16 A 19/2025

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a JUDr. Jiřího Derfla ve věci žalobce: město Vroutek, IČO 00265705 sídlem náměstí Míru 166, 439 82 Vroutek zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem sídlem Údolní 33, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 00 Praha 1 za účasti osoby zúčastněné na Kaolin Hlubany, a. s., IČO 48288195 řízení: sídlem Hlubany 63, 441 01 Podbořany o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2025, č. j. MZP/2025/220/2006, sp. zn. ZN/MPZ/2025/220/50, takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 11. 8. 2025, č. j. MZP/2025/220/2006, sp. zn. ZN/MPZ/2025/220/50, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Závazné stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 11. 2. 2025, č. j. MZP/2025/220/304, sp. zn. ZN/MZP/2025/220/50, se pro nezákonnost zrušuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 140 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

1. Žalobce se včasnou žalobou podanou prostřednictvím právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2025, č. j. MZP/2025/220/2006, sp. zn. ZN/MPZ/2025/220/50, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 25. 11. 2024, č. j. KUUK/168747/2024, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl povolen provoz stacionárního zdroje znečišťování ovzduší pod názvem „Dobývací prostor Skytaly“.

2. Současně se žalobce domáhal zrušení prvostupňového rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 3. Žalobce poukázal na skutečnost, že plánovaná těžba má probíhat v blízkosti obytné části města Vroutek a v těsné blízkosti osady Kružín, která je součástí města. Dle žalobce povrchová těžba v dobývacím prostoru Skytaly bude s ohledem na značný objem produkovat do svého okolí vysoké množství prachu. Hrozí proto, že i v případě slabšího větru bude prach nesen k osadě Kružín a nelze vyloučit ani dotčení hlavní části města Vroutek. Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí však dle žalobce ve vztahu k prašnosti pouze uvedl, že budou pravidelně sledovány předpovědi povětrnostních podmínek s následnou aplikací vhodných opatření dle aktuální potřeby. To považuje žalobce za zcela nedostatečné a neurčité. Žalobce trval na tom, že nebylo postaveno na jisto, co je vhodným opatřením. Opatření jsou dle žalobce ponechána zcela na libovůli těžební organizace a jen velice těžko budou kontrolována či vymáhána. Žalobce a jeho obyvatelé tak budou odkázáni na zcela nekonkrétní řešení a pokud dojde ke zhoršení situace, budou se muset se svými podněty obracet na příslušné správní orgány a situace zdlouhavě řešit.

4. Žalobce odkázal na Program zlepšování kvality ovzduší – zóna Severozápad – CZ04 a v něm uvedená podpůrná opatření P1 – Opatření pro omezení resuspenze a fugitivních emisí tuhých znečišťujících látek, PM10 a PM2,5 u stacionárních zdrojů. Tento doklad vyjmenovává možnosti krajského úřadu stanovit jako podmínku pro povolení provozu zdroje znečišťování ovzduší například instalaci mlžení a zkrápění u rozhodujících míst vzniku a úniku tuhých znečišťujících látek, aplikaci protiprašných nástřiků, vytváření clon u zdrojů fugitivních emisí, používání průmyslových vysavačů s centrálním odsáváním a mobilních odprašovacích zařízení, aplikaci odpovídajících výše uvedených technických řešení důsledně ve všech částech technologie.

5. Žalobce trval na tom, že přestože představil konkrétní návrhy řešení, tyto nebyly jako podmínky do napadených rozhodnutí zahrnuty bez bližšího odůvodnění a podmínky obsažené v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zůstaly zcela obecné. Přestože se žalobce v rámci správního řízení domáhal uvedení konkrétních opatření k zamezení šíření prachu včetně konkrétního způsobu, jak bude ověřováno jejich plnění, žalovaný se s těmito námitkami žalobce nijak nevypořádal. Dle žalobce je proto žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobce trval na tom, že není vyloučeno do rozhodnutí zahrnout podrobnější podmínky a opatření nad rámec podmínek uvedených v závazných opatřeních.

6. Dále žalobce namítal, že předložená rozptylová studie nemůže být dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci, neboť se nijak nevyjadřuje k tomu, zda budou vlivem záměru překročeny imise CO. Dle žalobce studie pouze říká, že imisní limit pro CO není v současné době překročen. Studie tedy dle žalobce neuvádí, zda roční imisní limit pro CO nebude v důsledku provozu dobývacího prostoru Skytaly překračován. Dle žalobce není podstatné, zda některé chemické látky budou produkovány v důsledku těžby více či méně. I látkám s nižším emisním významem je třeba dle žalobce věnovat dostatek pozornosti a pokud budou v důsledku těžby produkovány, je třeba i tyto látky sledovat a vyhodnotit, zda nebudou v důsledku těžby jejich limitní hodnoty překračovány.

7. Na nedostatky rozptylové studie upozorňoval žalobce i ve vztahu k NO2. Závěr obsažený v rozptylové studii ve vztahu k této sloučenině považuje žalobce za zcela nedostatečný a nepřezkoumatelný, neboť rozptylová studie pouze předpokládá, že imisní limit nebude překročen. K této námitce se dle žalobce žalovaný nijak nevyjádřil. I proto považuje žalobce žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

8. Dále žalobce uvedl, že pokud pro ostatní látky [benzen, benzo(a)pyren, částice PM10 a PM2,5] rozptylová studie uvádí, že roční imisní limit ve vztahu k nim není v posuzované lokalitě v současnosti překročen a nebude překračován ani po zahájení provozu dobývacího prostoru Skytaly, tak tyto závěry nevylučují, že je třeba obyvatele okolních obcí před negativními vlivy uvedených škodlivých látek chránit a stanovit dostatečně konkrétní závazné podmínky pro provoz záměru, což rozhodnutí správních orgánů nečiní.

9. Další okruh námitek žalobce se týkal otázky znečištění ovzduší ve městě a v jeho okolí v důsledku přepravy vytěženého materiálu. Žalobce popsal, jak je upravena přeprava materiálu v rozhodnutí báňských úřadů a v plánu otvírky, přípravy a dobývání. Trval na tom, že rozhodnutí báňských úřadů ani plán otvírky, přípravy a dobývání neobsahovala žádná opatření k vyloučení nebo alespoň k minimalizaci dopadů převozu vytěženého materiálu na okolí (např. povinný oplach vozidel před opuštěním dobývacího prostoru, zaplachtování naloženého materiálu). Žalobce uvedl, že správní orgán prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí sice stanovil opatření za účelem zamezení šíření prašnosti z dopravy, ta však žalobce považuje za zcela nedostatečná.

10. Žalobce uvedl, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval, že podmínky pro fázi provozu byly uvedeny ve stanovisku EIA a tyto podmínky byly zapracovány do závazných podmínek provozu dobývacího prostoru Skytaly. Ve vztahu k otázce minimalizace dopadů transportu vytěžené suroviny žalovaný k námitkám žalobce poukázal v žalobou napadeném rozhodnutí na podmínky f.10 a f.11 obsažené v prvostupňovém rozhodnutí. S tímto vypořádáním námitek žalobce nesouhlasil a považoval je za nesprávné, nezákonné a nepřezkoumatelné.

