15 A 78/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: L. B., narozeného dne „X“, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem, advokátem, se sídlem náměstí Junkových 2772/1, 155 00, Praha 8, proti žalovanému: Domovu pro seniory Dobětice, p. o., IČ: 44555407, se sídlem Šrámkova 3305/38a, 400 11, Ústí nad Labem, zastoupenému JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou, se sídlem Masarykova 1120/43, 400 01, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2016, č. j. 181/16, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Domova pro seniory Dobětice, p. o., ze dne 1. 3. 2016, č. j. 181/16, s e pro nezákonnost z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2016, č. j. 181/16, jímž byla podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném od 10. 9. 2015 (dále jen „informační zákon“), částečně odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí informací podaná dne 24. 11. 2015, a to v rozsahu „poskytnutí posledních třech prověrek účetní závěrky, které byly pro vaši příspěvkovou organizaci vyhotoveny“. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že podle platného sazebníku úhrad za poskytnutí informací vyzval žalobce k zaplacení částky 274,20 Kč a tento postup žalovaného při vyřizování žádosti žalobce potvrdil Magistrát města Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 29. 12. 2015, č. j. 183124/2015. Lhůta k uhrazení nákladů marně uplynula dne 29. 2. 2016, proto žalovaný žádost žalobce částečně odmítl. V žalobě žalobce předeslal, že jej žalovaný vyzval k úhradě nákladů na pořízení fotokopií, na poštovné a balné, ačkoli žalobce výslovně žádal o poskytnutí informací v elektronické podobě na e-mailovou adresu. Ani v případě, že by žalovaný neměl požadované informace v elektronické podobě, o čemž žalobce pochyboval, nebyl dán důvod pro vytváření listinných kopií. Žalobce podotkl, že pro další využití potřebuje požadované informace v elektronické podobě. K argumentu Magistrátu města Ústí nad Labem, obsaženému v jeho rozhodnutí ze dne 29. 12. 2015, že žalovaný nedisponuje technologií, která by umožňovala naskenovat dokumenty do jednoho souboru, a skenováním by proto vzniklo 102 souborů, žalobce uvedl, že mu není znám skener, který by neumožňoval skenování více stran do jednoho souboru. Doplnil, že pokud by skenování bylo pro žalovaného spjato s nepřiměřenými obtížemi, není jasné, proč uváděl ve svém ceníku položku skenování. Podle žalobce by naskenování 102 stran a jejich sloučení do jednoho souboru ve formátu zip žalovanému trvalo zhruba 15 minut, zatímco kopírováním 102 stran a jejich zasláním poštou by žalovaný strávil minimálně dvakrát tolik času, neboť kopírování v sobě zahrnuje skenování a tisk. Žalobce konstatoval, že žalovaný měl možnost poskytnout požadovanou informaci v elektronické podobě; zbytečné zvyšování nákladů i času považoval žalobce za úmyslnou obstrukci žalovaného s cílem žalobce od získání informací odradit. Žalobce upozornil na skutečnost, že v napadeném rozhodnutí je nesprávně uvedeno, že žádost se částečně odmítá. Z jeho odůvodnění je ovšem zřejmé, že důvodem pro neposkytnutí informací je nezaplacení požadované úhrady, tudíž se podle žalobce jedná v materiálním smyslu o rozhodnutí o odložení žádosti. K tomu žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 2 Aps 3/2010, a ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 6 Ans 16/2012. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její odmítnutí pro nepřípustnost. Žalovaný nepolemizoval s názorem žalobce, že napadené rozhodnutí je obsahově rozhodnutím o částečném odložení žádosti. Uvedl, že žaloba by měla být zamítnuta z důvodu uvedeného v § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť žalobce nevyužil možnost podat opravný prostředek ve správním řízení, o kterém byl v napadeném rozhodnutí poučen. Požadavek na úhradu částky 274,20 Kč odpovídá podmínkám § 17 informačního zákona, výše úhrady vycházela z platného ceníku a nepřesáhla náklady spojené s pořízením kopií 102 stran textu. Žalovaný odmítl, že by jednal obstrukčně. Žalobcem požadovaný způsob ukládání do elektronické podoby by si podle žalovaného vyžádal o mnoho vyšší náklady a čas zaměstnance žalovaného. Dokumenty, o které žalobce žádal, jsou povinně svázány a opatřeny pečetí, proto by žalovaný musel nejprve pořídit jejich kopie a posléze je skenovat. Žalovaný upozornil na skutečnost, že je poskytovatelem sociálních služeb, závislým na dotacích a příspěvcích od zřizovatele. Jeho zaměstnanci jsou zásadně sociálními pracovníky a zaměstnanci zajišťujícími provoz zařízení. Žalovaný proto nedisponuje takovou technikou, která by umožňovala okamžité naskenování, nedisponuje ani počítačovými odborníky, jak si představuje žalobce. Výše požadované úhrady proto byla podle žalovaného zcela přiměřená požadavkům § 17 informačního zákona. Žalobce v replice poukázal na vnitřní rozpornost vyjádření žalovaného, který na jedné straně souhlasil s tím, že napadené rozhodnutí je materiálně rozhodnutím o odložení žádosti, ovšem na druhé straně tvrdil, že žalobce měl proti tomuto rozhodnutí podat odvolání, ačkoli proti rozhodnutí o odložení žádosti není odvolání přípustné. Žalobce dále konstatoval, že kopírování probíhá tak, že je nejprve vytvořen elektronický snímek dokumentu (sken) a ten je následně vytištěn. Podle žalobce proto není zřejmé, proč by musel být před poskytnutím informací sken vytvořen dvakrát. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobce ani žalovaný nesdělili soudu do dvou týdnů od doručení příslušné výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byli ve výzvě výslovně poučeni, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen. Napadené rozhodnutí odvolacího orgánu soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Soud se musel nejprve vypořádat s otázkou, zda je žaloba přípustná, či zda se na ni vztahuje výluka ze soudního přezkumu uvedená v § 68 písm. a) s. ř. s. (nepřípustnost žaloby z důvodu nevyčerpání opravných prostředků ve správním řízení). Z tohoto hlediska je přitom klíčové posoudit, zda lze napadené rozhodnutí považovat za rozhodnutí o odložení žádosti, či nikoliv. Napadené rozhodnutí totiž obsahuje výrok, jímž se žádost žalobce o poskytnutí informací částečně odmítá podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 17 odst. 5 informačního zákona, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zcela zjevné, že důvodem neposkytnutí informací bylo nezaplacení úhrady podle § 17 odst. 5 informačního zákona. Podle § 17 odst. 1 informačního zákona „[p]ovinné subjekty jsou v souvislosti s poskytováním informací oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli. Povinný subjekt může vyžádat i úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací.“ Podle odstavce 3 téhož ustanovení „[v] případě, že bude povinný subjekt za poskytnutí informace požadovat úhradu, písemně oznámí tuto skutečnost spolu s výší úhrady žadateli před poskytnutím informace. Z oznámení musí být zřejmé, na základě jakých skutečností a jakým způsobem byla výše úhrady povinným subjektem vyčíslena. Součástí oznámení musí být poučení o možnosti podat proti požadavku úhrady nákladů za poskytnutí informace stížnost podle § 16a odst. 1 písm. d), ze kterého je patrné, v jaké lhůtě lze stížnost podat, od kterého dne se tato lhůta počítá, který nadřízený orgán o ní rozhoduje a u kterého povinného subjektu se podává.“ Podle § 17 odst. 5 informačního zákona „[p]oskytnutí informace podle odstavce 3 je podmíněno zaplacením požadované úhrady. Pokud žadatel do 60 dnů ode dne oznámení výše požadované úhrady úhradu nezaplatí, povinný subjekt žádost odloží. Po dobu vyřizování stížnosti proti výši požadované úhrady lhůta podle věty druhé neběží.“ Výkladem těchto ustanovení informačního zákona se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 17. 4. 2013, č. j. 6 Ans 16/2012 - 62, publ. pod č. 2959/2014 Sb. NSS, uvedl, že „… záměrem zákonodárce bylo stanovit pro poskytování informací podle citovaného zákona procesní postup, který by byl pružnější a rychlejší než postup v klasickém správním řízení a který by zároveň poskytl žadateli o informace dostatečnou ochranu jeho práva na informace proti případným obstrukcím povinného subjektu. Proces rozhodování o žádosti o informace je tedy méně formální než klasické správní řízení …“ Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že „rozhodnutí o odložení žádosti o informace … nemusí být vydáno formou usnesení podle správního řádu a je možné samotné rozhodnutí o odložení žádosti … pouze poznamenat do spisu.“ Zároveň však zdůraznil, že „žadatel musí být o vydání tohoto rozhodnutí povinným subjektem prokazatelným způsobem vyrozuměn, aby mohl efektivně využít svého práva na soudní ochranu podáním žaloby ve správním soudnictví. Za dostačující pak lze považovat i neformální písemné sdělení o odložení žádosti o informace pro nezaplacení požadované úhrady …“ Veden těmito úvahami dospěl soud k jednoznačnému závěru, že žalobou napadené rozhodnutí je z materiálního hlediska rozhodnutím o odložení žádosti žalobce o poskytnutí informací ve smyslu § 17 odst. 5 informačního zákona. Žalobce byl totiž tímto rozhodnutím vyrozuměn o tom, že mu požadované informace nebudou poskytnuty, neboť v zákonné lhůtě nezaplatil úhradu požadovanou žalovaným. Napadené rozhodnutí současně obsahuje jak ve výroku, tak v odůvodnění odkaz na § 17 odst. 5 informačního zákona, který odložení žádosti upravuje. Samotná skutečnost, že žalovaný uvedl nesprávný výrok, že žádost se částečně odmítá, nemá podle názoru soudu význam, neboť o odložení žádosti nemusí být účastník informován doručením rozhodnutí o odložení žádosti; podle citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu postačí i neformální písemné sdělení. Lze tedy shrnout, že žalovaný napadeným rozhodnutím vyrozuměl žalobce o tom, že jeho žádost byla odložena z důvodu nezaplacení požadované úhrady, tudíž lze napadené rozhodnutí považovat za rozhodnutí o odložení žádosti v materiálním slova smyslu. Žalovaný by však do budoucna měl při rozhodování o žádostech o poskytnutí informace důsledně rozlišovat mezi odmítnutím žádosti (např. podle § 15 odst. 1 informačního zákona) a odložením žádosti (např. podle § 17 odst. 5 informačního zákona). Nejvyšší správní soud ve své konstantní judikatuře zdůraznil také nutnost respektovat úmysl zákonodárce chránit právo žadatele na informace a vyslovil, že rozhodnutí o odložení žádosti podle § 17 odst. 5 informačního zákona je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a podléhá přezkumu ve správním soudnictví, v rámci kterého se soud může k námitce žalobce zabývat také výší požadované úhrady (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010, č. j. 2 As 34/2008 - 90, publ. pod č. 2164/2011 Sb. NSS, nebo usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 15. 9. 2010, č. j. Konf 115/2009 - 34, publ. pod č. 2301/2011 Sb. NSS). Soud proto uzavírá, že projednání žaloby v této věci nebrání výluka uvedená v § 68 písm. a) s. ř. s., neboť ve správním řízení neexistují opravné prostředky, které by bylo třeba před podáním žaloby proti rozhodnutí o odložení žádosti o poskytnutí informací vyčerpat. Na tomto místě soud podotýká, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť napadené rozhodnutí je nezákonné ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující podstatné skutečnosti. Žalobce dne 24. 11. 2015 prostřednictvím e-mailu požádal o poskytnutí posledních tří prověrek účetní závěrky, které byly pro žalovaného vyhotoveny, společně s informací, jaká částka byla za jednotlivé prověrky zaplacena. Informace požadoval žalobce přednostně v elektronické podobě. Přípisem ze dne 7. 12. 2015 sdělil žalovaný žalobci, že za poskytnutí informací požaduje úhradu ve výši 274,20 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit před poskytnutím informací; výše nákladů je odůvodněna náklady na pořízení 102 stran fotokopií po 2,10 Kč, tj. 214,20 Kč, dále poštovným 50 Kč a balným 10 Kč, a to podle platného sazebníku úhrad za poskytnutí informací. V tomto sazebníku ze dne 30. 12. 2014, účinném od 1. 1. 2015, se uvádí cena za černobílou fotokopii strany A4 jednostranně 2,10 Kč, strany A4 oboustranně 3,90 Kč, cena za pořízení kopie do elektronického záznamu (sken) 1,50 Kč za stranu A4, úhrada za balné 10 Kč, náklady na poštovní služby podle aktuálního ceníku provozovatele poštovních služeb a úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informace 140 Kč za každou hodinu přesahující první hodinu vyhledávání. Na základě stížnosti žalobce, ve které zdůraznil svůj požadavek na elektronickou podobu poskytnutí informací, Magistrát města Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 29. 12. 2015, č. j. 183124/2015, potvrdil postup žalovaného při poskytování informací žalobci s odůvodněním, že žalovaný nedisponuje dostatečnou technologií, která by umožňovala svazky auditů účetní závěrky naskenovat do jednoho souboru, skenováním by žalovaný vytvořil 102 souborů, a proto byla zvolena možnost vyhotovit listinné kopie. Dne 10. 2. 2016 poskytl žalovaný žalobci formou e-mailu informace o částkách, které byly za poslední tři roky zaplaceny za prověrky účetní závěrky. Následně vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí. Podle § 4a odst. 1 poslední věty informačního zákona, „[p]okud je to možné s přihlédnutím k povaze podané žádosti a způsobu záznamu požadované informace, poskytne povinný subjekt informaci v elektronické podobě.“ Žalobce podal žádost o poskytnutí informace elektronickou formou a požadoval informace v elektronické podobě, povaha podané žádosti tedy rozhodně umožňovala poskytnutí informace v elektronické podobě. Za situace, kdy sám žalovaný připustil, že disponuje zařízením umožňujícím převod dokumentů v listinné podobě do podoby elektronické (skenerem), a kdy navíc do svého sazebníku úhrad za poskytnutí informací uvedl položku pořízení kopie do elektronického záznamu (sken) v ceně 1,50 Kč za stranu A4, má soud za to, že ani způsob záznamu požadované informace, která je v listinné podobě, nebrání tomu, aby informace byla žalobci poskytnuta elektronicky. Žalovaný je vybaven skenovacím zařízením, které mu umožňuje převést požadované prověrky účetních závěrek do elektronické podoby, a proto měl žalovaný v souladu s § 4a odst. 1 poslední větou informačního zákona poskytnout žalobci požadované informace elektronicky. Pokud by žalovaný takové zařízení neměl, jistě by do svého sazebníku neuváděl náklady na skenování. Lze tedy shrnout, že pokud žalobce podal žádost o poskytnutí informace elektronicky a žalovaný jakožto povinný subjekt disponuje skenovacím zařízením, které umožňuje převést požadované informace z listinné podoby do podoby elektronické, je žalovaný povinen poskytnout žalobci požadované informace v elektronické podobě. Soud se plně ztotožňuje s argumentací žalobce, že neexistuje žádný důvod k tomu, aby žalovaný požadované prověrky účetních závěrek nejprve kopíroval, a teprve následně tyto kopie skenoval. Běžně dostupná skenovací zařízení totiž umožňují nejen skenování volných listů papíru, nýbrž také skenování dokumentů, jejichž jednotlivé listy jsou svázány. Soud dále ve shodě se žalobcem pochybuje o tom, že by skenovací zařízení žalovaného neumožňovalo naskenovat vícestránkový dokument do jednoho souboru. Takové skenování (vícestránkový svázaný dokument do jednoho souboru) totiž umožňují i obyčejné tiskárny se skenerem určené pro použití v domácnostech. I kdyby však bylo nutné naskenovat každý list požadovaných dokumentů samostatně, nepředstavuje to podle názoru soudu překážku bránící poskytnutí informací v elektronické podobě. Případná zvýšená časová zátěž při zpracování žádosti o informace, včetně času potřebného k odeslání naskenovaných souborů žalobci, by se pak případně mohla projevit ve výši úhrady za poskytnutí informací požadované žalovaným. K výši požadované úhrady za poskytnutí informací soud podotýká, že povinné subjekty by v zájmu co možná nejmenšího omezování ústavně zaručeného práva na poskytování informací měly minimalizovat náklady s tím spojené, které podle § 17 odst. 1 informačního zákona požadují uhradit od žadatele. Rozhodně pak povinné subjekty nesmějí takové náklady vytvářet účelově, aby žadateli přístup k informacím znemožnily či ztížily. V této souvislosti soud konstatuje, že pokud žalovaný začlenil do svého sazebníku poplatek za skenování listin, kterým však nevznikají žalovanému žádné náklady v podobě spotřeby papíru či toneru, je třeba vycházet z toho, že tento poplatek pokrývá náklady na odměnu zaměstnance, který skenování provádí. Pokud by tedy vlastní skenování trvalo déle než hodinu, žalovanému by nevznikl nárok na úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informace, neboť náhrada za čas zaměstnance žalovaného věnovaný skenování je podle názoru soudu zahrnuta již v sazbě 1,50 Kč za jednu oskenovanou stranu A4. Vlastní odesílání naskenovaných souborů pak nemůže trvat déle než hodinu, a proto maximální možná výše úhrady za poskytnutí informací požadovaných žalobcem může podle platného sazebníku žalovaného při 102 stranách listin, které je třeba naskenovat, činit 102 x 1,50 Kč, tj. 153 Kč. Soud uzavírá, že žalovaný nesprávně určil výši úhrady, kterou od žalobce požadoval za poskytnutí informací, čímž způsobil nezákonnost napadeného rozhodnutí. Soud proto shledal žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost zrušil. Zároveň soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, v němž je ve smyslu ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán výše uvedenými závěry soudu. Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o žalobě v celkové výši 15.342 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 3.000 Kč, z částky 9.300 Kč za tři úkony právní služby zástupce žalobce po 3.100 Kč podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2013 [převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a), podání žaloby podle § 11 odst. 1 písm. d), podání repliky podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], z částky 900 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [tři režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 9. 2006] a z částky 2.142 Kč představující 21% DPH, kterou byl advokát podle zvláštního právního předpisu povinen odvést z vyčíslené odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 20. září 2016 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová