141 A 21/2026

Rubrum

USNESENÍ Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Lenky Havlíčkové ve věci žalobkyně: CS-BETON s.r.o., IČO: 47287586 sídlem Velké Žernoseky 184, 412 01 Velké Žernoseky zastoupena advokátem JUDr. Jiřím Kindlem, M.Jur., Ph.D. sídlem Křižovnické náměstí 193/2, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2026, č. j. 52094/1.30/25-4, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě, takto:

Výrok

I. Žalobě se přiznává odkladný účinek.

II. Žalobkyni se ukládá povinnost zaplatit Krajskému soudu v Ústí nad Labem soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 21. 7. 2026 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2026, č. j. 52094/1.30/25-4, jímž bylo zamítnuto její odvolání a zároveň potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj (dále jen „OIP“) ze dne 10. 11. 2025, č. j. 17271/4.30/24-27. Prvostupňovým rozhodnutím OIP shledal žalobkyni, jakožto právní nástupkyni společnosti CS-BETON Prefa s.r.o., sídlem V Zanikadlech 260, 277 06 Lužec nad Vltavou, zaniklé ke dni 1. 4. 2023 v důsledku vnitrostátní fúze sloučením se žalobkyní, vinnou ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), kterého se žalobkyně dopustila tím, že její právní předchůdkyně na pracovišti ve výrobním areálu na adrese V Zanikadlech 260, 277 06 Lužec nad Vltavou, v průběhu roku 2021 umožnila 13 fyzickým osobám výkon závislé práce v rozporu s § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen „zákoník práce“) a svým jednáním naplnila znaky umožnění výkonu nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti. Za uvedené jednání byla žalobkyni dle § 35 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) a dle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti uložena pokuta ve výši 1 200 000 Kč. Dále byla žalobkyni prvostupňovým rozhodnutím uložena povinnost uhradit paušální částku náhrady nákladů řízení ve výši 2 500 Kč.

2. Žalobkyně v žalobě současně navrhla, aby soud žalobě přiznal odkladný účinek ve smyslu § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“). Konstatovala, že sice již zaplatila uloženou pokutu a náklady přestupkového řízení, nicméně následky právní moci napadeného rozhodnutí nejsou vyčerpány uložením pokuty. Žalobkyně upozornila, že pravomocným uložením pokuty za umožnění výkonu nelegální práce nabývá statusu tzv. nespolehlivého zaměstnavatele ve smyslu § 178f zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), přičemž takový status umožňuje Ministerstvu vnitra České republiky kdykoliv po dobu 4 měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí neprodlužovat stávající a nevydávat další zaměstnanecké karty. Žalobkyně přitom očekává, že v průběhu tohoto období přijme další nové zahraniční zaměstnance. Právní mocí napadeného rozhodnutí dle žalobkyně rovněž dochází k negativním důsledkům v oblasti evidence volných pracovních míst a jejich nabízení a zveřejňování, jakož i v rámci účasti na vládních programech, prostřednictvím nichž žalobkyně získává významnou část své pracovní síly. Následky napadeného rozhodnutí tak dle žalobkyně významnou měrou přesahují samotnou povinnost uhradit pokutu uloženou za údajné protiprávní jednání. To platí dle žalobkyně tím spíše, když pokuta byla uložena za údajné jednání, které se týkalo 13 osob nacházejících se v nejmenším výrobním závodě žalobkyně (v závodě Lužec), a to v období krátce po nabytí tohoto závodu právní předchůdkyní žalobkyně v době před cca 5 lety. Hrozící ztráta zaměstnanců však dle žalobkyně zasahuje všechny její výrobní závody a může se projevit prakticky ve všech segmentech výroby. Pro udržení výrobních kapacit přitom žalobkyně zaměstnance pracující na základě zaměstnaneckých karet nezbytně potřebuje, neboť tyto kapacity nemůže v potřebném rozsahu zajistit jiným způsobem. Následky napadeného rozhodnutí tak dle žalobkyně mohou vést k paralýze výrobních procesů a způsobit jí závažnou újmu, kterou nebude možné odčinit. Žalobkyně odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2025, č. j. 10 Ads 154/2025-41, s tím, že v obdobné věci návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti bylo vyhověno.

3. Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě uvedl, že nemá za to, že by měl být žalobě odkladný účinek přiznán. Dle žalovaného žalobkyně nesplnila povinnost tvrdit a osvědčit újmu v rozsahu vyžadovaném § 73 odst. 2 s. ř. s. Žalobkyně sice poměrně rozsáhle popisuje možné dopady napadeného rozhodnutí, avšak tato tvrzení jsou založena především na možných budoucích postupech jiných správních orgánů. Dle žalovaného žalobkyně neoznačuje žádné konkrétní probíhající řízení, v němž by již bylo rozhodováno o neprodloužení, nevydání nebo zrušení zaměstnanecké karty konkrétního zaměstnance, ani netvrdí, že by v důsledku napadeného rozhodnutí již skutečně došlo ke ztrátě některého z pracovníků, jejichž význam pro svůj provoz zdůrazňuje. Dle žalovaného žalobkyně sice uvádí, že by mohla být omezena v přijímání nových zahraničních zaměstnanců a že by jí mohla hrozit ztráta části stávajících zaměstnanců, nicméně tato tvrzení zůstávají převážně v rovině předpokladů. Nejsou doložena konkrétními aktuálními následky napadeného rozhodnutí, které by již nyní bezprostředně zasahovaly do provozu žalobkyně. Dle žalovaného ani tvrzení žalobkyně o nepříznivé situaci na tuzemském trhu práce samo o sobě nepostačuje k přiznání odkladného účinku. Obtížnost náboru zaměstnanců představuje dle žalovaného obecné podnikatelské riziko, nikoli bez dalšího újmu způsobenou napadeným rozhodnutím. Žalobkyně neprokazuje, že by právě v rozhodném období nebyla schopna provoz zajistit jiným způsobem, ani že by jí již nyní reálně hrozila ztráta konkrétního počtu zaměstnanců v důsledku konkrétních kroků příslušných orgánů.

4. Podle § 73 odst. 1 a 2 s. ř. s. platí, že podání žaloby nemá odkladný účinek, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. Soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Předmětný § 73 odst. 2 s. ř. s. je přitom třeba vykládat tak, že jde o institut zcela mimořádný, kterým je prolamována vykonatelnost napadeného rozhodnutí před tím, než je podrobeno soudnímu přezkumu ve věci samé. Lze jej aplikovat pouze v mimořádných případech, kdy účastník řízení dostatečnými a hodnověrnými důkazy doloží splnění zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku žalobě.

5. K přiznání odkladného účinku žalobě je přitom nutno kumulativně splnit tři podmínky, jejichž naplnění má žalobce tvrdit a prokázat k návrhu doloženými důkazy. První podmínkou je existence újmy, která by byla žalobci způsobena výkonem nebo jinými právními následky napadeného rozhodnutí. Existence újmy, byť není výslovně v § 73 odst. 2 s. ř. s. vyjádřena, je bezpochyby nutným předpokladem pro posouzení následujících dvou podmínek, neboť při posuzování podmínky druhé a třetí je újma, která žalobci hrozí, poměřována s dalšími hodnotami, jimiž je újma jiných osob a veřejný zájem. Existence újmy je v některých typech řízení zjevná již ze samého žalobou napadeného rozhodnutí, a žalobce tak nemusí způsobení újmy zvláště dokládat. Zejména se jedná o případy, kdy je žalobci uložena povinnost uhradit peněžní sankci (pokutu), neboť již z napadeného rozhodnutí v těchto případech vyplývá, že se žalobcův majetek zmenší, a tím mu bude způsobena újma. Na druhou stranu v případech, kde není hrozící újma zjevná již z napadeného rozhodnutí, musí žalobce konsekventně tvrdit, že mu hrozí způsobení újmy, a musí své tvrzení i řádně doložit. Druhá podmínka, která musí být splněna, aby mohl být odkladný účinek žalobě přiznán, spočívá v existenci nepoměrně větší újmy žalobce, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a to ať už byly, či nebyly účastníky předchozího správního řízení. Při posuzování druhé podmínky provádí soud poměřování vedle sebe stojící újmy konkrétních subjektů. I tato podmínka může být s ohledem na charakter věci splněna již tím, že další osoby nebyly správním řízením dotčeny, neboť účastníkem byl pouze žalobce. O takový případ se jedná zejména u správního řízení trestního, kde je rozhodováno o vině žalobce a sankci pro něj. Splnění této podmínky bez dalšího nutného tvrzení žalobce a předložení relevantních důkazů musí být zjevné již z napadeného rozhodnutí. Konečně třetí podmínkou, která musí být splněna, je převážení újmy hrozící žalobci nad veřejným zájmem, kterým je vždy, avšak nejen, zájem na výkonu pravomocných rozhodnutí správních orgánů. U třetí podmínky soud zvažuje, zda zde žalobci hrozí natolik závažná újma, že veřejný zájem či veřejné zájmy musí dočasně do meritorního rozhodnutí věci soudem ustoupit zájmům žalobce.

6. Soud po vyhodnocení veškerých skutečností souvisejících s tímto případem dospěl k závěru, že návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě lze vyhovět.

7. Ve vztahu ke splnění první podmínky pro přiznání odkladného účinku žalobě ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. soud zjistil z dopisu výrobního ředitele žalobkyně ze dne 14. 7. 2026, že žalobkyně zaměstnává celkem 617 zaměstnanců, z toho 64 zaměstnanců se zaměstnaneckou kartou. Dle výrobního ředitele je z hlediska výrobní kapacity význam těchto zaměstnanců zásadní. Ve výrobním úseku tvoří zaměstnanci se zaměstnaneckou kartou 57 z celkových 320 pracovníků, tedy přibližně 17,8 % výrobního personálu. Významný je rovněž podíl cizinců v technickém úseku, kde na kontrole přebírky v závodě Velké Žernoseky působí 7 z celkových 17, tedy cca 41,2 % daného kontrolního úseku. V jednotlivých závodech je jejich podíl následující: v závodě Velké Žernoseky jde o 31 z 198 výrobních pracovníků, v závodě Lužec nad Vltavou o 14 z 53 výrobních pracovníků a v závodě Grygov o 12 z 69 výrobních pracovníků. Výrobní ředitel zdůraznil, že tyto údaje nelze hodnotit pouze jako prostý procentuální podíl zaměstnanců na celkovém počtu pracovníků. Výroba betonových výrobků je dle výrobního ředitele procesově a personálně provázaná a ztráta takového počtu zaměstnanců by zásadně zkomplikovala obsazování směn, přičemž u některých výrobních činností je směnný provoz nezbytným předpokladem zachování plynulé výroby. Pokud by žalobkyně nebyla schopna obsadit směny minimálním počtem zapracovaných pracovníků na potřebných pozicích, mohlo by to dle výrobního ředitele vést nejen k omezení výkonu jednotlivých směn, ale i k nemožnosti některé směny vůbec realizovat.

8. Z dopisu finančního ředitele žalobkyně ze dne 14. 7. 2026 soud zjistil, že žalobkyně není schopna vytvořit stabilní pracovní základnu v potřebném rozsahu výhradně z pracovníků dostupných na českém trhu práce, natož aby tak mohla činit v krátkodobém horizontu v tak velkém rozsahu. Využívání zahraničních zaměstnanců tak není dle finančního ředitele otázkou pohodlné preference žalobkyně, ale provozní nutností vyvolanou dlouhodobou nedostupností odpovídající pracovní síly na tuzemském trhu práce. Zahraniční zaměstnanci představují dle finančního ředitele v současnosti jediný skutečně funkční způsob, jak žalobkyně dokáže personálně zabezpečit výkon klíčových činností souvisejících s betonářskou výrobou (zejm. betonářské práce, pomocné výrobní práce, armování, manipulace, práce ve výrobě prefabrikátů, obsluha výrobních úseků apod.).

9. Soud dospěl k závěru, že byla dostatečně prokázána existence újmy hrozící žalobkyni spočívající v tom, že žalobkyně je považována po dobu 4 měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí za nespolehlivého zaměstnavatele ve smyslu § 178f zákona o pobytu cizinců. S tím jsou spojeny nepříznivé následky pro žalobkyni spočívající v tom, že Ministerstvo vnitra neprodlouží zaměstnanecké karty stávajícím zaměstnancům (pokud by nedošlo k jejich zrušení), neboť je zde důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty (srov. § 44a odst. 11 zákona o pobytu cizinců). Dále Ministerstvo vnitra nevydá nové zaměstnanecké karty pro případné další zahraniční pracovníky, které se žalobkyně chystala zaměstnat [srov. § 46 odst. 6 písm. d) zákona o pobytu cizinců]. Dalším nepříznivým následkem je skutečnost, že úřad práce nezařadí volná pracovní místa pro držitele zaměstnaneckých, jakož i modrých karet u žalobkyně do centrální evidence volných pracovních míst a aktuální volná pracovní místa z této evidence vyřadí [srov. § 37a odst. 7 písm. a) zákona o zaměstnanosti]. Dále pak krajské pobočky úřadu práce nebudou v evidenci volných pracovních míst nabízet a zveřejňovat nabídky volných pracovních míst u žalobkyně (srov. § 38 zákona o zaměstnanosti). Pro žalobkyni by další nepříznivý následek spočíval v nemožnosti podílet se na vládním programu Kvalifikovaný zaměstnanec, což je program realizovaný na základě usnesení vlády č. 581 ze dne 26. srpna 2019, o programech schválených vládou za účelem dosažení ekonomického přínosu pro Českou republiku.

