12 Co 706/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Krahuly a soudců JUDr. Lenky Novotné a Mgr. Tomáše Hodného ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A : Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 1 249 743 Kč s příslušenstvím, o odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. srpna 2024, č. j. 19 C 115/2020-403

I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích I., IV. a V. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku13 455,20 Kč k rukám advokáta , Jméno advokáta A, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 627 000 Kč s 8,25 % úrokem od 10. 3. 2021 do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částky 622 743 Kč s 10 % úrokem z částky 1 249 743 Kč od 1. 6. 2020 do 9. 3. 2021 a s 8,25 % úrokem z částky 622 743 Kč od 10. 3. 2021 do zaplacení, zamítl (výrok II.), řízení co do 10 % úroku z částky 1 166 743 Kč od 19. 3. 2020 do 31. 5. 2020 zastavil (výrok III.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a žalobkyni uložil zaplatit (na nákladech řízení) České republice – Okresnímu soudu v Litoměřicích částku 3 374,25 Kč a žalovanému částku 13 497 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení jednak částky 83 000 Kč (s přesně stanoveným příslušenstvím) z titulu uhrazené půjčky za žalovaného a jednak zaplacení částky 1 166 743 Kč (s daným příslušenstvím) představující z jejích výlučných prostředků vynaložené investice do rekonstrukce nemovitosti ve vlastnictví žalovaného jejího bývalého manžela v průběhu let 2006 až 2008 spočívající ve vybudování topení v domě včetně plynového kotle a čerpadla, koupelny, rozvodů elektřiny v domě, truhlářské práce, rekonstrukce bazénu, vybudování sklepa. Okresní soud po provedeném dokazování vyšel ze zjištění a vzal za prokázané, že rekonstrukční práce specifikované žalobkyní za období 2006-2008 byly na předmětné nemovitosti žalovaného provedeny a financované z výlučných prostředků žalobkyně, že nemovitost byla provedenou rekonstrukcí dle znaleckého posudku , tituly před jménem, , právnická osoba, zhodnocena o 544 000 Kč, a že žalobkyně uhradila za žalovaného jeho dluh z půjčky ve výši 83 000 Kč. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud posoudil dle § 2991 o. z. a uzavřel, že v situaci, kdy za trvání společného soužití účastníků v nemovitosti žalovaného byla provedena rekonstrukce domu financovaná žalobkyní, pak ukončením společného soužití účastníků v listopadu 2016, jak vyplynulo z odůvodnění rozvodového rozsudku téhož soudu č. j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne 10. 5. 2017, odpadl důvod, na základě kterého došlo ze strany žalobkyně k vynaložení investic do majetku žalovaného, a k tomuto okamžiku tak nastalo bezdůvodné obohacení žalovaného. Proto vzhledem k tomu, že zhodnocení nemovitosti rekonstrukcí se zvýšila hodnota nemovitosti o částku 544 000 Kč, pak pouze v tomto rozsahu zavázal žalovaného platit žalobkyni a ve zbývající části uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení v podobě ceny uskutečněných stavebních prací na nemovitosti žalobou zamítl. Stejně tak uzavřel, že pokud žalobkyně uhradila za žalovaného jeho dluh představující půjčku od , jméno FO, ve výši 83 000 Kč, představuje bezdůvodné obohacení, kterého se žalovanému dostalo na úkor žalobkyně. Okresní soud odmítl námitku žalovaného, že nárok je promlčen s tím, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je nutno posuzovat dle právní úpravy účinné k okamžiku, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Pokud k bezdůvodnému obohacení došlo v okamžiku, kdy odpadl důvod, na základě kterého žalobkyně realizovala investice do nemovitosti žalovaného, tedy k okamžiku, kdy bylo ukončeno společné soužití účastníků, resp. kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství účastníků, pak se právní úprava bezdůvodného obohacení řídí zákonem č. 89/2012 Sb., který stanoví ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení obecnou tříletou promlčecí lhůtu podle § 629 odst. 1 o. z. Běh lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení začal žalobkyni vůči žalovanému běžet až poté, co bylo manželství rozvedeno, tedy od 11. 5. 2017, neboť mezi manželi promlčecí doba podle § 646 o. z. neběží. Protože žaloba byla podána dne 7. 5. 2020, byla podána včas. Za nepřípadnou považoval též námitku žalovaného, že by uplatněný nárok byl v rozporu s dobrými mravy, že pro takový závěr samotná skutečnost, že insolvenční správce prodal nemovitost pod tržní cenou bratrovi žalobkyně nesvědčí, neboť žalobkyně takový postup insolvenčního správce ovlivnit nemohla. Odmítl i námitku žalovaného týkající se pochybností o vlastnictví sklepa s tím, že pro věc je podstatné že sklep byl prodán v rámci celého souboru nemovitostí žalovaného a hodnota nemovitosti žalovaného se tím zvýšila. O nákladech řízení rozhodl okresní soud s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť poměr úspěchu a neúspěchu obou stran byl v zásadě stejný. Přitom uvedl, že byť výše přiznaného plnění závisela na znaleckém posudku a soud by mohl žalobkyni v této situaci přiznat plnou náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 3 o. s. ř.), neúspěch žalobkyně však nespočíval v tom, že by špatně odhadla výši zhodnocení nemovitosti žalovaného v důsledku provedené rekonstrukce, která byla odvislá od znaleckého dokazování, ale v tom, že od počátku požadovala úhradu ceny materiálu a uskutečněných stavebních prací, a nikoliv pouhé zhodnocení nemovitosti. O nákladech řízení vzniklých státu a představující státem vyplacené znalečné ve výši 26 994 Kč za v řízení vypracovaný znalecký posudek rozhodl okresní soud dle § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že poměr úspěchu a neúspěchu účastníku ve sporu byl v zásadě stejný, a proto zavázala žalovaného zaplatit státu částku 13 497 Kč a žalobkyni částku 3 374,25 Kč, u které přitom zohlednil, že byla v rozsahu ¾ osvobozena od placení soudních poplatků.

