14 Co 260/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Jana Pekáče ve věci žalobce Dr. Jméno žalobce A, narozeného dne Datum narození žalobce A, bytem v Adresa žalobce A, zastoupeného Jméno žalobce B, advokátem se sídlem v Anonymizováno, proti žalované Anonymizováno, narozené dne Anonymizováno, bytem v Anonymizováno, zastoupené Jméno Zástupce, advokátkou se sídlem v Anonymizováno, o zaplacení 194 847,34 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. července 2025, č. j. 75 C 88/2025-95,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám její zástupkyně na nákladech odvolacího řízení 16 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky jakožto nájemného za užívání bytové jednotky č. hodnota, nacházející se v 11. nadzemním podlaží bytového domu v adresa, v katastrálním území Anonymizováno, včetně sklepní kóje (dále jen „byt“) podle nájemní smlouvy uzavřené účastníky dne 8. 11. 2023 (dále jen „nájemní smlouva“) za dobu od 1. 12. 2023 do 30. 11. 2024 a úhradu za plnění spojená s užíváním tohoto bytu (dále jen „služby“) za téže období po odečtení složené jistoty ve výši 10 000 Kč.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že byt neopustila o vlastní vůli ani to neměla v úmyslu, ale byla k tomu nevybíravě přinucena matkou žalobce, s níž řešila všechny záležitosti související s nájmem a jejíž jednání žalobce následně posvětil. Jelikož však žalobce sdělil žalované, že nájemní smlouvu nepovažuje za ukončenou, dne 7. 2. 2024 mu oznámila, že má právo byt nadále užívat, ale žalobce už jí klíče k bytu nepředal a byt obsadil jiným nájemníkem. Zpochybnila správnost vyúčtování služeb s tím, že při předání bytu nebyl proveden odečet stavu měřidel energií, vyúčtování je od 8. 11. 2023, ačkoli byt započala užívat 1. 12. 2023, jak bylo ujednáno v nájemní smlouvě, z vyúčtování nelze ani poznat, jakou skutečnou spotřebu jednotlivých služeb měla žalovaná mít; nejde tudíž o řádné vyúčtování, které by mělo vyvolat zákonem předpokládané důsledky.

3. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 25 311 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % z této částky ročně od 16. 4. 2025 do zaplacení (výrok I.), ve zbytku, tedy co do částky 169 536,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % z této částky ročně od 16. 4. 2025 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení 27 676 Kč (výrok III.).

4. Okresní soud při svém rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění, že dne 8. 11. 2023 uzavřeli žalobce jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně písemnou smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou od 1. 12. 2023 do 30. 11. 2024, jíž se žalovaná zavázala po dobu trvání nájmu platit žalobci vždy nejpozději k 15. dni příslušného kalendářního měsíce nájemné ve výši 16 000 Kč a zálohy na služby spojené s užíváním bytu v celkové výši 7 742 Kč. Při podpisu smlouvy byla žalovanou složena žalobci v hotovosti jistota ve výši 10 000 Kč. Žalovaná dne 11. 1. 2024 opustila byt a předala jej žalobci, načež žalobce byt předal dne 7. 2. 2024 do užívání novému nájemci jméno FO. Jelikož žalobce požadoval po žalované placení nájemného a záloh na služby i za dobu vrácení bytu žalobci, požádala žalovaná dne 7. 7. 2024 žalobce o vrácení klíčů od bytu a od sklepa, což žalobce odmítl, s tím, že žalovaná má coby podvodnice nárok leda tak na slyšení před trestním soudem. Současně žalobce neúspěšně usiloval o zrušení schváleného oddlužení žalované. Žalobci vyúčtoval dodavatel elektřiny a plynu spotřebu elektřiny v období od 13. 7. 2023 do 19. 2. 2024 a spotřebu plynu v období od 24. 7. 2023 do 5. 12. 2023 a od 6. 12. 2023 do 1. 11. 2024. Správcem budovy pak bylo žalobci předloženo vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2023. Žalovaná byla žalobcem vyzvána k zaplacení dlužného nájemného za celou dobu trvání nájemní smlouvy a nedoplatku za služby spojené s užíváním bytu zástupcem žalobce předžalobní výzvou ze dne 15. 4. 2025, k níž byla připojena vyúčtování služeb vystavená žalobcem.

5. Neprovedení dalších – v napadeném rozsudku blíže označených – účastníky navržených důkazů okresní soud odůvodnil jejich nadbytečností s tím, že provedeným dokazováním byl skutkový stav zjištěn dostatečně k tomu, aby soud mohl ve věci rozhodnout, pročež by bylo provádění dalších důkazů nehospodárné.

6. Při právním posouzení takto zjištěného skutkového stavu podle § 2201, 2245, 2246, 2247, 2292 a 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů a § 2 odst. 1 písm. f) a § zákona č. 67/2013, kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 67/2013 Sb.“) dospěl okresní soud k závěru, že mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemkyní byla platně uzavřena nájemní smlouva k bytu, na jejímž základě byl žalobce povinen předat žalované byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit jí plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu a žalovaná byla povinna hradit sjednané nájemné a zálohy na služby spojené s nájmem bytu, splatné vždy nejpozději 15. den příslušného kalendářního měsíce. Žalobce na počátku nájmu splnil svou povinnost a přenechal byt žalované k užívání a zajistil služby související s užíváním bytu. S odkazem na soudní judikaturu reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2105/2017, uveřejněným v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 17511, soud prvního stupně dovodil, že nájem neskončil dne 11. 1. 2024, neboť zákon neupravuje určitý (zvláštní) způsob skončení (zániku) nájemního poměru k bytu opuštěním bytu nájemcem, přičemž žádný z účastníků nájem nevypověděl, a ten tak trval po celou sjednanou dobu, tj. do 30. 11. 2024. Žalovaná proto byla podle nájemní smlouvy až do uvedeného data povinna platit sjednané nájemné, neboť předčasné opuštění pronajatého bytu nájemcem může ve smyslu § 2292 o. z. nabýt na významu až v den skončení nájmu, a to v souvislosti se vznikem nájemcovi povinnosti odevzdat byt pronajímateli, čímž předejde vzniku pronajímatelova práva na náhradu ve výši ujednaného nájemného podle § 2295 o. z. (tj. na náhradu za dobu od skončení nájmu do dne skutečného odevzdání bytu). V projednávané věci je však dle názoru okresního soudu podstatné, že žalobce byt i přes trvající nájemní vztah s žalovanou opětovně pronajal, a to nájemci jméno FO, jemuž byt dne 7. 2. 2024 předal. Ode dne předání bytu novému nájemci nemohla žalovaná využívat svého práva dle nájemní smlouvy a byt užívat, čemuž současně odpovídá nemožnost žalobce plnit své povinnosti z nájemní smlouvy vůči žalované, a tedy zajistit jí plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Soud prvního stupně poukázal na to, že soudní judikatura, reprezentovaná rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 Cdo 3679/2020, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 94/2021, či nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 4235/18, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 159/2019 USn. je ustálena na závěru, že dojde-li k uzavření více nájemních smluv k téže věci (tzv. dvojí nájem), není ústavně konformní výklad, že druhá ze smluv je absolutně neplatná z důvodu počáteční právní nemožnosti plnění. Sama existence nájemní smlouvy nebrání tomu, aby vlastník uzavřel další nájemní smlouvu k věci, kterou již pronajímá. Nebude-li kvůli prvnímu nájmu schopen plnit své povinnosti podle druhé nájemní smlouvy, je na něm, aby první nájem buď řádně ukončil, nebo nesl právní důsledky spojené s porušením druhé nájemní smlouvy. Nelze přitom vyloučit situace, v nichž bude možné současné řádné plnění v rámci obou nájemních vztahů. V každém případě však jsou tyto případy řešitelné prostřednictvím jiných právních nástrojů, než je závěr o absolutní neplatnosti druhé nájemní smlouvy, přičemž tyto mírnější prostředky nezbavují smlouvy právních účinků a více tak respektují to, k čemu se jednotlivci svobodně rozhodli zavázat. Přitom platí, že skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává (§ 1760 o. z.), přičemž poskytne-li strana postupně uzavřenými smlouvami různým osobám právo užívat nebo požívat tutéž věc v tutéž dobu, nabývá takové právo osoba, které převodce poskytl věc k užívání nebo požívání nejdříve (§ 1763 věta prvá o. z.). Uzavřením druhé nájemní smlouvy a předáním bytu druhému nájemci jméno FO vzniklo na základě platné nájemní smlouvy právo užívat byt jméno FO. Uvedené právo jméno FO však vylučovalo právo žalované užívat byt na základě neskončeného nájemního vztahu založeného smlouvou o nájmu bytu ze dne 8. 11. 2023. Ve vztahu k žalované tedy byt počínaje dnem 7. 2. 2024 (převzetí bytu jméno FO) byl stižen vadou vylučující možnost žalované pronajatý byt užívat. Žalované tedy za analogického užití ustanovení § 2245 o. z. uvedeným okamžikem vzniklo právo na přiměřenou slevu z nájemného. Poněvadž vada bytu byla takového rozsahu, jež zcela vylučovala možnost žalované byt užívat, dle názoru soudu prvého stupně dané vadě odpovídá přiměřená sleva z nájemného v plné výši sjednaného nájemného.

7. Na základě uvedené úvahy okresní soud uzavřel, že žalovaná je povinna uhradit žalobci nájemné toliko za prosinec 2023 ve výši 16 000 Kč, za leden 2024 ve výši 16 000 Kč a poměrnou část nájemného za únor 2024 (od 1. 2. 2024 do 6. 2. 2024) ve výši 3 311 Kč (6/29 z 16 000 Kč). V následujícím období od 7. 2. 2024 do 30. 11. 2024 vzniklo žalované právo na přiměřenou slevu z nájemného ve výši 100 %, a tedy v částce 156 689 Kč. Celkem tedy dlužné nájemné z nájemní smlouvy uzavřené dne 8. 11. 2023 za období od 1. 12. 2023 do 30. 11. 2024 po odečtení složené jistoty ve výši 10 000 Kč činí 25 311 Kč a v této částce s příslušenstvím okresní soud žalobě vyhověl.

8. K námitce žalobce, že uzavření nájemní smlouvy s jméno FO mu nemůže být kladeno k tíži, jelikož minimalizoval vznikající škodu, okresní soud poznamenal, že žalobci žádná škoda nevznikala, jelikož v důsledku neukončení nájemního vztahu byla žalovaná po celou dobu trvání nájemního vztahu povinna platit žalobci sjednané nájemné. Pokud však měl žalobce obavy o dobytnost své pohledávky za žalovanou s ohledem na probíhající oddlužení žalované, nic mu nebránilo, aby nájemní vztah s žalovanou sám ukončil výpovědí pro neplacení nájemného bez výpovědní doby dle § 2291 o. z.

9. Nedůvodným v plném rozsahu shledal okresní soud nárok na úhradu nedoplatku za služby, neboť dospěl k závěru, že žádnou z žalobcem předložených listin nelze považovat za řádné vyúčtování služeb ve smyslu § 2 odst. 1 písm. f) a § 7 zák. č. 67/2013 Sb., neboť žalobce žalované toliko doručil vyúčtování vystavená žalobci poskytovateli těchto služeb, jež ani neodpovídala období, na nějž byl byt žalobcem žalované pronajat. Za řádné vyúčtování dle názoru soudu prvého stupně nelze považovat ani rozpis vyúčtování provedený žalobcem v předžalobní výzvě a v podané žalobě, jelikož minimálně ohledně položek teplo, TUV a voda není zřejmé, jaké množství jednotlivých služeb bylo žalovanou odebráno a jaká byla jednotková cena dané služby. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018, dostupné prostřednictvím internetu na www.nsoud.cz, a ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 10119. Pak uzavřel, že takové vyúčtování, postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši, není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku z něho plynoucího. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši.

10. Z uvedených důvodů okresní soud žalobu v požadavku na zaplacení částky přesahující 25 311 Kč s příslušenstvím zamítl.

11. Výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. odůvodnil tak, že žalované, jež byla v řízení úspěšnější, přiznal vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení ve výši 74 % představující rozdíl mezi úspěchem žalované, okresním soudem vypočteným na 87 % a úspěchem žalobce, který činí 13 %, s tím, že náklady žalované sestávají z odměny za zastupování advokátkou ve výši 35 600 Kč za čtyři úkony právní služby [přípravu a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě a účast na jednání přesahujícím dvě hodiny podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“)] po 8 900 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a. t.) a dále z paušální náhrady hotových výdajů advokátky za tyto úkony ve výši 1 800 Kč (4 x 450 Kč) podle § 13 odst. 4 a. t. Po zohlednění míry úspěchu žalované (74 %) tak činí náhrada jejích nákladů řízení celkem 27 676 Kč. O plnění k rukám advokátky žalované rozhodl okresní soud podle § 149 odst. 1 a ke splnění obou rozsudkem uložených platebních povinností určil třídenní lhůtu podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

12. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ještě v průběhu odvolacího řízení co do odvolací argumentace doplňované, jímž jej napadl v jeho výrocích II. a III., domáhaje se jejich změny tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno a bude mu přiznána plná náhrada nákladů řízení. Okresnímu soudu vytkl, že neúplně zjistil skutkový stav, když neprovedl žalobcem navrhované důkazy insolvenčním návrhem žalované, zprávou insolvenčního správce pro oddlužení, svědeckou výpovědí matky žalobce jméno FO, kupní smlouvou na bytovou jednotku, výpisem z katastru nemovitostí k bytové jednotce, protokolem o převzetí bytu žalobcem a svědeckou výpovědí realitní makléřky jméno FO. Dále namítal, že úvaha soudu o tom, že předáním bytu do užívání jméno FO na základě platně uzavřené nájemní smlouvy s ním žalobce pozbyl možnosti plnit své povinnosti z nájemní smlouvy vůči žalované, nemá oporu v provedeném dokazování. Dle názoru žalobce z (blíže neurčené) judikatury vyplývá, že pokud nájemce vyklidí byt a předá klíče od něj pronajímateli, platí takové opuštění bytu za definitivní a tento byt je právně volný. Je svobodným právem nájemce byt vyklidit a předat od něj klíče před uplynutím sjednané nájemní smlouvy bez řádné výpovědi, to však na jeho smluvní povinnosti nemá vliv. Za podstatnou považuje žalobce skutečnost, že žalovaná byt užívat nechtěla a rozhodla se svého práva na užívání bytu závazným způsobem a trvale vzdát. Okresnímu soudu vytkl, že uplatnil slevu na nájemném přesto, že žalovaná toto právo řádně a včas neuplatnila, a proto jí právo ani nárok na slevu z nájemného nevznikl. Vyjádření žalované, že ničeho nezaplatí, nelze dle názoru žalobce považovat za uplatnění slevy z nájemného. Pro případ, že by takové sdělení uplatnění slevy z nájemného představovalo, vznesl žalobce námitku, že se tak stalo opožděně. Dále namítá, že uplatnění slevy z nájemného je v rozporu s dobrými mravy a s dobrou vírou. Pokud jde o vyúčtování služeb, připustil, že vyúčtování není zcela ideální, a nemá k dispozici protokoly ani jiné důkazy ke stavu měřidel ke dni započetí užívání bytu ani ke dni upuštění bytu žalovanou. Nemůže však souhlasit se zamítnutím celého jeho nároku na zaplacení služeb, když nelze souhlasit s tím, že by veškeré služby řádně a včas nevyúčtoval. Má za to, že vyúčtování mělo být posuzováno jako celek spolu s dalšími listinami (míněno listinami, jimiž byly služby vyúčtovány žalobci jakožto vlastníku bytové jednotky dodavateli těchto služeb a společenstvím vlastníků jednotek). Pokud měl okresní soud za to, že ve vyúčtování něco není určité nebo srozumitelné, měl žalobce nejdříve vyzvat, aby doplnil svá tvrzení a důkazy, a k tomu mu dát poučení, a pokud tak neučinil, porušil žalobcova základní lidská práva na spravedlivý proces a vlastnictví. Poukázal na to, že žalovaná proti vyúčtování v zákonné lhůtě nevznesla námitky.

13. Posuzováno podle obsahu odvolání byly tudíž ve vztahu k napadenému výroku ve věci samé uplatněny odvolací důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř., tedy že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

14. Žalobce výslovně napadl i nákladový výrok přezkoumávaného rozsudku s tím, že pokud byla žalovanou složená jistota proti žalobou uplatněnému nároku započtena až po podání žaloby, pak se věc chová tak, jako by žalovaná zaplatila tuto částku až po podání žaloby, a je to žalovaná, jež v tomto rozsahu zavinila podání žaloby tím, že zápočet neučinila ještě před jejím podáním. Tato skutečnost má dle názoru žalobce vliv na náhradu nákladů řízení, když žalobce byl i do této částky úspěšný.

15. Žalovaná navrhla potvrzení napadených výroků rozsudku okresního soudu s tím, že rozsudek spočívá na správných skutkových zjištěních a na správném právním posouzení věci. K námitce, že nebylo prokázáno, že žalobce pozbyl možnosti plnit své povinnosti z nájemní smlouvy, uvedla, že tato skutečnost plyne z okresním soudem provedeného důkazu nájemní smlouvou uzavřenou mezi žalobcem a jméno FO, jíž mu žalobce pronajal celý byt, není proto logicky možné, aby byt mohla současně užívat nerušeně jak žalovaná, tak jméno FO. Poukázala na to, že sám žalobce výslovně potvrdil, že užívání bytu žalovanou nebylo po uzavření nájemní smlouvy s panem jméno FO z objektivních důvodů možné. Vyklizení bytu a předání klíče od něho žalobci prostřednictvím jeho matky nebylo svobodným rozhodnutím žalované, ale byla k tomu z iniciativy žalobce nevybíravým způsobem přinucena matkou žalobce v podstatě „na hodinu“, což je patrné i z komunikace mezi žalobcem a jeho matkou, v níž matka žalobci sděluje, že „byt bude vyklizen až v 18 hodin, dřív nestíhají“. Kdyby šlo o rozhodnutí žalovaná, neexistoval by důvod, proč by matce žalobce sdělovala, že se do 18 hod. vystěhovat nestíhají. Žalovaná trvá na tom, že jí nikdy nebylo předloženo řádné vyúčtování služeb ve smyslu zák. č. 67/2013 Sb.; žalobcem předložená vyúčtování nemají požadované obsahové náležitosti. Služby jsou vyčíslovány od 8. 11. 2023, ačkoli v tento den byla pouze podepsána nájemní smlouva a užívání bytu započalo až od 1. 12. 2023. Byl to žalobce, kdo při předání bytu neprojevil snahu o zachycení stavu měřidel, čímž by byl počáteční stav spotřeby energií postaven najisto. Žalovaná není povinna nést náklady na služby, které nespotřebovala, jako je temperování bytu před jeho převzetím žalovanou. Pokud žalobce žalované vytýká, že nevznesla proti vyúčtování námitky, pak s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2778/2019, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 19894, konstatovala, že námitky proti vyúčtování nevznesla proto, že řádné vyúčtování od žalobce nikdy nedostala a jakési výpočty obsažené jak v žalobě, tak v odvolání, za řádné vyúčtování nepovažovala a nepovažuje, přičemž soud musí zkoumat řádnost vyúčtování a s tím spojenou splatnost nedoplatku i tehdy, pokud nájemce proti vyúčtování nepodal námitky, neboť ani absence námitek nemůže nesprávnost vyúčtování zhojit.

16. Za odvolacího řízení pak žalovaná uplatnila procesní obranu spočívající v námitce započtení své pohledávky za žalobcem z titulu pokuty za prodlení s vyúčtováním služeb za rok 2023 v období od 1. 5. 2024 do 14. 7. 2025 a za prodlení s vyúčtováním služeb za rok 2024 za období od 1. 5. 2025 do 14. 7. 2025 ve výši 25 750 Kč.

17. Žalobce k námitce započtení uvedl, že řádné vyúčtování služeb doručil žalované dne 26. 8. 2025. I ve vztahu k účtované pokutě s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1835/2023-301, namítal její rozpor s dobrými mravy a zneužití práva, který spatřuje v tom, že žalovaná na zálohách za služby nezaplatila ničeho. Má zároveň za to, za to, že je třeba vyjasnit, zda se jedná o vzájemný návrh nebo procesní obranu. Jde-li o procesní obranu, pak to dle mínění žalobce dle konstantní (rovněž blíže neurčené) judikatury znamená, že žalovaná uznává žalobcův žalobou uplatněný nárok, proti němuž svůj (žalobcem neuznaný nárok) započítává.

18. Odvolací soud k projednání odvolání nařídil jednání, při němž po níže popsaném doplnění dokazování přezkoumal rozsudek okresního soudu jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, 212a o. s. ř., přičemž odvolání shledal nedůvodným.

19. Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou procesní vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; žádná takováto vada řízení ani není odvolatelem namítána.

20. Okresní soud provedl s ohledem na skutkový stav, jaký tu byl v době jeho rozhodování, dokazování v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci, jak vyplývá z hypotézy níže citovaných právních norem, jež je třeba s ohledem na žalobcem učiněné skutkové vymezení žalobou uplatněného nároku při právním posouzení zjištěného skutkového stavu použít.

21. Skutková zjištění, z nichž při svém rozhodnutí vycházel okresní soud, jak již byla svrchu (v odst. 4. tohoto odůvodnění) shrnuta, mají spolehlivou oporu ve shodných tvrzeních účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) a v okresním soudem provedeném dokazování. Okresní soud v odst. 6. až 19. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku uvedl, jaká dílčí skutková zjištění učinil z jednotlivých jím provedených důkazů, provedené důkazy náležitě zhodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přičemž vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Stěžejní část skutkových zjištění okresního soudu je přitom mezi stranami nesporná. Není sporu o obsahu nájemní smlouvy, která byla oběma stranami předložena ve shodném znění. Není sporu ani obsah e-mailové komunikace, jež proběhla mezi účastníky a jež byla rovněž oběma předložena v totožném znění. Pokud jde o komunikaci žalobce s insolvenční správkyní žalované, ta je obsahem insolvenčního rejstříku veřejně přístupného prostřednictvím internetu na isir.justice.cz; její obsah rovněž není žalobcem nikterak zpochybňován. Elektronickou komunikaci mezi žalobcem a jeho matkou týkající se vyklizení bytu předložil sám žalobce (a její obsah není zpochybňován žalovanou). Těžiště žalobcovy odvolací argumentace přitom neleží ve zpochybňování závěru o skutkovém stavu, z něhož okresní soud při svém rozhodnutí vycházel, nýbrž v nesouhlasu s jeho závěry právními.

22. Pokud žalobce zpochybňuje skutkový závěr, z něhož také okresní soud vycházel, totiž že od 7. 2. 2025 nejen, že žalobce žalované přes její žádost výslovně odmítl umožnit další užívání bytu, ale že od téhož data užívání bytu žalovanou bránilo jeho obsazení jinou osobou s právem jeho neomezeného užívání – nájemcem jméno FO. Pak je třeba konstatovat, že toto skutkové zjištění okresního soudu má spolehlivou oporu v žalobcem předložených důkazech, a to e-mailové komunikaci mezi účastníky (žádost žalované o vydání klíčů od bytu a sklepa v e-mailu ze dne 7. 2. 2025 a odmítavá reakce žalobce s tím, že žalovaná jako „z adresa ubožák“ a „coby podvodnice“ má nárok „leda tak na slyšení před trestním soudem“) a dále v protokolu o předání a převzetí bytu sepsaném žalobcem a jméno FO dne 7. 2. 2023, a potvrzení o zaplacení prvního nájemného jméno FO z téhož dne.

23. K námitce neprovedení některých žalobcem navržených důkazů je třeba předeslat, že soud není povinen provést veškeré účastníky navržené důkazy. Z § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. plyne, že je na soudu, aby rozhodl, které z navrhovaných důkazů provede. Jeho povinností je, aby důvody, proč ten který důkaz neprovedl, uvedl v odůvodnění následně vydaného rozhodnutí ve věci samé (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Této své povinnosti, jak již bylo výše (v odst. 5. tohoto odůvodnění) uvedeno, okresní soud dostál. Se závěrem okresního soudu, že důkazy, jichž se žalobce opětovně dovolává v projednávaném odvolání, není namístě provádět, se přitom odvolací soud ztotožňuje. Dokazování se ve sporném řízení (jakým je i řízení k projednávané věci) provádí k prokázání tvrzení účastníků. Proto je také povinností účastníků označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1 věta prvá o. s. ř.), nikoli tedy bez vazby na ně, nebo tak, že nebude uvedeno, k prokázání jakého tvrzení je důkaz navrhován (takový důkazní návrh by byl neurčitý, tedy vadný a byl by namístě postup k odstranění vad důkazního návrhu ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř., tedy výzva soudu k odstranění vad důkazního návrhu). Této povinnosti žalobce dostál, když u každého důkazního návrhu uvedl, jaké jeho tvrzení jím má být prokázáno. V soudní praxi není pochyb o tom, že neakceptování důkazního návrhu účastníka lze založit třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (vizte nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního sodu pod č. 26/2004 USn.). Odvolací soud se přitom s okresním soudem shoduje v tom, že důkazy, jich se žalobce opětovně dovolává v projednávaném odvolání, nadbytečné v popsaném smyslu jsou, a proto není namístě je provádět.

24. Výslech matky žalobce byl navrhován k prokázání jeho tvrzení, že dne 8. 11. 2024 mu žalovaná prostřednictvím matky vyklizený byt předala. Tato skutečnost ovšem je mezi účastníky nesporná (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) a nadto je potvrzována následnou e-mailovou komunikací mezi účastníky, o jejímž obsahu (jak již bylo výše uvedeno) není sporu a rovněž i komunikací mezi žalobcem a jeho matkou přes Viber, jíž okresní soud důkaz provedl a zhodnotil jej. Jedná se tudíž o důkaz nadbytečný ve smyslu, jak jej chápe citovaná judikatura Ústavního soudu.

25. Důkaz insolvenčním návrhem a zprávou insolvenčního správce pro oddlužení navrhoval žalobce k prokázání svého tvrzení, že žalovaná byla v době uzavření nájemní smlouvy bez prostředků o čemž žalobce nevěděl. Skutečnost, že žalovaná byla v době uzavření nájemní smlouvy v insolvenci, jež probíhala formou oddlužení, je opět mezi účastníky nesporná; v tomto smyslu tudíž opět jde o důkaz nadbytečný. Tuto skutečnost přitom žalobce již pře uzavřením nájemní smlouvy mohl a při náležité pečlivosti měl zjistil z veřejně přístupného insolvenčního rejstříku a svobodně se rozhodnout, zda nájemní smlouvu s osobou v oddlužení uzavře či nikoli. Pokud žalobce dále tvrdí, že žalovaná při uzavření nájemní smlouvy věděla, že platit nebude a nemůže, pak ovšem tuto skutečnost uvedené důkazy nejsou způsobilé prokázat. Lze jimi zjistit toliko průběh insolvenčního řízení, které probíhalo formou oddlužení žalovanou plněného a v době podání žaloby již splněného s účinkem osvobození žalované od placení pohledávek (vizte usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2024, č. j. KSUL 74 INS 11905/2019-B-43, dostupné prostřednictvím internetu na isir.justice.cz), což ovšem o nepoctivému úmyslu žalované nesvědčí. Pro úplnost je třeba dodat, že zmíněné osvobození od placení pohledávek se na nyní posuzovanou pohledávku nevztahuje, neboť nájemní smlouva byla uzavřena až poté, co bylo rozhodnuto o úpadku [srov. § 414 odst. 1 větu poslední zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Ve vztahu k tvrzení žalobce, jež mělo být navrženými důkazy prokázáno, totiž že žalovaná uzavírala nájemní smlouvu s nepoctivým či podvodným úmyslem, se tudíž jedná o důkazy, které nejsou s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost; slovy Ústavního soudu ve vazbě na toto tvrzení nedisponují vypovídací potencí. Přitom z žalobcem předložené komunikace přes Viber mezi ním a jeho matkou plyne, že žalovaná při uzavření nájemní smlouvy přepokládala, že na nájemné bude přispívat její partner (v komunikaci označován jako „Franta“) a že žalovaná vedle rodičovského příspěvku obdrží po prokázání uzavření nájemní smlouvy příslušným správním úřadům též dávky státní sociální podpory na bydlení, což jí ve svém souhrnu platbu nájemného umožní. Jinými slovy řečeno, žalovaná měla reálné důvody se domnívat, že přes probíhající oddlužení bude schopna svým platebním povinnostem plynoucím z nájemní smlouvy dostát. Žalobcem k důkazu předložená komunikace mezi ním a jeho matkou z rozhodné doby tudíž tvrzený podvodný úmysl žalované vyvrací.

26. Dalšími důkazy, a to kupní smlouvou na bytovou jednotku, výpisem z katastru nemovitostí k bytové jednotce, protokolem o převzetí bytu žalobcem a svědeckou výpovědí realitní makléřky jméno FO, chtěl žalobce prokazovat jednak stavy měřidel při zakoupení bytu žalobce a jejich stavy při převzetí bytu do užívání jméno FO (z nichž žalobce při vyúčtování služeb žalované vycházel) a dále skutečnost, že žalovaná byla první nájemkyní, která byt převzala do užívání po jeho zakoupení žalobcem. Tyto skutečnosti jsou však s ohledem na právní názor odvolacího soudu ohledně účinků žalobcem žalované doručených vyúčtování služeb, jak bude níže vysvětlen, pro rozhodnutí věci bez významu.

27. I odvolací soud proto vycházel ze skutkových zjištění a ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil okresní soud, aniž prováděl důkazy účastníky v řízení před soudem prvního stupně označené a okresním soudem neprovedené.

28. Žalovaná v odvolacím řízení vznesla námitku započtení své pohledávky na zaplacení smluvní pokuty za opožděné vyúčtování služeb. Odvolateli nelze přisvědčit, že by nebylo zřejmé, zda tento úkon je procesní obranou nebo vzájemným návrhem. Žalovaná výslovně uvádí, že jde o procesní obranu proti návrhu, a to pro případ, že soud uzná alespoň část pohledávky uplatněné žalobou za oprávněnou. Žalovaná přitom nepožaduje více, než co uplatnil žalobce. O vzájemný návrh ve smyslu § 98 věty prvé o. s. ř. se tudíž nejedná a jde jednoznačně o procesní obranu ve smyslu věty druhé téhož ustanovení.

29. Žalobci přitom nelze přisvědčit ani v tom, že by z konstantní soudní judikatury vyplývalo, že započtení znamená, že žalovaná uznává dluh, proti kterému svou pohledávku započítává. Nejvyšší soud naopak ve své ustálené judikatuře dospívá opakovaně k závěru, že v písemném jednostranném kompenzačním projevu bez výhrad není bez dalšího zahrnuto uznání hlavní pohledávky ve smyslu § 2053 nebo 2054 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod č. C 7508, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 69/2022). Vůle k uznání dluhu vůči žalobci v právním jednání, jímž žalovaná zápočet provedla, obsažena nebyla a z okolností případu, kdy zápočet byl činěn v době, kdy se žalovaná v tomto neskončeném řízení aktivně brání žalobou uplatněnému nároku, je zcela zřejmé, že zápočet ani nečinila s vůlí pohledávku žalobce, vůči níž zápočet provádí, uznat, nýbrž že zápočet činí pouze pro případ, že by se její obrana proti žalobou uplatněné pohledávce ukázala nedůvodnou.

30. Řízení před okresním soudem bylo řádně zkoncentrováno k okamžiku skončení prvního a jediného jednání před okresním soudem konaného dne 8. 7. 2025 (§ 118b o. s. ř.) a účastníkům se před vyhlášením napadeného rozsudku, k němuž došlo téhož dne, dostalo náležitého poučení o omezení skutkových a důkazních novot v odvolacím řízení ve smyslu § 119a o. s. ř. Je tudíž třeba posoudit, zda žalovaná vůbec může uplatnit započtení své pohledávky v odvolacím řízení a v kladném případě k jakým skutečnostem může odvolací soud při posouzení důvodnosti této námitky přihlížet.

31. Žalovaná se v tomto směru dovolává rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4182/2016, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 17992. Jeho závěry však byly částečně překonány rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 58/2021. I podle tohoto rozsudku však nadále platí, že žalovaný je oprávněn uplatnit v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, jako odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 písm. f) o. s. ř. skutečnost, že po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně učinil jednostranný hmotněprávní úkon směřující k započtení své pohledávky proti vymáhané pohledávce; to platí bez zřetele k tomu, že odvolací soud bude o této obraně žalovaného rozhodovat ve skutečnosti v jediné instanci. Dovolací soud v něm však odlišně od rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4182/2016 dovodil, že k takovému kompenzačnímu projevu soud může přihlédnout jen tehdy, nebrání-li posouzení jeho důvodnosti, že je (musí být) spojen s nepřípustným uplatněním těch skutečností, jež se týkají důvodu vzniku (pravosti), výše a splatnosti pohledávky žalovaného užité k započtení, jež nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo dokonce před podáním žaloby o zaplacení vymáhané pohledávky. Jinými slovy řečeno, takové námitce započtení nelze vyhovět, pokud posouzení důvodnosti započtení je spojeno s nepřípustným uplatněním dalších skutečností nebo důkazů (§ 205a, § 211a o. s. ř.).

32. V daném případě sice některé skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti námitky započtení nastaly (vznikly) již před vyhlášením rozhodnutí soudu prvního stupně (a před tím, než nastaly účinky koncentrace řízení, k čemuž došlo v týž okamžik, neboť přezkoumávaný rozsudek byl vyhlášen na konci prvního jednání ve věci), jde však o skutečností a důkazy, které také byly již za řízení před soudem prvního stupně uplatněny. Nejedná se tedy o skutkové a důkazní novoty ve smyslu § 205 a o. s. ř., k nimž by odvolací soud při svém rozhodování nemohl přihlížet. Další skutečnosti a důkazy, které jsou rovněž pro posouzení důvodnosti námitky započtení významné, pak nastaly až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, a tedy jde sice o novoty, avšak přípustné ve smyslu § 205a odst. f) o. s. ř.

33. Odvolací soud proto za použití § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval následující důkazy z nichž (nad rámec zjištění, která z nich učinil již okresní soud) zjistil následující pro právní posouzení věci rozhodné skutečnosti.

34. Z nájemní smlouvy uzavřené účastníky dne 8. 11. 2023 odvolací soud zjistil, že si strany dohodly, že vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu proběhne jednou za rok na základě reálných odečtů měřidel.

35. Z předžalobní výzvy k zaplacení ze dne 15. 4. 2025 doručené téhož dne žalobcem žalované odvolací soud zjistil, že součástí této výzvy bylo vyúčtování všech služeb za rok 2023 a elektřiny a plynu za rok 2024 celkovou částkou 12 847,50 Kč, na niž žalobce započetl žalovanou složenou jistotu ve výši 10 000 Kč s tím, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení zbylých 2 847,34 Kč a s tím, že si žalobce vyhrazuje právo vůči žalované uplatnit případné nároky související s dosud neprovedeným vyúčtováním služeb ze strany společenství vlastníků jednotek za rok 2024 vůči žalobci.

36. Odvolací soud dále za použití § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování o níže uvedené důkazy, které nastaly (vznikly) až po vyhlášení napadeného rozsudku [§ 118b odst. 1 věta poslední o. s. ř., § 205a písm. f) o. s. ř.], z nichž zjistil následující skutečnosti.

37. Z vyúčtování služeb ze dne 27. 8. 2025 (téhož dne doručeného žalované) odvolací soud zjistil, že jím žalobce opětovně (a jinak) vyúčtoval služby již vyúčtované dříve uvedeným vyúčtováním ze dne 15. 4. 2025 a nad jejich rámec pak další služby ve vyúčtování uvedené za období roku 2024 s nedoplatkem ve výši 5 449,15 Kč.

38. Z dopisu ze dne 14. 7. 2025 doručeného téhož dne odvolací soud zjistil, že jím žalovaná vyúčtovala žalobci pokutu za prodlení s vyúčtováním služeb za rok 2023 v délce trvání 440 dní počínajících dnem 1. 5. 2024 po 50 Kč ve výši 22 000 Kč a za prodlení s vyúčtováním služeb za rok 2024 v délce trvání 75 dní počínajících dnem 1. 5. 2025 po 50 Kč ve výši 3 750 Kč a vyzvala jej k jejímu zaplacení do 5 dnů. Ve vyjádření k odvolání pak žalovaná vznesla námitku započtení této smluvní pokuty.

39. Odvolací soud se s právním posouzením zjištěného skutkového stavu, jak jej učinil okresní soud, ztotožňuje toliko zčásti. Nicméně i při právním posouzení skutkového stavu, jaký tu je v době rozhodování odvolacího soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř.) při respektování omezení skutkových a důkazních novot v odvolacím řízení vedeném v systému neúplné apelace (vizte výše v odst. 31. a 32. tohoto odůvodnění), podle níže vyloženého právního názoru odvolacího soudu shledává odvolací soud rozhodnutí okresního soudu ve věci samé ve výsledku věcně správným.

40. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

41. Podle § 2 odst. 1 o. z. každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Podle odst. 2 téhož ustanovení výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

42. Podle § 3 odst. 3 o. z. soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva.

43. Podle § 6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle odst. 2 téhož ustanovení nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

44. Podle § 8 o. z. zneužití práva nepožívá právní ochrany.

45. Podle § 10 o. z. nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího.

46. Podle § 2201 o. z. se nájemní smlouvou pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.

47. Podle § 2205 o. z. nájemní smlouva pronajímatele zavazuje a) přenechat věc nájemci tak, aby ji mohl užívat k ujednanému nebo obvyklému účelu, b) udržovat věc v takovém stavu, aby mohla sloužit tomu užívání, pro které byla pronajata, c) zajistit nájemci nerušené užívání věci po dobu nájmu.

48. Podle § 2235 odst. 1 o. z. zavazuje-li nájemní smlouva pronajímatele přenechat nájemci k zajištění bytových potřeb nájemce a popřípadě i členů jeho domácnosti byt nebo dům, který je předmětem nájmu, nepřihlíží se k ujednáním zkracujícím nájemcova práva podle ustanovení tohoto pododdílu.

49. Podle § 2239 o. z. nepřihlíží se k ujednání ukládajícímu nájemci povinnost, která je vzhledem k okolnostem zjevně nepřiměřená.

50. Podle § 2242 odst. 1 o. z. není-li ujednána doba, kdy pronajímatel zpřístupní nájemci byt způsobilý k nastěhování a obývání, zpřístupní pronajímatel nájemci byt prvního dne měsíce následujícího po dni, kdy smlouva nabyla účinnosti. Byt je zpřístupněn, obdržel-li nájemce klíče a nebrání-li mu nic v přístupu do bytu.

51. Podle § 2244 odst. 1 o. z. není-li v ujednanou dobu byt způsobilý k nastěhování a obývání nebo je-li byt ve stavu, který neodpovídá sdělení pronajímatele, má nájemce právo odmítnout se nastěhovat. Nastěhuje-li se, má právo požadovat na pronajímateli splnění smlouvy; neučiní-li tak bez zbytečného odkladu, jeho právo zaniká.

52. Podle § 2245 o. z. využije-li nájemce právo nenastěhovat se do bytu, není povinen platit nájemné po dobu, co vada trvá. Nastěhuje-li se, má právo na přiměřenou slevu z nájemného, dokud pronajímatel vadu neodstraní; to platí i v případě podstatné vady v poskytování plnění spojeného nebo souvisícího s užíváním bytu.

53. Podle § 2246 odst. 1 o. z. strany ujednají nájemné pevnou částkou. Má se za to, že se nájemné sjednává za jeden měsíc.

54. Podle § 2247 odst. 1 o. z. strany si ujednají, která plnění spojená s užíváním bytu nebo s ním související služby zajistí pronajímatel; schází-li takové ujednání, použije se ustanovení odstavce 2. Podle odst. 2 citovaného ustanovení pronajímatel zajistí po dobu nájmu nezbytné služby. Má se za to, že nezbytnými službami jsou dodávky vody, odvoz a odvádění odpadních vod včetně čištění jímek, dodávky tepla, odvoz komunálního odpadu, osvětlení a úklid společných částí domu, zajištění příjmu rozhlasového a televizního vysílání, provoz a čištění komínů, případně provoz výtahu. Podle odst. 3 téhož stanovení způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.

55. Podle § 2292 o. z. nájemce odevzdá byt pronajímateli v den, kdy nájem končí. Byt je odevzdán, obdrží-li pronajímatel klíče a jinak mu nic nebrání v přístupu do bytu a v jeho užívání. Opustí-li nájemce byt takovým způsobem, že nájem lze bez jakýchkoli pochybností považovat za skončený, má se byt za odevzdaný ihned.