10. Dle názoru soudu jsou výše uvedené nepříznivé následky reálně hrozící, a nikoli pouze hypotetické. Soud považuje vyjádření výrobního ředitele a finančního ředitele žalobkyně za dostačující podklad pro osvědčení existence hrozící újmy. Soud nesouhlasí se žalovaným, že by bylo třeba, aby žalobkyně prokázala existenci již konkrétně hrozící újmy spočívající v některém z výše uvedených nepříznivých následků. Hrozící újma totiž vyplývá přímo ze zákona, přičemž přiznání odkladného účinku žalobě má působit preventivně a zabránit případným škodám. Nelze očekávat, že by žalobkyně dopředu byla informována úřadem práce i ministerstvem o výše uvedených nepříznivých následcích. V takovém případě by žalobkyně mohla reagovat až na nepříznivý následek, čímž by se vytrácel preventivní charakter institutu odkladného účinku. V žalobkyní zmiňovaném usnesení ze dne 19. 8. 2025, č. j. 10 Ads 154/2025-41, Nejvyšší správní soud vyhověl návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v obdobné věci, aniž by měl k dispozici konkrétní poznatky o hrozících následcích. Soud uzavírá, že první podmínku pro přiznání odkladného účinku žalobě považuje za splněnou.

11. Pokud se týká splnění druhé podmínky pro přiznání odkladného účinku žalobě ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s., soud dospěl k závěru, že s ohledem na charakter žalobou napadeného rozhodnutí nemůže dojít přiznáním odkladného účinku žalobě k újmě dalších osob, neboť žalobou napadené rozhodnutí se týká pouze žalobkyně. Vzhledem k této skutečnosti má soud za to, že je splněna i druhá podmínka pro přiznání odkladného účinku žalobě.

12. Zbývá tak posoudit splnění třetí podmínky, tj. zda přiznání odkladného účinku žalobě není v rozporu s důležitým veřejným zájmem ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. V daném případě je tímto veřejným zájmem zajištění dodržování právních předpisů na pracovním trhu. Lze jistě souhlasit s tím, že je ve veřejném zájmu, aby žalobkyně byla po dobu 4 měsíců identifikována jako nespolehlivý zaměstnavatel se všemi následky z toho plynoucími. Soud nijak nepředjímá správnost skutkových zjištění správních orgánů, neboť tato otázka je předmětem žalobních námitek, nicméně soud bral v úvahu újmu hrozící žalobkyni specifikovanou výše. V porovnání s újmou, která hrozí žalobkyni, se tak nejeví jako nepřiměřené narušení důležitého veřejného zájmu, pokud žalobkyně nebude označena jako nespolehlivý zaměstnavatel.

13. Podstatné v tomto ohledu je i to, že ani žalovaný ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě neuváděl žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že pro ochranu veřejného zájmu je zcela nezbytné, aby žalobkyně byla identifikována jako nespolehlivý zaměstnavatel se všemi následky z toho plynoucími. Soud v tomto kontextu zároveň podotýká, že podle § 73 odst. 5 s. ř. s. může soud usnesení o přiznání odkladného účinku i bez návrhu zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly. Poukáže-li tedy žalovaný na takové okolnosti následně, může soud toto usnesení, jímž byl žalobě přiznán odkladný účinek, zrušit.

14. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je vedeno ve výroku tohoto usnesení, a podané žalobě odkladný účinek přiznal.

15. Výrokem II. tohoto usnesení soud žalobkyni zároveň uložil povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. V daném případě vzniká poplatková povinnost dle § 4 odst. 1 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) per analogiam, až dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli (v tomto případě žalobkyni) uložena povinnost soudní poplatek zaplatit; tedy ukládá se až tehdy, pokud je o návrhu rozhodnuto (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2024, č. j. 9 As 270/2023-21, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012-32). Návrh na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví je dle položky 20 sazebníku soudních poplatků zpoplatněn částkou 1 000 Kč. Splatnost předmětného poplatku poté byla stanovena podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

16. Soudní poplatek je žalobkyně povinna uhradit bezhotovostně převodem na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem číslo: 3703-3024411/0710, vedený u České národní banky. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je: 1414902126.

Poučení

Proti tomuto usnesení není kasační stížnost přípustná. Ústí nad Labem 17. srpna 2026 Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.