11. Dle žalobce jsou technicko-organizační opatření obsažená v prvostupňovém rozhodnutí nedostatečná a neurčitá. V rozhodnutích není definováno, co se rozumí pojmem „nepříznivé počasí“, v jaké četnosti a intenzitě mají být pozemky skrápěny, s jakou pravidelností má probíhat čištění komunikace, jaké konkrétní komunikace a prašné cesty mají být zpevněny. Tyto podrobnosti považuje žalobce za klíčové. Bez uvedení těchto podrobností jsou dle žalobce opatření nevymahatelná. Žalobce trval na tom, že ačkoli v odvolacích námitkách uvedl, že je třeba uvést konkrétní opatření k zamezení šíření prachu včetně konkrétního způsobu, jak bude ověřováno plnění těchto opatření, žalovaný se s těmito námitkami žalobce nevypořádal ani neuvedl, proč není třeba v rozhodnutí stanovovat konkrétnější opatření. Proto považuje žalobce žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

12. Další okruh námitek žalobce se vztahoval ke stanovisku EIA. Žalobce uvedl, že již v odvolacích námitkách upozorňoval na neaktuálnost stanoviska EIA vydaného k záměru a neaktuálnost podkladů pro jeho vydání. Žalobce poukazoval na to, že od doby vydání původního stanoviska EIA došlo ke změně právní úpravy i ke změnám faktického stavu v dotčeném území. V důsledku toho nebyla u záměru hodnocena imisní zátěž částicemi PM2,5. Žalobce namítal, že jelikož je stanovisko EIA neaktuální a nehodnotí všechny relevantní vlivy na ovzduší, nepředstavuje dostatečný podklad pro vydání rozhodnutí v řešené věci. Žalobce uvedl, že sice po podání jeho námitek došlo ke zpracování nové rozptylové studie, ale dle jeho názoru mělo k posouzení imisí všech relevantních látek dojít již v rámci stanoviska EIA. Doplnění rozptylové studie nelze dle žalobce považovat za dostatečné. Trval na tom, že právě stanovisko EIA je pro navazující řízení stěžejním aktem, v jehož rámci musí být všechny významné vlivy na životní prostředí posouzeny ve vzájemných souvislostech.

13. Žalobce poukázal na skutečnost, že účelem posuzování vlivů na životní prostředí je získání odborného podkladu pro vydání rozhodnutí o vlivech záměru na životní prostředí. Takový účel dle žalobce nemůže naplnit stanovisko EIA, které bylo vydáno téměř před 20 lety, přičemž podklady pro jeho vydání jsou ještě starší. Takové stanovisko EIA dle žalobce nemůže řádně vyhodnotit vliv navrhovaného záměru na stávající stav životního prostředí v dotčeném území. Žalobce trval na tom, že v předmětném stanovisku EIA nemohly být řádně posouzeny vlivy záměru z hlediska aktuálního stavu území i z hlediska výhledového stavu, ani kumulativní a synergické vlivy záměru s nynějším stavem v území, ani nemohly být zohledněny aktuální právní předpisy a strategické dokumenty. Na tom, dle žalobce nemohlo nic změnit vydání „ověřovacího stanoviska“ EIA ze dne 7. 4. 2016, které ověřovalo pouze, zda obsah stanoviska EIA je v souladu s požadavky novelizovaných právních předpisů, vydání „verifikačního“ závazného stanoviska ze dne 31. 7. 2024, které se zabývalo pouze ověřením, zda je záměr, na který bylo vydáno původní stanovisko EIA, shodný se záměrem navazujícího řízení, ani vydání potvrzujícího stanoviska Ministerstva životního prostředí vydané v rámci odvolacího řízení, neboť ani toto stanovisko dle žalobce nezaručuje aktuálnost posouzení vlivů záměru na ovzduší, protože se pouze zabývalo tím, zda byla platnost stanoviska EIA prodloužena v souladu se zákonem. Dle žalobce ani jedno z uvedených stanovisek se totiž nezabývalo posouzením vlivů záměru z hlediska aktuálního stavu dotčeného území.

14. Žalobce dále namítal, že prodloužení platnosti stanoviska EIA bylo nezákonné, neboť platnost stanoviska EIA může být prodloužena pouze, pokud oznamovatel písemně prokáže, že nedošlo k podstatným změnám realizace záměru a podmínek v dotčeném území. Žalobce trval na tom, že ze skutečnosti, že k přijetí původního stanoviska EIA došlo před téměř 20 lety, je zřejmé, že došlo ke změnám podmínek v dotčeném území, změnám poznatků a metod posuzování, v jejichž důsledku by záměr mohl mít dosud neposouzené významné vlivy na životní prostředí. V důsledku uvedených změn dle žalobce nebylo možné prodloužit platnost stanoviska EIA.

15. Dále žalobce trval na tom, že pokud prodloužení platnosti stanoviska muselo být provedeno závazným stanoviskem a pokud k němu došlo pouze formou vyjádření, je takové prodloužení neplatné. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 16. K námitkám vztahujícím se k prašnosti způsobené samotnou těžbou žalovaný uvedl, že prvostupňovým rozhodnutím byl schválen Provozní řád, konkretizující technická a organizační opatření k předcházení emisím prachu vznikajícího při těžbě kaolinu. Správní orgán prvního stupně dle žalovaného navázal povolení provozu na řadu technických podmínek provozu a podmínek provádění činností a provozu technologií souvisejících s provozem nebo zajištěním provozu zdroje, které mají vliv na úroveň znečištění ovzduší. Tato opatření dle žalovaného plně korespondují s požadavky části II „Specifické emisní limity a technické podmínky provozu“, bodu 4.5, podbodu 1. přílohy č. 8 „Podmínky povozu pro ostatní stacionární zdroje“ vyhlášky č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší, (dále jen „emisní vyhláška“).

17. K jednotlivým požadavkům uvedeného bodu emisní vyhlášky žalovaný uvedl, že požadavek na zakrytování třídících a drtících zařízení a všech dopravních cest je v daném případě irelevantní, neboť vytěžený materiál se bude zpracovávat mimo dobývací prostor. K požadavku na instalaci zařízení k omezování emisí – odprašovací, mlžící, pěnové, skrápěcí zařízení, žalovaný uvedl, že tento požadavek je naplněn zejména podmínkami f.3, f.6, f.14 prvostupňového rozhodnutí a opatřením uvedeným v kapitole 5 Provozního řádu, kde je mimo jiné uvedeno skrápění otevřených ploch a deponií lomu. K požadavku na opatření pro skladování prašných materiálů – uzavřené skladovací prostory, umisťování venkovních skládek na závětrnou stranu, jejich skrápění a budování zástěn je dle žalovaného naplněn výše uvedenými podmínkami prvostupňového rozhodnutí a kapitolou 5 Provozního řádu. K požadavku na opatření pro přepravu materiálů – pravidelná očista a skrápění komunikací a manipulačních ploch, omezení rychlosti pohybu vozidel v areálu zdroje, zakrývání nákladních prostorů expedujících dopravních prostředků, žalovaný uvedl, že je naplněn zejména podmínkami f.3, f.4, f.5, f.7, f.8, f.9, f.10, f. 11 a f.12 prvostupňového rozhodnutí a kapitolou 5 Provozního řádu.

18. K námitce žalobce, že opatření v podobě sledování předpovědi povětrnostních podmínek či vizuálních kontrol prašnosti považuje žalobce za nedostatečná těžko kontrolovatelná a těžko vymahatelná žalovaný uvedl, že se jedná o běžná opatření aplikovaná v lomech nerostných surovin. Uvedená opatření dle žalovaného vycházejí z doporučení odborného a kontrolního orgánu, kterým je Česká inspekce životního prostředí, která v rámci povolovacího řízení vydala své souhlasné vyjádření. Dále žalovaný uvedl, že podmínky pro fázi provozu předmětného zdroje znečištění byly převzaty ze závazného stanoviska krajského úřadu ze dne 7. 4. 2016, č. j. 1500/ZPZ/2006, které bylo vydáno ve spojení se stanoviskem EIA vydaným 22. 6. 2007, jehož platnost byla prodloužena vyjádřením krajského úřadu ze dne 21. 3. 2019.

19. Dále žalovaný trval na tom, že opatření stanovená krajským úřadem k eliminaci tuhých znečišťujících látek nejsou nekonkrétní a v rozporu s Programem zlepšování kvality ovzduší-zóna Severozápad-CZ04. Požadavek na zkrápění ploch, u kterých hrozí riziko úletu tuhých znečišťujících látek je dle žalovaného jak v Provozním řádu, tak i v podmínkách prvostupňového rozhodnutí zohledněn. Vytváření clon u zdrojů fugitivních emisí je dle žalovaného ošetřeno podmínkou f.6 prvostupňového rozhodnutí. Používání průmyslových vysavačů s centrálním odsáváním a mobilních odprašovacích zařízení je dle žalovaného aplikovatelné pouze v plošně malých provozech. V lomu není použití takových technik ke snižování emisí tuhých znečišťujících látek reálné.

20. Žalovaný rovněž trval na tom, že ověřování plnění podmínky týkající se sledování povětrnostní situace včetně aplikace vhodných opatření k předcházení emisí tuhých znečišťujících látek je v prvostupňovém rozhodnutí naplněno podmínkou f.14 a dále v Provozním řádu ošetřeno v kapitole 15, kde je uvedeno, že směnový technik je povinen 1x denně zaznamenávat do provozní evidence údaje o provozu předmětného zdroje znečišťování ovzduší.

21. K otázce, zda vlivem záměru budou překročeny imisní limity pro CO, žalovaný odkázal na vypořádání této námitky v posledním odstavci na straně 10 žalobou napadeného rozhodnutí. Ve vztahu k nedostatečnosti rozptylové studie ohledně NO2 odkázal žalovaný na druhý odstavec strany 11 žalobou napadeného rozhodnutí. Dále žalovaný zdůraznil, že částice PM10 a PM2,5 představují podmnožinu tuhých znečišťujících látek a že prvostupňové rozhodnutí se eliminací emisí tuhých znečišťujících látek zabývalo dostatečně.

22. Ve vztahu k imisím benzenu a benzo[a]pyrenu žalovaný uvedl, že tyto imise nevznikají v důsledku přímé těžby kaolinu, ale v důsledku souvisejících činností, mezi které patří především provoz spalovacích motorů. K eliminaci těchto emisí byla v prvostupňovém rozhodnutí stanovena podmínka f.12 a v Provozním řádu v kapitole 5 požadavek, aby byla používána zařízení a mechanismy splňující nejlepší emisní charakteristiky.

23. K otázce znečištění ovzduší ve městě a v jeho okolí v důsledku přepravy vytěženého materiálu žalovaný odkázal na strany 12 a 13 žalobou napadeného rozhodnutí.

24. K námitce „zastaralosti“ stanoviska EIA žalovaný uvedl, že základním institutem, který zajišťuje aktuálnost stanoviska EIA, je platnost tohoto stanoviska. Prodloužení platnosti stanoviska EIA může být učiněno pouze v případě, že žadatel prokáže, že nedošlo k podstatným změnám realizace záměru, podmínek v dotčeném území, k novým znalostem souvisejícím s věcným obsahem dokumentace a vývoji nových technologií využitelných v rámci záměru. Žalovaný trval na tom, že žádost o prodloužení stanoviska EIA byla podána 30. 11. 2018, tedy ještě v době platnosti vydaného stanoviska. Žalovaný uvedl, že krajský úřad se dle § 9 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, (dále jen „zákon o posuzování vlivů“) v rámci řízení o prodloužení platnosti stanoviska EIA zabýval změnami podmínek v dotčeném území a změnami poznatků a metod posuzování, v jejichž důsledku by záměr mohl mít dosud neposouzené významné vlivy na životní prostředí. Z výsledku tohoto řízení je dle žalovaného patrné, že v období mezi vydáním stanoviska EIA a podáním žádosti o prodloužení došlo ke změnám poznatků a metod posuzování. Tyto změny ovšem dle žalovaného nejsou takového charakteru, který by ovlivnil posuzování záměru a jeho výsledky. V prodloužení platnosti stanoviska byl tedy vysloven závěr, že se nepředpokládá, že by měl záměr neposouzené významné vlivy na životní prostředí. Dle žalovaného platí, že „staré podklady“ případně jiné konkrétní údaje v nich uvedené nebyly překonány a zůstávají tak nadále nosnými.

25. Žalovaný trval na tom, že v rámci řízení o prodloužení platnosti stanoviska EIA byly zohledněny vlivy záměru z hlediska aktuálního stavu území i z hlediska výhledového stavu, kumulativní a synergické vlivy záměru s nynějším stavem v území i aktuální právní předpisy a strategické dokumenty. Byly dle žalovaného zohledněny změny podmínek v dotčeném území i změny poznatků a metod posuzování, v jejichž důsledku by záměr mohl mít dosud neposouzené významné vlivy na životní prostředí. Žalovaný trval na tom, že krajský úřad učinil závěr, že záměr nebude mít významný negativní vliv s naprostou jistotou a veškeré pochybnosti, i při dodržení principu předběžné opatrnosti, byly v rámci řízení o prodloužení stanoviska EIA odstraněny.

26. Dále žalovaný uvedl, že stanovisko EIA vydané dne 22. 6. 2007 nemělo charakter závazného stanoviska ve smyslu § 149 správního řádu, ale pouze charakter tzv. jiného úkonu dle části čtvrté správního řádu. V důsledku toho dle žalovaného bylo správně prodloužení platnosti tohoto stanoviska provedeno rovněž prostřednictvím tzv. jiného úkonu dle části čtvrté správního řádu, tedy formou prostého vyjádření podle § 154 správního řádu. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení 27. Osoba zúčastněná na řízení k tvrzení o těsné blízkosti dobývacího prostoru k městu Vroutek a osadě Kružín uvedla, že město je vzdáleno 3,5 km a osada Kružín 2 km. Dále osoba zúčastněná na řízení uvedla, že teze, že i slabší vítr ponese prach k osadě Kružín je nesmyslná, neboť mezi dobývacím prostorem a osadou se nachází Kružínský vrch s nadmořskou výškou 536 m. n. m. Domněnka žalobce je tedy dle jejího názoru fyzikálně nemožná.

28. Dále osoba zúčastněná na řízení uvedla, že rozptylová studie z roku 2024 existenci rizika spojenou s prašností v rámci činnosti v dobývacím prostoru vyvrátila. Proto dle osoby zúčastněné na řízení není důvod stanovit jakékoliv další omezení osoby zúčastněné na řízení.

29. Osoba zúčastněná na řízení rovněž trvala na tom, že aplikace Programu pro zlepšování kvality ovzduší-zóna Severozápad-CZ04 vyplývá přímo z textu žalobou napadeného rozhodnutí.

30. K závěrům rozptylové studie ve vztahu k CO osoba zúčastněná na řízení zdůraznila, že CO je plynem vznikajícím při nedokonalém spalování a nikoli při hornické činnosti. Navíc dle jejího názoru rozptylová studie obsahuje i posouzení budoucích imisí CO. Totéž osoba zúčastněná na řízení uvedla i ve vztahu k závěrům rozptylové studie ohledně imisí NO2.

31. K nárůstu dopravy ve městě osoba zúčastněná na řízení uvedla, že z veřejně dostupných zdrojů je roční kapacita Skládky Vrbička, na kterou se odpad vozí přes město, 30 000 tun přijatého odpadu ročně. Po odečtení svátků a dnů s nevhodnými povětrnostními podmínkami to dle osoby zúčastněné na řízení odpovídá více než 10 nákladním autům denně. V případě provozu dolu tedy nebude možné nárůst dopravy považovat za razantní. Rovněž poukázala na to, že požadavky EIA na minimalizaci dopadů převozu vytěženého materiálu se promítly do povolení hornické činnosti, do rozhodnutí o povolení provozu stacionárního zdroje znečištění a do schváleného Provozního řádu. Dále poukázala na podmínky stanovené Krajskou hygienickou stanicí týkající se zabezpečení kontrolního měření hluku a škodlivin autorizovanou osobou v lomu, v jeho okolí a podle dopravní cesty (podmínka č. C11 a C12 stanoviska EIA).

32. Osoba zúčastněná na řízení dále trvala na tom, že platnost stanoviska EIA byla řádně prodlužována v souladu s platnými právními předpisy. Žádosti o prodloužení byly vždy doplněny o podklad obsahující popis aktuálního stavu dotčeného území včetně souhrnu změn oproti stavu v době vydání stanoviska. Osoba zúčastněná na řízení trvala na tom, že prodloužení bylo provedeno v zákonem stanovené formě.

33. Osoba zúčastněná na řízení dále uvedla, že veškeré žalobní body žalobce jsou založeny na prostých tvrzeních a nejsou podloženy důkazy. Posouzení věci soudem 34. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobce ani žalovaný se po řádném poučení, že můžou vyslovit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřili.

35. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první téhož zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové vady soud neshledal.

36. Primárně se soud věnoval námitce nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalobce ve své žalobě namítal, že žalobce považuje za neurčité a nedostatečné podmínky stanovené v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně k omezení prašnosti při provozu dobývacího prostoru Skytaly. Podmínky provozu ve vztahu k omezení prašnosti byly stanoveny jednak v Provozním řádu a současně v řadě ustanovení výroku II. písm. f) prvostupňového rozhodnutí. Dle výroku II. písm. d) bodu d.1 bude těžba kaolinu provozována v souladu se schváleným provozním řádem, který je nedílnou součástí prvostupňového rozhodnutí.

37. V kapitole 5 Provozního řádu nazvané „Popis technologických operací prováděných ve stacionárních zdrojích se vstupními surovinami a s palivy, mechanismus reakcí včetně známých vedlejších reakcí, způsoby řízení a kontroly prováděných operací (detailní podmínky zpracování surovin a podmínky spalování paliv, podmínky provozu technologií ke snižování emisí nebo dalších operací sloužících ke snižování emisí)“ jsou uvedena tato opatření pro omezení prašnosti: „Z požadavků vyplývajících z Programu zlepšování kvality ovzduší zóna Severozápad (CZ04) a podpůrných opatření k PZKO 2020+ se na posuzovaný vyjmenovaný stacionární zdroj vztahuje především: P.5: Kamenolomy. V rámci provozu lomu Skytaly budou respektována i následující relevantní opatření: Pro omezení druhotné prašnosti bude v případě sucha prováděno kropení velkých otevřených ploch, mezideponií materiálů, manipulačních ploch, lomových a účelových komunikací v DP a případně i využívané veřejné komunikace kropícím vozem. Pokud by byly znečištěny využívané zpevněné komunikace (účelová, veřejná), dojde k jejich mokrému čištění. Zakropení nebo zakrytování materiálu při přepravě. Při nakládce hmot na dopravní prostředky udržovat co nejnižší pádovou výšku. Udržovat veškerou techniku (těžební mechanismy a nákladní automobily) v dobrém technickém stavu a čistotě. Používat zařízení a mechanizmy splňující nejlepší emisní úrovně. Zabezpečit dočasné deponie skrytých materiálů proti vlivu větrné eroze jako příčiny sekundární prašnosti, např. osevem travní směsí, částečným zakrytím, skrápěním apod.“ 38. V písm. f) výroku II. prvostupňového rozhodnutí jsou uvedeny následující podmínky provádění činností a provozu technologií souvisejících s provozem nebo zajištěním provozu dobývacího prostoru Skytaly: f.1 Na provozovně budou pravidelně sledovány předpovědi povětrnostních podmínek s následnou aplikací vhodných opatření dle aktuální potřeby (o použití skrápění bude rozhodnuto na základě teploty, povětrnostních podmínek a vlastností materiálů). f.2 Materiál bude těžen vždy na technicky nezbytné ploše. f.3 V případě nepříznivého, tj. suchého a větrného počasí budou manipulační plochy skrápěny k zamezení šíření sekundární prašnosti pojezdem nákladních automobilů a mobilních zařízení. Stejně tak budou, v případě nutnosti, skrápěny vozovky v areálu i navazující komunikace okolo dobývacího prostoru tak, aby provoz nezpůsoboval nadměrné znečištění ovzduší. f.4 V dobývacím prostoru bude probíhat pravidelné a průběžné čištění komunikací (komunikace a pojízdné plochy v prostoru provozu předmětného zařízení musí být v době provozování zdroje zkrápěny v potřebných intervalech, aby nedocházelo k sekundárnímu rozprachu tuhých znečišťujících látek. V případě nemožnosti zajistit skrápění a úklid vlastními prostředky (například v důsledku technické závady na kropicím vozu nebo zařízení) musí být tato povinnost zajištěna jinak, například pronájmem kropicího vozu. V případě znečištění komunikace a ploch v prostoru provozu daných zařízení musí provozovatel provést jejich úklid). f.5 Dále bude eliminace sekundární prašnosti probíhat formou úpravy (např. zpevnění, zatravnění) povrchu komunikací a úpravy (např. zpevnění, zatravnění) povrchu ostatních prašných ploch. f.6 Deponie materiálů budou prováděny tak, aby sekundárnímu vnášení TZL do ovzduší bránila přírodní či uměle vytvořená bariéra, která bude výškou rovna nebo vyšší než nejvyšší bod skladovaného materiálu. Venkovní skládky materiálů, pokud nebudou z lokality ihned odváženy, budou zajištěny proti vzniku sekundární prašnosti (zakrytováním, vlhčením apod.) a budou umisťovány na závětrnou stranu co nejdále od nejbližší obytné zástavby. f.7 Při těžbě do 20 kt/rok bude doprava po veřejných komunikacích realizována s tím, že počet jízd nepřesáhne 10 TNA denně. Užívání veřejných komunikací (především přes město Vroutek) se omezuje na dobu 5 let od zahájení těžby. Pokračování ve využívání veřejných komunikací na průjezdu městem je po této době možné jen na základě souhlasu města Vroutek. f.8 Při těžbě nad 20 kt/rok bude využívána nadále pouze nová účelová komunikaci mimo obytná sídla. f.9 Doprava vytěženého materiálu bude organizována pouze v denní době, ve dnech pondělí– pátek a bude přihlíženo k okamžitým povětrnostním podmínkám (např. vyhýbání se deštivým a větrným dnům z důvodu možných zvýšených emisí prachu a bláta...). f.10 V případě znečištění vozidel vyjíždějících z areálu dobývacího prostoru bude prováděno jejich čištění. f.11 Řidiči nákladních automobilů odvážejících písek z provozovny musí být prokazatelným způsobem poučeni o povinnosti zakrytí nákladu na ložném prostoru nákladního automobilu (korbě) plachtou před odjezdem z provozovny a o povinnosti nákladní automobil před odjezdem očistit (v suchých dnech od prachu, ve vlhkých dnech umytím kol od bláta). V dobývacím prostoru musí být dodržována nejvyšší rychlost pohybu vozidel 10 km/h. f.12 Bude zabráněno zbytečným přejezdům techniky a bude důsledně dbáno na vypínání motorů mechanismů v době přestávek. f.13 Všichni zaměstnanci budou seznámeni s nutností plnit opatření na ochranu ovzduší. Toto seznámení bude stvrzeno podpisem do provozní evidence. f.14 Do provozní evidence zdroje bude denně zaznamenáváno: zahájení a ukončení provozu, množství zpracovaných surovin, použití a rozsah zkrápění, dále budou zaznamenávány výsledky vizuálních kontrol prašnosti, kontrol funkčnosti skrápěcího zařízení. f.15 Pokud nelze výše uvedené podmínky provozu zajistit nebo splnit (zejména podmínky omezující emise prachu), musí být provoz zdrojů (zpracování materiálů či manipulace s nimi) omezen či zastaven. f.16 Po skončení těžby bude vytěžený prostor rekultivován. f.17 Provozovatel zdroje bude dále v maximální míře naplňovat opatření k eliminaci emisí TZL (imisí PM10 a PM2,5) uvedená v „Programu zlepšování kvality ovzduší zóna Severozápad – CZ04: aktualizace k roku 2024, který byl vyhlášen ve Věstníku Ministerstva životního prostředí - č.j. MZP/2024/080/209, květen 2024 – částka 4 včetně Podpůrných opatření“.“ 39. Dle soudu z uvedených podmínek, které byly zahrnuty do výroku prvostupňového rozhodnutí přímo nebo odkazem na Provozní řád, který je nedílnou součástí prvostupňového rozhodnutí či odkazem na Program zlepšování kvality ovzduší – zóna Severozápad – CZ 04, jednoznačně vyplývá, jaká opatření je provozovatel dobývacího prostoru Skytaly povinen uplatňovat za účelem snížení emisí znečišťujících látek, a to jak v rámci provozu v samotném dobývacím prostoru, tak i v rámci přepravy vytěženého materiálu do úpravny. K poukazu žalobce, že není v rozhodnutích definováno, co je vhodným opatřením soud uvádí, že v podmínce f.1 je uvedeno, že mají být dle předpovědi podmínek aplikována vhodná opatření dle aktuální potřeby. Taková podmínka by sama o sobě skutečně byla neurčitá a těžko kontrolovatelná. Ovšem použití vhodných opatření je dále specifikováno v následujících podmínkách f.3 a f.4, kde je nejen definováno, co je nepříznivé počasí (tedy suché a větrné počasí), ale je tam i uvedeno, jaká opatření mají být prováděna – skrápění manipulačních ploch, vozovek v areálu i navazujících komunikací. Současně v podmínce f.4 je stanoveno, že komunikace pojízdné plochy musí být v době provozování zkrápěny, aby nedocházelo k sekundárnímu rozprachu znečišťujících látek. Ve vztahu k dopravě je pak v podmínce f.9 stanoveno, že se doprava materiálu má vyhýbat deštivým a větrným dnům. Tyto podmínky jsou pak ještě podpůrně doplněny podmínkami f.14 a f.15, které stanoví povinnost zaznamenávání použití zkrápění a výsledků vizuálních kontrol prašnosti a povinnost omezit či zastavit provoz, pokud nebude možné podmínky provozu zajistit. Podmínky pro provoz dobývacího prostoru nelze vnímat izolovaně, ale je nutno k nim přihlížet jako k celku. Dle soudu podmínky uvedené pod písmenem f výroku II. prvostupňového rozhodnutí jsou dostatečně konkrétní. Vymezují, které úkony musí provozovatel činit vždy a které úkony musí činit za nevhodného počasí. Definují pak nevhodné počasí pro samotnou těžbu i pro provoz dopravy vytěženého materiálu. Četnost zkrápění je pak v podmínkách navázána právě na prašnost, která má být vizuálně na denní bázi kontrolována.

