12 Co 697/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Krahuly a soudců Mgr. Tomáše Hodného a JUDr. Lenka Novotné v právní věci žalobce: Jméno žalobce , Datum narození žalobce Adresa žalobce Jméno advokáta A Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO žalované Adresa žalované Jméno advokáta B Adresa advokáta B o 1 170 611 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 9. 2024, č. j. 11 C 239/2020-302,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 32 597 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , , adresa, .

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 500 000 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 5 % ročně z částky 500 000 Kč od 1. 1. 2013 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 500 000 Kč od 1. 1. 2013 do zaplacení (výrok I.), dále zamítl žalobu na zaplacení částky 590 288 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 590 288 Kč od 1. 9. 2013 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu na zaplacení další částky 80 323 Kč (výrok III.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 130 952,12 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok IV.). Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhal uložení povinnost žalované zaplatit mu shora uvedenou částku z titulu neuhrazených půjček, které žalované poskytl podle smluv uzavřených dne 6. 11. 2011, 18. 1. 2013 a dne 20. 3. 2013 s tím, že žalovaná v dohodnuté lhůtě své závazky ze smluv neuhradila. K předání finančních prostředků mělo dojít v hotovosti k rukám členů představenstva žalované (, tituly před jménem, , jméno FO, , , jméno FO, , , právnická osoba, ), a to za přítomnosti svědků , tituly před jménem, , adresa, a , jméno FO, . V případě závazků vyplývajících z prvých dvou smluv (půjčka 500 000 Kč a 590 288 Kč) došlo podle žalobce k uznání dluhu žalovanou, a to písemným prohlášením ze dne 12. 4. 2013, k zaplacení dluhu však i přesto nedošlo. Žalobce k žalobě připojil písemné smlouvy o půjčce ze dne 6. 11. 2011 a 18. 1. 2013, příjmové pokladní doklady žalované o přijetí finančních částek a uznání dluhu ze dne 12. 4. 2013. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, popřela, že by od žalobce uvedené finanční částky převzala. Uplatněné pohledávky souvisely s podnikatelskou činností společnosti , Anonymizováno, ., v níž byl žalobce jednatelem, a která na základě smlouvy uzavřené se žalovanou vykonávala v rozhodné době správu , Anonymizováno, žalované na , Anonymizováno, . Podle žalované se zčásti jedná o zastřený právní úkon, nikoliv o půjčku, když částka 500 000 Kč měla představovat náklady na , Anonymizováno, opravy , Anonymizováno, hrazené z bankovního účtu manželky žalobce, ta ostatně předmětnou částku nárokuje proti žalované v samostatném soudním řízení. K sepsání obou smluv o půjčce pak došlo proto, že tam uvedené prostředky měly být žalovanou refundovány žalobci z titulu jím hrazených nákladů spojených s provozem , Anonymizováno, , žalovaná však byla žalobcem uvedena v omyl, neboť jím uváděné částky neodpovídaly skutečně vynaloženým výdajům. Proti nárokům žalobce uplatnila žalovaná námitku započtení, a to z důvodu existence svých splatných pohledávek za žalobcem z titulu přisouzeného bezdůvodného obohacení a náhrady nákladů řízení, celkem v rozsahu částky 473 475 Kč, když zbývající částku 14 596 Kč již dříve zaslala na bankovní účet žalobce. Žalovaná poukázala i na skutečnost, že předmětné pohledávky již byly žalobcem neúspěšně uplatněny v insolvenčním řízení vedeným proti žalované u , adresa, .

2. Okresní soud měl po provedeném dokazování za prokázané, že mezi žalovanou a společností , Anonymizováno, ., jejímž jednatelem byl i v letech , Anonymizováno, až , Anonymizováno, žalobce, byla dne 30. 10. 2010 uzavřena smlouva o zajištění a zabezpečení provozu , Anonymizováno, , na jejímž základě společnost žalobce zajišťovala správu uvedeného , Anonymizováno, a příjmy z toho plynoucí hradila žalované, ta naopak prováděla refundaci vynaložených nákladů na provoz. Dne 6. 11. 2011 byla mezi žalobcem jako věřitelem a žalovanou jako dlužnicí uzavřena smlouva o půjčce, v níž se žalobce zavázal, že žalované dne 6. 11. 2011 poskytne v hotovosti částku 250 000 Kč a dne 15. 11. 2011 částku 250 000 Kč s tím, že splatnost půjčky byla sjednána k datu 31. 12. 2012, a to společně s úrokem ve výši 5 % ročně. Dne 18. 1. 2013 byla mezi žalobcem jako věřitelem a žalovanou jako dlužnicí uzavřena další smlouva o půjčce, v níž se žalobce zavázal poskytnout žalované dne 18. 1. 2013 částku 300 000 Kč a dne 19. 1. 2013 částku 290 288 Kč, půjčka měla být splacena do 31. 8. 2013. O poskytnutí prostředků podle této smlouvy byly vyhotoveny i příjmové pokladní doklady ze dne 18. 1. 2013 a ze dne 19. 1. 2013. Dne 20. 3. 2013 byl žalovanou sepsán další příjmový doklad na částku 80 323 Kč. Existenci dluhů z prvých dvou smluv žalovaná potvrdila v listině označené jako uznání dluhu ze dne 12. 4. 2013, v níž uvedla, že tyto závazky uznává co do důvodu a výše, avšak listina neobsahuje příslib žalované dluh zaplatit. K okolnostem vyhotovení všech shora uvedených listin (smlouvy o půjčce, příjmové doklady a uznání dluhu) vyšel okresní soud z výpovědi svědka , adresa, , který pro žalovanou zpracovával (na smluvním základě) účetní agendu. Svědek potvrdil, že veškeré tyto dokumenty byly podle pokynů zástupce žalované (, tituly před jménem, , jméno FO, ) a žalobce vyhotoveny v jeho kanceláři, některé vyhotovil on sám (uznání dluhu), k vyhotovení jiných dal pokyn (příjmové doklady). Ve všech případech byly dokumenty sepsány později, než je datum na nich uvedené, a to s odstupem v řádu týdnů i měsíců. Při jejich vyhotovení přitom nedošlo k předání žádných finančních prostředků, podle informací poskytnutých mu zástupcem žalované nebyly uvedené finanční prostředky předány ani nikdy jindy. Částky v listinách uvedené vycházely z vlastní evidence žalobce, v níž však svědek následně nalezl nesrovnalosti. Výpověď tohoto svědka potvrdila i svědky , jméno FO, , která byla v rozhodné době zaměstnána v jeho účetní kanceláři a sepisování listin se aktivně účastnila. Okresní soud pro nadbytečnost neprovedl další navržené důkazy vztahující se k obchodním vztahům žalované ke společnosti , Anonymizováno, . při správě předmětného , Anonymizováno, , neprovedl též výslechy statutárních zástupců žalované, když pro i účastnické výslechy neshledal zákonné předpoklady (rozhodné skutečnosti byly v řízení prokázány jinými důkazy).

3. Po právní stránce posoudil okresní soud nároky žalobce podle ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2013, zejména podle § 657 o smlouvě o půjčce a § 558 o uznání dluhu a žalobu důvodnou neshledal. Uzavřel, že po provedeném dokazování nelze mít za prokázané tvrzení žalobce, že došlo k předání konkrétních finančních částek podle smluv o půjčkách do dispozice žalované, když zejména z výpovědí svědka , tituly před jménem, , jméno FO, a svědkyně , adresa, byly zjištěny okolnosti vyhotovení všech listin, o něž žalobce své nároky opírá. Při jejich vyhotovení (a ani dříve či později) přitom nedošlo k předání žádných peněz, jak tvrdí žalobce, a protože smlouva o půjčce je tzv. reálným kontraktem, který ke své platnosti vyžaduje skutečné poskytnutí plnění, k uzavření smluv nedošlo. Jde-li o žalobcem předložené uznání dluhu ze dne 12. 4. 2013, nejedná se podle posouzení okresního soudu o platné uznávací prohlášení, které by v souladu s ustanovením § 558 občanského zákoníku zakládalo vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu v době uznání, když v prohlášení žalované absentuje výslovný příslib dluh zaplatit. Uvedené posouzení opřel okresní soud o konkrétní judikaturu dovolacího soudu a odkazovanou komentářovou literaturu. Uznání dluhu tak posoudil pouze podle § 110 odst. 1 občanského zákoníku jako prohlášení dlužníka, jímž došlo k prodloužení promlčecí doby. Nebylo-li prokázáno předání uvedených finančních částek žalované, není podle okresního soudu na místě posuzovat uplatněný nárok ani z hlediska případného bezdůvodného obohacení, pro nadbytečnost se nezabýval ani uplatněnou kompenzační námitkou žalované. Z uvedených důvodů proto žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl a procesně zcela úspěšné žalované přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu odměna a náhrad jejího právního zástupce z řad advokátů podle platného advokátního tarifu.

4. Proti tomuto rozsudku, a to proti všem jeho výrokům, podal žalobce včasné odvolání. Okresnímu soudu především vytýká, že nesprávně posoudil žalobcem předložené uznání dluhu ze dne 12. 4. 2013, z jehož obsahu je zřejmé, že si žalovaná byla vědoma existence dluhu, jeho právního důvodu a výše, jakož i své povinnosti dluh uhradit, ostatně uznání dluhu obsahuje konkrétní data, k nimž měly být jednotlivé půjčky zaplaceny, s tím, že žalovaná si je vědoma toho, že tak dosud neučinila. Žalobce nesouhlasí s tím, že by předmětné uznání dluhu nesplňovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 558 občanského zákoníku účinného před 1. 1. 2014, když z konkrétního odkazovaného komentáře k tomuto předpisu (vydavatelství C. H. BECK, rok vydání 2009) vyplývá, že se dlužník v uznávacím projevu nemusí zavázat k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že si je vědom své povinnosti k plnění. Tak tomu je i v posuzované věci, když žalovaná v posuzovaném uznání dluhu jednoznačně identifikovala právní důvod i výši dluhu a z uznání dluhu vyplývá i její evidentní vůle svůj dluh splnit. Podle názoru žalobce tím byly naplněny veškeré zákonem vyžadované obsahové náležitosti uznání dluhu, které založilo vyvratitelnou domněnku existence dluhu v době uznání. V takovém případě to byla žalovaná, kdo měl tvrdit a prokazovat, že dluh nevznikl, popřípadě že došlo k zániku jejího závazku vrátit předmětné půjčky. Takové skutečnosti však žalovaná ani netvrdila, ani neprokazovala. Existence půjček byla nadto řádně doložena písemnými smlouvami a příjmovými pokladními doklady vydanými žalovanou, tedy listinami, které okresní soud rovněž nesprávně posoudil v neprospěch žalobce. Příjmové doklady totiž samy o sobě svědčí o tom, že k předání zde uvedených finančních prostředku skutečně došlo, na tomto závěru ničeho nemění ani výpověď svědka , tituly před jménem, , jméno FO, , který uvedl, že doklady byly vyhotoveny později, než jak je na nich uvedeno, a že nebyl osobně přítomen předání peněz. Je však evidentní, že zde musel být určitý věcný důvod pro jejich vystavení, soud se proto měl zabývat i tím, zda žalovaná nedluží žalobci uvedené částky i z jiného právního důvodu. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl.

5. Žalovaná k odvolání žalobce uvedla, že s ním nesouhlasí a odkázala na správné závěry okresního soudu vyjádřené v napadeném rozsudku. Uvedla, že žalobce založil uplatněné nároky z půjček pouze na listinných důkazech, aniž by tvrdil a prokázal, že nějaké peníze konkrétním osobám skutečně předal. Na věci ničeho nemění ani žalobcem předložené uznání dluhu, které vzhledem k vadám jeho obsahu nezaložilo vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu v době uznání. Okresní soud podle názoru žalované uvedenou listinu vyložil v souladu s ustálenou výkladovou praxí vyplývající i z odborné komentářové literatury a žalobce tak neunesl břemeno důkazní ke svým tvrzením o poskytnutých půjčkách a důvodně proto ve sporu neuspěl. Vzhledem k těmto skutečnostem žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal jí právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, přezkoumal i řízení vydání rozsudku předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Okresní soud si byl při svém rozhodování správně vědom skutkově významných skutečností významných pro posouzení důvodnosti nároků žalobce, správně posoudil i jeho důkazní břemeno, při dokazování se zaměřil na skutečnosti rozhodné pro posouzení věci a na základě řádného a v dostatečném rozsahu provedeného dokazovaní dospěl ke správným skutkovým závěrům, které také správně posoudil po právní stránce. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s názorem okresního soudu, že pro posouzení důvodnosti nároků žalobce na zaplacení (vrácení) půjček je podstatné, zda žalobce skutečně předal do dispozice žalované předmět půjčky (konkretizovanou finanční hotovost) a zda mezi žalobcem a žalovanou došlo k uzavření dohody o půjčce, tedy o podmínkách vrácení peněz. V tomto směru stíhá žalobce břemeno tvrzení a břemeno důkazní, o čemž byl žalobce okresním soudem řádně poučen. Byť žalobce předložil listiny, z nichž by bylo možné usuzovat na uzavření předmětných smluv, neprokázal však, že také došlo k předání finančních prostředků podle těchto smluv do dispozice žalované. Okresní soud důvodně považoval za rozhodující svědeckou výpověď , tituly před jménem, , adresa, , který byl jako svědek řádně poučen o následcích křivé výpovědi a jehož věrohodnost nebyla v řízení před okresním soudem žádným z účastníků zpochybňována a ani v odvolacím řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, jimiž by byla jeho věrohodnost jakkoliv oslabena. Tímto svědkem popsané okolnosti vyhotovení předmětných smluv a příjmových dokladů podstatným způsobem oslabují jejich důkazní hodnotu, došlo-li k jejich sepsání až později, než jak je v nich uvedeno, a zejména nebylo-li skutečným ekonomickým důvodem uvedeného jednání poskytnutí půjček žalobcem, ale určitá forma zajištění závazků jeho obchodní společnosti vůči žalované. Svědek však především výslovně vypověděl, že nebyl přítomen předání jakýchkoliv částek žalobcem žalované a že mu bylo známo i to, že k takovému předání peněz nedošlo ani kdykoli jindy, a to právě vzhledem ke shora uvedenému skutečnému ekonomickému důvodu vyhotovení uvedených smluv. Výpověď tohoto svědka přitom nezůstala v řízení zcela osamocena, neboť byla podpořena také obsahově souladnou svědeckou výpovědí jeho spolupracovnice , jméno FO, . Okresní soud proto správně uzavřel, že tvrzení žalobce o předání předmětu všech tří jím uváděných půjček žalované prokázáno nebylo, nevznikl tak závazek žalované půjčky vrátit a žaloba je z tohoto důvodu zcela nedůvodná.

8. Odvolací soud se zcela ztotožňuje i se závěry okresního soudu, jde-li o posouzení otázky uznání dluhu žalovanou, které má podle názoru žalobce vyplývat z obsahu listiny označené jako uznání dluhu ze dne 12. 4. 2013. Okresní soud správně uvedl, že uznání dluhu podle § 558 občanského zákoníku zakládá vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu v době uznání pouze tehdy, obsahuje-li uznání dluhu prohlášení dlužníka, že splní svůj dluh určený co do důvodu a výše. Posuzované uznání dluhu sice obsahuje jednoznačné určení právního důvodu uznávaného dluhu (závazek ze smlouvy o půjčce ze dne 6. 11. 2011 a 18. 1. 2013), je z něj zřejmá i konkrétní výše uznávaného dluhu (částky 500 000 Kč a 590 288 Kč), chybí v něm však prohlášení dlužníka o příslibu uznaný dluh splnit. Tato podstatná obsahová náležitost uznání dluhu nemůže být nahrazena pouhým prohlášením, že si je dlužník své platební povinnosti pouze vědom, jak nesprávně dovozuje v podaném odvolání žalobce. Ten sice svůj výklad opírá o odborný komentář příslušného zákonného ustanovení, který doslovně cituje, avšak z jeho textu vyjímá pouze část a činí z ní závěr, který z uvedeného textu vůbec nevyplývá. Odvolací soud plně souhlasí s tím, že uznávací prohlášení dlužníka nemusí nutně obsahovat závazek k plnění, tedy znovu zopakovat konkrétní zavazovací důvod vyplývající z původního právního jednání, z něhož dluh vzešel, ale postačí, je-li z obsahu uznání dluhu zřejmé, že si je dlužník této své konkrétní platební povinnosti vědom. V poměrech posuzované věci to znamená, že obsahem uznání dluhu nemusí být opětovně text obsažený ve smlouvách o půjčce, tedy že se žalovaná zavazuje zaplatit žalobci jako svému věřiteli půjčky v konkrétní výši a v konkrétní lhůtě, ale postačí její prohlášení o tom, že své závazky z těchto smluv o půjčkách dosud neuhradila. To však neznamená, že by předmětné prohlášení žalované o existenci dluhu po jeho splatnosti bylo způsobilé nahradit zákonem vyžadovaný výslovný příslib uznávaný dluh zaplatit (viz. samotným žalobcem zvýrazněná navazující část komentáře – „je třeba, aby dlužník písemně uznal, že splní svůj dluh, uvedl důvod jeho vzniku a výši/rozsah/, v jaké dluh uznává“). Takový příslib však v posuzovaném uznání skutečně absentuje, a proto okresní správně dovodil, že účinky předmětného uznání se projevily pouze v prodloužení promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 občanského zákoníku, nikoli v podobě založení vyvratitelné právní domněnky existence dluhu v době uznání. Pouze na okraj odvolací soud dodává, že existence dluhu v době jeho uznání byla v řízení vyvrácena vzhledem k neprokázání tvrzení žalobce o předání předmětných částek do dispozice žalované.

9. Žalobci jako odvolateli pak nebylo možné přisvědčit ani v tom, že by měl okresní soud posoudit jeho nárok i podle jiných zákonných ustanovení, než jsou ustanovení o půjčce, vyplývá-li z příjmových pokladních dokladů vystavených žalovanou, že uvedené částky byly žalovanou přijaty, a bylo-li v průběhu řízení zjištěno, že mezi žalobcem a žalovanou probíhala v rozhodné době další právní jednání, z nichž jejich účastníkům vznikaly vzájemné platební povinnosti. K tomu je třeba uvést, že soud je ve sporném řízení vázán žalobními tvrzeními, jimiž žalobce vymezuje projednávanou věc, není proto oprávněn sám vyhledávat a zvažovat veškeré další v úvahu přicházející právní poměry mezi účastníky, vybočují-li ze skutkového rámce daného žalobou. Ten byl žalobcem vymezen jako nevrácená plnění poskytnutá na základě konkretizovaných smluv o půjčce, nebylo-li však předání těchto finančních prostředků žalované prokázáno, není na místě postupovat ani podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, tím méně pak s odkazem na další v žalobě neuvedená a nenárokovaná plnění zvažovat zcela jiné právní posouzení dalších vztahů účastníků.

10. Lze proto uzavřít, že okresní soud rozhodl věcně správně, pokud žalobě na zaplacení nedoplatku všech shora uvedených půjček nevyhověl, důsledně procesnímu úspěchu žalované rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), výši těchto nákladů také správně určil v souladu s platným advokátním tarifem. V podrobnostech zde odvolací soud odkazuje na příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku (odstavec 135). Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

11. V řízení před odvolacím soudem žalobce se svým odvoláním neuspěl, je proto povinen nahradit žalované náklady, které vynaložila v souvislosti s řízením o podaném odvolání (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení neshledal žádné důvody pro snížení či odepření této náhrady postupem podle § 150 o. s. ř., ostatně ani účastníci k této otázce sami žádné skutečnosti neuváděli. Náklady odvolacího řízení na straně žalované představují odměnu a náhrady právního zástupce z řad advokátů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v platném znění. Advokátu žalované náleží odměna za dva úkony právní služby spočívající v podání písemného vyjádření k odvolání a v účasti na odvolacím jednání dne , datum, , a to ve výši , částka, za úkon (podle § 7 bod 6 advokátního tarifu), k tomu dvě paušální náhrady ve výši , částka, (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu), a náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty z těchto částek ve výši , částka, , celkem , částka, . Náhrada nákladů odvolacího řízení je splatná ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.).