10 Co 6/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Havlové a soudců JUDr. Jiřího Brádky a Mgr. Jany Hackerové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený rodné přijmení Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 10 805 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 7. listopadu 2025, č. j. 20 C 240/2025-46,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně , tituly před jménem, , jméno FO, na náhradě nákladů řízení částku 2 615 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 805 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 137,49 Kč a dále v sazbě 12,75 % ročně z částky 10 205 Kč od 26. 12. 2024 do zaplacení, to vše ve splátkách po nejméně 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek (výrok I.) a do 14 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně náhradu nákladů řízení v částce 1 163 Kč (výrok II.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 590 Kč s úrokem z prodlení s odůvodněním, že žalovaný jako vlastník a provozovatel osobního automobilu RZ , SPZ, neměl v období od 16. 3. 2024 do 20. 5. 2024 sjednané pojištění odpovědnosti z provozu tohoto vozidla a byl proto povinen zaplatit žalobkyni příspěvek do garančního fondu ve výši 4 290 Kč a poplatek spojený s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek ve výši 300 Kč. Protože v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 C 292/2025 žalobkyně uplatnila ve vztahu k totožnému vozidlu analogický nárok za období od 21. 5. 2024 do 19. 8. 2024 v celkové výši 6 215 Kč (součet příspěvku do garančního fondu ve výši 5 915 Kč a poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek v částce 300 Kč), spojil soud prvního stupně obě řízení ke společnému projednání a rozhodnutí, přičemž ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Na základě předložených listinných důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru o důvodnosti podané žaloby, neboť měl za prokázané, že žalovaný byl vlastníkem a provozovatelem osobního automobilu RZ , SPZ, , ke kterému neměl v tvrzené době sjednané pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částek 4 590 Kč a 5 915 Kč výzvami ze dne 11. 7. 2024 a 11. 10. 2024. Uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil podle § 1 odst. 2, § 4 a § 15 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a vyhlášky č. 205/1999 Sb. Úroky z prodlení přisoudil podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

3. Nákladový výrok rozsudku odůvodnil soud prvního stupně odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení plně úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení v částce 1 163 Kč, která sestávala ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, náhrady nezastoupenému účastníkovi v celkové výši 300 Kč (3 x 100 Kč) podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (náklady spojené s podáním žalobního návrhu a dvěma předžalobními výzvami) a částky 63 Kč představující DPH. Náklady právního zastoupení soud prvního stupně žalobkyni nepřiznal s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12, neboť na žalobkyni lze klást v otázce agendy výběru a vymáhání placení příspěvků do garančního fondu vyšší požadavky než na běžné subjekty soukromého práva, což se neslučuje s paušální delegací této agendy na advokáta, resp. nárokování mimosmluvní odměny advokáta. Jde přitom o přesně vymezený nárok, žalobkyně používá formulářové výzvy i návrhy a tato agenda je svěřena žalobkyni po mnoho let. Zjištění stavu registru či šetření ke zjištění skutečného vlastníka je ostatně žalobkyně nucena činit svými silami a je za to také honorována paušální odměnou ve výši 300 Kč a rovněž denní sazbou příspěvku, která zahrnuje i sankční navýšení, neboť je násobně vyšší než komerční pojistné, čímž jsou pokryty náklady činnosti žalobkyně při správě takového fondu. Právní zastoupení žalobkyně nepřináší jinou hodnotu než pouhý administrativní přepis údajů do kvalifikovaných výzev či formulářových návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu s několika proměnnými údaji. Žalobkyně nepracuje se svým zákonným oprávněním podle § 18 odst. 12 zákona č. 168/1999 Sb. nahlížet do registru obyvatel a spoléhá na průpis údajů ze základních registrů do agendy registru vozidel, přičemž často doručuje písemnosti na neaktuální adresy trvalého pobytu. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobkyně je nejčastěji zastoupeným žalobcem v praxi okresního soudu v agendě občanskoprávních sporných řízeních, a to násobně převyšující i počet řízení České televize při vymáhání koncesionářských poplatků. Činnost žalobkyně i její právní zástupkyně je především agendou rutinního zpracování desítek tisíc případů ročně. Reakce právní zástupkyně žalobkyně na výzvy soudu pak svědčí o zapojení administrativních pracovníků bez právnického vzdělání, když se jedná nejméně o vyšší desítky tisíc návrhů ročně, přičemž zástupkyně žalobkyně sdílí kancelář s jedním dalším advokátem a dvěma koncipienty. Je tedy nemožné, aby tuto agendu stíhaly vyřizovat osoby s právnickým vzděláním. Alarmující je též míra četnosti nepřiznání uplatněných nároků. Žalobkyně by měla být schopna jednat vůči soudům vlastními silami, zejména pokud lze totéž požadovat od České televize, která není primárně zřízena za účelem nakládání s finančními prostředky a není povinna vést agendu neuhrazených příspěvků, jak je tomu naopak u žalobkyně. Žalobkyni navíc svědčí právo na poplatek spojený s mimosoudním uplatněním práva, což Českou televizi proti žalobkyni znevýhodňuje.

4. O lhůtě k plnění náhrady nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř., přičemž ji stanovil v délce 14 dnů od právní moci rozsudku. Uvedl, že jde o relativně vysoké plnění (ve spojení s přisouzeným nárokem ve výši 10 805 Kč s úrokem z prodlení), u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, neboť ve vztahu k žalovanému bylo v minulosti povoleno několik exekucí, režim splátek (úhrada nákladů řízení je fakticky „nultá“ splátka) tak v situaci předlužení umožní žalovanému umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Soud prvního stupně proto z důvodu ochrany žalovaného navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku, aby žalovaný měl reálnou příležitost pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

5. Výlučně proti výroku II. rozsudku, o náhradě nákladů řízení, podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání, neboť má za to, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů právního zastoupení, které považoval za neúčelné. Žalobkyně je přitom soukromou právnickou osobou (podnikatelem) a má právo nechat se zastoupit advokátem, což je realizací práva na spravedlivý proces (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014). Otázkou nákladů právního zastoupení se přímo ve vztahu k žalobkyni zabýval také Ústavní soud, z jehož rozhodovací činnosti mimo jiné vyplývá, že nepovažuje Českou kancelář pojistitelů za subjekt, který by z hlediska přiznávání nákladů řadil do stejné skupiny subjektů jako Českou televizi (usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2309/13 či ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3696/13). Žalobkyně dále poukazovala na rozhodovací praxi odvolacích soudů (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 13 Co 148/2021-112 či usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 64 Co 71/2022), přičemž navrhla změnu výroku II. napadeného rozsudku tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 615 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

7. Krajský soud, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 o. s. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený výrok II. o náhradě nákladů řízení, spolu s řízením jeho vydání předcházejícím, podle § 212, § 212a o. s. ř., aniž k projednání odvolání nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], přičemž odvolání shledal důvodným.

8. Protože meritorní výrok I. rozsudku nebyl odvoláním napaden a nejde o výrok závislý na výroku o nákladech řízení, nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.) a nestal se předmětem přezkumu odvolacím soudem.

9. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně je v řízení zastoupena advokátkou na základě generální plné moci datované 20. 9. 2019. Zástupkyně žalobkyně ve vztahu k oběma výše popsaným nárokům sepsala a ve dnech 24. 1. 2025 a 1. 4. 2025 odeslala předžalobní výzvy k plnění a dále dne 25. 4. 2025 a dne 15. 5. 2025 podala za žalobkyni prostřednictvím své datové schránky žalobu.

10. Podle § 24 odst. 1 věty prvé o. s. ř. účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí.

11. Podle § 25 odst. 1 o. s. ř. zástupcem si účastník může vždy zvolit advokáta. Advokátu lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení.

12. Podle § 137 o. s. ř. náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle § 100 odst. 2 (odst. 1). Odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (odst. 2).

13. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

14. V posuzované věci byla v řízení plně úspěšným účastníkem žalobkyně, neboť její nárok shledal soud prvního stupně zcela důvodným. Proto jí náleží, jak správně dovodil i soud prvního stupně, právo na plnou náhradu nákladů, které v souvislosti se soudním řízením účelně vynaložila (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Za účelně vynaložené náklady řízení však odvolací soud považuje také náklady právního zastoupení žalobkyně, v tomto směru tedy přisvědčil odvolací námitce žalobkyně.

15. Odvolací soud v prvé řadě nepovažuje za přiléhavý odkaz soudu prvního stupně na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12, který se týká nákladů právního zastoupení České televize. Ostatně Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3696/13 uvádí, že nepovažuje , právnická osoba, za subjekt, který by z hlediska přiznávání nákladů řadil ve výše naznačeném směru do stejné skupiny subjektů jako Českou televizi (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2309/13). Závěry judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu ohledně náhrady nákladů řízení za zastupování advokátem týkající se zastupování státu, krajů, měst, městských částí a dalších subjektů hospodařících s veřejnými prostředky nelze rozšiřovat na subjekty, jejichž povaha je odlišná. , Jméno žalobkyně, přitom mezi subjekty hospodařící s veřejnými prostředky nepatří (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1119/2016).

16. Z výše citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, kterého si zvolí a kterým může být především advokát, jemuž lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení. Účelem zastupování advokátem je, aby zastupovanému účastníku byla poskytnuta právní pomoc, na kterou má podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod v řízení před soudy každý právo, a to již od počátku řízení. Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje patří k nákladům řízení, které je povinen platit zastoupený účastník (srov. § 140 odst. 1 věta prvá o. s. ř.), jemuž může být za podmínek stanovených v ustanovení § 142 a násl. o. s. ř. přiznána jejich náhrada proti jinému účastníkovi. Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou zásadně náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka (k výše uvedenému srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1119/2016).

17. V posuzované věci o případ takového zneužití práva ve smyslu § 2 o. s. ř. nejde, když z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že žalobkyně udělila plnou moc advokátu ke svému zastupování nikoliv z toho důvodu, aby jí poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, jejichž náhradu bude žalovaný povinen zaplatit, a že by proto zneužila své právo dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor žalovaného. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1119/2016 nelze na závěr o zneužití práva účastníka v tomto směru usuzovat jen z toho, že žalobkyně je profesní organizací pojišťoven a správcem garančního fondu.

18. Skutečnost, že v případě vymáhání příspěvků do garančního fondu ze strany žalobkyně jde o agendu ve větším množství se opakující, relativně jednoduchou, s využitím formulářových výzev a návrhů, jak popisuje soud prvního stupně, nemůže být sama o sobě okolností odůvodňující závěr o zneužití práva žalobkyně na zastupování advokátem. Tato se nutně projeví v aplikaci ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), které sazbu odměny advokáta a paušální náhrady hotových výdajů pro případ řízení zahájeného podáním tzv. formulářové žaloby výrazně snižuje.

19. Za účelně vynaložené náklady žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně tak odvolací soud považuje celkem částku 2 615 Kč, která sestává z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem ve výši 1 200 Kč za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, návrh ve věci samé) po 400 Kč (§ 14b odst. 1 advokátního tarifu), paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za tři úkony právní služby po 100 Kč (§ 14b odst. 6 písm. a/ advokátního tarifu), 21% daně z přidané hodnoty z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč a zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč.

20. Jde-li o lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení, z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud zásadně určí lhůtu k plnění v délce tří dnů, přičemž ve výjimečných případech, odůvodňují-li to okolnosti případu, určí lhůtu k plnění delší či stanoví plnění ve splátkách, přičemž přihlíží nejen k poměrům povinného, nýbrž i k zájmům oprávněného. V posuzované věci byl žalovaný po celou dobu řízení nečinný a netvrdil tedy žádné skutečnosti, které by odůvodnily postup podle § 160 odst. 1 věty za středníkem. Z obsahu spisu tak nelze uzavřít, že by žalovaný nebyl schopen pro své osobní, majetkové či jiné opodstatněné důvody plnit v zákonné třídenní lhůtě (zatímco v delší lhůtě by byl schopen své povinnosti dostát). Skutečnost, že žalovaný má vícero věřitelů, resp. jsou proti němu vedeny exekuce (byť ani uvedené z obsahu spisu nevyplývá) nelze považovat za důvod pro automatické prodloužení lhůty k plnění. Odvolací soud proto v posuzované věci neshledal žádné okolnosti, které by odůvodnily prodloužení lhůty k plnění náhrady nákladů řízení nad rámec zákonné lhůty tří dnů.

21. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku II. změnil za užití § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. per analogiam tak, jak vyplývá z výroku I. tohoto usnesení.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela úspěšná a měla by tak právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tohoto práva se však žalobkyně vzdala, odvolací soud proto o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.