15 Af 98/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Gabriely Vršanské v právní věci žalobkyně: H. T., DIČ: CZ ..., bytem v D. 2, ul. K. č. p. 657/155, PSČ ..., zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Liberci 14, ul. Primátorská č. p. 1152/16, PSČ 460 14, proti žalovanému: O d v o l a c í m u f i n a n č n í m u ř e d i t e l s t v í , se sídlem v Brně, ul. Masarykova č. p. 31, PSČ 602 00, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.5.2013, č. j. 13696/13/5000-14305-708158, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22.5.2013, č. j. 13696/13/5000- 14305-708158, se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 342,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobkyně se včasně podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22.5.2013, č. j. 13696/13/5000-14305-708158, kterým byl změněn výrok odvoláním napadeného rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně o uložení náhrady za neuplatnění daně při nesplnění povinnosti se registrovat k dani z přidané hodnoty ze dne 13.3.2012, č.j. 45168/12/178911500661, tak, že náhrada za neuplatnění daně při nesplnění povinnosti se registrovat v celkové částce 819 303,- Kč se změnila na částku 612 920,- Kč, tj. 10% z celkových příjmů nebo výnosů za zdanitelná plnění jako náhrada za zdanitelná plnění uskutečněná bez daně v období od 1.1.2009 do 31.8.2010, a dále v části týkající se stanovení změny údajů o bankovním spojení pro účely úhrady stanovené náhrady. Současně se žalobkyně domáhala zrušení prvostupňového rozhodnutí. Žalobkyně v podané žalobě stručně zrekapitulovala průběh řízení o dodatečném stanovení daně z příjmů za roky 2008 a 2009 a řízení o dodatečném stanovení daně z příjmů za rok 2010. Následně zrekapitulovala i průběh řízení ve věci rozhodnutí o uložení náhrady za neuplatnění daně při nesplnění povinnosti se registrovat k dani z přidané hodnoty za období od 1.1.2009 do 31.8.2010. Dle žalobkyně žalobou napadené rozhodnutí postrádá výrok o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí správce daně, co do výše náhrady ve výši 612 920,- Kč ve smyslu § 116 odst. 1 písm. c) zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), a to z důvodu, že odvolání směřovalo proti rozhodnutí správce daně o uložení náhrady v plném rozsahu. Dle žalobkyně správní orgán prvního stupně porušil v řízení povinnosti stanovené v ust. § 6 odst. 3 daňového řádu, když žalobkyni, jež je vietnamské národnosti, nepoučil o právu na tlumočníka do jejího mateřského jazyka. Žalobkyně se sice jako občanka České republiky v běžné řeči česky domluví, protokolům sepsaným při jednání dne 18.4.2011, 27.4.2011, 2.6.2011 a dne 6.6.2011 dostatečným způsobem nerozuměla. Ani v jednom případě však o právu na tlumočníka nebyla poučena. Není tedy pravdou to, co uvádí žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí, že na přímou otázku správce daně, zda tlumočníka požaduje, odpověděla žalobkyně v rámci řízení o kontrole daně z příjmů za rok 2010, že nikoliv. Dále žalobkyně namítala, že nebyla správním orgánem prvního stupně řádně poučena o právu na zastoupení advokátem, jež vyplývá z ust. § 5 odst. 1 daňového řádu a také z čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně rovněž namítala, že náhrada byla stanovena za období od 1.1.2008 do 31.8.2010. Namítala, že do příjmů žalobkyně za uvedené období byly nesprávně zahrnuty příjmy, které vycházejí z údajů provozovatele společnosti Forbes Sever s.r.o. v likvidaci. Žalobkyně popírá, že by příjmy, které vycházejí z údajů této společnosti, měla. Ve věci dodatečného platebního výměru na daň z příjmu za rok 2008 a 2009 odkázala žalobkyně na námitky uplatněné ve vztahu k rozhodnutím týkajícím se uvedených zdaňovacích období formulovaným v žalobách vedených u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 Af 78/2013 a sp. zn. 15 Af 77/2013. Rovněž odkázala na důkazy navržené v žalobách vedených pod uvedenými spisovými značkami. Ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2010 žalobkyně uvedla, že došlo také k vystavení dodatečného platebního výměru na daň z příjmu za rok 2010, ovšem v době podání žaloby probíhá v dané věci odvolací řízení. Přestože nebylo ani ke dni podání správní žaloby pravomocně rozhodnuto o dodatečném platebním výměru na daň z příjmů za zdaňovací období doku 2010, bylo při stanovení náhrady za neuplatnění daně při nesplnění povinnosti se registrovat k dani z přidané hodnoty vycházeno správními orgány i z výše příjmu za rok 2010 stanovené správcem daně, kterou žalobkyně popírá. Proto považuje žalobkyně žalobou napadené rozhodnutí za předčasné. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný rovněž stručně zrekapituloval průběh správního řízení. Zdůraznil, že s ohledem na to, že námitky jsou prakticky totožné jako v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, setrvává na závěrech obsažených v žalobou napadeném rozhodnutí. K námitce týkající se nesprávnosti výroku žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že v předmětné věci rozhodl podle ustanovení § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu, a to z důvodu změny období, za které byla náhrada stanovena. Dále také došlo ke změně v části týkající se bankovního spojení správce daně, a to s ohledem na proběhlé změny v organizační struktuře správce daně provedené zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky a vyhláškou č. 48/2012 Sb., o územních pracovištích finančních úřadů. Žalovaný trvá na tom, že daňový řád neumožňuje napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit jen zčásti a ve zbytku jej potvrdit. Odvolací orgán musí v daňovém řízení přezkoumat v odvolacím řízení napadené rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání, ovšem není odvolacími důvody vázán v tom smyslu, že může přezkoumat odvoláním napadené rozhodnutí i z jiných důvodů, a to i v případě, že v odvolání neuplatněné skutečnosti ovlivní rozhodnutí v neprospěch odvolatele. K námitce týkající se neznalosti českého jazyka ze strany žalobkyně žalovaný uvedl, že žalobkyně vždy jednala se správcem daně v českém jazyce, mluvila srozumitelně a srozumitelně se vyjadřovala k dotazům správce daně. S odkazem na ustanovení § 6 odst. 3 daňového řádu žalovaný uvedl, že správce daně nemá povinnost poučovat osoby zúčastněné na správě daní o všech jejich právech a povinnostech, které daňový řád zakotvuje. Zdůraznil, že nebylo žalobkyni nikterak upíráno právo být zastoupená v řízení či mít svého tlumočníka. Konzumace práva být v řízení zastoupen je zcela v dispozici zúčastněné osoby na správě daní. Práva být zastoupena využila žalobkyně až udělením plné moci ze dne 19.3.2012 JUDr. Josefu Svobodovi. Tato plná moc byla správci daně doručena dne 13.4.2012. Dále žalovaný podotkl, že pokud žalobkyně cítila potřebu tlumočníka, ač to před správcem daně nezmínila, ani taková potřeba nebyla při jednání patrná, mohla tak učinit. Žalovaný podotkl, že však sama žalobkyně v jiných případech zastupuje při komunikaci s orgány veřejné moci osoby vietnamské národnosti. Proto námitku žalobkyně týkající se nutnosti tlumočníka považuje za zjevně účelovou a neopodstatněnou. Dále žalovaný odkazuje na protokol ze dne 23.5.2012, č. j. 132855/12/178931506310, který se týkal daně z příjmů za rok 2010, kde je uvedeno: „Úřední osoba I. B. se nejdříve dotázala paní H. T., zda požaduje pro toto jednání tlumočníka. Paní H. T. odpověděla, že nepotřebuje.“ Dále byla žalobkyně poučena dle § 76 odst. 1 a odst. 4 daňového řádu. Přesto práva na tlumočníka nevyužila. Ke změně rozsahu období, za které byla žalobkyni učena náhrada daně z přidané hodnoty, žalovaný uvedl, že toto období bylo v rámci odvolacího řízení zkráceno (bylo upuštěno od náhrady za rok 2008) s poukazem na prekluzivní lhůtu pro stanovení náhrady daně. Ve vztahu k příjmům vycházejícím z údajů provozovatele společnosti Forbes Sever s.r.o. v likvidaci poukázal žalovaný na vyjádření k žalobě vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 Af 77/2013. K námitce týkající se zahrnutí i příjmů za rok 2010, ohledně nichž ještě v době podání žaloby nebylo ukončeno daňové řízení, do náhrady daně uvedla žalovaná, že dne 27.6.2013 bylo vydáno rozhodnutí o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů za rok 2010. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru nebylo podáno odvolání a rozhodnutí je pravomocné. Příjmy žalobkyně za období od 1.1.2010 do 31.8.2010 byly stanoveny na základě předložených účetních dokladů, popřípadě dalších podkladů zjištěných vlastní činností správce daně. Výše obratu byla s žalobkyní projednávána při jednáních konaných v rámci ústních jednání ve dnech 18.4.2011, 27.4.2011, 2.6.2011 a 6.6.2011. Při těchto jednáních byl stanoven rozhodný obrat za období od 1.1.2008 do 31.8.2010 v částce 8 913 028,- Kč, ze kterého byl následně v rámci odvolacího řízení odečten obrat za rok 2008. Proto žalovaný vycházel při stanovení výše náhrady z rozhodného obratu za období od 1.1.2009 do 31.8.2010 ve výši 6 129 195,- Kč. Právní zástupce žalobkyně při jednání soudu přednesl žalobu shodně jako v jejím písemném vyhotovení a konstatoval, že dle jeho názoru se v daném případě jedná o určité správní trestání, které není v souladu s úpravou obsaženou v Listině základních práv a svobod a evropskou judikaturou. Po nahlédnutí do správního spisu právní zástupce žalobkyně poukázal na skutečnost, že na vyhotovení prvostupňového rozhodnutí je uvedeno, že bylo dne 13.3.2012 elektronicky podepsáno bc. N. V., vedoucí vyměřovacího oddělení (v zastoupení), přestože na konci předmětného rozhodnutí je uvedeno jméno Ing. M. Š., ředitelka Finančního úřadu v Děčíně. U jména Ing. Š. není uveden vlastnoruční podpis a otisk razítka. Dále právní zástupce žalobkyně poznamenal, že v případě, pokud bylo žalobkyni doručováno prvostupňové rozhodnutí prostřednictvím pošty a nikoliv prostřednictvím systému datových schránek, postrádá na vyhotovení rozhodnutí vlastnoruční podpis odpovědného pracovníka a otisk razítka. Současně poznamenal, že z obsahu správního spisu není patrno, jak bylo prvostupňové rozhodnutí žalobkyni doručeno, zda tomu bylo v listinné podobě či v elektronické podobě. Právní zástupce žalobkyně zdůraznil, že nepodepsané rozhodnutí není aktem aplikace práva. Pověřená pracovnice žalovaného při tomtéž jednání plně odkázala na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a na písemné vyjádření k podané žalobě. Zdůraznila, že žalobkyně nesplnila svou povinnost registrovat se k plátcovství daně z přidané hodnoty, a proto jí byla následně v souladu se zákonem vyměřena náhrada daně. Dále uvedla k námitce právního zástupce žalobkyně, že prvostupňové rozhodnutí bylo podepsáno v zastoupení a elektronický podpis nahrazuje vlastnoruční podpis odpovědného pracovníka. Zdůraznila, že otisk úředního razítka se na rozhodnutí připojuje pouze v případě, kdy je toto vyhotovováno v analogové podobě. Rovněž zdůraznila, že otázka doručování a podpisu prvostupňového rozhodnutí nebyly ani v daňovém řízení ani v samotné žalobě žalobkyní napadány. V tomto směru pokud by právní zástupce žalobkyně chtěl uvedené námitky uplatnit, jedná se dle jejího názoru o námitky opožděné. Současně konstatovala, že žalobkyně na prvostupňové rozhodnutí včasně reagovala podáním odvolání a z veškerého jejího jednání je patrné, že z materiálního hlediska byla s prvostupňovým rozhodnutím seznámena. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s., včetně otázky prekluze daňové povinnosti. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. K námitce týkající se formulace výroku žalobou napadeného rozhodnutí, soud uvádí následující. V ustanovení § 116 odst. 1 daňového řádu je uvedeno, že odvolací orgán a) napadené rozhodnutí změní, b) napadené rozhodnutí zruší a zastaví řízení, nebo c) odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. V žalobou napadeném rozhodnutí je výslovně uvedeno, že bylo rozhodováno dle § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Z formulace výše citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že pokud daňový orgán přistoupí ke změně odvoláním napadeného rozhodnutí, již nemůže ve výroku uvádět, že odvolání zamítá a částečně potvrzuje prvostupňové rozhodnutí. V daném případě bylo změněno prvostupňové rozhodnutí co do výše stanovené náhrady i co do období, za které se stanovená náhrada ukládá. Rovněž byly změněny údaje ohledně bankovního spojení. Přestože výše uvedené změny byly provedeny z jiných důvodů, než navrhovala žalobkyně ve svém odvolání a její odvolací důvody nebyly ze strany žalovaného vyslyšeny, není možné, aby změnový výrok obsahoval část, ve které by bylo odvolání žalobkyně zamítnuto. Ustanovení § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu odpovídá celá koncepce odvolacího řízení dle daňového řádu. Správní orgán vždy musí přezkoumat napadené rozhodnutí z důvodů uvedených v odvolání, ale současně mu daňový řád v § 114 odst. 3 ukládá povinnost prověřit i nesprávnosti nebo nezákonnosti (vyjdou-li při přezkoumávání najevo) odvolatelem neuplatněné, které mohou mít vliv na výrok rozhodnutí o odvolání. Tak tomu bylo i v daném případě. Žalovaný v rámci odvolacího řízení zjistil, že ve vztahu k období roku 2008 marně uplynula prekluzivní lhůta, v níž zákon umožňuje stanovit náhradu za daň. Vzhledem k tomu bylo uvedené období z lhůty, za kterou byla náhrada daně stanovena, vyloučeno a současně byla snížena i částka příjmů, ze kterých byla náhrada vypočítána, o příjmy odpovídající vyloučenému období roku 2008. Za této situace postupoval žalovaný zcela správně, když rozhodl o odvolání dle § 116 odst. 1 písm. a) a prvostupňové rozhodnutí změnil, a to přestože nevyhověl odvolacím námitkám uplatněným žalobkyní v odvolání. Tuto námitku tedy shledal soud jako zcela nedůvodnou. K námitce žalobkyně, že v průběhu daňového řízení nebyla ze strany správce daně poučena o právu na tlumočníka, soud uvádí následující. Z obsahu správního spisu vyplývá, že v daném řízení správce daně vycházel z nesporné skutečnosti, že žalobkyně je státní příslušnicí České republiky. Při ústních jednáních konaných ve dnech 18.4.2011, 27.4.2011, 2.6.2011 a 6.6.2011 žalobkyně nikterak nezmínila, že se hlásí k vietnamské národnosti a že nerozumí dobře česky a tudíž potřebuje k jednání tlumočníka. Ve vztahu k okolnostem nasvědčujícím tomu, že určitá osoba potřebuje v daňovém řízení tlumočníka Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26.10.2007, č.j. 2 Afs 36/2007-84, konstatoval, že takovými okolnostmi bude zejména to, že daná osoba se správcem daně začne komunikovat jinak než česky, nebo to, že z jejích ústních či písemných projevů (vedených v jazyce českém) či z reakcí na komunikaci ze strany správce daně je patrné, že se česky nemůže dorozumět dobře. K ničemu takovému však v daném případě nedošlo. Současně soud uvádí, že z úřední činnosti (viz sp. zn. 15 Af 77/2013) je mu známo, že při daňové kontrole za rok 2010 pak navíc při jednání konaném dne 23.5.2012, tj. v době, kdy ještě nebylo pravomocně ukončeno předmětné daňové řízení, správce daně výslovně vyzval žalobkyni ke sdělení, zda žádá tlumočení do jejího mateřského jazyka, přičemž žalobkyně odpověděla, že nikoli. Dále soud uvádí, že pro posouzení dané námitky je rovněž podstatné, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 30.8.2012, č. j. 9747/12-1300-506002, po odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí byla věc vrácena podle § 116 odst. 3 daňového řádu správci daně k rozhodnutí postupem dle § 113 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Následně byla žalobkyně již prostřednictvím svého právního zástupce seznámena přípisem ze dne 6.11.2012, č. j. 180625/12/178911500661, s úkony správce daně a hodnocením důkazů ve vztahu k rozhodnutí o náhradě daně. V tomto přípise byla žalobkyně přehledně