56 A 12/2025

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Miroslavem Makajevem ve věci žalobce: M. G. bytem X zastoupen advokátem Mgr. Radkem Vachtlem sídlem Laubova 1729, Praha proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 11, Praha, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 11. 4. 2025, č. j. 044869/2025/KUSK/OSŽPS, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Příbram (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 24. 2. 2025, č. j. MeUPB 17243/2025/Kna. Správní orgán prvního stupně tímto rozhodnutím shledal žalobce vinným z přestupků podle § 125f odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), neboť porušil ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) téhož zákona tím, že držel za jízdy v ruce telefonní přístroj. Za toto jednání uložil žalobci pokutu ve výši 5 000 Kč.

2. Žalobce předně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jelikož žalovaný zjevně paušálně převzal argumentaci orgánu prvního stupně, aniž by z obsahu jakékoliv části napadeného rozhodnutí byl zřejmý jakýkoliv náznak reálné přezkumné činnosti žalovaného. Žalovaný prakticky bezezbytku a bez jakékoliv vlastní úvahy přejímá rozhodnutí orgánu prvního stupně, kdy vypořádání se s odvolacími námitkami shrnuje v krátkém odstavci na začátku poslední stránky svého rozhodnutí.

3. Žalobce dále poukázal na to, že jeho vina je reálně prokazována pouze výpověďmi zasahujících policistů. Žalobce je přesvědčen, že je nutno zkoumat i okolnosti věci z materiálního hlediska, tedy to, že ve věci vypovídají policisté, nezbavuje správní orgán povinnosti věc zkoumat i z materiální stránky, tedy zjišťovat skutkové okolnosti, které mohou zpochybňovat výpověď policistů. Dle žalobce lze konstatovat absenci jakéhokoliv zvážení v této věci, zda jsou svědectví policistů v daném případě dostatečně konkrétní, logicky přijatelná, vzájemně souladná, nevykazují logické rozpory či nejasnosti, a to jak v rámci postupu žalovaného, tak správního orgánu I. stupně. Základní úvahou obou rozhodnutí je předpoklad, že nebyly zjištěny okolnosti poukazující na subjektivní vztah policistů k věci či osobě žalobce, a tedy není nutno jakkoliv jejich výpověď ověřovat. Takovéto úvahy činí z policistů v podstatě neomylné bytosti. Tyto úvahy zjevně nerozlišují mezi tím, co je podezření u jednání a co je jeho prokázání. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je nepřesvědčivé a neurčité. Žalobce namítá, že ve vztahu k úvahám obou rozhodujících orgánů je signifikantní absence jakékoliv úvahy o technické přijatelnosti tvrzení, že policisté mohli z místa ve svých vozech vidět prostor ve vozidle žalobce (dodávka), vlevo dole u volantu, tedy pod volantem. Na základě provedeného dokazování nelze uzavřít, zda mohli či nikoliv.

4. Žalobce uvedl, že z hlediska posouzení schopnosti policistů relevantně popsat to, co viděli, je zcela zásadní posouzení dopravních a rozměrových poměrů na místě samém. Dotčené území je vymezeno místem, kde se policisté připojili na silnici č. I/18, a kruhovým objezdem. Tento prostor je v podstatě vymezen mostem přes dálnici, po které vede silnice I/18. Mezi místem, kde se policisté napojili na silnici I/18, a začátkem kruhového objezdu je vzdálenost cca 140 m. I kdyby policisté jeli po celou dobu minimální průměrnou rychlostí 20 km/h, ujeli by za 1 sekundu vzdálenost cca 5,5 m. V tomto směru je pak výpověď obou policistů technicky nepřijatelná. Jestliže by policisté vozidlo žalobce zaregistrovali na vzdálenost 10 m, či 7-8 m, podle toho, který policista vypovídá, mohli by vozidlo žalobce pozorovat max. 2 vteřiny, pravděpodobně však výrazně kratší dobu, a to vzhledem k tomu, že vozidlo žalobce jelo v danou chvíli vyšší rychlostí něž 20 km/hod. Vzdálenosti pozorování uváděné policisty by odpovídalo, jestliže by vozidlo žalobce registrovali při výjezdu z kruhového objezdu. Jestliže by vozidlo žalobce bylo registrováno v momentu, kdy jelo ještě po kruhovém objezdu, logicky by jeho jízda nebyla pouze v přímém směru, ale policisté by pozorovali vozidlo měnící v intervalu 2 vteřin pravděpodobně dvakrát směr (pohyb po kruhovém objezdu v levém směru, s odbočením doprava a pokračováním v přímém směru), což pozorování činnosti uvnitř vozidla velmi stěžuje. V tomto směru se zdá až nepravděpodobné, že byli policisté schopni zaznamenat detaily drženého přístroje. Jestliže by policisté pozorovali vozidlo žalobce na jimi udávanou vzdálenost, musela by být doba jejich pozorování mnohem kratší, než jako uvádějí, a tedy i jejich schopnost zaznamenat, co se dělo uvnitř vozidla žalobce, by byla o to více ztížena. Policista sedící na místě spolujezdce uvedl, že v inkriminovaný moment svítilo slunce naproti vozidlu žalobce, tudíž bylo do vozidla zcela zřetelně vidět. Most přes dálnici D4 je v daném místě situován prakticky v ose západ – východ. V tomto směru se pohybovalo i vozidlo žalobce. Z hlediska postavení slunce na obloze, obíhá slunce v našich podmínkách neměně půlkruh ve směru východ – jih – západ. V čase okolo 13.00 hod, nemohlo svítit slunce naproti vozidlu pohybujícímu se v ose východ – západ. V tuto dobu je slunce nad jižním obzorem, tedy nemůže svítit naproti vozidlu jedoucímu z východu na západ. Okolnost svitu slunce a jeho směru je podstatná i z hlediska tvrzení žalobce, že jeho vozidlo má tónovaná skla. V případě svitu slunce dochází u tónovaných skel k jejich vizuálnímu ztmavení, a tedy pro pozorovatele z venčí se podstatně zhoršuje viditelnost dovnitř vozu. Tato skutečnost nebyla žádným rozhodujícím orgánem prověřována. Otázka, zda skla byla tónovaná, má podstatný význam pro posouzení schopnosti policistů vnímat konkrétní detaily uvnitř vozidla. Je možné, že policisté s ohledem na svou profesní zkušenosti nabyli dojmu, že v ruce žalobce viděli telefon, a toto své přesvědčení vzájemným utvrzením přeměnili na jednoznačný závěr. Toto přesvědčení však zůstává toliko v rovině podezření, kdy je zřejmé, že vozidlo museli pozorovat po mnohem kratší dobu, než uvádějí, za jiných světelných podmínek, než uvádějí, a v při jiném vzájemném pohybu vozidel, než uvádějí.

5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že oba policisté potvrdili, že do vozidla žalobce hleděli nejprve přes přední sklo vozidla. Žalobce neprokázal, že by přední sklo vozidla Mercedes- Benz Sprinter měl přední sklo tónované. Výrobce těchto vozidel uvádí tónování pouze bočních a zadních skel. I to, že směr jízdy podle žalobce byl západ-východ a policisté jeli proti jeho vozidlu svědčí o vhodných světelných podmínkách. Slunce tak svítilo pravým bočním okénkem do vozidla a přímo ozařovalo pravou ruku, ve které policisté viděli telefon. Ani tónované boční okno nemohlo pohltit veškeré sluneční světlo.

6. V replice k vyjádření žalovaného žalobce v podstatě zopakoval argumentaci uvedenou již v žalobě. Posouzení věci krajským soudem 7. Soud nejprve ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a že obsahuje všechny formální náležitosti na ni kladené, přičemž shledal, že se jedná o žalobu věcně projednatelnou.

8. V dalším kroku soud přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Po přezkumu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná. Ve věci rozhodoval soud bez jednání v souladu s § 51 s. ř. s. Důkazní návrh žalovaného na zopakování výpovědi zasahujících policistů soud odmítl, jelikož jejich výpověď pokládá pro posouzení důvodnosti žaloby za dostatečnou.

9. Soud se především zabýval otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Zde je třeba především uvést, že správní řízení je třeba chápat jako jeden celek. Není tedy obecně vadou, pokud žalovaný, v případě, že se ztotožní se závěry správního orgánu I. stupně, neprovede vlastní úvahu a na tyto závěry (ať již jednotlivě, či paušálně) odkáže. K tomu došlo i v projednávané věci, přičemž takový postup je zcela v souladu se zákonem. K tomu lze poznamenat, že žalobce ve svém odvolání žádnou argumentaci, jež by vyžadovala od žalovaného podrobnější úvahy, nepředestřel. Jedinou konkrétní argumentací v odvolání byl poukaz na to, že policisté uvedli rozdílnou barvu telefonu, k čemuž se žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjádřil. Za této situace má soud za to, že postup žalovaného při odůvodňování napadeného rozhodnutí nevykazoval žádné vady.

10. K otázce, zda bylo jednání žalobce dostatečně prokázáno, soud především konstatuje, že žalobce byl v průběhu správního řízení téměř zcela pasivní. Jak případně uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68, „V možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, N 81/18 SbNU 197) právo osoby, proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů. Obviněný z přestupku není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět na svou obhajobu jakákoliv tvrzení, ani (anebo) o nich (nebo o jiných skutečnostech) nabízet a předkládat správnímu orgánu důkazy; ustanovení § 52 věta první správního řádu o povinnosti účastníka řízení označit důkazy na podporu svých tvrzení se v řízení o přestupku neuplatní. Využije-li však obviněný ze spáchání přestupku svého práva mlčet, nelze extenzivním výkladem uložit správnímu orgánu povinnost, aby za obviněného „domyslel“ všechna myslitelná nebo třebas i nepravděpodobná tvrzení a v rozhodnutí se s nimi vypořádal“ (zvýraznění provedenou krajským soudem). V rozsudku ze dne 28. 2. 2013, č. j. 5 As 64/2011-66, pak Nejvyšší správní soud uvedl, že „S uvedeným souvisí také to, že i když je přestupkové řízení ovládáno mj. zásadou materiální pravdy a zásadou vyšetřovací, nezbavuje to, vzhledem k dikci § 52 správního řádu, účastníka řízení povinnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že povinnost vyplývající z § 52 správního řádu nelze vykládat v tom smyslu, že na účastníkovi řízení leží břemeno tvrzení a následně i důkazní břemeno ohledně zjišťovaných skutečností; je však povinen prokázat, co sám tvrdí, pokud má správní orgán právě z jeho tvrzení vycházet. Žalobce v tomto směru sám neoznačil žádný relevantní důkaz, který by byl s to zpochybnit zjištěný skutkový stav“. V projednávané věci žalobce zůstal v průběhu správního řízení pasivní, výpovědi policistů nijak relevantně nezpochybnil, vyjma otázky barvy telefonu, kde se však soud ztotožňuje se žalovaným, že se nejedná o stěžejní otázku a dodává, že jeden z policistů označil telefon jako lesklý displej s černým rámečkem, přičemž tuto výpověď žalobce v odvolání nezpochybnil, jelikož uvedl pouze, že jeho telefon je bílý bez zmínky o barvě rámečku. V takové situace se identifikace telefonu s černým rámečkem jako černého jeví jako zcela pochopitelný omyl, který nijak nezpochybňuje věrohodnost celkové výpovědi jednoho z policistů.

11. Jelikož žalobce zůstal v průběhu správního řízení téměř zcela pasivní, neměly správní orgány důvod se věcí výrazněji zabývat a skutkový stav byl tedy zjištěn dostatečně, jelikož výpovědi policistů poskytly dostatečný podklad pro závěr o vině žalobce. K tomu soud dodává, že žalobce poprvé až v žalobě (body 8-10 žaloby) předkládá argumentaci o logické a technické nepřijatelnosti výpovědí zasahujících policistů, ovšem ani v žalobě svá tvrzení ničím nedokládá, ani nenavrhuje žádné důkazy k jejich prokázání. Jedná se tak ze strany žalobce o ničím nepodložené spekulace, zda jej policisté mohli vidět, jak drží telefonní přístroj. Takové spekulace však nejsou způsobilé zvrátit závěry správních orgánů. Současně žalobce přehlíží, že některé „pochybnosti“, které nyní v žalobě vznáší, byly ve výpovědích policistů již vysvětleny. V případě otázky, zda mohli policisté žalobce vidět vzhledem k výšce obou vozidel (bod 8 žaloby), jeden z policistů vysvětlil (č. l. 22 správního spisu), že jelikož dodávky mají výše položená sedadla, je přes levé boční okno vidět jak do vozidla, tak na ruce řidiče. S tímto vysvětlením žalobce v podané žalobě nijak nepolemizuje.

12. Konečně žalobce poukazuje na to, že policie nepředložila kamerový záznam. K tomu soud dodává, že pokud kamerový záznam podle názoru policie nebyl způsobilý přispět k objasnění věci (zde pro jeho špatnou kvalitu), neměla důvod jej předkládat. Pakliže měl žalobce za to, že by kamerový záznam mohl naopak pomoci jeho obhajobě (například podpořit jeho argumentaci uváděnou v bodech 8-10 žaloby), nic mu nebránilo navrhnout provést důkaz tímto záznamem. To však v průběhu správního ani soudního řízení neučinil a jeho tvrzení, že „nepochybně by však bylo z tohoto záznamu možné zjistit, v jakém konkrétním místě se vozidla pohybovala, na jakou vzdálenost a po jakou dobu mohli policisté žalobcovo vozidlo pozorovat, nebo i to, zda žalobcovo vozidlo mělo skutečně tónovaná skla atd. Obecně by pak kamerový záznam nepochybně mohl sloužit k ověření toho, zda policisté jsou ve svých výpovědích dostatečně konkrétní, vzájemně souladní, nevykazují logické rozpory či nejasnosti“, je tak opět pouhou ničím nepodloženou spekulací, která není způsobilá zpochybnit skutkový stav zjištěný správními orgány. K tomu soud doplňuje, že by bylo v rozporu se zásadou subsidiarity správního soudnictví, aby soud prováděl rozsáhlé dokazování k tvrzením, která ve správním řízení nebyla vůbec uplatněna, ač uplatněna být mohla. Nicméně, jak bylo výše uvedeno, žalobce ani v podané žalobě žádné důkazní návrhy neuplatnil.

13. Soud proto shrnuje, že správní orgány v projednávané věci s ohledem na procesní pasivitu žalobce zjistily skutkový stav dostatečným způsobem, a své závěry dostatečně odůvodnily. Žalobce pak v soudním řízení předložil pouze nepodložené spekulace, které nejsou způsobilé závěry správních orgánů zpochybnit. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 14. Protože soud neshledal žalobu důvodnou, zamítl ji (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

15. O náhradě nákladů řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Úspěšnému žalovanému náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Poučení : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 18. srpna 2026 Miroslav Makajev v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.