16 Af 6/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a JUDr. Jiřího Derfla ve věci žalobce: Město Blšany, IČO 00264784 sídlem Náměstí 29, 439 88 Blšany proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 8. 2025, č. j. 20228/25/5100-10611-713505, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 8. 2025, č. j. 20228/25/5100-10611-713505, jímž byl změněn platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „finanční úřad“) ze dne 9. 7. 2024, č. 33/D/2024, č. j. 1397454/24/2500-31472-506173, (dále jen „platební výměr“), jímž byl žalobci vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do státního fondu ve výši 90 000 Kč tak, že část textu platebního výměru „… vyměřuje odvod za porušení rozpočtové kázně do státního fondu (dále jen »daň«) ve výši 90 000 Kč (slovy devadesáttisíc Kč)“ se mění na text „… vyměřuje odvod za porušení rozpočtové kázně do státního fondu (dále jen »daň«) ve výši 169 043 Kč (slovy jednostošedesátdevěttisícčtyřicettři Kč)“ s tím, že v ostatním zůstává výrok platebního výměru beze změny. Obsah žaloby 2. V žalobě žalobce namítal, že kontrola vedená u žalobce ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu (dále jen NKÚ), která předcházela vydání platebního výměru proběhla v rozporu se zákonem a v řízení o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně nemělo být k výsledkům této kontroly přihlédnuto. Dle žalobce tato kontrola proběhla neoprávněně, v rozporu s pravomocemi NKÚ. Žalobce trval na tom, že NKÚ neměl pravomoc kontrolu u žalobce zahájit a provést. Dle žalobce není v § 3 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, stanovena pravomoc NKÚ provádět kontrolu dodržování povinností obce jako příjemce dotace ze státního rozpočtu nebo státního fondu.

3. Dále žalobce namítal, že ustanovení § 109 až § 116 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, (dále jen „daňový řád“) neumožňují odvolacímu orgánu změnit rozhodnutí prvostupňového orgánu v neprospěch daňového subjektu. V jeho případě k takové změně došlo a jedná se o natolik významnou změnu původního rozhodnutí, že se dle jeho názoru jedná o zcela nové rozhodnutí, když z výroku platebního výměru zůstalo v platnosti bez změny pouze určení splatnosti a stanovení účtu, na který má být placeno. Dle žalobce tak došlo ke zkrácení jeho práv, neboť mu byla odebrána možnost odvolání proti zvýšení odvodu a zároveň byl fakticky potrestán za podání odvolání.

4. Žalobce rovněž namítal, že se žalovaný nevypořádal v textu odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí s návrhy žalobce na doplnění dokazování. Tyto návrhy byly uvedeny ve vyjádření žalobce v rámci odvolacího řízení. Žalobce rovněž namítal, že se žalovaný nevypořádal s věcnou argumentací uplatněnou žalobcem v písemném vyjádření v odvolacím řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě stručně zrekapituloval průběh řízení. K námitce týkající se kontroly NKÚ žalovaný uvedl, že kontrolní závěry NKÚ byly pouze podnětem k zahájení daňového řízení, přičemž správce daně provedl vlastní dokazování, a to nezávisle na výsledku kontroly NKÚ. Žalovaný trval na tom, že daňové orgány provedly řádné dokazování a s jeho výsledky byl žalovaný seznámen a měl možnost se k nim vyjádřit. Žalovaný trval na tom, že správce daně není v rámci daňového řízení oprávněn přezkoumávat postupy jiných správních orgánů a případná jejich pochybení při jejich postupu tedy nemohou založit nezákonnost rozhodnutí správce daně či žalovaného. Žalovaný považuje námitku žalobce stran nezákonného postupu NKÚ za irelevantní.

6. K námitce vztahující k zákazu změny rozhodnutí k tíži žalobce žalovaný uvedl, že z § 114 odst. 2 daňového řádu vyplývá, že odvolací orgán není návrhy odvolatele vázán, a to ani v případě, že v odvolání neuplatněné skutečnosti ovlivní rozhodnutí v neprospěch odvolatele. Pokud odvolací orgán v rámci odvolání zjistí nesprávnosti či nezákonnosti, může prvostupňové rozhodnutí změnit i v neprospěch odvolatele.

7. Dále žalobce poukázal na ustanovení § 115 odst. 2 daňového řádu, z něhož dle jeho názoru vyplývá, že změna rozhodnutí k tíži odvolatele je přípustná, ale nesmí být překvapivá. Odvolatel musí mít možnost reagovat na důkazní hodnocení a na právní úvahy a názory odvolacího orgánu. Žalovaný trval na tom, že postupoval zcela v souladu s uvedeným ustanovením.

