14 Co 184/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Jana Pekáče ve věci žalobkyně Anonymizováno , IČO Anonymizováno , se sídlem v Anonymizováno , proti žalovanému Jméno žalovaného , narozenému Datum narození žalovaného , bytem v Adresa žalovaného , o zaplacení 21 228 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. listopadu 2024, č. j. 6 C 257/2024-59,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni dalších 14 878 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky ročně od 9. 8. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice, Okresnímu soudu v Děčíně, soudní poplatek za řízení v prvním stupni ve výši 1 061,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice, Okresnímu soudu v Děčíně, soudní poplatek za odvolací řízení ve výši 1 000 Kč do tří dnů právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně (dále jen „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 6 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky ročně od 9. 8. 2023 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do částky 14 878 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky ročně od 9. 8. 2023 do zaplacení zamítl (výrok II.), žalovanému nepřiznal vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a uložil mu povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 319 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalovaný v dopoledních hodinách dne , datum, ve večerce v , adresa, nereagoval na výzvu zakročujících policistů, kteří se ho snažili přimět, aby opustil prostory prodejny, i přes výzvy policistů zůstal ležet na zemi, přičemž při snaze policistů „vynést“ ho z prostor prodejny došlo k , Anonymizováno, policisty , jméno FO, . , jméno FO, byl žalobkyní odškodněn za tento pracovní úraz, který vedl k jeho 11denní pracovní neschopnosti, tak, že mu byla uhrazena ztráta na služebním příjmu ve výši 1 050 Kč, náhrada za bolest ve výši 5 000 Kč, účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 300 Kč a byl mu vyplacen služební příjem za den , datum, ve výši 2 040 Kč (dalších 318 Kč bylo zaplaceno na zdravotním pojištění), za období od , datum, do , datum, pak služební příjem ve výši 10 824 Kč (dalších 1 696 Kč zaplacených na zdravotním pojištění). Žalobce tyto částky vyplácel policistovi (resp. hradil je za tohoto policistu příslušné zdravotní pojišťovně) aniž by tento policista fakticky vykonával služební činnost, tedy ze strany žalobce docházelo k marnému vynakládání těchto peněžních částek, bez toho, že by se žalobci za jejich výplatu dostalo jakéhokoliv protiplnění.

3. Po právním posouzení takto zjištěného skutkového stavu dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyně důvodně požaduje po žalovaném postih dle § 2917 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť poškozenému příslušníkovi , právnická osoba, , jméno FO, , jenž utrpěl při služebním zákroku služební úraz způsobený žalovaným, byla žalobkyní poskytnuta náhrada škody tímto zákrokem vzniklé spočívající v náhradě za ztrátu na služebním příjmu, náhradě za bolest a v náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením v celkové výši 6 350 Kč; to vše z titulu její objektivní odpovědnosti za škodu ve smyslu § 100 odst. 1 a § 101 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2003 Sb.“). Vznik této škody způsobil žalovaný svým počínáním v prodejně (v podobě pasivního odporu), přičemž lze považovat za naplněné předpoklady jeho obecné odpovědnosti za škodu tak, jak vyplývá z ustanovení § 2910 o. z. Proto okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 6 350 Kč se, Anonymizováno, zákonným úrokem z prodlení.

4. Co se však týče výplaty služebního příjmu poškozenému policistovi po dobu jeho pracovní neschopnosti ve výši 12 864 Kč a s tím spojeného uhrazení zdravotního pojištění ve výši 2 014 Kč, kdy k těmto platebním povinnostem zavazoval žalobkyni § 124 odst. 5 písm. b) služebního zákona, lze dle názoru okresního soudu souhlasit s argumentací žalobkyně, že takto vyplácený příjem supluje dávku nemocenské, tj. má povahu obdobnou nemocenskému ve smyslu zákona č. 187/2006 Sb, o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 187/2006 Sb.), jak již bylo v minulosti judikováno, která by byla každému jinému zaměstnanci vyplácena. Vyplácení služebního příjmu v době pracovní neschopnosti policisty je nepochybně marným vynakládáním peněžních prostředků za činnost, kterou policista nevykonává. Byť se tedy jeví argumentace žalobkyně stran vzniku újmy na jejím jmění výplatou těchto částek logická, akceptovat tuto právní konstrukci dle názoru okresního soudu nelze, neboť je nadále nutno trvat na právním názoru vysloveném v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5114/2009 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 9717), že nárok na výplatu služebního příjmu po dobu neschopnosti ke službě sice má povahu nároku obdobného nároku na nemocenské, ovšem vyplacením tohoto služebního příjmu nevzniká žalobci postižní právo na jeho náhradu proti žalovanému, který odpovídá za škodu vzniklou policistovi. Přiléhavou se soudu prvního stupně nejeví ani argumentace žalobkyně, která vznik regresního nároku proti žalovanému zakládá na analogickém použití zákona o nemocenském pojištění. Proto okresní soud v této části uplatněný nárok zamítl.

5. Výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) větší měrou úspěchu žalovaného, jemuž však žádné náklady řízení nevznikly.

6. Uložení povinnosti k úhradě poměrné části soudního poplatku žalovanému odůvodnil okresní soud s odkazem na § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) tím, že žalobkyně je od této povinnosti podle § 11 zákona o soudních poplatcích osvobozena. Ze soudního poplatku za řízení v prvním stupni ve výši 1 062 Kč dle položky 1 bodu 1 písm. a) [pozn. odvolacího soudu: správně písm. b)] sazebníku soudních poplatků, který tvoří přílohu k zákonu o soudních poplatcích (dále jen „sazebník“), uložil okresní soud žalovanému podle míry jeho neúspěchu povinnost k zaplacení 30 %, tj. 319 Kč.

7. Lhůty k plnění stanovil okresní soud dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž jej napadla v jeho výrocích II. a III., domáhajíc se jejich změny tak, že žalovanému bude uložena (nad rámec povinnosti uložené mu v odvoláním nenapadeném výroku I.) povinnost k zaplacení 14 878 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9. 8. 2023 do zaplacení a povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni. Namítala, že okresní soud správně zjistil skutkový stav, ten však po právní stránce nesprávně posoudil. Dle jejího názoru byl okresním soudem odkazovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 5114/2009 v důsledku přijetí nové právní úpravy překonán a jeho závěry v současnosti nemohou obstát. Tento rozsudek byl vydán za účinnosti zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 186/1992 Sb.“), který obsahoval v § 91 taxativně vymezené druhy nároků na náhradu škody, které představovaly samostatné dílčí nároky vyplývající z konkrétního odpovědnostního vztahu. Pokud policie nahradila škodu ze služebního úrazu, měla vůči tomu, kdo poškozenému policistovi odpovídal za škodu podle občanského zákoníku, nárok na náhradu toho, co uhradila poškozenému policistovi, a to podle regresního ustanovení obsaženého v § 102 odst. 1 tohoto zákona. Nárok na služební příjem v nemoci však policistům nepříslušel podle zák. č. 186/1992 Sb., nýbrž podle zákona č. 32/1957 Sb., o nemocenské péči v ozbrojených silách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 32/1952 Sb.“), který však žádné regresní ustanovení neobsahoval. Absence institutu regresu v uvedeném zákoně byla hlavním důvodem, proč okresním soudem citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 5114/2009 nemohl za tehdy účinného právní úpravy připustit regres služebního příjmu v nemoci, který má obdobu dávky nemocenského pojištění. Jinak by vznikla ničím neodůvodněná dvojkolejnost přístupů, a to v případech, kdy je způsobena újma civilnímu zaměstnanci oproti příslušníkovi bezpečnostního sboru, neboť ve chvíli, pokud by škůdce způsobil újmu na zdraví civilnímu zaměstnanci, kterému by bylo vypláceno nemocenské, tyto dávky by škůdce nemusel v rámci regresu nahradit, avšak v případě příslušníka bezpečnostního sboru by tato povinnost dána byla. Za současné právní úpravy je však nárok na služební příjem v nemoci obsažen přímo v zák. č. 361/2003 Sb., přičemž regresní ustanovení, na jehož základě žalobkyni náleží náhrada za to, co poškozenému policistovi plnila, vyplývá z § 2917 o. z. Jedná se přitom o obecný regresní nárok, předpokladem jehož vzniku není, že povinnost k náhradě škody vyplývá z občanského zákoníku; může tedy vyplývat i z jiných právních předpisů, např. právě ze zák. č. 361/2003 Sb. V tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5551/2017, (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 66/2019). Nová právní úprava nemocenského pojištění, která spojila úpravu pro příslušníky bezpečnostních sborů a civilní zaměstnance v zákoně č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 187/2006 Sb.) již institut regresu nemocenského (resp. i jiných dávek) zakotvuje v § 126. Účelem zavedení regresních náhrad u dávek nemocenského pojištění je ochrana veřejných výdajů v situacích, kdy výdaj byl učiněn toliko v důsledku protiprávního jednání třetí osoby, tj. škůdce. Takovéto východisko pak odpovídá principu, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání, zakotveného v § 6 odst. 2 o. z. Výklad zastávaný okresním soudem by znamenal, že služební příjem policisty v nemoci odpovídající 12 měsícům, který je obdobou dávky nemocenského pojištění, by šel celý na vrub státního rozpočtu, čímž by škůdce nedůvodně benefitoval ze skutečnosti, že osoba, které újmu způsobil je policistou, nikoli strážníkem městské policie či civilním zaměstnancem, kteří by po celou dobu nemoci (tj. i po dobu jejích prvních 12 měsíců) pobírali dávky nemocenského pojištění, u nichž zákon regresní nárok výslovně upravuje. Co se týče otázky nároku žalobce na regres vyplaceného zdravotního pojištění za zaměstnavatele, pak jelikož ten je součástí služebního příjmu vypláceného dle § 124 odst. 5 písm. b) služebního zákona (součástí „hrubého služebního příjmu“), platí pro něj stejná argumentace, jejímž východiskem je to, že žalobci má náležet regresní nárok na celý vyplacený služební příjem v nemoci, tj. hrubý, jehož součástí jsou i patřičné odvody. Z těchto odvodů je přitom požadován toliko ten, který není odváděn do jiné kapitoly státního rozpočtu, tj. zdravotní pojištění, u něhož pojistné není odváděno státu, ale nestátnímu subjektu – zdravotní pojišťovně. Žalobce poukázal na to, že obdobný nárok mu byl přiznán rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 13 C 243/2022-447, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2024, č. j. 8 Co 396/2024-481, a rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 7. 2024, č. j. 13 C 199/2022-368, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2025, č. j. 14 Co 605/2024-408.

9. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.), osobou oprávněnou k jeho podání – účastnicí řízení (§ 201 o. s. ř.) a je přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. arg. a contrario), nařídil k projednání odvolání na , datum, jednání, k němuž se řádně a včas předvolaný žalovaný (předvolání mu bylo doručeno dne , datum, náhradním způsobem – vyvěšením na úřední desce soudu dle § 50 odst. 2 o. s. ř.) bez omluvy nedostavil, ani nepožádal o odročení jednání. Odvolací soud proto za použití § 101 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. odvolání projednal a rozhodl o něm v nepřítomnosti žalovaného vycházeje přitom z obsahu spisu, z okresním soudem z žalobkyní předložených listinných důkazů zjištěných skutečností a z důkazů provedených odvolacím soudem, které sice ve skutkové části odůvodnění napadeného rozhodnutí zmiňuje i okresní soud, z nichž však (s ohledem na jeho právní názor výše uvedené) nečinil žádné pro jeho právní posouzení věci rozhodné skutečnosti (§ 213 odst. 1, 2, 3 o. s. ř.). Poté, co přezkoumal rozsudek okresního soudu podle § 212, 212a o. s. ř. v odvoláním napadených výrocích II. a III. a rovněž ve výroku IV., který je na odvoláním napadeném výroku II. závislým [§ 212 písm. a) o. s. ř.] (ve výroku I., odvoláním nenapadeném a na napadených výrocích nezávislém, zůstává tímto rozhodnutím odvolacího soudu napadený rozsudek nedotčen), jakož i řízení vydání napadeného rozsudku předcházející, shledal odvolací soud odvolání důvodným.

11. Z obsahu spisu neplyne žádná vada řízení před soudem prvního stupně, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; žádná takováto procesní vada ostatně nebyla ani odvolateli namítána.

12. Okresní soud za splnění podmínek stanovených § 115a o. s. ř. rozhodl o žalobě bez nařízení jednání jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů. Skutková zjištění, jež okresní soud z těchto listin učinil, jak již byla shrnuta v odst. 2. tohoto odůvodnění mají v žalobcem předložených listinných důkazech spolehlivou oporu, přičemž nejsou žádným z účastníků řízení zpochybňována, proto z nich při svém rozhodnutí vycházel i odvolací soud.

13. S ohledem na níže vysvětlený odlišný právní názor na posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku na náhradu služebního příjmu vyplaceného žalobkyní žalovanému po dobu jeho pracovní neschopnosti vyvolané služebním úrazem způsobeným žalovaným odvolací soud dokazování o níže uvedené, žalobkyní již v řízení před soudem prvního stupně označené důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění.

14. Z předžalobní výzvy k plnění úhrady škody vzniklé , Anonymizováno, ze dne , datum, odvolací soud zjistil, že jí byl žalovaný vyzván též k náhradě služebního příjmu, který byl vyplacen policistovi poškozenému na zdraví při použití donucovacích prostředků vůči žalovanému, který neuposlechl výzvy k opuštění prostoru večerky v , adresa, dne , datum, kolem , Anonymizováno, hod., po dobu pracovní neschopnosti ve výši 14 878 Kč do 15 dnů od doručení výzvy.

15. Z doručenky poštovní zásilky podací číslo , Anonymizováno, plyne, že zásilka obsahující v předchozím odstavci citovanou výzvu byla žalovanému doručována na adresu jeho trvalého bydliště uvedenou v záhlaví tohoto rozsudku, žalovaný nebyl v místě doručení zastižen, proto byla zásilka uložena na poště a připravena k vyzvednutí dne , datum, , žalovaný byl vyzván k vyzvednutí zásilky, avšak v úložní době si ji nevyzvedl a zásilka byla vrácena žalobkyni.

16. Z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti žalobce č. , hodnota, odvolací soud zjistil, že , jméno FO, byl v dočasné pracovní neschopnosti od , datum, do , datum, .

17. Z výplatní pásky , jméno FO, za měsíc , Anonymizováno, odvolací soud zjistil, že za den , datum, mu byl žalobkyní vyplacen služební příjem ve výši , částka, a žalobkyně , právnická osoba, odvedla pojistné na veřejné zdravotní pojištění ve výši , částka, .

18. Z výpisu z účtu žalobkyně bylo zjištěno, že služební příjem za měsíc září byl , jméno FO, poukázán na jeho účet dne , datum, .

19. Z výplatní pásky , jméno FO, za měsíc , Anonymizováno, odvolací sodu zjistil, že za období od , datum, do , datum, mu byl vyplacen služební příjem ve výši 10 824 Kč a žalobkyně , právnická osoba, odvedla pojistné na veřejné zdravotní pojištění ve výši 1 696 Kč.

20. Z výpisu z účtu žalobkyně bylo zjištěno, že služební příjem za měsíc září byl , jméno FO, poukázán na jeho účet dne , datum, .

21. Po zhodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech má odvolací soud za prokázané, že poškozený policista , jméno FO, byl v důsledku zranění utrpěného při služebním zákroku vůči žalovanému dne , datum, kolem , Anonymizováno, hod. ve večerce v , adresa, v pracovní neschopnosti od , datum, do , datum, . Za tuto dobu mu žalobkyně vyplatila služební příjem ve výši 12 864 Kč (2 040 Kč + 10 824 Kč) a jeho zdravotní pojišťovně – , právnická osoba, zaplatila z tohoto služebního příjmu vypočtené pojistné na zdravotní pojištění ve výš 2 014 Kč (318 Kč + 1 696 Kč). Žalovaný byl k úhradě celkové částky 14 878 Kč (12 864 Kč + 2 014 Kč) vyzván dopisem žalobkyně ze dne , datum, , který byl při doručování žalovanému na adresu jeho trvalého bydliště uložen na poště a připraven k vyzvednutí dne , datum, a žalovanému byla v místě doručení zanechána výzva k vyzvednutí zásilky. Žalovaný požadovanou částku žalobkyni přes výzvu nezaplatil.

22. Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

23. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

24. Podle § 2911 o. z. způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti.

25. Podle § 2917 o. z. kdo je povinen k náhradě škody způsobené jinou osobou, má proti ní postih.

26. Podle § 2952 věty prvé o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

27. Podle § 1 odst. 1 věty druhé zák. č. 361/2003 Sb. se bezpečnostním sborem rozumí (mj.) Policie České republiky.

28. Podle § 100 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb. bezpečnostní sbor odpovídá příslušníkovi za škodu způsobenou služebním úrazem.

