14 Co 391/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Jana Pekáče v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně , se sídlem Adresa žalobkyně , zastoupené advokátem Jméno advokáta , se sídlem Adresa advokáta , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozenému dne Datum narození žalovaného , naposledy bytem Adresa žalovaného , zastoupenému opatrovnicí Jméno opatrovnice , se sídlem Adresa opatrovnice , pro 65 657,36 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. října 2025, č. j. 19 C 53/2025-51,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 13 005,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 65 657,36 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 300,72 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 543,26 Kč, s úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 64 657,36 Kč od 20. 12. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 64 657,36 Kč od 20. 12. 2024 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a dále povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 24 960,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, žalobkyně uzavřela s žalovaným dne , datum, úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě mu byla poskytnuta částka ve výši 150 000 Kč za účelem konsolidace dříve vzniklých dluhů. Účastníci se dohodli, že výše úrokové sazby bude činit 11,50 % p. a. a žalovaný úvěr splatí v 72 měsíčních splátkách po 2 923 Kč spolu s pojistným ve výši 150 Kč měsíčně. Dopisem označeným jako „Poslední výzva k zaplacení“ ze dne 16. 10. 2024 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 9 945,22 Kč nejpozději do 4. 12. 2024 s tím, že pokud se tak nestane, úvěr bude zesplatněn. Dluh z úvěrové smlouvy byl kvalifikovaně vyčíslen prostřednictvím historického výpisu tak, že výše dlužné jistiny činí 64 657,36 Kč, dluh na poplatcích 1 000 Kč, úrok ke dni 19. 12. 2024 činí 3 300,72 Kč a úrok z prodlení 543,26 Kč.

3. Jde-li o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně měla k dispozici jeho výpis z účtu ke dni 27. 8. 2020. Žalobkyně vedle toho tvrdila, že žalovaný na úvěr zaplatil 135 698,03 Kč, z čehož dovozovala, že splácet úvěr bylo v jeho možnostech.

4. Okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k závěru o důvodnosti podané žaloby s tím, že mezi účastníky vznikl závazkový vztah podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění, dále jen „o. z.“. Žalobkyně povinnost z uvedeného smluvního vztahu splnila, když žalovanému poskytla úvěr, avšak žalovaný svou povinnost vrátit poskytnuté prostředky spolu s úroky dosud v (zcela) nesplnil. Žalobě bylo proto vyhověno a žalobkyni byla přiznána dlužná jistina, dlužné poplatky a smluvní i zákonné úroky, které byly kapitalizovány ke dni zesplatnění úvěru. Úroky z prodlení byly přiznány v souladu s ustanovením § 1970 o. z. ve výši určené podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

5. Okresní soud nesouhlasil s tím, že by úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně posouzena. Konstatoval v té souvislosti, že žalobkyně jej lustrovala v dostupných registrech bankovních klientů, měla přístup k jeho účtům vedeným u žalobkyně, zejména však zohlednil, že úvěr byl 46 měsíců řádně splácen. Uzavřel proto, že platební neschopnost žalovaného musela nastat až několik let poté, co mu byl úvěr poskytnut, a případné neposouzení úvěruschopnosti žalovaného proto nemůže být příčinou jeho následné platební neschopnosti. Okresní soud v té souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, podle jehož závěru samotné pochybení v procesu posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nemusí znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet, a smlouvu nelze považovat za neplatnou jen proto, že schopnost splácet řádně posouzena nebyla. Musí být zároveň postaveno najisto, že spotřebitel splácet schopen nebyl, a že mu právě proto úvěr neměl být poskytnut. V projednávané věci by podle okresního soudu nemohlo jakékoliv posouzení úvěruschopnosti žalovaného zabránit jeho následné platební neschopnosti.

6. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a tyto přiznal ve věci plně úspěšné žalobkyni, přičemž je jednotlivě vyčíslil. Platební místo nákladů řízení určil okresní soud podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění, dále jen „o. s. ř.“, lhůtu k plnění pak jak ve vztahu k přiznanému plnění ze smlouvy o úvěru, tak i nákladům řízení podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

7. Proti tomuto rozsudku podal prostřednictvím své opatrovnice odvolání žalovaný. Namítal, že řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo provedeno. Poukazoval na to, že podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění, dále jen ZSÚ, je poskytovatel povinen před uzavřením smlouvy důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě informací, které jsou nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené povaze, výši a rizikovosti úvěru. Jde o kvalifikovanou povinnost profesionálního věřitele, nikoliv o pouhou formalitu. Posouzení musí vycházet z konkrétních údajů o příjmech, výdajích, stávajících závazcích a celkové finanční situaci spotřebitele. Tyto údaje musí být v přiměřeném rozsahu ověřeny a výsledek tohoto posouzení má být zachycen způsobem, který umožňuje následnou kontrolu. Žalobkyně v rozporu s tím žádný individualizovaný záznam o posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepředložila. Není známo, jaké byly příjmy žalovaného a jaké jeho výdaje a závazky byly vzaty v úvahy, ani k jakému konkrétnímu závěru ohledně dlouhodobé schopnosti žalovaného žalobkyně dospěla. Předložený výpis z účtu zachycuje toliko průběh čerpání úvěru a pohyby na účtu, nikoli proces a výsledek posouzení úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy o úvěru. To vše nemůže být nahrazeno obecným tvrzením žalobkyně tom, že klienty před uzavřením smluv o úvěru standardně lustruje v registrech a že měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného. Žalobkyně z platnosti smlouvy dovozuje svůj nárok, a je proto povinna předložit soudu konkrétní důkazy, z nichž bude zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti postupovala podle § 86 a 87 ZSÚ. Již ze smlouvy o úvěru lze při tom dovodit, že úvěr byl poskytován ke konsolidaci předchozích dvou závazků u žalobkyně, tedy žalovaný již měl významnou dluhovou zátěž, o to přísněji měla být jeho schopnost splácet úvěr hodnocena. Skutečnost, že úvěr byl po nějakou dobu splácen, nevylučuje, že byl od počátku nad možnosti žalovaného a že schopnost splácet byla zajištěna jen za cenu dalšího zadlužování, neplacení jiných závazků či zásadního omezení základních potřeb. Úkolem poskytovatele úvěru není ověřit, zda spotřebitel nějakou dobu zvládne splácet, ale zda je úvěr přiměřený jeho finančním možnostem po celou dobu splatnosti. Okresní soud pak odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu nesprávně vykládá, neboť z jeho závěrů nelze dovodit, že každé porušení § 86 ZSÚ je zhojeno tím, že spotřebitel po určitou dobu úvěr splácí. Nejvyšší soud naopak požaduje, aby soud na základě konkrétních zjištění o příjmech, výdajích a zadlužení dlužníka hodnotil, zda by při odborně provedeném posouzení úvěruschopnosti bylo vůbec možné úvěr poskytnout. V projednávané věci však soud prvního stupně žádná taková skutková zjištění neučinil a bez jakéhokoli podkladu o reálné finanční situaci žalovaného uzavřel, že neplatnost smlouvy nepřichází v úvahu jen proto, že žalovaný splácel téměř 46 měsíců, čímž se od závěrů citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu odchýlil. Sankce stanovená ustanovení § 87 ZSÚ míří na samotné nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne.

8. Žalobkyně navrhla ve svém vyjádření napadený rozsudek okresního soudu potvrdit. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že jí byla řádně vyhodnocena celková finanční situace žalovaného. Žalobkyně vycházela z dostupných databází, včetně bankovních i nebankovních registrů klientských informací a registru dlužníků SOLUS. Měla zároveň k dispozici výpisy z účtu žalovaného, z nichž čerpala informace o jeho finanční situaci. Žalobkyně nadto poskytuje úvěry za účelem konsolidace předchozích dluhů jen tehdy, jsou-li ty dosavadní řádně spláceny. Okresní soud správně uzavřel, že platební neschopnost žalovaného nastala až dlouho poté, co byl úvěr poskytnut, tedy nesouvisela s ekonomickou situací žalovaného v době poskytnutí úvěru. Ve shodě s okresním soudem žalobkyně poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023.

9. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu, a to spolu s řízením jeho vydání předcházejícím, v rámci nařízeného jednání, přičemž dospěl k následujícímu závěru.

10. Odvolací soud shodně se soudem okresním dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. a ve smyslu § 2 ZSÚ, pro jejíž platnost je zásadní, zda byla před jejím uzavřením žalobkyní řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného.

11. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

12. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Žalobkyně k výzvě odvolacího soudu předložila důkazy, které měly svědčit o tom, jak byla skutečně schopnost žalovaného úvěr splácet posuzována. Konkrétně předložila: výpisy z jeho účtu za dobu od února do června 2020, návrh na poskytnutí úvěru a report průběhu schválení s výsledkem lustrace v BRKI/NRKI, dále výpis z účtu žalovaného svědčící o čerpání úvěru. Z výpisů z účtu za dobu od února do června 2020 je patrné, že žalovaný měl pravidelný příjem ve výši cca 30 000 Kč, přičemž jeho výdaje tento příjem nepřevyšovaly, platební bilance na účtu byla vyrovnaná (s výjimkou jednoho měsíce, kdy výdaje mírně převyšovaly závazky, žalovaný se ale vždy pohyboval v rámci povoleného debetu na účtu). Z návrhu na poskytnutí úvěru ve spojení s výpisem z BRKI/NRKI bylo zjištěno, že žalovaný zde uvedl, že z podnikatelské činnosti ročně dosahuje příjmu ve výši 360 000 Kč (přičemž takový jeho příjem z pohybů na jeho účtu vyplýval), je svobodný, bezdětný, na bydlení vynaloží měsíčně 5 000 Kč, celkové měsíční výdaje jeho domácnosti jsou 8 860 Kč. U žalobkyně měl žalovaný povolený debet na účtu ve výši 40 000 Kč. Poskytnutým úvěrem měly být konsolidovány 2 předchozí úvěry se zůstatky ve výši 15 038,96 Kč a 76 952,47 Kč (v původní výši 20 000 Kč a 92 000 Kč), které žalovaný splácel splátkami ve výši 1 026 Kč a 1 722 Kč; čerpání úvěru popsaným způsobem bylo prokázáno „výpisem z účtu periodickým při pohybu“. Z návrhu na poskytnutí úvěru i výpisu z registrů BRKI/NRKI je zřejmé, že u žalovaného nebyly evidovány žádné negativní záznamy v systémech BRKI, NRKI a SOLUS a žalovaný nebyl v insolvenčním řízení ani v exekuci. Mimo úvěry u žalobkyně byla evidována splátková povinnost žalovaného ve výši 3 333 Kč měsíčně (jednalo se o povolený debet na účtu), nesplácení nebylo zjištěno.

16. Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu okresního, podle nějž se není třeba zabývat způsobem, jakým žalobkyně posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet, v případě, kdy vyšlo najevo, že žalovaný tento úvěr delší dobu řádně splácel. Soudní dvůr Evropské unie totiž ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22, uzavřel, že účelem právní úpravy posuzování úvěruschopnosti je vedle samotné ochrany spotřebitele, rovněž to, aby věřitelé jednali zodpovědně a neposkytovali úvěry spotřebitelům, kteří objektivně úvěruschopní nejsou. Ve světle tohoto účelu právní úpravy má SDEU za to, že sankce neplatnosti (stanovená v případě vnitrostátní úpravy České republiky § 87 odst. 1 ZSÚ) je na místě již jen tehdy, nebyla-li úvěruschopnost klienta (dlužníka) posuzována řádně. Odvolací soud tedy souhlasí s argumentací žalovaného, podle níž je neplatností smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 ZSÚ sankcionováno již jen samotné porušení povinnosti úvěruschopnost řádně přezkoumat, aniž by zároveň bylo nezbytné zjištění, že žalovaný úvěruschopný nebyl. Ostatně ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dostupného na www.nsoud.cz, nevyplývá, že by snad bylo možno – při zjištění, že po jistou dobu úvěr splácen byl – rezignovat na posuzování toho, zda a jakým způsobem věřitel úvěruschopnost přezkoumával.

