141 Af 5/2024

Rubrum

č. j. 141 Af 5/2024-50 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Bc. Ondřeje Šafránka ve věci žalobkyně: A. K., narozena X bytem X zastoupena advokátem JUDr. Zbyňkem Pražákem sídlem Jugoslávská 112/23, 407 46 Krásná Lípa proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2024, č. j. 20904/24/5200-10423-705778, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 1. 7. 2024, č. j. 20904/24/5200- 10423-705778, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 960 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Včasně podanou žalobou ze dne 31. 7. 2024 se původní žalobce (F. K., manžel žalobkyně, zemřelý X) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2024, č. j. 20904/24/5200- 10423-705778, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeny platební výměry Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 28. 8. 2023: Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 2 141 Af 5/2024  č. j. 1807148/23/2513-00460-505714, kterým byla žalobci vyměřena daň silniční za zdaňovací období roku 2019 ve výši 15 132 Kč,  č. j. 1807641/23/2513-00460-505714, kterým byla žalobci vyměřena daň silniční za zdaňovací období roku 2020 ve výši 11 336 Kč,  č. j. 1807957/23/2513-00460-505714, kterým byla žalobci vyměřena daň silniční za zdaňovací období roku 2021 ve výši 11 336 Kč, (dále jen souhrnně „platební výměry“).

2. Usnesením ze dne 25. 5. 2026, č. j. 141 Af 5/2024-44, zdejší soud rozhodl o procesním nástupnictví nynější žalobkyně, která coby jediná dědička vstoupila do práv a povinností původního žalobce. Žaloba 3. Původní žalobce považoval platební výměry za nezákonné a nesprávné. Správce daně platebními výměry stanovil silniční daň původnímu žalobci, protože byl evidován v registru vozidel jako provozovatel vozidla RZ X – přívěs nákladní valníkový. Jako provozovatel byl evidován od 29. 9. 1998. Původní žalobce argumentoval, že v daňovém řízení výslovně uvedl, že údaj uvedený v registru vozidel je nesprávný. Toto vozidlo nikdy neprovozoval, nezná je, nikdy s ním nebyl spojován. O tom, že je v registru silničních vozidel zapsán jako jeho provozovatel, se dozvěděl až při zahájení řízení. V daňovém řízení výslovně uvedl, že neuzavřel žádnou smlouvou o koupi či darování daného vozidla, ani mu není znám jiný důvod převodu či přechodu vlastnictví na něj. Z toho podle původního žalobce vyplývá, že neexistoval žádný právní důvod k tomu, aby byl v registru silničních vozidel uveden jako vlastník či provozovatel daného vozidla. Navrhl, aby správce daně zjistil, jakým obsahově věcným způsobem došlo k tomu, že byl jako provozovatel vozidla v informačním systému uveden. To se ale nestalo.

4. Původní žalobce dále namítal, že podle § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, (dále jen „daňový řád“) neměl v daňovém řízení prokazovat, proč je nesprávně zapsán v registru vozidel jako provozovatel a vlastník. Tyto skutečnosti totiž nejsou skutečnosti uváděné v daňovém přiznání, a pokud žalobce namítá nesprávnost těchto údajů, důkazní břemeno v daném ohledu tíží správce daně podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. Opačný přístup správce daně i žalovaného, kteří tvrdí, že jejich povinnost končí zjištěním zápisu v registru vozidel, podle původního žalobce odporuje základním zásadám daňového řízení.

5. Původní žalobce dále poukázal na skutečnost, že od roku 1998, kdy měl být evidován jako majitel a provozovatel daného vozidla, ho neoslovil ani dopravní inspektorát s požadavkem na doložení provedené technické kontroly, ani pojišťovna. Z toho logicky vyplývá, že někdo jiný vozidlo ke kontrolám přistavoval a povinné ručení hradil. Tato informace podle původního žalobce vyplývá i z bodu 31 odůvodnění napadeného rozhodnutí. To podle něj vytváří podstatnou pochybnost o správnosti uvedení žalobce v registru vozidel, zejména pokud tuto pochybnost sám žalobce v řízení uplatnil. Původní žalobce dále sdělil, že se obrátil na dopravní inspektorát v Praze a v Děčíně, ale oba orgány konstatovaly, že nejsou schopny zjistit, proč je žalobce v registru uveden.

6. Původní žalobce také odkázal na § 4 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění účinném do 30. 6. 2022 (dále jen „zákon o silniční dani“), podle kterého je poplatníkem daně ten, kdo je jako provozovatel vozidla zapsán v technickém průkazu vozidla. Zdůraznil, že technický průkaz vozidla nebyl jako důkaz v daňovém řízení proveden. Rovněž argumentoval, že Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 3 141 Af 5/2024 žádný právní předpis nestanoví, že údaje vyplývající z informačních systémů veřejné správy zakládají domněnku jejich správnosti. Pokud osoba namítá nesprávnost údajů uvedených v příslušných veřejných rejstřících, pak je povinností rozhodujícího orgánu každou její námitku prověřit.

7. Závěrem původní žalobce zpochybnil přiléhavost judikatury správních soudů, na niž žalovaný odkázal v napadeném rozhodnutí. Podle jeho názoru žádný z uvedených případů neřešil otázku, kdy daňový subjekt rozporoval samotnou správnost uvedeného údaje, na jehož základě byla vyměřena silniční daň. Vyjádření k žalobě 8. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 9. 9. 2024. Uvedl, že žalobní námitky de facto korespondují s námitkami (příp. tyto rozvíjejí) již obsaženými v odvolání původního žalobce. Žalovaný konstatoval, že se s odvolacími námitkami v plném rozsahu vypořádal již v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém podal dostatečné zdůvodnění svého závěru, podepřeného příslušnými hmotněprávními daňovými normami. Žalovaný tak i nadále setrval na svém právním názoru a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

9. Žalovaný shrnul, že pro stanovení poplatníka silniční daně je rozhodující pouze údaj o provozovateli vedený v registru silničních vozidel, resp. v technickém průkazu vozidla. Zdůraznil, že silniční daň je konstruována jako tzv. majetková daň, přičemž rozhodující je právě údaj o provozovateli v příslušné evidenci. Proto podle něj správce daně nepochybil, pokud byla daň vyměřena původnímu žalobci.

10. K argumentaci o nepřiléhavosti odkazované judikatury správních soudů žalovaný uvedl, že z ní vyplývají obecná východiska, jež lze aplikovat i na tento případ. Podle žalovaného z ní vyplývá, že silniční daň je vybudována na formálním stavu zápisu v registru vozidel a je zcela na daňovém subjektu, aby docílil případných změn v této evidenci tak, aby stav zápisu odpovídal skutečnému stavu, a tím docílil zániku své daňové povinnosti (uvedená povinnost rozhodně nestíhá správce daně namísto původního žalobce, jak se původní žalobce nesprávně domníval).

11. Žalovaný poukázal na obecné rozvržení důkazního břemene v daňovém řízení, které primárně tíží daňový subjekt a správce daně je povinen unést důkazní břemeno pouze stran skutečností uvedených v § 92 odst. 5 daňového řádu. Podle písmene c) tohoto ustanovení má povinnost dokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných žalobcem. Pokud správce daně zjistí některou okolnost zpochybňující údaje uvedené v těchto dokumentech, přechází důkazní břemeno na žalobce, jenž pak musí prokázat všechny skutečnosti ve smyslu § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu. Žalobce tedy musí prokázat svá tvrzení a za tímto účelem předložit důkazní prostředky či navrhnout jejich provedení. Žalovaný zdůraznil, že není povinností daňových orgánů prokázat, že původní žalobce je oprávněně zapsán jako provozovatel daného vozidla, je však jejich povinností prokázat, že v řešeném období je zapsán jako provozovatel. Obdobné závěry pak podle žalovaného platí ohledně prokázání toho, kdo vozidlo přistavoval k technickým kontrolám a kdo hradil tzv. povinné ručení.