29. Podle § 101 písm. a) zák. č. 361/2003 Sb., příslušník, který utrpěl služební úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, má nárok na náhradu za ztrátu na služebním příjmu.

30. Podle § 124 odst. 5 zák. č. 361/2003 Sb., příslušníkovi se poskytuje služební příjema) po dobu prvního měsíce neschopnosti ke službě nebo nařízené karantény, nebob) nejdéle po dobu 12 měsíců od počátku neschopnosti ke službě, jde-li o neschopnost ke službě v důsledku služebního úrazu nebo nemoci z povolání.

31. Podle § 1958 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

32. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

33. Podle § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

34. Výše repo sazby platné ke dni 1. 7. 2023 činila 7 % ročně (vizte prostřednictvím internetu: https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Jak-se-vyvijela-dvoutydenni-repo-sazba-CNB).

35. V projednávané věci není pochyb o tom, že žalovaný podle § 2910 o. z. odpovídá za škodu způsobenou příslušníku bezpečnostního sboru – policistovi , jméno FO, při plnění jeho služebních úkonů. Předpoklady odpovědnosti tu jsou porušení právní povinnosti, zásah do absolutního práva poškozeného, příčinná souvislost mezi nimi a zavinění. V daném případě svým jednáním spočívajícím v neuposlechnutím výzvy policistů k opuštění prodejny a kladením pasivního odporu proti policejnímu zákroku žalovaný porušil svou zákonnou povinnost (jak správně konstatoval již soud prvního stupně, a jak to plyne i z pravomocného příkazu , adresa, ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , jímž byl žalovaný za uvedené jednání pravomocně uznán vinným z přestupku proti veřejnému pořádku; tímto rozhodnutím je soud v nyní projednávané věci podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán), není také pochyb o tom, že v příčinné souvislosti s tímto jeho zaviněným jednáním (zavinění ve formě nedbalosti se podle § 2911 o. z. předpokládá) došlo k zásahu do absolutního práva policisty , jméno FO, na zdraví a vznikla újmy na zdraví poškozeného. Žalovanému tak v intencích § 2952 o. z. vznikla povinnost uhradit poškozenému , jméno FO, nejen skutečnou škodu, ale i to co mu ušlo (ušlý zisk).

36. V daném případě v důsledku služebního úrazu, za jehož vznik a újmu jím způsobenou, jak bylo výše vysvětleno, odpovídá žalovaný, došlo mj. k tomu, že poškozený , jméno FO, dočasně ztratil schopnost konat službu, neboť byl uznán práce neschopným. To by zásadně, pakliže by nebyl příslušníkem bezpečnostního sboru, ale zaměstnancem v pracovním poměru, vedlo k vyplácení nemocenského podle zák. č. 187/2006 Sb., a orgán nemocenského pojištění by měl vůči žalovanému jakožto škůdci nárok na regresní náhradu (srov. § 126 zák. č. 187/2006 Sb.). Jako příslušník bezpečnostního sboru je však jmenovaný policista zajištěn tím, že žalobkyně má zákonnou povinnost mu pro případ pracovního úrazu [jímž je ve smyslu § 101 písm. a) zák. č. 361/2003 Sb. i úraz utrpěný při služebním zákroku v době výkonu služby] vyplácet po stanovenou dobu, která v daném případě nebyla překročena, namísto nemocenského plný služební příjem, což také žalobkyně v projednávané věci činila. Žalobkyně je tak fakticky tím, kdo je ze zákona povinen kompenzovat škodu v podobě ušlého služebního příjmu, kterou by jinak poškozený utrpěl, a na jejíž náhradu by mu vůči škůdci vznikl přímý nárok. Proto žalobkyni podle § 2917 o. z. vzniklo právo na to, aby jí bylo nahrazeno, co poškozenému , jméno FO, a za něho i jeho zdravotní pojišťovně, v důsledku porušení povinnosti žalovaného, byla ze zákona povinna nahradit a také skutečně nahradila, ačkoli za to nedostala protiplnění v podobě výkonu služebních povinností poškozeným , jméno FO, , za něž je jinak vyplácený služební příjem odměnou.

37. Odvolací soud přisvědčuje žalobkyni, že závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl ve svém okresním soudem odkazovaném rozhodnutí ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5114/2009, jsou nadále platné pouze v rozsahu, v němž Nejvyšší soud dovodil, že nárok na výplatu služebního příjmu po dobu neschopnosti ke službě má povahu nároku obdobného nároku na nemocenské. Závěr, že jeho vyplacením nevzniká státu postižní právo vůči osobě odpovědné za škodu vzniklou policistovi (příslušníku bezpečnostního sboru), se však v poměrech nynější právní úpravy již neuplatní. Uvedené rozhodnutí totiž řešilo případ, při němž byla poškozenému policistovi způsobena škoda zaviněným jednáním žalované, k němuž došlo v roce 2004, a tedy za odlišné právní úpravy. Jak na to přiléhavě poukazuje odvolatelka, tam řešený případ byl posuzován podle tehdy účinného zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů a podle zákona č. 32/1957 Sb., o nemocenské péči v ozbrojených silách, ve znění pozdějších předpisů. Naposledy uvedený zákon neobsahoval institut regresu za vyplacené nemocenské. Stejně tak nebyla regresní náhrada upravena ani tehdy účinným zákonem č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, který upravoval nemocenské pojištění jiných zaměstnanců. Tento stav se však změnil s účinností zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Tento i nyní účinný zákon sjednotil právní úpravu nemocenského pojištění pro příslušníky bezpečnostních sborů a nemocenského pojištění jiných zaměstnanců. Zároveň oproti předchozí právní úpravě, z níž vycházelo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5114/2009, nově zavedl pro zaviněné protiprávní jednání, k němuž došlo po 31. prosinci 2009 nárok orgánu nemocenského pojištění na regresní náhradu vůči tomu, kdo způsobil, že v důsledku jeho zaviněného protiprávního jednání zjištěného soudem nebo správním úřadem došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku nemocenského pojištění (srov. § 126 a § 195 zák. č. 187/2006 Sb. a písm. C bod 6. obecné části důvodové zprávy k návrhu zákona č. 187/2006 Sb. a odstavce zvláštní část této důvodové zprávy vztahující se k § 126 a § 195; důvodová zpráva je dostupná prostřednictvím internetu na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky www.psp.cz jako sněmovní tisk č. 1005). Mezi dávky nemocenského pojištění přitom patří i na nemocenské [§ 4 písm. a) zák. č. 187/2006 Sb.]. Jestliže platí, že nárok na výplatu příjmu po dobu neschopnosti ke službě zakotvený v § 124 odst. 5 zák. č. 361/2003 Sb. má povahu nároku obdobného nároku na nemocenské, přičemž na rozdíl od právní úpravy, k níž se vztahu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5114/2009, zákon o nemocenském pojištění nyní zakotvuje regresní nárok orgánu nemocenského pojištění vůči škůdci, který způsobil, že v důsledku jeho zaviněného protiprávního jednání došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku nemocenského pojištění, pak odvolací soud neshledává žádný rozumný důvod, pro který by obdobný postižní (regresní) nárok nenáležel plátci služebního příjmu, který u příslušníků bezpečnostního sboru plní funkci nemocenského, vůči tomu, v důsledku jehož zaviněného protiprávního jednání došlo k pracovní neschopnosti příslušníka bezpečnostního sboru zakládající nárok na výplatu služebního příjmu za situace, kdy tento příslušník v důsledku pracovní neschopnosti není služby schopen.

38. Na projednávanou věc přitom podle názoru odvolacího soudu lze aplikovat závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5551/2017 uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 66/2019, na něž odvolatelka rovněž poukazuje a podle něhož platí, že pokud zákon č. 361/2003 Sb., ani jiný právní předpis, neobsahuje zvláštní právní úpravu regresního vztahu mezi přímým škůdcem a státem jakožto tím, kdo je povinen k náhradě škody, může se stát (, Anonymizováno, prostřednictvím příslušného bezpečnostního sboru) domáhat postihu vůči takovému škůdci za použití obecné úpravy regresu podle § 2917 o. z. Uvedené rozhodnutí řeší situaci skutkově obdobnou s projednávanou věcí, lišící se toliko tím, že zde byla nahrazena ztráta na služebním příjmu po skončení pracovní neschopnosti, nikoliv vyplacen služební příjem po dobu trvání pracovní neschopnosti. Jelikož však v obou těchto případech jde o zákonnou kompenzaci újmy způsobené příslušníku bezpečnostního sboru v důsledku pracovní neschopnosti způsobené zaviněným jednáním škůdce, má odvolací soud za to, že se závěry tohoto rozhodnutí o možnosti postihu na základě obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku uplatní i v projednávané věci.

39. Z řečeného vyplývá, že odvolací soud má nárok žalobkyně na náhradu služebního příjmu vyplaceného policistovi , jméno FO, po dobu jeho pracovní neschopnosti způsobené zaviněným protiprávním jednáním žalovaného a na náhradu pojistného na zdravotní pojištění za tutéž dobu vyplaceného jeho zdravotní pojišťovně za oprávněný. Jelikož žalovaný tuto náhradu přes výzvu žalobkyni neuhradil, je povinen zaplatit jí i požadovaný úrok z prodlení ve výši dle § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb. Výzva k plnění se dostala do dispozice žalovaného dne , datum, , kdy byla zásilka tuto výzvu obsahující uložena na poště a žalovaný získal možnost si ji tam vyzvednout. Dne , datum, tak počala běžet ve výzvě stanovená 15denní lhůta k plnění, kterou lze považovat za odpovídající zákonné lhůtě „bez zbytečného odkladu“ stanovené ve výše citovaném § 1958, a její poslední den připadl na pátek , datum, . Ode dne následujícího, tj. od , datum, je žalovaný v prodlení a žalobkyni tak od uvedeného dne náleží úrok z prodlení ve výši 15 (tj. 7 + 8) % ročně.

40. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v jeho napadeném zamítavém výroku ve věci samé (výroku II.) změnil tak, že i co do částky 14 878 Kč s 15 % úrokem z prodlení z této částky ročně od 9. 8. 2023 do zaplacení žalobě vyhověl.

41. S ohledem na změnu napadeného rozsudku ve věci samé neobstojí ani jeho nákladový výrok, jakož ani výroky o povinnosti k úhradě soudních poplatků. Odvolací soud proto musel rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu (tj. nově) i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a obdobně i o povinnosti k úhradě soudních poplatků.

42. Po změně výroku napadeného rozsudku ve věci samé je plně úspěšnou účastnicí řízení před soudem prvního stupně žalobkyně, které proto odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal plnou náhradu nákladů účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně, jež tvoří náklady nezastoupeného účastníka řízení ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. představované paušální náhradou hotových výdajů za dva úkony po 300 Kč (podání žaloby a účast na jednání před soudem) dle § 1 odst. 3 písm. a), c), § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.

43. I o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a tyto přiznal v odvolacím řízení plně úspěšné žalobkyni. Tyto náklady tvoří náklady nezastoupeného účastníka řízení ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. představované paušální náhradou hotových výdajů za dva úkony po 300 Kč (podání odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) dle § 1 odst. 3 písm. a), f), § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.

44. Stanovení povinnosti k úhradě soudního poplatku jak za řízení před soudem prvního stupně, tak i za odvolání se opírá o ustanovení § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, a to s ohledem na skutečnost, že v řízení v obou stupních plně úspěšná žalobkyně je od soudních poplatků ze zákona osvobozena (§ 11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích), soud jejímu návrhu vyhověl a žalovaný nemá proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ani není od poplatku osvobozen. Soudní poplatek za řízení v prvním stupni byl stanoven podle položky 1 písm. b) sazebníku ze základu 21 228 Kč (§ 6 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), soudní poplatek za odvolání, jehož předmětem již byla částka co do jistiny nepřevyšující 20 000 Kč, byl stanoven podle položky 22 bodu 1. písm. a) ve spojení s položkou 1 písm. a) sazebníku.

45. Lhůtu k plnění stanovil odvolací soud ve výrocích I. až III. podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. (když z obsahu spisu neplynou žádné okolnosti, jež by svědčily pro stanovení lhůty delší nebo povolení splátek) a ve výrocích IV. až V. podle § 7 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích, a to ve všech případech jako třídenní počítanou od právní moci tohoto rozsudku.