56. Podle § 7 odst. 1 o. z. není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období.

57. Podle § 8 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2022 na základě písemné žádosti příjemce služeb je poskytovatel služeb povinen nejpozději do 5 měsíců po skončení zúčtovacího období doložit příjemci služeb náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování podle tohoto zákona a umožnit příjemci služeb pořízení kopie podkladů. Podle odst. 2 téhož ustanovení případné námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování předloží příjemce služeb poskytovateli služeb neprodleně, nejpozději však do 30 dnů ode dne doručení vyúčtování, popřípadě doložení podkladů podle odstavce 1, příjemci služeb. Vyřízení uplatněných námitek musí být poskytovatelem služeb uskutečněno nejpozději do 30 dnů od doručení námitky.

58. Podle § 8 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb. v nyní (od 1. 1. 2023) účinném znění do 30 dnů od doručení vyúčtování může příjemce služeb písemně požádat poskytovatele služeb, aby příjemci služeb doložil náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování podle tohoto zákona a aby umožnil příjemci služeb pořízení kopie podkladů. Této žádosti poskytovatel služeb vyhoví do 30 dnů od jejího doručení. Podle odst. 2 téhož ustanovení případné námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování předloží příjemce služeb poskytovateli služeb do 30 dnů od doručení vyúčtování, popřípadě doložení podkladů podle odstavce 1. Nepředloží-li příjemce služeb námitky v této lhůtě, platí, že se způsobem a obsahem vyúčtování souhlasí. Včas uplatněné námitky musí poskytovatel služeb vyřídit do 30 dnů od jejich předložení.

59. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb. jestliže poskytovatel služeb nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost stanovenou tímto zákonem, zejména nesplní-li příjemce služeb povinnost oznámit změnu počtu osob, nebo nedoručí-li poskytovatel služeb včas vyúčtování nebo nesplní povinnosti spojené s právem příjemce služeb nahlížet do podkladů k vyúčtování a povinnosti spojené s vypořádáním námitek, je povinen zaplatit druhé straně pokutu, ledaže by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany. Podle odst. 2 téhož ustanovení výši pokuty poskytovatel služeb ujedná alespoň s dvoutřetinovou většinou nájemců v domě, nebo o ní rozhodne družstvo, anebo společenství. Ujednaná výše pokuty nesmí přesáhnout 50 Kč za každý započatý den prodlení. Nedojde-li k ujednání s nájemci nebo rozhodnutí družstva anebo společenství, činí výše pokuty 50 Kč za každý započatý den prodlení.

60. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

61. Podle § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

62. Podle § 89 o. s. ř. vzájemným návrhem je i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu.

63. Podle § 1958 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

64. Podle § 607 o. z. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.

65. Podle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle odst. 2 téhož ustanovení započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

66. Okresní soud dospěl ke správnému závěru že mezi žalobcem a žalovanou byla dne 8. 11. 2023 platně uzavřena smlouva o nájmu bytu na dobu určitou od 1. 12. 2023 do 30. 11. 2024. Mezi účastníky uzavřená nájemní smlouva obsahuje všechny podstatné náležitosti daného smluvního typu, jak plynou z výše citovaných ustanovení § 2201 o. z. ve spojení s § 2235 odst. 1 o. z. Smlouva obsahuje označení smluvních stran i vymezení pronajatého bytu; byla sjednána i výše nájemného a záloh na služby (§ 2246 odst. 1, § 2247 o. z.).

67. Jak rovněž správně uvedl již okresní soud, na základě této nájemní smlouvy vznikl nájemní poměr, který je dvoustranným právním vztahem zakládající práva a povinnosti obou smluvních stran. Žalobce byl, a to po celou dobu trvání nájmu, povinen přenechat byt žalované tak, aby jej mohla užívat k bydlení [§ 2205 písm. a) o. z.], byt jí zpřístupnit vydáním klíčů a zajistit, aby jí v přístupu do bytu a jeho užívání nic nebránilo [§ 2205 písm. c) o. z., § 2242 odst. 1 o. z.]. Žalovaná byla povinna platit sjednané nájemné (§ 2246 o. z.) a úhradu za služby (§ 2247).

68. Vzájemná práva a povinnosti účastníků tohoto nájemního vztahu je přitom třeba posuzovat se zřetelem k respektování principu ochrany slabší strany, jakožto jedné z obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva (§ 3 odst. 3 o. z.), který je principem ústavněprávního významu, jehož cílem je dosažení vyvážené pozice, tj. spravedlnosti, ekvity či rovnováhy zúčastněných zájmů. Již z povahy nájmu bytu je zřejmé, že slabší stranou tohoto dvoustranného vztahu je nájemce bytu. To je akcentováno ve výslovné právní úpravě (srov. citovaná ustanovení § 2235 odst. 1 in fine o. z. a § 2239 o. z. zakládající nicotnost ujednání účastníků tohoto právního vztahu, jež jsou ve vztahu k nájemci nepřiměřená nebo zkracující) a v poměrech projednávané věci ještě zvýrazňováno konkrétními skutkovými okolnostmi, kdy zatímco žalobce je osobou, která pronajímá vícero bytových jednotek za účelem dosažení zisku (jak žalobce výslovně uvedl ve vyjádření adresovaném insolvenční správkyni žalované ze dne 21. 8. 2024). Naproti tomu žalovaná uzavírala nájemní smlouvu jako matka nezletilých dětí na rodičovské dovolené (což bylo žalobci známo, jak plyne z jím předložené konverzace přes Viber s jeho matkou) v tíživé osobní situaci (v době probíhajícího oddlužení) za účelem zajištění bydlení, tedy k uspokojení základní lidské potřeby své a svých nezletilých dětí.

69. I s ohledem na tyto okolnosti se odvolací soud s okresním soudem ztotožňuje v závěru, že žalovaná byla sjednané nájemné povinna žalobci hradit pouze do 7. 2. 2023. Jak správě a s přiléhavým odkazem na ustálenou soudní judikaturu dovodil okresní soud, samotné odevzdání bytu žalobci (prostřednictvím jeho matky) dne 8. 11. 2023 neznamenalo ukončení nájmu za situace, kdy ani jeden z účastníků nájem jednostranně nevypověděl a ani se vzájemně nedohodli na jeho skončení (v podrobnostech v tomto směru odvolací soud odkazuje na odst. 30 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku okresního soudu). Z toho ovšem plyne nejen to, že žalovaná byla nadále povinna hradit sjednané nájemné, ale i to že žalobce byl nadále povinen – pokud o to žalovaná projeví zájem – zajistit žalované zpřístupnění bytu vydáním klíčů od něho (§ 2242 odst. 1 o. z.) a jeho další nerušené užívání [§ 2205 písm. c) o. z.].

70. Samotné předání klíčů od bytu žalobci prostřednictvím jeho matky přitom nelze považovat za projev vůle, jímž by se žalovaná předem vzdala práva byt po další dobu trvání nájemního vztahu užívat. Takovýto důsledek nelze dovodit ani z ustanovení § 2292 o. z., neboť jak rovněž správně dovodil okresní soud, toto ustanovení se uplatní až po skončení nájmu v tom smyslu, že zakládá domněnku odevzdání bytu ihned k okamžiku skončení nájmu za situace, kdy nájemce opustí byt takovým způsobem, že nájem lze bez jakýchkoli pochybností považovat za skončený. Smyslem tohoto ustanovení je tedy ochrana nájemce spočívající v tom, že po skončení nájmu takto opuštěného bytu nemusí platit další úhrady za jeho užívání. V daném případě však z důvodů již uvedených nájem okamžikem předání klíčů od bytu žalovanou žalobci za skončený považovat nelze, a to právě proto, že k tomuto předání došlo, aniž kterákoli ze stran nájem vypověděla a aniž se strany na skončení nájmu dohodly. Je přitom nade vši pochybnost, že žalovaná vůli nadále platit až do 30. 11. 2024 sjednané nájemné, aniž by byt užívala, vůbec neměla. Jak plyne z výsledků dokazování, zejména z e-mailové komunikace mezi žalobce a žalovanou, žalovaná při odevzdání bytu žalobci vycházela z toho, že mezi účastníky dojde k dohodě o skončení nájmu ke dni vrácení klíčů od něho. K této dohodě však nedošlo a žalobce začal požadovat nájemné i za další dobu trvání nájmu. Na to žalovaná zcela logicky reagovala dne 7. 2. 2024 žádostí o vrácení klíčů od bytu a umožnění jeho užívání až do skončení sjednané doby nájmu s tím, že má-li mít nadále povinnost nájemné platit, chce byt užívat. To žalobce kategoricky odmítl, a to ponižujícím způsobem zcela vybočujícím z obecně přijímaných zásad slušnosti (jichž se žalobce v tomto řízení dovolává), kdy žalovanou mj. nazval „ubožákem z adresa“ (což je Anonymizováno vyloučená lokalita), který „má nárok leda tak na slyšení před trestním soudem“. Nadto žalobce dnem 7. 2. 2024 byt předal dalšímu nájemci, čímž založil překážku znemožňující mu splnění své povinnosti pronajímatel vůči žalované jako nájemkyni splnit, když nepodmíněné užívání celého bytu jiným nájemcem (za situace kdy nejde o společný nájem bytu) založilo překážku v užívání bytu žalovanou.

71. Odvolací soud přitom přisvědčuje okresnímu soudu, že – při respektování již zdůrazněného principu ochrany slabší strany – je třeba další práva a povinnosti stran po datu 7. 2. 2024 posoudit (za použití § 10 o. z.) obdobně podle § 2245 o. z. Byť toto ustanovení míří na faktické (kvalitativní) vady předmětu nájmu, pro něž je byt nezpůsobilý k nastěhování nebo obývání, ve svém důsledku pro nájemce jde o situaci obdobnou tomu, kdy sice (objektivně posuzováno) byt způsobilý k užívání je, avšak jeho užívání je pronajímatelem nájemci přes jeho žádost výslovně odepřeno a navíc mu brání skutečnost, že byt je v celém rozsahu a neomezeně užíván jiným nájemcem, kterému jej do užívání předal pronajímatel. Odvolací soud se soudem prvního stupně ztotožňuje s tím, že projev vůle žalované spočívající v odmítnutí placení nájemného z důvodu, že jí pronajímatel neumožňuje užívání bytu, je třeba považovat za uplatnění slevy na nájemném ve výši 100 % po dobu, kdy je užívání bytu takto znemožněno. Za podstatné však považuje, že daná situace nemá být posuzována – jak to učinil okresní soud – podle věty druhé § 2245, která předpokládá uplatnění slevy na nájemném. Tato věta totiž upravuje situace, kdy se do bytu nájemce, přes jeho nezpůsobilost nastěhuje a užívá jej. V projednávaném případě se však žalovaná do bytu již nenastěhovala, a to jen a právě proto, že jí to bylo žalobcem odepřeno a znemožněno. Uplatní se tedy věta prvá citovaného ustanovení, podle níž využije-li nájemce právo nenastěhovat se do bytu, není povinen platit nájemné po dobu, co vada trvá, a to za užití argumentu a fortiori. Jestliže nájemce nemá povinnost platit nájemné za situace, kdy vada umožňuje užívání bytu, byť nikoli ve sjednané kvalitě a nájemce této možnosti využije, tím spíše nemůže být povinen platit nájemné v případě, že – jak je tomu v projednávané věci – mu je užívání bytu z příčin na straně pronajímatele zcela znemožněno.

72. K námitce žalobce, v níž se dovolává dobrých mravů, je pak třeba dodat, že nájemné není úplatou za uzavření nájemní smlouvy, nýbrž jde o platbu, za niž se nájemci dostává protiplnění v podobě možnosti užívat cizí věc (zde byt). Požadavek žalobce na hrazení nájemného za dobu, kdy žalované užívání bytu odepřel a nadto jeho dalším pronájmem třetí osobě získal právo na nájemné za tutéž dobu od této třetí osoby, zjevně neobstojí ani z hlediska mravního (§ 2 odst. 2 o. z.).

73. Pokud jde o úhradu za služby, není pochyb o tom, že okamžikem, kdy byl žalobce povinen tyto služby žalované vyúčtovat, již nemá nárok na sjednané zálohy ale na nedoplatek vyplývající z vyúčtování těchto služeb. Účastníci si dohodli, že toto vyúčtování bude probíhat jednou za rok, přičemž z návaznosti na způsob a periodicitu vyúčtování služeb žalobci ze strany společenství vlastníků jednotek je zřejmé, že tím mínili období kalendářního roku. Žalobce tak byl povinen služby za kalendářní rok 2023 (tj. za zúčtovací období končící dnem 31. 12. 2023) žalované vyúčtovat do 30. 4. 2024 (§ 7 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb.) a za kalendářní rok 2024 do 30. 4. 2025 (§ 7 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb.). Není sporu o tom, že žalobce doručil vyúčtování služeb za rok 2023 a elektřiny a plynu i za rok 2024 (resp. tu jeho část, po kterou tyto služby žalovaná čerpala), dne 15. 4. 2025 a vyúčtování zbylých služeb za rok 2024 až za odvolacího řízení, dne 27. 8. 2025.

74. Okresní soud přitom pochybil, pokud k vyúčtování služeb provedenému žalobcem s odkazem na jeho nedostatky nepřihlížel, potažmo s ním nespojoval zamýšlené účinky. Takovýto závěr totiž okresní soud dovodil ze soudní judikatury vztahující se k výše citované právní úpravě (§ 8 zák. č. 67/2013 Sb.) účinné do 31. 12. 2022, která na projednávaný případ nedopadá. V projednávané věci totiž jde o vyúčtování služeb za dobu od 1. 1. 2023, a tedy za dobu, kdy dotčené ustanovení doznalo změn, pro které se okresním soudem citovaná soudní rozhodnutí nejsou na tuto právní úpravu použitelná. Jak dovodil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2198/2024 (dostupném prostřednictvím internetu na www.nsoud.cz), současné znění § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 67/2013 Sb. je třeba vyložit tak, že příjemce služeb je povinen vznést námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování do 30 dnů od jeho doručení, případně do 30 dnů od doložení podkladů pro vyúčtování, jinak se má za to, že s vyúčtováním souhlasí, tedy nastává fikce, že vyúčtování je řádné. I když důvodová zpráva o tom mlčí, lze předpokládat, že úmyslem zákonodárce bylo předejít tomu, aby se spory o správnost (řádnost) vyúčtování vedly „do nekonečna“, obvykle v souvislosti se soudním řízením o zaplacení nedoplatku (přeplatku) z vyúčtování. Sama žalovaná potvrdila, že námitky proti žádnému z uvedených vyúčtování nevznesla (nesprávně je považujíce za „neřádná“, a tedy bez právních účinků). U obou vyúčtování tak, bez ohledu na jejich případné nedostatky, nastala fikce, že jde o vyúčtování řádná. Proto na základě vyúčtování doručeného žalované dne 15. 4. 2025 vznikla žalované, bez ohledu na opožděné zpochybňování jeho správnosti a úplnosti, povinnost uhradit žalobci (kterému na zálohách nezaplatila ničeho) vyúčtovanou úhradu za veškeré služby poskytnuté jí v roce 2023 a za elektřinu a plyn dodané jí v roce 2024 celkem 12 847 Kč. Na tuto částku žalobce důvodně a účinně započetl složenou jistotu 10 000 Kč (§ 1982 o. z.), a proto žalovaná ke dni podání žaloby na službách dlužila žalobci na tomto nároku požadovaných 2 847,34 Kč. Pohledávka na vrácení uvedené jistoty zápočtem zanikla a žalovaná ji již účinně nemohla započíst vůči požadovanému nájemnému. Pokud z dalšího vyúčtování, jež žalobce učinil v srpnu 2025 plyne další nedoplatek na službách (za rok 2025, v rozsahu, v němž nebyly vyúčtovány v předchozím vyúčtování z 15. 4. 2025), pak žalobce o tuto částku žalobu nerozšířil a není předmětem řízení v projednávané věci.

75. Žalobci tak vznikl nárok na zaplacení nájemného za dobu od počátku nájmu, tj. od 1. 12. 2023, do 7. 2. 2024 v okresním soudem správně vypočtené výši 35 311 Kč (16 000 Kč za prosinec 2023, 16 000 Kč za leden 2024 a 3 311 Kč za poměrnou část února 2024) a nedoplatek na službách ve výši (po žalobcem účinně provedeném započtení) 2 847,34. Celkem tedy 38 158,34 Kč s příslušenstvím. Již pravomocným výrokem I. napadeného rozsudku bylo žalobě vyhověno co do 25 311 Kč s 12 % ročním úrokem z prodlení z této částky od 16. 4. 2025. Žaloba by tak byla důvodná co do dalších 12 847,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % z této částky ročně od 16. 4. 2025 do zaplacení.

76. Je však třeba se ve vztahu k této částce dále zabývat namítaným započtením pohledávky z titulu pokuty za prodlení s oběma vyúčtováními. Jak plyne z již řečeného, v prodlení s vyúčtováním služeb za rok 2023 byl žalobce od 1. 5. 2024 do 15. 4. 2025, tj. 350 dnů, za něž žalované náleží pokuta dle § 13 zák. č. 67/2013 Sb. po 50 Kč, což činí 17 500 Kč, v prodlení s vyúčtováním služeb za rok 2025 byl žalobce od 1. 5. 2025 do 15. 7. 2025 (za další období pokuta k zápočtu uplatněna nebyla), tj. 75 dnů, za něž žalované náleží pokuta dle § 13 zák. č. 67/2013 Sb. po 50 Kč, což činí 3 750 Kč. Celkem tak žalovaná důvodně uplatnila k započtení pokutu ve výši 21 250 Kč.

77. Uvedená částka pokrývá jak dlužnou jistinu ve výši 12 847,34 Kč, tak požadované úroky z prodlení. K zániku pohledávky započtením tu dochází k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení. Tento okamžik je třeba určit tak, že k němu existuje pasivně započítávaná pohledávka (zde pohledávka žalobce) a je splatná aktivně započítávaná pohledávka (zde pohledávka žalované). Tento okamžik nastal dne 21. 7. 2025 na základě výzvy k zaplacení pokuty ze dne 14. 7. 2025 doručené téhož dne žalovanému uplynutím tam stanovené 5denní lhůty k plnění, jež odpovídá zákonem vymezené lhůtě „bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). Poslední den této lhůty připadl na sobotu 19. 7. 2025, proto je posledním dnem pondělí 21. 7. 2025 (§ 607 o. z.). Prodlení se zaplacením částky 12 847,34 Kč trvalo až do 21. 7. 2025, kdy započtením zanikla. Požadovaný 12 % roční úrok z prodlení z uvedené částky za období od 16. 4. 2025 do 21. 7. 2025, tj. za 97 dnů, činí 409,70 Kč (12 847,34 x 0,12 : 365 x 97). To spolu s jistinou dělá 13 257,04 Kč (12 847,34 + 409,70). Namítaným započtením tudíž zanikla celá důvodně požadovaná žalobcova pohledávka, když 21 250 Kč > 13 257,04 Kč.

78. Nedůvodnou přitom odvolací soud shledává námitku, že uplatněná pokuta je zneužitím práva, které ve smyslu § 8 o. z. nepožívá právní ochrany. Jak dovodil Nejvyšší soud v žalobcem citovaném rozsudku 13. 3. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1835/2023, požadavek příjemce služeb na řádné vyúčtování podle § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. může být v rozporu s dobrými mravy či zjevným zneužitím práva, které nepožívá ochrany, jen ve zcela výjimečných případech, a to v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do obecného principu, že každé zálohové plnění je třeba vyúčtovat. Nejvyšší soud sice jako příklady, kdy by bylo možno o takovémto závěru uvažovat, uvádí případy, kdy pronajímatel po nájemci ani žádné zálohy nepožadoval, absenci vyúčtování nezavinil. Zdůraznil však, že závěr, že je tento zásah na místě, se vždy musí odvíjet od důkladného posouzení individuálních okolností každého jednotlivého případu. Právě tyto konkrétní okolnosti projednávaného případu však takovému závěru nesvědčí. Žalovaná sice vskutku na sjednaných zálohách na služby ničeho nezaplatila. Stalo se tak ovšem za situace, kdy po převážnou dobu trvání nájmu z příčin na straně žalobce jakožto pronajímatele (v podrobnostech vizte výše) nemohla byt užívat. Při sjednané výši záloh přitom bylo zřejmé, že pokud by zálohy platila, s ohledem na nemožnost tyto služby využívat by měla výrazný přeplatek, kterým by žalobce de facto bezúročně úvěrovala. Bylo proto v jejím oprávněném zájmu, aby žalobce vyúčtování služeb provedl včas, aby tak měla co nejdříve podklad pro úhradu dluhu na službách skutečně spotřebovaných. Na doručená vyúčtování pak nereagovala zaplacením nedoplatku proto, že se mylně domnívala, že s nikoli řádným vyúčtováním nejsou zamýšlené důsledky spojeny. Byl to přitom žalobce, který služby žalované včas vyúčtovat měl a mohl, a tedy prodlení s vyúčtováním zavinil, a není proto důvodu, aby nenesl důsledky takového prodlení, a tedy své liknavosti.

79. Z vyložených důvodů je napadený rozsudek v jeho zamítavém výroku ve věci samé ve výsledku věcně správný a jako takový jej odvolací podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

80. Věcně správným shledal odvolací soud přezkoumávaný rozsudek i v jeho nákladovém výroku, a proto jej i v něm potvrdil. Odvolateli totiž nelze přisvědčit, že by při určení poměru a úspěchu a neúspěchu účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. měla být žalované přičítána k tíži ta část zamítnutí žaloby, k němuž došlo v důsledku započtení učiněnému až po podání žaloby. Princip zavinění, jehož se žalobce dovolává, by se totiž uplatnil toliko v případě, kdy by žalobce na námitku započtení reagoval částečným zpětvzetím žaloby. Pak by se totiž o nákladech řízení rozhodovalo nikoli podle § 142 o. s. ř., nýbrž podle § 146 odst. 2 o. s. ř. a bylo by možno dojít k závěru, že důvodně podaná žaloba byla částečně vzata zpět pro chování žalované (započtení, které má obdobné účinky jako splnění dluhu, učiněné po podání žaloby) a v tomto rozsahu by procesní zavinění zastavení řízení vskutku leželo na straně žalované. Jestliže však žalobce na námitku započtení takto, tj. zpětvzetím žaloby v rozsahu namítaného započtení, nereagoval, pak se uvedený princip zavinění neuplatní, neboť rozhodováno je podle jiného ustanovení, a to podle ustanovení § 142 o. s. ř., které není založeno na principu zavinění, ale na úspěchu ve věci (otázce, zda a v jakém rozsahu bylo žalobě vyhověno). Tento úspěch je třeba, jak správně učinil okresní soud, posuzovat poměrem části žalobou uplatněného nároku, v níž bylo žalobě vyhověno, ve vztahu k té jeho části, v níž byla žaloba zamítnuta, a to bez ohledu na to, zda byla žaloba nedůvodná od počátku, nebo sice v době podání žaloby důvodná byla, avšak její nedůvodnost vyvstala až na základě skutečností, k nimž došlo po podání žaloby. Žalobce totiž měl možnost těmto důsledkům zabránit právě (částečným) zpětvzetím žaloby. Pokud na námitku započtení takto nereagoval, a proto byla jeho žaloba částečně zamítnuta, jde to k jeho tíži. Z těchto hledisek stanovil okresní soud poměr úspěchu a neúspěchu stran sporu správně, a jelikož je rozsudek ve věci samé potvrzován, na tomto poměru se rozhodnutím odvolacího soudu nic nemění. Pochybení neshledal odvolací soud ani v tom, jak okresní soud určil výši nákladů účelně vynaložených žalovanou k bránění jejího práva, a jelikož jeho nesprávnost žalobce zvlášť nenamítá, odvolací soud v tomto směru na odůvodnění napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje.

81. V odvolacím řízení byla zcela úspěšnou účastnicí řízení žalovaná, a proto jí odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. přiznal vůči neúspěšnému žalobci plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Přiznané náklady řízení ve výši 16 700 Kč představují náklady právního zastoupení žalované v odvolacím řízení sestávající z odměny advokátky za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po 7 900 Kč dle § 7 bodu 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d), g) a. t. a dvě paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 3 a. t. Pokud žalovaná nad to účtuje odměnu a náhradu hotových výdajů za další úkon právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení, pak je nutno dodat, že zástupkyně žalované převzala a připravila zastoupení žalované již v řízení před soudem prvního stupně, o náklad odvolacího řízení se již proto nejedná. Nadto tento úkon byl zahrnut do nákladů řízení, jejichž náhrada byla žalované přiznána v rámci tímto rozhodnutím odvolacího soudu též potvrzovaného výroku III. přezkoumávaného rozsudku (vizte odst. 45. jeho odůvodnění).

82. Lhůtu k plnění stanovil odvolací soud jako základní třídenní počítanou od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř., část věty před středníkem), neboť neshledal žádné okolnosti případu, jež by odůvodňovaly stanovení lhůty delší nebo povolení splátek. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V části týkající se výroku o nákladech řízení však proti němu dovolání přípustné není. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.