17. Přesto má odvolací soud za to, že žalobkyně – která před soudem prvého stupně nebyla pro odchylný právní názor soudu prvého stupně poučena podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že je třeba tvrdit a prokazovat, zda a jak úvěruschopnost žalovaného posoudila – v odvolacím řízení dodatečně předloženými důkazy prokázala, že v případě žalovaného byla jeho úvěruschopnost posouzena dostatečně – přiměřeně výši a typu poskytovaného úvěru i poměrům žalovaného.

18. Z provedených důkazů totiž vyplývá, že žalovaný byl podnikatelem s pravidelným příjmem a několik měsíců v zásadě vyrovnanou platební bilancí na účtu. Poskytován mu byl úvěr, který měl konsolidovat dosavadní řádně splácené závazky se zůstatky v celkové výši cca 92 000 Kč. Zbývající část do výše 150 000 Kč byla neúčelovým navýšením úvěru. Na místo původních splátek v celkové výši 2 748 Kč měsíčně měl žalovaný nadále splácet 2 923 Kč, měsíčně, tj. o pouhých 175 Kč více. Byť je zřejmé, že úvěrová angažovanost žalovaného byla vyšší, neboť vedle konsolidovaných úvěrů u žalobkyně využíval též dvou povolených debetů na účtu, nelze jen z toho důvodu dovodit, že zde byla důvodná pochybnost o tom, že bude schopen úvěru splácet a že mu úvěr neměl být poskytnut. Žalovaný své dosavadní závazky řádně plnil, jeho disponibilní příjmy byly i při započtení dalších splátkových povinností dostatečné a zejména pak v daném případě došlo jen k minimálnímu navýšení jeho splátkové zátěže. Právě s ohledem na to je nutno uzavřít, že žalobkyně v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepochybila, neboť míra prověřování jeho úvěruschopnosti odpovídá nově vzniklému úvěrovému zatížení žalovaného i jeho zjištěným poměrům.

19. Z řečeného vyplývá, že okresní soud učinil správný závěr o platnosti úvěrové smlouvy uzavřené žalobkyní a žalovaným a správně na jejím základě přiznal žalobkyní požadované plnění. Odvolací soud z toho důvodu napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku, v němž rovněž nebyly odvolacím soudem shledány žádné nesprávnosti a na jehož odůvodnění soudem prvého stupně se tímto pro stručnost odkazuje.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř., tedy právo na jejich náhradu bylo přiznáno žalobkyni jakožto plně úspěšné účastnici odvolacího řízení.

21. Náklady žalobkyně v odvolacím řízení sestávají z odměny advokáta za dva úkony právní služby podle § 7 a § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v účinném znění, dále jen „a. t.“ – podání vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání (§ 11 odst. 1 písm. k/ a g/ a. t.) po 3 740 Kč, spolu se dvěma paušálními náhradami výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 1, 4 a. t.), s náhradou za ztrátu času za cestu z , Anonymizováno, k jednání odvolacího soudu a zpět – 6 x 150 Kč (§ 14 odst. 1, 3 a. t.) a cestovní náhrada za použití osobního vozidla ve výši 1 468,60 Kč (vzdálenost 184 km, základní náhrada za použití vozidla 5,90 Kč, celková cena pohonných hmot při doložené spotřebě použitého vozidla 383 Kč), to vše s 21 % DPH, jíž je zástupce žalobkyně plátcem, celkem tedy 13 005,80 Kč. Tyto náklady je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit v zákonné pariční lhůtě podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., a to - v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně.