto přímo použitelným předpisem Evropské unie je nařízení Dublin III. Podle jeho čl. 12 odst. 4 platí, že pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států.

16. Podle čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III, na který odkazuje čl. 12 odst. 4, platí, že pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil.

17. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel z toho, že Itálie je příslušná k posouzení žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu na základě čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III, neboť vydala žalobkyni vízum, jehož platnost skončila před méně než 6 měsíci. S tím Itálie souhlasila a akceptovala svoji příslušnost, což je zřejmé z přípisu ze dne 13. 2. 2026. Žalobkynina námitka, že není jasné z čeho pramení závěr žalovaného o uznání příslušnosti ze strany Itálie, proto není důvodná. Taktéž námitka, že ve správním spise chybí doklad o probíhajícím řízení v Itálii, není důvodná. Pokud žalobkyně poukazovala na řízení v Itálii o její žádosti o mezinárodní ochranu, patrně nepochopila podstatu dublinského řízení o převzetí. Teprve až po převzetí žalobkyně bude příslušný členský stát posuzovat žalobkyninu žádost (viz čl. 18 odst. 2 nařízení Dublin III). V této chvíli se žádné řízení o žalobkynině žádosti o mezinárodní ochranu v Itálii nevede, nemůže být tedy ve spise jakýkoli doklad o takovémto řízení. S tím souvisí o tom, že napadeným rozhodnutím nemůže dojít porušení zásady nenavracení (non-refoulement), neboť důvodností žalobkyniny žádosti se žalovaný v napadeném řízení nemohl zabývat (viz § 10a odst. 2 zákona o azylu). V nyní posuzované věci jde o určení členského státu příslušného k posouzení podané žádosti. Při přezkumu takového rozhodnutí nehraje roli otázka, zda žalobkyně skutečně v zemi původu hrozí pronásledování či vážná újma (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 11. 2019, č. 47287/15, Ilias a Ahmed proti Maďarsku, body 130 až 138).

18. Pokud jde o samotnou věcnost správnost závěru o příslušnosti Itálie na základě čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III, s tou žalobkyně v žalobě nijak nepolemizuje, ani soud proto nemůže závěr žalovaného přezkoumávat. Žalobkyně jen namítla, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nevysvětlil, proč neaplikoval čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, a proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. S tím soud nesouhlasí. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil důvody, pro které neaplikoval čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, neboť na straně 5 nejprve odcitoval toto ustanovení, pak poukázal na to, že žalobkyně je zletilá a není na nikom závislá, přičemž převzetí odpovědnosti podle tohoto ustanovení nemá sloužit ke zvýšení jejího komfortu. Dále žalovaný podotkl, že žalobkynin syn se nachází ve stejném procesním postavení jako ona, tedy je s ním vedeno dublinské řízení, jelikož disponoval italským vízem. Také konstatoval, že žalobkyně nemá k České republice žádné dlouhodobé socioekonomické vazby. Tyto úvahy shrnul do závěru, že neshledal k aplikaci citovaného ustanovení důvody. To soud považuje za logické a srozumitelné vysvětlení, proti kterému nemá soud žádné výhrady.

19. Žalobkyně též odkázala na rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 49 Az 90/2015-29. Z něho ale plyne, že žalovaný musí v napadeném rozhodnutí zhodnotit i situaci v členském státě Evropské unie, do kterého je žalobce napadeným rozhodnutím přemisťován. To nicméně žalovaný nijak nezpochybňoval a do správního spisu si opatřil zprávu o stavu azylového systému v Itálii ze dne 15. 8. 2025, na jejímž základě dospěl k závěru, že Itálie netrpí systémovými nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, a tudíž platí závěr o její příslušnosti podle čl. 12 nařízení Dublin III. Žalobkyně tyto závěry nijak konkrétně nezpochybňovala, ačkoli je povinna vznést hodnověrná tvrzení o systémových nedostatcích v tamním azylovém řízení podepřená relevantními důkazy (rozsudky NSS ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 252/2019-41, bod 22, a ze dne 15. 6. 2022, č. j. 7 Azs 66/2022 57, nebo usnesení NSS ze dne 8. 8. 2024, č. j. 5 Azs 89/2024-49, bod 14, a ze dne 6. 11. 2025, č. j. 5 Azs 204/2025-38, bod 15).

20. Soud ani z úřední činnosti nezjistil, že by v Itálii azylový systém trpěl systémovými nedostatky. Je pravdou, že některá starší rozhodnutí se vyjadřovala k tamnímu azylovému systému poměrně kriticky, zejména v případě dublinských rozhodnutí týkajících se zranitelných osob (viz např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 11. 2014, č. 29217/12, ve věci Tarakhel proti Švýcarsku, rozsudek NSS ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016-44, či rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2018, č. j. 6 Azs 275/2018-72). Od té doby nicméně došlo k dalšímu vývoji (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2022, č. j. 22 Az 33/2022-54, bod 14 až 16) a soudu není známo, že by v poslední době soudy dovozovaly, že italský azylový systém obecně trpí systémovými nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III (srov. rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 33 Az 9/2024 39, Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2023, č. j. 21 Az 32/2023-24, nebo Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, č. j. 57 Az 9/2022-20). Nadto soud zdůrazňuje, že v nyní posuzované věci jde o již zletilou žalobkyni, u které nic nenasvědčuje tomu, že by byla zranitelnou osobou – na rozdíl od osob v případech citovaných v předchozím odstavci.