40. K poukazu žalobce na Program zlepšování kvality ovzduší – zóna Severozápad – CZ04 soud uvádí, že povinnost naplňovat v maximální míře opatření uvedená v tomto dokumentu byla uložena provozovateli dobývacího prostoru podmínkou uvedenou v bodě f.17 písmene f) výroku II. prvostupňového rozhodnutí. Povinnost dodržovat opatření uvedená v tomto dokumentu je pak zahrnuta i v Provozním řádu. Z uvedeného tedy dle soudu plyne, že podmínky zakotvené v tomto dokumentu jsou do prvostupňového rozhodnutí zahrnuty.

41. K námitce neurčitosti čištění komunikací soud uvádí, že z podmínek jednoznačně vyplývá, že veřejné komunikace musí být vyčištěny vždy, pokud dojde k jejich znečištění. U komunikací v areálu musí docházet k pravidelnému čištění tak, aby nedocházelo k sekundárnímu víření prachu. Ve vztahu k vymezení komunikací a ploch, které mají být zpevněny a zatravněny, soud uvádí, že i jejich vymezení je dle jeho názoru jednoznačné. Zpevněny nebo zatravněny musí být veškeré komunikace a ostatní prašné plochy.

42. K námitce, že se žalovaný nevyjádřil k odvolací námitce žalobce, že je třeba uvést konkrétní opatření k zamezení šíření prachu a stanovení způsobu, jak bude plnění těchto podmínek ověřováno, uvádí soud následující. Na odvolací námitku, že je třeba uvést konkrétní opatření k zamezení šíření prachu reagoval žalovaný na stranách 11 až 12 žalobou napadeného rozhodnutí s tím, že v prvostupňovém rozhodnutí podmínky provozu byly stanoveny a respektují Program zlepšování kvality ovzduší – zóna Severozápad – CZ04. Dále žalovaný uvedl, že při stanovení podmínek byly respektovány i návrhy opatření z rozptylové studie a odborného posudku vypracovaného Ing. Josefem Charouzkem. Současně žalovaný poukázal na povinnost zaznamenávat denně údaje o provozu, meteorologických podmínkách a aplikovaných opatřeních. Na základě těchto skutečností pak žalovaný dospěl k závěru, že podmínkám vedoucím ke snížení primární i sekundární prašnosti byla při rozhodování věnována patřičná pozornost, podmínky ve formě technicko-organizačních opatření jsou stanoveny v dostatečném rozsahu a jsou doplněny relevantními podmínkami provozu ve schváleném provozním řádu. Dle soudu tedy žalovaný na uvedenou odvolací námitku reagoval a přezkoumatelným způsobem ji vypořádal.

43. K námitce, že se žalovaný nevypořádal s odvolací námitkou, že je třeba uvést jako bude ověřováno plnění stanovených podmínek, soud konstatuje, že takto formulovaná odvolací námitka není v doplnění odvolání podaném žalobcem obsažena. Proto není pochybením žalovaného, že se k této otázce výslovně v žalobou napadeném rozhodnutí nevyjádřil.

44. K tvrzením žalobce, že považuje stanovené podmínky sloužící k omezení prašnosti za nesprávné a nedostatečné soud konstatuje, že jde o natolik neurčitá tvrzení, že prakticky není možné se s nimi vypořádat. K této námitce soud může pouze konstatovat, že dle jeho názoru byly správním orgánem prvního stupně podmínky provozu dobývacího prostoru směřující k omezení prašnosti stanoveny dostatečně konkrétně a ze své podstaty jednoznačně směřují k faktickému omezení prašnosti provozu.

45. S ohledem na výše uvedené tedy dospěl soud k závěru, že ve vztahu ke stanovení podmínek směřujících k omezení prašnosti provozu dobývacího prostoru jsou rozhodnutí správních orgánů přezkoumatelná.

46. Další okruh námitek žalobce směřoval proti závěrům obsaženým v rozptylové studii č. 32/2024 vypracované Ing. Janou Kočovou. Žalobce namítal, že se rozptylová studie nevyjadřuje k tomu, zda budou vlivem záměru překročeny imise CO. V rozptylové studii je na straně 6 uvedeno, že ve studii byly hodnoceny imise tuhých znečišťujících látek vznikajících provozem dobývacího prostoru a imise znečišťujících látek jako benzo(a)pyren, benzen, CO, NO2 vznikajících ze spalování motorové nafty v obslužných mechanismech používaných při skrývce a těžbě a nákladních vozidlech používaných pro převoz skrývky a suroviny. Dále je v rozptylové studii uvedeno, že Imisní limit pro CO (maximální denní osmihodinový průměr) je 10 000 µg/m3. Studie obsahuje i tabulku č. 35, kde jsou uvedeny naměřené imisní koncentrace na stanicích, kde se CO měří ve Středočeském a Ústeckém kraji za roky 2019 až 2023 (maximální osmihodinové hodnoty v µg/m3). Tato měření dávají náhled na pozaďovou maximální krátkodobou imisní koncentraci CO v regionu. Zdaleka nejvyšší koncentrace byla naměřena v roce 2021 na stanici Tobolka – Čertovy schody, a to ve výši 6 863 µg/m3. Žádná další uvedená hodnota nedosahovala ani hodnoty 3 000 µg/m3. Dále byly provedeny výpočty příspěvků k maximální osmihodinové imisní koncentraci CO pro skrývku i těžbu, a to jak pro I. fázi těžby do 20 megatun/rok, tak i pro II. fázi těžby do 60 megatun/rok. Dle rozptylové studie nejvyšší příspěvky maximálních osmihodinových imisních koncentrací CO byly vypočteny přímo v oblasti dobývacího prostoru, a to ve všech případech 10 µg/m3. Nejvyšší příspěvky maximálních osmihodinových imisních koncentrací CO v obytné zástavbě, ve výšce 1,5 m nad terénem byly vypočteny pro těžbu v druhé fázi těžby, a to ve výši od 0 do 1,2 µg/m3. Je pravdou, že rozptylová studie neobsahuje jednoznačný závěr, že i s příspěvkem CO souvisejícím s provozem dobývacího prostoru nedojde k překročení imisních limitů. Současně je však u posouzení CO v rozptylové studii uvedeno, že „hodnoty pozaďových maximálních krátkodobých imisních koncentrací vyjadřují imisní situaci za nejméně příznivých klimatických podmínek a nelze je jednoduše sčítat s hodnotami maximálních příspěvků imisních koncentrací CO vypočtených v rozptylové studii“. K tomu soud uvádí, že pozaďová maximální krátkodobá imisní koncentrace je zpravidla odvozena z měření a představuje nejvyšší zaznamenané koncentrace v daném území. Tyto hodnoty vznikají za nejméně příznivých rozptylových podmínek, například při teplotní inverzi, nízké rychlosti větru nebo jiných situacích omezujících rozptyl znečišťujících látek. Naproti tomu maximální příspěvek imisní koncentrace CO z rozptylové studie je modelová hodnota představující nejvyšší vypočtený příspěvek posuzovaného zdroje. Toto maximum může nastat v jiném čase a za jiných meteorologických podmínek než maximum pozadí. Pokud by se tyto hodnoty pouze sečetly, předpokládalo by se, že nastaly ve stejném čase při stejných meteorologických podmínkách. K takové situaci však dojde pouze výjimečně. Při pouhém sečtení uvedených hodnot by došlo k nadhodnocení skutečné maximální koncentrace, neboť maximum pozadí a maximum příspěvku jsou dvě nezávislá maxima, která se zpravidla nevyskytují současně.

47. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že závěr správních orgánů, že z obsahu rozptylové studie vyplývá, že nedojde v daném místě k překračování imisních limitů CO je správný a není důvod pochybovat o tom, že rozptylová studie je dostatečným podkladem pro takový závěr. I kdyby tedy došlo ke kumulaci nejhorších meteorologických podmínek a nejvyššího příspěvku z dobývacího prostoru v jeden okamžik, tak v samotném dobývacím prostoru by mohla koncentrace dosáhnout maximálně 6873 µg/m3 (součet nejvyšší dosud naměřené hodnoty a vypočtené hodnoty příspěvku v oblasti dobývacího prostoru). Tato hodnota zdaleka nedosahuje imisního limitu, který je 10 000 µg/m3.

48. Tuto námitku tedy soud rovněž vyhodnotil jako nedůvodnou.

49. Dále žalobce namítal, že se žalovaný nevyjádřil k jeho námitce týkající se rozptylové studie ve vztahu k NO2. K tomu soud uvádí, že v žalobou napadeném rozhodnutí na straně 11 je uvedeno: „Ministerstvu není zřejmé, v čem odvolatel spatřuje nedostatečnost předložené rozptylové studie, když z ní sám cituje, že "na základě vypočtených hodnot příspěvků maximálních hodinových imisních koncentrací NO2 a dostupných informací o imisním pozadí, lze předpokládat, že hodinový imisní limit pro NO2 není v posuzované lokalitě v současné době překročen a nebude překračován ani po realizaci záměru". Z důvodů, které vedou ke zpracování rozptylové studie, tj. zhodnocení imisní situace v záměrem dotčené lokalitě, a to posouzením kvality ovzduší bez zahrnutí předmětného záměru (pozaďové hodnoty znečištění ovzduší) a následně se zahrnutím záměru, který je v rozptylové studii posuzován, je zřejmé, že rozptylová studie se zabývá jak kvalitou ovzduší bez vlivu záměru, tak s ním (tzv. příspěvky záměru již existující imisní zátěže dané lokality, tj. jejich součet s "pozaďovými" hodnotami).“ 50. Z uvedeného je dle soudu jednoznačné, že se odvolací námitkou žalobce žalovaný zabýval a vypořádal se s ní.

51. Žalobce dále namítal, že závěr obsažený v rozptylové studii ve vztahu k NO2 je nedostatečný, neboť studie pouze předpokládá, že imisní limit nebude překročen. V rozptylové studii jsou konstatovány imisní limity NO2, které jsou: 200 µg/m3 v hodinovém průměru a 40 µg/m3 v ročním průměru. Dále jsou ve studii obsaženy imisní koncentrace pro konkrétní body v posuzované lokalitě stanovené na základě podkladů z webových stránek ČHMÚ. Ve výpočtových bodech lze na základě dosavadních podkladů od ČHMÚ předpokládat pozaďovou průměrnou roční koncentraci NO2 ve výši od 7 µg/m3 do 10, 9 µg/m3. Příspěvky související s provozem dobývacího prostoru se pohybují do 0,000345 µg/m3. Celková roční koncentrace NO2 tedy zdaleka nedosahuje limitních 40 µg/m3.

52. Imise NO2 jsou v rozptylové studii posouzeny i ve vztahu k maximálnímu hodinovému průměru. Rozptylová studie obsahuje měření okolních stanic z let 2019 až 2023. Nejvyšší hodinová koncentrace NO2 byla naměřena na stanici Most v roce 2022, a to ve výši 100,4 µg/m3. V místě nejvyšší hodinové koncentrace NO2 přímo v dobývacím prostoru byla vypočtena výše příspěvku záměru ve výši 4 µg/m3. I pokud by tedy pozaďová koncentrace NO2 dosáhla maximální výše hodinového průměru naměřeného v letech 2019 až 2023, tak i s maximálním příspěvkem ze záměru nemůže dosáhnout imisního limitu, který je 200 µg/m3.

53. K formulaci závěru zpracovatele, který uvedl, že předpokládá, že limity NO2 nebudou překračovány, soud uvádí, že tato formulace vyplývá z toho, že rozptylová studie vychází z výpočtu budoucích příspěvků zdroje znečištění do budoucna. Proto zpracovatel v zájmu objektivity uvádí, že předpokládá nedosažení limitů na základě dosavadních měření a provedení výpočtů ve vztahu k budoucnu. Tato formulace však nijak nezpochybňuje závěr obsažený ve studii.

54. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že rozptylová studie je dostačujícím podkladem pro rozhodnutí správních orgánů a její závěry nebyly nijak zpochybněny. I tuto námitku žalobce soud tedy shledal jako nedůvodnou.

55. Ve vztahu k imisím benzenu, benzo(a)pyrenu a prachových částic žalobce závěry rozptylové studie nezpochybňoval. Pouze uvedl, že i v případě nízkých imisí vzniklých provozem dobývacího prostoru by mělo být obyvatelstvo chráněno zavedením závazných podmínek provozu, což správní orgány dle jeho názoru neučinily. S tímto názorem žalobce soud nesouhlasí, neboť ve vztahu ke zplodinám vznikajícím provozem zařízení a mechanismů (spalování nafty) je např. v provozním řádu mimo jiné stanovena podmínka využívání zařízení a mechanismů splňujících nejlepší emisní úrovně. Ve vztahu k omezení prašnosti je v prvostupňovém rozhodnutí stanovena celá řada podmínek provozu. Vymezením a určitostí těchto podmínek se soud zabýval již výše. Ani tuto námitku tedy soud nevyhodnotil jako důvodnou.

56. Další námitky žalobce směřovaly proti formě prodloužení stanoviska EIA a jeho aktuálnosti. Nejdříve se soud zabýval formou úkonu, kterým mělo dojít k prodloužení platnosti stanoviska EIA. Z obsahu správního spisu vyplývá, že odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí směřovalo mimo jiné i proti stanovisku EIA a mimo jiné i proti tomu, že nemělo bez dalšího dojít k prodloužení platnosti závazného stanoviska EIA vydaného dne 22. 6. 2007. V rámci odvolacího řízení si žalovaný opatřil závazné stanovisko k posouzení závazných stanovisek vztahujících se platnosti a správnosti stanoviska EIA v daném případě. Ministerstvo životního prostředí v závazném stanovisku ze dne 11. 2. 2025, č. j. MZP/2025/220/304, sp. zn. ZN/MZP/2025/220/50, potvrdilo závazné stanovisko Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 7. 4. 2016, č. j. 1500/ZPZ/2006, (tzv. „ověřovací stanovisko“) a potvrdilo závazné stanovisko k ověření změn záměru Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 31. 7. 2024, č. j. KUUK/112107/2024, (tzv. „verifikační stanovisko“). Ve vztahu k prodloužení platnosti stanoviska EIA provedenému Krajským úřadem Ústeckého kraje dne 21. 3. 2019 pod č. j. 4257/ZPZ/2018 Ministerstvo životního prostředí ve svém „přezkumném“ závazném stanovisku pouze uvedlo: „Ministerstvo současně upozorňuje, že prodloužení platnosti stanoviska EIA č. j. 4257/ZPZ/2018 ze dne 21. 3. 2019 má právní formu prostého vyjádření podle § 154 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád – poznámka soudu, dále jen „správní řád“). Při jeho vydávání se obdobně použijí ustanovení vyjmenovaná v § 154 správního řádu, upravující správní řízení (například § 37 správního řádu o náležitostech podání a odstraňování jejich vad) a přiměřeně i další ustanovení správního řádu, je-li to potřebné. Nejedná se tedy o závazné stanovisko ve smyslu ustanovení § 149 správního řádu, a tudíž v jeho případě nelze uplatnit postup podle ustanovení § 149 odst. 7 správního řádu, jaký byl uplatněn v případě napadeného ověřovacího a verifikačního závazného stanoviska. Případná oprava vad uvedeného prodloužení platnosti stanoviska EIA se provede podle § 156 odst. 1 správního řádu, nebude-li tím způsobena újma některé z dotčených osob, a to usnesením, které se pouze poznamená do spisu. Stanovisko, které je v rozporu s právními předpisy a které nelze opravit podle § 156 odst. 1, zruší usnesením ten správní orgán, který je vydal nebo učinil, a to postupem podle § 156 odst. 2 správního řádu. V případě, když správní orgán, který uvedené stanovisko vydal, neshledá důvody k uplatnění postupu podle § 156 správního řádu, vyrozumí o tom vhodným způsobem odvolatele. Vzhledem k výše uvedenému je třeba podnět namítající nezákonnost předmětného prodloužení platnosti stanoviska EIA uplatit u toho orgánu, který jej vydal.“ 57. Posouzením otázky postupu při přezkumu správnosti prodloužení stanoviska EIA se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2024, č. j. 7 As 236/2023-64. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku konstatoval: „Původní stanovisko EIA bylo vydáno před novelou č. 39/2015 Sb., tedy v době, kdy nebylo považováno za závazné stanovisko. Následně bylo vydáno závazné ověřovací stanovisko podle čl. II bodu 1 přechodných ustanovení zákona č. 39/2015 Sb. Jak vyložil zdejší soud již v rozsudcích ze dne 11. 10. 2019, č. j. 4 As 202/2019-89, č. 3940/2019 Sb. NSS, a ze dne 11. 5. 2023, č. j. 10 As 333/2022-70, smyslem přechodných ustanovení novely č. 39/2015 Sb. bylo, aby se původně nezávazná stanoviska EIA, jež mají být podkladem rozhodnutí v navazujících řízeních, která nebyla po 30. 3. 2015 ještě dokončena, stala stanovisky závaznými. Ověřovacím závazným stanoviskem dochází k procesnímu „překlopení“ obsahu starého nezávazného stanoviska EIA do nové formy závazného stanoviska podle § 149 správního řádu. Na původní stanovisko EIA je tak nutné nahlížet ve spojení s ověřovacím závazným stanoviskem a tato dvě stanoviska společně vytváří závazné stanovisko EIA.

58. Podle § 9a odst. 4 věty druhé zákona o posuzování vlivů ve znění účinném do 31. 12. 2023 platilo, že »platnost stanoviska příslušný úřad na žádost oznamovatele prodlouží o 5 let, a to i opakovaně, pokud nedošlo ke změnám podmínek v dotčeném území nebo poznatků a metod posuzování, v jejichž důsledku by záměr mohl mít dosud neposouzené významné vlivy na životní prostředí«.

59. Citované ustanovení tedy výslovně neupravovalo formu prodloužení platnosti závazného stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí. Až novelou provedenou zákonem č. 149/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o jednotném environmentálním stanovisku, bylo do citovaného ustanovení s účinností od 1. 1. 2024 vloženo, že platnost stanoviska příslušný úřad na žádost oznamovatele prodlouží závazným stanoviskem (čl. VI bod 23 zákona č. 149/2023 Sb.). Podle důvodové zprávy (sněmovní tisk č. 329/0, 9. volební období Poslanecké sněmovny) k tomu zákonodárce přistoupil za účelem odstranění výkladových nejasností. V souvislosti se zveřejňováním úkonu, jímž dochází k prodloužení platnosti závazného stanoviska, pak důvodová zpráva uvádí, že »je zřejmé, že prodloužení platnosti stanoviska se samotným stanoviskem úzce souvisí, resp. tvoří jeden celek«. Z uvedené legislativní změny ani z důvodové zprávy k zákonu č. 39/2015 Sb., jímž bylo prodloužení platnosti závazného stanoviska v § 9a odst. 4 zákona o posuzování vlivů zakotveno, která se k formě prodloužení platnosti nevyjadřuje [viz sněmovní tisk č. 299/0, důvodová zpráva, II. zvláštní část, k bodu 9, 7. volební období], nelze dovodit, že by historický zákonodárce zamýšlel, aby prodloužení platnosti závazného stanoviska mělo odlišnou formu než samotné závazné stanovisko, které mění.

60. Jak uvádí též komentářová literatura, »vzhledem k tomu, že stanovisko EIA má formu závazného stanoviska, pak i jeho změna, která spočívá v prodloužení platnosti stanoviska, by měla mít totožnou formu« (Kocourek, T. in Bahýľová, L., Kocourek, T., Vomáčka, V. Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015). Judikatura ostatně konstantně vychází z toho, že úkon, jímž nadřízený orgán dotčeného orgánu v rámci odvolacího řízení potvrzuje nebo mění závazné stanovisko dotčeného orgánu, je z hlediska obsahu i formy opět závazným stanoviskem, byť to zákon výslovně neupravuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 4 As 241/2014-30, č. 3214/2015 Sb. NSS).

61. V situaci, kdy zákon výslovně neuvádí formu správního úkonu, je rozhodující, zda splňuje materiální znaky závazného stanoviska vymezené v § 149 odst. 1 správního řádu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 4 As 52/2012-26, nebo též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, č. j. 2 As 40/2008-80, ze dne 14. 10. 2010, č. j. 7 As 46/2010-54, ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 As 176/2012-140, a ze dne 25. 5. 2023, č. j. 6 As 201/2022-44, ze dne 24. 11. 2023, č. j. 2 As 99/2023-52). Z § 149 odst. 1 správního řádu vyplývá, že obsah závazného stanoviska je závazný pro výrokovou část správního rozhodnutí. Závazným stanoviskem je tedy takové stanovisko dotčeného orgánu, bez něhož nelze správní rozhodnutí vydat a nelze se od něj odchýlit. K jeho vydání je příslušný pouze dotčený orgán, který disponuje odbornými znalostmi potřebnými k posouzení otázek, které jsou jeho předmětem. Rozhodnutí v navazujícím řízení nelze vydat bez platného závazného stanoviska k posouzení vlivů na životní prostředí. Platnost je zásadní vlastností závazného stanoviska, bez níž nevyvolává zamýšlené právní účinky, a úkon, jímž je měněna, s ním neoddělitelně souvisí. Jde také o základní institut, který zajišťuje aktuálnost stanoviska EIA (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2021, č. j. 1 As 236/2018-94). Úkon, jímž se prodlužuje doba platnosti závazného stanoviska, je závazný pro správní orgán rozhodující v navazujícím řízení a ve spojení se stanoviskem EIA, s nímž tvoří jeden celek, je podkladem pro konečné rozhodnutí. Pokud příslušný orgán EIA k žádosti prodlouží platnost závazného stanoviska dle § 9a odst. 4 zákona o posuzování vlivů, správní orgán se nemůže v navazujícím řízení od jeho závěru odchýlit a samostatně hodnotit, zda byly podmínky pro prodloužení doby platnosti splněny. Totožná forma pro stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí i prodloužení doby jeho platnosti odpovídá »koncepci ultimativní závaznosti výstupu z procesu EIA«, z níž vycházela dle důvodové zprávy k zákonu č. 39/2015 Sb. změna formy stanoviska EIA. Současně není žádný rozumný důvod, pro který by mělo být přistupováno odlišně k přezkumu prodloužení platnosti závazného stanoviska a samotného závazného stanoviska, které spolu úzce souvisí a společně jako celek představují závazný podklad pro navazující řízení. Smyslu právní úpravy, kterou byla zavedena forma závazného stanoviska pro stanovisko EIA, naopak odpovídá, aby byl umožněn přezkum obou úkonů v souladu s § 149 odst. 7 (dříve § 149 odst. 4) správního řádu v rámci přezkumu rozhodnutí, pro které bylo závazné stanovisko podkladem. Je logické, aby případné odvolací námitky v navazujícím řízení směřující proti naplnění podmínek pro prodloužení doby platnosti stanoviska EIA byly vypořádány spolu s námitkami proti vlastnímu stanovisku EIA ministerstvem jakožto správním orgánem nadřízeným správnímu orgánu příslušnému k jejich vydání, který je k tomu vybaven odbornými znalostmi, kvůli nimž mu byla tato agenda svěřena.

62. Lze tedy uzavřít, že prodloužení platnosti závazného stanoviska EIA je závazným stanoviskem ve smyslu § 149 odst. 1 správního řádu. Vzhledem k tomu, že žalobce v odvolání zpochybňoval obsah závazného stanoviska, které bylo podkladem rozhodnutí stavebního úřadu, bylo nutné postupovat podle § 149 odst. 7 správního řádu. Ministerstvo jakožto orgán nadřízený dotčenému orgánu, který ho vydal, bylo proto povinno prodloužení platnosti stanoviska EIA přezkoumat a řádně vypořádat veškeré námitky žalobce, které proti němu směřovaly (k požadavkům na odůvodnění srov. např. výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 140/2019-22). Účelem tohoto postupu je posouzení odvolací argumentace dotčeným správním orgánem, který je nadán odpovídajícími odbornými znalostmi na konkrétním úseku výkonu veřejné správy (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2010, č. j. 5 As 56/2009-63, č. 2167/2011 Sb. NSS).

63. Ve správním řízení však nebyly odvolací námitky žalobce směřující proti prodloužení doby platnosti stanoviska EIA vypořádány dle § 149 odst. 7 správního řádu ministerstvem a nebylo na ně nikterak reagováno, což mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Vzhledem k tomu, že část odvolacích námitek žalobce nebyla vypořádána, bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Lze dodat, že žalovaný se nepokusil v návaznosti na stanovisko ministerstva zajistit vypořádání námitek ani v součinnosti s orgánem EIA, který stanovisko z 14. 1. 2019 vydal. Správní řízení tedy bylo zatíženo vadou dle § 76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s., která bránila krajskému soudu, aby sám tyto námitky žalobce věcně přezkoumal, a nahradil tak činnost správních orgánů.“ 64. Výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu jsou plně aplikovatelné i na nyní posuzovanou věc. Ve správním řízení nebyly odvolací námitky žalobce směřující proti prodloužení doby platnosti stanoviska EIA vypořádány v rámci postupu dle § 149 odst. 7 správního řádu a nebylo na ně nijak reagováno. Žalobce v odvolání namítal, že od doby vydání stanoviska EIA došlo nejen ke změnám faktického stavu v dotčeném území, ale zejména poukazoval na skutečnost, že došlo i ke změně právní úpravy ohledně nutnosti hodnocení imisní zátěže částicemi PM2,5. Žalobce namítal v odvolání, že stanovisko EIA a jeho prodloužení nehodnotí všechny v dnešní době relevantní vlivy na ovzduší v kontextu dalších významných vlivů záměru na životní prostředí. V důsledku nesprávného právního názoru vyhotovitele přezkumného závazného stanoviska nedošlo k vypořádání těchto dovolacích námitek. Došlo tedy k opomenutí zásadních odvolacích námitek žalobce. Tato skutečnost mohla mít dle soudu za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, neboť není možné vyloučit, že při řádném přezkumu prodloužení platnosti EIA by bylo dosaženo odlišného závěru o použitelnosti stanoviska EIA jako podkladu pro navazující řízení. Závazné stanovisko vydané Ministerstvem životního prostřední ze dne 11. 2. 2025, č. j. MZP/2025/220/304, sp. zn. ZN/MZP/2025/220/50, trpělo ve vztahu k přezkumu prodloužení platnosti stanoviska EIA nezákonností v důsledku nesprávného názoru na možnost přezkumu úkonu Krajského úřadu Ústeckého kraje dne 21. 3. 2019, č. j. 4257/ZPZ/2018, kterým došlo k prodloužení platnosti stanoviska EIA. Vzhledem k tomu, že v důsledku nezákonnosti přezkumného závazného stanoviska nebyla část odvolacích námitek žalobce v žalobou napadeném rozhodnutí vypořádána, bylo napadené rozhodnutí ve vztahu k námitkám týkajícím se stanoviska o prodloužení stanoviska EIA nepřezkoumatelné.

65. Vzhledem k výše uvedené nepřezkoumatelnosti se soud nezabýval dalšími námitkami žalobce týkajícími se neaktuálnosti stanoviska EIA, a to pro předčasnost. Pro úplnost soud podotýká, že v rámci přezkumného závazného stanoviska EIA by se měl orgán vydávající toto stanovisko ve vztahu k zákonnosti prodloužení jeho platnosti zabývat i námitkou žalobce, ve které poukazuje na skutečnost, že oproti právní úpravě platné v době přijetí původního stanoviska EIA byl následně právními předpisy rozšířen okruh skutečností, které se mají posuzovat o vliv částic PM2,5.

66. S ohledem na výše uvedené soud žalobou napadené rozhodnutí výrokem I. tohoto rozsudku zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Současně soud dle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že zjištěné vady se týkají žalobou napadeného rozhodnutí a mohou být odstraněny v rámci odvolacího řízení, nepřistoupil soud ke zrušení prvostupňového rozhodnutí. Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

67. Protože závazným podkladem žalobou napadeného rozhodnutí bylo přezkumné závazné stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 11. 2. 2025, č. j. MZP/2025/220/304, sp. zn. ZN/MZP/2025/220/50, a soud shledal nezákonnost tohoto závazného stanoviska, výrokem II. soud toto závazné stanovisku v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2026 zrušil pro nezákonnost. Ve vztahu k přezkumnému závaznému stanovisku postupoval soud dle znění s. ř. s. ve znění účinném do 1. 1. 2026, přestože bylo řízení před zdejším soudem zahájeno před účinností zákona č. 314/2025 Sb., neboť dle bodu 1. článku XI tohoto zákona se s. ř. s. použije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Ministerstvu životního prostředí nebyla ze strany soudu dávána zvláštní možnost k vyjádření se k námitce vztahující se závaznému stanovisku, neboť toto ministerstvo je současně žalovaným v dané věci a dostalo možnost se k námitce týkající se tohoto závazného stanoviska vyjádřit a tuto možnost v rámci svého vyjádření k žalobě i využilo.

68. Žalobce měl v projednávané věci plný úspěch, a proto soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil výrokem III. tohoto rozsudku žalovanému povinnost zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 13 140 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 3 000 Kč, z částky 9 240 Kč za dva úkony právní služby původního právního zástupce žalobce Mgr. Pavla Černého, po 4 620 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, (dále jen „advokátní tarif“) [převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a); podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d)], z částky 900 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta (dva režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu).

69. O náhradě nákladů řízení u osoby zúčastněné na řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 5 s. ř. s. (ve znění účinném do 31. 12. 2025 – srovnej čl. XI. bod 2 novelizačního zákona č. 314/2025 Sb.). Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V daném případě soud osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost neuložil a neshledal ani žádné důvody zvláštního zřetele hodné k přiznání náhrady jejích nákladů řízení. Proto soud výrokem IV. tohoto rozsudku rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Ústí nad Labem 12. srpna 2026 Mgr. Václav Trajer v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.