8. Žalovaný dále trval na tom, že rozhodnutí správce daně a žalovaného tvoří jeden celek. Připustil, že proti druhostupňovému rozhodnutí není přípustné odvolání, ale současně odkázal na úpravu obsaženou v § 115 odst. 2 daňového řádu, kde je zakotvena seznamovací povinnost pro daňový orgán, pokud dojde k odlišným závěrům oproti prvostupňovému rozhodnutí. Uvedené ustanovení rovněž dle žalovaného poskytuje daňovému subjektu prostor k uplatnění jeho práva a na reakci na závěry odvolacího orgánu včetně návrhu na další dokazování. Žalovaný trval na tom, že postupoval zcela v souladu s právní úpravou obsaženou v daňovém řádu a žalobce nebyl zkrácen na jeho právech.

9. K námitce týkající se nevypořádání odvolací argumentace žalobce a návrhů na doplnění dokazování žalovaný uvedl, že tato námitka byla uplatněna zcela obecně. Trval na tom, že námitky žalobce obsažené ve vyjádření v rámci odvolacího řízení byly v žalobou napadeném rozhodnutí vypořádány v odstavcích 52 až 54 žalobou napadeného rozhodnutí. Stejně tak bylo v uvedených odstavcích dle žalovaného odůvodněno, proč neprovedl dokazování důkazními prostředky navrženými ve vyjádření žalobce v rámci odvolacího řízení. Žalovaný stručně shrnul hodnocení obsažené v uvedených odstavcích žalobou napadeného rozhodnutí. Posouzení věci soudem 10. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobce ani žalovaný se po řádném poučení, že můžou vyslovit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřili.

11. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první téhož zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové vady soud neshledal.

12. Na tomto místě by soud chtěl předeslat, že v řízení před správními soudy platí dispoziční zásada. Proto obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Jsou-li tedy v žalobě obecně formulovány žalobní body, předurčuje se tím i obsah odůvodnění rozsudku soudu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2005, č. j. 7 Azs 157/2005-54, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 35/2008-51, či ze dne 3. 10. 2017, č. j. 8 Afs 264/2016-78).

13. Žalobce namítal, že kontrola vedená u něho NKÚ byla nezákonná a v řízení o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně nemělo být k závěrům této kontroly přihlédnuto. Dle § 59 odst. 1 daňového řádu NKÚ předává i bez vyžádání příslušným správcům daně údaje uvedené v kontrolních protokolech, které mají vztah ke správě daní. V souladu s tímto ustanovením NKÚ zaslal správnímu orgánu prvního stupně oznámení ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 23/14-NKU140/320/24. Toto sdělení správní orgán prvního stupně vyhodnotil jako podnět k provedení daňové kontroly, která byla u žalobce zahájena dne 29. 5. 2024. Skutečnost, že správní orgán prvního stupně hodnotil sdělení NKÚ ze dne 14. 5. 2024 jako pouhý podnět k zahájení řízení vyplývá i z obsahu zprávy o daňové kontrole ze dne 27. 6. 2024, č. j. 1344227/24/2500-31472-506173.

14. Otázkou závaznosti závěrů NKÚ pro orgány posuzující povinnost uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně se již v minulosti zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 12. 2019, č. j. 4 Afs 294/2019-47, ve kterém uvedl: „Od závěrů NKÚ nelze zajisté zcela odhlédnout, zároveň však platí, že nejsou pro správní orgány rozhodující v této věci závazné. Pro posouzení věci jsou totiž rozhodující skutečnosti zjištěné při veřejnoprávní kontrole Ministerstva životního prostředí a jejich právní posouzení z hlediska porušení rozpočtové kázně k tomu příslušnými správními orgány. Ostatně obecně platí, že správní orgány jsou povinny primárně si samy obstarat podklady pro své rozhodnutí tak, aby byly co nejúplněji zjištěny okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně (§ 92 odst. 2 daňového řádu).“ Z obsahu správního spisu, zejména z obsahu zprávy o daňové kontrole jednoznačně vyplývá, že správní orgán prvního stupně nakládal se sdělením NKÚ jako s pouhým podnětem a veškeré rozhodné skutečnosti pro vydání platebního výměru zjistil a vyhodnotil v rámci samostatně provedené daňové kontroly, v jejímž rámci bylo prováděno rovněž vlastní dokazování. Důkazy pak byly doplněny i v rámci odvolacího řízení.

15. Dále soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 4 Afs 86/2020-49, kde je uvedeno, že „daňová kontrola je jedním z prostředků generální prevence před krácením daní ze strany poplatníků/plátců daní. Daňovou kontrolu lze proto zpravidla zahájit u každého daňového subjektu, a to bez jakýchkoliv podezření či důvodů, kterými by musel správce daně nutně disponovat. Nutno dodat, že je běžné, že finanční správa daňovou kontrolu zahajuje nejen na základě vlastní činnosti, ale i na základě podnětů veřejnosti, skutečností, které se dozví od jiných orgánů státní moci (např. od Policie ČR atp.).“ 16. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že sdělení NKÚ tedy formálně i materiálně bylo pouhým podnětem k zahájení řízení před správním orgánem prvního stupně. Ze závěrů NKÚ nebylo v daném řízení vycházeno, ale daňové orgány provedly v celém rozsahu samostatné dokazování a rovněž samostatně vyhodnotily otázku porušení rozpočtové kázně ze strany žalobce i rozsahu, ve kterém k porušení rozpočtové kázně došlo. Vzhledem k tomu nebylo dle soudu podstatné, zda při postupu NKÚ vůči žalobci v rámci výkonu pravomoci tohoto orgánu došlo k porušení právních předpisů, neboť daňové orgány by mohly zahájit řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně s žalobcem i bez předmětného sdělení, a toto řízení by probíhalo totožně. Případná nezákonnost postupu NKÚ tak nemohla mít za okolností této věci vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Tato námitka žalobce je tedy zcela nedůvodná.

17. Ve své druhé námitce žalobce namítal, že dle platné právní úpravy nemůže odvolací orgán změnit prvostupňové rozhodnutí v neprospěch daňového subjektu. Pro posouzení této námitky jsou zásadní ustanovení § 114 odst. 2 a 3, § 115 odst. 1 a 2 a § 116 odst. 1 daňového řádu.

18. V § 114 odst. 2 daňového řádu je stanoveno, že odvolací orgán přezkoumá odvoláním napadené rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání. Odvolací orgán však není návrhy odvolatele vázán, a to ani v případě, že v odvolání neuplatněné skutečnosti ovlivní rozhodnutí v neprospěch odvolatele. V § 114 odst. 3 daňového řádu je pak uvedeno, že vyjdou-li při přezkoumávání najevo nesprávnosti nebo nezákonnosti odvolatelem neuplatněné, které však mohou mít vliv na výrok rozhodnutí o odvolání, odvolací orgán je prověří.

19. V § 115 odst. 1 daňového řádu je uvedeno, že v rámci odvolacího řízení může odvolací orgán provádět dokazování k doplnění podkladů pro rozhodnutí nebo k odstranění vad řízení, anebo toto doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně, který napadené rozhodnutí vydal, se stanovením přiměřené lhůty. V § 115 odst. 2 daňového řádu se stanoví, že provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků. Obdobně postupuje odvolací orgán i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru než správce daně prvního stupně, a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele.

20. V § 116 odst. 1 daňového řádu je stanoveno, že odvolací orgán napadené rozhodnutí změní, napadené rozhodnutí zruší a zastaví řízení nebo odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí.

21. Z ustanovení § 116 odst. 1 vyplývá, že daňové řízení je ovládáno důsledně apelačním principem, který nedává odvolacímu orgánu možnost zrušit rozhodnutí a vrátit věc správci daně prvního stupně k novému rozhodnutí, jako je to možné v obecném správním řízení (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007-75 – toto rozhodnutí se sice vztahuje k právní úpravě obsažené v zákoně 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ale s ohledem na prakticky totožnou právní úpravu je plně aplikovatelné i na současnou právní úpravu).

22. Tomuto apelačnímu principu pak odpovídá právní úprava obsažená v § 114 odst. 2 a 3 daňového řádu, ze které vyplývá, že v daňovém řízení se neuplatňuje zásada koncentrace a zákaz reformatio in peius, a odvolací orgán tak může doplnit v podstatě jakékoliv důkazy, pokud tak uzná za vhodné a pokud tak učiní v zákonných mezích. Z těchto ustanovení vyplývá, že odvolací orgán je oprávněn zkoumat platební výměr i mimo rámec odvolacích námitek.

23. Z § 115 odst. 1 a 2 daňového řádu plyne, že odvolací orgán může v rámci odvolacího řízení výsledky daňového řízení doplňovat, odstraňovat vady řízení anebo toto doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně se stanovením přiměřené lhůty. Ať již tedy odstraňování vad prvostupňového řízení provádí správce daně či odvolací orgán, vždy se tak děje v řízení odvolacím, nikoli v řízení prvostupňovém, přičemž podle ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu má daňový subjekt při dokazování prováděném v odvolacím řízení obdobná práva jako při dokazování prováděném v rámci daňové kontroly, tedy zejména právo být přítomen při výslechu svědků či při místním šetření a právo klást svědkům otázky. Současně § 115 odst. 2 daňového řádu ukládá odvolacímu orgánu v zájmu zamezení překvapivosti rozhodnutí v odvolacím řízení povinnost seznámit daňový subjekt s dokazováním provedeným v odvolacím řízení a povinnost seznámit jej s právním názorem odvolacího orgánu, pokud by změna právního názoru ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalovaný tuto povinnost dodržel, seznámil žalobce s provedeným dokazováním v rámci odvolacího řízení, seznámil jej s právním názorem odvolacího orgánu a dal mu možnost se k tomu vyjádřit (viz seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzva k vyjádření se v rámci odvolacího řízení ze dne 27. 5. 2025, č. j. 11290/25/2100-10611-713505). Žalobce tuto možnost využil podáním „Vyjádření v rámci odvolacího řízení“, které bylo žalovaným zaevidováno dne 11. 6. 2025 pod č. j. 16153/25/5100-10611-713505.

24. Z výše uvedeného tedy dle soudu vyplývá, že žalovaný neporušil právní předpisy, pokud po podání odvolání žalobce rozhodl o změně platebního výměru v neprospěch žalobce tak, že zvýšil částku odvodu do státní fondu za porušení rozpočtové kázně. Žalovaný dodržel při tomto kroku zákonný procesní rámec a nedošlo tak k porušení práv žalobce. S ohledem na právní úpravu řízení před daňovými orgány, kdy podle § 1 odst. 2 daňového je jeho cílem správné stanovení odvodu, a s ohledem na úpravu odvolacího řízení před daňovými orgány musí odvolatel být srozuměn s tím, že v rámci odvolání může být rozhodnuto i k jeho tíži.

25. S ohledem na výše uvedené ani tuto námitku tedy soud neshledal jako důvodnou.

26. Dále žalobce namítal, že se žalovaný nevypořádal s návrhy žalobce na doplnění dokazování, které byly uvedeny v jeho písemném vyjádření v odvolacím řízení. Tato námitka žalobce byla zcela obecná a žalobce nikterak nekonkretizoval, které důkazní návrhy měly být ze strany žalovaného opomenuty. Žalobce ve vyjádření v rámci odvolacího řízení, které bylo žalovaným zaevidováno dne 11. 6. 2025 pod č. j. 16153/25/5100-10611-713505, navrhl doplnění dokazování o kompletní spis z kontroly NKÚ, deník autorizované osoby Ivo Karoly, vyjádření místně a věcně příslušného stavebního úřadu ohledně otázky splnění příslušných ustanovení stavebněprávních předpisů ohledně povinností stavebníka zajistit dozor a o vyjádření ČKAIT ohledně možnosti potvrzování faktur autorizovanou osobou na stavbě.

27. Tyto důkazní návrhy vypořádal žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí v odstavcích 52 až 54 takto: Ad část II bod [20] písm. d) – návrh na doplnění dokazování o spis z kontroly NKÚ a deník autorizované osoby

52. V Seznámení byl daňový subjekt informován, že správce daně požádal NKÚ dne 06. 11. 2024 o poskytnutí podkladů kompletního kontrolního protokolu, včetně jeho příloh k podnětu č. j. 23/14-NKU140/320/24, a že dne 07. 11. 2024 byly správci daně tyto podklady doručeny. Odvolací orgán upřesňuje, že od NKÚ obdržel kontrolní protokol včetně všech příloh (tedy i stavebního deníku č. 1 a 2), námitky daňového subjektu proti kontrolnímu protokolu, rozhodnutí o námitkách, odvolání daňového subjektu proti tomuto rozhodnutí a usnesení Kolegia NKÚ o odvolání. K návrhu na doplnění dokazování o deník autorizované osoby odvolací orgán uvádí následující. Jak již bylo výše uvedeno, odvolací orgán hodnotí svědeckou výpověď pana I. K. ve věci výkonu technického dozoru stavby jako nevěrohodnou, přičemž tato výkon činnosti technického dozoru stavby panem I. K. neprokázala a neprokázaly ji ani jiné předložené dokumenty. Nadto je na místě zdůraznit, že správce daně vyzval pana I. K. k doložení seznamů dokumentů opatřených autorizačním razítkem, který byl dle autorizačního zákona povinen vést a k tomu daný svědek sdělil: „Mám jen dokumenty týkající se stavebního deníku. Jiné dokumenty nemám. Podívám se, jestli mám nějaký takový dokument.“; dle odvolacího orgánu tak pan I. K. svou dispozici s dalšími dokumenty, z nichž by mohly orgány finanční správy při dokazování vyjít, fakticky popřel. Doložení deníku autorizované osoby by dle odvolacího orgánu na uvedeném hodnocení ostatně ani nic nemohlo změnit, jelikož jak bylo již výše uvedeno, v řízení bylo prokázáno, že technický dozor byl v tomto případě vykonáván v rozporu se SoD. Část dotace použitá na úhradu daňového dokladu č. 67122021 za zajištění technického a autorského dozoru dle SoD byla tedy čerpána na nezpůsobilý náklad. Vzhledem k této skutečnosti považuje odvolací orgán za nadbytečné doplňovat dokazování o posouzení kompletního spisu z kontroly NKÚ a deník autorizované osoby, a to z důvodu nadbytečnosti a nedostatku vypovídací potence. K odvolatelem navrženým „jiným dokumentům z průběhu stavby“ odvolací orgán sděluje, že jelikož daňový subjekt neupřesnil, o jaké dokumenty se má jednat, nelze se k tomuto návrhu vyjádřit. Ad část II bod [20] písm. e) – návrh na doplnění dokazování o vyjádření místně a věcně příslušného stavebního úřadu

53. K návrhu daňového subjektu na doplnění dokazování o vyjádření místně a věcněpříslušného stavebního úřadu v tom smyslu, zda v rámci stavby došlo ke splnění příslušných ustanovení stavebněprávních předpisů ohledně povinností stavebníka zajistit dozor, odvolací orgán sděluje, že provedení tohoto důkazu považuje za nadbytečné, poněvadž není ani postaveno na jisto, že by stavební úřad prováděl na předmětné stavbě nějaké šetření. Odvolací orgán v této souvislosti navíc připomíná, že v rámci tohoto řízení bylo zjištěno, že technický dozor byl prováděn v rozporu se SoD, a tedy i kdyby byl daný dozor z pohledu stavebního úřadu prováděn řádně, pořád se v případě daňového dokladu č. 67122021 za zajištění technického a autorského dozoru jedná o nezpůsobilý výdaj. Navrhovaný důkaz Č. j.: 20228/25/5100-10611-713505 strana 14 (celkem 17) tak nemá žádnou vypovídající hodnotu a jak již bylo uvedeno, považuje jej odvolací orgán za nadbytečný, neboť by na věci již nemohl nic změnit. Ad část II bod [20] písm. f) – návrh na doplnění dokazování o vyjádření ČKAIT

54. Co se týče tvrzení odvolatele, že autorizovaná osoba nejenže není povinna potvrzovat na stavbě faktury, ale tyto faktury ani potvrzovat nesmí, a jeho návrhu na doplnění dokazování o vyjádření České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, odvolací orgán uvádí následující. V záhlaví Smlouvy uzavřené mezi odvolatelem a poskytovatelem je uvedeno: „Poskytovatel se zavazuje poskytnout Příjemci peněžní prostředky do výše dotace a Příjemce se zavazuje dodržet podmínky použití dotace, to vše v souladu s touto Smlouvou a výše uvedenými právními předpisy.“ Daňový subjekt se uzavřením Smlouvy zavázal dodržet podmínky použití dotace. Jedna z podmínek, definovaná v čl. II. bodě 9. zní následovně: „Faktury (příp. jiné účetní doklady nebo soupisy provedených prací předkládané k proplacení) na úhradu stavebních prací musí být potvrzeny Technickým dozorem stavebníka.“ V Preambuli Smlouvy je pod písmenem k) jednoznačně stanoveno, že technickým dozorem stavebníka je osoba splňující podmínky ustanovení § 152 odst. stavebního zákona. Toto ustanovení stavebního zákona odkazuje dále na autorizační zákon, kde je pak v ust. § 5 vymezeno, kdo je autorizovaný inženýr a autorizovaný technik. K návrhu na doplnění dokazování odvolací orgán sděluje, že Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě není normotvůrce ani zákonné úpravy, ani podmínek poskytnutí dotace, přičemž výše uvedenou podmínku stanovenou ve Smlouvě považuje za zcela jasnou a srozumitelnou. Tvrzení odvolatele ohledně podpisu faktur odvolací orgán dodává, že odvolatel toto své tvrzení v průběhu řízení nijak neprokázal, a proto mu ani nelze přisoudit žádnou relevantní vypovídací hodnotu.

28. Otázkou nutnosti provedení důkazních návrhů v daňovém řízení se zabýval Nejvyšší správní soud v řadě svých rozhodnutí. Například v rozsudku ze dne 30. 3. 2020, č. j. 1 Afs 238/2019-33, konstatoval, že „správce daně nemusí provést všechny důkazy navrhované daňovým subjektem, a to tehdy, pokud jsou pro rozhodnutí věci nerozhodné, právně nevýznamné nebo jestliže jejich prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. např. rozsudek ze dne 17. 9. 2010, č. j. 5 Afs 15/2010-71). Současně je třeba pečlivě rozlišovat posouzení návrhu na provedení jednotlivých důkazů a vlastní hodnocení těchto důkazů. Správce daně není oprávněn bez dalšího předem paušálně odmítnout provedení důkazu s tím, že od něho nelze očekávat prokázání tvrzených skutečností, neboť by takto hodnotil důkaz, aniž by jej vůbec provedl, a postupoval by tak v rozporu s § 92 odst. 2 daňového řádu. Rozhodující pro posouzení (ne)potřebnosti či (ne)zbytnosti opatřit a provést navrhovaný důkaz je zpravidla konkrétní důkazní situace, tedy stav dosažení úplnosti a správnosti skutkových zjištění. Jinými slovy, je-li dokazovaná skutečnost dostatečně prokázána jinými již provedenými důkazy nebo netýká-li se důkazní návrh této skutečnosti, je-li zjevné, že důkazní prostředek není způsobilý skutečnost prokázat, není-li dokazování v navrhovaném rozsahu a obsahu vůbec potřebné apod.“ 29. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že žalovaný neměl povinnost provést veškeré žalobcem navrhované důkazní prostředky, ale musel se s jeho návrhy vypořádat. Z citace odstavců 52 až 54 žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že neprovedení důkazů žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí odůvodnil, a to nadbytečností a neúčelností těchto důkazních prostředků, případně jejich neexistencí (deník autorizované osoby). Pro úplnost soud podotýká, že správností závěrů žalovaného ohledně hodnocení zbytnosti a účelnosti důkazních prostředků se soud nezabýval, neboť v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je soud vázán dispoziční zásadou a žalobce správnost vyhodnocení návrhů na provedení důkazních prostředků žádnou žalobní námitkou nenapadl. Námitka žalobce směřovala výlučně k tomu, že nebyly vypořádány důkazní návrhy. Vzhledem k výše uvedenému shledal soud tuto námitku nedůvodnou.

30. Poslední námitkou žalobce bylo, že se žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí nevypořádal s právní a věcnou argumentací uplatněnou žalobcem v písemném vyjádření v odvolacím řízení. Žalobce v uvedené námitce nijak nekonkretizoval, jaká právní a věcná argumentace dle jeho názoru nebyla žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí vypořádána. Z toho důvodu se touto námitkou, která je s ohledem na její obecnost na hraně projednatelnosti mohl soud zabývat rovněž pouze ve zcela obecné rovině.

31. Po zevrubném prostudování žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žalovaný řádně vypořádal právní a věcnou argumentaci žalobce obsaženou v jeho odvolání i v jeho písemném vyjádření v odvolacím řízení. Rozhodnutí žalovaného je konzistentní a jeho závěry jsou dostatečně odůvodněny. Pro úplnost soud na tomto místě poukazuje na závěr Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, ze kterého vyplývá, že: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ Tento závěr je dle soudu jednoznačně možné aplikovat i na rozhodování správních orgánů. S ohledem na výše uvedené tedy soud ani tuto námitku neshledal důvodnou.

32. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl soud k závěru, že v rozsahu uplatněných žalobních námitek je žaloba nedůvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. výrokem I. tohoto rozsudku zamítl.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, ani jejich náhradu nepožadoval. Proto soud ve výroku II. tohoto rozsudku vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Ústí nad Labem 24. srpna 2026 Mgr. Václav Trajer v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.