15 A 58/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D. v právní věci žalobce: B. U . , nar. „X“, státního příslušníka Státu Mongolsko, bytem v L., ul. D. č. p. 207/18, PSČ ..., proti žalovanému: M i n i s t e r s t v u v n i t r a, Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem v Praze 4, náměstí Hrdinů č. p. 1634/3, poštovní schránka 155/50, PSČ 140 21, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2014, č. j. MV-161740-4/SO -2013, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2014, č. j. MV-161740-4/SO-2013, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 23. 11. 2013, č. j. OAM-4919-15/DP-2013, jímž byla dle ust. § 44a odst. 3 ve spojení s ust. § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) za použití ust. § 56 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání na území České republiky, neboť přestal splňovat podmínku trestní zachovalosti. Žalobce v žalobě uvedl, že dne 13. 12. 2012 byl trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích, č. j. 24 T 195/2012-33, odsouzen za spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dle ust. § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na dobu 2 let, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let. S ohledem na uvedenou skutečnost nevyhověl správní orgán I. stupně jeho žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu s odůvodněním, že žalobce nesplňuje podmínku trestní zachovalosti podle ust. § 174 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Tato úvaha je však dle názoru žalobce nesprávná. Trestní zachovalost jako podmínku totiž obsahuje toliko ust. § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců týkající se povolení k dlouhodobému pobytu, jež výslovně odkazuje na ust. § 56 daného zákona. U prodloužení povolení dle ust. § 44a odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců však odkaz na ust. § 56 chybí, z čehož žalobce dovozuje, že nemá být aplikováno. I v případě, že by se však ust. § 56 zákona o pobytu cizinců na řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu vztahovalo, pochybil žalovaný tím, když nepřihlédl k podmínce přiměřenosti. Citované ustanovení totiž stanoví, že povolení se neudělí (neprodlouží) jen tehdy, pokud důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodům, které k neudělení (neprodloužení) vedly. V této souvislosti musí správní orgán navíc přihlížet k dopadům rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Test proporcionality však žalovaný neprovedl, a to ačkoliv žalobce v odvolání výslovně uváděl, že ve společné domácnosti bydlí se svou družkou (nyní již manželkou) A. U., s níž se snaží o početí dítěte. V současné době je manželka již v 5. měsíci rizikového těhotenství a jakékoliv cestování či stres jsou pro ni a dítě nebezpečné, napadené rozhodnutí tak nepochybně představuje zásah do života žalobcovy rodiny, a jako takový je nepřiměřený nejen ve smyslu zákona o pobytu cizinců, ale i čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv, čímž se mimo jiné nachází v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Žalovaný v napadeném rozhodnutí argumentoval tím, že žalobce při podání žádosti svůj vztah k manželce neuvedl a tento rovněž ani nevyplynul z informačního systému Ministerstva vnitra, proto k němu nebylo možné v odvolacím řízení přihlížet v důsledku zásady koncentrace dle ust. § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Uvedená skutečnost však nezbavuje správní orgán odpovědnosti za správné zjištění skutkového stavu, když žalobce neměl možnost a ani povinnost sdělovat prvoinstančnímu orgánu existenci svého rodinného života. Účelem jeho dlouhodobého pobytu je totiž zaměstnání, žalobce proto toliko dokládal dokumenty směřující k posouzení splnění uvedeného účelu. V tomto smyslu je tudíž napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Konečně správní orgány rovněž pochybily i tím, když podle ust. § 174a zákona o pobytu cizinců nezohlednily např. délku pobytu žalobce na území České republiky, povahu a pevnost jeho rodinných vztahů, ekonomické poměry aj., neboť z napadeného rozhodnutí je zjevné, že žalovaný přihlédl toliko k závažnosti a druhu protiprávního jednání. Rozhodnutí tedy trpí vadou nedostatečného odůvodnění v rozporu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu a ust. § 50 odst. 3 téhož zákona, dle nichž je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch účastníka řízení. Žalobce do České republiky přicestoval již před 6 lety za účelem zaměstnání, v průběhu svého pobytu nikdy neporušil zákon o pobytu cizinců a kromě incidentu, pro který byl odsouzen, ani jiné zákony České republiky. V souladu s příslušnými zákonnými povinnostmi odvádí daně a odvody do sociálního a zdravotního pojištění. Co se týče uvedeného trestného činu, žalobce jeho spáchání lituje, což vyplývá nejen z toho, že ve svém následném jednání již z jeho strany nedošlo ke spáchání žádného trestného činu, přestupku ani jiného protiprávního jednání, ale současně to dokládá i skutečnost, že Okresní soud v Litoměřicích na základě jeho chování podmínečně upustil od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. Žalobce nikterak nezlehčuje závažnost přečinu, kterého se dopustil, na druhou stranu však má za to, že by správní orgány měly zohlednit i další faktory pro jeho setrvání na území státu. S ohledem na uvedené skutečnosti proto žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí jako nezákonné zrušil a vrátil věc žalovanému k novému projednání. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že nesouhlasí se způsobem, jakým žalobce bagatelizuje jím spáchaný trestný čin. Dle jeho názoru správní orgán I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav, shromáždil důkazní prostředky a provedl jimi dokazování v míře dostatečně pro to, aby o rozhodnutí ve věci nevznikaly důvodné pochybnosti. Ohledně námitky neposouzení přiměřenosti jeho dopadů do rodinného života žalobce žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Co se pak týče vztahu žalobce s jeho manželkou, žalovaný k němu nemohl přihlédnout s ohledem na zásadu koncentrace řízení, jež umožňuje v odvolacím řízení zohlednit nové skutečnosti toliko tehdy, pokud je účastník řízení nemohl uplatnit dříve. V posuzované věci je však zřejmé, že žalobce o svém vztahu mohl informovat již v řízení před správním orgánem I. stupně, a současně ani neuvedl žádný důvod, který by mu v tom bránil. Na základě shora uvedeného žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobce ani žalovaný s tímto postupem nevyjádřili do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas, a proto se má za to, že souhlas udělili, když byli o uvedeném následku ve výzvě soudu výslovně poučeni. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty 30 dnů ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanoví ust. § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však nebyly v projednávané věci zjištěny. Po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu soud zjistil tyto podstatné skutečnosti. Dne 30. 1. 2013 podal žalobce žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem zaměstnání, v níž mimo jiné uvedl, že nemá manželku ani děti. V souvislosti s podanou žádostí si správní orgán I. stupně vyžádal výpis žalobce z evidence Rejstříků trestů fyzických osob, na základě kterého zjistil, že jmenovaný byl dne 13. 12. 2012 trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích, č. j. 24 T 195/2012-33, odsouzen za spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dle ust. § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na dobu 2 let, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let, když ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil požitím alkoholických nápojů, řídil vozidlo a způsobil tak dopravní nehodu, přičemž mu byla zjištěna hladina alkoholu v krvi přesahující 2,2 ‰. Dne 9. 9. 2013 byl žalobce vyrozuměn prvostupňovým orgánem o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, které však nevyužil. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 23. 11. 2013, č. j. OAM-4919-15/DP- 2013, byla žalobci dle ust. § 44a odst. 3 ve spojení s ust. § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) za použití ust. § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu zamítnuta s odůvodněním, že nesplňuje podmínku trestní zachovalosti. V odůvodnění rozhodnutí se prvoinstanční orgán zabýval otázkou jeho přiměřenosti s ohledem na dopady do soukromého a rodinného života žalobce. Vzhledem k tomu, že však žádné takovéto důvody neshledal a současně ani nezjistil, že by žalobce měl na území České republiky vybudované významné majetkové vazby, neboť doposud bydlel výhradně v podnájmu u různých pronajímatelů, či že by jeho vztah k zemi původu byl významně narušen, když udržuje styk s rodinnými příslušníky tam doposud žijícími, učinil závěr, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti nepřiměřené není. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž uplatnil shodné námitky jako v žalobě. O něm rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, jak bylo uvedeno shora. V odůvodnění s odkazem na příslušná paragrafová znění zákona o pobytu cizinců konstatoval, že posouzení trestní zachovalosti provádí správní orgány i v rámci řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, nikoliv jen v prvotním řízení o udělení pobytového oprávnění. Co se týče hodnocení závažnosti spáchaného trestného činu, nelze jednání žalobce bagatelizovat, když není žádoucí, aby se osoby nedodržující právní předpisy státu, na jehož území jim byl povolen pobyt, zde nadále zdržovaly. Pokud pak jde o posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí správního orgánu I. stupně, žalovaný nezjistil žádné relevantní důvody, pro které by byly jeho účinky pro žalobce nepřiměřené. S ohledem na koncentraci řízení dle ust. § 82 odst. 4 správního řádu však nemohl zohlednit novou skutečnost, že žalobce má na území České republiky družku, neboť ji jmenovaný uplatnil až v odvolacím řízení. Soud se nejprve zabýval námitkou žalobce spočívající v nesprávné aplikaci ust. § 56 zákona o pobytu cizinců na řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Dle ust. § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí pro povolení k dlouhodobému pobytu obdobně ust. § 31 odst. 1 a 4, § 33, 34, 37, 38, § 55 odst. 1, § 56, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum. Dle ust. § 44a odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců se na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu vztahuje obdobně ust. § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 3, § 46 odst. 7 a 8 a § 47. Dle ust. § 35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nelze dobu pobytu na území na základě víza k pobytu nad 90 dnů prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza ve smyslu ust. § 37 zákona. Dle ust. § 37 odst. 2 písm. b) zruší ministerstvo platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza, za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Dle ust. § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle ust. § 33 odst. 3, cizinci neudělí, jestliže nesplňuje podmínku trestní zachovalosti ve smyslu ust. § 174. Dle ust. § 174 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se pro účely tohoto zákona považuje za trestně zachovalého cizinec, který nemá ve výpisu z evidence Rejstříku trestů záznam, že byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu, a v dokladu cizího státu obdobném výpisu z evidence Rejstříku trestů záznam, že byl odsouzen za jednání, které naplňuje znaky trestného činu. V právě přezkoumávané věci byla předmětem řízení správního orgánu I. stupně žádost žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. Jak vyplývá z citované právní úpravy, v takovém případě se na danou věc mimo jiné vztahují některá ustanovení týkající se víz k pobytu nad 90 dnů, zejména ust. § 35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. To s odkazem na ust. § 37 zákona o pobytu cizinců stanoví, že vízum (resp. zde povolení) k dlouhodobému pobytu nelze prodloužit, pokud existují důvody, pro něž je možné zahájit řízení o jeho zrušení. Ust. § 37 odst. 2 písm. b) zákona pak konkretizuje, že platnost víza (povolení) k dlouhodobému pobytu se zruší, jestliže cizinec přestane splňovat některou z podmínek, nutných pro jeho udělení. Potud není ohledně výkladu procesního postupu v řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu mezi účastníky sporu. Žalobce však namítá, že ust. § 56 zákona o pobytu cizinců, jež stanoví důvody, pro něž není možné dlouhodobé vízum (povolení) k pobytu udělit, se vztahuje toliko k prvotnímu řízení o povolení, nikoliv však již k řízení o jeho prodloužení. Svou tezi přitom zakládá na skutečnosti, že zatímco ust. § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců na § 56 výslovně odkazuje, v případě prodloužení dle ust. § 44a odst. 3 tento odkaz chybí. Návazností ust. § 37 odst. 2 písm. b) na § 56 se již opakovaně zabývala judikatura soudů. Nejvyšší správní soud např. v hojně citovaném rozhodnutí ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 -69, které je dostupné na www.nssoud.cz a jež se sice týkalo prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území za účelem podnikání, jeho závěry jsou však plně aplikovatelné i v právě přezkoumávané věci, dovodil, že: „pokud zákon o pobytu cizinců v ust. § 37 odst. 2 písm. b) podmiňuje zrušení platnosti víza skutečností, že cizinec přestane splňovat některou z podmínek pro udělení víza, je nutné tyto podmínky dovozovat z ust. § 31 a § 33 tohoto zákona […], [která] představují pozitivní vymezení podmínek pro udělení víza. Nicméně současně je nutno dodat, že zákon o pobytu cizinců zakotvuje vedle tohoto pozitivního výčtu předpokladů pro udělení víza též vymezení negativní, které pouhé formální naplnění předpokladů pro udělení víza zákonným způsobem koriguje. Zmíněný korektiv představuje mimo jiné ust. § 56 citovaného zákona, na základě kterého správní orgány v rámci vedeného řízení ověřují, zda jsou splněny další předpoklady pro udělení víza, tedy zda tu neexistují důvody pro jeho případné neudělení. Naposledy zmíněné ustanovení lze tedy ve vazbě na námitku stěžovatele označit za ustanovení, které podmínky pro udělení víza vymezuje negativně.“ Nejvyšší správní soud, s jehož závěry se zdejší soud ztotožňuje, tedy zcela jednoznačně konstatoval vzájemnou provázanost ust. § 37 zákona o pobytu cizinců s § 56 téhož zákona. Pakliže lze proto platnost víza k pobytu nad 90 dnů zrušit z důvodů vymezených v ust. § 56, lze z těchto důvodů přes odkaz obsažený v ust. § 44a odst. 3 věty druhé a § 35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zrušit i platnost povolení k dlouhodobému pobytu. Námitka žalobce je tudíž nedůvodná, neboť ačkoliv ust. § 44a odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců týkající se prodloužení dlouhodobého pobytu na rozdíl od ust. § 46 odst. 1 téhož zákona upravujícího získání tohoto povolení neodkazuje na ust. § 56 citovaného zákona přímo, lze jejich vzájemný vztah ze zákona o pobytu cizinců jednoznačně dovodit postupnou aplikací jednotlivých ustanovení. S ohledem na to soud uvedenou námitku vyhodnotil jako nedůvodnou. Dále soud hodnotil důvodnost námitky žalobce, dle které žalovaný, potažmo správní orgán I. stupně, v přezkoumávaných rozhodnutích nezohlednili délku jeho pobytu na území České republiky, povahu rodinných vztahů, ekonomické poměry aj. Dle již citovaného ust. § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců musí ministerstvo při zrušení víza (povolení) k dlouhodobému pobytu posuzovat, zda důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodům pro zrušení platnosti víza (povolení). Při posuzování přiměřenosti je zejména nutné přihlížet k dopadům rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Dle ust. § 174a zákona o pobytu cizinců zohlední správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Jak vyplývá z rozhodnutí správního orgánu I. stupně i napadeného rozhodnutí, dotčené správní orgány se posouzením přiměřenosti jeho dopadů zabývaly. Zvláště prvoinstančnímu orgánu lze nicméně vytknout poměrnou stručnost, s jakou se s touto otázkou vypořádal, když v zásadě toliko poznamenal, že v případě žalobce nebyly shledány žádné rodinné a majetkové vazby v České republice či významné narušení vztahu k zemi jeho původu, aniž by dále podrobněji hodnotil další kritéria stanovená v ust. § 174a zákona o pobytu cizinců. Protože však správní řízení v prvním i druhém stupni tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56, které je dostupné na www.nssoud.cz), napravil uvedený nedostatek žalovaný tím, že doplnil důvody správního orgánu I. stupně týkající se posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o další právní úvahy. Konkrétně rozebral, z jakých důvodů nelze trestněprávní jednání žalobce bagatelizovat, jestliže vykazuje určitou míru společenské nebezpečnosti, i to, že k jeho pozdějšímu bezproblémovému počínání nelze přihlížet, neboť by mělo být normou. Je nepochybně pravdou, že i přesto se správní orgány mohly více zaměřit i na další kritéria přiměřenosti, nicméně jak v této souvislosti uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 – 34, který je dostupný na www.nssoud.cz: „Správní orgán musí vedle jednotlivých aspektů obsažených v ust. § 174a zákona o pobytu cizinců zohlednit i další obdobná kritéria, budou-li v konkrétním řízení zjištěna. Správní orgán [ale] nemusí všech jedenáct kritérií v rozhodnutí výslovně vyjmenovávat. Je však třeba trvat na požadavku, aby z rozhodnutí bylo zřejmé, že ve vztahu k nim činil skutková zjištění a posuzoval je. To na druhou stranu neznamená, že by bylo třeba u některých kritérií předjímat jejich případný dopad na rozhodnutí. Cizinec může být např. ve věku, který sám o sobě nedává jakýkoli důvod považovat správní rozhodnutí právě proto za specifické. Sám rovněž ve správním řízení nesdělí žádné specifické skutečnosti ohledně vlastního věku. Není pak žádného důvodu považovat správní rozhodnutí za nezákonné jenom proto, že správní orgán výslovně neuvedl, že kritérium k věku cizince nebylo v řízení zjištěno nic, co by bylo třeba samostatně hodnotit. Obdobně je tomu v případě zdravotního stavu cizince.“ V dané věci žalobce žádné relevantní skutečnosti týkající se důvodů, pro něž by bylo možné dotčené rozhodnutí posuzovat ve vztahu k přiměřenosti dopadů jeho účinků, neuvedl a tyto nevyplynuly ani ze správním orgánem zjištěného skutkového stavu. Správní orgán I. stupně tak musel vycházet toliko z omezených informací, přičemž lze uzavřít, že (byť až po doplnění dalších úvah ze strany žalovaného) v konečném důsledku přiměřenost dopadů rozhodnutí ve vztahu k povaze trestního jednání žalobce zhodnotil dostatečným způsobem. Na tomto místě proto soud v souladu s argumentací žalovaného konstatuje, že charakter přečinu spáchaného žalobcem nelze nikterak zlehčovat, neboť jmenovaný se dopustil skutku, jímž potenciálně ohrožoval nejen život svůj, ale i život a majetek třetích osob, přičemž pouze vlivem náhody k jiné, než jeho vlastní, újmě nedošlo. O závažnosti jeho jednání ostatně svědčí i fakt, že množství alkoholu v jeho krvi činilo více jak 2,2 ‰, tedy vysoce překračovalo hranici „pouhého“ přestupkového jednání, když naplnilo skutkové znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dle ust. § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za který byl žalobce i pravomocně odsouzen jednak k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na dobu 2 let a jednak k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let. Zcela samostatně pak soud hodnotil výhradu žalobce poukazující na nesprávnou aplikaci ust. § 82 odst. 4 správního řádu, resp. nepřihlédnutí k soukromému a rodinnému životu žalobce ze strany žalovaného s ohledem na koncentraci řízení. Dle ust. § 3 správního řádu platí, že nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Dle ust. § 50 odst. 3 správního řádu je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Dle ust. § 82 odst. 4 správního řádu se k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Žalobce namítal, že ačkoliv v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí uvedl, že v České republice žije s družkou, s níž se navíc snaží o početí dítěte, žalovaný k těmto skutečnostem nepřihlédl – naopak se uvedenou námitkou odmítl zabývat s odůvodněním, že ji měl žalobce uplatnit již v žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Tím měl postupovat v rozporu s ust. § 50 odst. 3 správního řádu, neboť nezjistil všechny okolnosti svědčící ve prospěch žalobce. Současně porušil i ust. § 82 odst. 4 správního řádu týkající se koncentrace ve správním řízení. S uvedenou argumentací však soud nesouhlasí. Princip koncentrace řízení byl do správního řádu zaveden s ohledem na zefektivnění správního řízení v souladu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ („právo přeje bdělým“). Na účastníku řízení tak již před orgánem I. stupně leží odpovědnost za aktivní postup při hájení svých práv, a to tak, že by měl veškeré jemu známé skutečnosti, námitky a prostředky zásadně uplatnit již v prvoinstančním řízení. Tímto jsou na něj samozřejmě kladeny poměrně vysoké nároky, což se může zdát neúměrné například u sankčních řízení, judikatura soudů proto postupně dospěla k závěru, že koncentraci nelze automaticky použít v řízeních vedených z moci úřední, v nichž má být účastníkovi řízení uložena nějaká povinnost. Uplatní se však u řízení zahajovaných na návrh, tedy řízení o žádosti. V nich je koncentrace řízení plně namístě – je totiž v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné doklady. Nemožnost přinášet nová tvrzení a návrhy důkazů v odvolání je tak jen důsledkem žadatelovy nečinnosti a nedostatečného poskytování součinnosti správnímu orgánu prvého stupně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 - 48, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2009, č. j. 2 As 17/2009 - 60, oba dostupné na www.nssoud.cz). Posuzované řízení o žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu je nepochybně řízením zahajovaným na žádost, nikoliv tedy z moci úřední. S ohledem na to se žalobce mýlí, pokud tvrdí, že se v něm zásada koncentrace řízení neuplatní, resp. že měl správní orgán I. stupně i bez návrhu zjišťovat veškeré skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Ust. § 50 odst. 3 správního řádu totiž uvedenou povinnost pro správní orgán stanoví jen v řízeních, ve kterých má být účastníku uložena určitá povinnost z moci úřední. Zodpovědnost za prokázání relevantních skutečností tak v daném případě naopak ležela na žalobci, kterému nic nebránilo již v žádosti sdělit rozhodné informace ohledně jeho družky. Jak ale soud zjistil, v žádosti žalobce výslovně uvedl, že manželku (či družku) ani děti nemá, je proto s podivem, že tak učinil až v odvolání. Argumentace, že k tomu nemohl být povinován v řízení, jehož účelem bylo prodloužení povolení k pobytu za účelem zaměstnání, je zcela lichá, neboť poskytnutí těchto informací bylo v jeho vlastním zájmu. Pokud by totiž využil možnosti seznámit se s podklady pro vydání prvoinstančního rozhodnutí (což neučinil), mohl zjistit, že v důsledku jeho pravomocného odsouzení za trestný čin mu potenciálně hrozí zamítnutí žádosti o prodloužení povolení k pobytu. V takové situaci mohl a měl doplnit další okolnosti, jež by byly schopné rozhodnutí správního orgánu I. stupně zvrátit – ostatně stejně tak to mohl učinit i v kterékoliv jiné části řízení před správním orgánem I. stupně. V opačném případě však lze přičítat toliko k tíži žalobce, že svou povinnost nesplnil. Jelikož tedy byla přezkumná činnost žalovaného v odvolacím řízení omezena systémem neúplné apelace, neboť jeho předmětem bylo posouzení řízení zahajovaného na návrh, nikoliv z moci úřední, nemohl se plně uplatnit princip stanovený v ust. § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu, jak namítal žalobce. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne: 22. listopadu 2016 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová