14 Co 1/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Pekáče a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Martina Paška ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované , Anonymizováno fakticky bytem Adresa žalované pro zaplacení 29 657,25 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 9. 2024, č. j. 20 C 176/2024-61

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku II., jíž byl zamítnut požadavek žalobkyně na zaplacení 7 133 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 133 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, jakož i v závislém výroku III., potvrzuje.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 7 267 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a to ve splátkách po nejméně 1 500 Kč měsíčně pod sankcí ztráty výhody splátek (výrok I.), co do částek 22 390,25 Kč, 1 996,75 Kč, 1 656,51 Kč, úroku z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z částky 17 924,65 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, části úroku z prodlení v sazbě 3,25 % ročně z částky 7 267 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úroku 18,18 % ročně z částky 17 924,65 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru ze dne 29. 3. 2022, č. , hodnota, (dále též jen „smlouva o úvěru“), sjednané žalovanou s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, Jistina úvěru činila 20 000 Kč, kterou žalovaná, společně s navýšením o úrok ve výši 10 201 Kč, „odměnu za zpracování“ ve výši 1 500 Kč a poplatek za „komfortní a flexibilní splácení“ ve výši 4 632 Kč zavázala vrátit v 52 týdenních splátkách po 699 Kč. Žalovaná na úvěr zaplatila celkem 5 600 Kč. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení 17 924,65 Kč na jistině, 11 732,60 Kč na poplatcích, 1 656,51 Kč na kapitalizovaném úroku a dále běžícím v sazbě 18,18 % ročně z jistiny od 28. 9. 2023 do zaplacení, 2 825,75 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále běžícím v sazbě 11,75 % ročně z jistiny od 28. 9. 2023 do zaplacení.

3. Okresní soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve výši 20 000 Kč, z níž byla částka 9 133 Kč použita na „refinancování“ předchozího úvěru žalované u téže věřitelky. Dále vyšel ze zjištění, že žalovanou bylo na úvěr uhrazeno 5 600 Kč. Současně měl okresní soud za prokázané, že pohledávku ze smlouvy o úvěru právní předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni.

4. Okresní soud se zabýval tím, zda se právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru zabývala schopností žalované úvěr splácet a dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně řádně pověřila úvěruschopnost žalované, jak bylo její povinností plynoucí ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „z. s. ú.“). Z tohoto důvodu dospěl okresní soud po právní stránce k závěru, že smlouva o úvěru i adhezní smlouva o pojištění jsou absolutně neplatné a posoudil vztah žalobkyně a žalované jako nárok vyplývající z neplatné spotřebitelské smlouvy, kdy je žalovaná povinna vrátit dle § 87 odst. 1 z. s. ú. jen nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků. Okresní soud se dále, aniž by se toho účastníci v řízení dovolávali, zabýval předchozí úvěrovou smlouvou, jež byla úvěrovou smlouvou „refinancována“, dovodil, že úvěrová smlouva je toliko její novací, kterou došlo k navýšení jistiny, pročež závěry stran posuzované smlouvy vztáhl i na tuto původní smlouvu a plnění poskytnuté žalovanou na původní smlouvu co do částky 7 133 Kč „zohlednil“ při určení výše závazku žalované v tomto řízení. Výši nároku žalobkyně pak okresní soud stanovil jako rozdíl mezi plněním poskytnutým na základě neplatné smlouvy o úvěru ve výši 20 000 Kč a součtem částky 5 600 Kč, kterou žalovaná na úvěr zaplatila, a částky 7 133 Kč, jež má dle okresního soudu představovat „přeplatek“ na předchozí úvěrovou smlouvu (aniž by žalovaná v tomto směru cokoli tvrdila a právní jednání směřující k započtení učinila), žalobkyni tudíž přiznal toliko částku 7 267 Kč s výše specifikovaným úrokem z prodlení. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého by měla právo na náhradu jejich poměrné části úspěšnější žalovaná, pro její pasivitu jí však žádné náklady nevznikly.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, jímž jej napadla v zamítavém výroku II., a to v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 7 133 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 133 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Ve vztahu k napadené části rozsudku se domáhá jeho změny tak, že bude žalobě i v tomto rozsahu vyhověno. Žalobkyně předně prohlásila, že odvoláním nenapadá právní závěr okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru pro porušení příslušných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, nesouhlasila však s okresním soudem stanovenou výší bezdůvodného obohacení žalované. Poukázala na skutečnost, že ve smlouvě o úvěru bylo mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou dohodnuto, že část úvěru bude použita na úhradu dluhů žalované z předchozího úvěru u právní předchůdkyně žalobkyně, a to formou započtení. Bezdůvodné obohacení je pak představováno celkovou částkou poskytnutou žalované, nikoliv pouze částkou vyplacenou jí v hotovosti.

6. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

7. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a 212a o. s. ř. rozhodnutí okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. v části výroku II., co do částky 7 133 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 133 Kč od 28. 9. 2023, a v závislém nákladovém výroku III., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Vyhovující výrok I. a zbylá, odvoláním nenapadená část zamítavého výroku II. rozsudku okresního soudu, se nestaly předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu a samostatně nabyly právní moci (§ 212 o. s. ř.).

9. Odvolací soud předně konstatuje, že okresní soud nepostupoval správně, pokud o nároku žalobkyně rozhodl bez nařízeného jednání, neboť tímto způsobem nelze o věci samé rozhodnout, i kdyby s tím výslovně souhlasili všichni účastníci řízení, jestliže je rozhodnutí soudu založeno na neunesení břemene tvrzení nebo (jako tomu bylo v projednávané věci) důkazního břemene (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 29 Cdo 543/2008 či např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2440/19). Vydání rozhodnutí o věci samé, které okresní soud založil na neunesení důkazního břemene žalobkyní, bez nařízení jednání proto představuje vadu řízení, která by za určitých podmínek mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud by totiž žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu o neunesení důkazního břemene z její strany, resp. se závěrem o nedostatečnosti zkoumání úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně, potom by musel být rozsudek okresního soudu zrušen tak, aby se v dalším řízení mohlo žalobkyni dostat poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Jelikož však žalobkyně v odvolání výslovně prohlásila, že proti tomuto závěru okresního soudu nebrojí, tj. de facto potvrdila, že není schopna unést důkazní břemeno, nepovažuje odvolací soud výše uvedenou vadu, jíž se dopustil okresní soud v řízení před ním vedeným, za vadu, pro kterou by bylo na místě rozsudek okresního soudu ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení.

10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“), je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. Podle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.

13. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Z citované zákonné úpravy (§ 580 odst. 1 a § 588 věta první o. z.) plyne, že dospěje-li soud k závěru o absolutní neplatnosti (části) právního jednání z důvodu jeho zjevného rozporu s dobrými mravy či(a) pro rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku, je povinen k němu přihlížet z úřední povinnosti, tedy i když se strany neplatnosti nedovolají, resp. i proti jejich vůli. Absolutní neplatnost znamená, že právní jednání nepůsobí od samého počátku žádné právní následky. Přestože ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. ve znění účinném v době uzavření posuzované smlouvy koncipovalo neplatnost úvěrové smlouvy způsobenou porušením povinnosti věřitele prověřit před uzavřením smlouvy o úvěru řádně ve smyslu ust. § 86 odst. 1 z. s. ú. úvěruschopnost spotřebitele jako neplatnost relativní, je třeba k neplatnosti úvěrové smlouvy z uvedeného důvodu přihlédnout i bez námitky vznesené spotřebitelem (viz směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C 679-18, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Okresní soud v posuzovaném případě správně zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 29. 3. 2022 uzavřena úvěrová smlouva, ve vztahu k níž právní předchůdkyně žalobkyně neprokázala, že by před poskytnutím úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalované (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), pročež je posuzovaná úvěrová smlouva absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti byl okresní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (aniž by neplatnost byla žalovanou namítána).

17. Z uvedených důvodů je proto nutno vztah žalobkyně, na níž původní věřitelka pohledávku z úvěrové smlouvy postoupila, a žalované založený uzavřením neplatné úvěrové smlouvy, na jejímž základě skutečně právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky, vypořádat podle speciálního úpravy bezdůvodného obohacení obsažené v § 87 odst. 1 věty třetí z. s. ú., dle které je žalovaná žalobkyni povinna dle svých možností vrátit toliko dosud nevrácenou část jistiny úvěru.

18. Nesprávným shledal odvolací soud závěr okresního soudu stran výše bezdůvodného obohacení žalované, neboť za plnění obdržené na základě neplatné smlouvy o úvěru lze považovat toliko žalované přímo vyplacené prostředky ve výši 10 867 Kč. Zbylá část úvěru ve výši 9 133 Kč měla být použita dle ujednání smlouvy k „refinancování“ dřívějšího úvěru žalované u právní předchůdkyně žalobkyně, tedy u téže věřitelky. Nešlo proto o situaci, kdy by právní předchůdkyně žalobkyně fakticky za žalovanou plnila na její jiný závazek vůči 3. osobě, nýbrž šlo o dohodu o započtení vzájemných pohledávek, tedy pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně z dřívější smlouvy o úvěru a pohledávky žalované na poskytnutí úvěru ze smlouvy zde posuzované. Předpokladem účinného započtení je existence vzájemných pohledávek stejného druhu (§ 1982 odst. 1 o. z.). Jelikož byla zde posuzovaná smlouva o úvěru shledána absolutně neplatnou, pročež od počátku nepůsobí žádné účinky, nemohla na jejím základě žalované vůči právní předchůdkyni žalobkyně vzniknout jakákoliv pohledávka, kterou by k započtení mohla použít. K zápočtu tudíž nemohlo účinně dojít, pročež v rozsahu, v němž měl úvěr sloužit k „refinancování“ úvěru dřívějšího, nebylo právní předchůdkyní žalobkyně za žalovanou plněno a žalovaná se v tomto rozsahu na základě neplatné smlouvy o úvěru neobohatila.

19. Z výše uvedeného vyplývá, že obohacení na straně žalované představují pouze finanční prostředky, které jí právní předchůdkyně žalobkyně skutečně vyplatila ve výši 10 867 Kč. Jelikož žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně vrátila 5 600 Kč, činí bezdůvodné obohacení žalované toliko 5 267 Kč. V této výši již byl žalobkyni vůči žalované nárok přiznán pravomocným výrokem I. rozsudku okresního soudu, pročež odvolací soud shledal rozsudek okresního soudu v napadené části výroku II. věcně (ve výsledku) správným, byť by bylo lze mít zásadní výhrady k postupu okresního soudu, který v řízení nepřípustně, v rozporu se zásadou projednací (§ 120 odst. 1 a 2 o. s. ř.), nahrazoval procesní aktivitu žalované, i k jeho některým závěrům. Jelikož se tyto výhrady týkají otázek, které nakonec nebyly pro rozhodnutí významné, odvolací soud je blíže nerozvádí, neboť by to na rozhodnutí ničeho nezměnilo. Okresní soud odvoláním nenapadeným výrokem I. žalobkyni přiznal vůči žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 7 267 Kč, tedy dokonce více než jí náleží. Jelikož však výrok I. nebyl odvoláním napaden, ani není na napadeném výroku II. výrokem závislým, nemohl odvolací soud výši přiznaného nároku korigovat (§ 212 o. s. ř.). Ze stejného důvodu nemohl odvolací soud korigovat nesprávně přiznaný úrok z prodlení, jelikož se žalovaná mohla dostat do prodlení, nebylo-li zde zvláštní dohody mezi účastníky, až uplynutím lhůty k plnění stanovené v rozhodnutí okresního soudu podle pravidla plynoucího z § 87 odst. 1 věty třetí z. s. ú. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 nebo jeho rozsudek ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, publikovaný pod č. R 57/2024 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

20. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku, jež správně vychází z toho, že v řízení úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly.

21. Náhradu nákladů odvolacího řízení odvolací soud nepřiznal žádné z účastnic, neboť úspěšné žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.).