57 Az 8/2025

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Karlem Ulíkem ve věci žalobce: D. U. narozený X, státní příslušník Ruské federace bytem X zastoupený advokátem Mgr. Matějem Šedivým sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 7. 2025, č. j. OAM-152/ZA-ZA15-P11-R2- 2023, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 7. 2025, č. j. OAM-152/ZA-ZA15-P11-R2-2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12 270 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, Mgr. Matěje Šedivého, advokáta. Odůvodnění: Vymezení věci 1. V této věci je předmětem soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného, jímž nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana.

2. Soud se touto věcí zabývá již podruhé. Předchozí rozhodnutí žalovaného soud zrušil rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 40 Az 13/2023-22 (dále „první rozsudek“), podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Proti tomuto rozsudku nebyla podána kasační stížnost.

3. Ze správního spisu vyplývá, že dne 21. 2. 2023 žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany. Ohledně dosavadního průběhu řízení soud pro stručnost odkazuje na odst. 10–23 prvního rozsudku.

4. Soud se v prvním rozsudku zabýval stěžejní otázkou, „zda obavy žalobce z povolání k výkonu vojenské služby, z případného nasazení do bojových operací na Ukrajině a z trestu za neuposlechnutí povolávacího rozkazu mohou naplňovat podmínky pro některou z forem mezinárodní ochrany. Názor žalovaného, že takové obavy jsou bezpředmětné, účelově tvrzené a že nemohou být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, přitom soud považuje za značně zjednodušující a nepřesný. Žalovaný se dle názoru soudu v reakci na žalobcem uváděné skutečnosti nezabýval věcí v intencích relevantní judikatury, pročež se opomenul věnovat rozhodným otázkám a neopatřil pro své rozhodnutí potřebné podklady. V důsledku toho je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a zjištěný skutkový stav vyžaduje zásadní doplnění“ (odst. 27). Soud dále v odst. 28–35 shrnul relevantní právní úpravu a judikaturu Soudního dvora EU (dále „SDEU“) a Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“). Dále upozornil, že z veřejně dostupných informací vyplývá, že „Rusko postupně novelizuje zákony ohledně branné povinnosti a rozšiřuje okruh mužů, kteří mohou být povoláni […] což vedlo k předpokladům, že by v budoucnu mohla nastat další vlna mobilizace. Aktuálně dokonce existují odhady, že nastane po prezidentských volbách, které se mají konat 15. až 17. 3. 2024 […] S ohledem na neustálý vývoj situace tak soud předně nemůže souhlasit – v situaci, kdy žalovaný k hrozbě další vlny mobilizace neopatřil žádný aktuální podklad – s názorem žalovaného, že jsou obavy žalobce z povolání k výkonu vojenské služby v ruské armádě bezpředmětné (odst. 36).

5. Podle soudu „[b]ylo proto na žalovaném, aby se bez zkratkovitých závěrů zabýval tím, zda žalobci hrozí reálné riziko povolání do základní vojenské služby a zda by výkon vojenské služby mohl s velkou pravděpodobností zahrnovat i účast na válce na Ukrajině. Měl také posoudit, zda a jaký trest by žalobci hrozil za případné odepření této služby a zda by byla dána souvislost mezi případným pronásledování žalobce a azylově relevantními důvody pronásledování. Žalovaný se těmto otázkám opomenul věnovat, pročež si k nim neobstaral ani dostatečné informace“ (odst. 37). Soud současně zdůraznil, že „[ž]alobce, jemuž sice zatím nebyl doručen povolávací rozkaz, podle všeho splňuje veškeré předpoklady k tomu, aby povolán byl [,neboť] lze mít za to, že žalobce ve věku 21 let, jenž je zdravý, svobodný, bezdětný, bez akademického titulu, jehož bratr i otec žijí a který o nikoho nepečuje a nezastává žádnou veřejnou funkci v rámci ruských státních či místních orgánů, by měl být plně způsobilý k nástupu do základní vojenské služby“ (odst. 38).

6. Podle soudu si žalovaný neobstaral dostatek informací ani k otázce „zda by výkon základní vojenské služby mohl v případě žalobce s velkou pravděpodobností zahrnovat jeho přímou či nepřímou účast na mezinárodních válečných zločinech, tj. bojích na Ukrajině. […] Nevěnoval se například tomu, zda současná ruská legislativa umožňuje nasazení branců do zóny ozbrojeného konfliktu poté, co absolvují povinnou vojenskou službu. Přitom se z dostupných informací (které by nicméně bylo vhodné aktualizovat) jeví, že takové nasazení možné je a že branci mohou být nuceni podepsat smlouvu s ruskými ozbrojenými silami a nastoupit do armády nebo být nasazeni do vojenských jednotek na rusko-ukrajinské hranici či dokonce posláni na Ukrajinu během výcviku, ačkoliv oficiálně by tam být nasazeni neměli […]. Podstatná je v této souvislosti také otázka možnosti alternativní služby, které se žalovaný rovněž nevěnoval […]. V případě, že by žalobce reálně a s velkou pravděpodobností mohl být zapojen do bojů na Ukrajině, by tak měla být vážena i otázka, jaká je šance, že zrovna žalobce, který je bez náboženského vyznání, bude mít možnost vykonat alternativní civilní službu namísto vojenské služby“ (odst. 39). „Z podkladů napadeného rozhodnutí pak není ani zřejmé, jaké trestní stíhání a konkrétní tresty by žalobci eventuálně hrozily za odepření vojenské služby v Ruské federaci a za neuposlechnutí výzvy k mobilizaci. Informace k mobilizaci dává pouze částečnou odpověď na tuto otázku, když uvádí, že za nedostavení se k vojenské komisi po obdržení výzvy připadá v úvahu uplatnění odpovědnosti za správní přestupek a v případě uprchnutí ze země po vydání mobilizačního příkazu obvinění z neoprávněného opuštění vojenského útvaru nebo místa výkonu služby dle § 337 trestního zákoníku Ruské federace. Žalovaný však pro své rozhodování neobstaral překlad odpovědí na dalších šest otázek obsažených v informaci o mobilizaci (zpracované Finskou imigrační službou), které byly pro souzenou věc relevantní a které měly poskytovat údaje o tom, (a) jaké jsou postihy za neuposlechnutí mobilizačního předvolání, (b) co se děje s osobami odsouzenými za vyhýbání se odvodům poté, co zaplatily pokutu či vykonaly jiný trest a zda byly tyto osoby znovu povolány, (c) zda existují nějaké náznaky toho, že by tresty za neuposlechnutí výzvy k odvodu měly být změněny či zpřísněny, (d) zda byla zahájena trestní řízení proti osobám, které se vyhýbaly mobilizaci, (e) zda byly osobám, které se vyhýbaly mobilizaci, uloženy trestní postihy, a (f) zda byly zaznamenány případy porušení předpisů následkem vyhýbání se mobilizaci nebo v souvislosti s ukládáním trestů za vyhýbání se mobilizaci“ (odst. 40).

7. S ohledem na obavy, které žalobce vyjádřil ve správním řízení, se měl dle soudu „žalovaný zabývat též tím, zda by byla dána souvislost mezi způsobem pronásledování (tedy trestem či trestním stíháním hrozícím za odepření výkonu vojenské služby, jež by mohla zahrnovat přímou či nepřímou účast žalobce na ozbrojeném konfliktu na Ukrajině) a azylově relevantními důvody pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. jeho rasou, pohlavím, náboženstvím, národností, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastáváním určitých politických názorů. Soud zde připomíná, že žalobce při pohovoru uvedl, že je proti současné vládě v Rusku a válce Ruska proti Ukrajině, což podpořil tvrzením o své účasti na mítincích na podporu Ukrajiny. V žalobcově případě by tak mohlo být relevantním azylovým důvodem pronásledování kvůli zastávání určitých politických názorů“ (odst. 41).

8. Soud uzavřel, že „žalovanému nedává pokyn, jak má o žalobcově žádosti rozhodnout (zda jí má vyhovět či ji zamítnout), ale požaduje, aby se žalovaný žádostí znovu zabýval a řádně se vypořádal se žalobcovými obavami. Úkolem žalovaného bude, aby žalobcovu žádost posoudil ve světle přiléhavé judikatury a na základě relevantních, aktuálních, vyvážených a transparentních podkladů. S ohledem na to, že vojenská invaze Ruské federace na Ukrajině je aktem mezinárodní agrese, nelze v žádném případě vycházet z toho, že branná povinnost a povinná vojenská služba patří mezi základní státoobčanské povinnosti, jako to učinil žalovaný“ (odst. 42). K argumentaci „týkající se aktivit, které žalobce vyvíjel v České republice a jimiž měla být účast na protiruských demonstracích a finanční podpora charitativního fondu na Ukrajině, pak soud ve shodě se žalovaným konstatuje, že žalobce takové aktivity nijak nedoložil (přitom zejména finanční podporu charitativního fondu lze prokázat jednoduše výpisy z účtu). Demonstrací v Praze se navíc žalobce účastnil jako běžný občan, a je proto velmi nepravděpodobné, že by se ruské orgány o této jeho aktivitě vůbec dozvěděly, tím méně že by jej pouze za ni perzekuovaly“ (odst. 43). Závěrem soud upozornil, že „[p]ouhá skutečnost, že žalobce do České republiky přicestoval za účelem studia, však neznamená, že jeho žádost o mezinárodní ochranu je účelová, resp. že jsou jeho tvrzení o hrozbě pronásledování nevěrohodná. […] Dokonce ani to, že jedním z motivů podání žádosti o mezinárodní ochranu byla legalizace pobytu na území České republiky, resp. žalobcem uváděná skutečnost, že v důsledku opožděného podání žádosti o prodloužení platnosti dlouhodobého víza za účelem studia pozbyl tohoto pobytového oprávnění, nevylučuje, že žalobci v případě navrácení do země původu hrozí azylově relevantní pronásledování. […] ruská invaze na Ukrajinu, s níž žalobce spojuje své obavy z pronásledování, započala až v době, kdy žalobce pobýval v České republice. Žalobce přitom tvrdí, že mu bylo ze strany jeho rodiny, jež pobývá v Ruské federaci, sděleno, že byl poptáván odvodovými pracovníky. Za těchto okolností bylo na místě, aby se žalovaný zabýval i otázkou, kdy skutečně vzniklo riziko, že by žalobce mohl být v zemi původu pronásledován, a lze-li jej považovat za tzv. uprchlíka sur place ve smyslu čl. 5 kvalifikační směrnice v důsledku nově nastalých okolností v zemi jeho původu“ (odst. 44).

9. Po vrácení věci k dalšímu řízení si žalovaný opatřil následující podklady pro vydání rozhodnutí: - Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 Ruská federace: Základní vojenská služba, Náhradní civilní služba; a - Informace OAMP ze dne 5. 3. 2025 Ruská federace: Návraty občanů Ruské federace do vlasti, Krátkodobé a dlouhodobé vycestování, zacházení ze strany státních úřadů, přístup ke státním službám a dokumentům; - Informace OAMP ze dne 15. 4. 2025 Ruská federace: Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv.

10. Zástupce žalobce byl dne 29. 4. 2025 vyrozuměn o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Ve stanoveném termínu se však nedostavil, k podkladům se nevyjádřil ani nenavrhl jejich doplnění.

11. Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 7. 2025 (dále „napadené rozhodnutí“) neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12 až § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 30. 6. 2023. Vycházel z toho, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu v obavě z nástupu do armády, ze zatčení, pokud by neuposlechl povolávací rozkaz, z případného nasazení do bojů na Ukrajině a ze zatčení kvůli finanční podpoře Ukrajiny. Shledal, že žalobce zneužil institutu mezinárodní ochrany k prostému překlenutí doby jeho pobytu v ČR do vyřízení studijního víza, na základě kterého zde doposud pobýval. Podle žalovaného byla skutečným důvodem pro podání žádosti toliko snaha žalobce legalizovat svůj další pobyt na území za účelem studia.

12. Žalovaný nepovažoval za splněné podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu, neboť žalobce ve své vlasti nevyvíjel žádnou činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Žalobce výslovně sdělil, že nikdy nebyl politicky aktivní, nechtěl mít s politikou nic společného. Žalobce nikdy neměl problémy se státními orgány nebo bezpečnostními složkami, během svých studií v ČR se do Ruska opakovaně vracel.

13. Žalovaný rovněž neshledal, že by žalobce mohl pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný nejprve znovu poukázal na účelovost podané žádosti s tím, že žalobcem tvrzené obavy z návratu do Ruska jsou pouhou záminkou pro legalizaci jeho pobytu na území ČR. Žalobce pobývá v ČR již od roku 2018, konflikt na Ukrajině probíhá od února 2022. Přesto žalobce požádal o mezinárodní ochranu až v únoru 2023, tedy po pěti letech svého pobytu na území. Je patrné, že pokud by měl žalobce jinou možnost, jak legalizovat svůj pobyt na území, o mezinárodní ochranu by nikdy nežádal. V této souvislosti upozornil, že zákonem č. 175/2022 Sb., o dalších opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace a o změně dalších zákonů v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, stanovila ČR z důvodu ochrany vlastních zahraničně politických zájmů nepřijatelnost určitých vízových a pobytových žádostí podávaných ruskými občany na zastupitelských úřadech. Je legitimním právem každého státu stanovit si pravidla pro udělování víz či povolení k pobytu pro určité skupiny obyvatel, tedy i občanů Ruska, které bezprecedentně porušilo veškeré mezinárodní závazky. Žalobci nic nebrání v tom, aby svá studia dokončil v zemi původu.

14. K obavě žalobce z výkonu základní vojenské služby a účasti ve válce na Ukrajině žalovaný odkázal na závěry informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 (str. 6–9) s tím, že branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem, a nejedná se tak o jednání označitelné za pronásledování. Ani ve vztahu k osobě žalobce nelze výkon základní vojenské služby v Rusku pokládat za pronásledování či ohrožení jeho základních práv a života. To ostatně ani žalobce netvrdil, zmiňoval se pouze o svých obavách z nasazení do bojů na Ukrajině. V této souvislosti žalovaný upozornil, že příslušné právní předpisy jasně upravují výkon základní vojenské služby v Rusku, včetně možnosti odepření jejího výkonu kvůli výhradě svědomí. Sankce za neuposlechnutí výzev vojenských orgánů či nedostavení se k odvodu a nenastoupení vojenské služby nejsou nijak nepřiměřené. Ačkoliv ruský režim bezpochyby není nejvyšším stupněm demokracie, pravidla ohledně fungování vojenské služby jsou zcela standardní.

15. Pokud by byl žalobce shledán schopným vojenské služby a nepožádal by o výkon náhradní vojenské služby, rozhodně to neznamená, že by byl okamžitě nasazen do bojů na Ukrajině, a stal se tak subjektem či objektem válečných zločinů. Částečná mobilizace z roku 2022 sice doposud nebyla oficiálně ukončena, od roku 2023 nicméně reálně neprobíhá. Mobilizace se navíc týká pouze občanů patřících do vojenských záloh, nikoliv všech osob povinných absolvovat základní vojenskou službu, kterou žalobce kvůli studiu v ČR doposud neabsolvoval. Podle žalovaného je proto vyloučeno, že by byl žalobce nedobrovolně vyslán do bojů na Ukrajinu, a to tím spíše, že se Rusko zaměřilo na zapojení zahraničních vojáků (z Koreje, Číny a Nepálu) a osob ve výkonu trestu. Zapojení do bojů je vázáno na dobrovolný podpis kontraktu s armádou, kdy značnou část rekrutů z obyvatel Ruska tvoří sociálně chudší vrstvy, na které není vyvíjen jakýkoliv nepřiměřený nátlak. Žalobce si navíc doposud ani nepřevzal povolávací rozkaz, a neexistuje tak přiměřená pravděpodobnost se domnívat, že by měl být žalobce v případě návratu do vlasti po případném výkonu vojenské služby nuceně nasazen do bojů na Ukrajině mimo území Ruska.

16. K účasti žalobce na protiválečných mítincích v Praze a finanční podpoře Ukrajiny žalovaný uvedl, že žalobce uvedená tvrzení nijak nedoložil ani blíže nespecifikoval. Představa, že ruské orgány při svých omezených kapacitách pronásledují všech občany účastnící se v zahraničí protiválečných demonstrací, je dle žalovaného zcela absurdní. Z informace OAMP ze dne 5. 3. 2025 navíc vyplývá, že aktuálně neprobíhají masové kontroly navrátilců, ruské orgány se aktivně nezaměřují na osoby, které opustily zemi před zářím 2022. Žalobce nepatří do některé z rizikových skupin (např. novináři, aktivisté, právníci), sám ostatně neměl v zemi původu nikdy žádný problém.

17. Dle žalovaného pak v případě žalobce nebyl dán ani důvod pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny ve smyslu § 13 zákona o azylu ani pro udělení národního humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Žalobce je dospělý, svobodný, zdravý a práceschopný, s ničím se neléčí a nemá zvláštní potřeby.

18. Žalovaný dále shledal, že žalobce nesplňuje podmínky ani pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Žalobce netvrdil, že by mu v zemi původu hrozila újma formou popravy nebo trestu smrti. Dle informace OAMP ze dne 15. 4. 2025 platí v zemi původu ohledně výkonu trestu smrti dlouhodobě moratorium. Nehrozí mu ani vážná újma v podobě mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Ze strany státních orgánů nebo bezpečnostních složek nikdy nečelil žádným problémům, do Ruska se opakovaně dobrovolně vracel. Žalobce požádal o mezinárodní ochranu zjevně účelově s cílem legalizovat svůj pobyt v ČR po zániku povolení ke studijnímu pobytu. Ohledně výkonu základní vojenské služby, možnosti náhradní služby a otázky nasazení do bojů na Ukrajině žalovaný zopakoval své úvahy k § 12 písm. b) zákona o azylu se závěrem, že žalobci nehrozí vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dle informace OAMP ze dne 15. 4. 2025 je bezpečnostní situace v Rusku na většině území stabilní, v souvislosti s válkou na Ukrajině dochází pouze k omezenému množství incidentů v pohraničních oblastech (Belgoradské, Brjanské a Kurské). V obecném měřítku nejsou obyvatelé Ruska vzhledem k rozloze země válečným konfliktem ohroženi. V případě žalobce pak nebyly dány ani důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu za účelem sloučení rodiny. Obsah podání 19. Žalobce se žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s., domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Namítá, že mu v Rusku hrozí perzekuce, bude-li vyjadřovat své politické názory, které nemíní skrývat. Rovněž mu hrozí mobilizace do bojů na Ukrajině, neboť na něj dopadá odvodová povinnost. Obavy žalobce zesiluje jeho aktivita proti ruské válce na Ukrajině. Žalobce podporuje Ukrajinu, po přesídlení do ČR se účastnil čtyř demonstrací proti válce, pravidelně přispívá do ukrajinského fondu Vrať se živý. Lze předpokládat, že seznam přispěvatelů je v Rusku znám, a na žalobce tak může být nahlíženo jako na zrádce. Uvedené projevy žalobce na podporu Ukrajiny jsou v Rusku trestné, a to s ohledem na skutkovou podstatu trestného činu znevažování armády. Z uvedených důvodů žalobci v zemi původu hrozí azylově relevantní pronásledování, což žalovaný nezohlednil. Nuceným vycestováním žalobce do Ruska by fakticky došlo k podpoře teroristického postupu vůči bránící se Ukrajině, který ČR i žalobce odmítá. Žalobci by v zájmu zachování vlastní bezpečnosti a života nezbylo nic jiného než se zapojit do bojových úkolů, a dopouštět se tak protiprávního jednání. Je třeba rozlišovat, zda by se měl žalobce účastnit bojů na straně bránícího se státu, který legitimně uplatňuje svou svrchovanost, či na straně útočícího státu, který porušuje mezinárodní právo. Žalobce byl v minulosti poptáván odvodovými úředníky, kteří si zjišťovali jeho pobyt. Žalobci není známo, zda byl, resp. by mohl být mobilizován k bojům na Ukrajině. Pouhá existence této reálné hrozby však v jeho případě představuje překážku pro vycestování do Ruska. Od počátku invaze v únoru 2022 nedošlo k žádné pozitivní změně, konflikt stále trvá, v demokratických státech je nadále považován za kriminální akt v rozporu s mezinárodním právem. Nelze argumentovat tím, že politická aktivita žalobce vzhledem k velkému množství obyvatel v zahraničí možná ušla pozornosti ruské policie a tajných služeb. Rovněž je třeba zohlednit, že žalobce žije podstatnou část dospělého života v ČR, osvojil si její hodnotový systém, ztotožňuje se s její zahraniční politikou a příčí se mu postupy Ruska, se kterými nechce mít nic společného.

20. Žalovaný se žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Žalovaný, vázán právní názorem vyjádřeným v prvním rozsudku, pokládá podanou žádost o mezinárodní ochranu za účelovou. Jediným cílem žalobce je legalizovat svůj pobyt na území ČR, dokončit zde své studium a následně zde pracovat. K tomu však institut mezinárodní ochrany neslouží. O mezinárodní ochranu požádal žalobce až 21. 2. 2023 poté, co pozbyl své oprávnění k pobytu na území za účelem studia, ačkoliv zde průběžně pobývá od roku 2014. V mezidobí volně cestoval do Ruska a v roce 2018 tam i dlouhodoběji pobýval, což svědčí o faktu, že svou situaci nevnímal nijak palčivě. Žalobci navíc nic nebrání v tom, aby svá studie dokončil v Rusku. Ohledně obavy žalobce z povolání k výkonu základní vojenské služby žalovaný odkázal na informaci OAMP ze dne 28. 1. 2025 a odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobce neprokázal, že by své názory týkající se invaze na Ukrajinu někde veřejně významně projevoval. Žalobce v Rusku nikdy nevyvíjel žádnou činnost za účelem uplatnění svých politických práv, v tomto ohledu neměl nikdy žádné potíže. Ze strany ruského režimu nečelí žalobce ani jeho rodina žádným závažným jednáním. Žalovaný na základě posouzení všech podkladů nedospěl ke zjištěním, že by ruské orgány s vysokou mírou pravděpodobnosti vůči žalobci cíleně postupovaly nespravedlivě či nepřiměřeně tvrdě. Na tom nic nemění údajné politické přesvědčení žalobce ani drobná finanční podpora, kterou poskytoval Ukrajině. Žalovaný dále upozornil, že žaloba nevychází z autentické výpovědi žalobce a vytváří příběh nad rámec již sděleného, což však není relevantní. Posouzení věci soudem 21. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 32 odst. 1 zákona o azylu), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou.

22. Soud o žalobě rozhodl v souladu s § 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s. bez jednání. Podmínky k rozhodnutí věci bez jednání byly splněny též podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

23. Žaloba je důvodná.

24. Předně je třeba připomenout, že žalovaný byl v řízení po zrušení předchozího rozhodnutí vázán právním názorem soudu vysloveným v prvním rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Nerespektování závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku krajského soudu představuje natolik závažné porušení procesních předpisů správním orgánem [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], že k němu soud musí přihlédnout i bez námitky (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 4. 2009, č. j. 4 Azs 72/2008-100, a ze dne 12. 6. 2020, č. j. 4 As 47/2020-81). Právním názorem vysloveným v prvním rozsudku je nyní vázán i soud, rozhoduje-li za jinak nezměněných poměrů v téže věci o žalobě proti novému rozhodnutí žalovaného (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007-56, č. 1723/2008 Sb. NSS, a ze dne 23. 2. 2022, č. j. 1 Azs 16/2021-50, č. 4321/2022 Sb. NSS, odst. 38, a rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2023, č. j. 7 Afs 141/2022-25, odst. 15).

25. Závaznost kasačního rozhodnutí soudu není bezvýjimečná, zejména pokud v průběhu dalšího správního řízení po zrušení rozhodnutí správního orgánu byla učiněna nová skutková zjištění nebo pokud došlo ke změně právní úpravy, podle níž má být věc posuzována (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2004, č. j. 2 Ads 16/2003-56, č. 352/2004 Sb. NSS). Průlom v závaznosti zrušujícího rozsudku může nastat i při podstatné změně judikatury (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007-56, č. 1723/2008 Sb. NSS). V posuzované věci však nenastala žádná okolnost, která by odůvodňovala odklon od právního posouzení věci vysloveného v prvním rozsudku. To ostatně netvrdil ani žalovaný, který si sice po zrušení předchozí rozhodnutí opatřil další podklady o zemi původu žalobce, uvedené podklady nicméně nepřinášejí žádná nová skutková zjištění, která by byla způsobilá prolomit závaznost závěrů prvního rozsudku.

26. Pokud jde o rozhodnou právní úpravu zákona o azylu a kvalifikační směrnice č. 2011/95/EU, jakož i základní judikaturu SDEU a NSS, soud v plném rozsahu odkazuje na odst. 28–35 prvního rozsudku. Pouze ve stručnosti postačí připomenout, že samotné plnění branné povinnosti nelze bez dalších souvislostí považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany, pokud se ovšem jedná o plnění takové povinnosti v regulérní armádě demokratického právního státu, které je v souladu s vnitrostátním i mezinárodním právem, a pokud je daným státem respektována možnost odepření výkonu takové vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského přesvědčení, ať již zavedením náhradní (civilní) služby nebo jiným způsobem, nebo přinejmenším, pokud takové odepření výkonu vojenské služby není ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. c) kvalifikační směrnice trestáno nepřiměřenými nebo diskriminačními sankcemi. Branná povinnost spojená s účastí na ozbrojeném konfliktu naopak může být důvodem pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu mimo jiné tehdy, pokud žadateli ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice hrozí trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu takové vojenské služby během konfliktu za situace, kdy by tento výkon mohl zahrnovat přímou či nepřímou účast žadatele na mezinárodních válečných zločinech, zločinech proti lidskosti, jiných vážných nepolitických zločinech nebo činech, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN, a pokud je zároveň dána souvislost mezi tímto způsobem pronásledování žadatele a azylově relevantními důvody pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, resp. čl. 2 písm. d) a čl. 10 kvalifikační směrnice (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020-45, č. 4304/2022 Sb. NSS).

27. Pokud je tedy branná povinnost spojená s účastí na ozbrojeném konfliktu, může být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. b) zákona o azylu, a to za podmínek, že: 1) žadateli o mezinárodní ochranu hrozí za odepření výkonu vojenské služby trestní stíhání nebo trest, 2) výkon vojenské služby by mohl zahrnovat přímou či nepřímou účast žadatele na mezinárodních válečných zločinech, zločinech proti lidskosti, jiných vážných nepolitických zločinech nebo činech, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN, a 3) je dána souvislost mezi tímto způsobem pronásledování žadatele a azylově relevantními důvody pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, resp. čl. 2 písm. d) a čl. 10 kvalifikační směrnice, tj. z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 9. 2022, č. j. 1 Azs 84/2022-61, odst. 27).

28. Žalovaný po vrácení věci k dalšímu řízení neudělil žalobci mezinárodní ochranu s odůvodněním, (i.) že podaná žádost je ryze účelová s cílem legalizovat jeho další pobyt na území ČR, (ii.) že branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem, a nejedná se tak o jednání označitelné za pronásledování, (iii.) a že v případě žalobce neexistuje přiměřená pravděpodobnost se domnívat, že by po případném výkonu vojenské služby mohl být nuceně nasazen do bojů na Ukrajině mimo území Ruska.

29. Soud shledal, že uvedená úvaha žalovaného neobstojí, neboť odporuje závaznému právnímu názoru vyslovenému v prvním rozsudku, jakož i nově shromážděným podkladům pro vydání rozhodnutí, resp. v nich nemá dostatečnou oporu.

30. Pakliže žalovaný v napadeném rozhodnutí opakovaně žalobci vytýkal, že o mezinárodní ochranu požádal pouze s cílem legalizovat svůj pobyt na území za účelem dalšího studia, soud již v odst. 44 prvním rozsudku upozornil, že „[p]ouhá skutečnost, že žalobce do České republiky přicestoval za účelem studia, […] neznamená, že jeho žádost o mezinárodní ochranu je účelová, resp. že jsou jeho tvrzení o hrozbě pronásledování nevěrohodná“. Dokonce ani skutečnost, že „jedním z motivů podání žádosti o mezinárodní ochranu byla legalizace pobytu na území České republiky, resp. žalobcem uváděná skutečnost, že v důsledku opožděného podání žádosti o prodloužení platnosti dlouhodobého víza za účelem studia pozbyl tohoto pobytového oprávnění, nevylučuje, že žalobci v případě navrácení do země původu hrozí azylově relevantní pronásledování.“ Vzhledem ke skutečnosti, že ruská invaze na Ukrajinu, s níž žalobce spojuje své obavy z pronásledování, započala až v době, kdy žalobce pobýval v ČR, soud žalovanému uložil, aby „se žalovaný zabýval i otázkou, kdy skutečně vzniklo riziko, že by žalobce mohl být v zemi původu pronásledován, a lze-li jej považovat za tzv. uprchlíka sur place ve smyslu čl. 5 kvalifikační směrnice v důsledku nově nastalých okolností v zemi jeho původu.“ 31. Na takové posouzení však žalovaný v rozporu se závazným právním názorem vysloveným v prvním rozsudku rezignoval a namísto toho opakovaně poukazoval na skutečnost, že žalobce se před ruskou invazí na Ukrajinu dvakrát dobrovolně vrátil do Ruska na návštěvu části své rodiny. Uvedená skutečnost však není ve vztahu k azylovému příběhu žalobce, jehož obavy se týkají zejména případného nasazení do války na Ukrajině, která propukla až v únoru 2022, jakkoliv relevantní. To, že žalobce dříve získal pobytové oprávnění neznamená, že se od té doby situace s válkou na Ukrajině nezměnila a důvody pro udělení mezinárodní ochrany dnes neexistují (srov. usnesení NSS ze dne 12. 7. 2024, č. j. 8 Azs 68/2024-29, odst. 12). Soud nepřehlíží, že se žalovaný – ačkoliv pokládal podanou žádost o mezinárodní ochranu za ryze účelovou – dále věcně zabýval tvrzenými azylovými důvody. Je nicméně patrné, že žalovaný přistupoval k posouzení žalobcových tvrzení od počátku značně rezervovaně, do jisté míry předpojatě, aniž by pro to měl jakýkoliv reálný základ. Soud proto znovu upozorňuje, že pouhá skutečnost, že žalobce přicestoval do ČR za účelem studia a o udělení mezinárodní ochrany požádal až poté, co pozbyl své oprávnění k pobytu na území, bez dalšího neznamená, že jeho žádost o mezinárodní ochranu musí být účelová, resp. že jsou jeho tvrzení o hrozbě pronásledování v zemi původu nehodnověrná. To samozřejmě žalovanému nebrání, aby důsledně přezkoumal výpověď žalobce dle obecně uznávaných indikátorů hodnověrnosti (věrohodnosti), jak jsou v podstatě shrnuty v čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice. V této souvislosti současně nutno podotknout, že není povinností žadatele o mezinárodní ochranu, aby své pronásledování prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědi žadatele vyvracejí (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2015, č. j. 5 Azs 157/2014-54). Takové důkazy však žalovaný po celou dobu správního řízení neshromáždil.

32. Zcela rozporné se závěry odst. 42 prvního rozsudku je východisko žalovaného, že i v kontextu posuzované věci lze na brannou povinnost a povinnou vojenskou službu nahlížet jako na „nejzákladnější“ státoobčanskou povinnost (viz str. 9 a 15 napadeného rozhodnutí). Ohledně ruské invaze na Ukrajinu soudy opakovaně vyslovily obecně známou skutečnost, že se jedná o akt mezinárodní agrese. Ruská vojska na ukrajinském území páchají zločiny proti míru a zločiny proti lidskosti (srov. rozsudky NSS ze dne 10. 3. 2022, čj. 10 Azs 537/2021-37, č. 4335/2022 Sb. NSS, odst. 10, ze dne 26. 10. 2022, č. j. 4 Azs 214/2022-46, odst. 31, a ze dne 11. 3. 2022, č. j. 6 Azs 306/2021-49, č. 4364/2022 Sb. NSS, odst. 33, či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2022, č. j. 41 Az 25/2022-92). To ostatně potvrzuje i informace OAMP ze dne 15. 4. 2025, ve které je konstatováno: „V průběhu invaze se ruské jednotky na území Ukrajiny dopustily řady činů, které jsou považovány a nyní i vyšetřovány jako válečné zločiny (např. znásilňování, mučení, mimosoudní popravy, únosy, hladovění). Na jejich vyšetřování se podílí mimo jiné Mezinárodní trestní soud (ICC) v Haagu spolu s ukrajinskými úřady.“ Sám žalovaný ostatně na jiném místě napadeného rozhodnutí upozorňuje, že Rusko bezprecedentně porušilo veškeré mezinárodní závazky, provedlo invazi do sousedního státu, ve kterém útočí na civilní cíle a obyvatelstvo a jeho představitelé a vojáci jsou obviňováni z páchání válečných zločinů (viz str. 6 napadeného rozhodnutí). Navzdory tomu žalovaný nadále označuje povinnou vojenskou službu v ruské armádě za základní občanskou povinnost, což svědčí o v základu nesprávném právním posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu.

33. Soud proto znovu zdůrazňuje, že vojenská invaze Ruska na Ukrajinu je aktem mezinárodní agrese, a proto nelze v žádném případě vycházet z toho, že branná povinnost a povinná vojenská služba v ruské armádě patří mezi základní státoobčanské povinnosti, jako to opakovaně učinil žalovaný. Žalobce zcela správně upozornil, že je třeba rozlišovat, zda by se měl účastnit bojů (resp. vykonat povinnou vojenskou službu) na straně bránícího se státu, který legitimně uplatňuje svou svrchovanost, či na straně útočícího státu, který porušuje mezinárodní právo. Jelikož žalovaný nesprávně vycházel z uvedeného dílčího závěru o legitimitě výkonu základní vojenské služby v ruské armádě, nemohl ani přesvědčivě odůvodnit úvahu o nedůvodnosti žádosti žalobce o mezinárodní ochranu ve vztahu k naplnění podmínek podle § 12 písm. b) nebo § 14a zákona o azylu (srov. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 8. 2025, č. j. 17 Az 21/2025-54, odst. 21, a Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2025, č. j. 1 Az 19/2025-40, odst. 37). Již z toho důvodu je napadené rozhodnutí nezákonné.

34. Žalovanému nelze upřít jistou snahu opatřit si po zrušení předchozí rozhodnutí relevantní, aktuální, vyvážené a transparentní podklady k otázce výkonu základní vojenské služby a možnosti náhradní civilní služby (zejména informaci OAMP ze dne 28. 1. 2025). V tomto ohledu netřeba žalovanému vytýkat, že do správního spisu nezaložil překlad odpovědí na dalších šest otázek obsažených v informaci o mobilizaci zpracované Finskou imigrační službou ze dne 31. 1. 2023 (viz odst. 40 prvního rozsudku), neboť v době vydání napadeného rozhodnutí disponoval aktuálnějšími podklady, které v tomto ohledu reflektovaly vývoj faktické situace v ruské armádě. Přesto však soud shledal, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisu nebo je s ním v rozporu, a vyžaduje též další doplnění.

35. Žalovaný nerozporoval, že žalobce je v odvodovém věku, který byl stanoven od 18 do 30 let, ani že nespadá do žádné z kategorií osob, které mají nárok na odklad či osvobození od vojenské služby (viz str. 3 informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 a odst. 38 prvního rozsudku). Na základě aktuálně shromážděných podkladů se proto rozhodně nejeví jako zcela nepravděpodobné, že by žalobce nemohl být v případě návratu do Ruska povolán k výkonu základní vojenské služby. Argumentoval-li žalovaný tím, že žalobce doposud nepřevzal povolávací rozkaz k výkonu základní vojenské služby ani neuvedl, že by byly vůbec učiněny ze strany vojenského komisariátu pokusy jej kontaktovat nebo vyhledat a povolávací rozkaz mu doručit (viz str. 11 a 17 napadeného rozhodnutí), nutno upozornit na sdělení žalobce, podle kterého mu bylo ze strany jeho rodiny pobývající v Rusku, sděleno, že byl již poptáván odvodovými pracovníky (odst. 44 prvního rozsudku) a očekává, že by měl povolávací rozkaz po návratu do Ruska obdržet (str. 2 protokolu o pohovoru ze dne 24. 2. 2023). Věrohodnost tohoto tvrzení žalovaný přitom žádným způsobem nezpochybnil. V této souvislosti je třeba připomenout, že čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice se vztahuje i na brance, kteří zatím neznají své budoucí zařazení v rámci armády, pokud by výkon jejich vojenské služby mohl s velkou pravděpodobností zahrnovat přímou či nepřímou účast na mezinárodních válečných zločinech (srov. rozsudek SDEU ze dne 19. 11. 2020, EZ v. Bundesrepublik Deutschland, C-238/19).

36. Stěžejní závěr žalovaného, že v případě žalobce neexistuje přiměřená pravděpodobnost se domnívat, že by byl v rámci výkonu základní vojenské služby nasazen do bojů na Ukrajině, pak nemá oporu ve shromážděných podkladech, resp. je s nimi v rozporu. Z informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 sice vyplývá, že ruská legislativa neumožňuje vyslání branců v rámci základní vojenské služby mimo území Ruska. Na druhou stranu však připouští, že po anexi Luhanské, Doněcké, Chersonské a Záporožské oblasti mohou být branci vysláni i do těchto oblastí (byť z pohledu České republiky se nadále jedná o území Ukrajiny). Ačkoliv se dle OAMP neobjevovaly informace o „nasazení těchto branců ve velkých počtech i přes individuální případy, k nimž může docházet.“ Dále OAMP dokonce uvádí, že ačkoliv branci nebyli „cíleně vysíláni do bojových operací, úřady je využívaly pro ostrahu hranic, včetně rusko-ukrajinských hranic v Bělgorodské, Kurské a Brjanské oblasti, kde nahradili smluvní vojáky, kteří byli přesunuti na frontu na Ukrajině. Minimálně v létě 2024 se do bojů po ukrajinské příhraniční ofenzívě v Kurské [oblasti] zapojili branci umístění v tamějším regionu, kde střežili hranice. Podle expertů […] byli branci špatně vycvičení a v Kurské oblasti využitelní v logistice a budování obranných struktur.“ Z uvedených dostupných informací tedy vyplývá, že branci v rámci základní vojenské služby sice nestojí „v první linii“, jsou nicméně využíváni k plnění podpůrných úkolů jako např. ostraha hranic nebo budování obranné linie, a na vojenské invazi Ruska na Ukrajinu a páchání mezinárodních válečných zločinů se tak nepřímo podílejí (srov. rozsudky NSS ze dne 24. 1. 2024, č. j. 1 Azs 253/2023-31, odst. 14, a ze dne 26. 1. 2026, č. j. 6 Azs 155/2025-34, odst. 29–30, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2025, č. j. 21 Az 1/2025-36, odst. 43; srov. též článek Russian Conscripts Can't Be Sent Into Battle. This One Was. And He's Not Happy About It. Radio Free Europe/Radio Liberty. 20. 5. 2025, dostupné online: https://www.rferl.org/a/russia-ukraine-conscripts-war-combat/33415104.html).

37. S ohledem na uvedené zjištění nemůže obstát nosná úvaha žalovaného, podle které je obava žalobce ze zapojení do války na Ukrajině nedůvodná a je „de facto vyloučeno, že by byl nucen páchat na Ukrajině válečné zločiny“ (str. 11 napadeného rozhodnutí). Tím je současně vyvrácen i závěr žalovaného, že žalobce by mohl být vyslán do bojů na Ukrajině pouze pokud by s tím výslovně souhlasil a podepsal profesionální smlouvu s ruskou armádou (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2025, č. j. 1 Az 19/2025-40, odst. 39). V tuto chvíli tedy shromážděné podklady spolehlivě nevylučují možnost, že by žalobce jako branec v rámci základní vojenské služby mohl být zapojen do vojenského konfliktu na Ukrajině, ať už přímo nebo nepřímo.

38. Pokud jde o úvahu žalovaného ohledně možnosti odepření výkonu základní vojenské služby z důvodu výhrady svědomí, ani ta nemá dostatečnou oporu ve shromážděných podkladech. Uváděl-li žalovaný, že výkonu náhradní vojenské služby se lze domáhat „i soudně a jsou běžně známy případy, kdy dotyčný ruský občan s takovou žalobou uspěje“ (str. 10 napadeného rozhodnutí), nutno upozornit, že informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 se zmiňuje pouze o jediném případu Pavla Mušumanského, kterému ruské soudy potvrdily právo na náhradní civilní službu i během mobilizace. Naopak informace OAMP uvádí, že možnost civilní služby není během mobilizace, která dosud nebyla formálně ukončena, přesněji legislativně ošetřena. Pakliže mělo dle OAMP v roce 2023 podstupovat civilní službu 1 645 osob, kdy počet branců odvedených během každého období se pravidelně pohybuje mezi 130–150 000 osob (kdy proces odvodů probíhá dvakrát ročně), je patrné, že reálně je výkon náhradní vojenské služby umožněn zcela marginálnímu počtu branců, dle uvedených údajů přibližně v 0,5 % případů. Toto zjištění pak podporuje i odborná literatura, podle které náhrada za vojenskou službu sice má svůj základ v čl. 59 Ústavy Ruské federace, avšak ruské soudy běžně zamítají odvolání opřená o důvod svědomí (srov. viz SCHEU, H. Ch. Postavení dezertérů a odpíračů vojenské služby v azylovém právu EU. In: Ročenka uprchlického a cizineckého práva 2022. Veřejný ochránce práv, 2023, s. 225). Žalovaný se proto ani po opatření dalších podkladů nedokázal přesvědčivě vypořádat s otázkou, zda právě žalobce, který je bez náboženského vyznání, bude mít možnost vykonat alternativní civilní službu namísto vojenské služby (viz odst. 39 prvního rozsudku). V této souvislosti dále nutno upozornit, že dle informace OAMP je odepření výkonu vojenské služby spojeno se správními a trestními sankcemi (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2025, č. j. 1 Az 19/2025- 40, odst. 41).

39. Soud dále žalovanému v odst. 41 prvního rozsudku uložil, aby se zabýval otázkou, zda je „dána souvislost mezi způsobem pronásledování (tedy trestem či trestním stíháním hrozícím za odepření výkonu vojenské služby, jež by mohla zahrnovat přímou či nepřímou účast žalobce na ozbrojeném konfliktu na Ukrajině) a azylově relevantními důvody pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. jeho rasou, pohlavím, náboženstvím, národností, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastáváním určitých politických názorů,“ kdy v případě žalobce „mohlo být relevantním azylovým důvodem pronásledování kvůli zastávání určitých politických názorů.“ Ani tomuto úkolu však žalovaný řádně nedostál a svou úvahu redukoval na zjištění, že žalobce svou účast na protiválečných demonstracích nedoložil, nijak blíže nespecifikoval, a navíc měl na demonstracích vystupovat jako „běžný“ občan a aktivně na nich nevystupoval. Soud sice souhlasí se žalovaným, že občasná či nízkoprofilová účast na protiválečných demonstracích ani blíže nedoložená finanční podpora charitativního fondu na Ukrajině sama o sobě nepostačuje k udělení mezinárodní ochrany (viz odst. 43 prvního rozsudku a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2026, č. j. 19 Az 23/2025-43). Jedná se nicméně o základní indicie, které mohou nasvědčovat zastávání určitých politických názorů žalobcem, který již při pohovoru uvedl, že je proti současné vládě v Rusku a válce Ruska proti Ukrajině. V této souvislosti nutno připomenout, že není povinností žadatele o mezinárodní ochranu, aby své možné pronásledování prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Rovněž je třeba znovu upozornit na závěry SDEU v rozsudku C-238/19, podle kterého je dána silná domněnka, že odepření výkonu vojenské služby za podmínek stanovených v čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice souvisí s jedním z pěti azylově relevantních důvodů pronásledování, a je na správním orgánu, aby s ohledem na všechny okolnosti ověřil pravděpodobnost této souvislosti (viz odst. 41 prvního rozsudku). Případnou souvislostí mezi tvrzeným způsobem pronásledování a azylově relevantními důvody pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu se však bude moci žalovaný zabývat teprve poté, co si na základě relevantních, aktuálních, vyvážených a transparentních podkladů o zemi původu a při zohlednění individuální situace žalobce v dalším řízení vyhodnotí, 1) zda žalobci hrozí za odepření výkonu vojenské služby trestní stíhání nebo trest, a zda 2) výkon vojenské služby by mohl zahrnovat přímou či nepřímou účast žalobce na mezinárodních válečných zločinech, zločinech proti lidskosti, jiných vážných nepolitických zločinech nebo činech, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN (srov. odst. 27 tohoto rozsudku). Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 40. Soud tak uzavírá, že žalovaný pochybil, pokud nerespektoval závazný právní názor vyslovený v prvním rozsudku a v dalším řízení vzal za základ napadeného rozhodnutí skutkový stav, který nemá oporu ve shromážděných podkladech, resp. je s nimi v rozporu a vyžaduje podstatné doplnění. Proto soud napadené rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem soudu vysloveným v tomto i v prvním rozsudku vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 12 270 Kč spočívající v nákladech na zastoupení advokátem. Ty tvoří odměna advokáta za dva úkony právní služby po 4 620 Kč [1) převzetí a příprava zastoupení a 2) sepis žaloby podle § 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále „advokátní tarif“)] a dvě paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, k nákladům řízení tak patří i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %, tj. ve výši 2 130 Kč (zaokrouhleno na celé koruny nahoru dle § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád).

42. Náhradu nákladů řízení uložil soud žalovanému zaplatit žalobci ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 54 odst. 9 s. ř. s.) k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 64 s. ř. s.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 10. června 2026 Karel Ulík v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.