15 Af 1/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: T. G., narozeného dne „X“, bytem „X“, zastoupeného JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem, se sídlem Hradiště 97/4, 400 01, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2013, č. j. 26601/13/5000-14503-706611, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 5. 11. 2013, č. j. 26601/13/5000-14503-706611, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 29. 5. 2013, č. j. 1279364/13/2501-25201-507790. Tímto rozhodnutím (exekučním příkazem) správce daně podle § 178 odst. 1 a odst. 5 písm. b) a § 190 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „daňový řád“), nařídil daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu. Žalobce se současně domáhal toho, aby soud zrušil také zmíněný exekuční příkaz a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. V žalobě žalobce namítal, že rozhodnutím žalovaného byl zkrácen na svých právech, neboť žalovaný špatně právně posoudil zjištěný skutkový stav a vydal nezákonné rozhodnutí, které je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce konstatoval, že správce daně vydal rozhodnutí, které je pro něj zcela likvidační. Upozornil na to, že vychovává dva syny – M., narozeného dne „X“, a J., narozeného dne „X“ – a zaměstnává v pracovním poměru devět zaměstnanců, který v případě výkonu exekuce přijdou o zaměstnání, neboť žalobce nebude mít prostředky k provozování živnosti a výplatám mezd. Žalobce dále uvedl, že mu nebyla dána možnost splátek, či posečkání úhrady daně, byly mu doručeny platební výměry, na základě kterých byla zahájena daňová exekuce na částku mnohem vyšší, než je žalobcův příjem z podnikatelské činnosti. Žalobce uzavřel, že napadená rozhodnutí jsou nepřiměřeně tvrdá a mají vliv nejen na něj osobně, ale dotýkají se také členů jeho rodiny, zaměstnanců a obchodních partnerů. Taková rozhodnutí by podle žalobce neměla požívat právní ochrany z důvodu rozporu s dobrými mravy. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její odmítnutí, neboť neobsahuje žalobní body, případně její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že předmětem přezkumu odvolacího orgánu v exekučním řízení je pouze otázka pravomoci a příslušnosti exekučního orgánu, formální a materiální vykonatelnosti exekučního titulu, běhu lhůty pro placení daně a vhodnosti či proporcionality zvoleného způsobu exekuce. Žádnou podobnou námitku však žaloba neobsahuje. Obecné tvrzení žalobce o špatném posouzení zjištěného skutkového stavu neodpovídá podle žalovaného nárokům na formulaci žalobního bodu. Žalovaný konstatoval, že nezjistil nezákonnost exekučního příkazu, ani nesprávný postup správce daně při nařízení daňové exekuce. Tvrzení o likvidačním charakteru exekučního příkazu je podle žalovaného irelevantní. Námitky týkající se jeho finanční situace a rodinných poměrů mohl žalobce uplatnit v rámci žádosti o posečkání úhrady daňových nedoplatků; tyto námitky nemohou být důvodem nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný podotkl, že většinu vymáhaného nedoplatku představuje daňová povinnost na dani z přidané hodnoty (4.052.515,36 Kč), kterou státu platí jiná osoba (plátce), než na kterou dopadají účinky této daně (poplatník). Žalobce byl pouze plátcem, tedy měl odvést daň z přidané hodnoty, kterou mu uhradili jeho odběratelé (poplatníci). Daň z přidané hodnoty nevstupuje do základu daně z příjmů, a proto je argumentace žalobce výší jeho příjmů z podnikatelské činnosti zcela lichá. Ve zbytku žalovaný odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a obsah správního spisu. Při jednání konaném dne 7. 12. 2016 substituční zástupkyně žalobce přednesla žalobu shodně jako v jejím písemném vyhotovení. Uvedla, že netrvá na provedení důkazu výslechem žalobce, provedení listinných důkazů však požadovala. Žalovaný se z jednání písemně omluvil a výslovně uvedl, že souhlasí s projednáním věci v jeho nepřítomnosti. Napadené rozhodnutí odvolacího orgánu soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro posouzení (ne)důvodnosti žaloby. Podle výkazu nedoplatků č. j. 1279365/13/2501-25201-507790 sestaveného ke dni 28. 5. 2013 správce daně při kontrole údajů v evidenci daní zjistil, že je žalobce v prodlení s úhradami splatných daní, přičemž vykázané nedoplatky ve výši 4.151.220,26 Kč, které jsou v tomto výkazu vyjmenovány, jsou vykonatelné. Na základě tohoto výkazu nedoplatků vydal správce daně dne 29. 5. 2013 exekuční příkaz č. j. 1279364/13/2501-25201-507790 na přikázání pohledávky z účtu, jímž nařídil daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu k vymožení nedoplatku 3.821.123 Kč včetně úroku z prodlení ke dni 28. 5. 2013 ve výši 330.097,26 Kč a exekučních nákladů ke dni nařízení exekuce ve výši 83.024 Kč, celkem 4.234.244,26 Kč, jakož i úroku z prodlení z částky 3.814.182 Kč od 29. 5. 2013 do zaplacení podle roční výše repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 14 procentních bodů, a současně přikázal poddlužníkovi (Raiffeisenbank, a. s.), aby od okamžiku doručení tohoto exekučního příkazu po dobu trvání daňové exekuce nevyplácel peněžní prostředky z účtu žalobce č. „X“, ze kterého se přikazuje pohledávka, neprováděl na něho započtení, ani jinak s ním nenakládal, a to až do výše nedoplatku, pro který je exekuce nařizována, včetně příslušenství. Tento příkaz se týkal i peněžních prostředků, které na tento účet dojdou do šesti měsíců od vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu. Podáním ze dne 27. 6. 2013 žalobce požádal o zrušení exekučního příkazu s tím, že se na tento úkon vztahuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 15 Af 17/2011, jímž byl žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2010, č. j. 9071/10-1100-500331, přiznán odkladný účinek. Toto podání vyhodnotil správce daně jako odvolání a předložil je žalovanému, který následně vydal žalobou napadené rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, že namítané skutečnosti jsou irelevantní, neboť v rámci odvolacího řízení proti exekučnímu příkazu je možné posuzovat pouze skutečnosti, které se týkají tohoto dílčího řízení při placení daní. S názorem žalobce, že se na vydání exekučního příkazu vztahuje usnesení o přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2010, žalovaný nesouhlasil, neboť předmětným rozhodnutím finančního ředitelství bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům na daň z příjmů fyzických osob za rok 2005 ve výši 2.126.656 Kč a za rok 2006 ve výši 4.212.960 Kč, přičemž tyto daně ani jejich příslušenství nejsou předmětem exekuce. Žalovaný konstatoval, že správce daně si ověřil, že v době vydání exekučního příkazu byl na osobním účtu žalobce evidován nedoplatek na dani z přidané hodnoty 4.052.515,36 Kč, na silniční dani 80.724,81 Kč, na dani z příjmů fyzických osob 14.902,35 Kč a na dani z příjmů fyzických osob vybírané srážkou 3.077,74 Kč, celkem 4.151.220,26 Kč. Žalovaný uzavřel, že exekuční příkaz byl vydán v souladu se zákonem a nevykazuje žádné vady, pro které by měl být změněn či zrušen. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 175 odst. 1 daňového řádu „[s]právce daně může vymáhat nedoplatek daňovou exekucí nebo zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora, popřípadě jej uplatnit v insolvenčním řízení nebo přihlásit jej do veřejné dražby.“ Podle odstavce 2 téhož ustanovení „[s]právce daně zvolí způsob vymáhání nedoplatku tak, aby výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, nebyla ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku.“ Podle § 178 odst. 1 daňového řádu „[d]aňová exekuce se nařizuje vydáním exekučního příkazu, čímž je zahájeno exekuční řízení.“ Podle odstavce 2 téhož ustanovení „[v]ýrok exekučního příkazu obsahuje kromě náležitostí podle § 102 odst. 1 a) způsob provedení daňové exekuce, b) výši nedoplatku, pro který je exekuce nařizována, c) výši exekučních nákladů podle § 183 odst. 1 a 2, d) odkaz na exekuční titul.“ Podle § 178 odst. 5 daňového řádu „[d]aňovou exekuci lze provést pouze těmito způsoby a) srážkami ze mzdy, b) přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb, c) přikázáním jiné peněžité pohledávky, d) postižením jiných majetkových práv, e) prodejem movitých věcí, nebo f) prodejem nemovitostí.“ Soud zdůrazňuje, že exekuční řízení je zcela samostatným typem daňového řízení, které je plně odděleno od řízení vyměřovacího. Z citovaných ustanovení přitom vyplývá, že v exekučním řízení správce daně zkoumá pouze to, zda existuje daňový nedoplatek a příslušný exekuční titul, zda je vykonatelný a zda neuplynula lhůta pro placení daně. Na základě výše nedoplatku a příslušenství poté správce daně vyčíslí náklady exekuce a určí přiměřený způsob exekuce. Pokud je exekuční příkaz napaden odvoláním, lze v odvolacím řízení přezkoumávat opět pouze splnění podmínek pro vydání exekučního příkazu, tj. pravomoc a příslušnost orgánu, který jej vydal, existenci a vykonatelnost exekučního titulu, správnost výpočtu příslušenství a nákladů exekuce, běh lhůty pro placení daně a přiměřenost zvoleného způsobu exekuce. Jiné skutečnosti není možné v odvolacím řízení v rámci daňové exekuce posuzovat, což současně předurčuje také relevantnost a potenciální úspěšnost jednotlivých žalobních námitek v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o odvolání proti exekučnímu příkazu. Komentářová literatura ve vztahu k odvolání proti exekučnímu příkazu uvádí, že „[p]ro odvolatele je důležité pochopit, že v řízení exekučním již nelze hodnotit skutečnosti, které se vztahují k řízení nalézacímu. Exekuční řízení je posledním krokem v řízení daňovém a jeho cílem je vymoci daňový nedoplatek, který nebyl dobrovolně uhrazen. Předmětem sporu tak mohou být pouze skutečnosti rozhodné právě pro řízení exekuční. … způsobilými námitkami proti exekučnímu příkazu mohou být mj.: „existence titulu a vhodnost zvoleného způsobu exekuce, poměr výše pohledávky k ceně exekucí postižené věci apod., navíc za podmínky, že stížnost tvrdí například, že exekuční titul neexistuje, zvolený způsob exekuce není zákonem připuštěn, že cena postižené věci je v nepoměru k výši pohledávky atp.“ Jde víceméně o zkoumání, zda byly naplněny podmínky pro nařízení daňové exekuce. Dlužník v pozici odvolatele by měl rozporovat skutečnosti uvedené v komentáři k § 178. Způsobilými námitkami budou otázky vztahující se k formální a materiální vykonatelnosti exekučního titulu, zákonnosti procesního postupu správce daně, běhu prekluzivní lhůty podle § 160, přiměřenosti zvoleného způsobu daňové exekuce a otázky speciální. Mezi ty se dá podřadit například odvolací důvod spočívající v tvrzení dlužníka, že exekucí je postihována věc, která není ve vlastnictví dlužníka, ačkoliv zákon tuto podmínku udává“ (srov. Lichnovský, O., Ondrýsek, R., Nováková, P., Kostolanská, E., Rozehnal, T. Daňový řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2011, komentář k § 178). Tyto závěry našly svůj odraz také v judikatuře správních soudů. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2016, č. j. 9 Afs 52/2015 - 59, dostupném na www.nssoud.cz, poukázal na to, že v odvolání proti exekučnímu příkazu lze namítat zejména „…věcnou nesprávnost výkazu nedoplatků, jakožto exekučního titulu dle § 176 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, jelikož proti výkazu nedoplatků neexistuje účinný prostředek k nápravě jeho věcných nesprávností.“ Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 22. 5. 2014, č. j. 22 Af 114/2012 - 43, dostupném na www.nssoud.cz, konstatoval, že „[v] rámci vymáhacího řízení (§ 175 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád) se již neposuzuje správnost či zákonnost podkladového rozhodnutí, jímž byla daň vyměřena, ani zákonnost procesu, který jejímu vyměření předcházel, ale posuzuje se toliko otázka vykonatelnosti podkladového rozhodnutí.“ Vycházeje z těchto úvah zdejší soud shledal, že žalobcem uplatněné žalobní námitky se míjejí s předmětem rozhodovací činnosti žalovaného a správce daně, případně jsou natolik nekonkrétní, že nemohou mít za následek zrušení napadeného rozhodnutí. V rámci řízení o vydání exekučního příkazu a navazujícího odvolacího řízení totiž daňovým orgánům nepřísluší zkoumat rodinné poměry daňového dlužníka z hlediska počtu vyživovaných dětí, ani posuzovat, zda může být exekuční příkaz pro daňového dlužníka nepřiměřeně tvrdý nebo dokonce likvidační, včetně případných dopadů na jeho zaměstnance či obchodní partnery. Tyto argumenty mohl žalobce uplatnit v žádosti o posečkání úhrady daně, popřípadě rozložení její úhrady na splátky podle § 156 a násl. daňového řádu. Pokud by žalobce s takovou žádostí uspěl a správce daně by mu povolil posečkání nebo postupné splácení daňové povinnosti, tato skutečnost by se projevila ve výkazu nedoplatků, neboť posečkaná daňová povinnost by nebyla splatná, nemohla by být zahrnuta do výkazu nedoplatků a nemohla by být předmětem exekuce. Žalobce však netvrdil, že by žádost o posečkání úhrady daně podal, nebo že by mu bylo posečkání povoleno, pouze obecně poznamenal, že mu nebyla dána možnost splátek či posečkání úhrady daně, aniž tuto skutečnost čímkoli doložil nebo blíže konkretizoval. Tato námitka proto není důvodná. Tvrzení žalobce, že daňová exekuce je vedena pro částku mnohem vyšší, než je žalobcův příjem z podnikatelské činnosti, nemůže mít žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť výše příjmu žalobce není z pohledu exekučního řízení podstatná. Rozhodující je skutečnost, že daňová exekuce je vedena na základě výkazu nedoplatků, které jsou vykonatelné. Pokud žalobce nesouhlasil s výší své daňové povinnosti, měl se proti ní bránit v okamžiku, kdy mu byly jednotlivé daňové povinnosti vyměřeny. Jakmile se daňové nedoplatky staly vykonatelnými, nelze správci daně vytýkat, že plní svou zákonnou povinnost a tyto nedoplatky vymáhá. Soud v této souvislosti dále podotýká, že největší část vymáhaného daňového nedoplatku (4.052.515,36 Kč) netvoří dluh na dani z příjmů, jejíž výše se odvíjí od příjmů žalobce, ale dluh na dani z přidané hodnoty, u které žalobce není poplatníkem, ale jen plátcem, což znamená, že žalobce toliko odvádí státu daň, kterou mu uhradili jeho odběratelé. Z výkazu nedoplatků navíc vyplývá, že se jedná o daň z přidané hodnoty za jiná zdaňovací období, než kterých se týkají žalobcem předkládaná daňová přiznání. Tím spíše je argument srovnávající exekvovanou částku s výší příjmů žalobce zcela irelevantní. Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl, v čem konkrétně mělo spočívat zkrácení jeho práv nebo špatné posouzení zjištěného skutkového stavu, soud pouze obecně posoudil soulad napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení s právními předpisy a shledal, že k žádnému porušení práv žalobce nedošlo. Správce daně ani žalovaný nepochybili ani při právním posouzení zjištěného skutkového stavu, které se však v exekučním řízení – jak již bylo vysvětleno – omezuje jen na výše zmíněné otázky podmínek pro nařízení exekuce. Žalobce nad rámec výše uvedených argumentů, které jsou ve vztahu k exekučnímu řízení právně nevýznamné, neuvedl nic, v čem by bylo možné spatřovat rozpor exekučního příkazu nebo žalobou napadeného rozhodnutí s dobrými mravy nebo proč by tato rozhodnutí neměla požívat právní ochrany. Rovněž tuto námitku proto soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Návrhy žalobce na provedení důkazu rodnými listy synů žalobce, seznamem jeho zaměstnanců, výpisem z živnostenského rejstříku žalobce a jeho daňovými přiznáními za roky 2010 až 2012 soud zamítl, neboť tvrzení žalobce, která měla být těmito listinami prokázána, jsou z hlediska zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí irelevantní. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že neshledal žalobcem tvrzené nedostatky a naopak zjistil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Žalobu vyhodnotil soud jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 7. prosince 2016 Mgr. Václav Trajer v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová