15 A 25/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: Rekrutservice Group s.r.o., IČO: 09637192 sídlem Laurinova 529/18, 293 01 Mladá Boleslav zastoupena JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem sídlem Vysoká 149/4, 460 10 Liberec proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2025, č. j. 5200/1.30/25-3, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala moderace uložené pokuty nebo zrušení rozhodnutí žalovaného Státního úřadu inspekce práce ze dne 12. 6. 2025, č. j. 5200/1.30/25-3, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj (dále jen „oblastní inspektorát“) ze dne 8. 1. 2025, č. j. 30339/7.30/24-12. Tímto rozhodnutím oblastní inspektorát uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), jehož se dopustila tím, že: nerespektovala zákonem stanovené podmínky pro zaměstnávání cizinců na území České republiky vyplývající z § 89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti, když umožnila na pracovišti uživatele KWD Bohemia, s.r.o., na adrese Husova ulice 623, Bezděčín 108, Dobrovice a Bezděčín/Mladá Boleslav (areál UNO technology park) výkon práce: - „Montážní dělníci mechanických zařízení“ (obsluha robotických strojů, zakládání dílů do přístrojů /roboti ABB, KUKA/, kontrola kvality v průběhu výrobního procesu a úklid pracoviště) v období od 22. 7. 2022 do 1. 1. 2023 - „Pomocný operátor výroby“ (obsluha poloautomatických výrobních linek, výroba polotovarů pro automotiv, příprava materiálu pro svařovací roboty, montáž vyrobených polotovarů v hotový výrobek a vizuální kontrola) v období od 2. 1. 2023 do 21. 2. 2023 fyzické osobě R. P., narozenému dne X, státní příslušnosti Ukrajina, bez povolení k zaměstnání, zaměstnanecké karty, modré karty nebo karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance, čím mu umožnila výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti. Za tyto skutky jí oblastní inspektorát podle § 35 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), a podle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti uložil pokutu ve výši 350 000 Kč. Oblastní inspektorát současně podle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky žalobkyni uložil povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou 2 500 Kč. Žalobkyně se v žalobě zároveň domáhala toho, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. 2 Žaloba 2. Žalobkyně uvedla, že žalovaný porušil § 2 odst. 1, § 3, § 4 odst. 2 a 4, § 36 odst. 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Napadené rozhodnutí podle ní není v souladu se zákonem, správné ani přesvědčivé, žalovaný se nevypořádal se všemi provedenými důkazy a nedal jí možnost, aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřila k jeho podkladu.

3. Žalobkyně nepopírala samotné spáchání přestupku, ke kterému došlo tak, že zaměnila jeden papír za druhý, čehož lituje. Konstatovala, že jen zákon o zaměstnanosti a s ním i § 98 byl v období roku 2022-2023 měněn sedmkrát, což žalovaný nevzal v potaz, a naopak argumentoval tím, že mohla učinit více a být více obezřetná.

4. Pokuta jí byla podle jejího názoru uložena v rozporu se zákonem a zásadami správního trestání. Její výše nebyla dostatečně odůvodněná a v tomto ohledu naplňuje prvky libovůle správního orgánu. Žalobkyně opakovaně namítala, že pokuta ve výši 350 000 Kč pro ni je likvidační. Žalovaný dále dostatečně nezhodnotil přitěžující a polehčující okolnosti. Přitěžující přitom podle žalobkyně není v podstatě žádná a polehčující oproti tomu je to, že šlo o první provinění žalobkyně a navíc omyl. K tomu však žalovaný vůbec nepřihlédl. Pokud žalovaný opakovaně argumentoval tím, že žalobkyně ničeho nedoložila ke své situaci a majetkovým poměrům, žalobkyně oproti tomu namítá, že bylo jejím právem a nikoli povinností toto dokládat a že ji žalovaný nemůže trestat za zvolenou procesní strategii.

5. Závěrem žalobkyně namítla nutnost přezkumu, zda žalovaný při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda nevybočil z mezí správního uvážení nebo je nezneužil, ale rovněž, zda uložená pokuta není likvidační. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí. Jelikož se žalobní námitky překrývají s odvolacími, odkázal na vydaná rozhodnutí. Poukázal dále na to, že žalobkyně citovala § 36 odst. 3 správního řádu a toto ustanovení vyložila, aniž by uzavřela, že oblastní inspektorát jí toto právo upřel. Tak tomu však nebylo, neboť žalobkyně byla dne 6. 11. 2024 vyrozuměna o ukončení dokazování přípisem, na který nereagovala.

7. Nesouhlasil ani s tím, že by žalobkyně byla trestána za svou procesní strategii. Potrestána byla za spáchání přestupku, přičemž následná správní úvaha o druhu a výměře správního trestu byla zcela adekvátní a v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou. Neobstojí ani námitka o nedostatečném zhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností. K tomu odkázal na str. 8 prvostupňového rozhodnutí, podle kterého oblastní inspektorát ve prospěch žalobkyně přihlédl k tomu, že se s největší pravděpodobností jednalo o neúmyslný omyl (přehlédnutí), a svůj odkaz na toto odůvodnění na str. 6 napadeného rozhodnutí. Žalovaný ještě doplnil, že „první provinění žalobkyně“ podle něj ani odkazované judikatury není polehčující okolností ve smyslu § 39 zákona o odpovědnosti za přestupky. Uzavřel, že uložená pokuta podle něj není pro žalobkyni s ohledem na její majetkové poměry zjišťované z veřejně přístupných rejstříků likvidační. Replika žalobkyně 8. Žalobkyně ve své replice ze dne 11. 8. 2025 uvedla, že výčet polehčujících a přitěžujících okolností v § 39 zákona o odpovědnosti za přestupky je demonstrativní, a tak nic správnímu 3 orgánu při dobré vůli nebrání přihlédnout i k jiným okolnostem jako třeba ojedinělému opomenutí. Výslovně v § 39 uvedenou polehčující okolností však je spolupráce se správním orgánem při objasňování přestupku, což je skutečnost, kterou lze ve prospěch žalobkyně hodnotit pozitivně. Z napadeného rozhodnutí podle žalobkyně vyplynulo, že žalovaný navzdory svému vyjádření hodnotil jiné než výše uvedené skutečnosti. Pokud žalovaný uvedl, že „protiprávní jednání účastníka řízení OIP hodnotí jako středně závažné s ohledem na počet nelegálně pracujících osob a délku výkonu práce. Porušení zákona se týkalo sice jen jednoho cizince (polehčující okolnost), ale tento pracoval po relativně dlouhou dobu (přitěžující okolnost)“, bylo to podle žalobkyně zásadní, ale nijak se to neprojevilo ve výměře trestu, který zůstal stejný jako v prvotně vydaném příkazu.

9. Jistý vnitřní rozpor žalobkyně spatřovala i v tom, že byla žalovaným hodnocena přísněji, neboť v době spáchání přestupku byla agenturou práce. Ke dni vydání rozhodnutí již agenturou práce nebyla, přičemž stav v době vydání rozhodnutí měl být při ukládání trestu rozhodující.

10. Dodala, že zaměstnává relativně vysoký počet cca dvaceti osob. V případě, že by se dostala do ekonomických problémů v důsledku vysoké pokuty, musela by je propustit, což by mělo dopad i na jejich rodiny, přičemž se často jedná o cizí státní příslušníky. Uložení vysoké pokuty nebude podle žalobkyně přínosné ani z pohledu státu, neboť ve svém důsledku může nastat situace, že se pohledávka stane nedobytnou. Uložení citelné, ale ne likvidační pokuty by bylo daleko přínosnější, neboť ji žalobkyně bude schopna státu zaplatit a nebude při tom muset propouštět zaměstnance. Posouzení věci soudem 11. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť účastníci řízení po řádném poučení nesdělili svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byli ve výzvě výslovně poučeni, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen.

12. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

13. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba proti rozhodnutí žalovaného není důvodná.

14. Soud nejprve považuje za nutné poukázat na to, že povinností účastníka je uvést v žalobě žalobní body (námitky), ze kterých musí být patrno, z jakých skutkových a právních 4 důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Jde o jednu ze základních náležitostí žaloby týkající se přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, jež je zakotvena v § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58). Obdobně např. v rozsudku ze dne 17. 2. 2006, č. j. 8 Azs 134/2005-44, Nejvyšší správní soud konstatoval, že za žalobní body nelze považovat ani prostý výčet paragrafů správního řádu, které údajně žalovaný porušil, ani jejich parafrázi bez jakékoliv specifikace. Stejně tak je bez dalšího nedostatečný pouhý odkaz na citovanou judikaturu.

15. Přitom právě uvedeným nedostatečným způsobem si žalobkyně počínala v bodě II. podané žaloby (a obdobně zčásti i u námitek týkající se výše uložené pokuty – viz níže), ve kterém bez bližší konkretizace parafrázovala ustanovení správního řádu a dále pouze konstatovala, že je měl žalovaný porušit. Vyjma alespoň trochu konkrétní námitky, podle které žalovaný žalobkyni nedal možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k jeho podkladu, se proto soud uvedeným nemohl zabývat.

16. V předloženém správním spise je založeno Vyrozumění o ukončení dokazování ze dne 6. 11. 2024, č. j. 30339/4.30/24-10, ve kterém oblastní inspektorát konstatoval, že ukončil dokazování, jelikož shromáždil dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí. Ty zde také vyjmenoval a žalobkyni dal v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu možnost se před vydání rozhodnutí vyjádřit k podkladům včetně způsobu jejich opatření a případně navrhnout jejich doplnění spolu s konkrétním datem pro možnost nahlédnout do spisu nebo si sjednat náhradní termín. Toto vyrozumění bylo zástupci žalobkyně doručeno téhož dne. Možnost nahlédnout do spisu či se k podkladům vyjádřit žalobkyně nevyužila. Žalovaný pak ve svém rozhodnutí vycházel z podkladů shromážděných oblastním inspektorátem. Nebylo tedy třeba, aby před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí postupoval podle § 36 odst. 3 správního řádu.

17. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně přestupek skutečně spáchala, sporným žalobkyně činí pouze povahu, resp. výši uložené pokuty. Přesto však žalobkyně vyjádřila názor, že žalovaný měl vzít v potaz, že § 98 zákona o zaměstnanosti byl v období roku 2022- 2023 měněn sedmkrát. K tomu soud uvádí, že příslušné ustanovení bylo účinné ve stejném znění v období od 30. 7. 2020 do 30. 6. 2023, tedy po celou dobu trvání přestupku, který byl žalobkyni kladen za vinu. V tomto ohledu by tedy požadavek správních orgánů na větší obezřetnost nebyl neoprávněný.

18. Co se týče odůvodnění výše uložené pokuty, soud upozorňuje, že na rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je v rámci soudního přezkumu pohlíženo jako na jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 As 63/2011-86). To v prvé řadě znamená, že případné nedostatky v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí může napravit druhostupňový orgán. V druhé řadě z tohoto pravidla plyne, že druhostupňový orgán nemusí slepě opakovat argumentaci správního orgánu prvého stupně, jestliže se s ní ztotožní. Jestliže tedy odvolací námitky korespondují s námitkami, které účastník řízení uplatňoval již v prvostupňovém řízení, a správní orgán prvého stupně ve svém rozhodnutí uvedl důvody, proč těmto námitkám nepřisvědčil, nelze považovat odpovídající odvolací námitky za nevypořádané, jestliže je zřejmé, že se odvolací orgán s hodnocením 5 prvostupňového orgánu ztotožnil.

19. Žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí s posouzením věci včetně uložení a výše pokuty opakovaně ztotožnil s prvostupňovým rozhodnutím a odkázal na něj. Na tomto postupu soud v souladu s výše uvedenou judikaturou neshledává nic problematického, tím spíš za situace, kdy žalobkyně v podaném odvolání s prvostupňovým rozhodnutím fakticky nijak nově nepolemizovala a pouze setrvala na tvrzení, že jde o pokutu svou povahou likvidační.

20. K námitkám týkající se povahy a výše uložené pokuty soud konstatuje, že jde opět o námitky často nekonkrétní, uvozené pouhým odkazem na údajně porušené zásady správního řízení a citací či rozborem judikatury. Žalobkyně však v návaznosti na to většinou nijak neuvádí, v čemž podle ní tkví údajná nedostatečnost odůvodnění výše uložené pokuty. I přesto se domáhá „nutnosti přezkumu“, zda žalovaný při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil.

21. Soud se tedy povahou a výši uložené pokuty zabýval pouze v rozsahu, ve kterém mu to dostatečně vymezené žalobní body umožnily.

22. Podle § 39 zákona o odpovědnosti za přestupky platí, že jako k polehčující okolnosti se přihlédne zejména k tomu, že pachatel a) spáchal přestupek ve věku blízkém věku mladistvých, b) spáchal přestupek, aby odvrátil útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela naplněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, nebo překročil meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost, c) napomáhal k odstranění škodlivého následku přestupku nebo dobrovolně nahradil způsobenou škodu, d) oznámil přestupek správnímu orgánu a při jeho objasňování účinně napomáhal, nebo e) spáchal přestupek pod vlivem hrozby nebo nátlaku anebo pod tlakem podřízenosti nebo závislosti na jiném.

23. Jde-li o polehčující a přitěžující okolnosti, soud zjistil, že se jimi zabýval ve svém rozhodnutí oblastní inspektorát a žalovaný na jeho hodnocení v žalobou napadeném rozhodnutí výslovně odkázal. Oblastní inspektorát jako polehčující okolnost hodnotil, že se jednalo pouze o jednoho cizince, jako přitěžující to, že tento cizinec pracoval po relativně dlouhou dobu. Jako „lehce přitěžující okolnost“ posoudil skutečnost, že žalobkyně byla v době spáchání přestupku agenturou práce, a tudíž u ní bylo možné očekávat dobré znalosti v oblasti podmínek zaměstnávání cizinců. Ve prospěch žalobkyně oblastní inspektorát výslovně uvedl, že se s největší pravděpodobností jednalo o neúmyslný omyl (přehlédnutí) a že žalobkyně jinak své povinnosti ve vztahu k zaměstnanci plnila.

24. Není tedy pravdou, že by správní orgány nepřihlédly k tomu, že ze strany žalobkyně šlo (s největší pravděpodobností) o omyl. Při hodnocení osoby žalobkyně jakožto agentury práce pak bylo samozřejmě rozhodné její postavení v době spáchání přestupku, nikoli v době vydání rozhodnutí.

25. Skutečnost, že se mělo jednat o „první provinění žalobkyně“, z vydaných rozhodnutí ani správního spisu nevyplývá. Ani sama žalobkyně toto v řízení před správními orgány nenamítala, ač k tomu nepochybně měla prostor. Poprvé uvedené namítla až v podané žalobě, přičemž své tvrzení nijak nerozvedla, nedoložila nebo alespoň k jeho prokázání 6 navrhla nějaký důkaz. Není tedy zcela zřejmé, zda tím myslela to, že nespáchala daný přestupek nebo přestupek na úseku zaměstnanosti opakovaně, což by svědčilo jen o absenci přitěžující okolnosti ve smyslu § 40 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky, nebo zda tím chtěla poukázat na to, že nikdy nebyla postižena za žádný přestupek ani trestný čin. Ať už tomu bylo jakkoli, neučinila tvrzenou skutečnost předmětem posouzení správních orgánů, i když tak učinit mohla. Soud proto nepovažuje za pochybení, že ve vydaných rozhodnutích toto tvrzení nebylo ověřeno a posouzeno.

26. Stejně tak nově, až v replice, žalobkyně argumentovala tím, že v její prospěch jako polehčující okolnost měla být hodnocena spolupráce se správním orgánem při objasňování přestupku. K tomu soud stejně jako při posouzení předchozí námitky uvádí, že žalobkyně nijak ani nespecifikovala, o jakou spolupráci se správním orgánem při objasňování přestupku mělo jít a rovněž to v řízení před správními orgány nenamítala. Lze proto jen konstatovat, že podle § 39 písm. d) zákona o odpovědnosti za přestupky se k jako polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel oznámil přestupek správnímu orgánu a (zároveň – pozn. soudu) při jeho objasňování účinně napomáhal, přičemž žalobkyně netvrdí, že by přestupek oznámila. Rovněž platí, že pokud žalobkyně při prováděné kontrole plnila povinnosti, které jí v důsledku toho ze zákona vyplývaly, nelze to považovat samo o sobě za polehčující okolnost, ale za normu. Soud nepovažuje za pochybení, že ve vydaných rozhodnutích tato až v žalobě velmi vágně konkretizovaná tvrzená skutečnost nebyla zohledněna jako polehčující okolnost.

27. Oblastní inspektorát skutečně v prvostupňovém rozhodnutí jako polehčující hodnotil skutečnost, že se věc týkala jednoho cizince, a jako přitěžující to, že tento cizinec pracoval relativně dlouhou dobu. S těmito skutečnostmi však oblastní inspektorát pracoval již ve vydaném (a následně k odporu žalobkyně zrušeném) příkazu. Nedošlo tedy ke změně v hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, a tudíž ani nebyl dán důvod ke změně výše uložené pokuty.

28. Jde-li o námitky týkající se likvidační povahy uložené pokuty, je třeba především uzavřít, že žalobkyně ve správním řízení ani nyní v řízení před soudem neupřesnila a zejména se nepokusila prokázat přítomnost reálné hrozby existenčních potíží, kterou by pro ni pokuta ve výši 350 000 Kč představovala.

29. Ačkoli je pro řízení o přestupku určující zásada vyhledávací, součinnost účastníka je pro dostatečné zjištění jeho majetkových poměrů klíčová. Záleží tak především na účastníku, který tvrdí, že určitá výše pokuty je pro něj likvidační, aby doložil důkazy, o které lze takový závěr opřít. Pokud tak účastník řízení neučiní a naopak odmítne poskytnout správnímu orgánu v tomto ohledu dostatečnou součinnost, bude správní orgán oprávněn vyjít pouze z údajů, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení a které si správní orgán může zjistit bez součinnosti s účastníkem řízení (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, bod 38).

30. Pokud tedy žalobkyně navzdory opakovaným výzvám správních orgánů nedoložila nic, z čeho by šlo dostatečně ověřit její osobní a majetkové poměry a zároveň nijak nerozporovala závěry, které o nich v důsledku toho správní orgány učinily na základě informací z veřejně přístupných rejstříků, nemůže se závěru o likvidační povaze uložené pokuty v tomto případě úspěšně dovolat. Jakkoli tedy má žalobkyně pravdu v tom, že nebylo její povinností požadované dokládat, vystavila se tím riziku, že její reálné poměry nebudou posouzeny přesně.

731. Uložená pokuta navíc představovala pouhá 3 % zákonné sazby [zákonné rozmezí výše pokuty je od 50 000 Kč do 10 000 000 Kč dle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti], přičemž obecně platí, že čímž nižší pokuta, tím je menší pravděpodobnost, že bude možné dovodit její zjevnou nepřiměřenost či likvidační povahu.

32. Soud v této souvislosti připomíná, že ačkoli jsou správní orgány povinny při stanovování výměry trestu zkoumat, zda uložená pokuta nemůže mít pro pachatele likvidační účinek, neznamená to, že by sankce měla pozbýt cokoli ze své účinnosti. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, z hlediska individuální a generální prevence je žádoucí, aby pokuta byla dostatečně citelným zásahem do majetkové sféry pachatele (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2019, č. j. 6 As 101/2019-28, rozsudek ze dne 26. 4. 2018, č. j. 7 As 133/2017-47, resp. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, bod 28).

33. Na závěr se soud zabýval návrhem žalobkyně na moderaci uloženého trestu. V § 78 odst. 2 s. ř. s. je stanoveno, že rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.

34. Smyslem a účelem moderace tedy není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012-23, publ. pod č. 2672/2012 Sb. NSS). Soud je toho názoru, že tomu tak v projednávaném případě není, přičemž žalobkyně toto ani netvrdila.

35. V posuzované věci tedy soud neshledal, že by výše pokuty uložená žalobkyni byla zjevně nepřiměřená, a není tak splněna zásadní podmínka pro moderaci uložené pokuty ze strany soudu. Rovněž nebylo prokázáno, že by uložená pokuta byla pro žalobkyni likvidační.

36. Žalobce navrhl provedení dokazování správním spisem, tím se však v řízení před správním soudem dokazování neprovádí.

37. Žalobu soud vyhodnotil v rámci uplatněných žalobních bodů jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

38. V souladu s § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a navíc je ani nepožadoval.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty 8 na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Ústí nad Labem 25. srpna 2026 JUDr. Petr Černý, Ph.D. v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.