14 Co 144/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Pekáče a soudců Mgr. Petra Karáska a Mgr. Kateřiny Brodské ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o určení vlastnictví k motorovému vozidlu, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 30. ledna 2025, č. j. 22 C 268/2024-23,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku II. mění potud, že výše nákladů řízení, které je žalovaný povinen nahradit žalobkyni, činí 12 164 Kč; jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) ve výroku I. určil, že žalobkyně od 10. 4. 2018 není vlastníkem motorového vozidla značky , Anonymizováno, , reg. zn. , SPZ, , VIN , VIN kód, . Ve výroku II. rozsudku pak soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 8 534 Kč k rukám její zástupkyně v měsíčních splátkách po 1 500 Kč splatných vždy ke každému 25. dni v měsíci s účinností od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala shora specifikovaného určení. Co se týče výroku I. rozsudku, tak tento soud prvního stupně opřel o závěr, že žalobkyně v žalobě označené vozidlo prodala žalovanému za 29 000 Kč na základě kupní smlouvy ze dne 10. 4. 2018, přičemž žalovaný neposkytl žalobkyni součinnost k přepsání údaje o vlastnictví předmětného vozidla v registru vozidel. Ve výroku II. pak soud prvního stupně s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v řízení plně úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku 2 000 Kč a z nákladů na právní zastoupení. Odměnu advokáta soud prvního stupně určil dle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif“), za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní upomínky a sepis žaloby) ve výši 1 500 Kč za každý úkon. Soud prvního stupně též přiznal paušální náhradu výdajů s odkazem na § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý z úkonů. Ze součtu uvedených položek nákladů na právní zastoupení pak soud prvního stupně též přiznal náhradu za 21% DPH ve výši 1 134 Kč. V otázce nákladů řízení soud prvního stupně dále uzavřel, že při určení výše odměny advokáta nevycházel ze zjištěné kupní ceny předmětného vozidla, neboť tato byla sjednána před více než šesti lety a zjištění její aktuální výše by znamenalo nadbytečné náklady řízení. Co se týče splátek, soud prvního stupně vycházel z žádosti žalovaného, s níž žalobkyně vyslovila souhlas, přičemž dále uzavřel, že příjmové poměry žalovaného takovému rozhodnutí odpovídají, neboť žalovaný osvědčil, že pobírá starobní důchod ve výši 32 788 Kč měsíčně a náklady na bydlení činí částku 11 814 Kč.

3. Výlučně proti výroku II. shora specifikovaného rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání, neboť má za to, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Žalobkyně namítala, že soud prvního stupně při určení výše odměny za úkony právní služby vykonané její právní zástupkyní chybně vycházel z ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu, ač měl s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení bylo určení, zda tu je právní vztah či právo, vycházet z ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a přiznat odměnu ve výši 2 500 Kč za jeden úkon právní služby. Dále žalobkyně nesouhlasí s povolením úhrady dluhu ve splátkách, když dle údajů uvedených soudem prvního stupně žalovaný disponuje po odečtení výdajů na bydlení měsíčně částkou 20 974 Kč a rozhodnutí soudu prvního stupně je, co se týče splátek, obtížně obhajitelné. Z popsaných důvodů navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném nákladovém výroku změnil potud, že výši nákladů řízení určí ve správné výši, která činí 12 164 Kč, a přizná ji náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Žalovaný zůstal v odvolacím řízení pasivní, k odvolání se nevyjádřil.

5. Krajský soud, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený výrok II. o náhradě nákladů řízení, spolu s řízením jeho vydání předcházejícím, podle § 212, § 212a o. s. ř., aniž k projednání odvolání nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], a odvolání shledal důvodným toliko částečně.

6. Jelikož meritorní výrok I. rozsudku nebyl odvoláním účastníků napaden a nejde o výrok závislý na výroku o nákladech řízení, nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.) a nestal se předmětem přezkumu odvolacím soudem.

7. Ze soudního spisu se podává, že žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně dne 10. 10. 2024 podala žalobu na shora specifikované určení, jíž předcházelo zaslání předžalobní výzvy žalovanému. Věc byla vyřízena bez jednání, když účastníci řízení s tímto postupem souhlasili. Žalovaný ve věci uvedl, že proti žalobě nemá námitek, pouze by jako starobní důchodce chtěl splácet náklady řízení, pokud tyto přesáhnou částku 2 000 Kč. Žalobkyně k tomu uvedla, že souhlasí se splátkami ve výši 1 500 Kč měsíčně. Žalovaný následně dále uvedl, že přišel o všechny úspory v letech 2021 až 2023, má pouze jediný příjem ze starobního důchodu, k čemuž doložil potvrzení o starobním a vdovském důchodu v celkové výši 32 788 Kč měsíčně, doklad o platbě SIPO za období září až listopadu 2024 v průměrné výši 11 843 Kč a dále uvedl, že v souvislosti se svým onemocněním cukrovkou vynaloží na léky jednou za tři měsíce 800 Kč.

8. Dle § 7 bod 5. advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty přes 10 000 Kč do 200 000 Kč 1 500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč.

9. Dle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu se částka 35 000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního úkonu, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné.

10. Dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 Kč na jeden úkon právní služby.

11. Dle čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhl. č. 258/2024 Sb.), za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky.

12. V projednávané věci byla v řízení zcela úspěšným účastníkem žalobkyně, neboť její nárok shledal soud prvního stupně zcela důvodným. Proto jí náleží, jak správně dovodil i soud prvního stupně, právo na plnou náhradu nákladů, které v souvislosti se soudním řízením účelně vynaložila (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně pak ve svém odvolání nebrojila proti přiznanému rozsahu nákladů řízení ve smyslu jednotlivých položek či jejich výčtu. S těmito závěry se ztotožňuje též odvolací soud a pro stručnost odkazuje na závěry soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění napadaného rozsudku.

13. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud shledal, že předmětem řízení není věc, jejíž cenu by šlo bez nepřiměřených obtíží zjistit, tudíž je na místě aplikace § 9 advokátního tarifu ve spojení s § 7 advokátního tarifu a nikoli aplikace § 7 advokátního tarifu. Nepřiměřené obtíže nejsou právními předpisy nijak blíže specifikovány a je tedy třeba vždy vycházet z individuálních okolností každé soudní věci. Zároveň je třeba mít na paměti dlouhodobou a konstantní judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně uzavřel, že ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu, případně i zbývajících částí ustanovení § 9 advokátního tarifu je nutno aplikovat spíše výjimečně a pokud se jedná o věc, kterou je možno reálně ocenit, je nutno primárně aplikovat § 8 odst. 1 a navazující § 7 advokátního tarifu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1750/23). V dané věci je však zřejmé, že se jednalo o věc právně a skutkově jednoduchou, kterou soud prvního stupně vyřídil v podstatě obratem bez nařízeného jednání a minimalizoval tak náklady řízení. Zjišťování ceny vozidla, které by přicházelo v úvahu prostřednictvím odborného vyjádření či dokonce znaleckého posudku, spojené velmi pravděpodobně i s ohledáním věci apod. by dané řízení jednak neúměrně protáhlo, a to k tíži žalobkyně, která akcentovala trvající nebezpečí zásahu do svých práv nesouladem zápisu v registru vozidel se skutečností, ale také by s ohledem na celkový kontext a dosavadní minimální náklady řízení znamenalo výrazné navýšení nákladů řízení. Lze se pak tedy ztotožnit se soudem prvního stupně, že zjišťování aktuální ceny předmětného vozidla neodpovídá předmětu a individuální povaze daného řízení. Lze rovněž souhlasit s tím, že nelze bez dalšího vycházet z kupní ceny z roku 2018, když není známo, do jaké míry sjednaná cena předmětného vozidla odpovídala ceně tehdy obvyklé a s ohledem na značný odstup času nelze bez dalšího uzavřít, zda v mezidobí nedošlo ke zhodnocení či znehodnocení daného vozidla.

14. Je nicméně třeba přisvědčit odvolatelce v tom, že byť soud prvního stupně v obecné rovině správně aplikoval ustanovení § 9 advokátního tarifu, postupoval chybně pokud skutkovou podstatu odpovídající dané soudní věci kvalifikoval dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu a nikoli dle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Předmětem řízení totiž není předmětné motorové vozidlo (věc) jako takové, ale určení, komu svědčí vlastnické právo k dané věci. Jelikož je tedy předmětem řízení určení práva k věci, je třeba aplikovat § 9 odst. 3 advokátního tarifu, dle nějž se za tarifní hodnotu považuje částka 35 000 Kč. S ohledem na čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb. a s odkazem na skutečnost, že všechny úkony právní služby v řízení před soudem prvního stupně byly vykonány do 31. 12. 2024, je třeba aplikovat advokátní tarif ve znění účinném do zmíněného data. Podle § 7 bod 5. advokátního tarifu pak odměna za jeden úkon právní služby v daném případě činí 2 500 Kč a nikoli 1 500 Kč. Za tři vykonané úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva a podání žaloby) tedy náleží odměna v celkové výši 7 500 Kč, za každý takový úkon též náleží paušální náhrada nákladů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Ze součtu těchto položek je pak třeba s odkazem na § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. též přiznat náhradu DPH v sazbě 21 %, tedy ve výši 1 764 Kč. Poslední položkou nákladů na straně žalobkyně je náhrada za uhrazený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Celkem dle shora uvedeného náklady žalobkyně na řízení před soudem prvního stupně činí 12 164 Kč.

15. Shora citované vyjádření žalobkyně k otázce rozhodnutí soudu prvního stupně o splátkách pak soud odvolací dle § 41 odst. 2 o. s. ř. posoudil dle jeho obsahu jako odvolání do lhůty k plnění. Žalobkyně soudu prvního stupně vytýká, že rozhodnutí o splátkách neodpovídá soudem zjištěným skutečnostem, o nichž žalobkyně v době svého souhlasu nevěděla.

16. Výše starobního a vdoveckého důvodu žalovaného je sice nadprůměrná, nicméně stále se nejedná o příjem obecně zásadně vysoký. S ohledem na výplatu vdoveckého důchodu je zřejmé, že žalovaný veškeré výdaje spojené se živobytím hradí sám. Tyto výdaje jsou pak u každé osoby významně širší, nezahrnují jen náklady na bydlení, ale též náklady na stravu, ošacení, hygienické potřeby, dopravu, uspokojování kulturních potřeb, atd. S přihlédnutím k povaze a výši dluhu, jakož i k povaze žalobkyně, která je poměrně velkou korporací, což je obecně známo, pročež je pro ni, z hlediska zásahu do jejích poměrů, otázka lhůty k úhradě nákladů řízení, na rozdíl od žalovaného, zcela marginální, neshledal odvolací soud povolení úhrady dluhu ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně za jakkoliv nepřiměřené (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

17. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., potud že určil náklady řízení ve správné výši; jinak jej v napadeném výroku, tj. co do základu (povinnosti žalovaného k náhradě nákladů), lhůty k plnění i místa plnění (k rukám zástupkyně - § 149 odst. 1 o. s. ř.) jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

18. Co se týče nákladů odvolacího řízení, tak dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. dovolací soud jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků, když poměr jejich úspěchu a neúspěchu v odvolacím řízení byl v podstatě stejný. Odvolatelka byla úspěšná jen co se týče odvolání do výše nákladů řízení a nikoli již ohledně odvolání do lhůty k jejich zaplacení.