12 Co 575/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Krahuly a soudců JUDr. Lenky Novotné a Mgr. Tomáše Hodného ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o vypořádání společného jmění manželů, o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Okresního soudu v Anonymizováno ze dne Anonymizováno , č.j. Anonymizováno

I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku I. mění potud, že povinnost k zaplacení přisouzené částky se žalované ukládá do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vypořádání vnosů do společného jmění manželů částku 200 454,50 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 5 500 Kč, splatných k rukám žalobce vždy do každého 25. dne v měsíci, pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vypořádání investice ve výši 123 125,41 Kč ze společného jmění manželů na úhradu pohledávky ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, Konsolidace půjček uzavřené dne 20. 11. 2017 se společností , právnická osoba, . (výrok II.), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vypořádání vnosu ve výši 56 463 Kč do společného jmění manželů na úhradu pohledávky ze Smlouvy o hotovostním úvěru uzavřené dne 11. 12. 2016 se společností , právnická osoba, . (výrok III.) a rozhodl, že se žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě na vypořádání společného jmění manželů zaniklého rozvodem účastníků ke dni 9. 4. 2019, v níž žalobce požadoval vypořádání vnosů z jeho výhradního majetku do společného jmění. Tvrdil, že po rozvodu účastníci prodali bytovou jednotku ve společném jmění za 1 539 000 Kč, z kupní ceny složené do advokátní úschovy byly uhrazeny tři jejich společné závazky, jeden výlučný závazek žalované a polovinu zbývající částky obdrželi každý na svůj účet. Protože před rozdělením částky mezi účastníky byl z advokátní úschovy dne 12. 8. 2021 na úvěrový účet , č. účtu, zaplacen výlučný závazek žalované vůči společnosti , právnická osoba, . ve výši 246 250,82 Kč, nebyla kupní cena rozdělena rovným dílem a žalovaná by mu měla zaplatit polovinu uvedené částky. Dále tvrdil, že z vlastních výlučných prostředků po zániku manželství splácel společné úvěry a celkem tak uhradil 581 008,67 Kč. Na úvěr ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 14. 7. 2014 mezi společností , právnická osoba, ., podle níž byl účastníkům poskytnut úvěr ve výši 836 112 Kč s měsíční splátkou 11 250 Kč, ze svých výlučných prostředků uhradil 23 splátek, celkem 258 750 Kč; na úvěr ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet (konsolidace půjček) uzavřené dne 19. 10. 2017 mezi společností , právnická osoba, ., podle níž byl účastníkům poskytnut úvěr ve výši 400 000 Kč s měsíční splátkou ve výši 6 136,36 Kč, ze svých výlučných prostředků uhradil 26 splátek, celkem 159 546,67 Kč; na úvěr ze smlouvy o úvěru uzavřené se společností , právnická osoba, ., s úvěrovým účtem č. , č. účtu, , podle níž byl účastníkům poskytnut úvěr s měsíční splátkou ve výši 2 589 Kč, ze svých výlučných prostředků uhradil 8 splátek a provedl jednorázovou platbu 140 000 Kč z úvěru č. , hodnota, , který převzal výlučně sám v listopadu 2019 u , právnická osoba, ., celkem uhradil 162 712 Kč. Všechny tyto závazky jsou již splaceny, přičemž zůstatky úvěrů u společnosti , právnická osoba, . a , právnická osoba, . byly doplaceny z výtěžku ze zpeněžení bytové jednotky, tedy již ze společných prostředků. Požadoval, aby žalované bylo uloženo vyplatit mu na vypořádací podíl (po částečném zpětvzetí žaloby) částku 388 737 Kč.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, namítla, že úvěr převzatý žalobcem podle smlouvy o hotovostním úvěru ze dne 11. 12. 2016 s , právnická osoba, . je jeho výlučným závazkem. K pohledávce ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne 20. 11. 2017 uzavřené mezi ní a společností , právnická osoba, . tvrdila, že se nejedná o její výlučný závazek, ale o závazek společný, a to minimálně ve výši 194 931,80 Kč, neboť jím byl konsolidován předchozí společný závazek. Nesouhlasila s počtem žalobcem tvrzených splátek z důvodu, že splátky ze dne 12. 8. 2021 a 13. 8. 2021 byly uhrazeny z advokátní úschovy. Vznesla námitku započtení částky 15 148 Kč vůči částce vypočtené žalobcem s tvrzením, že do prodeje bytové jednotky hradila zálohy spojené s jejím užíváním, avšak následné přeplatky za vyúčtování byly vyplaceny žalobci na jeho účet, a to konkrétně dne 30. 5. 2019 ve výši 6 984 Kč, dne 2. 6. 2020 ve výši 3 074 Kč a dne 2. 6. 2021 ve výši 5 090 Kč, aniž by v této době (9. 4. 2019 – 12. 7. 2021) žalobce ohledně společné bytové jednotky cokoli uhradil.

4. Okresní soud se zabýval jen čtyřmi v žalobě tvrzenými závazky, které byly navrženy k vypořádání ve lhůtě 3 let od právní moci rozvodu manželství účastníků. Vyšel ze zjištění, že součástí jejich společného jmění byl závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 14. 7. 2014 se společností , právnická osoba, ., na který žalobce uhradil ze svých výlučných prostředků uhradil 23 splátek po 11 250 Kč, celkem 258 750 Kč, z advokátní úschovy bylo na tento závazek ze společných prostředků uhrazeno 410 026 Kč. Ohledně sporné splátky za měsíc srpen 2021 okresní soud zjistil, že byla zaplacena duplicitně žalobcem i z advokátní úschovy, což vedlo ke vzniku přeplatku na úvěrovém účtu, proto pro účely vypořádání uvažoval s částkou 247 500 Kč představující 22 splátek po 11 250 Kč. Dále vyšel ze zjištění, že do společného jmění účastníků náležel závazek ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, Konsolidace půjček, uzavřené dne 19. 10. 2017 se společností , právnická osoba, ., na který žalobce ze svých výlučných prostředků uhradil 25 splátek po 6 136,36 Kč a 1 splátku ve výši 6 137,67 Kč, celkem 159 546,67 Kč, z advokátní úschovy bylo na tuto pohledávku uhrazeno 246 250,82 Kč. Ohledně sporné splátky za měsíc srpen 2021 okresní soud zjistil, že byla zaplacena duplicitně jak žalobcem, tak z advokátní úschovy, což vedlo k přeplatku na úvěrovém účtu, do vypořádání proto zahrnul částku 153 409 Kč představující 25 splátek po 6 136,36 Kč. V případě závazku ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, Konsolidace půjček ze dne 20. 11. 2017 u společnosti , právnická osoba, ., který žalobce označil za výlučný závazek žalované, okresní soud zjistil, že šlo o společný závazek účastníků převzatý za trvání manželství, s nímž oba souhlasili a jímž došlo ke konsolidaci jiného jejich společného úvěru (ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, Konsolidace půjček ze dne 13. 5. 2016 uzavřené mezi účastníky a společností , právnická osoba, .), přičemž tento závazek byl zcela uhrazen z kupní ceny za prodej bytové jednotky ve společném jmění účastníků. Závazek ze smlouvy o hotovostním úvěru č. , hodnota, ze dne 11. 12. 2016 u společnosti , právnická osoba, . okresní soud nepovažoval za součástí společného jmění manželů, neboť byl převzat výlučně žalobcem bez souhlasu žalované, a vzhledem k jeho výši (120 000 Kč) dovodil, že se nejednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Uzavřel, že žalobce neprokázal, že by žalovaná o uzavření smlouvy věděla, resp. s ní souhlasila, naopak z dokazování vyplynulo, že žalobce kromě samotné smlouvy sám podepsal i prohlášení o tom, že informoval manželku o záměru uzavřít smlouvu a o jejím souhlasu se smlouvou.

5. Žalovanou vznesenou námitku započtení částky 15 148 Kč na vypořádací podíl z důvodu vyplacení přeplatků za vyúčtování služeb v souvislosti s užíváním bytové jednotky účastníků na účet žalobce okresní soud neshledal důvodnou. V tomto směru vyšel ze zjištění, že žalovaná sice od února 2017 hradila ze svého účtu předepsané zálohy vlastníka bytové jednotky, ale přeplatek vrácený žalobci na jeho účet dne 30. 5. 2019 ve výši 6 984 Kč byl výsledkem vyúčtování služeb za období roku 2018, během kterého manželství účastníků trvalo, jednalo se tedy o finanční prostředky spadající do společného jmění manželů. U přeplatků ze dne 2. 6. 2020 ve výši 3 074 Kč a ze dne 2. 6. 2021 ve výši 5 090 Kč okresní soud zjistil, že byly vyplaceny na účet žalované.

6. Na vypořádání společného jmění manželů okresní soud aplikoval zásady vyjádřené v § 740 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), za jehož účinnosti společné jmění účastníků právní mocí rozvodu manželství zaniklo dnem 9. 4. 2019. Konstatoval, že podle § 741 o. z. lze vypořádat jen majetek a závazky navržené k vypořádání do 9. 4. 2022, což je den podání žaloby a dovodil, že žalobce má podle § 742 odst. 1 písm. c) o. z. právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek. Dospěl k závěru, že uhradil-li žalobce po zániku manželství ze svých výlučných prostředků na společný závazek účastníků vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 14. 7. 2014 se společností , právnická osoba, ., částku 247 500 Kč a na společný závazek ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, Konsolidace půjček, uzavřené dne 19. 10. 2017 se společností , právnická osoba, ., částku 153 409 Kč, má vůči žalované právo na nahrazení poloviny z těchto vnosů v celkové výši 200 454,50 Kč. Lhůtu k zaplacení vypořádacího podílu stanovil okresní soud žalované v měsíčních splátkách po 5 500 Kč měsíčně, které shledal přiměřenými. Přihlédl k nepříznivým osobním a majetkovým poměrům žalované, jejíž čistý měsíční příjem činí 33 592 Kč, má vyživovací povinnost k synovi a splácí úvěr ve výši 600 000 Kč, takže nedisponuje finanční rezervou. Neměl-li okresní soud za prokázány další žalobcem tvrzené vnosy na úhradu zbylých dvou závazků (ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, Konsolidace půjček uzavřené dne 20. 11. 2017 se společností , právnická osoba, . a ze smlouvy o hotovostním úvěru uzavřené dne 11. 12. 2016 se společností , právnická osoba, .), žalobu ohledně požadovaných částek 123 125,41 Kč a 56 463 Kč zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. s odkazem na judikaturu Ústavního soudu s tím, že povaha řízení (judicium duplicis) neumožňuje použití zásady procesního úspěchu ve věci, přičemž žádné důvody pro odchylný postup neshledal.

7. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci.

8. Žalovaná, která odvoláním napadla meritorní výrok I., nesouhlasila s povinností zaplatit vypořádací podíl, vytkla okresnímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Zopakovala svou argumentaci ve smyslu hrazení záloh za služby v bytové jednotce a vyplacení přeplatků vyúčtování na účet žalobce, který jí přeplatky nevydal, přestože dlužil na výživném pro nezletilého syna v její péči. Namítla, že sama také po rozvodu splácela společný závazek, o němž žalobce tvrdil, že je jejím výlučným, avšak podáním žaloby v poslední den zákonné lhůty jí žalobce znemožnil, aby uplatnila k vypořádání uhrazené platby. Poukázala na to, že žalobce navrhoval nerovnoměrné vypořádání společného jmění, pokud požadoval vypořádací podíl 413 630 Kč a po částečném zpětvzetí ve výši 388 737 Kč. Má za to, že tyto okolnosti s přihlédnutím k nezaopatřeného dítěte zakládají důvod pro disparitu vypořádacího podílu. Navrhla, aby odvolací soud napadený výrok I. ukládající jí zaplacení vypořádacího podílu změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl.

9. Žalobce svým odvoláním napadl správnost výroku I. pouze co do lhůty splatnosti přisouzené částky, kterou považuje za nepřiměřenou a jednostranně zvýhodňující žalovanou na jeho úkor. Namítl, že žalovaná není se svým příjmem odpovídajícím průměru hrubé mzdy v České republice osobou sociálně slabou a její finanční situace se od něj výrazněji neliší, byť se okresní soud jeho majetkovými a příjmovými poměry nijak nezabýval. Poukázal na to, že žalované nic nebrání sjednat si k zaplacení vypořádacího podílu např. úvěr s třetí osobou, nelze však po něm spravedlivě požadovat, aby čekal další tři roky na zaplacení toho, co za ni již před lety uhradil a sám ji takto bezúročně úvěroval. Zdůraznil, že každé prodloužení zákonné třídenní lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. je výjimkou z pravidla, vyžadující, aby soud hodnotil nejen ekonomickou a sociální situaci dlužníka, ale i zájem věřitele na zaplacení dluhu v přiměřené době. Navrhl, aby odvolací soud výrok I. rozsudku v napadeném rozsahu změnil a lhůtu k plnění žalované stanovil v délce 30 dnů od právní moci rozsudku.

10. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal k odvolání obou účastníků rozsudek okresního soudu v rozsahu odvoláním napadeném, tedy v meritorním výroku I. částečně žalobě vyhovujícím a odvislém nákladovém výroku III., přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo a opodstatněným shledal pouze odvolání žalobce směřující do pariční lhůty, odvolání žalované důvodným neshledal.

11. Soud prvního stupně vycházel ze skutkového stavu věci tak, jak je podrobně popsán v odůvodňující části napadeného rozhodnutí. Skutkový stav zjistil v rozsahu pro rozhodnutí potřebném, jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování a ve shodných tvrzeních účastníků (§ 120 odst. 4 o. s. ř.). Pokud jde o jednotlivé důkazy, z nichž soud činil dílčí skutková zjištění, odkazuje odvolací soud pro stručnost na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Odvolací soud považuje skutková zjištění soudu prvního stupně za správná, včetně z nich učiněných skutkových závěrů, a ztotožňuje se jak s hodnocením provedených důkazů soudem prvního stupně, tak i s jeho právním posouzením. Na odůvodnění výroku I. napadeného rozsudku ve vztahu k rozsahu a hodnotě prokázaných vnosů žalobce do společného jmění lze proto zcela odkázat. Totéž platí i v případě žalovanou vznesené námitky započtení, s níž se okresní soud náležitě vypořádal, přičemž v odvolání žalovaná pouze opakuje svá dosavadní (provedeným dokazováním vyvrácená) tvrzení, aniž by správnost závěrů okresního soudu věcně zpochybnila.

12. Požadavek žalované na disparitu podílů odvolací soud neshledal opodstatněným, neboť skutkové okolnosti dané věci nezakládají žádné důvody pro takový postup, který je v ustálené soudní praxi považován za zcela výjimečný, a k jehož uplatnění je nutno přistupovat restriktivně. V posuzované věci nastala situace, kdy žaloba o vypořádání společného jmění byla žalobcem podána v poslední den lhůty podle § 741 o. z., čímž byl ovšem předmět sporu uzavřen právě z důvodu, že to, co nebylo ve třech letech od zániku společného jmění učiněno předmětem sporu, je vypořádáno zákonným způsobem – domněnkou vypořádání a předmětem soudního řízení již být nemůže. Tato situace je žalovanou zjevně vnímána jako jistá nespravedlnost proto, že se v žalobě nemohou objevit všechny součásti společného jmění, které by sama chtěla vypořádat, ale jejichž vypořádání již brání nastoupení účinků domněnky vypořádání. I zde však platí zásada, že „práva náleží bdělým“, neboť druhý z rozvedených manželů musí počítat s tím, že pokud k dohodě o vypořádání společného jmění nedošlo, může být žaloba o vypořádání podána i třeba i poslední den tříleté lhůty a bude obsahovat odlišnou představu o předmětu řízení a jeho vypořádání. Jestliže uplatnění žalovanou tvrzeného vnosu nepřichází do úvahy proto, že nebyl v zákonné lhůtě navržen k vypořádání (právo na jeho vypořádání zaniklo), nelze tento postup „dohánět“ úvahou o disparitě podílů. Opačný přístup by totiž znamenal, že bez ohledu na zákonnou lhůtu k uplatnění vnosů by bylo možné fakticky téhož výsledku dosáhnout uplatněním požadavku na disparitu podílů, kde žádné omezení nejzazší lhůtou pro soudní řízení není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1869/2022). Důvodem pro odklon od zásady rovnosti podílů tedy nemůže být skutečnost, že žaloba byla podána poslední den zákonné 3leté lhůty běžící od právní moci rozvodu manželství, neboť žalované nic nebránilo, aby žalobu na vypořádání společného jmění případně podala sama, pokud měla za to, že je třeba nějaká aktiva či pasiva společného jmění vypořádat soudním rozhodnutím. Poukaz žalované na potřeby nezaopatřeného dítěte v rámci požadavku na disparitu podílů uplatněného v odvolání pak zůstal v rovině zcela obecné. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považuje požadavek žalobce, aby mu žalovaná uhradila polovinu toho, co ze svého výhradního majetku uhradil na splacení společných dluhů, za legitimní, souladný s § 742 odst. 1 písm. c) o. z. Soud prvního stupně správně zjistil výši závazků splacených žalobcem po zániku manželství a uložil-li žalované povinnost vyplatit žalobci na vypořádání jeho vnosu do společného jmění částku 200 454,50 Kč, má jeho závěr oporu v provedeném dokazování.

13. Odvolací soud však přisvědčil odvolací námitce žalobce, že soud prvního stupně při stanovení lhůty k zaplacení vypořádacího podílu neúměrně zvýhodnil žalovanou povolením splátek ve výši 5 500 Kč měsíčně. Při úvaze o delší lhůtě k plnění nebo stanovení splátek coby výjimky ze zákonné třídenní lhůty k plnění přihlíží soud vždy k povaze projednávané věci, přiznaného nároku a k osobním a majetkovým poměrům účastníků; současně je povinen zvážit, zda případné zaplacení peněžitého dluhu ve splátkách nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s jejím placením neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015). Soud prvního stupně svůj závěr o přiměřenosti splátek odůvodnil jednostranně pouze nepříznivými majetkovými poměry žalované, aniž by se jakkoli zabýval poměry žalobce a nevzal v potaz oprávněný zájem žalobce na zaplacení dluhu v přiměřené lhůtě. Podle názoru odvolacího soudu nelze po žalobci spravedlivě požadovat, aby na náhradu toho, co za žalovanou zaplatil již v roce 2021, čekal další 3 roky od právní moci rozsudku a v podstatě tak žalovanou bezúročně úvěroval po dobu 7 let. Nelze v této souvislosti ponechat stranou, že žalovaná, jakkoli si musí být vědoma, že ji vůči žalobci tíží povinnost k plnění v nemalé výši, mu za dobu téměř roku od vydání napadeného rozsudku neuhradila ničeho. Za přiměřené okolnostem věci proto odvolací soud považuje prodloužení pariční lhůty na dobu 3 měsíců od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1, věta první za středníkem, o. s. ř.).

14. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I. změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. potud, že povinnost k zaplacení přisouzené částky se žalované ukládá do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku, jinak jej v tomto výroku jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

15. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku odvolací soud znovu rozhodl o všech nákladech řízení účastníků a neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro odklon od zásady vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2148/23, který se týká rozhodování o nákladech řízení podle § 142 o. s. ř. v řízeních majících povahu iudicii duplicis. V řízení o vypořádání společného jmění manželů zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). V souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků řízení neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány důvody zvláštního zřetele hodné. V právě posuzovaném případě odvolací soud vycházel z rovnosti podílů účastníků na společných závazcích, přičemž okolnosti případu se nijak nevymykaly jiným obdobným případům vypořádání společného jmění manželů. Proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).