14 Co 375/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Pekáče a soudkyň Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Jany Havlové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o povolení nezbytné cesty, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. 2. 2024, č. j. 14 C 357/2022-62,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce , Jméno advokáta B, .

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně (dále jen „okresní soud“ či „soud prvého stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud vlastníkovi pozemku p. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je budova č. p. , Anonymizováno, , a pozemku p. č. , hodnota, , vše v katastrálním území , adresa, , povolil nezbytnou cestu jako služebnost, které odpovídá právo chůze a jízdy po části pozemku (zaměřené geometrickým plánem) p. č. st. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, (výrok I.), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 14 302,74 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. , hodnota, a pozemku p. č. st. , Anonymizováno, , na kterém se nachází rodinný dům č. p. , Anonymizováno, , vše v katastrálním území a obci , adresa, . Žalovaná je vlastníkem pozemku p. č. , hodnota, a pozemku p. č. st. , Anonymizováno, , na kterém se nachází , Anonymizováno, , Anonymizováno, , vše v katastrálním území a obci , adresa, . Pozemek žalované p. č. st. , Anonymizováno, je z větší části zastavěn rodinným domem žalované, zbývající nezastavěná část v zásadě tvoří spornou cestu mezi domy obou účastníků (dále jen „sporná část pozemku“). Z ní má žalobkyně vstup do svého domu a jedině zde může parkovat automobil. Žalobce má přes spornou část pozemku jediný přístup do svého domu i na k němu přilehlý pozemek. Sporná část pozemku je natolik úzká, že v případě, kdy v ní bude parkovat automobil, druhý již neprojede. Rozhodnutím Magistrátu města , adresa, ze dne , datum, , dosud nepravomocným, bylo rozhodnuto o tom, že na sporné části pozemku se nenachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu ust. § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Rozhodnutím ze dne , datum, byly žalobci povoleny stavební úpravy přízemí objektu č. p. , Anonymizováno, , v jejichž rámci byl přemístěn vstup (nikoliv vjezd) do objektu z , adresa, do protilehlé části (jihovýchodního rohu) domu žalobce č. p. , Anonymizováno, .

3. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl okresní soud k závěru, že žalobci nezbytnou cestu přes pozemek žalované povolit nelze. Nezbytnou cestu odpovídající služebnosti práva jízdy nepovolil z důvodů uvedených v § 1032 odst. 1 písm. a) a c) zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále jen „o. z.“). Sporná část pozemku je objektivně velmi úzká, pročež v případě povolení služebnosti práva jízdy tak, aby přes ní žalobce mohl jezdit vozidlem, by nebylo možno ji užívat k žádnému jinému účelu, žalované by ve vztahu k ní zbylo pouze holé vlastnictví (nuda proprietas), sama by ztratila možnost parkovat zde automobil, přičemž jinou možnost na svém pozemku nemá. Okresní soud proto dospěl k závěru, že škoda na nemovité věci žalované by tak výrazně převýšila zřejmou výhodu nezbytné cesty ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. a) o. z. Za hlavní důvod pro nepovolení práva jízdy okresní soud považuje důvod uvedený v ust. § 1032 odst. 1 písm. c) o. z., neboť má za to, že nezbytná cesta odpovídající služebnosti práva jízdy (nikoliv chůze) je žádána jen za účelem pohodlnějšího spojení. Dům žalobce sousedí s veřejnou komunikací (, Anonymizováno, ), pročež by právo jízdy sloužilo toliko pro zvýšení jeho pohodlí a komfortu s parkováním (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004). Dále okresní soud poukázal na to, že v případě potřeby provedení nutných oprav, údržby či úkonů souvisejících s hospodařením s nemovitostí žalobce (závoz uhlí, dřeva, vyvezení septiku atd.), je žalovaná povinna umožnit mu na jeho pozemek jednorázový (ad hoc) přístup dle ust. § 1021 o. z., aniž by k tomu bylo třeba povolení nezbytné cesty. Nezbytnou cestu odpovídající služebnosti práva chůze okresní soud nepovolil proto, že žalobce měl do svého domu přímý přístup z veřejné komunikace, a to , Anonymizováno, , z níž byl hlavní vstup do domu, a v rámci rekonstrukce prováděné v roce 1987 tento vstup zazdil a zřídil si nový na opačné straně domu, čímž si sám způsobil nedostatek přístupu ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Okolnost, že žalobce spornou část pozemku dle jeho tvrzení užíval několik desítek let není dle okresního soudu pro povolení nezbytné cesty významná (na rozdíl například od posouzení případného vydržení). Proto okresní soud zamítl pro nadbytečnost navrhovaný výslech svědkyně , Anonymizováno, , jejíž svědeckou výpovědí chtěl toto tvrzení žalobce prokazovat.

4. Vycházeje z úspěchu žalované ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), uložil žalobci, aby jí zaplatil náhradu nákladů řízení (v odůvodnění okresní soud uvedl, že náhradu přiznal žalobci, jde však o zjevnou nesprávnost), jež sestávají z nákladů zastoupení advokátem, jejichž výši určil v souladu s příslušnými ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.“).

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, jímž se domáhá jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresnímu soudu vytýká, že se ve vztahu k požadavku na právo průjezdu přes sporný pozemek nezabýval tím, zda žalovaná reálně pozemek užívá či užívala, resp. má potřebu užívat k účelům, které by kolidovaly s právem průjezdu k jeho nemovitosti. Zdůraznil, že žalovaná užívání pozemku v žádaném rozsahu po dobu několika desítek let akceptovala, sporná část pozemku byla jako příjezdová cesta k domu žalobce užívána od nepaměti, garáže užívané k parkování automobilů se na jeho pozemku nacházely již před desítkami let. Z toho dovozuje svoji dobrou víru v to, že je oprávněn sporný pozemek užívat. Okresnímu soudu dále vytýká, že zamítl důkaz výslechem svědkyně – sousedky , Anonymizováno, , která právě k tomu tvrzení měla vypovídat. Zdůraznil, že v jeho případě nejde o zajištění pohodlnějšího přístupu, ale o elementární přístup k jeho nemovitostem, který má též vliv na jejich hodnotu. Průjezd přes sporný pozemek je jedinou možností přístupu k jeho nemovitostem. Přístup je třeba též za účelem příjezdu složek integrovaného záchranného systému. Ve vztahu k průchodu přes sporný pozemek vytýká okresnímu soudu nedostatečně zjištěný skutkový stav. Má za to, že nepostačuje pouhé zjištění, že před 35 lety přesunul vchod do domu. Poukázal na skutečnost, že k uvedené stavební úpravě získal stavební povolení, které se otázkou přístupu do domu zabývalo. Okresní soud tento veřejnoprávní aspekt nikterak nezkoumal. Opět poukázal na dlouhou dobu, po kterou žalovaná užívání sporného pozemku akceptovala. K prokázání tvrzení o tom, že při všech stavebních úpravách postupoval podle zákona, označil důkaz stavebním povolením z roku 1987, na základě kterého došlo k přesunu vchodu do jeho domu, a stavebním povolením z roku 2000, kterým mu byly povoleny další stavební úpravy domu a němž se konstatuje, že přístup k domu je zajištěn stávající prolukou mezi domy. Tento závěr stavebního úřadu byl znám též žalované, která byla účastníkem stavebního řízení. Z popsaných důvodů má za to, že napadený rozsudek je nesprávný a nespravedlivý. Žalovanou tvrzená možnost přístupu a příjezdu z druhé strany jeho domu je z kapacitních důvodů nevhodná, navíc tento prostor na základě smlouvy s vlastníkem dlouhodobě užívá třetí osoba, která poměry mezi účastníky není dotčena. K prokázání dlouhodobosti užívání sporné části pozemku označil důkaz fotografiemi dotčeného prostoru a přilehlých garáží a potvrzením o úhradě domovní daně z roku 1979.

6. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Zdůraznila, že žalobce si nedostatek přístupu do domu způsobil vlastním jednáním, které jí nelze klást k tíži tím způsobem, že by v jeho důsledku byla omezena v užívání vlastní nemovitosti. Pokud by bylo žalobě vyhověno, byla by v užívání sporné části pozemku značně omezena. Žalobci vytýká, že se nepokusil zajistit si jiný přístup ke svým nemovitostem, když vedle nemovitostí žalobce se nachází obecní pozemek, který není využíván a samo město , adresa, vyjádřilo v minulosti ochotu s žalobcem o zřízení služebnosti jednat. Při jednání doplnila, že spornou část pozemku potřebuje, aby zde mohla parkovat její dcera a i s ohledem na , podezřelý výraz, , který je , Anonymizováno, , v současné době k , podezřelý výraz, . Dále uvedla, že nebyla účastníkem řízení, v němž bylo žalobci povoleno přesunutí vchodu, a v tomto řízení ani nebylo jednáno o jejím pozemku. Má za to, že současné užívání sporné části pozemku oběma účastníky není možné.

7. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění, dále jen „o. s. ř.“), bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 201 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a 212a o. s. ř. napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející řízení, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Okresní soud dostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku v § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť uvedl, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů, jak se k věci vyjádřila žalovaná, vyložil, z jakých skutkových zjištění vycházel, z jakých důkazů tato zjištění učinil, proč z některých důkazů žádná skutková zjištění nečinil a proč neprovedl důkaz výslechem svědkyně , Anonymizováno, , jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak věc posoudil po právní stránce. Napadené rozhodnutí proto je přezkoumatelné a není důvodu jej rušit podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.

9. Okresní soud řízení nezatížil vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami, které by mohly mít za následek vydání nesprávného rozhodnutí věci a jež by nebylo možno napravit v odvolacím řízení, a proto zde nebylo důvodu pro zrušení rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

10. Okresní soud z provedených důkazů učinil skutková zjištění odpovídající jejich obsahu, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, pročež odvolací soud z těchto zjištění, shora uvedených, vycházel.

11. Navrhoval-li žalobce v odvolání provedení důkazu stavebním povolením z roku 1987, důkaz jím byl již proveden okresním soudem a odvolací soud neshledal důvody pro zopakovaní tohoto důkazu, neboť zjištění o tom, že tímto rozhodnutím měl být povolen přesun vchodu do domu žalobce, již učinil okresní soud, byť z jiného důkazu, a tvrzení, že žalobce postupoval v souladu s označeným stavebním povolením, je pro posouzení věci bez významu (viz níže). Pokud jde o návrhy na provedení důkazu stavebním povolením z roku 2000, historickými fotografiemi dotčeného prostoru, potvrzením o úhradě domovní daně z roku 1979, jde o důkazy, které v odvolacím řízení již nelze provést. Žalobce je totiž mohl označit již před vyhlášením napadeného rozsudku, pročež byly uplatněny v rozporu s omezením skutkových a důkazních novot v odvolacím řízení plynoucím z ust. § 205a o. s. ř., přičemž o tomto omezení byli účastníci před vyhlášením napadeného rozsudku okresním soudem podle § 119a odst. 1 o. s. ř. poučeni. Nadto tvrzení, jež jimi měla být prokazována, tedy dlouhodobost užívání sporné části pozemku žalobcem či jeho právními předchůdci, nejsou významná pro rozhodnutí ve věci, jak opět vyplyne z níže uvedeného.

12. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

13. Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

14. Podle § 1032 odst. 1 o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.

15. Okresní soud se správně, na základě procesní obrany žalované, zabýval tím, zda zřízení nezbytné cesty nebrání některá z okolností uvedených v § 1032 odst. 1 písm. a) – c) o. z. a dospěl ke správnému závěru, že povolení nezbytné cesty ve formě služebnosti jízdy brání okolnost, že jejím povolením by, s ohledem na rozměry sporné části pozemku, žalované zůstalo v podstatě toliko tzv. holé vlastnictví, zatížena by musela být celá nezastavěná část pozemku žalované p. č. st. 322, kdy žalovaná by pozemek nemohla využívat žádným jiným způsobem, než jako přístupovou cestu do svého domu, nemohla by si zde ani zaparkovat automobil. Vznikl, by tedy stav, kdy žalobce by měl právo průjezdu přes spornou část pozemku p. č. st. 322 tak, aby mohl parkovat na vlastním pozemku a žalovaná by možnost parkovat na vlastním pozemku ztratila. Skutečnost, zda a v jakém rozsahu žalovaná aktuálně pozemek k parkování užívá, není podstatná, rozhodující je, že by jí zřízením nezbytné cesty byla tato možnost odejmuta, přičemž občanský zákoník nepočítá jako s důvodem zrušení nebytné cesty změnu poměrů na straně vlastníka povinného pozemku (viz § 1034 o. z.). Ustanovení § 1299 odst. 2 o. z. o zániku služebnosti v důsledku trvalé změny poměrů pak nelze na nezbytnou cestu zřízenou rozhodnutím soudu aplikovat (viz SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal, HAVLÍK, David. § 1034 [Zrušení nezbytné cesty soudem]. In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 214.). Již jen z uvedeného je zřejmé, že je závěr okresního soudu o tom, že škoda vzniklá na pozemku žalované by výrazně převýšila zřejmou výhodu nezbytné cesty ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. a) o. z., je správný, včetně závěru o tom, že tato okolnost brání povolení nezbytné cesty odpovídající služebnosti jízdy.

