12 Co 713/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Krahuly a soudců Mgr. Tomáše Hodného a JUDr. Lenky Novotné ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 150 595,89 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 9. 2024, č. j. 11 C 161/2024-74

I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 123 517,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 25. 1. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), žalobu v části, ve které žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 27 077,95 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 149 665,89 Kč od 16. 4. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 24 361,69 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 4 990,3 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 27 077,95 Kč od 16. 4. 2024 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13 749 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , anonymizováno, (výrok III.). Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení nedoplatku revolvingového úvěru ve výši 150 595,89 Kč s konkretizovaným příslušenstvím podle úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 25. 7. 2022, č. smlouvy , Anonymizováno, . Za situace, kdy se žalovaný octil v prodlení s úhradou úvěrových splátek, vyzvala jej žalobkyně k zaplacení celého nedoplatku úvěru, k čemuž však nedošlo. Žalobkyně v řízení před okresním soudem uvedla, že před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného podle jím předložených listin (písemné prohlášení klienta, výpisy z jeho bankovního účtu za dobu tří měsíců), prováděla i lustraci žalovaného v dostupných registrech, výsledky těchto šetření doložila příslušnými listinami. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v průběhu řízení před okresním soudem zůstal zcela pasivní. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný jako spotřebitel podepsal dne 25. 7. 2022 se žalobkyní písemnou smlouvou o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl oprávněn čerpat úvěrovou částku 150 000 Kč, kterou se zavázal splácet ve stanovených minimálních měsíčních platbách v závislosti na vyčerpaném rozsahu úvěrového rámce. Za dobu trvání smlouvy žalovaný od žalobkyně obdržel (vyčerpal) částku 421 133,97 Kč, uhradil pouze částku 297 616,03 Kč. Žalobkyně se při uzavírání úvěrové smlouvy zabývala schopností žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, vyšla z tvrzení žalovaného, který uvedl, že je svobodný a má vyživovací povinnost k jednomu nezletilému dítěti, jeho příjem představuje částku 40 000 Kč měsíčně, další příjmy jeho domácnosti odpovídají částce 20 000 Kč měsíčně, celkové výdaje jeho domácnosti představují částku 17 000 Kč měsíčně. V dlužnických registrech nebyly k žalovanému zjištěny žádné negativní údaje, žalovaný měl v době uzavírání smlouvy další tři úvěry v celkové výši přes 592 000 Kč s výší měsíčních splátek 7 299 Kč., Anonymizováno, Skutečný příjem žalovaného vyplývající z výpisů účtů sice dosahoval vyšších částek, než deklarovaných 40 000 Kč měsíčně, avšak v červenci 2022 čerpal žalovaný další úvěr ve výši 25 000 Kč, který nebyl žalobkyní zohledněn. Jde-li o výdaje žalovaného, k nim neměla žalobkyně žádné konkrétní údaje ani podklady. K zaplacení dluhu byl žalovaný upomenut dopisem odeslaným mu dne 1. 2. 2024, k čemuž však nedošlo.

2. Okresní soud posoudil věc po právní stránce podle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření úvěrové smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) zejména podle ustanovení § 2, § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona, a uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatným právním jednáním z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně sice po formální stránce učinila určitá šetření, nicméně tato v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila, informace od žalovaného v dostatečném rozsahu neprověřila, zcela pak opomenula zjišťovat výdaje žalovaného. Pokud posuzovala pouze příjem žalovaného ze zaměstnání a neprověřila jeho další tvrzené příjmy v domácnosti a zejména pak jeho výdaje, nezabývala se odpovídajícím způsobem úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. Nepostupovala tak s odbornou péčí, což s odkazem na závěry vyslovené Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zakládá neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, k čemuž je soud povinen přihlédnout i bez výslovné námitky žalovaného. Ten byl podle závěru okresního soudu značně předlužen a hospodaření jeho domácnosti dlouhodobě probíhalo právě za pomoci opakovaných úvěrů. Za takové situace mu neměla žalobkyně další úvěr poskytnout. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému částku 421 133,97 Kč, je dle názoru okresního soudu třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo poskytnuto bez právního důvodu a je proto povinen takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobkyni podle § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) vydat. Jelikož žalovaný v souvislosti s úvěrovou smlouvou uhradila žalobkyni částku celkem 297 616,03 Kč, shledal okresní soud žalobní nárok důvodným pouze v rozsahu rozdílu výše uvedených částek, tedy ve výši 123 517,94 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení z této částky počítaného od doručení předžalobní výzvy žalovanému. V rozsahu, v němž bylo požadováno plnění nad tento rámec, okresní soud žalobu ve výroku II. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a převažujícím procesním úspěchem žalobkyně, jíž přiznal poměrnou část nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku a odměny a náhrad jejího právního zástupce z řad advokátů podle aktuálně platného advokátního tarifu, a to za čtyři úkony právní služby.

3. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti výroku II. a závislému výroku III. o nákladech řízení, podala žalobkyně včasné odvolání. Domáhá se v něm změny zamítavého výroku ve věci samé tak, že žalobě bude vyhověno i ve zbývajícím rozsahu uplatněného žalobního nároku a žalobkyni bude přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedla, že nesouhlasí s tím, jak okresní soud posoudil otázku zkoumání úvěruschopnosti žalované před poskytnutím předmětného úvěru, má za to, že proces zkoumání úvěruschopnosti je třeba v každém konkrétním případě posuzovat individuálně, přičemž okresní soud nedostatečně zohlednil okolnosti konkrétního případu. V posuzované věci se jednalo o tzv. revolvingový úvěr a žalobkyně v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru řádně a s odbornou péčí ověřila příjmy a výdaje žalovaného. Jako podklad měla k dispozici tři výplatní pásky za předcházející měsíce roku 2022, doložen byl i zdroj příjmů žalovaného, kde se nakonec ukázalo, že skutečný příjem žalovaného je dokonce vyšší. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na nepřesný výklad ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, konkrétně § 86, jehož předobrazem je předpis evropského práva, podle něhož je na místě odmítnout poskytnutí úvěru až tehdy, je-li spíše nepravděpodobné, že úvěr bude spotřebitelem splacen, nikoli již při pouhé existenci potenciální pochybnosti o tom, že úvěr splacen nebude.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil a také v odvolacím řízení zůstal zcela nečinný.

5. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tedy v zamítavém výroku II. a ve výroku III., přezkoumal i řízení předcházející vydání napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Okresní soud si byl v posuzované věci správně vědom skutečností významných pro právní posouzení nároků žalobkyně, správně na ně zaměřil pozornost při dokazování a na základě řádně provedených a zhodnocených důkazů dospěl ke správným skutkovým závěrům, které také správně právně posoudil. Úvěrová smlouva, z níž žalobkyně dovozuje své nároky na zaplacení jednotlivých finančních částek, je vzhledem k jejímu obsahu a osobě žalovaného smlouvou spotřebitelskou, na níž (mimo jiné) dopadají ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění. Ustanovení § 86 odst. 1 tohoto zákona ukládá poskytovateli úvěru povinnost posoudit před uzavřením úvěrové smlouvy schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, které získá přímo od spotřebitele či z dostupných databází. Poskytnout úvěr pak může pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Sankcí za nesplnění této povinnosti je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Okresní soud správně vyložil (s přiléhavým odkazem na dopadající judikaturu Ústavního soudu ČR), že je povinností soudu zabývat se touto otázkou (zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele) při rozhodování o nárocích ze smlouvy vyplývajících, a to i tehdy, pokud se k ní účastníci nevyjádřili. Správně poukázal i na další judikaturní závěr, podle něhož poskytovatel úvěru této své povinnosti dostojí pouze tehdy, zjišťuje-li nejen příjmy, ale i výdaje spotřebitele, a to na základě věrohodných podkladů, které je povinen si opatřit v rozsahu potřebném pro zodpovědné posouzení úvěruschopnosti konkrétního spotřebitele. V posuzované věci okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného nezkoumala řádně, pokud rezignovala na zjištění a doložení skutečných výdajů žalovaného, na místo toho se spokojila s paušální minimální částkou výdajů. Žalobkyně také dostatečně nezohlednila skutečnost, že žalovaný byl již v době podání žádosti o úvěr značně předlužen, když splácel předchozí spotřebitelské úvěry v celkové výši takřka 600 000 Kč, nadto v době poskytnutí posuzovaného úvěru čerpal další úvěr ve výši 25 000 Kč, k němuž žalobkyně nepřihlédla, byť uvedená skutečnost vyplývala z žalovaným předložených výpisů z jeho bankovního účtu. V důsledku toho posoudil úvěrovou smlouvu ze dne 25. 7. 2022 jako absolutně neplatnou a nároky na plnění podle smlouvy v rozsahu přesahujícím nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jak byl přiznán ve výroku I., jako nedůvodné. Odvolací soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje a nad rámec podrobného a přesvědčivého odůvodnění napadeného rozsudku, na které pro stručnost zcela odkazuje, považuje za potřebné uvést následující.

7. Povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele (již z povahy věci) předpokládá, že každý případ bude posuzován individuálně, že výše nabízeného úvěru a jeho splátky budou konfrontovány s konkrétními příjmy žadatele, u nichž se předpokládá především jejich stálost a pravidelnost, stejně tak budou v každém jednotlivém případě zvažovány nutné pravidelné výdaje žadatele, zejména náklady spojené s bydlením, náklady spojené s plněním vyživovacích povinností a opakující se úhrady jiných závazků (hypotéka, předchozí úvěry, leasing a další). K tomu nelze pominout další opakující se výdaje, jako případné zvýšené náklady spojené se zdravotním stavem žadatele či členů jeho domácnosti, výdaje spojené s nutností dojíždět do zaměstnání a další. Právě individuální okolnosti každého případu (výše úvěrové splátky a doba splácení, pravidelný příjem a opakující se nezbytné výdaje žadatele) tvoří ve svém souhrnu relevantní podklad pro závěr, zda je konkrétní žadatel schopen dostát povinnosti úvěr řádně splácet. Tuto úvahu nelze – zejména ve vztahu k příjmům žadatele – nahradit „předpokládanými“ či statisticky průměrnými hodnotami nebo údaji vycházejícími ze zákonem stanovených částek významných v oblasti práva sociálního zabezpečení (životní minimum, hranice sociální potřebnosti a další). Nelze proto akceptovat přístup žalobkyně, jímž argumentuje v podaném odvolání, pokud bez dalšího akceptovala údaje o výdajích uvedené žalovaným, aniž by si jejich výši jakkoli ověřila. Ústavní soud ČR ve svém již okresním soudem citovaném nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho podložených zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. S ohledem na uvedené skutečnosti je zřejmé, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost budoucího dlužníka se nedotýká jen soukromého zájmu tohoto dlužníka, nýbrž má celospolečenské dopady, a tedy narušuje veřejný pořádek, a proto zakládá ve smyslu § 588 o. z. neplatnost absolutní, k níž je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. V posuzované věci měla žalobkyně již ze základních údajů o majetkových poměrech žalovaného a z výpisů z jeho bankovního účtu dovodit, že výdaje žalovaného a jeho rodiny jsou ve značném rozsahu hrazeny právě z opakovaných úvěrů a byť se je žalovaný snaží splácet ze svého (relativně vysokého) příjmu ze zaměstnání, jedná se o dlouhodobě neudržitelný stav, kdy k úhradě splátek předchozího úvěru jsou čerpány prostředky z dalšího následně poskytnutého úvěru.

8. Lze proto uzavřít, že okresní soud na základě shora uvedených skutkových zjištění učinil správný závěr o neplatnosti posuzované úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, proto ani jednotlivé dílčí závazky ze smlouvy vyplývající (nad rámec již přiznaného bezdůvodného obohacení) nejsou po právu a žalobní požadavek přesahující právě výši přijatého bezdůvodného obohacení nemůže být důvodný. Požadovala-li žalobkyně na základě neplatné úvěrové smlouvy více, než jí náleží z titulu vydání bezdůvodného obohacení, pak okresní soud žalobu správně jako nedůvodnou zamítl. V souladu s převažujícím procesním úspěchem žalobkyně rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. správně i o náhradě nákladů řízení v poměrné výši odpovídající rozdílu mezi procesním úspěchem a neúspěchem žalobkyně, jejichž výši správně určil podle platného advokátního tarifu.

9. Z vyložených důvodů proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v jeho zamítavém výroku II. ve věci samé a v nákladovém výroku III. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

10. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení by svědčilo plně procesně úspěšnému žalovanému (§ 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.), jemuž však v této fázi řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Odvolací soud proto rozhodl, že právo na jejich náhradu nemá žádný z účastníků.