15 Af 63/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: V. N., narozeného dne „X“, bytem „X“, zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem, se sídlem Kostelní náměstí 233/1, 412 01, Litoměřice, proti žalovanému: Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2014, č. j. 9314/14/5000-14104-709923, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 10. 3. 2014, č. j. 9314/14/5000-14104-709923, s e pro vadu řízení z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 10. 3. 2014, č. j. 9314/14/5000-14104-709923, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a byl potvrzen platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 26. 9. 2013, č. j. 1782289/13/2507-24801-506742. Tímto platebním výměrem správce daně podle § 264 odst. 14 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a podle § 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), sdělil žalobci předpis penále za prodlení úhrady daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 ve výši 1.165.920 Kč. Žalobce se v žalobě současně domáhal toho, aby soud zrušil rovněž tento platební výměr a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. V žalobě žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, nepřezkoumatelné a žalobce jím byl zkrácen na svých právech. Především upozornil na skutečnost, že žalovaný se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, že platební výměr byl vydán po uplynutí šestileté promlčecí lhůty uvedené v § 70 odst. 1 ZSDP, která uběhla dne 31. 12. 2012, že důvodnost podaného odvolání dokládá rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 7 Afs 52/2013 - 34, že lhůtu pro sdělení penále nelze přerušit ani zastavit a že žalobce při zásadě předvídatelnosti práva očekává, že o jeho odvolání bude rozhodnuto stejně jako ve věci V. B., jehož odvolání žalovaný vyhověl, platební výměr na penále předepsané za stejných podmínek zrušil a řízení zastavil. Žalobce dodal, že žalovaný je svým rozhodnutím ve věci V. B. vázán a v projednávané věci nemůže rozhodnout zcela opačně. Žalovaný namísto vypořádání námitek tvrdil něco, co není předmětem sporu, tedy které úkony přerušují běh promlčecí lhůty podle § 70 odst. 2 ZSDP, resp. § 160 odst. 2 a 3 daňového řádu, a uváděl rozsudky Nejvyššího správního soudu, které se předmětu sporu netýkají. Žalovaný rovněž nerespektoval usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 5 Afs 35/2009, pokud jde o povahu lhůty k předpisu penále, a v rozporu s tímto usnesením vyslovil, že v případě zákonem stanoveného přerušení běhu lhůty pro vybrání daně počíná běžet nová promlčecí lhůta, která platí i pro sdělení předpisu penále. Žalovaný nerespektoval ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 7 Afs 52/2013 - 34, ve kterém byla řešena otázka, zda platební výměr na penále musí být vydán v šestileté lhůtě, nebo zda se tato lhůta přerušuje podle § 70 odst. 2 ZSDP, se závěrem, že takový platební výměr musí být vydán jen v šestileté lhůtě. Podle žalobce je penále ve výši 1.165.920 Kč za zdaňovací období roku 2005 nezákonné pro rozpor s § 63 odst. 4 a s § 70 odst. 1 ZSDP, neboť bylo žalobci sděleno až po uplynutí šestileté „prekluzivní“ lhůty. Žalovaný nerespektoval ani novelizovaný § 63 odst. 7 ZSDP, podle kterého správce daně vyrozumí daňového dlužníka o předpisu úroku z prodlení vždy nejpozději jeden měsíc před uplynutím lhůty podle § 70 odst. 1 ZSDP. Podle žalobce rozhodl žalovaný v rozporu s § 114 odst. 2 daňového řádu, neboť nepřezkoumal platební výměr v rozsahu požadovaném v odvolání, když zcela odhlédl od tvrzení v odvolání uvedených. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že tvrzení o nevypořádání námitek neodpovídá skutečnosti. Požadavky na orgány veřejné moci, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání námitek, nesmí být přemrštěné, neboť by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů. Žalovaný konstatoval, že nemusí respektovat strukturu odvolání, pokud proti jednotlivě vzneseným námitkám postaví vlastní ucelený argumentační systém, k čemuž v projednávané věci došlo. Žalovaný tedy na všechny rozhodné námitky reagoval a vypořádal se s nimi. K věci podle žalovaného imanentně patří i argumentace týkající se § 70 odst. 2 ZSDP a § 160 odst. 2 daňového řádu. Žalovaný připustil, že nereagoval pouze na námitku z druhého doplnění odvolání, v níž žalobce poukazoval na rozhodnutí o odvolání ze dne 10. 3. 2014 vydané v obdobném případě, jímž bylo rozhodnutí (také předpis penále na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005) zrušeno a řízení zastaveno. V této souvislosti žalovaný doplnil, že v případě zmíněného rozhodnutí podal dne 9. 7. 2014 návrh na jeho přezkoumání podle § 121 daňového řádu. K meritu věci žalovaný uvedl, že správce daně respektoval právní názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu o tom, že počátek běhu promlčecí lhůty se odvíjí od původního dne splatnosti daňové povinnosti, tudíž šestiletá promlčecí lhůta podle § 70 odst. 1 ZSDP počala běžet dne 1. 1. 2007. V průběhu této lhůty byl učiněn úkon směřující k vybrání daně, který tuto lhůtu přerušil podle § 160 odst. 2 a 3 daňového řádu (rozhodnutí o posečkání ze dne 22. 2. 2012, ze dne 17. 1. 2013 a rozhodnutí o zřízení zástavního práva ze dne 12. 2. 2013). Podle názoru žalovaného je názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 7 Afs 52/2013 - 36, že k přerušení lhůty nedochází, logicky nedotažený a nemá oporu v zákoně. Postup správce daně a žalovaného odpovídá stanovisku Nejvyššího správního soudu vyjádřenému v rozsudku ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 5 Afs 12/2012, podle kterého po přerušení lhůty zákonem stanoveným způsobem počíná běžet nová promlčecí lhůta, která platí nejen pro vybrání daně, ale též pro sdělení předpisu penále. Žalovaný dále upozornil na skutečnost, že novelizované znění § 63 odst. 7 ZSDP se týká úroku z prodlení, nikoli penále. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. neboť žalovaný se v napadeném rozhodnutí opomenul vypořádat s některými odvolacími námitkami žalobce. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že „[z] odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009 - 46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010 - 53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 109, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Požadavky citovaných judikátů se mimo jakoukoli pochybnost vztahují i na rozhodnutí vydávaná v daňovém řízení. Pokud tedy žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil napadený platební výměr, bylo jeho povinností v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně reagovat na veškeré námitky uplatněné žalobcem a vysvětlit, proč je považuje za liché, mylné či vyvrácené. Této povinnosti žalovaný nedostál, neboť se vůbec nezabýval odvolací námitkou, že při totožném obsahu odvolání a totožném skutkovém a právním stavu je žalovaný vázán rozhodnutím, jímž ve věci V. B. odvolání vyhověl a platební výměr zrušil, a žalobce při zásadě předvídatelnosti práva očekává, že o jeho odvolání bude rozhodnuto stejně. Žalovaný rovněž nijak nereagoval na námitku žalobce, že důvodnost podaného odvolání dokládá rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 7 Afs 52/2013 - 34, z něhož žalobce rovněž citoval. Porovnáním těchto námitek s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí soud shledal, že se žalovaný k těmto námitkám nevyslovil ani v souvislosti s vypořádáváním námitek ostatních, což ostatně v případě námitky vázanosti odvolacího orgánu vlastním rozhodnutím ve věci V. B. a s tím souvisejícího očekávání žalobce připustil ve vyjádření k žalobě i sám žalovaný. Právě problematika závaznosti vlastní správní praxe žalovaného a očekávání shodného výsledku žalobcem zůstala v napadeném rozhodnutí zcela opomenuta, neboť žalovaným uplatněnou argumentaci týkající se přerušení běhu lhůty pro předpis penále rozhodně nelze považovat za reakci na tyto odvolací důvody. Odvolací námitku žalobce odkazující na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 7 Afs 52/2013 - 34, žalovaný vypořádal teprve ve vyjádření k žalobě, kde uvedl, že názor vyjádřený v tomto rozsudku je logicky nedotažený a nemá oporu v zákoně. Vyjádření k žalobě však nemůže suplovat nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný právní názor vyslovený v předmětném rozsudku zcela ignoroval a zabýval se pouze rozsudky Nejvyššího správního soudu, které podporovaly jeho právní názor. Tím však žalobci neposkytl adekvátní odpověď na jeho argument. Soud proto dospěl k jednoznačnému závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K dalším uplatněným důvodům nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí soud uvádí, že na ostatní odvolací námitky žalovaný ve svém rozhodnutí adekvátně reagoval v rámci své ucelené argumentace týkající se běhu lhůty pro předpis penále a zákonné možnosti jejího přerušení. Tím žalovaný vyvrátil námitku žalobce, že lhůtu pro sdělení penále nelze přerušit ani zastavit, a zároveň přehledem úkonů, které v projednávané věci předmětnou lhůtu přerušily, vyvrátil námitku žalobce, že platební výměr byl vydán po uplynutí šestileté promlčecí lhůty uvedené v § 70 odst. 1 ZSDP, která uběhla dne 31. 12. 2012. Obě uvedené námitky vypořádal žalovaný dostatečně a přezkoumatelně. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS, „[d]ůvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího orgánu posuzujícího více oddělitelných skutkových nebo právních otázek může být … dán i toliko ve vztahu k některým z nich. Ostatní oddělitelné skutkové nebo právní otázky krajský soud přezkoumá vždy, má-li jejich řešení význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci.“ V projednávané věci podle názoru zdejšího soudu nebrání zjištěná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů tomu, aby se soud alespoň ve stručnosti zabýval žalobcem nastolenou právní otázkou, zda lze běh lhůty pro předpis penále přerušit, či nikoli. Této problematice se věnoval i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který v usnesení ze dne 27. 10. 2015, č. j. 1 Afs 215/2014 - 56, publ. pod č. 3336/2016 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz, zcela jednoznačně vyslovil, že „[ú]kon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, který přerušuje lhůtu pro vybrání a vymáhání daně podle § 70 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006, přerušuje i lhůtu pro sdělení předpisu penále dle § 63 odst. 4 věty čtvrté části za středníkem tohoto zákona a tato lhůta začne běžet znovu způsobem uvedeným v § 70 odst. 2 tohoto zákona.“ Zdejší soud neshledal žádný důvod se od tohoto právního názoru jakkoli odchýlit, a proto dospěl k závěru, že úvahy žalovaného o možnosti přerušení lhůty pro předpis penále, uvedené v napadeném rozhodnutí, jsou správné. Žalobce se tedy mýlí, pokud se domnívá, že předmětná lhůta nemůže být přerušena a že došlo k jejímu marnému uplynutí před vydáním platebního výměru na penále. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela správně vyjmenoval jednotlivé úkony, které běh předmětné lhůty přerušily, čímž srozumitelně vysvětlil, proč platební výměr na penále nebyl vydán v rozporu s § 63 odst. 4 a s § 70 odst. 1 ZSDP. Tyto námitky žalobce tudíž nejsou důvodné. Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že žalovaný nerespektoval novelizovaný § 63 odst. 7 ZSDP, podle kterého správce daně vyrozumí daňového dlužníka o předpisu úroku z prodlení vždy nejpozději jeden měsíc před uplynutím lhůty podle § 70 odst. 1 ZSDP. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí správně poukázal na příslušná přechodná ustanovení (§ 264 odst. 14 daňového řádu a čl. VI zákona č. 230/2006 Sb.), podle kterých se v případě prodlení s úhradou daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 uplatní penále, nikoli úrok z prodlení, neboť původní splatnost této daně nastala do 31. 12. 2006. Žalobcem zmiňované novelizované znění § 63 odst. 7 ZSDP, které se týká úroku z prodlení, se proto na projednávanou věc vůbec nevztahuje. Uvedené žalobní námitky tedy nejsou důvodné, to však nic nemění na závěru soudu, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek jeho důvodů, neboť žalovaný se vůbec nevypořádal s námitkou vázanosti odvolacího orgánu vlastním rozhodnutím ve věci V. B. a s tím souvisejícím očekáváním žalobce, ani s odvolací námitkou odkazující na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 7 Afs 52/2013 - 34. Soud proto podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. napadené rozhodnutí žalovaného zrušil. Toto ustanovení umožnilo soudu rozhodnout bez jednání, ačkoli žalobce jednání požadoval. Soud současně podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku. Žalovaný tak bude povinen řádně vypořádat všechny odvolací námitky žalobce. Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o žalobě v celkové výši 11.228 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 3.000 Kč, z částky 6.200 Kč za dva úkony právní služby zástupce žalobce po 3.100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2013 [převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. a), podání žaloby – § 11 odst. 1 písm. d)], z částky 600 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [dva režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 9. 2006] a z částky 1.428 Kč představující 21% DPH, kterou byl advokát podle zvláštního právního předpisu povinen odvést z vyčíslené odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 31. ledna 2017 JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová