141 A 45/2025

Rubrum

č. j. 141 A 45/2025-43 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Bc. Ondřeje Šafránka ve věci žalobce: Statutární město Chomutov, IČO: 00261891 sídlem Zborovská 4602, 430 28 Chomutov proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj sídlem Staroměstské náměstí 6, 110 15 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2025, č. j. MMR-56573/2025-63, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 5. 9. 2025, č. j. MMR-56573/2025- 63, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 6. 11. 2023, č. j. KUUK/153479/2023, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) podle § 18 odst. 3 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, (dále jen „zákon o pohřebnictví“) vydal nesouhlas s řádem veřejného pohřebiště města Chomutova na Hlavním hřbitově, Hornoveském hřbitově a Židovském hřbitově (dále jen „řád veřejného pohřebiště“). Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 2 141 A 45/2025 2. Rozhodnutím ze dne 5. 9. 2025, č. j. MMR-56573/2025-63, které je předmětem soudního přezkumu v této věci, žalovaný žalobcovo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

3. Soud podotýká, že žalovaný nesprávně uvedl v záhlaví a ve výroku napadeného rozhodnutí datum vyhotovení prvostupňového rozhodnutí 16. 11. 2023, namísto správného data 6. 11. 2023. Jedná se o písařskou chybu, která neměla žádný vliv na práva žalobce. Sám žalobce uvedl v žalobě správné datum vyhotovení prvostupňového rozhodnutí a zmíněnou písařskou chybu ani neuplatnil jako žalobní námitku. Soud se proto touto záležitostí více nezabýval. Žaloba 4. Úvodem žaloby žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí mu bylo doručeno ve dvou verzích lišících se svou datací, a proto z opatrnosti navrhl zrušení rozhodnutí žalovaného č. j. MMR- 56573/2025-63 ze dne 5. 9. 2025 i ze dne 8. 9. 2025. Podle žalobce trpí napadené rozhodnutí v podstatě stejnými vadami jako předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2024, č. j. MMR-26742/2024-63, které zrušil Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 6. 2025, č. j. 141 A 8/2024-28. Žalobce připustil, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí již žalovaný rozvinul vlastní argumentaci, ta se však podle něj skládá z právně irelevantních úvah („ideologických teorií a představ žalovaného o tom, jak by měla vypadat péče o německé hroby v Sudetech“) a míjí se s podstatou odvolacích námitek. Vady napadeného rozhodnutí spatřoval zejména v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a v nesprávném právním posouzení věci.

5. Žalobce připomněl, že správní orgán I. stupně svůj nesouhlas s řádem veřejného pohřebiště odůvodnil jednak rozporem se smlouvou sjednanou mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, vyhlášenou pod č. 521/1992 Sb. (dále jen „Smlouva“), jednak nesouladem se vzorovým řádem veřejného pohřebiště, který vytvořil žalovaný (dále jen „vzorový řád“). Namítl, že žalovaný tyto důvody převzal, aniž by se vypořádal s jeho konkrétními námitkami. K údajnému rozporu se vzorovým řádem žalobce namítl, že vzorový řád není právně závazným předpisem a neexistuje povinnost provozovatele pohřebiště držet se doslovně jeho znění. Zdůraznil, že správní orgány ani přes jeho námitky neodůvodnily, s jakým konkrétním ustanovením právního předpisu je jeho řád v rozporu.

6. Za irelevantní označil obecné úvahy žalovaného o „historické paměti“, neboť podle něj neobsahují žádnou právní argumentaci. Pokud jde o tvrzený nesoulad se Smlouvou, žalobce uvedl, že mu není zřejmé, v čem konkrétně by měl řád veřejného pohřebiště Smlouvě odporovat. Žalobce trval na tom, že absence odkazu na Smlouvu v řádu veřejného pohřebiště nemůže být vadou. Zdůraznil, že žádný právní předpis neukládá povinnost, aby řád veřejného pohřebiště obsahoval citace mezinárodních smluv či jiných právních předpisů, jimiž se provozovatel veřejného pohřebiště řídí. Řád podle něj neslouží k opakování ustanovení vyšších právních předpisů, nýbrž k úpravě těch záležitostí, které tyto předpisy samy neupravují, v rozsahu vyžadovaném zákonem a potřebném pro řádný provoz pohřebiště.

7. Žalobce s odkazem na § 18 zákona o pohřebnictví uvedl, že úkolem správního orgánu při schvalování řádu je toliko posouzení, zda obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti (tj. náležitosti uvedené v § 19 odst. 2 zákona o pohřebnictví) a zda žádné z jeho Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 3 141 A 45/2025 ustanovení není v rozporu s právním řádem. Požadavek žalovaného, aby řád veřejného pohřebiště obsahoval zvláštní úpravu zacházení s hroby osob určité národnosti, podle něj nemá oporu v právních předpisech.

8. Žalobce podotkl, že Smlouva zaručuje rovnost přístupu k českým a německým hrobům a k umožnění péče o ně, nikoli povinnost zvláštního zacházení s opuštěnými hroby osob určité národnosti. Uvedl, že tomu řád veřejného pohřebiště dostál, jelikož nerozlišuje mezi hroby českými a německými a ani neobsahuje žádné ustanovení, které by v péči o hroby komukoli bránilo. Žalobce rovněž namítl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nepřesně cituje čl. 30 Smlouvy a dovozuje z něj povinnosti, které z něj nevyplývají, neboť právní režim válečných hrobů rozšiřuje na veškeré hroby německého obyvatelstva. Žalobce uzavřel, že řád veřejného pohřebiště byl vydán v mezích zákona a že správní orgány nejsou oprávněny vynucovat používání vzorového řádu ani ukládat nad rámec zákona jakoukoli povinnost, jakou je např. povinnost trvale pečovat o opuštěné hroby. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že nikdy nezpochybňoval skutečnost, že vzorový řád není právně závazný. Vysvětlil, že vzorový řád byl vytvořen ve spolupráci se Svazem měst a obcí a krajskými úřady jako metodická pomůcka. Podotkl, že zatímco provozování pohřebišť náleží do samostatné působnosti obcí a krajů, tvorba a schvalování řádů veřejného pohřebiště náleží do jejich působnosti přenesené. Zdůraznil, že problematika nakládání s německými hroby je ve vzorovém řádu obsažena právě proto, že vyplývá z mezinárodních závazků, které nebyly do zákona o pohřebnictví implementovány. Podle žalovaného se nevyžaduje doslovné převzetí textu vzorového řádu, avšak je třeba trvat na tom, aby řád veřejného pohřebiště Smlouvu reflektoval. Proto podle něj nelze akceptovat argumentaci, že jsou náležitosti řádu veřejného pohřebiště vypočtené v § 19 odst. 2 zákona o pohřebnictví dostačující.

10. Žalovaný se dále ohradil proti tvrzením žalobce o své údajné ideologické předpojatosti. Uvedl, že je to naopak žalobce, kdo ignoruje svou vlastní historii, když odmítá uznat důvody, které vedou ke zvláštnímu přístupu k německým hrobům. Zdůraznil, že problematika německých hrobů není iniciativou samotného ministerstva, nýbrž otázkou, kterou dlouhodobě řeší také Úřad vlády České republiky, konkrétně Rada vlády pro národnostní menšiny, jakož i Pracovní skupina pro řešení situace německých a dalších hrobů na hřbitovech v České republice (dále jen „pracovní skupina“). Žalovaný uvedl, že jejich činnost vyústila v sepsání Příručky pro obce k péči o opuštěné německé a další hroby v České republice (dále jen „metodická příručka z roku 2017“) a vypsání dotačního programu zaměřeného na obnovu německých hrobů a hřbitovů. Zároveň odkázal na usnesení pracovní skupiny ze dne 24. 8. 2023, které bylo přijato v reakci na zásah do německých hrobových zařízení provozovatelem pohřebiště v Heřmánkovicích. Podle žalovaného tyto skutečnosti dokládají, že jde o problematiku, kterou veřejná správa řeší dlouhodobě a koncepčně.

11. Námitku žalobce, že na hroby původního německého obyvatelstva aplikuje právní režim ochrany válečných hrobů, žalovaný odmítl. Citoval definici válečného hrobu obsaženou v § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech, (dále jen „zákon o válečných hrobech“) a konstatoval, že pokud některý německý hrob pod tuto definici spadá, náleží péče o něj do působnosti Ministerstva obrany. Uvedl, že pokud by Ministerstvo Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 4 141 A 45/2025 pro místní rozvoj či Ministerstvo obrany rozšiřovalo právní režim válečných hrobů na všechny německé hroby, odporovalo by to platné právní úpravě.

12. Žalovaný dále uvedl, že žalobce nereflektoval nové důvody, které v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozvinul v reakci na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2025, č. j. 141 A 8/2024-28. Zdůraznil, že i nadále považuje za rozhodující, že řád veřejného pohřebiště má podle § 19 odst. 2 zákona o pohřebnictví podrobně upravovat provoz konkrétního pohřebiště s ohledem na jeho místní specifika, a že v případě pohřebišť na území statutárního města Chomutov je takovým specifikem existence značného počtu německých hrobů. Žalovaný podotkl, že Smlouva je podle čl. 10 Ústavy České republiky součástí právního řádu České republiky s aplikační předností a zároveň má vůči zákonu o pohřebnictví povahu lex specialis. Podle žalovaného proto žalobce nemohl v řádu veřejného pohřebiště dostát čl. 24 a čl. 30 Smlouvy, aniž by konkrétně upravil nakládání s německými hroby a hrobkami. Replika žalobce 13. Žalobce ve své replice trval na tom, že žalovaný fakticky považuje vzorový řád za závazný, resp. že se snaží žalobce donutit upravit nakládání s německými hroby konkrétním způsobem obsaženým ve vzorovém řádu, byť bez doslovného přejímání jeho formulací. Zdůraznil, že taková povinnost nemá oporu v zákoně, a žalovaný proto není oprávněn ji vymáhat. Podotkl, že pokud žalovaný netrvá na doslovném převzetí textu vzorového řádu, činí tím odůvodnění napadeného rozhodnutí ještě méně přezkoumatelným, neboť není zřejmé, jakou úpravu má řád obsahovat, aby byl schválen.

14. Žalobce se dále obsáhle vymezil proti výkladu Smlouvy, z něhož žalovaný dovodil povinnost privilegované ochrany německých hrobů. Uvedl, že ačkoli z žádného ustanovení právního řádu neplyne zákaz rušení německých hrobů, žalovaný se jej snaží k přijetí takové úpravy přimět tím, že vyžaduje, aby řád veřejného pohřebiště odkazoval na metodickou příručku z roku 2017. Zdůraznil, že smyslem čl. 30 Smlouvy je zajistit rovné zacházení s českými a německými hroby, tedy zabránit jejich ničení a umožnit pozůstalým, aby o ně mohli pečovat, nikoli zajistit jejich absolutní a časově neomezenou nedotknutelnost. Podle žalobce Smlouva vyžaduje pouze to, aby se s hroby německých občanů zacházelo stejně jako s hroby českých občanů a byla jim poskytnuta rovnocenná míra ochrany. Tomuto požadavku však podle něj řád veřejného pohřebiště dostál. Pokud se totiž pozůstalí o hroby zajímají, je jim umožněno uzavřít smlouvu o nájmu hrobového místa za stejných podmínek, a to bez ohledu na jejich občanství. Pokud naopak smlouvu o nájmu hrobového místa neuzavřou či neobnoví, důsledky s tím spojené dopadnou na všechny stejně bez ohledu na občanství. Za splnění zákonných podmínek je pak možné hrobové místo znovu pronajmout a hrobové zařízení odstranit, stejně jako u opuštěných hrobů českých občanů. Podle žalobce by bylo neúnosné udržovat některá hrobová místa „navěky“ jen proto, že jsou spojena s německými občany.

15. Žalobce rovněž namítl, že žalovaný pojem „německé hroby“ nijak nedefinuje. Uvedl, že není zřejmé, zda má být rozhodným kritériem občanství či národnost, a zda se má toto kritérium posuzovat ve vztahu k osobám, jejichž ostatky jsou v hrobech pohřbeny, či ve vztahu k nájemcům hrobového místa. Zdůraznil, že coby provozovatel pohřebiště ani nedisponuje údaji, podle nichž by bylo možné takové hroby jednoznačně identifikovat. Vznesl otázku, zda by měl za německé hroby se všemi důsledky, které s touto kategorií žalovaný spojuje, Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 5 141 A 45/2025 považovat také hroby, jejichž nájem si němečtí občané sjednají nově. Uzavřel, že způsob, jakým žalovaný vykládá čl. 30 Smlouvy, může vést k absurdním závěrům.

16. Závěrem žalobce zdůraznil, že neexistuje žádný důvod pro udržování opuštěných hrobů, neboť přirozený cyklus vzniku, trvání a případného zániku hrobových míst je nutný s ohledem na omezený prostor pohřebišť. Odmítl, že by bylo cokoli neetického na opětovném využití hrobových míst těch zemřelých, na které již jejich příbuzní nepamatují. Je-li po určité době nezájmu pozůstalých možné v souladu s platným právem pronajmout hrobové místo české, mělo by se podle žalobce přistupovat stejně též k hrobovým místům německým. Posouzení věci soudem 17. O žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili.

18. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci zjištěny nebyly.

19. Po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého spisu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

20. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce požádal podle § 18 odst. 3 zákona o pohřebnictví o schválení řádu veřejného pohřebiště. Správní orgán I. stupně jeho žádosti nevyhověl a svůj nesouhlas odůvodnil nesouladem řádu veřejného pohřebiště s čl. 24 a čl. 30 Smlouvy. Uvedl, že v řádu veřejného pohřebiště, na rozdíl od vzorového řádu, chybělo ustanovení, podle něhož „při nakládání s hrobovým zařízením jako s věcí opuštěnou bude provozovatel / správce pohřebiště postupovat nejen podle občanského zákoníku, ale také ve smyslu čl. 24 a 30 bilaterální českoněmecké Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci č. 521/1992 Sb. Řešení všech problémů spojených s péčí o opuštěné německé hroby by mělo probíhat v duchu smíření. Podrobnosti viz Příručka pro obce k péči o opuštěné německé a další hroby v České republice, Úřad vlády, Praha 2017“. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž namítal, že vzorový řád není právně závazný, a proto nebylo povinností žalobce ho použít, a že nebylo povinností žalobce, aby v řádu veřejného pohřebiště odkazoval na Smlouvu, či dokonce citoval její pasáže. Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 3. 2024 žalobcovo odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že se s prvostupňovým rozhodnutím ztotožňuje. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2024 podal žalobce správní žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 6. 2025, č. j. 141 A 8/2024-28. Soud rozhodnutí ze dne 28. 3. 2024 zrušil pro nepřezkoumatelnost s odůvodněním, že žalovaný nevypořádal žalobcovy námitky, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný následně vydal napadené rozhodnutí, kterým opět žalobcovo odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 6 141 A 45/2025 21. V logice uspořádání žalobních bodů se soud nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně nevypořádal žalobcovy odvolací námitky. Podle § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Soud vychází z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž platí, že „z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010- 53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109).

22. Soud konstatuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí – na rozdíl od rozhodnutí ze dne 28. 3. 2024 – na žalobcovy odvolací námitky reagoval. Především na stranách 4 až 6 rozvinul argumentaci, že ačkoli v řádu veřejného pohřebiště nemusí být nutně citována ustanovení Smlouvy, neměla by v něm chybět konkrétní úprava, která zajistí, že německé hroby požívající právní ochrany budou zachovávány. V této souvislosti zdůraznil, že smyslem řádu je podrobně upravit provoz konkrétního pohřebiště s ohledem na jeho specifika a že pokud řád v plné šíři neupravuje to, co by upravovat měl, nenaplňuje účel, pro který zákon jeho přijetí vyžaduje. Proto trval na tom, aby řád veřejného pohřebiště ve shodě se vzorovým řádem obsahoval úpravu nakládání s německými hroby coby nezbytnou náležitost (srov. stranu 4 napadeného rozhodnutí). Žalovaný svou argumentaci opřel o výklad právních předpisů, konkrétně čl. 30 Smlouvy, z něhož dovodil, že německé hroby „požívají právní ochrany a jsou zachovávány“. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že žalobce spíše než s rozsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí nesouhlasí s věcnými závěry žalovaného, které soud posoudí v další části rozsudku. Tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy soud neshledal.

23. Soud nepřehlédl, že žalobce v petitu žaloby navrhoval jak zrušení rozhodnutí žalovaného č. j. MMR-56573/2025-63 podepsaného dne 5. 9. 2025 a doručeného dne 5. 9. 2025, tak zrušení rozhodnutí téhož čísla jednacího podepsaného dne 8. 9. 2025 a doručeného dne 11. 9. 2025. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobci bylo napadené rozhodnutí skutečně doručeno dvakrát, přičemž oba stejnopisy byly opatřeny jiným digitálním podpisem včetně tzv. časového razítka. Stejnopis podepsaný dne 5. 9. 2025 nadto obsahoval v záhlaví dataci „V Praze dne … září 2025“, stejnopis podepsaný dne 8. 9. 2025 pak v záhlaví obsahoval dataci „V Praze dne dle elektronického podpisu, září 2025“. Ve zbytku obsahu byly oba stejnopisy totožné.

24. Podle § 69 odst. 1 správního řádu platí, že písemné vyhotovení rozhodnutí musí obsahovat datum vyhotovení. Soud předně konstatuje, že podle judikatury je tato náležitost splněna i tehdy, pokud je datace obsažena toliko v elektronickém podpisu. To plyne např. z bodu 40 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2024, č. j. 14 A 64/2022-157, potvrzeného rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2024, č. j. 7 As 220/2024-48. Městský soud v obdobné věci vyslovil, že „napadené rozhodnutí není nicotné, jakkoli v jeho záhlaví žalovaný uvedl pouze ‚červen 2022‘. Soud ověřil z obsahu spisu, že napadené rozhodnutí je Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 7 141 A 45/2025 opatřeno digitálním podpisem ministra školství, který obsahuje i časové razítko s uvedením data 29. 6. 2022. Digitální razítko na elektronickém vyhotovení napadeného rozhodnutí beze zbytku splňuje zákonné náležitosti rozhodnutí“. Již vyhotovení rozhodnutí podepsané dne 5. 9. 2025 tedy náležitost datace splňovalo.