3. Rozsudek okresního soudu napadli oba účastníci, žalovaný vyhovující meritorní výrok II. a žalobkyně nákladový výrok IV.

4. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že je na místě o nákladech řízení mezi účastníky rozhodnout dle § 142 odst. 2 o. s. ř. s odůvodněním, že v posuzované věci záleželo rozhodnutí na znaleckém posudku, a proto by mělo být o náhradě nákladů rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o. s. ř. a měla jí být přiznána plná náhrada nákladů.

5. Žalovaný ve svém odvolání vytkl okresnímu soudu zásadní procesní pochybení, pokud nebyl na žádném z jednání poučen dle § 118a a § 118b o. s. ř., což vedlo k překvapivému rozhodnutí a porušení práva na spravedlivý proces. Namítal, že ačkoli žalobkyni se takového poučení dostalo, sám nebyl vyzván k doplnění tvrzení či důkazů, přestože soud věděl o zásadních vadách žaloby (např. nejasnosti ohledně investic, financování, rozsahu, důvodu bezdůvodného obohacení), že žalobkyně klíčové tvrzení, že investovala z důvodu společného bydlení, uvedla až na druhém jednání, tedy po lhůtě určené soudem, což samo o sobě mělo vést k zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalobkyně reagovala na poučení pouze podáním ze dne 15. 11. 2022, které mu nebylo doručeno, ani mu nebyla dána možnost reagovat. Přes tuto procesní situaci soud pokračoval v řízení bez dalšího poučení a na závěrečné jednání aplikoval pouze § 119 o. s. ř., který se však nevztahuje k doplnění tvrzení či důkazů. Podle žalovaného je nárok promlčen, pokud k investicím došlo mezi roky 2004–2008, pak platí tehdejší právní úprava s dvouletou promlčecí lhůtou dle zákona č. 40/1964 Sb. I při uplatnění přechodných ustanovení nového občanského zákoníku k jejímu uplynutí nejpozději v roce 2019, zatímco žaloba byla podána v květnu 2020. Navíc ke dni, kdy mělo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení, tj. 11. 5. 2017, již nebyl vlastníkem nemovitosti. Tu vlastnil bratr žalobkyně, který ji koupil za 680 000 Kč. Tento převod byl výsledkem dohody, v níž ustoupil a umožnil žalobkyni zůstat v nemovitosti. Taková situace vylučuje vznik bezdůvodného obohacení. Uvedl, že žalobní nárok považuje za nemravný, neboť žalobkyně nepřetržitě obývá nemovitost, kterou prostřednictvím svého bratra nabyla hluboko pod tržní hodnotou, domáhá se však dalších statisíců korun za údajné investice. Dále namítal, že žalobkyně nepředložila relevantní důkazy o vynaložení výlučných prostředků, sice tvrdila, že investice platila, avšak důkazy nejsou přesvědčivé. V tomto směru uvedl, že např. příjmový doklad na částku 242 528 Kč vystavený panu , Anonymizováno, je nevěrohodný a že úhradu provedl sám. K faktuře truhlářských prací panu , Anonymizováno, existují závažné pochybnosti ohledně její autenticity a datace. Odmítl tvrzení žalobkyně, že by elektroinstalatérské práce v domě prováděla společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, . s tím, že tyto práce pro něj provedl jeho tehdejší známý pan , jméno FO, , na jehož příjmení si již nevzpomíná, a to jako tzv. melouch, že veškeré náklady s tím