16. Odvolací soud souhlasí též se závěrem okresního soudu, že řízení nezbytné cesty odpovídající služebnosti chůze, brání skutečnost, že se žalobce o přímé spojení jeho nemovitostí s veřejnou komunikací připravil vlastním, úmyslným jednáním, neboť přesunul vchod do svého domu z , Anonymizováno, , tedy veřejné komunikace, na druhou stranu domu. Žalobce přitom v řízení ani netvrdil, že by se předtím pokusil opatřit si užívací titul ke sporné části pozemku žalované, který by mu přístup do domu po přesunu vchodu zajistil. Skutečnost, že ke stavebním úpravám spočívajícím mj. v přesunu vchodu bylo vydáno stavební povolení, je nevýznamná, neboť ani kolaudační rozhodnutí, natož stavební povolení, v žádném případě nemůže založit právo užívat cizí pozemek, to pouze konstatuje, že zamýšlená stavba je v souladu s veřejnoprávními předpisy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2432/2016). Zbavení se přístupu k nemovitosti vlastním, úmyslným jednáním, tedy jednáním, jehož následkem je ztráta přístupu do nemovitosti z veřejné komunikace, Nejvyšší soud ve své judikatuře považuje za typické pro naplnění hypotézy normy uvedené v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3363/2023) s tím, že jde o jednání svědčící o lehkomyslném přístupu osoby k plnění jejích povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti této osoby k zájmům jiných osob (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, uveřejněný pod číslem 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

17. Odvolací soud souhlasí též se závěrem okresního soudu o tom, že není významná tvrzená dlouhodobost užívání pozemku žalované. Ta by mohla mít význam při posuzování, zda nedošlo k vydržení práva, stejně jako tvrzení, že byl žalobce uživatelem v dobré víře, kterou odvozuje od dlouhodobé tolerance užívání pozemku žalovanou a z toho, že mu přesun vchodu do domu povolil stavební úřad (k tomu viz výše). K případné dobré víře odvolací soud na okraj (bez významu pro rozhodnutí této věci) poukazuje na odpověď , Anonymizováno, otci žalované z , datum, , kterou byl okresním soudem proveden důkaz, z jejíhož obsahu se podává, že již v té době mělo docházet k, v odpovědi blíže neurčeným, neoprávněným zásahům do práva osobního užívání pozemků p. č. , hodnota, a , Anonymizováno, . Z popsaných důvodů okresní soud nepochybil, pokud neprovedl důkaz výslechem svědkyně , Anonymizováno, , která měla vypovídat právě k dlouhodobosti užívání sporné části pozemku žalované p. č. st. , Anonymizováno, .

18. Skutečnost, že jinou možnost průjezdu na svůj pozemek žalobce nemá, není okolností, která by mohla vyloučit aplikaci ust. § 1032 odst. 1 písm. a) o. z., byly-li pro to splněny předpoklady. Namítá-li žalobce, že právo jízdy potřebuje z důvodů přístupu složek integrovaného záchranného systému, ty mají vlastní oprávnění vstupovat na cizí pozemky při plnění svých úkolů [viz § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, popř. další veřejnoprávní předpisy], tudíž pro jejich činnost je případné právo žalobce k pozemku žalované bez významu. Pokud jde o právo chůze, z provedeného dokazování plyne, že původně do domu žalobce byl vstup z veřejné komunikace, a to z , Anonymizováno, , a v řízení nebylo žalobcem ani tvrzeno, že by tento přístup nebylo možno obnovit. Žalobce tak není bez možnosti zřídit si přístup z veřejné komunikace. Rovněž správně okresní soud poukázal na to, že v rozsahu nutném k údržbě žalobcova pozemku či hospodaření na něm je žalovaná povinna žalobci přístup umožnit (ad hoc, tj. případ od případu) podle § 1021 o. z. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4015/2016).

19. Odvolací soud z vyložených důvodů rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného nákladového výroku, který vychází z plného úspěchu žalované v řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), přičemž lze pro stručnost co do výše nákladů řízení odkázat na správné odůvodnění napadeného rozsudku.

20. Jde-li o náklady odvolacího řízení, i zde platí, že plný úspěch je na straně žalované, která má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za užití § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení proti neúspěšnému žalobci. Náklady žalované činí 8 228 Kč a sestávají z odměny jejího zástupce za 2 úkony právní služby [vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu -§ 11 odst. 1 písm. d) a g) a. t.] po 3 100 Kč za úkon [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b) a. t.], 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 a. t.) a 21 % DPH z odměny a náhrad [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Jelikož z obsahu spisu odvolací soud nezjistil skutečnosti odůvodňující stanovení lhůty delší, určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. lhůtu k zaplacení nákladů řízení v délce 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Jelikož je žalovaná zastoupena advokátem, jsou podle § 149 odst. 1 o. s. ř. náklady splatné k jeho rukám.