21. Soud tak uzavírá, že žalobkyně žádné konkrétní systémové nedostatky italského azylového systému netvrdila a nedokládala. Ani soud si žádných závažných nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III není vědom.

22. Soud nepřehlédl, že italské úřady přípisem ze dne 13. 2. 2026 sice akceptovaly svoji příslušnost podle čl. 12 nařízení Dublin III, nicméně dodaly, že od roku 2022 do odvolání nelze tyto dublinské transfery realizovat. Žalovaný tento dovětek italských orgánů v napadeném rozhodnutí přímo nezmínil, ale poznamenal, že v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 12. 2024 ve spojených věcech C-185/24 a C-189/24, Tudmur, bylo potvrzeno, že v Itálii nedochází k systematickým nedostatkům a že aktuální nepřijímání transferů není důvodem pro převzetí odpovědnosti. S tím se soud zcela neztotožňuje. V tomto rozsudku se soud zabýval v kontextu přesně stejného dopisu ze dne 5. 12. 2022, na který odkázaly italské úřady i v nyní posuzované věci, otázkou, zda dochází k systémovým nedostatkům ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, jestliže členský stát na předem neurčenou dobu zásadně odmítá přebírání žadatelů o azyl nebo jejich přijímání zpět vzhledem ke státem nařízenému pozastavení souhlasu s přemísťováním žadatelů. Dospěl k závěru, že na základě této samotné skutečnosti nelze dovodit, že jde o existenci systémových nedostatků. Existence takových nedostatků lze prokázat teprve po provedení konkrétní analýzy založené na objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných údajích. Na tento rozsudek Soudní dvůr navázal v nedávném rozsudku ze dne 5. 3. 2026, ve věci C- 458/24, Daraa. Rozvedl v něm, že pokud neexistují jiné indicie o existenci systémových nedostatků, které by s sebou nesly riziko systémových nedostatků, je třeba mít za to, že v situaci, kdy členský stát určený jako příslušný na základě kritérií stanovených v kapitole III nařízení Dublin III jednostranně pozastavil přebírání žadatelů o mezinárodní ochranu a jejich přijímání zpět, nejsou splněny kumulativní podmínky pro použití čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce tohoto nařízení. V takovém případě tedy členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, nesmí pokračovat v posuzování kritérií stanovených v kapitole III uvedeného nařízení na základě tohoto ustanovení ani se sám stát příslušným členským státem podle čl. 3 odst. 2 třetího pododstavce téhož nařízení. Upozornil však, že pokud i z důvodu pozastavení přijímání dublinských transferů nedojde k přemístění ve lhůtě stanovené v čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III, přenáší se příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu ex lege na dožadující členský stát. To pro nyní posuzovanou věc znamená, že žalovaný se nemýlí v tom, že pozastavení transferů ze strany Itálie mu samo o sobě nebránilo ve vydání napadeného rozhodnutí. Nemá však pravdu v tom, že by Soudní dvůr potvrdil neexistenci systémových nedostatků v Itálii. Tím, zda v Itálii takové nedostatky existují, se Soudní dvůr ani v jednom z citovaných rozsudků nezabýval. Žalovaný se nicméně otázkou existence systémových nedostatků v Itálii v napadeném rozhodnutí sám zabýval a jeho závěr o jejich absenci v soudním přezkumu z výše uvedených důvodů obstál (soud znovu připomíná, že v tomto ohledu žalobkyně nevznesla a důkazně nepodložila žádné konkrétní výhrady vůči tamnímu azylovému systému). Pro úplnost soud dodává, že pokud se nepodaří žalovanému – i právě z výše uvedených důvodů na italské straně – realizovat žalobkynino přemístění do Itálie v šestiměsíční lhůtě podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III, stane se Česká republika příslušným členským státem k posouzení žalobkyniny žádosti (srov. také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2026, č. j. 17 A 132/2025-23, kde se právě v kontextu dublinského transferu do Itálie, k němuž nakonec nedošlo, soud zabýval otázkou, zda má rozhodnutí o příslušnosti jiného členského státu vliv na právní postavení žalobce jakožto žadatele o mezinárodní ochranu). Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 23. Soud uzavírá, že neshledal žalobní námitky důvodnými a nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti, proto žaloby zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

24. O náhradě nákladů soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly. Poučení : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozsudku). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Nejvyšší správní soud však kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 17. června 2026 JUDr. Jan Peroutka v. r. soudce Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.