12. K námitce neprovedení důkazu technickým průkazem daného vozidla žalovaný odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2020, č. j. 8 Afs 23/2018-37, podle Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 4 141 Af 5/2024 kterého lze v případě nemožnosti ověření údajů v technickém průkazu vyjít z údajů v registru vozidel.

13. Žalovaný zdůraznil, že měl-li původní žalobce za to, že je jako provozovatel vozidla zapsán v registru vozidel neoprávněně, měl se tento obrátit na příslušný správní orgán a s ním řešit okolnosti, které vedly k zápisu jeho osoby jakožto provozovatele daného vozidla. Původní žalobce vyjma tvrzení v žalobě (že se obrátil na dopravní inspektorát v Praze i v Děčíně, avšak bez výsledku) nedoložil, že by se jakkoliv domáhal nápravy údajně chybného zápisu v registru vozidel u příslušného orgánu státní správy.

14. Závěrem žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta jako nedůvodná. Replika původního žalobce 15. Původní žalobce na vyjádření žalovaného reagoval replikou ze dne 15. 9. 2024. V ní popsal, jak se snažil vyřešit údajně nesprávný zápis v registru vozidel. Uvedl, že na Portálu občana v registru silničních vozidel původního žalobce zjistil (údaj ze září 2024), že dané vozidlo RZ X je evidováno pod VIN X(jde o přívěs, tedy nemotorové vozidlo), a pod tímto VIN jsou uvedeny technické kontroly různých nemotorových (přípojných) vozidel, ale i traktorů, s různými čísly technických průkazů, s různými daty první registrace, s různými továrními značkami; v registru vozidel v části vázané na původního žalobce jsou tedy údaje o různých jiných vozidlech. Původní žalobce uvedl, že při jednání chce soudu ukázat vytištěné stránky a současně tím dokladovat své tvrzení, že v registru silničních vozidel jsou chyby a nesprávné údaje.

16. K rozvržení důkazního břemene mezi něj a správce daně původní žalobce uvedl, že v daňovém řízení příslušela primární iniciativa jemu. Na výzvu k podání daňového přiznání k dani silniční původní žalobce tuto iniciativu realizoval tak, že uvedl, že vlastníkem a provozovatelem daného vozidla nikdy nebyl a že údaje v registru vozidel jsou nesprávné. Takové je podle něj jeho daňové tvrzení a toto tvrzení nelze dokazovat. Bylo tedy na žalovaném, aby splnil svou zákonnou povinnost dokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost daňového tvrzení žalobce. Původní žalobce rovněž argumentoval, že navrhl provedení důkazních prostředků, které by mohly jeho tvrzení prokázat – navrhl správci daně, aby prověřil správnost údajů v registru vozidel, což ale žalovaný neprovedl.

17. K formální povaze údajů uvedených v registru vozidel pro účely určení silniční daně původní žalobce sdělil, že nenapadá nesprávnost formálního stavu zápisu, ale skutečnost, že takový zápis neměl být vůbec učiněn. Posouzení věci soudem 18. Soud věc projednal bez nařízení ústního jednání, neboť s tímto postupem oba účastníci výslovně souhlasili podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“).

19. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle § 65 a násl. s. ř. s., které vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty dvou měsíců ode dne, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení, jak stanoví § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 5 141 Af 5/2024 rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci nebyly zjištěny.

20. Po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého spisu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

21. V dané věci nebyl mezi účastníky řízení spor, že předmětem silniční daně je na základě § 2 odst. 1 zákona o silniční dani nákladní automobil valníkový, RZ X, registrovaný od roku 1980. Žalobce byl jako jeho provozovatel zapsán v registru silničních vozidel od 29. 9. 1998. Mezi lety 2019 až 2021 bylo vozidlo v registru vedeno jako „provozované“.