seznámena se všemi rozhodnými skutečnostmi v rozsahu přesahujícím obsah všech jednání ze dnů 18.4.2011, 27.4.2011, 2.6.2011 a 6.6.2011. Na tento přípis reagoval právní zástupce žalobkyně přípisem ze dne 19.11.2012. Následně postupem dle § 113 odst. 3 daňového řádu vrátil správce daně věc zpět k rozhodnutí odvolacímu orgánu. Teprve pak následovalo žalobou napadené rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodl o podaném odvolání ve věci. Zásadního seznámení s podklady rozhodnutí se tedy žalobkyni dostalo v době, kdy již byla právně zastoupena prostřednictvím jejího právního zástupce. K tomuto seznámení došlo na žádost právního zástupce žalobkyně (viz úřední záznam ze dne 31.10.2012) v písemné podobě. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že nutnost tlumočníka při seznámení s podklady daného rozhodnutí zcela odpadla a žalobkyně měla prostor v rámci odvolacího řízení řádně uplatnit své námitky. Z výše uvedených důvodů námitku předchozího nepoučení žalobkyně ze strany správce daně o přibrání tlumočníka považuje soud za zjevně účelovou a neopodstatněnou. Rovněž jako nedůvodnou soud vyhodnotil námitku žalobkyně, že správce daně žalobkyni nepoučil o jejím právu na právní zastoupení. Již žalovaný v písemném vyjádření k žalobě podotkl, že dle § 6 odst. 3 daňového řádu má správce daně poskytovat přiměřené poučení o právech osob zúčastněných na správě daní. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá povinnost poučovat o veškerých právech zakotvených daňovým řádem, neboť i v daňovém řízení je třeba uplatňovat právní princip, že právo patří bdělým. Pokud by tedy měl správce daně poučovat účastníky o veškerých jejich právech, s nadsázkou by musel citovat celý daňový řád. Bylo proto zcela v dispozici žalobkyně, aby se nechala právně zastoupit, což ostatně žalobkyně následně také učinila. Ve vztahu k námitce týkající se příjmů za roky 2008 a 2009, které dle žalobkyně vycházely z údajů provozovatele společnosti Forbes Sever s.r.o. v likvidaci, uvádí soud následující. Žalobkyně ve své žalobě neuvedla žádné konkrétní námitky ve vztahu k uvedeným příjmům. Pouze konstatovala, že tyto příjmy byly předmětem sporu mezi ní a daňovými orgány a ohledně námitek odkázala na žaloby vedené u zdejšího soudu pod sp. zn.15 Af 78/2013 a sp. zn. 15 Af 77/2013. Na tomto místě soud považuje za nutné zdůraznit, že v rámci správního soudnictví je přezkum napadených rozhodnutí v souladu s § 75 odst. 2 s.ř.s. možný výhradně v rozsahu včasně uplatněných žalobních bodů, které jsou podstatnou náležitostí žaloby [viz § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s.]. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že nelze v rámci správního soudnictví přezkoumávat žalobou napadená rozhodnutí v mezích žalobních bodů, které by byly uplatněny v jiné žalobě, a v předmětné žalobě by na ně bylo pouze odkázáno. V daném případě tedy nebylo možné přistoupit k přezkumu oprávněnosti zahrnutí příjmů vycházejících z údajů společnosti Forbes Sever s.r.o. v likvidaci do částky, z níž byla žalobkyni stanovena náhrada daně z přidané hodnoty. Pro úplnost soud poznamenává, že žaloby, kterými žalobkyně napadala rozhodnutí o dodatečném doměření daně z příjmů za rok 2008 a 2009, byly ve spojeném řízení rozsudkem zdejšího soudu ze dne 20.1.2016, č. j. 15 Af 77/2013-67, zamítnuty. Soud poznamenává, že příjmy z období roku 2008 pak nebyly žalobou napadeným rozhodnutím do základu, z něhož byla určena náhrada daně, s poukazem na uplynutí prekluzivní lhůty vůbec zahrnuty. Dále žalobkyně namítala, že do základu, z něhož byla určena náhrada daně, byly zahrnuty příjmy za zdanitelná plnění za období od 1.1.2010 do 31.8.2010 v rozsahu, který překračoval příjmy přiznané žalobkyní v jejím daňovém přiznání, a to přestože ve vztahu k navýšení příjmů dodatečným daňovým výměrem za rok 2010 bylo vedeno daňové řízení, které v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí doposud nebylo pravomocně ukončeno. Z obsahu předloženého správního spisu a z vyjádření žalovaného k podané žalobě jednoznačně vyplývá, že dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 byl vydán dne 11.3.2013, tedy rok po vydání prvostupňového rozhodnutí o náhradě daně a rozhodnutí o odvolání proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru bylo vydáno dne 27.6.2013, tedy po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Z obsahu správního spisu rovněž jednoznačně vyplývá, že výše příjmů za zdanitelná plnění za jednotlivá období, které byly zahrnuty do základu, z něhož byla určena náhrada daně, nebyly předmětem dokazování v daném daňovém řízení. Uvedené částky byly převzaty z jiných daňových řízení. V případě daně z příjmů za rok 2009 bylo rozhodnutí o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru vydáno dne 6.3.2012, tedy před vydáním prvostupňového rozhodnutí o náhradě daně. Ovšem výše příjmů za zdanitelná plnění v období od 1.1.2010 do 31.8.2010 byly stanoveny pouze na základě předložených účetních dokladů a podkladů zjištěných vlastní činností správce daně, aniž by bylo v řízení o dodatečném doměření daně z příjmů před vydáním rozhodnutí o náhradě daně pravomocně rozhodnuto, a to navíc ve výši, která značně přesahovala částky uváděné žalobkyní v jejím daňovém přiznání. Ve vztahu k údajům za období od 1.1.2010 do 31.8.2010 tedy vycházel žalovaný při stanovení náhrady z údajů, které v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí byly ještě předmětem sporu žalobkyně a daňových orgánů v doposud neskončeném daňovém řízení, a to za situace, kdy výše příjmů za zdanitelné plnění za uvedené zdaňovací období nebyla vůbec předmětem dokazování v předmětném daňovém řízení. Tímto postupem byla žalobkyně zkrácena podstatným způsobem na svých právech. V této skutečnosti spatřuje soud zásadní nezákonnost ve smyslu § 78 s.ř.s. S ohledem na výše uvedené soud žalobou napadené rozhodnutí původně žalovaného zrušil pro nezákonnost a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení bude pak správní orgán podle § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku. S přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího správního soudu zabývající se charakterem odvolacího řízení v daňovém řízení (např. rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24.11.2009, č. j. 1 Aps 2/2008-76) soud nepřistoupil ke zrušení i prvostupňového rozhodnutí. Ve vztahu k námitkám týkajícím se problematiky doručení prvostupňového rozhodnutí, podpisu tohoto rozhodnutí ze strany správního orgánu a námitky, že v daném případě šlo o správní trestání, které není v souladu s ustanoveními Listiny základních práv a svobod a evropskou judikaturou, soud konstatuje, že se jednalo o námitky uplatněné žalobkyní až při jednání soudu konaném dne 31.8.2016. Dle ustanovení § 71 odst. 2 s.ř.s. lze rozšířit žalobu o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby, která uplynula dne 23.7.2013. Jednalo se tedy o námitky opožděné. Proto se jimi soud nemohl v daném řízení zabývat. Žalobkyně byla v projednávané věci plně úspěšná, a proto soud podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. uložil žalovanému povinnost zaplatit jí do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši 15 342,- Kč, která se skládá z částky 3 000,- Kč odpovídající soudnímu poplatku, z částky 9 300,- Kč za 3 úkony právní služby po 3 100,- Kč poskytnuté právním zástupcem JUDr. Josefem Svobodou [převzetí věci, podání návrhu a účast u jednání soudu dne 31.8.2016 podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a), d), g), vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb], z částky 900,- Kč za s tím související tři paušály po 300,- Kč a z částky 2 142,- Kč odpovídající DPH z výše uvedených částek kromě soudního poplatku.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Ústí nad Labem dne 31. srpna 2016 Mgr. Václav Trajer v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová