16 A 7/2024

Rubrum

č. j. 16 A 7/2024-169 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Bc. Ondřeje Šafránka ve věci žalobce: město Vroutek, IČO 00265705 sídlem náměstí Míru 166, 439 82 Vroutek zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem sídlem Údolní 33, 602 00 Brno proti žalovanému: Český báňský úřad sídlem Kozí 4, 110 01 Praha 1 za účasti osoby zúčastněné na Kaolin Hlubany, a. s., IČO 48288195 řízení: sídlem Hlubany 63, 441 01 Podbořany zastoupený Mgr. Ing. Martinem Jurníkem, advokátem sídlem Rybná 678/9, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2024, č. j. SBS 08465/2024, sp. zn. SZ SBS 23556/2023/ČBÚ-21/2, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 21. 2. 2024, č. j. SBS 08465/2024, sp. zn. SZ SBS 23556/2023/ČBÚ-21/2, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Shodu s prvopisem potvrzuje:

I. T. 2 16 A 7/2024

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se včasnou žalobou podanou prostřednictvím právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2024, č. j. SBS 08465/2024, sp. zn. SZ SBS 23556/2023/ČBÚ-21/2, kterým bylo rozhodnuto, že rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého o povolení hornické činnosti organizaci Kaolin Hlubany, a. s., podle plánu otvírky, přípravy a dobývání na výhradním ložisku Skytaly – Vrbička (B 3204800), v dobývacím prostoru Skytaly, ze dne 14. 3. 2023, č. j. SBS 02096/2023/OBÚ-04/1, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) se mění tak, že se ruší podmínky výroku č. 5, 5.1, 5.2 a 5.3 a současně se ruší bod č. 23 odůvodnění s tím, že ostatní ustanovení prvostupňového rozhodnutí zůstávají beze změny. Žaloba 2. Žalobce trval na tom, že prvostupňovým rozhodnutím i žalobou napadeným rozhodnutím došlo k přímému zkrácení jeho práva na samosprávu a na příznivé životní prostředí jeho obyvatel, k jejichž ochraně je povolán podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích.

3. Žalobce namítal, že prvostupňové i žalobou napadené rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná ve vztahu k vypořádání námitky žalobce týkající se nedostatečného dopravního řešení záměru. Trval na tom, že předmětnými rozhodnutími byla povolena hornická činnost v dobývacím prostoru Skytaly, aniž by bylo zajištěno adekvátní dopravní řešení. Uvedl, že dle plánu otvírky, přípravy a dobývání zpracovaném Ing. Milošem Ječným, PhD. v říjnu 2017 (dále jen „plán otvírky“) bude doprava z lomu vedena účelovou komunikací k silnici č. III/1942 a po této silnici severně ve směru na obec Vroutek. Nejpozději do 5 let od zahájení těžby se počítá s vybudováním nové účelové komunikace mezi osadou Kružín, bývalou „tankovkou“ a úpravnou v Buškovicích, čímž dojde k odklonění dopravy těžkými nákladními auty mimo zastavěné oblasti. Takové řešení však žalobce považuje za nevhodné, neboť neodpovídá místním poměrům a je kapacitně nedostatečné. Tyto argumenty však nebyly správními orgány řádně vypořádány.

4. Žalobce trval na tom, že přepravu materiálu z lomu do úpravny je možné realizovat více trasami. V tomto směru je dle žalobce plán otvírky neurčitý, neboť trasu dostatečně nespecifikuje a neobsahuje ani žádné mapové podklady. Dle žalobce lze předpokládat, že doprava bude vedena hlavně přes území žalobce, protože komunikace v obci Nepomyšl má horší průjezdnost. Plánovaný průjezd nákladních automobilů s nosností přes 25 t by dle žalobce představoval nepřiměřený zásah do místních poměrů. Průjezd uvedených automobilů by mohl způsobovat zvýšenou prašnost, hluk a vibrace. Lze očekávat, že převoz vytěženého materiálu způsobí znečištění dotčených komunikací bílým kaolinovým práškem. Otázku nežádoucích imisí dopravy plán otvírky neřeší. Žalobce poukázal na skutečnost, že v minulosti přeprava kamene z blízkého kamenolomu narušila statiku několika domů ve městě a způsobila popraskání jejich zdí. Současně žalobce uvedl, že není nijak vyjasněno, kudy má vést předpokládaná nová komunikace.

5. Žalobce poukázal na to, že dle územního plánu obce by mohla být nová komunikace vybudována a taková komunikace by byla o 7 km kratší než cesta přes zastavěnou část území žalobce. Cesta po takové komunikaci by byla vhodnější jak pro omezení dopadů na zastavěnou část obce, tak z hlediska nákladů provozovatele lomu na dopravu. Ze shora uvedených důvodů považuje žalobce za nepřípustné, aby doprava vytěžené suroviny do Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 3 16 A 7/2024 místa zpracování byla vedena zastavěnou částí území žalobce. Trval na tom, že samotnému zahájení hornické činnosti by mělo předcházet vybudování nové komunikace.

6. Dále žalobce namítal, že na místě křižovatky účelové komunikace vedoucí z dolu se silnicí č. III/1942 chybí jakékoliv dopravní značení. Přestože požadavek na řešení dopravy mezi lomem a pozemní komunikací obsahuje vyjádření Městského úřadu Podbořany, odboru dopravy, ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. PODBO/3852/2022, č. j. OD/26700/2022/Ben, (dále také jen „vyjádření Městského úřadu Podbořany“) a vyjádření Správy a údržby silnic Ústeckého kraje, příspěvkové organizace, ze dne 15. 7. 2019, č. j. V/SP/21/19/MN, (dále také jen „vyjádření Správy a údržby silnic Ústeckého kraje, příspěvkové organizace“) plán otvírky napojení účelové komunikace vůbec neřeší. Žalobce uvedl, že ve vyjádření Městského úřadu Podbořany je konstatováno, že plán otvírky neřeší, zda stávající komunikace bude odpovídat svým stavebním a dopravně technickým stavem podstatnému nárustu zatížení, a nezmiňuje, jak je zajištěno napojení a využívání účelové komunikace na silniční síť. Je v něm rovněž uvedeno, že žadatel má předložit dopravněinženýrské opatření, které bude zaměřeno na připojení účelové komunikace na silniční síť. Ve vyjádření Správy a údržby silnic Ústeckého kraje, příspěvkové organice, je pak dle žalobce uvedeno, že plán otvírky musí obsahovat i stavebně technické řešení napojení dobývacího prostoru na silnici č. III/1942. Žalobce poukázal na skutečnost, že v místní části Vrbička se nachází skládka odpadů a silnice č. III/1942 je již nyní zatížena průjezdy nákladních automobilů, které obsluhují skládku. Žalobce trval na tom, že u silnic třetí třídy se nepočítá s pravidelným mimořádným zatížením provozem těžkých nákladních automobilů. Dle žalobce stavební a technické řešení dané komunikace není koncipováno na zatížení provozem těžkých nákladních automobilů.

7. Žalobce namítal, že správní orgán prvního stupně přes výše uvedené skutečnosti záměr povolil. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí pouze uvedl, že vymezení dopravního řešení není nedostačující. Konstatoval dále, že způsob dopravy nemůže být řešen v řízení o povolení hornické činnosti, nýbrž musí být předmětem jiného správního řízení. Dále uvedl, že napojení účelové komunikace na silnici č. III/1942 není předmětem řízení o povolení hornické činnosti a nemohl se jím zabývat. Dopravní řešení je dle správního orgánu prvního stupně dostatečně zajištěno v podmínkách rozhodnutí 10, 10.1 a 10.

2. V těchto podmínkách je uvedeno, že bude dodržena podmínka vyjádření Městského úřadu Podbořany, v případě vybudování nového sjezdu proběhne správní řízení o připojení účelové komunikace k silnici č. III/1942 a do 5 let bude zahájeno budování nové účelové komunikace mezi osadou Kružín, bývalou „tankovkou“ a úpravnou v Buškovicích a toto řešení bude využíváno ihned po dokončení, nejpozději do 5 let od začátku těžby. Nedostatečná kapacita silnice č. III/1942 měla být dle správního orgánu prvního stupně řešena smlouvou mezi těžařem a Správou a údržbou silnic Ústeckého kraje, příspěvkovou organizací, která zavazuje provozovatele dolu k podílení se na nákladech na opravu silnice, k jejímu čištění a k oplachování a zaplachtování nákladních automobilů. Dle žalobce uvedená dohoda fakticky potvrzuje nevhodnost užívání silnice č. III/1942 pro převoz vytěžené suroviny a zároveň řeší pouze některé následky toho, že silnice danému záměru kapacitně nedostačuje. Navíc dle žalobce nelze zaručit, že provozovatel dolu bude uvedené závazky dodržovat. Tyto závazky nebyly promítnuty ani do plánu otvírky ani do rozhodnutí správních orgánů. Obvodní báňský úřad tak nemá žádnou možnost vymáhat jejich plnění.

8. Žalovaný pak v žalobou napadeném rozhodnutí dle žalobce k uvedenému problému pouze konstatoval, že argumenty žalobce v této oblasti uplatněné v průběhu řízení byly řádně Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 4 16 A 7/2024 vypořádány a podmínky 10, 10.1 a 10.2 prvostupňového rozhodnutí jsou z hlediska dopravního řešení záměru dostačující.

9. Žalobce trval na tom, že s ohledem na obsáhlost vad povolení otvírky je odůvodnění rozhodnutí správních orgánů zcela nedostatečné a nevypořádává argumenty žalobce. Dle žalobce je nepřípustné, aby správní orgány namítané vady dopravního řešení nevypořádaly s pouhým odkazem na svou údajnou věcnou nepříslušnost. Žalobce trval na tom, že bylo povinností správních orgánů zabývat se otázkou dopravního řešení záměru. Na procesy podle horních předpisů musí být totiž nahlíženo také v souladu s předpisy stavebního práva, které se podmíněností jednotlivých podkladových dokumentů ve vztahu k jednotlivým fázím povolování a realizace záměrů zabývají podrobněji než horní předpisy. Dle žalobce § 27 odst. 6 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, (dále jen „horní zákon“) uvádí, že stanovení dobývacího prostoru je v rozsahu jeho vymezení na povrchu rozhodnutím o změně využití území, které je dle § 80 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, (dále jen „stavební zákon“) druhem územního rozhodnutí. Z tohoto přímého odkazu na stavební předpisy žalobce dovozuje nutnost aplikace jejich relevantních ustanovení také při povolování záměrů těžby a dalších záměrů podle horních předpisů. Podle § 90 písm. b) stavebního zákona je záměr v územním řízení posuzován mimo jiné z hlediska jeho souladu s požadavky na veřejnou dopravní nebo technickou infrastrukturu k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem. Ve smyslu této úpravy mělo být dle žalobce napojení lomu na dopravní infrastrukturu zřejmé již z rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru. Protože však toto rozhodnutí bylo v daném případě vydáno již v roce 1986, tedy před účinností současných právních předpisů, je nutné požadavky vycházející z § 90 stavebního zákona a dalších relevantních ustanovení stavebního práva vyřešit v rámci řízení a rozhodnutí o povolení hornické činnosti. Nelze dle žalobce akceptovat, aby tyto požadavky zůstaly zcela nevypořádány.

10. Žalobce trval na tom, že hornickou činnost spočívající v těžbě kaolinu nelze provádět bez zajištění dopravního napojení ložiska na síť veřejných pozemních komunikací a bez zajištění adekvátního řešení dopravy vytěžené suroviny do místa zpracování. Řešení této problematiky nelze vypořádat neurčitým odkazem na další správní řízení, jež by měla proběhnout v budoucnu. Žalobce souhlasí s názorem, že báňské úřady nejsou příslušné k rozhodnutí těchto otázek, ale trval na tom, že před jejich rozhodnutím měly být zajištěny správní akty příslušných orgánů.

11. S odkazem na obecné zásady činnosti správních orgánů žalobce trval na tom, že hornickou činnost nelze povolit, aniž by byl jednoznačně a v souladu s požadavky všech relevantních právních předpisů vyřešen způsob dopravního napojení dobývacího prostoru a způsob a podmínky přepravy nerostu z místa těžby. Dle žalobce tomuto požadavku správní orgány v dané věci nedostály.

12. Dále žalobce namítal, že hornická činnost byla povolena, aniž by bylo vydáno rozhodnutí o odnětí pozemků určených k plnění funkce lesa dle § 16 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, (dále jen „lesní zákon“). Dle žalobce přímo z lesního zákona vyplývá, že rozhodnutí o odnětí dle § 16 lesního zákona se vydává ještě před rozhodnutím o povolení hornické činnosti. Začít odlesňovat pozemky je možné až ve chvíli, kdy nabude právní moci rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů, které je nezbytné k dalšímu využití lesních pozemků, které byly odňaty nebo omezeny v plnění funkce lesa. Takovým rozhodnutím podle zvláštního předpisu je i žalobou napadené rozhodnutí, a proto je dle žalobce potřeba postupovat dle § Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 5 16 A 7/2024 16 odst. 3 lesního zákona. Zmíněné ustanovení dle žalobce jednoznačně vychází z předpokladu, že rozhodnutí o odnětí pozemků z pozemků určených k plnění funkcí lesa bude vydáno před vydáním rozhodnutí, na základě kterého budou takto odňaté pozemky dále využívány. Rozhodnutí o odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa mělo být vydáno ještě před samotným povolením hornické činnosti. Žalobce má za to, že tento jeho názor potvrdil i Krajský úřad Ústeckého kraje jakožto příslušný orgán státní správy lesů, který ve svém souhlasu ze dne 2. 6. 2017, č. j. 2357/ZPZ/2017, když v něm stanovil podmínku č. 1 ve znění: „Před vydáním povolení POPD požádá investor příslušný orgán státní správy lesů o vydání rozhodnutí o odnětí pozemků určených k plnění funkce lesa v plošném rozsahu výše uvedeném s upřesněním doby dočasného odnětí.“ Ačkoli mělo být podmínkou rozhodnutí o hornické činnosti vydání rozhodnutí o odnětí pozemků plnění funkce lesa, byla hornická činnost povolena, aniž by bylo rozhodnutí o odnětí vydáno.

13. Žalobce poukázal na to, že správní orgány vycházely z předpokladu, že rozhodnutí o odnětí pozemků z plnění funkce lesa není podmínkou pro vydání rozhodnutí o hornické činnosti, ale je nutno o ně požádat až před započetím s odlesňováním. Poukazovaly přitom, na § 16 odst. 5 písm. b) lesního zákona, kde je platnost odnětí omezena na 2 roky od nabytí právní moci rozhodnutí o odnětí. Žalobce k tomu uvádí, že dle § 16 odst. 5 písm. a) lesního zákona je možné v rozhodnutí stanovit jinou než dvouletou dobu platnosti. Skutečnost, že podle plánu otvírky má být odlesňování a činnost na lesních pozemcích prováděny až po pěti letech od zahájení hornické činnosti, dle žalobce nebrání tomu, aby bylo rozhodnutí o odnětí pozemků plnění funkce lesa vydáno ještě před rozhodnutím o povolení hornické činnosti.

14. Dále žalobce namítal, že správní orgán prvního stupně naložil svévolně se souhlasem Krajského úřadu Ústeckého kraje, když v rozporu se zněním podmínky uvedené v tomto souhlasu formuloval podmínku č. 2 v prvostupňovém rozhodnutí takto: „Min. 1 rok před postupem hornické činnosti na pozemky určené k plnění funkce lesa organizace požádá příslušný orgán státní správy o vydání rozhodnutí o odnětí pozemků určených k plnění funkce lesa v plošném rozsahu hornické činnosti s upřesněním doby dočasného odnětí.“ Žalovaný následně konstatoval, že podmínka v souhlasu krajského úřadu není formulována v souladu s lesním zákonem, a proto byla upravena. Žalobce trval na tom, že báňské úřady nemají pravomoc podmínky stanovené orgánem státní správy lesů jakkoli přezkoumávat, upravovat a vyjadřovat se k jejich věcnému obsahu. Dle žalobce jsou rozhodnutí báňských úřadů nezákonná, protože nerespektovala podmínku č. 1 uvedenou v souhlasu krajského úřadu.

15. Dále žalobce namítal, že rozhodnutí ve věci bylo vydáno, aniž by byl vypořádán střet zájmů se žalobcem. Proto považoval rozhodnutí správních orgánů za nepřezkoumatelná a nezákonná. V tomto směru odkázal žalobce na § 33 horního zákona s tím, že organizace, která žádá o povolení otvírky, přípravy a dobývání výhradního ložiska, je povinna doložit báňskému úřadu, že střety zájmů byly vyřešeny. Dále odkázal na § 17 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, (dále jen „zákon o hornické činnosti“), kde je uvedeno, že pokud není doložen doklad o vyřešení střetu zájmů, obvodní báňský úřad řízení o povolení báňské činnosti zastaví. Žalobce trval na tom, že provedením záměru budou ohroženy zájmy občanů žalobce a jeho práva na samosprávu a na příznivé životní prostředí. S provozem dolu se bude pojit výrazný nárůst prašnosti a hluku v obci v důsledku nákladní dopravy. V důsledku toho může dojít k ohrožení zdraví obyvatel. Poukázal i na nárůst vibrací. V osadě Kružín se budou obyvatelé dle žalobce potýkat s nárůstem hluku a prašnosti zapříčiněným samotnou důlní činností. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 6 16 A 7/2024 16. Žalobce odkázal na zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, a na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 Aps 1/2013-51, z nichž vyplývá, že obec je přímo ze své povahy povolána k zastupování a ochraně práv občanů před hlukem či vibracemi. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2020, č. j. 2 As 187/2017-327, kde je uvedeno, že v rámci výkonu práva na samosprávu je obec povolána bránit své území a život obyvatel v obci před negativními vlivy ohrožujícími životní prostředí obce, dopravou či neúnosnou mírou hluku a jinými imisemi v obci.

17. Z výše uvedeného dovodil žalobce, že prováděním záměru budou ohroženy objekty a zájmy chráněné podle zvláštních předpisů, k jejichž ochraně je žalobce oprávněn. Proto žalobce trval na tom, že provozovatel dolu měl střet zájmů s žalobcem v souladu s § 33 horního zákona vyřešit a doložit báňskému úřadu, že střety zájmů byly vyřešeny. K tomu však nedošlo.

18. Žalobce uvedl, že provozovatel dolu se na něho obrátil s žádostí o stanovisko s odkazem na § 6 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 104/1988 Sb., o racionálním využívání výhradních ložisek, (dále jen „vyhláška o využívání výhradních ložisek“). Tímto krokem dle žalobce provozovatel dolu vyjádřil názor, že považuje žalobce za osobu, s níž je nezbytné dohodu o řešení střetu zájmů uzavřít. V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018, č. j. 2 As 196/2016-133, je to právě budoucí provozovatel, který nese v prvé řadě odpovědnost za řádné vymezení okruhu zájmů a osob ohrožených hornickou činností. Dohoda mezi žalobcem a provozovatelem dolu uzavřena nebyla. Nebylo vydáno ani rozhodnutí o řešení střetu zájmů.

19. Žalobce trval na tom, že správní orgán prvního stupně založil své rozhodnutí na chybném výkladu § 33 horního zákona. Dle správního orgánu prvního stupně se dohoda o řešení střetů zájmů uzavírá pouze s osobami, které jsou vlastníky nemovitostí, které mohou být povolovanou hornickou činností ohroženy či dotčeny. Protože žalobce v daném dobývacím prostoru žádné nemovitosti nevlastní, není nutné s ním dle správního orgánu prvního stupně řešit střet zájmů. Žalobce však trvá na tom, že § 33 horního zákona nehovoří pouze o ohrožení vlastníků nemovitostí nacházejících se přímo v místě zamýšlené hornické činnosti. Žalobce trval na tom, že správní orgán prvního stupně nijak nezdůvodnil, proč se dle jeho názoru nejedná o střet zájmů žalobce a budoucího provozovatele dolu. V tomto směru shledává prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelným.

20. Podle žalobce není pravda, když žalovaný tvrdí, že zájmy žalobce mohou být předmětným záměrem nanejvýše dotčeny, nikoliv ohroženy. Žalobce trval na tom, že jeho zájmy budou ohroženy nárůstem těžké dopravy projíždějící jeho územím, včetně zastavěné části, a s tím souvisejícím hlukem a jinými imisemi. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí dle žalobce nerozvedl, jak dospěl k závěru, že zájmy žalobce budou jen dotčeny, a nikoli ohroženy. V tomto směru shledává žalobce žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.

21. Žalobce také rozporoval, že by se vzdal svého práva na uzavření dohody o střetu zájmů, když ji na základě výzvy odmítl uzavřít, jak tvrdí žalovaný. Žalobce trval na tom, že horní zákon možnost vzdání se práva na uzavření dohody o střetu zájmů neupravuje. Skutečnost, že žalobce odmítl dohodu o střetu zájmů uzavřít, neznamená, že může střet zájmů zůstat nevypořádán. V takovém případě dle žalobce má nastoupit rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu. Ministerstvo však v daném případě nebylo vůbec osloveno a střet zájmů zůstal nevypořádán. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 7 16 A 7/2024 22. Dále žalobce namítal, že správní orgány si samy posoudily, zda se v dotčeném území vyskytují zvláště chráněné druhy rostlin a zda se záměr dotkne zvláště chráněných druhů rostlin, a to aniž by měly své záměry podloženy stanoviskem orgánu ochrany přírody. K takovému postupu dle žalobce nebyly předmětné správní orgány věcně příslušné. Dle žalobce byl v lokalitě záměru zaznamenán výskyt zvláště chráněných druhů rostlin, a to lilie zlatohlavé a hřibu Fechtnerova. Rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin ve smyslu § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, (dále jen „zákon o ochraně přírody“) vydáno nebylo. Žalobce trval na tom, že s ohledem na skutečnost, že vznikly pochybnosti, zda nebudou záměrem dotčeny zvláště chráněné druhy rostlin, měl si správní orgán prvního stupně vyžádat od příslušného orgánu ochrany přírody posouzení výskytu a potenciálu dotčení těchto druhů záměrem. Oproti tomu správní orgán prvního stupně si tuto věc posoudil sám. Žalobce trval na tom, že k posouzení výskytu a závažnosti dotčení zvláště chráněných druhů záměrem, jakož i k nastavení podmínek zajišťujících jejich ochranu, je příslušný pouze orgán ochrany přírody. Dle žalobce tedy správní orgány v tomto směru postupovaly v rozporu se zákonem.

23. Žalovaný pak dle žalobce vůbec nevypořádal jeho námitku, že správní orgán prvního stupně nebyl příslušný k posouzení dotčení zvláště chráněných druhů rostlin záměrem. Žalovaný se pak dle žalobce dopustil totožného pochybení, když sám posoudil dotčení hřibu Fechtnerova a vhodnost podmínky č. 3.21 prvostupňového rozhodnutí z hlediska ochrany zvláště chráněných druhů.

24. Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že se předpokládá při provozu lomu dotčení i okolní vegetace hornickou činností, což vyplývá z podmínky č. 8.4 prvostupňového rozhodnutí, kde je uvedeno, že při stavbě bude postupováno tak, aby nedocházelo k nadměrnému poškozování vegetace v okolí lomu. Úsudek správních orgánů, že nedojde k zasažení zvláště chráněných rostlin v okolí lomu tak nepovažuje žalobce za správný.

25. Podmínka 3.21 prvostupňového rozhodnutí pak dle žalobce dopadá na případ, kdy v průběhu povolené činnosti dojde k nálezu chráněného druhu. Je-li však již před vydáním samotného rozhodnutí o povolení hornické činnosti známo, že se v lokalitě chráněné druhy nacházejí, je třeba provést posouzení a případně povolit výjimku dle § 56 zákona o ochraně přírody ještě před vydáním rozhodnutí o povolení hornické činnosti. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 26. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce, že jej zkrátil v právu na samosprávu. Žalobce dle jeho názoru pomíjí fakt, že právo na samosprávu lze vykonávat jen v mezích stanovených právními předpisy a že se nejedná o právo absolutní. Je třeba zdůraznit, že již předchozí stanovení chráněného ložiskového území v dané lokalitě a stanovení dobývacího prostoru má zákonné důsledky spojené s budoucím dobýváním nerostného bohatství. Horní zákon jednoznačně předpokládá, že ložisko v dané lokalitě bude těženo, neboť řádné využívání nerostného bohatství podle horního zákona je veřejným zájmem. Žalovaný poukázal na skutečnost, že pouhý nesouhlas obce sám o sobě nemůže způsobit s přihlédnutím k hornímu zákonu nepovolení hornické činnosti. Názor žalobce, o převažujícím zájmu na ochraně zdraví a životního prostředí považuje žalovaný za názor subjektivní, neboť na rozdíl od žalobce se správní orgány opíraly při svém rozhodování o konkrétní závazná stanoviska a odborná vyjádření. Ani jedno ze shromážděných stanovisek neobsahuje závěr, že stanovení daného dobývacího prostoru je nepřípustné. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 8 16 A 7/2024 27. Žalovaný uvedl, že všechny námitky týkající se dopravního napojení jsou totožné s námitkami uplatněnými žalobcem již v průběhu správního řízení a byly správními orgány řádně vypořádány. Varianty dopravního řešení byly podrobně řešeny již ve fázi posuzování vlivu záměru na životní prostředí a zakotveny v podmínkách prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný uvedl, že Městský úřad Podbořany ve svém stanovisku souhlasil s dočasným dopravním řešením na dobu 5 let. Tato skutečnost byla zahrnuta do podmínky 10. prvostupňového rozhodnutí. Dále žalovaný uvedl, že pokud k vybudování nové komunikace nedojde, bude i v dalších letech omezena kapacita těžby tak, jak je uvedeno v části c) odst. 1 stanoviska EIA, tedy že při těžbě do 20kt/rok se bude doprava realizovat po veřejných komunikacích s tím, že počet jízd nepřesáhne 10 těžkých nákladních automobilů denně. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí konstatoval, že stanovisko EIA neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly vést k ohrožení žalobce. Zdůraznil, že z posouzení prodloužení platnosti stanoviska EIA nevyplývá, že by v zájmovém území došlo k nějakým významným změnám, které by představovaly překážku pro prodloužení platnosti stanoviska EIA. Dále odkázal na obsah odůvodnění prodloužení stanoviska EIA. Dle žalovaného tedy námitky žalobce uplatněné v rámci správního řízení byly řádně vypořádány.

28. Žalovaný trval na tom, že na procesy podle horních předpisů nelze nahlížet analogicky dle stavebního zákona, neboť § 27 odst. 6 horního zákona uvádí, že stanovení dobývacího prostoru je v rozsahu jeho vymezení na povrchu rozhodnutím o změně využití území, které je podle § 80 stavebního zákona druhem územního rozhodnutí. V tomto směru odkázal žalovaný na novelizaci horního zákona provedenou zákonem č. 152/2023 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 7. 2023. Tato novelizace změnila znění § 27 odst. 6 horního zákona a dle důvodové zprávy měla novela za cíl výslovně stanovit, že řízení o stanovení dobývacího prostoru podle horního zákona je svébytným správním řízením bez vazby na stavební řízení, tedy bez vazby na řízení o povolení záměru nebo řízení o změně využití území.

29. Žalovaný konstatoval, že dopravní řešení komunikací nespadá do působnosti orgánů státní báňské správy a není součástí řízení o povolení hornické činnosti. Napojení lesní cesty na silnici III. třídy není a ani nemůže být předmětem řízení o povolení hornické činnosti. O připojení sousední nemovitosti k silnici nebo místní komunikaci rozhoduje příslušný silniční správní úřad. Přesto se provozovatel dolu v plánu otvírky i správní orgán prvního stupně otázkou dopravy z hlediska dopadu na obyvatele a stav komunikací zabývali.

30. Žalobcem navrhované budoucí řešení nové trasy vyplývající z územního plánu žalovaný nijak nezpochybňuje, ale není kompetentní k tomu, aby naplnění územního plánu mohl jakkoliv ovlivnit či mohl zavazovat k výstavbě komunikace jiné subjekty.

31. Ve vztahu k námitce týkající se absence rozhodnutí o odnětí pozemků určených plnění funkcí lesa žalovaný zdůraznil, že dle plánu otvírky je těžba plánována v prvních pěti letech na pozemcích vedených jako ostatní plocha ve vlastnictví provozovatele dolu. Je proto dle žalovaného vhodné, aby pozemek parc. č. XA v k. ú. X po tuto dobu dále plnil funkci lesa (pozemek parc. č. XB v k. ú. X zmiňovaný žalobcem není předmětem hornické činnosti). Dále žalovaný uvedl, že dle jeho názoru z lesního zákona vyplývá, že souhlas podle § 14 odst. 2 lesního zákona je nezbytným podkladem k rozhodnutí o povolení hornické činnosti, kdežto souhlas dle § 16 lesního zákona je nezbytný podkladem pro fyzické započetí odlesňovaní. Souhlas dle § 14 odst. 2 lesního zákona je součástí podkladů pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Tvrzení žalobce o nezákonnosti rozhodnutí o povolení k hornické činnosti z důvodu absence souhlasu dle § 16 odst. 5 písm. b) lesního zákona dle Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 9 16 A 7/2024 žalovaného nemá oporu v právních předpisech. V tomto směru odkázal žalovaný na § 16 odst. 5 písm. b) lesního zákona, který omezuje platnost povolení na dva roky. V daném případě by tedy souhlas podle § 16 lesního zákona, pokud by byl součástí rozhodnutí o povolení hornické činnosti, pozbyl platnosti dříve, než by se na lesním pozemku začalo těžit.

32. K námitce žalobce, že s ním nebyl vyřešen střet zájmů, žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018, č. j. 2 As 196/2016-133, kde je uvedeno, že je nutno pojem „ohrožení“ odlišovat od pojmu „dotčení“, který slouží k určení okruhu účastníků správního řízení a vztahuje se k zásahu nižší intenzity. Hrozba újmy dle § 33 horního zákona musí být dle Nejvyššího správního soudu vzhledem k podmínkám v místě reálná a její intenzita musí být srovnatelná se zničením, poškozením či podstatným snížením některého z užitných parametrů daného objektu. Žalovaný trval na tom, že žalobce jakékoliv konkrétní ohrožení, které by naplňovalo skutečnost srovnatelnou se zničením, poškozením či podstatným snížením některého z užitných parametrů jakéhokoliv objektu ve svých podáních neuvedl.

33. Dále žalovaný poukázal na skutečnost, že v podání ze dne 4. 7. 2022, č. j. 889/2022/Vr, žalobce výslovně odmítl možnost uzavření dohody dle § 33 horního zákona. Z toho dovodil žalovaný, že žalobce se práva na uzavření takové dohody vzdal. V tom spatřuje protimluv žalobce.

34. Žalobce dále uvedl, že pozemky, na nichž má být povolena hornická činnost, nejsou ve vlastnictví žalobce a ze spisu, podkladů k rozhodnutí, závazných stanovisek a vyjádření nevyplývají žádné skutečnosti, které by mohly vést k ohrožení žalobce. Takové skutečnosti neobsahuje ani stanovisko EIA. Žalovaný na základě toho dospěl k závěru, že žalobce může být dotčen řešením dopravní trasy, kterou se z hlediska dopadu na obyvatele a stav komunikací báňské orgány zabývaly ve svých rozhodnutích. Dle žalovaného v případě žalobce tak střet zájmů nevzniká a nejedná se o situaci, kdy by měl být střet zájmů řešen. Žalovaný trval na tom, že nesouhlas žalobce s povolením hornické činnosti neznamená, že se jedná o střet zájmů.

35. K námitce absence řádného posouzení dotčení zvláště chráněných druhů žalovaný uvedl, že se touto námitkou zabýval v žalobou napadeném rozhodnutí. Žalovaný trval na tom, že z provedeného biologického průzkumu bylo zjištěno, že místo výskytu lilie zlatohlavé nebude povolovanou hornickou činností nijak zasaženo a obava žalobce je pouze hypotetická. Dále uvedl, že součástí spisu je i mykologický biologický průzkum provedený soudním znalcem v oboru mykologie dne 8. 12. 2023. Tento dokument uvádí, že mikrostanoviště hřibu Fechtnerova leží mimo přímý dosah plochy určené k těžbě a od jejího okraje je vzdáleno přibližně 50 m. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení 36. Osoba zúčastněná na řízení (provozovatel dolu) poukázala na skutečnost, že horní zákon ani vyhláška o využívání výhradních ložisek, nevyžadují existenci pravomocného rozhodnutí z oblasti stavebních nebo dopravních předpisů ve vztahu k existenci komunikace pro odvoz vytěžené suroviny a v tomto směru správní rozhodnutí dle jejího názoru obstojí. Požadavky dotčených správních orgánů ohledně komunikací a dopravy surovin byly řešeny ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí v bodě 10. Poukazy žalobce na hrozící škody a negativní vliv dopravy nejsou nijak podloženy. K poukazu na požadavek existence dohody Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 10 16 A 7/2024 mezi Správou a údržbou silnic Ústeckého kraje, příspěvkovou organizací, a provozovatelem dolu osoba zúčastněná na řízení uvedla, že tato smlouva byla již uzavřena a byla doplněna do správního spisu dne 19. 1. 2023.