22. Účastníci se ale neshodli, zda původní žalobce byl poplatníkem silniční daně, a dále se neshodli ohledně právní otázky rozložení důkazního břemene v předcházejícím daňovém řízení. Původní žalobce měl za to, že postačuje, aby tvrdil, že údaje uvedené v registru vozidel vznikly úřední chybou či podvodem, neboť vozidlo nikdy neprovozoval a ani neví nic o jeho existenci, a proto důkazní břemeno mělo přejít na správce daně, který musí prokázat, že údaje v registru vozidel jsou správné. Naproti tomu žalovaný tvrdil, že jeho a správce daně tížilo důkazní břemeno ohledně existence formálního zápisu údaje o provozovateli daného vozidla v registru vozidel, a pokud původní žalobce chtěl prokázat nesprávnost těchto údajů, měl v tomto směru vyvinout vlastní důkazní iniciativu.

23. Podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dani platí, že poplatníkem daně je ten, kdo je jako provozovatel vozidla zapsán v technickém průkazu vozidla. Technický průkaz přitom osvědčuje údaje zapsané v registru silničních vozidel. V nynějším případě nebyl technický průkaz k danému vozidlu doložen, což je mezi účastníky rovněž nesporné. Tato skutečnost však nemá na určení poplatníka daně silniční vliv. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2020, č. j. 8 Afs 23/2018-37: „Nelze‑li ověřit zápis provozovatele vozidla v technickém průkazu vozidla, lze pro účely určení poplatníka daně silniční podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, vyjít z údajů o provozovateli vozidla uvedených v registru vozidel.“ Poplatník tak byl v nyní projednávané věci stanoven na základě údajů v registru silničních vozidel.

24. Jak správně uváděl žalovaný, judikatura správních soudů je v otázce skutečností rozhodných pro vyměření silniční daně značně formalistická. Soud ve stručnosti shrnuje, že silniční daň je daní majetkovou, pro kterou má z hlediska vzniku a trvání daňové povinnosti klíčový význam stav zápisu v registru silničních vozidel. Význam naopak postrádá stav vlastnictví nebo faktického užívání. Skutečné majetkové vztahy do registru silničních vozidel nepromítnuté nebo promítnuté nesprávně nehrají z hlediska silniční daně roli, stejně jako není překážkou pro výběr této daně neužívání vozidla, neboť silniční daň neplní roli mýtného (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2015, č. j. 9 Afs 129/2014- 37).

25. Na druhou stranu je ale nutno dát za pravdu rovněž původnímu žalobci, který od začátku soudního řízení tvrdil, že situace, kdy by daňový subjekt v daňovém řízení tvrdil, že zápis v registru vozidel je nesprávný a vznikl úředním omylem nebo podvodným jednáním, nebyla správními soudy řešena. Proto původní žalobce správně poukazoval na nepřiléhavost judikatury uváděné žalovaným. V mezidobí od podání žaloby původním žalobcem do okamžiku vydání tohoto rozsudku nicméně Nejvyšší správní soud vydal rozsudek ve věci, Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 6 141 Af 5/2024 která je skutkovými i právními okolnostmi velice podobná případu původního žalobce. Jde o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2025, č. j. 2 Afs 193/2024-47. V tomto rozsudku byla řešena situace daňového subjektu, kterému byla vyměřena silniční daň za období let 2016 až 2018 v souvislosti s provozováním valníku uvedeného do provozu v roce 1983. Daňový subjekt byl v registru vozidel evidován jako provozovatel a vlastník od roku 1997 a tvrdil, že o zápisu v registru vozidel se dozvěděl poprvé až od správce daně, a zároveň uvedl, že se domnívá, že zápis byl učiněn na základě podvodu, resp. na základě listin, na nichž byl zfalšován jeho podpis.

26. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 11. 2025, č. j. 2 Afs 193/2024-47 (body 40 až 43), přisvědčil argumentaci, že daňové orgány byly povinny se k námitce zabývat platností zápisu (změny) provozovatele v registru silničních vozidel: „V projednávané věci totiž nejde o případ, kdy by nesoulad zapsaného stavu a stavu právního či faktického bylo možno – pokud se jeho tvrzení ukáže pravdivým – klást k žalobcově tíži. Po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby si střežil svá práva za situace, kdy si v důsledku protiprávního jednání třetích osob nebyl vědom, že je registrovaným provozovatelem vozidla, a tedy že ho tížila povinnost k úhradě silniční daně. Shodný důsledek má i modelová situace, kterou přiléhavě zmínil krajský soud, kdy úředník odpovědný za vedení registru v důsledku administrativního pochybení uvede jako provozovatele vozidla osobu odlišnou od té, která je uvedena v žádosti o zápis (či o jeho změnu). Takové jednání musí být zhojitelné a dotčenému subjektu musí být umožněno domáhat se nápravy tohoto stavu, tedy hájit svá práva. Z povahy věci tak může činit teprve tehdy, kdy se o nesprávném zápisu v evidenci vozidel dozví. V projednávané věci však žalobce takovou možnost obrany neměl, ačkoli od počátku daňového řízení namítal, že k zápisu jeho osoby coby provozovatele dotčeného vozidla došlo podvodným jednáním.“ 27. Tuto úvahu Nejvyšší správní soud dále rozvinul, když uvedl, že prostředkem nápravy v takové situaci nemůže být žádost o nápravu u orgánu, který má na starosti agendu registru vozidel podle § 9 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Vyslovil, že „nešlo o zápis nového provozovatele vozidla, šlo o opravu historických údajů v registru vozidel. Z tohoto důvodu pravomoc Městského úřadu Žďár nad Sázavou nebyla dána. Správce daně tak byl povinen se namítanou neplatností zápisu jako předběžnou otázkou podle § 99 odst. 1 věty druhé daňového řádu zabývat v daňovém řízení“ (srov. bod 46). Lze tedy shrnout, že pokud by se v nyní projednávané věci prokázalo, že původní žalobce byl v registru vozidel uveden u daného vozidla nesprávně a šlo by o situaci jím nezaviněnou, může jít o skutečnost, která by ho zbavila povinnosti platit silniční daň (podobně např. jako v situaci, kdy vyjde najevo, že vozidlo bylo zlikvidováno).

28. Uvedený závěr ale na druhou stranu nelze vykládat způsobem, kterým argumentoval původní žalobce v tomto řízení; neznamená to totiž, že by došlo k přenesení důkazního břemene na správce daně. „V každém případě důkazní břemeno leželo na žalobci, který byl povinen prokázat, že k zápisu jeho osoby do registru silničních vozidel došlo jím tvrzeným podvodným jednáním,“ uvedl Nejvyšší správní soud v bodě 48 citovaného rozsudku. Oproti nyní řešenému případu daňový subjekt v odkazovaném případě předložil některé listiny, ze kterých dovozoval skutečnost, že k zápisu jeho osoby do registru vozidel došlo na základě podvodného jednání (zfalšování podpisu). Daňové orgány nicméně primárně vycházely z právního názoru, že žádný důkaz nemůže zvrátit stav údajů zapsaných v registru vozidel, ovšem i nad rámec tohoto důkazu vyhodnotily daňovým subjektem v daném řízení předložené listiny jako nedostačující k prokázání jeho tvrzení, a to i přesto, že byl vyzván správcem daně k prokázání tvrzení výzvou na základě § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu. Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 7 141 Af 5/2024 Správní soudy ovšem učinily závěr, že tato výzva správce daně byla nekonkrétní, a tudíž nedostačující. Daňový subjekt proto neměl reálnou šanci prokázat svá tvrzení (unést důkazní břemeno): „Z judikatury NSS i komentářové literatury tak jednoznačně vyplývá, že výzva dle § 92 odst. 4 daňového řádu má sloužit k řádnému a úplnému zjištění skutkového stavu, a tedy ke správnému stanovení daňové povinnosti. Jejím účelem je odstranění pochybnosti, která vyvstala k určitému tvrzení daňového subjektu. Výzva musí být konkrétně odůvodněna, aby daňový subjekt měl možnost pochybnosti správce daně vyvrátit“ (srov. bod 58 daného rozsudku).

29. Zdejší soud pak shora popsané právní závěry Nejvyššího správního soudu aplikoval na projednávaný případ a dospěl k závěru, že daňové orgány (zejména správce daně) nepostupovaly procesně správně, neboť původnímu žalobci nedaly žádným způsobem najevo, že i) jeho právní názor na rozložení důkazního břemene je nesprávný, a dále zejména, že ii) musí prokázat tvrzení, že je veden v registru vozidel nesprávně jako provozovatel daného vozidla na základě podvodného jednání či úředního omylu.

