14 Co 134/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Pekáče a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Martina Paška ve věci žalobkyně: jméno FO , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem jméno FO sídlem adresa proti žalovanému: jméno FO , narozený dne datum bytem adresa o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. 9. 2024, č. j. 24 C 237/2023-71

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k pozemku p. č. , parcelní číslo, , jehož součástí je budova č. p. , číslo popisné, , a pozemku p. č. , parcelní číslo, v katastrálním území , adresa, I a nařídil prodej těchto nemovitostí s tím, že jeho výtěžek bude rozdělen mezi účastníky podle jejich spoluvlastnických podílů (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku p. č. , parcelní číslo, , jehož součástí je budova č. p. , číslo popisné, , a pozemku p. č. , parcelní číslo, v katastrálním území , adresa, I (dále též jen „nemovitosti“), přičemž každý jsou vlastníky spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ½ vzhledem k celku. Nemovitosti nabyli za trvání manželství, avšak jako jediný vlastník byl zapsán žalovaný. K nápravě tohoto stavu došlo až na základě usnesení okresního soudu ze dne 15. 9. 2022, č. j. 21 C 323/2019-119, kterým byl schválen účastníky uzavřený smír, dle kterého je žalobkyně vlastníkem podílu o velikosti ideální ½ na nemovitostech. Účastníci u okresního soudu vedli řadu soudních řízení, v nichž se vzájemně osočovali ze lží, manipulací a mimo jiné i z problémů s užíváním předmětných nemovitostí. Takto např. žalovaný žalobkyni vytýkal, že odstranila okna z chodby a žalobkyně žalovanému, že v domě odpojil její byt od přívodu vody, v důsledku čehož byla nucena se odstěhovat. Nemovitosti jsou ve špatném stavu, dlouhodobě jsou využívány jen nebytové prostory v přízemí a žalovaným byt v prvním patře. Žalobkyně nemá nadále zájem ve spoluvlastnictví setrvávat, přičemž před podáním žaloby se pokoušela se žalovaným dohodnout na vypořádání tak, že by se výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí stal za náhradu 3 850 000 Kč on, případně byly nemovitosti společně prodány, nebo by byl dům rozdělen bytovými jednotkami na pravou a levou stranu. Žalovanému setrvání ve spoluvlastnictví vyhovuje, nepotřebuje vlastnit celý dům a pokud by mu nemovitosti měly být přikázány do jeho výlučného vlastnictví, nemá peněžní prostředky k vyplacení vypořádacího podílu. V minulosti byl dům užíván jako bytový, v němž byly jednotlivé byty pronajímány. V té době měl každý byt svůj vlastní plynový kotel, plynoměr a elektroměr. V současnosti dům vytápí jeden kotel umístěný ve sklepě a elektroměry ani plynoměry u všech bytů osazeny nejsou. Pro rozdělení na bytové (a nebytové) jednotky by bylo nutno minimálně učinit revize elektřiny a plynu a osadit všech 6 nově vzniklých jednotek plynovými kotly.

3. Po právní stránce věc okresní soud posuzoval podle § 1140 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále jen „o. z.“). Vyšel z toho, že žalobkyně nechce ve spoluvlastnictví setrvávat, dle právní úpravy ji k tomu ani nelze nutit, ledaže by o zrušení spoluvlastnictví žádala v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Žalovaný však takové okolnosti nenamítal, pročež okresní soud dospěl k závěru, že předpoklady pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou splněny a dále se zabýval způsobem vypořádání. Reálné rozdělení nemovitostí není možné, neboť budova je rozdělena na byty s jedním společným schodištěm, společným sklepem a půdou. Z hlediska jeho dispozice by sice bylo možné rozdělení domu na bytové jednotky, okresní soud je však nepovažoval za dobře možné ve smyslu § 1147 o. z., neboť by s tím byly spojeny značné výdaje, na nichž žalobkyně nechce a ani nemůže participovat, neboť na to nemá potřebné finanční prostředky, a především pak proto, že tomu brání narušené vztahy mezi účastníky, kteří jsou bývalými manželi, u okresního soudu vedli řadu řízení, kde poukazovali na různé drobné či větší schválnosti toho druhého, podávali na sebe navzájem trestní oznámení a ani v tomto řízení nebyli schopni se shodnout, jak by měl dům do budoucna fungovat (neshody panovaly jak o budoucím rozdělení, tak o vytápění a výdajích na případné rozdělení). Okresní soud dospěl k závěru, že rozdělení domu na jednotky vztahy účastníků nenarovná, naopak by vznikly další třecí plochy pro případné budoucí spory (např. vzhledem ke stavu domu ohledně nákladů na nutné opravy, případně rekonstrukci). Žalobkyně zájem o nabytí nemovitostí do výlučného vlastnictví nemá a přikázat jí je do výlučného vlastnictví proti její vůli nelze. Žalovaný by sice zájem měl, dle vlastního tvrzení však nemá na vyplacení vypořádacího podílu žalobkyně prostředky. Proto okresní soud dospěl k závěru, že přikázání nemovitostí do vlastnictví některého ze spoluvlastníků nepřipadá v úvahu, tudíž mu nezbylo, než nařídit prodej nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodeje bude mezi účastníky rozdělen podle velikosti jejich podílů.

4. Jelikož toto řízení má povahu tzv. iudicii duplicis, okresní soud v souladu se závěry vyloženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 404/22, podle § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, když neshledal, že by šlo ze strany některého z účastníků o šikanózní výkon práva, či obstrukční chování ztěžující včasné vynesení soudního rozhodnutí anebo zneužití procesních práv.

5. Rozsudek okresního soudu napadl žalovaný odvoláním, jímž se domáhá jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Zdůraznil, že nemovitosti lze reálně rozdělit, pročež by tento způsob vypořádání spoluvlastnictví měl být preferován, což plyne z platné právní úpravy Má za to, že jde o způsob nejvhodnější. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 268/06, a Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018, v nichž oba soudy za vhodný způsob vypořádání označily přikázání jednotlivých věcí do výlučného vlastnictví toho kterého spoluvlastníka s tím, že tento způsob vypořádání zachovává princip hodnotově vyvážených podílů a zajišťuje reálné oddělení rozhádaných účastníků. Prodej nemovitostí v dražbě považuje žalovaný za nevhodný též proto, že s ním jsou spojeny náklady pro obě strany. Žalobkyně je dle něj vedena snahou co nejvíce mu ublížit, podala na něj desítky trestních oznámení, jež byla odložena. Napadeným rozhodnutím je žalobkyně na jeho úkor nepřiměřeně zvýhodněna. Dále zdůraznil, že přijaté řešení by mělo zajistit spravedlivé vypořádání spoluvlastnictví.

6. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Předpokladem rozdělení domu na bytové jednotky jsou dle judikatury Nejvyššího soudu delší dobu nekonfliktní vztahy spoluvlastníků. V řízení přitom bylo prokázáno, že vztahy mezi účastníky jsou narušeny zcela zásadním způsobem, dlouhodobě mezi nimi neexistuje shora stran správy a užívání nemovitostí, žalovaný ji od prosince 2021 znemožnil jejich užívání, což je předmětem obžaloby podané , datum, u okresního soudu, nemovitosti bez jejího souhlasu pronajímá, chtěl je vždy užívat toliko sám, svého spoluvlastnického práva k nemovitostem se musela domoci soudní cestou, žalovaný po dobu 1 roku před podáním žaloby nereagoval na její pokusy o vypořádání spoluvlastnictví dohodou a bezprostředně po vyhlášení napadeného rozsudku násilně otevřel půdní prostor, v němž měla svoje věci a tyto odcizil.

7. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 201 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a 212a o. s. ř. a odvolání shledal nedůvodným.

8. Odvolací soud o odvolání žalovaného rozhodl bez nařízení jednání, neboť odvolání obsahově směřovalo toliko do právního posouzení věci, v odvolacím řízení nebylo třeba opakovat či provádět dokazování, a účastníci se na výzvu, aby sdělili, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, ve stanovené lhůtě nevyjádřili, byť byli poučeni o tom, že v takovém případě bude soud jejich souhlas předpokládat (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

9. Řízení před okresním soudem netrpí vadami, jež by mohly mít za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci, pročež odvolací soud neshledal důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

10. Zjištění okresního soudu, shora uvedená, mají oporu v provedených důkazech, byla učiněna v rozsahu, jenž postačuje pro právní posouzení věci, a proto z nich i odvolací soud vycházel.

11. Podle § 1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.

12. Podle § 1140 odst. 2 o. z. může každý ze spoluvlastníků kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

13. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

14. Podle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

15. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

16. Odvolací soud se ztotožnil též s tím jak okresní soud věc posoudil po právní stránce, pročež může na právní závěry okresního soudu v pro stručnost zcela odkázat. S žalovaným lze souhlasit, že ze stavebnětechnického hlediska by bylo možné rozdělení domu na bytové a nebytové jednotky, z toho ostatně vycházel i okresní soud. V případě rozdělení domu na jednotky však zůstává zachováno spoluvlastnické právo vlastníků jednotek ke společným částem domu (jakožto součásti pozemku) a k pozemku (viz § 1158 a násl. o. z.), což vyžaduje schopnost vlastníků nově vymezených jednotek stran společné věci komunikovat, shodnout se na otázkách správy společné věci apod. Proto je v judikatuře ustálen závěr, že takový způsob vypořádání není možný, pokud tomu brání míra narušení vztahů mezi účastníky (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004 a ze dne 24. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3307/2020). Z provedeného dokazování je patrno, že vztahy mezi účastníky jsou dlouhodobě a hluboce narušeny, přičemž jejich neshody se týkají též užívání nemovitostí. Žalobkyně případně poukázala též na to, že žalovaný na její snahu o mimosoudní vyřešení jejich spoluvlastnického vztahu před zahájením řízení opakovaně nereagoval, což rovněž podporuje závěr o tom, že vztahy účastníků způsob vypořádání zřízením bytového spoluvlastnictví v projednávané věci vylučují. V rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na něž v odvolání poukazuje žalovaný, oba soudy vychází z toho, že konfliktní vztahy spoluvlastníků vylučují vypořádání spoluvlastnictví reálným rozdělením nemovitosti, včetně rozdělení domu na bytové jednotky. Ono „elegantní řešení“ v uvedených věcech zmiňované spočívá v přikázání samostatných nemovitostí (např. dvou samostatných domů) do výlučného vlastnictví toho kterého spoluvlastníka, nikoliv v reálném rozdělení společné věci navzdory špatným vztahům mezi účastníky. O popisovanou situaci zde však nejde, neboť zde je vypořádáván pozemek, jehož součástí je jedna budova, a jeden další pozemek ve funkčním celku. Není-li z popsaných důvodů vypořádání spoluvlastnictví zřízením bytového spoluvlastnictví dost dobře možné a s ohledem nezájem žalobkyně a nesolventnost obou účastníků nelze věc za náhradu přikázat žádnému z nich podle § 1147 věty první o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016), okresní soud správně nařídil prodej nemovitostí ve veřejné dražbě podle § 1147 věta druhá o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016).

17. Motivace žalobkyně k vedení tohoto sporu není okolností pro rozhodnutí významnou. Ze zjištění okresního soudu však plyne, že žalobkyně se před podáním žaloby snažila o vypořádání spoluvlastnictví dohodou, přičemž žalovaný na tuto její snahu nereagoval. Za této situace lze stěží v jednání žalobkyně, která se až poté co se pokusila vyřešit věc mimosoudně domáhá svých práv v soudním řízení, spatřovat jednání vedené snahou žalovaného poškodit. Ostatně odvolacímu soudu není zřejmé, v čemž by mělo poškození žalovaného a zvýhodnění žalobkyně spočívat. Výsledek řízení je pro oba účastníky stejný, tedy jejich společné nemovitosti budou, pro nesplnění podmínek pro vypořádání některým z prioritních důvodů, prodány ve veřejné dražbě a výtěžek mezi ně, po odečtení nákladů dražby, rozdělen podle jejich spoluvlastnických podílů, tedy rovným dílem. Každý ze spoluvlastníků tedy obdrží to, co mu po právu náleží. Takový způsob vypořádání lze stěží označit jako nespravedlivý. Nadto dražba proběhne toliko za předpokladu, že některý z účastníků návrh na provedení dražby nemovitostí podá. Účastníci i přes vydané rozhodnutí mohou, dohodnou-li se na tom, nemovitosti prodat sami.

18. Věcně správným shledal odvolací soud též rozhodnutí o nákladech řízení, přičemž lze v této části pro stručnost zcela odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.

19. Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. Jelikož řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má povahu tzv. iudicii duplicis a odvolací soud neshledal důvody pro výjimečné přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 404/22), nepřiznal odvolací soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za užití § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z nich.