37. Dále osoba zúčastněná na řízení uvedla, že se žalobce mýlí v odkazu na § 80 stavebního zákona. Předmětem rozhodování v dané věci totiž nebylo stanovení dobývacího prostoru. Ten byl stanoven již v roce 1986. Aplikace stavebního zákona v podobě, jak ji dovozuje žalobce, tak není na místě.

38. Osoba zúčastněná na řízení rovněž trvala na tom, že rozhodnutí o odnětí pozemků určených k plnění funkce lesa není podmínkou pro povolení hornické činnosti. Dle osoby zúčastněné na řízení z § 16 odst. 3 lesního zákona nevyplývá, že by možnost vydání rozhodnutí o povolení hornické činnosti bylo podmíněné vydáním rozhodnutí o odnětí pozemků určených k plnění funkce lesa. Dle osoby zúčastněné na řízení by bylo rozhodnutí o odnětí pozemků určených k plnění funkce lesa nutné až k případné faktické těžební činnosti na takových pozemcích.

39. Osoba zúčastněná na řízení souhlasila s žalovaným, že hrozba újmy podle § 33 horního zákona musí být vzhledem k podmínkám v místě reálná a její intenzita musí být srovnatelná se zničením, poškozením či podstatným snížením některého z užitných parametrů daného objektu. Takové ohrožení však žalobce netvrdí. Osoba zúčastněná na řízení trvala na tom, že žalobce nikdy nepovažovala za osobu podřaditelnou pod § 33 horního zákona, tedy za subjekt jakkoli ohrožený samotným záměrem. Důvod, proč osoba zúčastněná na řízení žalobce kontaktovala, byl zájem o obecné vyjádření k záměru a vyloučení potenciálního ohrožení žalobce z důvodů, o kterých ví jen a pouze on sám. Skutečnost, že žalobce explicitně uzavření dohody odmítl, považovala osoba zúčastněná na řízení za potvrzení toho, že žalobce ohroženou osobou skutečně není a za tuto se nepovažuje.

40. Osoba zúčastněná na řízení trvala na tom, že otázka výskytu zvláště chráněných rostlin byla v průběhu správního řízení doložena řadou odborných podkladů. Z této dokumentace je zřejmé, že místo výskytu lilie zlatohlavé nebude povolovanou hornickou činností nijak zasaženo a hřib Fechtnerův se v místě těžby nevyskytuje. Osoba zúčastněná na řízení zdůraznila, že ve správním řízení nelze vycházet z domněnek, ale je nutné vycházet z řádně zjištěného skutkového stavu.

41. Osoba zúčastněná na řízení poznamenala, že pokud v průběhu hornické činnosti bude potvrzen výskyt některého zvláště chráněného druhu rostlin v dotčené lokalitě, bude postupováno podle zákona a bude zahájeno řízení o odpovídající výjimce. Replika žalobce k vyjádření žalovaného a k vyjádření osoby zúčastněné na řízení 42. K vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že právní řád vyžaduje zájem na těžbě nerostných surovin vážit ve vztahu k jiným v lokalitě přítomným veřejným zájmům, k čemuž dle žalobce nedošlo. Trval na tom, že ne všechny podmínky pro povolení záměru byly před vydáním napadených rozhodnutí splněny či promítnuty do rozhodnutí.

43. Žalobce trval na tom, že podmínky obsažené ve vyjádření Městského úřadu Podbořany nebyly v rozhodnutích správních orgánů řádně reflektovány. Plán otvírky nebyl doplněn v souladu s požadavky vyjádření Městského úřadu Podbořany ani v souladu s požadavky obsaženými ve vyjádření Správy a údržby silnic Ústeckého kraje, příspěvkové organizace. Prvostupňové rozhodnutí neobsahuje podmínky provozu dopravy vymezené vyjádřením Městského úřadu Podbořany. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 11 16 A 7/2024 44. Žalobce poukázal na skutečnost, že právě podmínky obsažené v bodě 10. prvostupňového rozhodnutí vedou k vytvoření nevhodného dopravního řešení vedeného po nevyhovujících komunikacích. Žalobce trval na tom, že vzhledem k významu a obsáhlosti vad povolení otvírky týkajících se dopravního řešení nelze připustit, aby namítané vady dopravního řešení báňské úřady v rozhodnutích nevypořádaly s odkazem na svou údajnou věcnou nepříslušnost.

45. Žalobce trval na tom, že báňské úřady se měly zabývat otázkou dopravního řešení záměru, a to i se zohledněním novelizace § 27 odst. 6 horního zákona. Žalobce poukazoval na skutečnost, že ke dni rozhodování správního orgánu prvního stupně ještě novela uvedeného paragrafu nebyla účinná. Správní orgán prvního stupně měl proto povinnost postupovat žalobcem zmiňovaným postupem.

46. Dále žalobce uvedl, že ačkoliv v době rozhodování žalovaného již nabyla účinnosti zmíněná novela § 27 odst. 6 horního zákona, bylo povinností žalovaného se dopravním řešením záměru zabývat. Novelizované znění § 27 odst. 6 horního zákona totiž stanoví, že návrh na stanovení dobývacího prostoru nebo jeho změny nesmí být v rozporu s územněplánovací dokumentací a cíli a úkoly územního plánování. Jedním z úkolů územního plánování je dle § 19 odst. 1 písm. c) stavebního zákona prověřovat a posuzovat vliv změn v území na veřejnou infrastrukturu a na její hospodárné využívání. Jelikož rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru Skytaly bylo vydáno již v roce 1986 a požadavky vyplývající z § 27 odst. 6 horního zákona a § 19 odst. 1 písm. c) stavebního zákona tak nebyly při jeho stanovení řešeny, je nutné je vyřešit v rámci řízení o povolení hornické činnosti. Nelze totiž akceptovat, že by tyto požadavky zůstaly zcela nevypořádány, a to ani proto, že byl dobývací prostor již stanoven. Opačný postup by byl v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy, která cílí na komplexní posouzení záměrů. Platná úprava požaduje, aby před povolením hornické činnosti, a to již při stanovení dobývacího prostoru, bylo schváleno dopravní řešení, které umožní odvoz vytěžených nerostů po dostatečně kapacitních komunikacích (případně jiný způsob jejich přepravy), a zároveň nepovede k nadměrné zátěži dotčeného území, obcí a obyvatel. Pokud takové dopravní řešení z jakéhokoli důvodu nebylo schváleno při stanovení dobývacího prostoru, musí k tomu dojít při povolení hornické činnosti podle současné legislativy. Skutečnost, že k tomu v napadených rozhodnutích nedošlo, způsobuje nejen jejich „objektivní“ nezákonnost, ale z důvodů podrobně uvedených v žalobě zároveň představuje i zkrácení žalobce v jeho právu na samosprávu a na zajištění příznivého životního prostředí pro jeho občany. Doprava vedená ze zamýšleného těžiště územím žalobce (zejména jeho obytnou částí) má dle rozhodnutí správního orgánu prvního stupně čítat až 10 těžkých nákladních automobilů o nosnosti až 25 t denně. S dopravou z těžiště se bude pojit výrazný nárůst hluku a vzhledem k povaze převáženého materiálu budou občany žalobce obtěžovat i imise prachu, což může ohrozit jejich zdraví. Ostatně ohrožení obyvatelstva žijícího v okolí dopravní trasy předpokládá i samotná podmínka č. 3.13 žalobou napadeného rozhodnutí. Dále se lze důvodně domnívat, že takové zatížení bude obtěžovat občany žalobce zvýšenými vibracemi. Již v minulosti přitom vibrace vyvolané přepravou kamene z blízkého kamenolomu narušily statiku několika domů ve městě Vroutek a způsobily popraskání jejich zdí. Lze rovněž očekávat, že převoz vytěženého materiálu způsobí i znečištění dotčených komunikací bílým kaolinovým práškem. To, že je takové řešení zcela nevhodné, potvrzuje dle žalobce i fakt, že bylo povoleno jen na časově omezenou dobu pěti let. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 12 16 A 7/2024 47. Dle žalobce tedy měla být k otázce dopravy před vydáním rozhodnutí o povolení hornické činnosti opatřena rozhodnutí nebo jiné správní akty příslušných orgánů. Dle žalobce byly báňské orgány povinny zajistit podmínkami v rozhodnutí o povolení hornické činnosti, že dopravní řešení bude vyhovovat potřebám záměru, nebude bránit jeho realizaci a nebude nad přípustnou míru zasahovat do práv dotčených osob a zatěžovat životní prostředí a další zákonem chráněné veřejné zájmy. V důsledku nerespektování podmínek obsažených ve stanoviscích příslušných orgánů však báňské úřady dle žalobce své povinnosti nedostály.

48. Dále žalobce trval na tom, že není možné zaměňovat souhlas dle § 14 odst. 2 lesního zákona a rozhodnutí dle § 16 lesního zákona. Souhlas dle § 14 odst. 2 lesního se vydává v té fázi realizace záměru, kdy ještě nemá k odlesňování dojít (to značí, že je typicky předpokladem územního rozhodnutí či stanovení dobývacího prostoru). Rozhodnutí dle § 16 lesního zákona je pak předpokladem vydání rozhodnutí, na jehož základě už má dojít k přímé realizaci záměru vyžadující odlesnění (tedy např. stavební povolení nebo právě rozhodnutí o povolení hornické činnosti).

49. K argumentu časové účinnosti povolení odnětí žalobce poukázal na § 16 odst. 5 písm. a) lesního zákona, dle kterého může orgán státní správy lesů dobu platnosti rozhodnutí o odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa přizpůsobit.

50. Dále žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2024, č. j. 6 As 232/2022-23, ze kterého má vyplývat, že nelze striktně rozlišovat mezi ochranou veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob a ochranou veřejného zájmu. Žalobce s ohledem na tento rozsudek trval na tom, že byl oprávněn uplatnit námitky proti všem aspektům záměru, které ve svých důsledcích zasahují do jeho práv, respektive jsou rozhodné pro to, zda záměr bude povolen, či nikoliv.

51. Ve vztahu k řešení střetu zájmů žalobce trval na tom, že uváděl zcela konkrétní tvrzení, jak budou jím chráněné zájmy ohroženy hornickou činností. Ve své žalobě popisuje dopady spojené s provozem těžkých nákladních automobilů převážejících vytěžený materiál přes obytnou část žalobce i dopady spojené se samotnou hornickou činností. Tyto dopady ohrožují zájmy chráněné žalobcem, a proto je dána povinnost řešit střet zájmů postupem dle § 33 horního zákona. Je to naopak žalovaný, kdo neuvádí nic konkrétního ke svému závěru, že zájmy chráněné žalobcem mohou být hornickou činností nanejvýše dotčeny.

52. Ve vztahu k posouzení dotčení zvláště chráněných druhů rostlin žalobce setrval na námitkách uplatněných v žalobě. Trval na tom, že báňské orgány si neoprávněně samy posoudily otázku výskytu zvláště chráněných rostlin. Poznamenal dále, že podmínka 3.12 prvostupňového rozhodnutí se vztahuje na případy, kdy v průběhu povolené činnosti dojde k nálezu zvláště chráněných druhů.

53. Následně žalobce reagoval i na vyjádření osoby zúčastněné na řízení. Žalobce uváděl obdobné argumenty jako ve své žalobě a replice na vyjádření žalovaného.

54. K poukazu na následné vydání rozhodnutí Městského úřadu Podbořany, odboru dopravy a SH ze dne 8. 12. 2023, sp. zn. PODBO/3993/2023, č. j. OD/26958/2023/Dol, žalobce uvedl, že v rámci soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu je nutné vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. K uvedenému rozhodnutí vydanému až následně tedy dle žalobce nelze přihlížet.

55. Žalobce znovu zopakoval, že pokud nebylo dopravní řešení vyřešeno při stanovení dobývacího prostoru, musí k tomu dojít při povolení hornické činnosti. Opačný postup by Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 13 16 A 7/2024 byl nepřípustně formalistický. Nelze dle žalobce akceptovat, že by v okamžiku, kdy je určitá činnost povolena a je možno započít s jejím výkonem, zůstaly nevyřešeny otázky, jejichž řešení je nezbytnou podmínkou faktického výkonu povolené činnosti.

56. Dále žalobce zdůraznil, že dohodu o střetu zájmů s osobou zúčastněnou na řízení odmítl uzavřít primárně z toho důvodu, že nesouhlasí s povolením hornické činnosti v dobývacím prostoru Skytaly, a nikoli proto, že by se necítil být ohrožen případnou hornickou činností a nepovažoval se za osobu dle § 33 horního zákona. Následná vyjádření žalobce 57. Žalobce ve svém podání ze dne 30. 6. 2025 konstatoval, že osoba zúčastněná na řízení doposud nezískala souhlas všech dotčených vlastníků pozemků, přes které má být vedena nová komunikace do úpravny vytěženého kaolinu. Skutečnost, že osoba zúčastněná na řízení nebude schopna realizovat výstavbu nové komunikace uloženou podmínkou 10.2 prvostupňového rozhodnutí, vyvolala u žalobce obavu, že pro přepravu vytěženého nerostu bude i po uplynutí pětiletého přechodného období využívána cesta přes zastavěné území žalobce. Poukázal na skutečnost, že podmínka 10.2 prvostupňového rozhodnutí je nereálná a nevymahatelná. To dle žalobce dokládá, že již před vydáním rozhodnutí o povolení hornické činnosti měla být prokázána reálnost vybudování náhradní komunikace.

58. V podání ze dne 2. 9. 2025 žalobce opět uvedl, že z komunikace s vlastníky pozemků vyšlo najevo, že osoba zúčastněná na řízení doposud nemá souhlas všech dotčených vlastníků pozemků, po kterých má vést předpokládaná nová komunikace do úpravny. Žalobce odkázal na vyjádření Ministerstva obrany ze dne 1. 8. 2025 k využití tzv. „tankovky“, která měla být využita jako část nové komunikace do úpravny vytěženého nerostu. Stanovisko ministerstva k využití uvedené cesty bylo negativní. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že osoba zúčastněná na řízení na setkání s občany dne 31. 3. 2025 uvedla, že dosud nebyla zahájena ani projekční činnost za účelem výstavby nové komunikace.

59. V podání ze dne 9. 10. 2025 zopakoval žalobce stanovisko z podání ze dne 2. 9. 2025 i v reakci na vyjádření osoby zúčastněné na řízení.

60. V podání ze dne 26. 2. 2026 žalobce uvedl, že osoba zúčastněná na řízení doposud nepožádala o odnětí pozemků určených k plnění funkce lesa. Dále poukázal na skutečnost, že se osoba zúčastněná na řízení pokusila domoci se změny podmínky 1. stanovené ve stanovisku Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 2. 6. 2017, č. j. 2357/ZPZ/2017. Její žádosti nebylo vyhověno. Uvedená podmínka je tedy stále platná.

61. V podání ze dne 11. 5. 2026 žalobce uvedl, že osoba zúčastněná na řízení doposud nevyvinula žádnou aktivitu ve věci vyjednávání o vedení komunikace, která by umožnila odklonění dopravy mimo zastavěné části obce. Uvedl, že předložil osobě zúčastněné na řízení několik variant vedení komunikace, a to včetně stávající polní cesty, která je ve vlastnictví žalobce (muselo by dojít pouze k jejímu zpevnění). Osoba zúčastněná na řízení ovšem odmítla se žalobcem o předložené variantě jednat. Dle žalobce je osoba zúčastněná na řízení odhodlána k dopravě využívat komunikace vedoucí přes obec. Tato skutečnost dle žalobce dokresluje, že otázka dopravního napojení záměru na komunikace je ošetřena nedostatečně a měla být podrobněji řešena. Další vyjádření žalovaného Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 14 16 A 7/2024 62. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 28. 7. 2025 uvedl, že osobě zúčastněné na řízení doposud ani nenastala povinnost činit jakékoliv úkony vedoucí k zajištění vybudování náhradní komunikace. Lhůta k vybudování komunikace je stanovena na pět let od začátku těžby. Vzhledem k tomu, že doposud nebyla zahájena hornická činnost, tato lhůta v současné době ještě neběží. Pětiletá lhůta je dle žalovaného dostatečná, aby podmínka 10 prvostupňového rozhodnutí byla splněna ve stanoveném termínu. Dále žalovaný zdůraznil, že v prvostupňovém rozhodnutí jsou stanoveny i podmínky platící po dobu do vybudování nové komunikace.

63. Dle žalobce nic nenaznačuje, že by podmínka stanovená v bodu 10.2 prvostupňového rozhodnutí byla nevymahatelná. Další vyjádření osoby zúčastněné na řízení 64. Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření ze dne 17. 7. 2025 rovněž poukázala na skutečnost, že lhůta pro splnění povinnosti vybudovat novou účelovou komunikaci je vázána na počátek těžby. K faktickému zahájení těžby doposud nedošlo.

65. Dále osoba zúčastněná na řízení uvedla, že již jednala s vlastníky nemovitostí, na kterých by měla být vybudována nová komunikace a již obdržela souhlasy Státního pozemkového fondu, Městyse Nepomyšl, Správy a údržby silnic Ústeckého kraje, příspěvkové organizace, a Zemědělské společnosti Blšany s. r. o.

66. Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že aktivně od října 2024 jedná i se žalobcem. Jednání by mělo vyústit ve smlouvu o spolupráci. Proto osoba zúčastněná na řízení zcela nechápe tvrzení žalobce, že nedá souhlas k výstavbě alternativní komunikace, jejíž výstavbu sám požaduje.

67. Ve vyjádření ze dne 23. 6. 2026 pak osoba zúčastněná na řízení setrvala na svých stanoviscích s tím, že replika žalobce a jeho doplnění žaloby nepřinášejí žádné nové skutečnosti relevantní pro posouzení žalobou napadeného rozhodnutí soudem. Posouzení věci soudem 68. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.

69. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první téhož zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové vady soud neshledal.

70. Primárně se soud zabýval přípustností žalobních námitek žalobce, které se vztahovaly k otázce absence rozhodnutí o odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa a otázce absence řádného posouzení dotčení zvláště chráněných druhů rostlin předmětným záměrem. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 15 16 A 7/2024 Na tomto místě musí soud zdůraznit, že z § 65 odst. 1 s. ř. s. jednoznačně vyplývá, že žalobní legitimaci v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu má ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv. Z uvedeného vyplývá, že každý je u soudu oprávněn hájit svá (a pouze svá) veřejná subjektivní práva (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2006, č. j. 3 As 7/2005-77). Není možné se v rámci žaloby proti rozhodnutí správního orgánu domáhat ochrany veřejného zájmu, pokud se porušení tohoto zájmu nedotýká práv samotného žalobce. Žalobce v tomto typu řízení nemůže vystupovat jako obecný ochránce zákonnosti či veřejného zájmu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2026, č. j. 2 As 251/2025-35). Žalobce se může dovolávat nezákonnosti, která nastala v jeho právní sféře. Ve správním soudnictví není připuštěna (kromě výjimek výslovně uvedených v § 66 s. ř. s.) tzv. actio popularis, tedy žaloba k ochraně veřejných subjektivních práv jiného subjektu odlišného od žalobce.

71. Pozemky, na kterých byla žalobou napadeným rozhodnutím povolena hornická činnost, nejsou ve vlastnictví žalobce ani vůči nim žalobci nesvědčí žádné věcné právo. Žalobce nemá rovněž žádný právní vztah k lesnímu porostu nacházejícímu se na dotčených pozemcích. Žalobce rovněž není organizací zabývající se ochranou přírody. Žalobce rovněž v podáních doručených soudu neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že v důsledku porušení veřejných práv týkajících se ochrany funkce lesa nebo ochrany zvláště chráněných rostlin by mohlo být zasaženo do jeho veřejných subjektivních práv. Za dotčení jeho veřejných subjektivních práv, které by opodstatňovalo vznik aktivní žalobní legitimace žalobce ve vztahu k tvrzenému porušení veřejných práv, nelze dle soudu považovat skutečnost, že zákonnost postupu správních orgánů vztahující se k ochraně funkce lesa nebo zvláště chráněných rostlin je rozhodná pro to, zda bude záměr povolen. Aktivní žalobní legitimaci k ochraně veřejného zájmu nelze odvozovat od pouhého zájmu na zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobce tedy ve svých podáních neuvedl žádné tvrzení, ze kterého by bylo možno dovodit, že v důsledku absence rozhodnutí o odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa a absence řádného posouzení dotčení zvláště chráněných druhů rostlin dojde k zásahu do jeho veřejných subjektivních práv. V důsledku této skutečnosti se soud těmito námitkami žalobce v tomto řízení nezabýval.

72. K poukazu žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2024, č. j. 6 As 232/2022-23, soud uvádí, že z tohoto rozsudku nelze dovozovat, že existuje oprávnění domáhat se ochrany veřejných práv bez ohledu na to, zda jejich porušení zasahuje i do práv žalobce. V žalobcem poukazovaném rozhodnutí je v odstavcích následujících za jím citovanou částí rozsudku (body 21 až 23) dovozeno, že v důsledku porušení veřejného práva, na které poukazoval žalobce v citovaném rozsudku, dojde i k zásahu do jeho práv. Žalobcem citovaný rozsudek tedy pouze potvrzuje již výše uvedenou zásadu, že porušení veřejných práv se může žalobce domáhat v rámci správního soudnictví pouze v případě, že v důsledku porušení takových veřejných práv bude zasaženo i do jeho práv.

73. Dále žalobce namítal, že rozhodnutí ve věci bylo vydáno, aniž by byl vypořádán střet zájmů se žalobcem. V § 33 odst. 1 horního zákona je uvedeno, že pokud jsou využitím výhradního ložiska ohroženy objekty a zájmy chráněné podle zvláštních předpisů, objekty a zájmy fyzických nebo právnických osob, jsou organizace, orgány a fyzické a právnické osoby, jimž přísluší ochrana těchto objektů a zájmů, povinny ve vzájemné součinnosti řešit tyto střety zájmů a navrhnout postup, který umožní využití výhradního ložiska při zabezpečení nezbytné ochrany uvedených objektů a zájmů. V § 33 odst. 2 horního zákona je mimo jiné uvedeno, že organizace je povinna před zařazením příslušných prací do plánu otvírky, Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 16 16 A 7/2024 přípravy a dobývání dohodnout se s orgány a fyzickými a právnickými osobami, kterým přísluší ochrana objektů a zájmů podle odstavce 1, o tom, zda ohrožený objekt nebo zájem se má chránit, v jakém rozsahu, popřípadě po jakou dobu a dohodu předložit krajskému úřadu k zaujetí stanoviska. V § 33 odst. 3 horního zákona je pak uvedeno, že nedošlo-li k dohodě podle odstavce 2 nebo jestliže krajský úřad nesouhlasí s dohodou, rozhodne o řešení střetu zájmů Ministerstvo průmyslu a obchodu po projednání s Ministerstvem životního prostředí a Českým báňským úřadem v součinnosti s ostatními dotčenými ústředními orgány státní správy, a to s přihlédnutím ke stanovisku krajského úřadu. V § 33 odst. 4 horního zákona je uvedeno, že organizace, která žádá o povolení otvírky, přípravy a dobývání výhradního ložiska, je povinna doložit obvodnímu báňskému úřadu, že střety zájmů byly vyřešeny.

74. V § 17 odst. 2 zákona o hornické činnosti je stanoveno, že pokud jsou hornickou činností ohroženy právem chráněné objekty a zájmy, musí být se žádostí o povolení hornické činnosti předloženy doklady o vyřešení střetů zájmů. Z § 17 odst. 5 zákona o hornické činnosti vyplývá, že pokud nebyly všechny doklady o vyřešení střetu zájmů i přes výzvu správního orgánu doloženy, báňský úřad řízení o povolení hornické činnosti zastaví.

75. Mezi účastníky není sporné, že střet zájmů je nutno řešit se subjekty, jejichž zájmy jsou záměrem ohroženy. Spor mezi účastníky však trvá v tom, zda zájmy žalobce jsou povolením hornické činnosti ohroženy nebo jen dotčeny. Vymezením pojmů „ohrožení“ a „dotčení“ se již zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 1. 2018, č. j. 2 As 196/2016-133, publikovaném pod č. 3738/2018 Sb. NSS, na který žalovaný odkazoval již v žalobou napadeném rozhodnutí. V tomto rozsudku je uvedeno: „Pro vyřešení jádra sporu je třeba blíže vyložit rozdíl mezi pojmy »ohrožení« a »dotčení«. Nejvyšší správní soud již ve své předchozí judikatuře vymezil, že »dotčenost je atributem odvození okruhu účastníků řízení podle § 18 odst. 1 zákona o hornické činnosti, kdežto ohroženost je atributem aplikace ustanovení § 33 horního zákona o řešení střetu zájmů« (již zmiňovaný rozsudek č. j. 7 As 21/2007-191). Tomu odpovídá i aktuální právní úprava, která pojem »ohrožení« používá v souvislosti s řešením střetu zájmů (viz § 33 odst. 1 horního zákona či § 17 odst. 2 zákona o hornické činnosti), zatímco pojem »dotčení« je používán v § 28 odst. 2 horního zákona a § 18 odst. 1 zákona o hornické činnosti, které upravují okruh účastníků předmětných správních řízení. Obdobně vymezuje účastenství i správní řád v § 27 odst. 2.

76. Je třeba připustit, že předchozí právní úprava rozdíl mezi pojmy poněkud zamlžovala, neboť v § 33 odst. 4 horního zákona, ve znění do 14. 1. 2013 (tedy v ustanovení týkajícím se řešení střetu zájmů), upravovala postup v případě, že nedojde k dohodě mezi těžební organizací a »vlastníky dotčených pozemků a nemovitostí«. V takovém případě, a převažoval-li veřejný zájem na využití výhradního ložiska, bylo možné přistoupit k vyvlastnění daných pozemků. Důvodová zpráva k zákonu č. 498/2012 Sb., kterým došlo k odstranění tohoto odstavce z horního zákona, k tomu uvádí, že »[d]otčenými subjekty, na které má navrhovaná úprava přímý či nepřímý dopad, jsou … vlastníci pozemků a jiných nemovitostí v dobývacích prostorech«. Z uvedeného vyplývá, že před novelou provedenou zákonem č. 498/2012 Sb. bylo třeba řešit střet zájmů jednak s vlastníky nemovitostí ohrožených hornickou činností ve smyslu § 33 odst. 1 horního zákona, jednak s vlastníky nemovitostí v dobývacím prostoru, které bylo v případě neuzavření dohody s těžební organizací možné vyvlastnit. Tyto vlastníky pak zákon označoval za vlastníky dotčených nemovitostí. Tomuto výkladu odpovídá i závěr Nejvyššího správního soudu v již zmiňovaném rozsudku č. j. 7 A 133/2002-33, dle kterého »[v]yřešení střetu zájmů se netýká jen pozemků a nemovitostí, na kterých bude hornická činnost prováděna, ale i těch, které mohou být touto Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 17 16 A 7/2024 činností ohroženy nebo dotčeny«. Pozemek, o nějž se v předmětném řízení jednalo, se nacházel v dobývacím prostoru a sloužil jako přístupová cesta do těžebních etáží, byl tedy využíván k přepravě těžební techniky, jakož i vytěženého materiálu. Pozemek byl tedy přímo dotčen hornickou činností. Po zrušení § 33 odst. 4 horního zákona, tj. od 15. 1. 2013, již horní zákon tuto situaci výslovně neupravuje a neumožňuje vyvlastnění takovýchto pozemků ve prospěch těžební organizace. Je nicméně zřejmé, že těžební organizace nesmí využívat pozemky ve vlastnictví jiné osoby bez jejího souhlasu a musí takovou situaci řešit pomocí institutů soukromého práva. Řešení přístupu k pozemkům, na nichž má být provozována těžba, je pak nezbytnou náležitostí plánu otvírky, přípravy a dobývání, bez které nemůže být hornická činnost povolena.

77. Za současné právní úpravy se pojmy »ohrožený« a »dotčený« vztahují ke dvěma odlišným institutům, které slouží k ochraně zájmů fyzických a právnických osob v různých situacích. Jak již bylo uvedeno výše, dotčenost se vztahuje k vymezení okruhu účastníků správního řízení, ohroženost k povinnosti řešení střetu zájmů. Podle ustálené judikatury se dotčenost zájmů neomezuje pouze na osoby, které vlastní nemovitost v dobývacím prostoru. Je totiž zřejmé, že důsledky povolené hornické činnosti nejsou omezeny jen na stanovený dobývací prostor, řada důsledků povolované činnosti dobývací prostor přesahuje (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, č. j. 11 Ca 303/2005-29, publ. pod č. 1329/2007 Sb. NSS, či již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 36/2009-123). Dotčením lze rozumět především dotčení hlukem, prachem, vibracemi a dalšími imisemi. Imisemi se dle § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, obecně rozumí výkon vlastnického práva, kterým se zasahuje do cizího vlastnického nebo jiného práva nad míru přiměřenou místním poměrům a který podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 36/2009-123). U ohrožení musí existovat reálná, důkazy podložená, hrozba vzniku újmy, která znamená podstatné snížení některého z užitných parametrů předmětné věci (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 21/2007-191).

78. Z uvedeného vyplývá, že ohrožení zájmů představuje zásah větší intenzity než dotčení, a to ve vztahu k významu způsobené újmy. Tento závěr podporuje i odborná literatura, dle které je kritériem pro stanovení povinnosti uzavřít dohodu o střetu zájmů intenzita zásahu, která musí dosahovat stupně ohrožení. Za ohrožený je objekt či zájem považován tehdy, hrozí-li v důsledku hornické činnosti jeho zničení, poškození nebo snížení některého z jeho užitných parametrů.“ (Zvýraznění doplněno soudem.)

79. Dle názoru soudu uvedené závěry plně dopadají i na daný případ. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že ohrožení zájmů ve smyslu § 33 horního zákona vzhledem k podmínkám okolí musí být reálné a jeho intenzita musí být srovnatelná se zničením, poškozením či podstatným snížením některého z užitných parametrů daného objektu.

80. Soud plně souhlasí se žalobcem, že obec je povolána k zastupování a ochraně práv svých občanů a je povolána bránit charakter svého území a život obyvatel v obci před negativními vlivy ohrožujícími životní prostředí obce, vlivem dopravy či před hlukem a jinými imisemi v obci. Tuto roli žalobci neupíraly ani správní orgány v předmětném řízení. Žalobce v průběhu správního řízení i ve své žalobě poukazoval na skutečnost, že v důsledku dopravy těžkými nákladními automobily přes zastavěnou část obce dojde k nárůstu hluku a imisí prachu. Uváděl také, že v důsledku otřesů by mohlo dojít k poškození domů u komunikace. Dále poukazoval na skutečnost, že v případě osady Kružín má hornická činnost probíhat nedaleko od zastavěné oblasti a obyvatelé se budou muset potýkat s nárůstem hluku a prachové zátěže mající původ přímo v samotné hornické činnosti. Žalobce tedy poukazoval Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 18 16 A 7/2024 na zvýšené imise v důsledku dopravy a samotné hornické činnosti. Takový charakter zásahu do práv jednoznačně odpovídá s ohledem na výše citované závěry Nejvyššího správního soudu tomu, že se v případě žalobce jednalo „pouze“ o osobu dotčenou povolením hornické činnosti. Žalobce v průběhu správního řízení ani v žalobě neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že by intenzita vlivu dopravy nebo provozu dolu měla mít na objekty, které vlastní občané obce, takový vliv, že by reálně hrozilo jejich zničení, poškození či podstatné snížení některého z užitných parametrů objektů. Obecný poukaz na skutečnost, že v minulosti došlo k vzniku prasklin na domech u komunikace v důsledku provozu nákladních automobilů bez bližší konkretizace a doložení existence souvislosti prasklin s intenzitou dopravy za takové tvrzení nelze považovat. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že žalobce byl v daném řízení subjektem, který mohl být hornickou činností dotčen, svědčilo mu tedy právo účastenství v daném řízení; nešlo ale o osobu, se kterou by muselo dojít k řešení střetu zájmů ve smyslu § 33 horního zákona. Pokud tak tedy báňské orgány neučinily, nedošlo z jejich strany k pochybení. Tato námitka je tedy nedůvodná.

81. Žalobce argumentoval, že povinnost stanovit okruh osob, které mohou být ohroženy hornickou činností, měla osoba zúčastněná na řízení a tato oslovila žalobce s žádostí o stanovisko k provedení hornické činnosti podle plánu otvírky přípisem ze dne 4. 7. 2022, kde mimo jiné odkázala na § 6 odst. 3 písm. a) vyhlášky o využívání výhradních ložisek. V § 6 odst. 3 písm. a) vyhlášky o využívání výhradních ložisek je stanoveno, že organizace přiloží k žádosti o povolení hornické činnosti doklady o vyřešení střetu zájmů, jestliže hornickou činností jsou ohroženy objekty a zájmy chráněné podle zvláštních právních předpisů. V žalobcem odkazovaném přípise je uvedeno: „Žádost předkládáme na základě příslušných ustanovení Horního zákona č. 44/1988 Sb., § 32 zákona č. 61/1988 Sb., § 10 a 6 odst. 3 písm. a) vyhlášky ČBÚ č. 104/1988 Sb., vše v platném znění.“. Dále přípis obsahuje pouze identifikaci předmětu žádosti o povolení hornické činnosti. Dle názoru soudu z formulace obsažené v uvedeném přípise nelze dovozovat, že by osoba zúčastněná na řízení v pozici žadatele o povolení hornické činnosti měla postaveno na jisto, že žalobce je osobou, se kterou je nutné řešit střet zájmů ve smyslu § 33 horního zákona. Z celkového kontextu naopak vyplývá, že předmětný přípis je výzvou k tomu, aby žalobce sdělil žadateli o povolení hornické činnosti případné skutečnosti, které by mohly zakládat povinnost řešit střet zájmů a které doposud žadateli známé nejsou. Přestože stylisticky je formulace použitá v předmětném přípise dosti nešikovná, nelze dle soudu z tohoto přípisu dovozovat, že zakládal legitimní očekávání žalobce, že je osobou, se kterou je třeba řešit střet zájmů. Takovou interpretaci přípisu je nutno ze strany žalobce považovat za účelový výklad.

82. Dále žalobce namítal, že správní orgán prvního stupně založil své rozhodnutí na chybném výkladu, že dohoda o střetu zájmů se uzavírá pouze s osobami, které jsou vlastníky nemovitostí. Je pravdou, že z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že správní orgán prvního stupně spojoval možnost existence střetu zájmů pouze s osobami, které vlastní nemovitosti, které by mohly být ohroženy hornickou činností. Ovšem žalovaný již v žalobou napadeném rozhodnutí tuto chybu správního orgánu prvního stupně nezopakoval a výslovně počítal i s možností vzniku střetu zájmů u osob, jejichž zájmy (nebo zájmy, které chrání) mohou být využitím výhradního ložiska ohroženy. Vycházel tedy z předpokladu, že střet zájmů může založit i ohrožení jiných zájmů a nespojoval jej výlučně s vlastnictvím nemovitostí. Tím odstranil dílčí pochybení správního orgánu prvního stupně. Tato námitka je tedy nedůvodná. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 19 16 A 7/2024 83. Dále žalobce namítal, že prvostupňové i žalobou napadené rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť správní orgán prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí nezdůvodnil, proč se dle jeho názoru nejedná o střet zájmů se žalobcem a žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí neuvedl, proč se domnívá, že zájmy žalobce budou jen dotčeny, a nikoli ohroženy. Správní orgán prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že žalobce v dobývacím prostoru a jeho sousedství nemá žádné nemovitosti a že prostý odůvodněný nesouhlas s povolením hornické činnosti nezakládá střet zájmů. Žalovaný pak v žalobou napadeném rozhodnutí odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018, č. j. 2 As 169/2016-133, vymezil obsah pojmů „ohrožení“ a „dotčení“. Dále uvedl, že dohoda o střetu zájmů se uzavírá pouze se subjekty, jejichž práva a zájmy jsou ohroženy, a nikoli se subjekty, jejichž práva a zájmy jsou povolením hornické činnosti pouze dotčeny. Dále konstatoval, že žalobce neuvedl v průběhu správního řízení žádné konkrétní ohrožení, které by naplňovalo skutečnost srovnatelnou se zničením, poškozením či podstatným snížením některého z užitných parametrů jakéhokoliv objektu a že z odvolacích námitek není zřejmé, v čem spatřuje žalobce konkrétní ohrožení. Z kontextu vyplývá, že pokud žalovaný uváděl „ohrožení“ mělo se jednat o ohrožení ve smyslu výše citovaného judikátu.

84. S ohledem na výše uvedené a s přihlédnutím k principu jednotnosti řízení, ze kterého vyplývá, že správní řízení až do vydání rozhodnutí odvolacího orgánu představuje v souladu se zásadou jednotnosti správního řízení jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 As 51/2006-65), přičemž účelem řízení před odvolacím správním orgánem je napravovat případná pochybení správního orgánu prvního stupně, soud dospěl k závěru, že žalovaný doplnil odůvodnění správního orgánu prvního stupně a odstranil jeho zúžený pohled na věc. Jako jeden celek jsou vnímána všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2016, č. j. 2 Afs 143/2016-29, nebo ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012- 47). Ve svém souhrnu pak dle soudu z odůvodnění správních orgánů vyplývá, proč neshledaly, že žalobce je subjektem, s nímž by bylo nutné uzavírat dohodu o střetu zájmů. I tuto námitku soud shledal nedůvodnou.

85. Dále žalobce namítal, že jeho vyjádření obsažené ve sdělení ze dne 4. 7. 2022, č. j. 889/2022/Vr, nelze považovat za vzdání se práva na uzavření dohody o střetu zájmů. Z obsahu správního spisu vyplývá, že uvedené sdělení obsahovalo pouze jednu větu: „Město Vroutek nesouhlasí s navrhovanou hornickou činností, a proto odmítáme možnost uzavření dohody dle § 33 horního zákona.“ Z takového vyjádření vskutku není možné dovozovat, že se žalobce možnosti uzavření dohody o střetu zájmů vzdal. Pokud by skutečně střet zájmů existoval, bylo by po takovém vyjádření nutné obrátit se v souladu s § 33 odst. 3 horního zákona na Ministerstvo průmyslu a obchodu, aby ve věci střetu zájmů rozhodlo. Ovšem za situace, kdy v daném případě žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by zakládaly střet zájmů (viz výše), nemohl tento nesprávný názor žalovaného mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Jedná se tedy o nesprávný právní názor žalovaného, který nemohl mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, neboť žalovaný se ve svém rozhodnutí otázkou existence střetu zájmů a nutnosti jeho vypořádání řádně zabýval.

86. Pro úplnost soud podotýká, že prostý nesouhlas žalobce s povolením hornické činnosti, aniž by existovalo ohrožení práv či zájmů žalobce ve smyslu výše citované judikatury, nemohl založit střet zájmů, který by musel být řešen postupem dle § 33 horního zákona. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 20 16 A 7/2024 87. Poslední námitka žalobce se vztahovala k nedostatečnému vypořádání problematiky dopravy vytěženého materiálu z dolu do úpravny. V prvostupňovém rozhodnutí se dopravy týkaly následující podmínky: 3. 1 Pokračovat ve stavební přípravě na realizaci účelové komunikace pro přepravu suroviny mimo město Vroutek. Informovat průběžně zástupce města o stavu provedených prací tak, aby byla splněna podmínka zahájení provozu na této komunikaci, jakmile těžba překročí roční kapacitu 20kt/rok. 3. 13 Při těžbě do 20kt/rok realizovat dopravu po veřejných komunikacích s tím, že počet jízd nepřesáhne 10 TNA denně. V prvním roce provozu provést v potřebném rozsahu měření hlukové a prachové zátěže u dotčených objektů podél dopravní trasy ve městě Vroutek. Komplexně vyhodnotit hlukovou a prachovou zátěž obyvatelstva. V případě překračování zákonných limitů navrhnout potřebná opatření ke snížení expozice obyvatelstva a realizovat je nejpozději do 18 měsíců od uvedení lomu do provozu. 3. 14 Uvedené užívání veřejných komunikací (především přes město Vroutek) se omezuje na dobu 5 let od zahájení těžby. Pokračování ve využívání veřejných komunikací na průjezd městem je po této době možné jen na základě souhlasu města Vroutek. 3. 15 Dopravu jílu z těžebny organizovat jen v denní době, ve dnech pondělí – pátek a přihlížet přitom k okamžitým povětrnostním podmínkám, např. vyhýbat se deštivým a větrným dnům z důvodu možných zvýšených emisí prachu a bláta. 3. 16 Při těžbě nad 20kt/rok využívat již nadále pouze novou účelovou komunikaci mimo obytná sídla.

10. Bude dodržena podmínka stanoviska MěÚ Podbořany, odboru dopravy ze den 11. 11. 2022, č. j. OD/26700/2022/Ben, vydaného podle § 40 odst. 5 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů: 10.1 V případě vybudování nového sjezdu, proběhne v souladu s § 10 zákona č. 13/1997 Sb., správní řízení o připojení účelové komunikace (nový sjezd) k silnici č. III/1942. 10.2 Organizace do 5 let zahájí budování nové účelové komunikace mezi osadou Kružín, bývalou „tankovkou“ a úpravnou v Buškovicích a toto řešení bude využíváno ihned po dokončení, nejpozději však do 5 let od začátku těžby. Pokud nebude stanoveno přesné datum počátku těžby, tak správní orgán pokládá za začátek těžby první přepravu suroviny ke zpracování po této trase. Při této dopravě budou dodržovány platné předpisy pro provoz na pozemních komunikacích.

88. Žalobce namítal, že plán otvírky a v důsledku toho i žalobou napadené rozhodnutí jsou nepřezkoumatelné, neboť je v plánu otvírky neurčitě stanovena trasa pro přepravu materiálu z lomu do úpravny. V plánu otvírky je stanoveno na straně 17 a 18: „Doprava bude z lomu vedena účelovou komunikací k silnici III/1942 a po této silnici severně ve směru na obec Vroutek a úpravnu v Buškovicích. Nejpozději do 5 let od zahájení těžby se počítá s vybudováním nové účelové komunikace mezi osadou Kružín, bývalou „tankovkou“ a úpravnou v Buškovicích, čímž dojde k odklonění dopravy TNA (těžké nákladní automobily) mimo zastavěné části. Přeprava kaolinu z mezideponie v lomu do úpravny Buškovice bude prováděna soupravami TNA s nosností do 25 t. Trasa dopravy TNA se předpokládá následovně: v období prvních 5 let: lom Skytaly – Vroutek – okraj Podbořan – Buškovice a zpět, v období následujících let: lom Skytaly – Kružín – „tankovka“ – Buškovice a zpět.“ Z uvedeného popisu je dle soudu jednoznačně zjistitelné, po jaké trase má přeprava materiálu probíhat. Přestože z areálu lomu existuje více tras do úpravny, z popisu obsaženého v povolení otvírky je s ohledem na kombinaci Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 21 16 A 7/2024 označení silnice číslem a následně uvedení obcí, přes které trasa vede, zcela patrné, jaká trasa má být používána. Tato námitka žalobce je tedy nedůvodná.

89. Dále žalobce namítal, že dle územního plánu obce by mohla být vybudována nová komunikace a tato nová komunikace by byla o 7 km kratší a nevedla by přes zastavěné území obce. Dle žalobce samotnému zahájení hornické činnosti by mělo předcházet vybudování nové komunikace. V této námitce žalobce vyjádřil svůj názor na vhodnost stanovení způsobu dopravy materiálu z lomu do úpravny. Ovšem soud při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí toto rozhodnutí nemůže posuzovat z hlediska vhodnosti způsobu, jakým upravuje dotčené skutečnosti, ale musí jej posoudit výhradně z hlediska zákonnosti přijatých závěrů obsažených v rozhodnutí. Z obsahu správního spisu vyplývá, že podmínky stanovené pro řešení dopravy vytěženého materiálu do úpravny, včetně povolení dočasné přepravy přes zastavěnou část obce Vroutky, jsou podloženy závazným stanoviskem EIA a jsou v souladu s podmínkami stanovenými v tomto závazném stanovisku. Přestože tedy lze souhlasit s názorem žalobce, že obecně platí, že by bylo vhodnější od samého počátku vést dopravu z lomu mimo zastavěná území obcí, je nutno konstatovat, že podmínky obsažené v žalobou napadeném rozhodnutí, které umožňují v prvních pěti letech vést dopravu materiálu přes zastavěné území města Vroutek, jsou v souladu s obsahem závazného stanoviska a nelze je považovat za nezákonné.

90. Dále žalobce namítal, že rozhodnutí o povolení hornické činnosti by mělo obsahovat dopravní řešení záměru. Z judikatury správních soudů vyplývá, že otázka dopravního napojení dobývacího prostoru je problematikou, která má být řešena v rámci řízení o stanovení dobývacího prostoru, neboť toto řízení odpovídá územnímu řízení a vztahuje se na něj mimo jiné § 90 starého stavebního zákona (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020, č. j. 4 As 116/2020-99, či ze dne 30. 5. 2024, č. j. 9 As 29/2024-65). V daném případě však bylo rozhodnutí o vymezení dobývacího prostoru vydáno Československými keramickými závody, generálním ředitelstvím, jako orgánem pověřeným rozhodnutím Ministerstva stavebnictví, dne 27. 8. 1986 pod číslem 294/86-ČKZ. Toto rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru má pouze dvě strany a obsahuje toliko prostorové vymezení předmětného dobývacího prostoru. Otázka dopravy vytěženého materiálu do úpravny nebyla v tomto rozhodnutí nijak řešena. Dle § 43 odst. 4 horního zákona dobývací prostory stanovené dle předchozích právních předpisů se posuzují jako dobývací prostory dle horního zákona. Rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru bylo vydáno za účinnosti zcela odlišné právní úpravy a společenských podmínek, kdy zájmy obyvatel na kvalitě prostředí jejich života nebyly dostatečně chráněny. Za takové situace dle soudu je nutné, aby se správní orgány v rámci rozhodnutí o povolení hornické činnosti v dobývacím prostoru, který byl takto vymezen, zabývaly i otázkou zabezpečení dopravy vytěžené suroviny do úpravny. V rozhodnutí o povolení hornické činnosti tak musí být stanoveny dle soudu alespoň základní podmínky a pravidla pro dopravu vytěžené suroviny do úpravny.

91. Toho si byly zřejmě vědomy i báňské orgány, neboť v předmětném řízení se otázkou dopravy vytěženého materiálu do úpravny zabývaly a vyžádaly si stanoviska Městského úřadu Podbořany, odboru dopravy, a Správy a údržby silnic Ústeckého kraje, příspěvkové organizace. Z obsahu správního spisu vyplývá, že otázkou dopravy vytěženého materiálu se zabývalo i posouzení EIA. Podmínky ze stanoviska EIA byly začleněny do podmínek prvostupňového rozhodnutí 3.1, 3.13, 3.14, 3.15, 3.16, 3.

17. Tyto podmínky odpovídají příslušnému stanovisku EIA a v jejich stanovení neshledal soud žádnou vadu. Námitky Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 22 16 A 7/2024 žalobce uplatněné v rámci odvolání žalobce ve vztahu k těmto podmínkám byly dle soudu žalovaným dostatečně odůvodněny poukazem na závěry obsažené ve stanovisku EIA.

92. Na tomto místě soud musí poznamenat, že je nesprávný názor žalovaného uvedený v jeho vyjádření k žalobě ohledně situace, pokud by v pětiletém termínu nedošlo ke zprovoznění náhradní komunikace vedoucí mimo zastavěné části obce. Nebylo by možné automaticky pokračovat s dopravou přes zastavěnou část města Vroutek v množstevně omezeném rozsahu, ale bylo by možné s dopravou v omezeném rozsahu pokračovat pouze za předpokladu souhlasu města Vroutek. Tak je to zakotveno výslovně v podmínce 3.14 prvostupňového rozhodnutí. Pokud by nebyla nová komunikace v pětiletém období zprovozněna a město Vroutek nedalo souhlas s provozem přes zastavěnou část obce, nebylo by možné vytěžený materiál z dolu odvážet.

93. Podmínky stanovené ve vyjádření Městského úřadu Podbořany pak byly zapracovány do prvostupňového rozhodnutí v bodech 10, 10.1 a 10.

2. Soud však musí konstatovat, že podmínky z tohoto vyjádření nebyly zahrnuty v plném rozsahu. Bod 10.2 prvostupňového rozhodnutí končí větou: „Při této dopravě budou dodržovány platné předpisy pro provoz na pozemních komunikacích.“. Ovšem předmětné vyjádření pokračuje vyjmenováním skutečností, které zejména musí být dodrženy. Jde o následující skutečnosti: - vozidla budou nakládána do maximální přípustné hmotnosti (žadatel navrhne možná řešení), - vozidla budou před vjezdem na veřejně přípustné komunikace řádně očištěna, - případné znečištění komunikace bude neprodleně odstraněno, - náklad bude zajištěn tak, aby nedocházelo k jeho samovolnému odlétávání, - žadatel zajistí informování řidičů (prokazatelně a nad rámec povinných školení) o nutnosti dodržovat shora uvedené a zaměří se na zdůraznění zvýšené ohleduplnosti, a to zejména vůči nejzranitelnějším účastníkům silničního provozu (děti, chodci, cyklisté apod.).

94. Povinnost vjíždět na komunikace pouze s řádně očištěnými vozidly, povinnost odstranit případné znečištění komunikací a povinnost zajištění nákladu odpovídá povinnostem zakotveným v právních předpisech (zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). Ve vztahu k těmto podmínkám by tedy odkaz na dodržování platných právních předpisů uvedený v závěru podmínky 10.2 mohl postačovat. Ovšem z formulace požadavku na dodržení povinnosti nakládat přepravní vozidla pouze do maximální přípustné hmotnosti jednoznačně vyplývá, že Městský úřad Podbořany vyžadoval, aby udělení souhlasu bylo podmíněno konkrétními opatřeními, která budou dodržení této podmínky zajišťovat (viz požadavek na navržení řešení obsažený ve vyjádření městského úřadu Podbořany). Stejně tak z formulace požadavku na zajištění informování řidičů o nutnosti dodržovat podmínky stanovené ve vyjádření Městského úřadu Podbořany jednoznačně vyplývá, že se jedná o požadavek nad rámec povinných školení. Tyto podmínky tedy není možné zahrnout pod konstatování obsažené v prvostupňovém rozhodnutí v podmínce 10.2, že při dopravě budou dodržovány platné předpisy pro provoz na pozemních komunikacích. Uvedené podmínky nebyly v prvostupňovém rozhodnutí zahrnuty a žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí k podmínkám uvedeným v bodech 10, 10.1 a 10.2 prvostupňového rozhodnutí pouze uvedl, že je považuje za dostačující. Z rozhodnutí báňských orgánů není tedy možné zjistit, proč byl požadavek na stanovení konkrétních opatření k zabránění přetěžování vozidel a požadavek na informování řidičů nad rámec zákonných povinností opomenuty. Vzhledem ke skutečnosti, že uvedené podmínky mohou mít dle soudu nemalý vliv na realizaci přepravy vytěženého materiálu, spatřuje soud v jejich opomenutí nepřezkoumatelnost Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 23 16 A 7/2024 prvostupňového rozhodnutí, kterou žalobou napadené rozhodnutí neodstranilo. Jedná se tedy dle soudu o vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

95. Dále žalobce namítal, že nebyl zohledněn požadavek Správy a údržby silnic Ústeckého kraje, příspěvkové organizace, aby plán otvírky obsahoval i stavebně-technické napojení dobývacího prostoru na silnici č. III/1942, které musí odpovídat daným předpisům. Ve vyjádření Správy a údržby silnic Ústeckého kraje, příspěvkové organizace, ze dne 15. 7. 2019, č. j. V/SP/21/19/MN, je mimo jiné uvedeno: „PD musí dále obsahovat i stavebně- technické řešení napojení dobývacího prostoru na silnici III/1942, které musí odpovídat daným předpisům.“ V prvostupňovém rozhodnutí je k této podmínce uvedeno, že správní řízení o napojení cesty z důlního prostoru Skytaly není součástí řízení o povolení činnosti a bude vedeno příslušným dopravním úřadem, který posoudí příslušnou dokumentaci. Žalobce ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí poukazoval na uvedenou podmínku obsaženou ve vyjádření Správy a údržby silnic Ústeckého kraje, příspěvkové organizace, s tím, že z uvedené formulace vyplývá, že stavebně-technické řešení napojení dobývacího prostoru na silnici č. III/1942 mělo být vyřešeno dle této podmínky již v plánu otvírky, tedy před povolením hornické činnosti. Na tuto námitku žalovaný nijak nereagoval a pouze odkázal na skutečnost, že podmínky z vyjádření Městského úřadu Podbořany jsou zapracovány v podmínkách č. 10, 10.1 a 10.2 prvostupňového rozhodnutí. K namítanému nevyhovění podmínce uvedené ve vyjádření Správy a údržby silnic Ústeckého kraje, příspěvkové organizace, se žalovaný nijak nevyjádřil. V této skutečnosti spatřuje soud vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

96. Dále soud poznamenává, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vychází soud při rozhodování v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Proto soud nereagoval na skutečnosti uváděné žalobcem, ke kterým došlo po vydání žalobou napadeného rozhodnutí.

97. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobou napadené rozhodnutí výrokem I. tohoto rozsudku zrušil dle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro vady řízení. Současně věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení dle § 78 odst. 4 s. ř. s. V něm bude žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku. Soud nepřistoupil ke zrušení prvostupňového rozhodnutí, neboť zjištěné vady je možné dle jeho názoru odstranit v rámci odvolacího řízení.

98. Žalobce měl ve věci plný úspěch, soud proto podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku II. rozsudku uložil žalovanému zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o žalobě ve výši 13 200 Kč. Ta se skládá z částky 3 000 Kč za zaplacený soudní poplatek a z odměny a náhrady hotových výdajů jeho zástupce (advokáta). S účinností od 1. 1. 2025 byla vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), novelizována vyhláškou č. 258/2024 Sb., podle jejíhož čl. II „za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky“. Soud proto při stanovení výše nákladů žalobcova zastoupení vyšel ze znění advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 (dále jen „AT“), když veškeré ze spisu vyplývající relevantní úkony právní služby poskytl zástupce žalobci před 1. 1. 2025. Náklady právního zastoupení žalobce se skládají z částky 9 300 Kč za tři úkony právní služby zástupce žalobce po 3 100 Kč podle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) AT [převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. a) AT, podání žaloby – § 11 odst. 1 písm. d) AT, replika žalobce – § 11 odst. 1 písm. d) AT] a z Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 24 16 A 7/2024 částky 900 Kč jako náhrady souvisejících hotových výdajů advokáta (tři režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 AT). Za další podání soudu ze strany žalobce následující po jeho replice soud žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť tato podání neobsahovala pro posouzení věci relevantní argumentaci a nelze tedy považovat náklady na ně vynaložené za účelně vynaložené náklady řízení.

99. O náhradě nákladů řízení u osob zúčastněných na řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 5 s. ř. s. (ve znění účinném do 31. 12. 2025 – srovnej čl. XI. bod 2 novelizačního zákona č. 314/2025 Sb.). Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V daném případě soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil a neshledal ani žádné důvody zvláštního zřetele hodné k přiznání náhrady jejich nákladů řízení. Proto soud výrokem III. tohoto rozsudku rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Ústí nad Labem 30. června 2026 Mgr. Václav Trajer v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.