25. Správní soudy se zabývaly též situací, kdy se dva doručené stejnopisy téhož rozhodnutí liší datem vyhotovení, přičemž ve zbytku jsou obsahově totožné. V rozsudku ze dne 30. 11. 2017, č. j. 22 A 62/2016-46, Krajský soud v Brně vyložil, že datum vyhotovení je jednou z formálních náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jejímž „smyslem a účelem je ukázat, ve kterém okamžiku se pro vnitřní účely správního orgánu fakticky završil rozhodovací proces správního orgánu, tj. kdy byly zformulovány názory na skutkové i právní otázky, jež jsou předmětem správního rozhodnutí do jeho textu. Význam data vyhotovení rozhodnutí je však výrazně menší než význam data jeho vydání. Tím je s ohledem na ustanovení § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu den předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle ustanovení § 19 správního řádu, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám, přičemž na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy ‚Vypraveno dne‘. Teprve vydání rozhodnutí má totiž účinky vně správního orgánu v tom smyslu, že jím je správní orgán dále zásadně vázán. Absence data vyhotovení či jeho chybné a odlišné uvedení při opakovaném doručení stejnopisu rozhodnutí je tedy nepochybně vadou písemného vyhotovení rozhodnutí, které by se měly správní orgány vyvarovat. Zpravidla však nepůjde o vadu způsobující nicotnost a většinou ani takovou nezákonnost daného rozhodnutí, pro kterou by bylo nezbytné je zrušit“ (důraz doplněn). Po zvážení výše uvedeného soud dospěl k závěru, že odlišné datum vyhotovení rozhodnutí uvedené na druhém stejnopise doručeném žalobci dne 11. 9. 2025 je vadou, která by však sama o sobě ke zrušení napadeného rozhodnutí nevedla. Ze správního spisu je totiž zcela zjevné, že napadené rozhodnutí bylo vyhotoveno a vydáno dne 5. 9. 2025, neboť právě toho dne bylo poprvé podepsáno a odesláno do datové schránky žalobce.

26. Podle § 19 odst. 2 zákona o pohřebnictví platí, že v řádu veřejného pohřebiště jeho provozovatel zejména podrobně upraví a) podmínky pro sjednání nájmu hrobového místa, které musí být stejné pro všechny osoby, b) rozsah služeb poskytovaných na veřejném pohřebišti a stanovení druhů konečných rakví pro ukládání do hrobů a hrobek, a to včetně vložek a vystýlek do rakví, transportních vaků a rubášů, c) jsou-li součástí veřejného pohřebiště hroby, tlecí dobu pro lidské ostatky do nich ukládané v souladu s § 22 odst. 3, d) povinnosti nájemců hrobového místa při záměru zřízení hrobky, e) podmínky pro povolování exhumace po tlecí době, f) povinnosti návštěvníků veřejného pohřebiště v souvislosti s pořádkem na veřejném pohřebišti a zachováním důstojnosti tohoto místa a způsob a pravidla užívání zařízení veřejného pohřebiště (např. obřadních síní), pokud je této úpravy třeba, g) povinnosti provozovatele pohřebiště a dalších osob vykonávajících činnosti související se zajištěním řádného provozu veřejného pohřebiště, h) povinnosti nájemce hrobového místa, i) dobu, po kterou je veřejné pohřebiště přístupno návštěvníkům, j) omezení vyplývající z územního rozhodnutí o zřízení veřejného pohřebiště, Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 8 141 A 45/2025 k) je-li veřejné pohřebiště provozováno prostřednictvím právnické nebo podnikající fyzické osoby, informace o této skutečnosti spolu s uvedením jejího jména a adresy, jde-li o fyzickou osobu, nebo názvu a sídla, jde-li o právnickou osobu, l) podmínky pro dohled nad provozovatelem pohřební služby, který na základě smlouvy s vypravitelem pohřbu hodlá na pohřebišti provádět práce podle § 4a odst. 2.

27. Podle § 18 odst. 3 zákona o pohřebnictví platí, že k provozování veřejného pohřebiště a změnám řádu veřejného pohřebiště je nutný předchozí souhlas krajského úřadu. Krajský úřad vydá souhlas za předpokladu, že řád veřejného pohřebiště byl vypracován v souladu s požadavky stanovenými zákonem.

28. Podle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

29. Podle čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, platí, že Česká republika přebírá práva a závazky neuvedené v čl. 4, které pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku ke dni jejího zániku vyplývaly z mezinárodního práva s výjimkou závazků České a Slovenské Federativní Republiky spojených s územím, na které se vztahovala svrchovanost České a Slovenské Federativní Republiky, ale nevztahuje se na ně svrchovanost České republiky.

30. Podle čl. 24 odst. 1 Smlouvy platí, že smluvní strany budou spolupracovat při udržování evropského kulturního dědictví a při péči o něj. Zvláštní pozornost budou věnovat péči o památky.

31. Podle čl. 24 odst. 2 Smlouvy platí, že v duchu porozumění a usmíření budou uskutečňovat společné iniciativy v této oblasti.

32. Podle čl. 24 odst. 3 Smlouvy platí, že budou pečovat zejména o místa a kulturní památky, nacházející se na jejich území, připomínající dějinné události, kulturní a vědecká díla a tradice druhé strany a umožní k nim svobodný a nerušený přístup. Uvedená místa a kulturní památky jsou zákonem chráněny.

33. V čl. 30 odst. 1 Smlouvy smluvní strany prohlašují, že československé a německé hroby, nacházející se na jejich území, budou stejným způsobem uctívány a chráněny; péče o ně bude umožněna.

34. Podle čl. 30 odst. 2 Smlouvy platí, že hroby československých, respektive německých obětí válek a panování násilí, nacházející se na jejich území, požívají právní ochrany a jsou zachovávány; jejich registrace a péče o ně bude umožněna.

35. Podle čl. 30 odst. 3 Smlouvy platí, že smluvní strany budou podporovat spolupráci mezi organizacemi, příslušnými pro péči o tyto hroby.

36. Podstatou sporu je otázka, zda řád veřejného pohřebiště podrobně upravil všechny povinné okruhy vymezené pod písm. a) až l) § 19 odst. 2 zákona o pohřebnictví v souladu s čl. 30 a 24 Smlouvy. Soud se proto předně zabýval povahou těchto ustanovení. Jak vyslovil Ústavní soud v bodu 107 nálezu ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. Pl. ÚS 8/25, „podmínkou aplikační přednosti jednotlivých ustanovení mezinárodní smlouvy je jejich ‚samovykonatelnost‘ (povaha self- executing). Ta je standardně určována kritérii a metodami založenými v právu vnitrostátním, nikoli mezinárodním. Samovykonatelností se rozumí vnitrostátní přímá použitelnost normy obsažené v mezinárodní smlouvě, bez nutnosti převtělení do konkrétního zákonného Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 9 141 A 45/2025 ustanovení“. V bodu 108 téhož nálezu pak Ústavní soud uvedl, že „neplatí, že jedno ustanovení samovykonatelné buď je, anebo není. Běžná jsou i ustanovení smíšená. Byť se může na první pohled jevit, že ustanovení mezinárodní smlouvy není dostatečně komplexní pro svou bezprostřední aplikovatelnost, přesto může být samovykonatelné přinejmenším v tom rozsahu, v jakém zakládá státu negativní závazek zdržet se určitého konání, třebaže v jiných svých aspektech stejné ustanovení bude vyžadovat provedení zákonem“, přičemž „samovykonatelnosti nebrání ani to, že pravidlo mezinárodní smlouvy obsahuje neurčitý právní pojem“ (srov. bod 109 téhož nálezu). Ačkoli v bodu 106 nálezu Ústavní soud obecně konstatoval, že aplikační přednost mezinárodních smluv se s ohledem na dikci čl. 10 Ústavy („stanoví něco jiného“) uplatní tehdy, je-li zákon se smlouvou v rozporu, v bodu 110 dodal, že „pokud zde žádný rozpor mezi samovykonatelným pravidlem mezinárodní smlouvy a zákonem není, použije se vnitrostátní zákon, který je však i s ohledem na čl. 1 odst. 2 Ústavy třeba vykládat ve světle mezinárodní smlouvy“. Dále Ústavní soud podotkl, že ani ustanovení mezinárodních smluv, která nejsou samovykonatelná, nejsou normativně bezvýznamná: „I takováto ustanovení nejrůznějšího charakteru (normy teleologické čili finální, případně obecné principy a hodnoty) jsou součástí právního řádu ve smyslu čl. 10 a mají významný interpretační dopad do výkladu vnitrostátního práva, opět s odvoláním na čl. 1 odst. 2 Ústavy a ústavní povinnost státu dodržovat závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva“ (srov. bod 111 téhož nálezu).

37. S ohledem na výše uvedená teoretická východiska dospěl soud k závěru, že navzdory deklaratorně znějícímu návětí („smluvní strany prohlašují“) obsahuje čl. 30 odst. 1 Smlouvy aplikovatelné právní principy: jednak princip rovnosti při ochraně a uctívání českých a německých hrobů, jednak princip nebránění v péči o německé hroby. Tyto principy plynoucí z bezprostředně závazné mezinárodní smlouvy jsou součástí právního řádu a musí být respektovány při aplikaci vnitrostátního práva, tedy i při vydávání řádu veřejného pohřebiště podle zákona o pohřebnictví. Z čl. 30 odst. 1 Smlouvy lze podle názoru soudu dovodit závazek státu, aby veřejná moc při aplikaci zákona o pohřebnictví nepřipustila režim, který by německé hroby oproti českým znevýhodňoval, méně chránil nebo znemožňoval péči o ně.