spojené hradil sám a žalobkyně se na těchto výdajích nepodílela. Zpochybnil důkaz prokazující rekonstrukci bazénu s tím, že údaje do faktury dopsala sama žalobkyně. Namítal, že z důkazů vyplynulo, že vinný sklep byl budován svépomocí za pomoci sousedů, kterým sám vyplácel symbolické částky a že veškerý materiál na sklep nakupoval sám. Přitom poukázal na to, že je sporná i otázka, kdo je vůbec vlastníkem sklepa, že sklep nemá žádnou tržní hodnotu a je neprodejný bez přístupu k němu. Konečně uvedl, že okresní soud nesprávně hodnotil důkazy a porušil zásadu volného hodnocení důkazů. Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k novému projednání.

6. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal rozsudek okresního soudu v jeho napadené části, tj. ve vyhovujícím výroku I., nákladovém výroku IV. a odvislém výroku V., včetně řízení, jež předcházelo jejich vydání, a dospěl k závěru, že ani odvolání žalobkyně ani žalovaného nejsou důvodná.

7. Okresní soud vycházel ze skutkového stavu věci tak, jak je popsán v odůvodňující části napadeného rozhodnutí. Skutkový stav zjistil okresní soud řádně, v rozsahu pro rozhodnutí potřebném, a protože ani v odvolacím řízení nedoznal skutkový stav žádných změn, krajský soud nemá důvodu se od něho jakkoli odchýlit a vychází z něj. Okresní soud hodnotil důkazy objektivně jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a s námitkami žalovaného se vypořádal a nic podstatného nepominul. Ze skutkového zjištění pak soud prvního stupně vyvodil dle názoru odvolacího soudu i správný závěr právní. Protože odvolací soud hodnocení důkazů soudem prvního stupně sdílí, včetně logicky z nich vyplývajících závěrů, proto v rámci stručnosti lze na tomto místě zcela odkázat na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku.

8. K odvolací argumentaci žalovaného nutno uvést, že soud prvního stupně v písemném vyhotovení napadeného rozsudku zákonem stanoveným způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) rozvedl, z jakých důkazních prostředků čerpal dílčí skutková zjištění a posléze celkový závěr o skutkovém stavu, přesvědčivě také vyložil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a z jakého důvodu uvěřil skutkové verzi žalobkyně stran jím tvrzených okolností, za kterých byla prováděna rekonstrukce nemovitosti, v čem rekonstrukce spočívala a z čích výlučných prostředků byla financována. Jak vyplývá z obsahu odvolání, žalovaný formálně uplatňuje odvolací důvod, že soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, brojí proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, jehož nesprávnost lze usuzovat-jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů-jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Odvolací soud konstatuje, že v hodnocení důkazů soudem prvního stupně neshledal z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), věrohodnosti, pravdivosti a zákonnosti logický rozpor. Není možné ani konstatovat, že by soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo že by vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly.

9. Je třeba uvést, že sama o sobě skutečnost, že žalovaný byl tím, kdo některé z realizovaných prací osobám, které rekonstrukční práce realizovali, platil, resp. platil některý z použitých stavebních materiálů, nepostačuje k tomu, aby bylo možno bez dalšího uzavřít (vzít za prokázané), že zaplacené finanční prostředky byly v jeho výlučném vlastnictví. Žalovaný žádný důkaz o tom nepředložil.

10. Odmítnout je třeba odvolací argumentaci, že pokud žalovaný nebyl soudem poučen dle § 118a o. s. ř., jde o takovou procesní vadu, kterou bylo porušeno právo na spravedlivý proces, resp. že pokud se žalovanému nedostalo poučení ve smyslu uvedeného ustanovení, pak mělo být z jeho pohledu pro něho vydané meritorní rozhodnutí překvapivé.

11. V civilním sporném řízení jsou povinnost tvrzení i povinnost důkazní rozděleny mezi žalobce a žalovaného podle toho, kdo danou skutečnost tvrdí a komu její prokázání slouží ku prospěchu. Zásadně tyto povinnosti tíží toho, kdo se dovolává soudní cestou přiznání uplatněného nároku a toho pak také tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, což znamená, že pokud takový účastník – žalobce své povinnosti dostatečně neplní, jeho žalobní požadavek mu nebude soudem úspěšně přisouzen. Ve sporném řízení má proto soud povinnost podle § 118a o. s. ř. adresně poučit tu stranu, která by jinak kvůli vlastní nečinnosti mohla prohrát spor.

12. V řízení o vydání bezdůvodného obohacení má základní povinnost tvrzení i povinnost důkazní – a s tím spojené břemeno tvrzení a břemeno důkazní – žalobce jako ochuzený, který musí tvrdit a prokázat, že žalovaný byl obohacen (získal majetkový prospěch), že obohacení bylo získáno na úkor žalobce, že neexistoval právní důvod, že obohacení dosud trvá nebo má určitou hodnotu k okamžiku rozhodnutí. Na žalovaném je, aby se bránil, tj. aby uvedl skutečnosti, jimiž nárok žalobce zpochybní, či zpochybní důkazy prokazující vznik obohacení. Není-li sám aktivní, pak ve vztahu k němu poučovací povinnost soudu dle § 118a o. s. ř. nenáleží. Každý účastník sporu totiž nese povinnost tvrdit vše podstatné pro svou právní pozici a doložit to důkazy. Soud není povinen sám dohledávat skutečnosti ani provádět neoznačené důkazy – jeho úkolem je posoudit to, co účastníci předložili. Povinnosti tvrzení a důkazní motivují strany být aktivní a pečlivé při prosazování svých práv. Zajišťují, že řízení probíhá kontradiktorně (každá strana reaguje na tvrzení a důkazy té druhé) a že odpovědnost za výsledek sporu nesou primárně účastníci, nikoli soud. Bez dalšího však není povinností soudu žalovaného poučovat dle § 118a o. s. ř. Teprve v situaci, kdy by žalovaný tvrdil skutečnosti, která zakládají jeho konkrétní hmotně právní obranu, tj. tvrdil existenci právního důvodu, promlčení nároku, započtení, či že obohacení vydal, pak by taková tvrzení musel prokázat a teprve tehdy, pokud by z dosud provedených důkazů, pravdivost takových tvrzení nevyplývala, pak by následovalo poučení adresované mu soudem dle § 118a o. s. ř. Žalovaný však žádné takové skutečnosti netvrdil. Zástupce žalovaného se účastnil všech soudních jednání, věděl, co je předmětem sporu, jaké důkazy jsou navrhovány a jaké prováděny. Bylo na něm, aby věrohodnost těchto důkazů či jejich závažnost zpochybnil, ať už vlastním tvrzením či předložením jiných důkazů. Žalovaného nestíhala povinnost v předmětném řízení tvrdit rozhodné skutečnosti ani povinnost tyto skutečnosti prokazovat. Tyto procesní povinnosti tížili žalobkyni jako osobu, která se dovolávala soudní cestou přiznání uplatněného nároku.

13. Odvolací soud zcela sdílí i závěr soudu prvního stupně, že uplatněný nárok promlčen v době podání žaloby nebyl, jakož i to, že nárok v rozporu s dobrými mravy není. Soud prvního stupně s těmito námitkami žalovaného řádně vypořádal a žalovaný v odvolacím řízení neuvádí nic, co již neuvedl v řízení před soudem prvního stupně a co by tyto závěry mohlo zpochybnit. Uplatnění korektivu dobrých mravů přichází v úvahu buď při tzv. šikanózním výkonu práva, nebo tam je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se mezi účastníky, či na postavení některého z nich navenek. V průběhu řízení nevyplynula žádná okolnost, která by takový postup odůvodňovala. Sama o sobě skutečnost, že žalobkyně dosud bydlí v předmětné nemovitosti, je „jen“ důsledkem toho, že insolvenční správce jako osoba pověřená soudem dohlížející na průběh insolvenčního řízení, zejména na oddlužení žalovaného jako dlužníka a nakládání s jeho majetkem, prodal (zhodnocenou) nemovitost, byť dle tvrzení žalovaného pod její tržní cenou, bratru žalobkyně a kterou žalobkyně ovlivnit zásadně nemohla.

14. Odmítnout je třeba i další odvolací námitku, že žalovanému nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení, pokud v době jeho vzniku již nebyl vlastníkem (zhodnocené) nemovitosti. Pasivní legitimaci, tj. povinnost vydat neoprávněný majetkový prospěch má pak zásadně ten, kdo jej získal a jehož aktiva se tedy na úkor druhého zvětšila, nebo oprostila od pasiv. Judikatura Nejvyššího soudu je jednotná v tom, komu vzniká bezdůvodné obohacení v popsané situaci – je to původní vlastník nemovitosti v době provedení investic, případně jeho právní nástupci. Novému vlastníku, který získal již zhodnocenou nemovitost, taková povinnost vůči investujícímu subjektu zásadně nevzniká. Tyto závěry zůstávají platné a byly potvrzeny i po rekodifikaci soukromého práva (občanský zákoník č. 89/2012 Sb.), neboť vycházejí z obecných principů obohacení a nepřetržitosti právních důvodů nabytí majetkového prospěchu. Nabyvatel tedy odpovídá jen tehdy, převzal-li závazek k úhradě investic zvlášť, zatímco bezdůvodné obohacení zůstává v režii původního vlastníka – ten nesl riziko spojené s investicemi do svého majetku a nemůže se bez důvodu na úkor investora obohatit, aniž by obohacení vydal.

15. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v meritorním výroku II. jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř. Potvrzen byl i nákladový výrok IV. (včetně výroku V.), který soud prvního stupně řádně odůvodnil a vysvětlil, proč v dané věci dal při rozhodování o nákladech řízení aplikaci § 142 odst. 2 a nikoliv § 142 odst. 3 o. s. ř. a neuvádí nic co by tyto závěry mohlo zpochybnit. Žalobkyně totiž při uplatnění svého nároku nevycházela z prosté úvahy o kolik došlo (by mohlo dojít) ke zhodnocení provedenými stavebními pracemi předmětné nemovitosti, ale konkrétně vyčíslila částky, které za provedené práce a stavební materiál uhradila a které proto požadovala po žalovaném k vrácení.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný se svým odvoláním proti meritornímu výroku neuspěl a žalobkyně byla neúspěšná v poměrně nepatrné části (napadla toliko nákladový výrok IV.) a je proto povinností žalovaného hradit žalobkyni jí vynaložené náklady odvolacího řízení. Ty jako účelně vynaložené představují odměnu advokáta za poskytnutí právní pomoci za jeden úkon právní služby dle vyhl. č. 177/1996 Sb. (nikoliv však odměna advokáta za nové převzetí zastupování v odvolacím řízení, pokud žalobkyně již v řízení před soudem prvního stupně si již advokáta zvolila), tj. za vyjádření k odvolání ve výši 10 820 Kč, dále náhrady hotových výdajů za tento úkon dle § 13 vyhlášky ve výši 300 Kč, a to ve včetně 21 % daně z přidaného hodnoty ve výši 2 335,20 Kč. Celkem činí náklady odvolacího řízení částku 13 455,20 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v zákonné lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).