30. Z daňového spisu žádným způsobem nevyplývá, že by správce daně věcně reagoval na tvrzení původního žalobce. Původní žalobce ve vyjádření k výzvám k podání daňového přiznání tvrdil, že údaj v registru vozidel je nesprávný, od roku 2010 nepodniká, dané vozidlo nezná, nikdy ho neprovozoval a nikdy s ním nebyl spojován. Dále uvedl, že se o údaji v registru vozidel dozvěděl až z výzvy správce daně a že se stal zřejmě obětí podvodu; správce daně požádal, aby toto jeho tvrzení bylo předáno Policii ČR. Pro účely navazujícího vyměřovacího řízení navrhoval, aby bylo zjištěno, jakým obsahově věcným způsobem došlo k tomu, že je veden v registru jako provozovatel daného vozidla. V tomto směru trval na tom, aby dané skutečnosti prokázal správce daně.

31. Následně správce daně vydal vyrozumění o soustředění podkladů pro vydání platebního výměru ze dne 29. 5. 2023, č. j. 1457284/23/2513-00460-505714 (zdaňovací období roku 2019), č. j. 1457326/23/2513-00460-505714 (zdaňovací období roku 2020) a č. j. 1457424/23/2513-00460-505714 (zdaňovací období roku 2021). V těchto obsahově prakticky shodných dokumentech shrnul informace o původním žalobci, o daném vozidle a stručně shrnul vyjádření původního žalobce. S odkazem na příslušná ustanovení zákona o silniční dani pak dospěl k závěru o výši daňové povinnosti, na kterou budou vydány platební výměry.

32. Na popsaná vyrozumění o soustředění podkladů původní žalobce reagoval podáním ze dne 13. 6. 2023, v němž de facto zopakoval svou dřívější argumentaci, kterou reagoval na výzvy k podání daňového přiznání.

33. Následně správce daně vydal dne 28. 8. 2023 platební výměry, ve kterých opět žádným způsobem na argumentaci ani tvrzení původního žalobce nereagoval.

34. Proti platebním výměrům podal původní žalobce odvolání ze dne 4. 9. 2023, v němž znovu setrval na svých tvrzeních a argumentaci.

35. Dne 13. 9. 2023 správce daně adresoval Městskému úřadu Rumburk, odboru civilně a dopravně správnímu, výzvu k poskytnutí údajů dle § 57 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Správce daně požadoval zaslání informací o všech vlastnících a provozovatelích daného vozidla a dále požadoval zaslání informací (a případně kopií) o listinách, na jejichž základě došlo k zapsání údaje o vlastnictví a provozování ze strany původního žalobce. Dotázaný správní orgán odpověděl, že původní žalobce je evidován jako provozovatel a vlastník Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 8 141 Af 5/2024 daného vozidla od 29. 9. 1998 do dne vyhotovení odpovědi a dále připojil výpis z tzv. karty vozidla, který uvedené potvrzoval. K nabývacím titulům uvedl, že žádné neeviduje.

36. O odvolání původního žalobce žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím zamítavě, přičemž v odůvodnění vyšel z judikatury správních soudů a příslušné právní úpravy. Argumentaci původního žalobce označil za nedůvodnou, neboť rozhodující je formální stav zapsaný v registru vozidel, a uvedl, že důkazní břemeno ho tíží pouze v tomto rozsahu. Nad rámec toho sdělil, že daňový subjekt se musí případně obrátit na příslušný správní orgán a s ním řešit okolnosti, které vedly k zápisu jeho osoby coby provozovatele daného vozidla, a stejně tak se sám musí případně obrátit na Policii ČR.

37. Z uvedeného stručného shrnutí správního spisu je zjevné, že podobně jako v případě řešeném Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 20. 11. 2025, č. j. 2 Afs 193/2024- 47, daňové orgány vycházely ze zásady, že rozhodující je stav zapsaný v registru vozidel, a pokud tento stav neodpovídá realitě, jde to pouze k tíži daňového subjektu. Jak ale bylo uvedeno výše, v situaci, kdy daňový subjekt tvrdí, že nesoulad zápisu údajů v registru vozidel nevznikl jeho liknavostí a teprve od správce daně se dozvěděl, že je veden jako provozovatel vozidla podléhajícího silniční dani, měl by mít možnost prokázat, že tomu tak skutečně je.

38. V nyní řešeném případě daňové orgány původního žalobce žádným způsobem nepoučily o tom, že důkazní břemeno ohledně jeho tvrzení nese on sám, a nikoliv správce daně, jak se mylně domníval. Zároveň měl být správcem daně v tomto směru dostatečně konkrétně poučen výzvou vydanou podle § 92 odst. 4 daňového řádu. Žalovaný se nesprávně domníval, že situaci měl původní žalobce vyřešit u příslušného správního orgánu, ovšem, jak popsal Nejvyšší správní soud, za dané situace takové řešení není podle zákona možné, a tudíž měl správce daně vyřešit otázku správnosti zápisu v registru vozidel jako předběžnou otázku.

39. Na základě výše uvedených úvah shledal soud žalobu důvodnou, proto napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Jelikož v něm bude žalovaný právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), shrnuje soud své závěry takto: V dané věci není možno uzavřít, že původní žalobce byl poplatníkem daně silniční ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční pouze na základě formálního zápisu původního žalobce jako provozovatele vozidla v příslušné evidenci. Žalovaný je povinen zabývat se tvrzením původního žalobce o tom, že zápis jeho osoby jako provozovatele daného vozidla vznikl na základě podvodného jednání či úředního omylu. Na podkladě provedeného dokazování, v němž důkazní břemeno ponese primárně žalobkyně, je na žalovaném, aby uzavřel, zda je možno na původního žalobce pohlížet jako na poplatníka daně silniční, nebo nikoliv.

40. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. Strana žalující měla ve věci plný úspěch, proto má vůči straně žalované právo na náhradu nákladů, které v řízení před soudem účelně vynaložila. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a v nákladech právního zastoupení v řízení před krajským soudem.

41. Strana žalující tyto náklady vyčíslila v podání ze dne 21. 5. 2026. Zástupce strany žalující učinil celkem 4 úkony právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen „advokátní tarif“) – šlo o převzetí a přípravu zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], dvě písemná podání soudu věci samé, tj. žaloba a replika k vyjádření žalovaného, a návrh na procesní nástupnictví včetně souhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání [§ 11 odst. 3 ve spojení s odst. 2 písm. b) advokátního tarifu]. První tři úkony byly učiněny za Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 9 141 Af 5/2024 účinnosti advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024, poslední pak za účinnosti advokátního tarifu ve znění od 1. 1. 2025. Podle přechodného ustanovení v čl. II novelizační vyhlášky č. 258/2024 Sb. platí, že za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky (1. 1. 2025) přísluší advokátovi odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky.

42. Za úkony právní služby učiněné do 31. 12. 2024 náleží podle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu odměna z tarifní hodnoty 50 000 Kč ve výši 3 100 Kč včetně náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon.

43. Za úkon právní služby učiněný od 1. 1. 2025 náleží podle § 7 bodu 5 a § 10b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu jedna polovina (§ 11 odst. 2 a 3 advokátního tarifu) odměny z tarifní hodnoty určené podle hodnoty peněžitého plnění (celková výše silniční daně za roky 2019 až 2021 = 37 804 Kč) ve výši 2 620 Kč, tj. 1 310 Kč, včetně náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč za každý úkon.

44. Celkové náklady řízení žalobkyně tedy činí 14 960 Kč (advokát nepožadoval náhradu DPH):  3 úkony právní služby à 3 100 Kč + 3 režijní paušály à 300 Kč;  1 úkon právní služby à 1 310 Kč + 1 režijní paušál à 450 Kč;  soudní poplatek 3 000 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Ústí nad Labem 17. června 2026 Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 10 141 Af 5/2024 Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.