38. Podstatou žalobcovy argumentace je, že požadavku rovnosti a nediskriminace dostál právě tím, že mezi německými a českými hroby v řádu veřejného pohřebiště nijak nerozlišoval (tj. byl neutrální) a péči o ně nebránil. Tuto argumentaci žalovaný odmítl jako „na první pohled rovnostářský přístup“ a zdůraznil, že stav německých hrobů, které jsou nezřídka zanedbány a opuštěny, je důsledkem politického vývoje po roce 1945.

39. Soud má oproti žalovanému za to, že ustanovení řádu veřejného pohřebiště, které důsledky neprodloužení, potažmo nesjednání, nájemní smlouvy k hrobovému místu upravuje formálně rovně – tj. z národnostního hlediska neutrálně, nelze hodnotit jako materiálně nerovné, a proto odporující čl. 30 odst. 1 Smlouvy. Z ustanovení zákona o pohřebnictví, který zrušení opuštěných hrobů při respektu k pietě zemřelých nevylučuje, totiž soud dovodil, že zachovávání hrobů není samoúčelné, nýbrž je vázáno na jejich význam pro rodiny osob, jejichž ostatky jsou v nich pohřbeny. Pokud tento základní význam z jakéhokoli důvodu pomine, nelze považovat za porušení „ochrany“ či „uctívání“ hrobů (srov. terminologii čl. 30 odst. 1 Smlouvy), jsou-li opuštěné hroby v souladu s právními předpisy rušeny. Ostatně čl. 30 odst. 1 Smlouvy (na rozdíl od čl. 30 odst. 2 Smlouvy, jak soud vyloží níže) necílí na zachovávání německých hrobů, nýbrž na dodržování standardu právní ochrany a piety srovnatelného s hroby českými. Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 10 141 A 45/2025 40. Za nikoli nepodstatné soud považuje, že nejpozději od roku 1992, kdy byla sjednána Smlouva, měly německé osoby možnost uzavírat za nediskriminačních podmínek smlouvy o nájmu hrobových míst, a zajistit tak, že s německými hroby nebude nadále nakládáno jako s hroby opuštěnými. Pokud tedy pominul zájem pozůstalých na zachování německých hrobů na veřejných pohřebištích města Chomutova a tyto hroby jsou nyní ohroženy rušením, není možné z čl. 30 odst. 1 Smlouvy dovozovat povinnost žalobce jejich rušení aktivně předcházet, např. za užití afirmativních opatření, která doporučuje metodická příručka z roku 2017. Ničím nepodmíněné zachovávání opuštěných hrobů totiž není objektem chráněným čl. 30 odst. 1 Smlouvy.

41. Žalovaný se mýlí, pokud na straně 5 napadeného rozhodnutí uvádí, že podle čl. 30 Smlouvy platí, že německé hroby na území České republiky „požívají právní ochrany a jsou zachovávány, jejich registrace a péče o ně bude umožněna“. Tento právní režim se totiž podle čl. 30 odst. 2 Smlouvy vztahuje na hroby obětí válek a panování násilí, nikoli na všechny německé hroby. Ve vztahu k německým hrobům obecně stanovuje čl. 30 odst. 1 Smlouvy jen tolik, že české a německé hroby „budou stejným způsobem uctívány a chráněny; péče o ně bude umožněna“. Z čl. 30 Smlouvy tedy nijak neplyne, že by německé hroby, které zároveň nejsou hroby obětí válek a panování násilí, měly být zachovávány, tj. nemohly být za žádných okolností zrušeny. Na tomto místě soud uzavírá, že důvodem pro shledání rozporu mezi řádem veřejného pohřebiště na straně jedné a čl. 30 Smlouvy na straně druhé by mohlo být jen takové ustanovení řádu, které by zakládalo jakkoli nerovné zacházení s německými hroby oproti hrobům českým či znemožňovalo péči o ně (např. tím, že by nesjednávalo s německými občany či spolky nájem opuštěných německých hrobových míst). Žalovaný však na německé hroby – včetně těch, které nejsou hroby obětí válek a panování násilí – aplikoval režim čl. 30 odst. 2 Smlouvy, čímž zatížil napadené rozhodnutí nezákonností.

42. Soud nezpochybňuje, že důvodem pro zachovávání hrobů může být nejen význam, který mají pro rodiny osob, jejichž ostatky v nich jsou pohřbeny, ale též jejich význam historický či kulturní. V čl. 24 odst. 3 Smlouvy, z něhož dále žalovaný dovozoval povinnost zachování německých hrobů, se totiž Česká republika zavázala, že bude pečovat o místa a kulturní památky připomínající dějinné události, kulturní a vědecká díla a tradice německé strany a zpřístupňovat je, přičemž taková místa a kulturní památky budou chráněny zákonem. Jelikož soud nevylučuje, že pod místa a kulturní památky ve smyslu čl. 24 odst. 3 Smlouvy lze podřadit též historické německé hroby, zabýval se otázkou samovykonatelnosti čl. 24 odst. 3 Smlouvy. Přitom dospěl k závěru, že se jedná o ustanovení tzv. smíšené, v němž lze rozlišit tři roviny. Jednak obsahuje závazek státu přijmout zákonný rámec ochrany kulturních památek. Dále obsahuje závazné interpretační pravidlo, podle něhož za kulturní památky podle zvláštního zákona budou prohlašovány místa a kulturní památky připomínající dějinné události, kulturní a vědecká díla a tradice německé strany. Nakonec obsahuje závazek státu o tyto kulturní památky pečovat a zpřístupnit je. Tento poslední závazek je samovykonatelný v rozsahu negativního závazku státu nebránit v přístupu k těmto kulturním památkám; ve zbytku obsahuje pozitivní závazek státu programové povahy.

43. Na tomto místě soud shrnuje, že základním předpokladem ochrany německých hrobů a hrobových zařízení coby kulturních památek ve smyslu čl. 24 odst. 3 Smlouvy je existence vnitrostátní zákonné úpravy. Tu představuje zejména zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, jehož § 2 definující pojem kulturní památky může (a musí) být vykládán konformně s čl. 24 odst. 3 Smlouvy. Oproti tomu zákon o pohřebnictví zvláštní úpravu Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 11 141 A 45/2025 ochrany sepulkrálních kulturních památek, při jejíž aplikaci by bylo možné použít závazné interpretační pravidlo obsažené v čl. 24 odst. 3 Smlouvy, neobsahuje.

44. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný mohl shledat rozpor řádu veřejného pohřebiště s čl. 24 odst. 3 Smlouvy jen tehdy, pokud by jeho ustanovení bránila ve svobodném a nerušeném přístupu veřejnosti k těm hrobům, které jsou státem chráněny jako kulturní památky, popř. pokud by státu bránila v péči o takové hroby. Soud se naopak neztotožnil s výkladem čl. 24 odst. 3 Smlouvy, podle něhož má provozovatel veřejného pohřebiště povinnost zachovávat německé hroby z titulu jejich historické a kulturní hodnoty i tehdy, pokud nejsou – v souladu s poslední větou čl. 24 odst. 3 Smlouvy – chráněny jako kulturní památky na základě zvláštního zákona.

45. Žalobci lze přisvědčit v tom ohledu, že pokud řád veřejného pohřebiště (zejména při úpravě nakládání s opuštěnými hroby) nezachází s německými hroby oproti českým hrobům hůře, ani nikomu neznemožňuje o ně pečovat, dostojí požadavkům čl. 30 odst. 1 Smlouvy. Obdobně pokud neznemožňuje státu pečovat o ty hroby, které jsou chráněny jako kulturní památky, a nikomu nebrání v přístupu k nim, dostojí požadavkům čl. 24 odst. 3 Smlouvy. Jak zdejší soud vyslovil v rozsudku ze dne 2. 6. 2025, č. j. 141 A 8/2024-28, „důvodem pro nesouhlas s řádem veřejného pohřebiště může být pouze rozpor s právním předpisem, který má minimálně sílu zákona“. Pokud takový rozpor nevyvstal, je žalovaný povinen řád veřejného pohřebiště schválit.

46. Soud konstatuje, že důvodem pro neschválení řádu veřejného pohřebiště nemohla být ani skutečnost, že se obec neřídila vzorovým řádem. Podle § 16 odst. 1 zákona o pohřebnictví obec provozuje veřejné pohřebiště v samostatné působnosti. Při výkonu samostatné působnosti se pak řídí pouze zákonem a jinými právními předpisy vydanými na základě zákona [srov. § 35 odst. 3 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)]. Zákonem ve smyslu uvedeného ustanovení zákona o obcích je třeba v souladu s čl. 10 Ústavy rozumět též mezinárodní smlouvu k jejíž ratifikaci dal parlament souhlas a jíž je Česká republika vázána. I kdyby žalovaný vydal vzorový řád jako metodický pokyn, žalobce se od něj mohl odchýlit, neboť při výkonu samostatné působnosti nevystupoval v roli podřízeného správního orgánu (srov. přiměřeně bod 17 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2023, č. j. 2 As 197/2021-40). Obdobně nebyl žalobce při vydávání řádu veřejného pohřebiště vázán ani metodickou příručkou z roku 2017.

47. S ohledem na shora uvedené soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s. Soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, přičemž žalovaný bude podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.

48. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný neměl ve věci úspěch, tudíž mu nenáleží právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci, který byl v řízení zcela úspěšný, soud přiznal náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 3 000 Kč. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek. Ze spisu neplyne, že by žalobci vznikly jiné náklady, neboť v řízení nebyl zastoupen a úkony činil prostřednictvím datové schránky.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 12 141 A 45/2025 sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Ústí nad Labem 24. června 2026 Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.