15 Af 28/2011

Rubrum

15Af 28/2011-57 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobkyně: U N I P E T R O L R P A, s. r. o., se sídlem v Litvínově – Záluží č. p. 1, PSČ 436 70, IČ: 275 97 075, proti žalovanému: G e n e r á l n í ř e d i t e l s t v í c e l, se sídlem v Praze 4, ul. Budějovická č. p. 1387/7, PSČ 140 96, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 833-2/2011- 200100-21, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím své tehdejší právní zástupkyně u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě (ve znění její opravy založené na č.l. 22 až 25 spisu) domáhala zrušení rozhodnutí původního žalovaného Celního ředitelství Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 833-2/2011-200100-21, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Most (dále jen „celní úřad“) ze dne 18. 1. 2011, jímž bylo v souladu s ust. § 140 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o konkludentním vyměření daně ze zemního plynu ve výši 776.371,-Kč podle zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů), a to na základě údajů uvedených žalobkyní v daňovém přiznání k dani ze zemního plynu za zdaňovací období listopad 2010 doručeném správci daně dne 15. 12. 2010 a zaevidovaném pod č. j. 30141/2010-206500-024. Současně žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalované straně povinnost nahradit jí náklady za předmětné soudní řízení. Pokračování 2 15Af 28/2011 Na tomto místě soud podotýká, že dne 1. 1. 2013 vstoupil v účinnost zákon č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o celní správě“), na základě něhož byla zrušena všechna celní ředitelství, včetně Celního ředitelství Ústí nad Labem. Podle ust. § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s ust. § 2, § 4 odst. 1 písm. a) a ust. § 82 odst. 2 zákona o celní správě od 1. 1. 2013 přešla působnost z Celního ředitelství Ústí nad Labem na Generální ředitelství cel, které se tak bez dalšího stalo žalovaným. V žalobě žalobkyně uvedla, že předmětem sporu je interpretace pojmu „výroba tepla“, kdy žalobkyně zastává názor, že při použití plynu v provozech, a to: výrobna čpavku – havarijní pochodeň stavba 4610; výrobna zplynování mazutu – havarijní pochodeň; ethylenová jednotka – pyrolýzní pece, pec Pyrotolu a polní hořák; výrobna plastů – polní hořák, se nejedná o výrobu tepla, protože teplo je pouze sekundárním, nechtěným a nutným jevem určitého technologického postupu a není dalším způsobem nikterak využíváno. Proto v těchto případech jsou dány podmínky pro osvobození dle ust. § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, který uvádí, že od daně je osvobozen plyn užitý k jinému účelu než pohon motorů nebo pro výrobu tepla, i když při takovém použití vzniká technologické teplo. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že spalování plynu v havarijních hořácích nebo v procesu pyrolýzy je jeho použitím k jinému účelu než pohon motorů nebo pro výrobu tepla ve smyslu ust. § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů. Původní žalovaný s odkazem na stanovisko Generálního ředitelství cel ze dne 23. 1. 2008, č. j. 2008/74/23, tak dle žalobkyně zastává chybný závěr o tom, že výrobou tepla se rozumí každé spalování plynu, při němž vznikne teplo, bez ohledu na způsob potřeby tepla, dále že ust. § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů lze aplikovat pouze tehdy, pokud by nedocházelo ke spalování plynu, nýbrž k přímé chemické reakci plynu jako chemické látky, byť by při tomto přímém použití plynu vzniklo jako sekundární efekt technologické teplo a dále že na žalobkyní uvedené případy nelze osvobození od daně aplikovat, jelikož se jedná o výrobu tepla (předehřívání, spalování, vyhřívání, udržování tepla). V návaznosti na právě uvedené žalobkyně namítla, že původní žalovaný nepřezkoumatelně a nesprávně dovozuje, že smyslem právní úpravy uvedené v ust. § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů je pouze osvobození takové spotřeby plynu, kdy je hlavním účelem spotřeby plynu např. využití jeho chemických vlastností, nikoliv však využití plamene vzniklého při spalování zemního plynu, i když toto teplo slouží k bezpečné likvidaci nespecifikované produkce plynů. Z uvedeného dle žalobkyně vyplývá, že v souladu s tímto ustanovením lze osvobodit pouze plyn použitý jako surovina a nikoliv plyn, který je spalován. Tento názor však původní žalovaný náležitě neodůvodnil a zřetelně považoval provoz polních hořáků za výrobní proces tepla. Polní hořáky jsou přitom nutností z hlediska bezpečnosti jiného výrobního procesu a nelze je považovat za samostatný proces výroby tepla. Ostatně jednotlivá tepla sekundárně vzniklá v hořácích žalobkyně k ničemu nevyužívá a provoz hořáků je pro ni ekonomickou zátěží, a proto nelze tvrdit, že by havarijními hořáky realizovala výrobní proces tepla. Důsledkem procesu používání polních hořáků a havarijních pochodní, kdy je používán zemní plyn výhradně k bezpečné likvidaci plynů prostřednictvím jejich zapálení ve snaze o zajištění bezpečného odvodu tzv. „odplynů“, je vznik toliko technologického tepla ve smyslu dikce ust. § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů. A v případě procesu tzv. pyrolýzy, kdy pyrolýzní pece osazené plynovými hořáky za účelem rovnoměrného působení sálavého tepla na celou plochu slouží k tepelnému štěpení (K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování 3 15Af 28/2011 suroviny při teplotě 850ºC za přítomnosti vodní páry, slouží zemní plyn výhradně k vytvoření nezbytných reakčních podmínek, které jsou ze samé podstaty tohoto procesu nutné pro zajištění požadovaného průběhu všech nezbytných reakcí. Teplo vznikající spalováním plynu při pyrolýze je teplem technologickým. Pokud by zákonodárce hodlal osvobození vyloučit, učinil by tak explicitně. Ust. § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů nelze interpretovat výkladovými metodami jdoucími nad rámec jeho textu v neprospěch žalobkyně, když takovému výkladu brání ust. čl. 11 odst. 1, odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Dále žalobkyně uvedla, že v souvislosti s procesy probíhajícími v jejích provozech sice požádala již dne 11. 12. 2007 o povolení k nabytí plynů osvobozeného od daně u celního úřadu i u původního žalovaného, ovšem v obou případech došlo k zamítnutí těchto žádostí s obdobnou argumentací, jak byla předestřena shora. V rámci odvolacího řízení pak žalobkyně poukazovala na to, že předání energetického obsahu zemního plynu do endotermní chemické reakce není výrobou tepla s tím, že marně navrhovala vyměření nižší daňové povinnosti ve výši 343.138,-Kč, když původní žalovaný vycházel ze stanoviska Generálního ředitelství cel, jehož zákonnost právě byla předmětem sporu. Nadto ze stanoviska nikterak neplyne, proč by spalování nadbytečných plynů v bezpečnostních hořácích mělo být považováno za proces výroby tepla, jak tvrdí původní žalovaný, který veškeré spálení plynu považuje za výrobu tepla. Celní úřad i původní žalovaný pouze mechanicky aplikovali stanovisko Generálního ředitelství cel, aniž by jej podrobili testu zákonnosti, jak marně žádala žalobkyně. Tímto postupem správní orgány obou stupňů pochybily a žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť původní žalovaný se nevyjádřil k podpůrné argumentaci žalobkyně klasifikací ekonomických činností NACE, když pouze sdělil, že dle jeho názoru NACE neobsahuje definici pojmu “výroba tepla“ a nevysvětlil, proč by význam tohoto pojmu neměl být na základě NACE dovozován. Původní žalovaný se dle žalobkyně nevypořádal ani s její námitkou, že co je míněno „výrobou tepla“ lze odvodit z úvodních ustanovení zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, když toliko konstatoval, že platné znění tohoto zákona dotyčné pojmy již neobsahuje a že navíc tyto pojmy byly definovány pouze pro účely tohoto již neplatného zákona. Vedle toho žalobkyně uvedla, že pojmy „výroba tepla“ ani „technologické teplo“ nejsou zákonem definovány, a proto byl původní žalovaný povinen postupovat při jejich výkladu v souladu s běžně užívanými výkladovými definicemi a v případě jejich dvojího výkladu reflektovat nutnost ochrany práva vlastnického, které je garantováno čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 54/2006 - 155. Daňová povinnost žalobkyně nestojí z právního hlediska na ustálených názorech třetích osob, nýbrž na zákonné normě. Taktéž žalobkyně podotkla, že původní žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že rozhodl dle ust. § 101 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, ačkoliv toto ustanovení neposkytuje právní základ pro rozhodnutí o odvolání, neboť ten je obsažen v ust. § 116 daňového řádu navazujícím na ust. § 114 téhož zákona. V důsledku toho nebyly vypořádány odvolací námitky podle ust. § 116 odst. 2 daňového řádu. V návětí uvozujícím výrok původní žalovaný sám uvádí, že rozhodoval podle ust. § 101 daňového řádu, nikoliv tedy podle zákonné úpravy pro rozhodování o odvolání. (K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování 4 15Af 28/2011 Závěrem žalobkyně namítla, že žalobou napadené rozhodnutí není opatřeno uznávaným elektronickým podpisem, a proto nemá základní náležitosti stanovené v ust. § 102 odst. 1 písm. g) a písm. h) daňového řádu. Původní žalovaný k výzvě soudu předložil příslušný správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost, neboť rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla vydána v souladu s platnými právními předpisy a na základě dostatečně spolehlivě a objektivně zjištěného skutkového stavu, jenž je zadokumentován ve správním spise. K věci uvedl, že nesouhlasí s názorem žalobkyně o tom, že spalování plynu v havarijních hořácích nebo v procesu pyrolýzy není výrobou tepla a že lze použitý plyn osvobodit od daně. Původní žalovaný trvá na tom, že spalování odplynů, předehřívání, vyhřívání a udržování tepla nelze podřadit pod jiné účely než pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla dle ust. § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, a tedy plyn osvobodit od daně, jelikož spalováním plynu žalobkyní vzniká v rámci uvedených procesů teplo. V žalobou napadeném rozhodnutí a ve stanovisku Generálního ředitelství cel ze dne 23. 1. 2008, č. j. 2008/74/23, bylo uvedeno, že ust. § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů lze aplikovat pouze tehdy, pokud by docházelo k přímé reakci plynu jako chemické látky, byť by při tomto přímém použití plynu vzniklo jako sekundární efekt technologické teplo. Původní žalovaný je přesvědčen, že tento názor dostatečně zdůvodnil. Z ust. § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů vyplývá, že plyny mohou být použity třemi různými způsoby, a to pro pohon motorů, k výrobě tepla nebo k jiným účelům, i když při takovém použití vzniká technologické teplo. Původní žalovaný má za to, že pod jiné účely lze podřadit pouze takové způsoby použití plynu, při kterých není používán pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla, neboť v obou těchto případech je totiž plyn spalován a vzniká tepelná energie – výroba tepla. Jiným způsobem použití plynu může být chemická reakce plynu s jinými chemickými látkami, při které může, ale nemusí vznikat technologické teplo. Dále původní žalovaný uvedl, že při svém rozhodování vycházel z vlastního posouzení a neaplikoval pouze mechanicky výše citované stanovisko Generálního ředitelství cel. Výrobu tepla a způsob spotřeby tepla je přitom nutné od sebe rozlišovat v tom smyslu, že za výrobu tepla se považuje spalování plynu a způsobem spotřeby tepla jeho další využití např. k ohřevu vody, spalování odpadů, tavení rud, sušení atd. V případě žalobkyně teplo jednak vzniká spalováním plynu a je využíváno k vyhřívání a udržování tepla v pecích a druhým způsobem využití tepla spalovaného plynu je spalování interních odplynů. Vedle toho původní žalovaný poznamenal, že nesouhlasí s tím, že by se v žalobou napadeném rozhodnutí nevypořádal se všemi odvolacími námitkami a že by jeho rozhodnutí bylo zatíženo nepřezkoumatelností. Trvá na tom, že se dostatečně vypořádal jednak s argumentací klasifikací NACE a jednak s argumentací úvodních ustanovení zákona č. 458/2000 Sb. Rovněž původní žalovaný zmínil, že jím učiněný výklad pojmu „výroba tepla“ nepovažuje za výklad nad rámec zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů. V případě, že by zákonodárce měl v úmyslu osvobodit plyn spotřebovaný v rámci chemických procesů, zakomponoval by to do ust. § 8 zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů tak, jak to učinil v případě metalurgických procesů a mineralogických postupů. Dále je přesvědčen, že (K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování 5 15Af 28/2011 osvobozen dle ust. § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů není ani plyn používaný ve spalovnách, krematoriích, sušárnách, jídelnách, pekárnách apod., jelikož tento plyn je používán za účelem výroby tepelné energie – tepla. Subjekt, který plyn používá (spaluje) vyrábí teplo, které může být a také je dále různými způsoby využíváno. Původní žalovaný taktéž nesouhlasí s tím, že by se dopustil pochybení, pokud do výroku svého rozhodnutí zakomponoval ust. § 101 daňového řádu. Trvá na tom, že se v souladu s ust. § 116 odst. 2 daňového řádu vypořádal se všemi důvody, v nichž žalobkyně shledávala pochybení, přičemž jeho postup byl v souladu s ust. § 114 téhož zákona. V žalobou napadeném rozhodnutí bylo odvoláním napadené rozhodnutí náležitě identifikováno. Závěrem původní žalovaný uvedl, že odmítá názor žalobkyně o tom, že žalobou napadené rozhodnutí není opatřeno zaručeným elektronickým podpisem, když toto rozhodnutí bylo elektronicky podepsáno dne 27. 1. 2011 tehdejším ředitelem původního žalovaného s tím, že bez zaručeného elektronického podpisu by nebylo možné toto rozhodnutí odeslat do datové schránky žalobkyně. V následně učiněné replice ze dne 27. 6. 2011 žalobkyně setrvala na žalobních tvrzeních, přičemž zdůraznila, že stanovisko Generálního ředitelství cel ze dne 23. 1. 2008, č. j. 2008/74/23, je pro původního žalovaného fakticky závaznou instrukcí. K rozlišování mezi pojmy „výroba tepla“ a „vznik technologického tepla, jak učinil původní žalovaný, žalobkyně podotkla, že výrobou tepla nemůže být jakékoliv zapálení plynu, jinak by např. jakékoliv zapálení plynu v důsledku havárie konstituovalo výrobu tepla, což jde do rozporu s běžně zákonem používanými a přitom zvlášť nedefinovanými jazykovými prostředky. V doplňujícím vyjádření k žalobě ze dne 10. 11. 2011 původní žalovaný uvedl, že na podporu svých argumentů v předmětné věci považuje za potřebné zmínit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2010, č. j. 8 Afs 15/2010 – 61, který se zabýval osvobozením zemního plynu, jenž byl používán pro dva různé účely – spotřeba v reformní peci za účelem výroby vodíku a spotřeba v hořácích reformních pecí při výrobě tepla nutného k tomu, aby proběhla reakce, při které se vyrábí vodík. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 s. ř. s., bez jednání, neboť žalobkyně i původní žalovaný s tímto postupem výslovně vyjádřili souhlas. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí prvního dílu hlavy druhé zákona s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu včetně případné prekluze daňové povinnosti nebo které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, zevrubném prostudování obsahu předloženého správního spisu a zejména pak žalobou napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozhodnutí celního úřadu dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba je naprosto nedůvodná. (K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování 6 15Af 28/2011 Předně soud uvádí, že žalobou napadené rozhodnutí neshledal nepřezkoumatelné pro nedostatečné zdůvodnění, jak namítala žalobkyně, pro které by soud byl nucen toto rozhodnutí bez dalšího zrušit pro vady řízení ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., aniž by se tedy mohl zabývat věcnou stránkou daného případu. Soud neshledal, že by původní žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí opomenul se vypořádat s nějakou odvolací námitkou žalobkyně, popř. že by tak učinil v nedostatečném rozsahu. Žalobkyně neopodstatněně namítala, že původní žalovaný se náležitě nezabýval její argumentací klasifikací NACE a jednak s argumentací úvodních ustanovení zákona č. 458/2000 Sb., když z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá zjevný opak. S argumentací klasifikací NACE se původní žalovaný detailně vypořádal na str. 3, odst. 4 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a argumentací úvodních ustanovení zákona č. 458/2000 Sb., se původní žalovaný obšírně na str. 3, odst. 5 až str. 4 odst. 2 žalobou napadeného rozhodnutí. Své úvahy a závěry k těmto argumentacím původní žalovaný zevrubně a v logické souslednosti předestřel, takže žádné pochybení v tomto směru ze strany původního žalovaného soud neshledal. Taktéž soud neshledal, že by původní žalovaný a potažmo i celní úřad pouze mechanicky vycházeli ze stanoviska Generálního ředitelství cel ze dne 23. 1. 2008, č. j. 2008/74/23. Lze proto uzavřít, že původní žalovaný se v souladu s ust. § 116 odst. 2 daňového řádu v žalobou napadeném rozhodnutí, v němž bylo odvoláním napadené rozhodnutí celního úřadu zřetelně identifikováno, náležitě vypořádal se všemi důvody, v nichž žalobkyně shledávala pochybení celního úřadu, a jeho postup byl v souladu s ust. § 114 téhož zákona. Žalobkyně rovněž nedůvodně namítala pochybení původního žalovaného, pokud ten do výroku svého rozhodnutí zakomponoval ust. § 101 odst. 1 daňového řádu. Původní žalovaný uvedl toto ustanovení v narativní části výroku zcela správně, neboť svým rozhodnutím ukládal žalobkyni daňové povinnosti. Taktéž žalobkyně nedůvodně poukazovala na to, že žalobou napadené rozhodnutí údajně není opatřeno zaručeným elektronickým podpisem. Žádnou takovouto skutečnost z obsahu správního spisu soud nezjistil, když toto rozhodnutí bylo elektronicky podepsáno dne 27. 1. 2011 tehdejším ředitelem původního žalovaného a téhož dne bylo odesláno do datové schránky žalobkyně, přičemž v detailu datové zprávy je uvedeno, že „elektronický podpis je platný“. Žalobkyně by měla vzít v potaz skutečnost, že bez zaručeného elektronického podpisu by nebylo možné toto rozhodnutí odeslat do její datové schránky. K hmotněprávní stránce případu soud uvádí, že mezi žalobkyní a žalovanou stranou panuje neshoda v tom, zda v případech, kdy žalobkyně používá zemního plynu ve svých provozech, a to: výrobna čpavku – havarijní pochodeň stavba 4610; výrobna zplynování mazutu – havarijní pochodeň; ethylenová jednotka – pyrolýzní pece, pec Pyrotolu a polní hořák; výrobna plastů – polní hořák, jsou dány podmínky pro osvobození dle ust. § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, jak byla přesvědčena žalobkyně, či nikoliv, jak dovodila žalovaná strana. Podle ust. § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů platí, že od daně ze zemního plynu je osvobozen plyn určený k použití, nabízený k prodeji nebo použitý k jinému účelu než pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla, i když při takovém použití vzniká technologické teplo. Problematikou osvobození od daně zemního plynu, jenž je užíván v průmyslové výrobě se po podání předmětné žaloby zabýval v obdobné věci již Nejvyšší správní soud, a to ve (K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování 7 15Af 28/2011 svém rozsudku ze dne 30. 11. 2010, č. j. 8 Afs 15/2010 – 61, který je publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 2389/2011 Sb. a také na www.nssoud.cz, a na který zcela trefně již poukázal původní žalovaný. V tomto rozsudku, který řešil osvobození zemního plynu, jenž byl používán pro dva různé účely – spotřeba v reformní peci za účelem výroby vodíku a spotřeba v hořácích reformních pecí při výrobě tepla nutného k tomu, aby proběhla reakce, při které se vyrábí vodík, Nejvyšší správní soud výslovně dovodil, že: „Je třeba vycházet z toho, že § 8 odst. 1 upravuje osvobození od daně v návaznosti na způsob použití zemního plynu, nikoli podle toho, zda, jakým způsobem a k jakému účelu se z něj případně vyrábí teplo. Je proto nutné zkoumat, k jakému konkrétnímu účelu je plyn v rámci procesu parního reformingu při výrobě vodíku užíván. Jak již bylo uvedeno, zemní plyn do procesu výroby vodíku vstupuje ve dvou podobách, jako surovina, ze které se vodík vyrábí, a jako palivo, jehož spálením vzniká teplo nezbytné pro průběh reakce. Podle § 8 odst. 1 písm. g)zákona o dani z plynu pak může být osvobozena pouze ta část plynu, která se používá jako surovina, z níž se vodík vyrábí (jak uvedl i znalec ve stěžovatelem předloženém znaleckém posudku). Při použití zemního plynu jako suroviny je tento užit k jinému účelu, jímž není ani pohon motorů, ani výroba tepla. Osvobození od daně se pak nevztahuje na tu část zemního plynu, která se používá k dodání tepla reakci. Není rozhodné, z jakého konkrétního důvodu stěžovatel teplo vyrábí. Nejvyšší správní soud na závěr podotýká, že teplo vyrobené za účelem zajištění průběhu reakce není technologickým teplem ve smyslu § 8 odst. 1 písm. g) zákona o dani z plynu. Citované ustanovení umožňuje osvobodit plyn od daně i za situace, kdy při jeho použití (které je samo o sobě od daně osvobozeno) vzniká technologické teplo. Technologickým teplem je teplo, které vzniká jako vedlejší produkt při použití plynu k jinému účelu. V souzené věci by se jednalo o teplo vznikající jako důsledek chemické reakce – výroby vodíku. O posouzení tohoto případného tepla z daňového hlediska se však v této věci nejednalo. Teplo, o které jde v této věci, totiž nevzniklo jako sekundární produkt výroby vodíku. Jde naopak o teplo, které musí být do reakce dodáno, aby vodík mohl být vyroben“. Soud je toho názoru, že právě předestřené závěry Nejvyššího správního soudu týkající se rovněž aplikace ust. § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů lze plně vztáhnout i na projednávaný případ, když soud neshledal jediný důvod, proč by se měl od těchto závěrů odchýlit. Žalobkyně by tak měla vzít v potaz to, že ust. § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů lze aplikovat pouze tehdy, pokud by docházelo k přímé reakci plynu jako chemické látky, byť by při tomto přímém použití plynu vzniklo jako sekundární efekt technologické teplo. Z ust. § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů vyplývá, že plyny mohou být použity třemi různými způsoby, a to pro pohon motorů, k výrobě tepla nebo k jiným účelům, i když při takovém použití vzniká technologické teplo. Pod „jiné účely“ lze přitom podřadit pouze takové způsoby použití plynu, při kterých není používán pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla, neboť v obou těchto případech je plyn spalován a vzniká tepelná energie čili výroba tepla. Jiným způsobem použití plynu, jak má na mysli ust. § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů může být v zásadě toliko chemická reakce plynu s jinými chemickými látkami, při které může, ale nemusí vznikat technologické teplo. V případě žalobkyně teplo jednak vzniká spalováním plynu a je využíváno k vyhřívání a udržování tepla v pecích v rámci tzv. pyrolýzy a druhým způsobem využití tepla spalovaného plynu je spalování interních odplynů. Již původní žalovaný správně poznamenal, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu osvobodit plyn spotřebovaný v rámci chemických procesů, zakomponoval by to do ust. § 8 zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů tak, jak to (K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování 8 15Af 28/2011 učinil v případě metalurgických procesů a mineralogických postupů, a to v ust. § 8 odst. 1 písm. e) a písm. f) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů. Původní žalovaný a celní úřad tak v daném případě nepochybili, pokud žalobkyni doměřili i daň ze zemního plynu, který byl použit k jinému účelu než pro pohon motorů nebo výrobu tepla, tj. ten zemní plyn, který žalobkyně používala ve svých provozech, a to: výrobna čpavku – havarijní pochodeň stavba 4610; výrobna zplynování mazutu – havarijní pochodeň; ethylenová jednotka – pyrolýzní pece, pec Pyrotolu a polní hořák; výrobna plastů – polní hořák, neboť nebyly dány podmínky pro osvobození dle ust. § 8 odst. 1 písm. g) zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů. Původním žalovaným a celním úřadem učiněný výklad pojmu „výroba tepla“ soud neshledal za výklad jdoucí nad rámec zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů. Ze všech shora uvedených důvodů soud tedy předmětnou žalobu z hlediska uplatněných žalobních námitek vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. ve výroku rozsudku ad I. zamítl. Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovaná strana náhradu nákladů řízení neuplatnila a navíc jí žádné náklady nad rámec úřední činnosti ani nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 28. května 2014 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová (K.ř.č. 1 - rozsudek)