10 Co 371/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Brádky a soudců Mgr. Jany Havlové a JUDr. Petra Erby v právní věci žalobkyně Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně , se sídlem Adresa žalobkyně , zastoupené advokátem Jméno advokáta , se sídlem Adresa advokáta proti žalované Jméno žalované , narozené dne Datum narození žalované , bytem Adresa žalované , zastoupené advokátkou Jméno advokátky , se sídlem Adresa advokátky , o zaplacení částky 98 215,23 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mostě č. j. 48 C 54/2024-40 ze dne 10. 5. 2024,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení , částkado tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta, , , Anonymizováno 1. Napadeným rozsudkem okresní soud ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, s úrokem v částce , částka, , s úrokem ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce , částka, a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, ve výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku , částka, k rukám zástupce žalobkyně, a ve výroku III. uložil žalované povinnosti stanovené ve výrocích I. a II. rozsudku zaplatit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách po , částka, splatných vždy ke každému poslednímu dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci s tím, že nebude-li zaplacena byť i jediná splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu. Podle zjištění okresního soudu účastnice uzavřely dne , datum, smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované celkem částku , částka, , kterou měla žalovaná splácet v pravidelných měsíčních splátkách odpovídajících 2,185 % z výše sjednaného úvěrového rámce, který při uzavření smlouvy činil , částka, , přičemž žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila celkem pouze , částka, . Účastnice si sjednaly úrok z úvěru ve výši 15 % ročně, smluvní pokutu , částka, za prodlení s úhradou splátky a náklady spojené s vymáháním , částka, za měsíc. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou za 3 měsíce, žalobkyně tak zesplatnila úvěr v souladu se smluvně sjednanými podmínkami a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky. Právní posouzení věci okresním soudem na základě zjištěného skutkového stavu vycházelo z ustanovení § 2395 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.), když účastnice sjednaly úvěrovou smlouvu, úvěr byl žalované poskytnut, závazek splatit úvěr řádně a včas však nebyl žalovanou splněn a závazek se stal splatným. Podle závěru okresního soudu žalobkyně prokázala žalobní tvrzení a sjednané smluvní podmínky byly v souladu s právní úpravou, žalobě proto zcela vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy podle úspěchu ve věci přiznal žalobkyni plnou náhradu jejích nákladů. K námitce žalované, že nebyla řádně posouzena její úvěruschopnost, okresní soud připomněl, že při posuzování úvěruschopnosti vycházela žalobkyně z příjmu žalované ze starobního důchodu ve výši , částka, měsíčně a příjmu z pracovního poměru ve výši , částka, měsíčně. Na bydlení platila žalovaná , částka, (nájemné + SIPO) měsíčně. Okresní soud nedospěl k závěru, že úvěruschopnost byla v daném případě žalobkyní posuzována nedostatečně. Ačkoliv žalovaná 30 měsíců před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy prošla oddlužením v rámci insolvenčního řízení, neshledal v tom skutečnost, která by žalovanou sama o sobě diskvalifikovala z možnosti získat další úvěr. V tomto konkrétním případě měla žalovaná disponibilní příjem převyšující , částka, měsíčně, neměla vyživovací povinnost a bydlela v družstevním bytě s náklady mírně převyšujícími , částka, měsíčně; splátku úvěru ve výši necelých , částka, měsíčně tak byla schopna hradit. S ohledem na proběhlé osvobození od placení pohledávek v rámci oddlužení, o němž bylo rozhodnuto v lednu 2020, bylo naopak podle závěru okresního soudu možné předpokládat, že žalovaná nemá další „zapomenuté“ dluhy.

2. Žalovaná podala proti rozsudku okresního soudu odvolání, jímž se domáhala určení neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru a uložení povinnosti žalobkyni započíst rozdíl mezi jistinou a součtem plateb prováděných žalovanou na úhradu jistiny. Namítala, že žalobkyně porušila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva o úvěru je tudíž neplatná. Žalovaná v době uzavření úvěrové smlouvy musela být vedena v insolvenčním rejstříku, neboť usnesením Krajského soudu v , adresa, č. j. KSUL , spisová značka, -B-22 ze dne , datum, bylo konstatováno splnění oddlužení žalované; žalobkyně si tak musela být vědoma, že žalovaná „prochází“ insolvenčním rejstříkem (srov. § 425 insolvenčního zákona). Úvaha soudu, že je možné vycházet z toho, že žalovaná s ohledem na oddlužení nemá žádné zapomenuté dluhy, nemá oporu v provedeném dokazování. K dalšímu úvěrování žalované mělo být přistupováno velmi obezřetně a její úvěruschopnost prověřována s odbornou péčí, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované odkázala na svá vyjádření v řízení před okresním soudem a navrhla potvrzení napadeného rozsudku, s jehož odůvodněním zcela souhlasila. Poukázala na to, že měla k dispozici listiny prokazující příjmy a výdaje žalované, jejíž úvěruschopnost před poskytnutím úvěru řádně zkoumala.

4. Při jednání, které krajský soud jako soud odvolací k přezkoumání napadeného rozsudku nařídil, žalobkyně setrvala na svých vyjádřeních ve věci, žalovaná se odvolacího jednání nezúčastnila. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

5. Žalovaná založila odvolání výhradně na námitce neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy jako důsledku nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně, resp. poskytnutí spotřebitelského úvěru žalované v situaci, kdy z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalované nemělo vyplývat, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. Při takto zjištěné neplatnosti úvěrové smlouvy pak měl okresní soud věc posoudit podle zásad vypořádání bezdůvodného obohacení, k němuž na straně žalované poskytnutím úvěru došlo a přiznat žalobkyni právo na zaplacení rozdílu mezi výší poskytnutého úvěru a částkou, kterou žalovaná na jeho splacení žalobkyni uhradila. Odvolací soud takový pohled na věc nesdílí.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „z. s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. V posuzované věci okresní soud z provedeného dokazování zjistil, že mezi účastnicemi byla dne , datum, uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Jedná se o spotřebitelskou smlouvu, na níž dopadá úprava zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně uzavírala smlouvu v rámci své podnikatelské činnosti v postavení věřitele, okresní soud se proto správně zaobíral úvahami o okolnostech tohoto právního jednání z hlediska ochrany spotřebitele jako slabší strany spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy ukládá věřiteli povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr pouze tehdy, bude-li po takovém posouzení zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, ).

9. Z důvodů napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná listinami (potvrzení o výši starobního důchodu, výplatní páska od firmy , právnická osoba, ) prokazovala svůj měsíční příjem v době bezprostředně předcházející uzavření smlouvy o úvěru ve výši , částka, , současně prokázala i nezbytné výdaje spojené s bydlením ve výši , částka, (výpis z bankovního účtu za 6/2022) a zůstatek na účtu ke dni , datum, ve výši , částka, . Jak okresní soud v napadeném rozsudku správně konstatoval, většinu běžných výdajů musela žalovaná hradit jiným způsobem. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované použila k výpočtu pouze částku starobního důchodu žalované, od níž odečetla minimální výdaje na bydlení ve výši , částka, a částku životního minima , částka, , přesto se i po odečtení splátky schváleného úvěru , částka, nedostala finanční situace žalované do záporných čísel. Při započtení dalšího příjmu žalované u firmy , právnická osoba, pak byla schopnost žalované splácet úvěr zcela bezpečně prokázána. Žalobkyně vycházela dále i z údajů žalované, že je , Anonymizováno, , nemá vyživovací povinnost a bydlí v , Anonymizováno, bytě. Pokud jde o samotnou skutečnost, že žalovaná prošla insolvenčním řízením a bylo u ní v lednu 2020 insolvenčním soudem konstatováno splnění oddlužení, neshledal okresní soud v této skutečnosti důvod k závěru o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalované, resp. o poskytnutí úvěru žalobkyní v situaci, kdy by byly dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Odvolací soud se s úvahami okresního soudu v tomto směru ztotožnil a na ně v odůvodnění napadeného rozsudku rovněž odkazuje. V situaci, kdy k oddlužení žalované došlo v lednu 2020, z dostupných registrů vyplývalo, že žalovaná nemá žádné úvěry, přičemž doložila svůj měsíční příjem ve výši převyšující , částka, a neměla žádnou vyživovací povinnost, byl v červenci 2022 závěr, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr v měsíční smluvně dohodnuté výši , částka, splácet, jen velmi obtížně přestavitelný. Posuzování úvěruschopnosti žalované v daném případě má odvolací soud, ve shodě s okresním soudem, za odpovídající a dostatečné, když žalobkyně vycházela nejen z informací získaných od žalované, nýbrž i z dalších zdrojů, vědoma si toho, že za řádné posouzení úvěruschopnosti nese odpovědnost poskytovatel úvěru, jehož také, v případě poskytnutí úvěru v rozporu se zákonným požadavkem v § 86 odst. 1 větě druhé z. s. ú. stíhají důsledky neplatnosti smlouvy o úvěru.

10. Lze tedy uzavřít, že posouzení úvěruschopnosti žalované v daném případě naplnilo účel, který zákon o spotřebitelském úvěru sleduje. Z informací, které žalobkyně ohledně úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o úvěru získala, nemohla dojít k závěru, že jsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet; poskytla-li tedy v takové situaci žalované úvěr, jednala v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 z. s. ú. a smlouva o úvěru pak není ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatná.

11. V daném případě z listinných důkazů, které žalobkyně předložila, vyplývá, že žalované byl poskytnut úvěr, ve smlouvě o úvěru byly sjednány podmínky poskytnutí úvěru, přičemž žalovaná svůj závazek ze smlouvy řádně a včas nesplnila. Odvolací soud proto, shodně s okresním soudem, uzavřel, že žaloba byla podána důvodně. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně správného nákladového výroku a povolených splátek dluhu, potvrdil.

12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolání měla žalobkyně plný úspěch; odvolací soud jí proto při aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif, AT) přiznal náhradu nákladů ve výši , částka, sestávající z mimosmluvní odměny , částka, za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne , datum, , účast při odvolacím jednání dne , datum, ) po , částka, podle § 7, náhrady hotových výdajů , částka, (, částka, za jeden úkon právní služby podle AT účinného do , datum, , , částka, za jeden úkon právní služby podle AT účinného od , datum, ) podle § 13 odst. 4 AT, 21 % DPH v částce , částka, .