15 A 78/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobkyně: K I N G O s . r . o., IČO: 25070711, se sídlem v Praze 9, ul. Nademlejnská č. p. 600/1, PSČ 198 00, zastoupené Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze 4, ul. Na Zlatnici č. p. 301/2 PSČ 147 00, proti žalovanému: K r a j s k é m u ú ř a d u Ú s t e c k é h o k r a j e, odboru dopravy a silničního hospodářství, se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební č. p. 3118/48, PSČ 400 02, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2014, č. j. 2172/DS/2014, JID: 134279/2014/KUUK/Píš, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 25. 9. 2014, č. j. 2172/DS/2014, JID: 134279/2014/KUUK/Píš, a rozhodnutí Městského úřadu Litoměřice, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 7. 3. 2014, č. j. 0016855/14/DOPPŘ/PLe, se pro vadu řízení z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11.228,-Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 25. 9. 2014, č. j. 2172/DS/2014, JID: 134279/2014/KUUK/Píš, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Litoměřice, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 7. 3. 2014, č. j. 0016855/14/DOPPŘ/PLe, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle ust. § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 6. 11. 2014 (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se měla jako provozovatel vozidla tovární značky Škoda Octavia, r. z. „X“, dopustit tím, že dne 3. 10. 2013 ve 14:30 hodin v obci Litoměřice, ul. U Kapličky, v souladu s ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití vozidla v provozu na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, když uvedeným vozidlem zastavil a stál blíže neustanovený řidič na chodníku v místě, kde to není povoleno. S ohledem na to byla žalobkyni uložena pokuta v celkové výši 1.500,-Kč a stanovena povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1.000,-Kč. Žalobkyně v žalobě uvedla, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť se řádně nevypořádal s odvolacími námitkami, jakož i ignoroval jí uplatněné liberační důvody. Žalobkyně tak byla shledána odpovědnou ze správního deliktu provozovatele vozidla přesto, že ve správním řízení prokázala, že za něj neodpovídá. Žalobkyně již na počátku řízení označila za osobu řidiče pana J. K. a předložila jednoznačné důkazy a tvrzení o tom, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právních povinností z jeho strany zabránila. Správní orgány se však s argumentací žalobkyně nikterak nevypořádaly, stejně tak odmítly označení osoby řidiče jako účelové, neboť k němu došlo až po zahájení řízení. Zproštění se odpovědnosti za správní delikt sdělením totožnosti osoby řidiče vozidla, které představuje překážku zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, je navíc nutné odlišovat od liberačních důvodů, kterými se obviněný ze správního deliktu může vyvinit až v rámci řízení. Správní orgány ale uvedený rozdíl neseznaly a své rozhodnutí v tomto smyslu řádně neodůvodnily. Dále žalobkyně v rámci správního řízení poukazovala i na existenci okolností vylučujících protiprávnost, které řidiče vozidla k jeho jednání vedly, ani zde se však správní orgány touto argumentací nezabývaly. Řidič vozidla totiž v krajní nouzi odvracel nepoměrně závažnější ohrožení zákonem chráněného zájmu, když ve chvíli, kdy mu počala téct krev z nosu, v důsledku které se nemohl soustředit na řízení vozidla, zastavil na nejbližším místě, kde to bylo možné, a navštívil sociální zařízení. Konečně žalobkyně upozornila i na to, že správnímu orgánu vůbec nevzniklo právo na zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť k úhradě pokuty měl žalobkyni vyzvat až tehdy, kdy by nebyla totožnost řidiče zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku. V něm se však jednoznačně uvádí, že k vozidlu se dostavil řidič J. Š. Správní orgán I. stupně však údajného řidiče nepředvolal, ani proti němu nezahájil řízení o přestupku, čímž postupoval k tíži žalobkyně. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného a správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí a dále k namítanému uplatnění liberačních důvodů konstatoval, že tyto důvody není možné toliko tvrdit, jak učinila žalobkyně, ale taktéž je nutné tyto důvody prokázat. Zároveň se jí uváděné důvody vztahují obecně ke správním deliktům, liberaci provozovatele vozidla ale upravuje ust. § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu. S ohledem na to žalovaný uzavřel, že v řízení o shora vymezeném správním deliktu bylo postupováno v souladu s právními předpisy, a napadené rozhodnutí i rozhodnutí jemu předcházející tak není nezákonné. O žalobě soud rozhodoval v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaný tento postup výslovně navrhl v písemném vyjádření k žalobě a právní zástupce žalobkyně nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělil, když byl o uvedeném následku ve výzvě výslovně poučen. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené ust. v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly. Soud si u žalovaného vyžádal správní spis a po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ze správního spisu soud zjistil tyto podstatné skutečnosti. Dne 22. 11. 2013 oznámila Městská policie Litoměřice správnímu orgánu I. stupně podezření na spáchání přestupku na úseku bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích s tím, že dne 3. 10. 2013 ve 14:30 při kontrole nad dodržováním parkování motorových vozidel v obci Litoměřice, ul. U Kapličky, zjistila zaparkované osobní motorové vozidlo tov. zn. ŠKODA Octavia, r. z. „X“, na chodníku u sportbaru CHANCE, kde však není umístěna žádná dopravní značka, jež by úplné či částečné stání povolovala. Při kontrole se k vozidlu dostavil podezřelý řidič J. Š., jenž s projednáním přestupku v blokovém řízení nesouhlasil a k protiprávnímu jednání se odmítl vyjádřit. Součástí oznámení o přestupku byla též provedená fotodokumentace. Z výpisu karty vozidla, r. z. „X“, bylo zjištěno, že jeho provozovatelem je žalobkyně. Dne 17. 12. 2013 jí z tohoto důvodu byla ze strany správního orgánu I. stupně doručena výzva k uhrazení určené částky ze dne 4. 12. 2013, kterou byla žalobkyně jakožto provozovatel uvedeného vozidla vyzvána k úhradě částky 500,-Kč do 15 dnů ode dne doručení výzvy, případně ke sdělení údaje o totožnosti řidiče vozidla. Na tuto výzvu ale žalobkyně nijak nereagovala, a proto správní orgán I. stupně dne 22. 1. 2014 věc odložil, aniž by zahájil řízení o přestupku proti neznámému řidiči. Současně téhož dne vydal vůči žalobkyni příkaz, jímž jí jako provozovateli vozidla uložil pokutu ve výši 1.500,-Kč a povinnost nahradit náklady řízení v částce 1.000,-Kč. Proti uvedenému příkazu podala žalobkyně odpor a dne 2. 3. 2014 zaslala správnímu orgánu I. stupně vyjádření, v němž prostřednictvím svého tehdejšího zástupce uvedla, že vozidlo měl řídit pan J. K., kterému vozidlo zapůjčila. S ohledem na objektivní odpovědnost provozovatelů vozidel dále uvedla, že před zapůjčením zkontrolovala, zda je držitelem řidičského oprávnění, zda mu nebyly uloženy body za spáchání dopravních přestupků, proškolila jej pomocí svého právníka o povinnostech řidiče vyplývajících ze zákona o silničním provozu a následně jej i z těchto znalostí přezkoušela, a to jak po stránce teoretické, tak praktické, když s ním absolvovala zkušební jízdu, během níž řidič žádný přestupek nespáchal. Dle jejího názoru tak vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno považovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Současně doplnila, že ke svému podání připojuje protokol o proškolení přezkoušení řidiče. Ze spisu však nevyplývá, že by uvedené listiny skutečně byly jeho součástí. Žalobkyně dále konstatovala, že řidič byl nucen vozidlo na daném místě zastavit z důvodů své zdravotní indispozice, když mu počala téct krev z nosu. Nemaje kapesníky, musel jít k nejbližšímu sociálnímu zařízení. Domnívala se proto, že se v daném případě na straně řidiče jednalo o okolnost vylučující protiprávnost jeho jednání. Dne 7. 3. 2014 vydal správní orgán I. stupně shora citované rozhodnutí, jímž žalobkyni shledal vinnou ze spáchání správního deliktu dle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že správní řízení bylo zahájeno s ohledem na nezjištění totožnosti osoby řidiče předmětného vozidla, když tu správnímu orgánu nesdělila na výzvu ani žalobkyně. Informaci o totožnosti řidiče v podání učiněném po zahájení řízení je dle správního orgánu I. stupně nutno považovat za již opožděnou. Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, jak je uvedeno shora. Soud se nejprve k námitce žalobkyně zabýval podmínkami zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Dle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s ust. § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Dle odst. 2 citovaného ustanovení právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud: a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu. Dle odst. 4 citovaného ustanovení platí, že obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a současně: a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Dle ust. § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud: a) jsou splněny podmínky podle ust. § 125f odst. 2 téhož zákona, b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a c) porušení je možné projednat uložením pokuty v blokovém řízení. Dle odst. 3 citovaného ustanovení je určená částka splatná do 15 dnů ode dne doručení výzvy podle odstavce 1. Dle odst. 5 citovaného ustanovení platí, že je-li určená částka uhrazena nejpozději v den splatnosti, obecní úřad obce s rozšířenou působností věc odloží. V opačném případě obecní úřad s rozšířenou působností pokračuje v šetření přestupku. Dle odst. 6 citovaného ustanovení platí, že neuhradí-li provozovatel vozidla určenou částku, může obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, který jej vyzval k uhrazení určené částky, písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku ve lhůtě podle odstavce 3. Z citované právní úpravy vyplývá, jakým způsobem musí správní orgán postupovat při vyhodnocování podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Primárním předpokladem ve smyslu ust. § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu je protiprávnost řidičem vozidla spáchaného jednání, jež vykazuje znaky přestupku, kterým však nebyla způsobena dopravní nehoda, ale jež se – v daném případě – týká neoprávněného zastavení či stání. Dalšími podmínkami dle ust. § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu jsou pak možnost daný skutek projednat uložením pokuty v blokovém řízení a zejména neznalost totožnosti řidiče, jenž se měl přestupku dopustit. Pakliže k naplnění uvedených předpokladů dojde, správní orgán zašle provozovateli vozidla výzvu. V ní mu uloží povinnost zaplatit určenou částku, ale současně mu umožní se odpovědnosti za správní delikt „zprostit“ tím, že správnímu orgánu sdělí totožnost řidiče, jenž měl v rozhodné době přestupkové jednání spáchat. Teprve nesdělí-li provozovatel jeho totožnost, pokračuje správní orgán v projednávání správního deliktu. Pro řízení o správním deliktu je tak zejména zásadní zjištění, zda je správnímu orgánu známa totožnost řidiče vozidla, potažmo zda je možné ji zjistit z podkladu pro zahájení řízení o přestupku, či nikoliv. V minulosti bylo judikováno Nejvyšším správním soudem, např. v rozsudku ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45, který je dostupný na www.nssoud.cz, že: „Citované ustanovení (pozn. soudu - § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu) míří na dvě situace: první z nich vyjadřuje vysokou míru pravděpodobnosti (hraničící s jistotou) o tom, kdo byl řidičem vozidla (totožnost řidiče vozidla je, resp. není známa). Totožnost osoby, která vozidlo řídila, bude známa typicky v případech, kdy je řidič vozidla strážníky policie zjištěn přímo ve vozidle a nepanují pochybnosti o tom, že vozidlo skutečně řídil. Druhou situaci představují případy, kdy sice neexistuje tak vysoký standard pravděpodobnosti o tom, kdo byl řidičem vozidla, jako v prvním případě, z podkladů pro zahájení řízení o přestupku však vyplývají indicie důvodně nasvědčující tomu, že vozidlo řídila určitá osoba (totožnost řidiče vozidla je, resp. není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku).“ Je proto primárním úkolem správního orgánu, aby se pokusil totožnost řidiče – přestupce – zjistit. Není možné na uvedenou povinnost rezignovat a spokojit se toliko se ztotožněním provozovatele vozidla. K tomu srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015-35, který je dostupný na www.nssoud.cz a v němž je uvedeno, že: „Z uvedené právní úpravy tak jednoznačně vyplývá jedna z podmínek pro projednání správního deliktu podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, aby před vlastním projednáním správního deliktu provozovatele vozidla byly správním orgánem I. stupně učiněny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Jinými slovy správní orgán se nemůže spokojit s identifikací provozovatele vozidla, jímž byl spáchán přestupek, a zahájit proti němu správní řízení pro správní delikt, ale musí po pachateli přestupku aktivně pátrat, jsou-li dostatečné indicie, které by mohly vést k identifikaci přestupce.“ Jedině tak v případě, že se správnímu orgánu buď totožnost řidiče nepodaří zjistit vůbec, nebo obviněnému z přestupku nebude následně spáchání skutku prokázáno, může ve smyslu ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu zahájit řízení o správním deliktu proti provozovateli vozidla. V přezkoumávaném případě ze správního spisu vyplynulo, že Městská policie Litoměřice při šetření podezření ze spáchání přestupku ve smyslu ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu ztotožnila osobu možného řidiče předmětného vozidla, a to pana J. Š., který se měl k vozidlu v průběhu prověřování dostavit. Ten se sice odmítl ke vznesenému podezření vyjádřit a taktéž odmítl projednání věci v blokovém řízení, avšak z podkladů pro zahájení řízení o přestupku byla správnímu orgánu I. stupně jeho totožnost známa. Jednalo se tedy přesně o situaci vymezenou ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45, a tedy - totožnost řidiče sice nebylo možné určit bez jakýchkoliv pochyb, neboť tento nebyl zjištěn přímo při spáchání přestupku, ale existovaly zde důvodné indicie nasvědčující řízení vozidla konkrétní osobou. Prvoinstanční orgán měl proto na základě podkladů pro zahájení řízení o přestupku zjištěnou osobu, a to J. Š., jakožto možného řidiče, neboť ten se v pozici řidiče daného vozidla dostavil průběhu jeho kontroly prováděné městskými strážníky, předvolat k podání vysvětlení a ke spáchanému přestupku ji vytěžit, včetně zásadní otázky, zda se cítí být za protiprávní jednání odpovědnou. Teprve pokud by vina řidiče nebyla v řízení o přestupku prokázána a řízení by bylo zastaveno, mohl legitimně zahájit řízení proti žalobkyni s podezřením na spáchání správního deliktu dle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Tímto způsobem ale správní orgán I. stupně nepostupoval a v rozporu se zákonem řízení o přestupku bez provedení dalších skutkových zjištění odložil, neboť se mu dle jeho tvrzení nepodařilo ztotožnit osobu, jež měla přestupek spáchat. Současně žalobkyni dle ust. § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu vyzval k zaplacení určené částky, popřípadě ke sdělení osoby řidiče. Protože na tuto výzvu žalobkyně nereagovala, částku neuhradila a totožnost řidiče neuvedla, tak příkazem ze dne 22. 1. 2014 jí uložil povinnost zaplatit pokutu za správní delikt provozovatele vozidla. V této souvislosti lze ovšem jako nedůvodnou označit námitku žalobkyně, že totožnost řidiče správnímu orgánu sdělila dodatečně v průběhu řízení. Dle ust. § 125g odst. 1 zákona o silničním provozu totiž platí, že je-li zahájeno řízení o uložení pokuty za správní delikt, nelze již zahájit řízení o přestupku pro stejné porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích. Po zahájení řízení o uložení pokuty za správní delikt provozovatele vozidla tak není možné řízení o přestupku zahájit ani tehdy, kdy by po odložení věci došlo ke zjištění skutečností odůvodňujících zahájení řízení proti určité osobě. Sdělení totožnosti možného řidiče ze strany žalobkyně tak bylo po marném uplynutí lhůty stanovené ve výzvě k uhrazení určené částky ze dne 4. 12. 2013 již opožděné a nemohlo vést k odložení řízení o správním deliktu. Ani nedůvodnost této námitky však nic nemění na rozhodné skutečnosti, že řízení o správním deliktu nemělo být ze strany správního orgánu I. stupně zahajováno dříve, než bude s určitostí postaveno na jisto, že řidiči, který byl označen v oznámení přestupku učiněném ze strany Městské policie Litoměřice, a to panu J. Š., se uvedený přestupek nepodařilo prokázat. Jestliže ale uvedeným způsobem prvostupňový orgán nepostupoval, dopustil se závažného procesního pochybení. Toto pochybení v žalobou napadeném rozhodnutí přitom nezhojil ani žalovaný, ačkoliv v konečném důsledku mohlo mít vliv na zákonnost daného rozhodnutí, neboť nebyly naplněny zákonem předpokládané podmínky pro možnost zahájení řízení o správním deliktu se žalobkyní. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud ve výroku rozsudku ad I. napadené rozhodnutí žalovaného a správního orgánu I. stupně pro vadu řízení ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. c) ve spojení s ust. § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil a podle ust. § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude žalovaný podle ust. § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku. Na tomto místě soud poznamenává, že se nemohl zabývat dalšími námitkami uváděnými žalobkyní v žalobě, směřujícími k jejímu tvrzenému vyvinění se z odpovědnosti, případně k okolnostem vylučujícím na straně řidiče protiprávnost jeho jednání, neboť je lze s ohledem na nesprávný postup správních orgánů v řízení, pro jehož zahájení nebyly splněny zákonné předpoklady, považovat za předčasné. Žalobkyni však nic nebrání je případně uplatnit v dalším řízení po zrušení obou rozhodnutí, jestliže správní orgány opětovně po tentokráte již správném vyhodnocení skutkových okolností dospějí ke shodnému závěru o nutnosti zahájit řízení o správním deliktu proti provozovateli vozidla. Výrok rozsudku ad II. o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně měla ve věci úspěch, má proto právo na náhradu nákladů řízení. Soud tudíž žalovanému uložil zaplatit jí do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení o předmětné žalobě v celkové výši 11.228,- Kč. Tato částka se sestává z částky 3.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek za řízení; dále z částky 6.200,- Kč za 2 úkony právní služby po 3.100,- Kč poskytnuté právním zástupcem žalobkyně podle ust. § 7, ust. § 9 odst. 4 písm. d) [příprava a převzetí věci - § 11 odst. 1 písm. a), podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d)] vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění po 1.1.2013; dále z částky 600,- Kč za 2 s tím související náhrady hotových výdajů po 300,- Kč dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po 1. 9. 2006 a 21 % DPH, kterou byl právní zástupce žalobkyně povinen dle zvláštního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány, mimo soudního poplatku.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 20. prosince 2016 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová