15 Af 150/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: Ústecký kraj, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvu financí, se sídlem Letenská 525/15, 118 10, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2013, č. j. MF-54433/2013/12-1204, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 2. 9. 2013, č. j. MF-54433/2013/12-1204, s e pro nezákonnost z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3.000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2013, č. j. MF-54433/2013/12-1204, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzen platební výměr Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad (dále jen „správce daně“) ze dne 22. 10. 2012, č. 39/2012, č. j. RRSZ 13349/2012. Tímto platebním výměrem správce daně podle § 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „rozpočtová pravidla“), a podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), vyměřil žalobci odvod do rozpočtu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad za porušení rozpočtové kázně u projektu reg. č. CZ.1.09/1.3.00/10.00037 s názvem „Gymnázium, Rumburk – REKO hlavní budovy“ ve výši 51.898.191 Kč s odůvodněním, že byly provedeny změny (vícepráce, méněpráce), které nebyly odsouhlaseny poskytovatelem dotace. Žalobce v žalobě pro případ, že by soud dospěl k závěru, že došlo k porušení rozpočtové kázně, navrhl, aby soud ve smyslu § 65 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), upustil o uloženého odvodu nebo jej snížil. Žalobce se současně domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. V žalobě žalobce namítal, že závěr o porušení rozpočtové kázně není správný, což má za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Podle názoru žalobce v dané věci nelze dovozovat porušení smlouvy o poskytnutí dotace, neboť údajně porušený článek XIX. této smlouvy hovoří o změnách projektu a změny při realizaci stavebních prací nelze považovat za změny projektu. Žalobce dodržel postup popsaný v Externím metodickém pokynu č. 12 vyžadujícím oznámení změny související s prováděním stavby vždy s nejbližším monitorovacím hlášením. Všechny postupy žalobce byly odsouhlaseny řídícím orgánem a projekt „Gymnázium Rumburk – REKO hlavní budovy“ splnil všechny ukazatele a monitorovací indikátory podle žádosti o dotaci a smlouvy o poskytnutí dotace. Podle žalobce ani případné hodnocení jeho postupu jako porušení smluvní povinnosti nezakládá porušení rozpočtové kázně. Změna projektu spočívala v navýšení výdajů rozpočtu o částku 2.590.313,96 Kč plus DPH. Toto navýšení se týkalo víceprací, které nijak neovlivnily účel poskytnutí dotace a neměnily charakter díla. Žalobce zdůraznil, že účelem ustanovení upravujících porušení rozpočtové kázně je nepochybně řádné využití finančních prostředků poskytovaných příjemcům dotace. Řádné využití prostředků v tomto případě nebylo ohroženo, neboť porušení povinností bylo zcela marginální. Aplikace ustanovení o porušení rozpočtové kázně by podle žalobce nebyla v souladu s jeho účelem a se zásadou aplikovat veřejnou moc zdrženlivě a proporcionálně. Žalobce k tomu citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2012, č. j. 5 Afs 8/2012 - 42, a ze dne 16. 7. 2008, č. j. 9 Afs 202/2007 - 68. Případy porušení rozpočtové kázně nesmí být podle žalobce zužovány ani rozšiřovány. Žalobce dále namítal, že nelze uložit odvod do rozpočtu regionální rady regionu soudržnosti ve výši 100 % poskytnuté dotace bez jakéhokoli zohlednění závažnosti porušení rozpočtové kázně. Zdůraznil, že odvod za porušení rozpočtové kázně má odpovídat částce neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků. Daňové orgány se však s problematikou výše odvodu i přes námitku žalobce nevypořádaly, napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Nutnost zohlednit závažnost porušení rozpočtové kázně předpokládala i zpráva o auditu ze dne 5. 9. 2012, která u předmětného porušení smlouvy uvedla peněžní vyjádření identifikovaného nedostatku 259.490,95 Kč (provedení podstatné změny projektu bez oznámení v souladu s Příručkou pro příjemce – 0,5 % poskytnuté dotace). Podle žalobce také nebylo postupováno v souladu s § 91 odst. 1 daňového řádu, neboť se žalobcem nebylo řádně zahájeno řízení o porušení rozpočtové kázně a nebyla mu dána možnost svůj postup vysvětlit. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že projekt je konkrétní činnost příjemce podpory z operačního programu při realizaci konkrétní akce. Smluvní povinnost oznámení změn do 40 pracovních dnů před vznikem požadované změny se vztahovala na všechny změny projektu a nebylo rozhodující, zda šlo o změny podstatné či nepodstatné. Podle článku XXI. odst. 2 smlouvy o dotaci je porušením rozpočtové kázně jiné porušení smluvních podmínek, kdy příjemce dotace vůbec neplní některou ze svých smluvních povinností, aniž by toto jednání muselo mít přímý vliv na realizaci projektu a jeho výstupy. Žalovaný konstatoval, že změny realizace projektu žalobce předem poskytovateli neoznámil a byly provedeny před vyjádřením poskytovatele. Žalobce porušil podmínky stanovené ve smlouvě o dotaci, a proto mu byl uložen odvod za porušení rozpočtové kázně v celkové výši poskytnuté dotace, když ve smlouvě nejsou uvedeny podmínky, u nichž by bylo možno stanovit odvod snížený. Pro zohlednění závažnosti porušení rozpočtové kázně využívá Regionální rada regionu soudržnosti Severozápad institut promíjení odvodu za porušení rozpočtové kázně podle § 22 odst. 12 rozpočtových pravidel. V příloze č. 2 externího metodického pokynu č. 54, podle něhož se postupuje v případě každé žádosti o snížení nebo prominutí odvodu, je uvedena položka „provedení podstatné změny projektu bez oznámení v souladu s Příručkou pro příjemce (za předpokladu event. kladného stanoviska řídícího orgánu)“ s výší prominutého odvodu 99,5 %. Odvod by tedy v případě rozhodnutí o prominutí činil 0,5 % dotace. Žádost žalobce o prominutí odvodu byla projednána pracovní skupinou pro nesrovnalosti dne 11. 11. 2013 a bylo doporučeno prominout žalobci 99,5 % odvodu. Žalovaný potvrdil, že spisový materiál neobsahuje žádný dokument, který by prokazoval zahájení řízení ve smyslu § 91 odst. 1 daňového řádu. Obsahuje však dopis auditního orgánu ze dne 12. 10. 2012, v němž je žalobce informován o důsledcích vyplývajících ze zjištění auditního orgánu (vyčíslení odvodu za porušení rozpočtové kázně). Žalobce nebyl podle názoru žalovaného na svých právech zkrácen, neboť byl o dalším postupu správce daně informován. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného zopakoval, že mu nemohl být uložen odvod ve výši 100 % poskytnuté dotace bez zohlednění závažnosti porušení rozpočtové kázně, a dodal, že žalovaný ignoroval ustanovení § 22 odst. 5 rozpočtových pravidel. Institut promíjení odvodu není opravným prostředkem, který by hodnotil zákonnost výše uloženého odvodu. Jeho cílem je pouze odstranění nadměrné tvrdosti z důvodů hodných zvláštního zřetele. Výše uloženého odvodu však podle žalobce musí odpovídat částce neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků a jen za té podmínky může být daný odvod považován za souladný se zákonem. Žalobce dále konstatoval, že v rozporu s § 91 odst. 1 daňového řádu nebylo žalobci umožněno před vydáním platebního výměru předložit důkazy o tom, že k porušení rozpočtové kázně nedošlo, resp. bránit svá práva. Správce daně totiž před doručením platebního výměru neučinil vůči žalobci žádný jiný úkon. Z daňového řádu nelze dovodit, že by průběh veřejnosprávní kontroly podle zákona č. 320/2001 Sb. nahrazoval standardní průběh daňového řízení a že by pouze na základě zjištění uvedeného ve zprávě o auditu bylo možné vydat platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný nesdělil soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Nepřisvědčil však všem žalobním námitkám. Nejprve se soud zaměřil na namítanou přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že se daňové orgány i přes námitku žalobce nevypořádaly s problematikou výše odvodu za porušení rozpočtové kázně. Soud shledal, že žalobce v odvolání proti platebnímu výměru skutečně uplatnil námitku, že výše odvodu musí odpovídat výši neoprávněně použitých či zadržených prostředků a že z platebního výměru není zřejmé a nebylo řádně zdůvodněno, z čeho částka vyměřeného odvodu vychází. Tuto námitku je však třeba zasadit do celkového kontextu, kdy žalobce v dané části odvolání upozorňoval na skutečnost, že mu v souvislosti s realizací tohoto projektu byly vydány již tři platební výměry na částku celkem 52.546.192 Kč, která o 648.001 Kč převyšuje poskytnutou dotaci, a dále poukazoval na to, že opravným rozhodnutím byla vyměřená částka snížena na 48.005.826 Kč. Vycházeje z tohoto kontextu pak žalovaný na předmětnou námitku reagoval tak, že uvedl, že rozhodnutím ze dne 3. 5. 2013, č. j. MF-122440/2012/55-124, zrušil platební výměr ze dne 15. 10. 2012, jímž byl žalobci uložen odvod za porušení rozpočtové kázně 622.530 Kč, rozhodnutím ze dne 28. 6. 2013, č. j. MF-54433/2013-12-1204, nařídil správci daně přezkoumání platebního výměru ze dne 23. 10. 2012, kterým byl žalobci uložen odvod za porušení rozpočtové kázně 25.471 Kč, a dále rozhodnutím ze dne 19. 7. 2013, č. j. MF-54433/2013/12-1204, nařídil správci daně přezkoumání opravného rozhodnutí, jímž byl žalobci snížen odvod za porušení rozpočtové kázně z částky 51.898.191 Kč na částku 48.005.826 Kč, pro rozpor se zákonem. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že poskytnutá dotace činila 51. 898. 190,26 Kč, a tomu odpovídá výše odvodu za porušení rozpočtové kázně. Podle názoru soudu tím žalovaný adekvátně reagoval na citovanou námitku žalobce a vysvětlil, z čeho vychází částka vyměřeného odvodu. Žalovaný přitom implicitně vycházel z toho, že za porušení rozpočtové kázně je třeba stanovit odvod ve výši odpovídající poskytnuté dotaci. Tento argument sice v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl, nicméně žalobce v průběhu daňového řízení výslovně nenamítal nepřiměřenost vyměřeného odvodu ve vztahu k závažnosti porušení rozpočtové kázně, proto lze odůvodnění napadeného rozhodnutí považovat za dostatečné. K námitce žalobce, že řízení o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně nebylo řádně zahájeno v souladu s § 91 odst. 1 daňového řádu, soud podotýká, že stanovení přesného postupu při zahájení řízení je důležitým prvkem právní jistoty pro všechny účastníky řízení a jeho cílem je seznámit účastníky s předmětem řízení a z něho vyplývajícím očekávaným procesním postupem, což má umožnit účastníkům řízení případnou procesní obranu. Soud přisvědčuje žalobci, že mu nebylo formálně oznámeno, že s ním správce daně zahájil řízení o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně, nicméně tato skutečnost v dané věci neměla žádný vliv na možnost uplatnění žalobcových práv. Uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně totiž přímo navazovalo na výsledky provedené kontroly, jíž se žalobce účastnil. Žalobce byl seznámen se zprávou o auditu operace č. OP/07/2012, a to včetně závěru o porušení ustanovení kapitoly 2.3 Příručky pro příjemce a ustanovení článku XIX. smlouvy o poskytnutí dotace (provedení podstatné změny projektu bez oznámení v souladu s Příručkou pro příjemce) s tím, že toto zjištění bude předáno k dalšímu projednání. Žalobci byla poskytnuta možnost na tuto zprávu o auditu reagovat, což také dne 5. 9. 2012 učinil. Podle názoru soudu tedy žalobce jasně věděl, jaké porušení povinnosti je mu vytýkáno, a dostal také možnost na tyto výtky reagovat ještě před vydáním platebního výměru. Námitku žalobce, že mu před vydáním platebního výměru nebylo umožněno předložit důkazy o tom, že k porušení rozpočtové kázně nedošlo, resp. bránit svá práva, proto soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Předmětem řízení, které vyústilo ve vydání žalobou napadeného rozhodnutí, byl odvod za porušení rozpočtové kázně žalobcem, a to podle § 22 odst. 5 rozpočtových pravidel v částce 51.898.191 Kč. Tato částka odpovídala výši dotace, která byla žalobci poskytnuta na základě smlouvy č. CZ.1.09/1.3.00/10.00037 o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, uzavřené mezi žalobcem a Regionální radou regionu soudržnosti Severozápad dne 15. 10. 2008, ve znění dodatku č. 1 ze dne 15. 10. 2009. Žalobce především namítal, že neporušil rozpočtovou kázeň. Soud k tomu uvádí, že podle § 22 odst. 1 písm. c) rozpočtových pravidel „[p]orušením rozpočtové kázně je každé neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých z rozpočtu Regionální rady regionu soudržnosti. Za neoprávněné použití peněžních prostředků se přitom podle § 22 odst. 2 věty první rozpočtových pravidel považuje „ … jejich použití, kterým byla porušena povinnost stanovená právním předpisem, přímo použitelným předpisem Evropské unie, smlouvou nebo rozhodnutím o poskytnutí těchto prostředků.“ V projednávané věci bylo povinností žalobce písemně oznámit poskytovateli dotace jakékoli změny v projektu, ke kterým v průběhu jeho realizace dojde, a to do patnácti pracovních dnů před vznikem požadované změny. Tuto povinnost ukládal žalobci článek XIX. odst. 1 smlouvy o poskytnutí dotace ve znění dodatku č.

1. Jedná se o zcela konkrétní a jednoznačné smluvní ujednání, které má z povahy věci přednost před obecnými pravidly uvedenými v metodice změn projektů (Příloha č. 1 Externího metodického pokynu č. 12), jíž se v žalobě dovolává žalobce. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že žalobce oznámil změny spočívající v realizovaných vícepracích a méněpracích (změny č. 1 až 4 dodatečně promítnuté do dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo) až po jejich provedení, tedy nikoli alespoň patnáct pracovních dnů předem. Podle názoru soudu představují tyto vícepráce a méněpráce změny projektu ve smyslu článku XIX. smlouvy o poskytnutí dotace ve znění dodatku č. 1, neboť tyto změny se zcela jednoznačně promítají do vlastního projektu, jehož součástí byl i rozpočet prací, který se právě v důsledku víceprací a méněprací změnil. Tyto změny tak měly být poskytovateli dotace oznámeny s předstihem. Vzhledem k tomu, že žalobce uvedené změny oznámil poskytovateli dotace až po jejich realizaci, soud dospěl k závěru, že žalobce porušil článek XIX. odst. 1 smlouvy o poskytnutí dotace ve znění dodatku č. 1, což současně znamená též porušení § 22 odst. 2 věty první rozpočtových pravidel. Žalobce tudíž včasným neoznámením změn projektu porušil rozpočtovou kázeň. Podle § 22 odst. 5 věty první a čtvrté rozpočtových pravidel „[p]ři neoprávněném použití peněžních prostředků podle odstavce 2 věty první nebo podle odstavce 2 písm. c) anebo při zadržení peněžních prostředků podle odstavce 3 odpovídá odvod za porušení rozpočtové kázně výši neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků. Při stanovení výše odvodu orgán příslušný podle odstavce 7 nebo 9 přihlédne k závažnosti porušení a jeho vlivu na dodržení účelu dotace.“ K problematice porušení rozpočtové kázně existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu, týkající se především zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů. Obecné principy a závěry v této judikatuře obsažené jsou však podle názoru zdejšího soudu plně aplikovatelné i v právě projednávané věci. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 5. 12. 2014, č. j. 4 As 215/2014 - 40, dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil, že „… je zřejmý úmysl zákonodárce odvést při porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu odvod ve stejné výši, v jaké byla rozpočtová kázeň porušena, tedy i úmysl zohlednit při stanovení výše odvodu tu část peněžních prostředků, které byly čerpány v souladu s dohodnutými či stanovenými podmínkami.“ K obdobnému případu se shodně vyjádřil Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 7 Afs 107/2008 - 100, dostupném na www.nssoud.cz. Daňový orgán je povinen při ukládání sankce za porušení rozpočtové kázně ve formě odvodu zejména zohlednit závažnost konkrétních porušení podmínek poskytnutí dotace, závažnost jednotlivých pochybení příjemce dotace ve vztahu k čerpané částce prostředků státního rozpočtu, posoudit, v jaké fázi k těmto pochybením docházelo a jaké byly dopady těchto pochybení, a vymezit, jaká část dotace byla čerpána bezchybně, a tuto bezchybnou část zhodnotit v rámci proporcionality výše odvodu. K uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2015, č. j. 5 Afs 95/2014 - 46, ze dne 5. 12. 2014, č. j. 4 As 215/2014 - 40, nebo ze dne 31. 3. 2014, č. j. 2 Afs 49/2013 - 34, dostupných na www.nssoud.cz. V projednávané věci je třeba zdůraznit skutečnost, že ze zprávy o auditu operace č. OP/07/2012, která byla podkladem pro vydaný platební výměr správce daně a pro napadené rozhodnutí žalovaného, jednoznačně vyplývá, že realizace projektu proběhla v souladu se smlouvou o poskytnutí dotace (vyjma zjištění popsaných v bodu 4 zprávy) a její podmínky jsou naplňovány i v období udržitelnosti projektu. V bodu 4 zprávy o auditu jsou vyjmenovány zjištěné nedostatky, a to porušení kapitoly 2.3 Příručky pro příjemce a článku XIX. smlouvy o poskytnutí dotace (provedení změny projektu bez oznámení) s peněžním vyjádřením nedostatku 259.490,95 Kč, porušení § 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, a článku XI. smlouvy o poskytnutí dotace (neuvedení všech kritérií pro ověření vhodnosti a výběr účastníků a udělení zakázky v zadávací dokumentaci nebo v oznámení o zakázce) s peněžním vyjádřením nedostatku 168.251,13 Kč, porušení článku V. smlouvy o poskytnutí dotace a Příručky pro příjemce (zdravotně technické instalace neodpovídají specifikaci položkového rozpočtu a podkladům k fakturám, nebo výrobky nebyly dodány) s peněžním vyjádřením nedostatku 27.538,41 Kč a tři další pochybení nízké nebo malé závažnosti s peněžním vyjádřením nedostatku 0 Kč. Po sečtení jednotlivých peněžních vyjádření identifikovaných nedostatků činí výsledná částka 455.280,49 Kč. Tato částka představuje méně než 1 % z poskytnuté dotace, což současně podle názoru soudu vyjadřuje míru závažnosti zjištěných pochybení, ke které měly daňové orgány při stanovení výše odvodu přihlédnout. Prostým porovnáním peněžního vyjádření identifikovaných nedostatků s výší uloženého odvodu za porušení rozpočtové kázně 51.898.191 Kč lze dospět k jednoznačnému závěru, že uložený odvod je zcela nepřiměřený. Žalovaný tedy pochybil, pokud vycházel z předpokladu, že jakékoliv porušení smluvních podmínek vede k odnětí celé dotace a pokud navzdory řádnému splnění účelu dotace uložil žalobci odvod za porušení rozpočtové kázně v plné výši. Tento právní názor žalovaného považuje soud za nesprávný. Žalovaný a správce daně měli naopak při rozhodování o výši odvodu zohlednit nižší závažnost porušení podmínek a stanovit odvod maximálně ve výši odpovídající peněžnímu vyjádření zjištěných nedostatků. V této souvislosti soud podotýká, že pracovní skupina pro nesrovnalosti na základě žádosti žalobce dne 11. 11. 2013 doporučila prominout 99,5 % uloženého odvodu. S ohledem na uvedené skutečnosti soud uzavírá, že rozhodnutí žalovaného vychází z nesprávného právního posouzení věci, a tudíž je nezákonné. Soud proto shledal žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost zrušil. Zároveň soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, v němž je ve smyslu ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán výše uvedenými závěry soudu. Za situace, kdy soud napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil, ztratilo na významu se zabývat návrhem žalobce na snížení výše uloženého odvodu za porušení rozpočtové kázně, popř. upuštění od jeho uložení. Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o žalobě v celkové výši 3.000 Kč odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku za žalobu. Náklady vzniklé v souvislosti s návrhem na přiznání odkladného účinku (soudní poplatek 1.000 Kč) nepovažoval soud za účelně vynaložené, neboť žalobce s tímto návrhem úspěšný nebyl. Další požadované náklady ve výši 3.280 Kč, jakožto mzdu zaměstnance žalobce za 16 hodin strávených vyřizováním této věci, soud žalobci nepřiznal, neboť žalobce tuto částku nijak nedoložil, natožpak aby prokázal, že dotyčný zaměstnanec vyřizoval tuto věc nad rámec svých běžných pracovních povinností.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 14. listopadu 2016 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová