17 Co 28/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Vladimíra Berana a soudkyň JUDr. Ivety Hendrychové a JUDr. Jitky Válkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta Anonymizováno s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 12. 2023, č. j. 15 C 116/2023-96,

I. Rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , se ve výroku I. mění tak, že žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit , částka, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši , částka, , a to k rukám advokáta , Jméno advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni , částka, spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení (výrok I.), žalobu částečně zamítl co do úroku z prodlení z částky , částka, za období od , datum, do , datum, (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. V posuzované věci se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky s tím, že žalovaná podnikala v oboru silniční osobní dopravy, v rozhodné době provozovala a vlastnila autobus Karosa C956 (dále jen „autobus“), a odpovědnost z jeho provozu pojistila u žalobkyně. Dne , datum, došlo k dopravní nehodě autobusu. V trestním řízení vedeném Okresním soudem v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, bylo zjištěno, že příčinou nehody byla zdravotní indispozice řidiče autobusu , jméno FO, , o níž jmenovaný věděl nejpozději od , datum, , kdy pozbyl způsobilost řízení autobusů. Přes vědomost o svém zdravotním stavu uzavřel , jméno FO, se žalovanou dne , datum, dohodu o provedení práce na pozici řidič autobusu a v souvislosti se sjednáváním dohody svou indispozici zatajil. Žalovaná se v souvislosti se sjednáváním dohody o provedení práce s , jméno FO, , jemuž bylo v rozhodné době více než 65 let, neobtěžovala ověřit jeho zdravotní způsobilost pro řízení autobusů a následně mu svěřila řízení svých autobusů, aniž by disponovala dostatečnými informacemi o jeho zdravotním stavu. Žalovaná i , jméno FO, byli odsouzeni za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Při nehodě vznikla mj. také škoda na majetku , právnická osoba, ČR, jehož oprava stála , částka, a žalobkyně ji z pojištění odpovědnosti žalované uhradila ve dvou splátkách v celkové výši , částka, . Žalovaná, profesionál v oboru silniční osobní doprava, měla a mohla zjistit, že svěřuje řízení svých autobusů osobě nezpůsobilé k takové činnosti, čímž spoluzavinila vznik nehody, za což byla pravomocně odsouzena v trestním řízení.

3. Dle soudu prvního stupně byla žalovaná, podnikatel v silniční motorové dopravě osobního charakteru, odpovědná za skutečnost, že profesionální řidič autobusu musel absolvovat specifickou lékařskou prohlídku pro tuto činnost s kladným výsledkem. Žalovaná porušila své povinnosti, když jednatelka žalované nepožadovala po , jméno FO, odpovídající doklad o tom, že byl způsobilým pro řízení autobusu. V souvislosti s uzavřením dohody o provedení práce, tedy se započetím pracovněprávního vztahu u žalované, nepodstoupil , jméno FO, odpovídající vstupní pracovně lékařskou prohlídku. Žalovaná tedy vědomě svěřila řízení autobusu osobě, u níž neměla vědomost, zda je zdravotně způsobilá k výkonu takovéto konkrétní činnosti. V trestním řízení byla žalovaná uznána odpovědnou, to znamená, že byla shledána minimálně vědomá nedbalost, navíc hrubá nedbalost posuzovaná jako zvlášť závažné porušení povinnosti zaměstnavatele v odvětví silniční motorové dopravy. Soud prvního stupně zdůraznil, že byl zcela vázán soudem vydaným pravomocným trestním příkazem.

4. Byť § 10 odst. 1 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném do , datum, (dále jen „ZPOPV“) doslova přiznává pojistiteli postih především proti pojištěnému řidiči, který nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, a , jméno FO, k datu nehody formálně stále byl držitelem řidičského oprávnění pro skupinu D (autobusy), není dle soudu prvního stupně smyslem tohoto ustanovení sankcionovat pouze řidiče, kteří formálně nedisponují řidičským oprávněním, nýbrž i toho, kdo řídí vozidlo vědom si své faktické nezpůsobilosti k takové činnosti, resp. také provozovatele vozidla, který takové osobě řízení svěřil, ačkoliv si měl a mohl být její nezpůsobilosti k řízení vědom. V trestním řízení bylo zjištěno, že při zákonem předvídaném běhu věcí by , jméno FO, k datu nehody již příslušným řidičským oprávněním nedisponoval ani formálně. Ve chvíli, kdy by jeho ošetřující lékařka zjistila, že není způsobilý řídit autobus, byla podle § 86 zákona č. 361/2000 Sb., o silniční provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSP“), povinna oznámit tuto skutečnosti příslušnému úřadu obce s rozšířenou způsobilostí, který měl dne § 94 ZSP odejmout , jméno FO, řidičské oprávnění pro skupinu D. Důvodem, proč se tak nestalo, bylo, že , jméno FO, své lékařce při pravidelné lékařské prohlídce zatajil, že byl profesionálním řidičem autobusu. Tento nesoulad faktického stavu s právními předpisy nelze přičítat k tíži žalobkyně a připravit ji tím o její právo postihu. Žalovaná jakožto profesionál v oboru silniční osobní dopravy měla a mohla zjistit, že svěřuje řízení svých autobusů osobě nezpůsobilé k takové činnosti, čímž spoluzavinila vznik nehody, za což byla pravomocně odsouzena v trestním řízení.

5. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně byl vyvozen kromě § 10 odst. 1 písm. j) ZPOPV také zejména z § 10 odst. 3 ZPOPV. Žalovaná předala řízení vozidla osobě, o níž měla a mohla vědět, že je nezpůsobilá k řízení ve smyslu § 10 odst. 1 písm. g) ZPOPV, podle závěru soudu v trestním řízením mohla ovlivnit jednání řidiče, tudíž nesvěřovat mu řízení autobusu ve veřejné dopravě, soud prvního stupně dále akcentoval, že v posuzované věci byla stanovena solidární povinnost k uspokojení postižního nároku žalobkyně dle § 10 odst. 3 ZPOPV.

6. Námitce promlčení vznesené žalovanou soud prvního stupně nepřisvědčil. Za rozhodný pro počátek běhu tříleté promlčecí lhůty považoval až den , datum, , kdy byla žalobkyně policií vyzvána k prostudování spisu poté, co došlo k obvinění žalované. Prodlení žalované odvíjel až od předžalobní výzvy ze dne , datum, .

7. Soud prvního stupně proto žalobě s výjimkou části úroku z prodlení vyhověl a ve sporu převážně úspěšné žalobkyni přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení.

8. Žalovaná rozsudek ve výrocích I. a III. napadla odvoláním. Označila jej za nesrozumitelný a nepřezkoumatelný, neboť z něj není zřejmé, na základě jakého konkrétního odstavce, popř. písmena v § 10 ZPOPV má být žalovaná povinna plnit, což má pro žalovanou význam k případnému uplatnění regresního nároku vůči , jméno FO, . Namítla, že soud prvního stupně dovodil vznik regresního nároku odhlížejíc od smyslu a účelu právní úpravy, a to argumentačním způsobem fakticky rozšiřujícím skutkové podstaty regresního nároku dle § 10 ZPOPV nad rámec zákona. Měla zato, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval analogii legis i na případ, na který neměla být analogie aplikována. Základním předpokladem její aplikace je existence tzv. nepravé (teleologické) mezery v právu, která nastává v případech neúplnosti práva a způsobuje neúplnost z pohledu principu rovnosti, nebo z pohledu obecných právních principů. V konkrétním případě se tak soud prvního stupně dopustil tzv. soudcovského dotváření práva, které musí již ze své podstaty být nalézacím soudem řádně odůvodněno, což soud prvního stupně neučinil, když pouze převzal argumentaci žalobkyně a nevypořádal se s argumentací žalované. Podle žalované soud prvního stupně též nesprávně posoudil otázku promlčení. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení.

9. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že z napadeného rozsudku jasně vyplývá, že žalobkyně má právo postihu proti , jméno FO, podle § 10 odst. 1 písm. g) ZPOPV, a podle § 10 odst. 3 ZPOPV je žalovaná coby provozovatel vozidla solidárním dlužníkem této pohledávky, jelikož jednání řidiče mohla (a měla) „ovlivnit“, ale neovlivnila, za což byla pravomocně odsouzena v trestním řízení. Podle žalobkyně zakládá žalovaná obranu na předpokladu, že úmyslem zákonodárce, který mimochodem za jednání dostatečně závažné pro založení tzv. postižního práva pojistitele považuje např. odmítnutí podrobit se tzv. alkoholtestu [§ 10 odst. 1 písm. f) ZPOPV] či použití vozidla bez souhlasu vlastníka [§ 10 odst. 1 písm. d) ZPOPV], bylo, aby se tato soukromoprávní sankce nevztahovala na řidiče, který od lékařů ví, že není zdravotně způsobilý řídit autobus, ale tuto informaci úmyslně zatají, aby nepřišel o příslušné řidičské oprávnění, ani podnikatele v oboru silniční dopravy, který přijímá na pozici řidiče autobusu osoby, aniž by se obtěžoval zjišťovat jakékoliv informace o jejich zdravotním stavu, resp. konkrétně jejich způsobilosti řídit autobus. Smyslem zákona, resp. přesněji řečeno právního řádu jako celku, však podle žalobkyně bylo, aby , jméno FO, k datu projednávané dopravní nehody oprávněním k řízení autobusu již nedisponoval – bylo by mu bývalo dávno odňato podle § 94 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSP“), kdyby své zdravotní problémy netajil a úmyslně tak nezmařil činnost příslušných orgánů veřejné moci. Na takovouto právním řádem předvídanou situaci § 10 odst. 1 písm. g) ZPOPV výslovně dopadá a právnímu výkladu soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout. Po zákonodárci nelze požadovat vysokou míru kazuistiky a soud prvního stupně neporušil principy dělby moci, pokud (zdánlivou) mezeru v zákoně překlenul výkladem. Dle žalobkyně soud prvního stupně věc posoudil správně, včetně otázky promlčení. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích podaného odvolání [§ 212 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

11. Neopodstatněnou shledal odvolací soud námitku nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se na základě jím zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně řídil. Případné nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku nijak nebyly na újmu práv žalované, která nebyla zkrácena v možnosti uplatnění odvolacích důvodů, a míra argumentace soudu prvního stupně umožňuje přezkoumání jeho závěrů soudem odvolacím.

12. Správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně nebyla žádnou z účastnic zpochybněna, odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně uvedená pod body 4.-20. odůvodnění napadeného rozsudku nesprávnými neshledal, pro stručnost na ně odkazuje a vychází z nich.

13. Podle § 10 odst. 1 ZPOPV pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný a) újmu způsobil úmyslně, b) bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích sepsat společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 tohoto zákona nebo možnost pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění, c) bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody nebo jinak znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody, d) způsobil újmu provozem vozidla, které použil neoprávněně, e) bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle § 8 odst. 1 až 3 a v důsledku toho byla ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3, f) bez zřetele hodného důvodu jako řidič vozidla odmítl podrobit se na výzvu příslušníka , právnická osoba, zkoušce na přítomnost alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo, g) řídil vozidlo a nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, s výjimkou řízení vozidla osobou, která se učí vozidlo řídit nebo skládá zkoušku z řízení vozidla, a to vždy pouze pod dohledem oprávněného učitele nebo řidiče cvičitele individuálního výcviku, h) řídil vozidlo v době, kdy mu byl uložen zákaz činnosti řídit vozidlo, i) řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo, nebo j) předal řízení vozidla osobě uvedené v písmenech g), h), i).

14. Podle § 10 odst. 3 ZPOPV provozovatel vozidla odpovídá společně a nerozdílně s osobou podle odstavce 1 za pohledávku pojistitele na náhradu částky vyplacené podle odstavce 1 písm. g), h), i) a j), neprokáže-li, že nemohl jednání této osoby ovlivnit.

15. Soud prvního stupně se zcela správně při interpretaci § 10 odst. 1 písm. g) ZPOPV neomezil toliko na doslovný jazykový výklad, ale zabýval se též smyslem (účelem) uvedeného ustanovení. Nicméně odvolací soud se závěry soudu prvního stupně nesouhlasí.

16. V posuzované věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (mimo jiné) vyplývá, že posudkem , tituly před jménem, , jméno FO, z , datum, byl , jméno FO, pracující jako řidič autobusu shledán zdravotně způsobilým. Na základě dokumentace zpracované v roce 2015 byl u , jméno FO, zjištěn dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, byl invalidním v rozsahu 70 %, zdravotní stav byl hodnocen funkčně jako těžký a ohledem na trvání potíží a profesi řidiče autobusu byl navýšen rozsah invalidity o 10 %. , jméno FO, si byl svého neuspokojivého pro řízení autobusu nevhodného zdravotního stavu vědom a s ohledem na své profesní a životní zkušenosti měl a mohl předpokládat riziko zdravotní indispozice, k níž u něj dne , datum, došlo. Dne , datum, a , datum, uzavřela žalovaná s , jméno FO, dohody o provedení práce, jejichž obsahem bylo řízení autobusu , jméno FO, pro žalovanou, a před zahájením výkonu pracovní činnosti v roce 2018, ani v roce 2019, nebyl , jméno FO, podroben vstupní lékařské prohlídce, resp. s ohledem na jeho věk další lékařské prohlídce. , jméno FO, žalované předložil dne , datum, lékařský posudek o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel od , tituly před jménem, , jméno FO, , kterou však absolvoval pouze jako amatér s ohledem na dovršení věku 65 let a při níž lékařce nesdělil, že řídí autobus jako profesionál. Dne , datum, došlo v důsledku náhlé a přechodné zdravotní indispozice , jméno FO, k nehodě jím pro žalovanou řízeného autobusu.

17. Řídit vozidlo může pouze osoba, která je dostatečně tělesně a duševně způsobilá k jeho řízení a v potřebném rozsahu jeho řízení ovládá (srov. § 3 odst. 2 ZSP) a je tedy řízení vozidla (fakticky) schopna. Motorové vozidlo může, kromě jiných případů, řídit pouze osoba (dále jen „řidič“), která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel [§ 3 odst. 3 písm. a) ZSP]. Schopnosti řidiče jsou zkoumány jak při udělení řidičského oprávnění, tak i poté [srov. zejm. § 82 odst. 1 písm. b), c), odst. 3, § 87 odst. 1, 2, 3 a 5 ZSP]. Otázka zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel je otázkou odbornou a její posouzení přísluší posuzujícímu lékaři (srov. § 84 odst. 2 ZSP). Řidič, který nemá platný posudek o zdravotní způsobilosti, je zdravotně nezpůsobilý k řízení motorových vozidel (§ 89 ZSP), a to bez ohledu na jeho skutečný zdravotní stav. Zdravotní nezpůsobilost nemá automaticky za následek zánik řidičského oprávnění, je však důvodem k jeho odnětí [srov. § 94 odst. 1 písm. a) ZSP].

18. Byť řízení motorových vozidel je založeno na koncesním principu, který má (též) zajišťovat řízení motorových vozidel pouze řidiči, kteří jsou toho fakticky schopni, mezi oprávněním řídit motorové vozidlo a faktickou schopností jej řídit není přímá vazba, tj. ač je osoba fakticky schopna motorové vozidlo řídit, nemusí k tomu být oprávněna, a i osoba k řízení motorového vozidla oprávněná toho nemusí být fakticky schopna. Zároveň (v obecné rovině) po řidiči nelze žádat, aby svůj zdravotní stav sám vyhodnocoval a na základě znalosti svého zdravotního stavu činil závěr o své zdravotní způsobilosti. Ztráta zdravotní způsobilosti nemusí nutně znamenat omezení, popř. vyloučení, faktické schopnosti řídit motorové vozidlo.

19. Dále vzal odvolací soud v úvahu, že zákonodárce z hlediska postoje pojištěného vůči vzniku újmy omezil právo pojistitele žádat náhradu pouze na případy, kdy újmu pojištěný způsobil úmyslně [§ 10 odst. 1 písm. a) ZPOPV] a nikoli (též) na případy, kdy pojištěný měl a mohl možnost vzniku újmy předpokládat, jakož i to, že právo pojistitele na náhradu poskytnutého plnění ve vztahu k okolnostem, jež podle všeobecné zkušenosti mohou mít vliv na snížení schopnosti řídit vozidlo, zákonodárce výslovně spojil pouze s některými případy [§ 10 odst. 1 písm. i) ZPOPV], mezi něž zhoršený zdravotní stav nepatří, a rovněž to, že zákonodárce upravil i situace, kdy je řidiči uložen zákaz činnosti řídit vozidlo [§ 10 odst. 1 písm. h) ZPOPV], a tedy řídit vozidlo nesmí, bez ohledu případné řidičské oprávnění.

20. S ohledem na shora uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že právo pojistitele na náhradu vůči pojištěnému podle § 10 odst. 1 písm. g) ZPOPV bylo zákonodárcem navázáno na řidičské oprávnění, a nikoli (též) na zdravotní způsobilost, zcela záměrně, nejedná se o jeho pochybení či nedůslednost a na situace, kdy řidič sice byl držitelem řidičského oprávnění, avšak byl zdravotně nezpůsobilý, nedopadá. Jeho účelem je postihnout ty, kteří nerespektují koncesní povahu řidičského oprávnění, nikoli ty, kteří řídili, aniž tohoto nebyli fakticky schopni.

21. Poukazuje-li žalobkyně i soud prvního stupně na to, že , jméno FO, při prohlídce , tituly před jménem, , jméno FO, , jejímž výsledkem byl lékařský posudek o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel ze dne , datum, , zatajil, že byl profesionálním řidičem autobusu, přehlížejí, že lékařská prohlídka, resp. na jejím základě vydaný posudek o zdravotní způsobilosti nemá všeobecnou platnost pro všechny skupiny vozidel, k nimž je řidič držitelem řidičského oprávnění, ale jen těch, ve vztahu k nimž je posudek vydáván [srov. § 2 vyhl. č. 277/2004 Sb. a přílohu č. , hodnota, k této vyhlášce). Pochybení , jméno FO, nespočívá v tom, že neuvedl, že je držitelem řidičského oprávnění též pro skupinu D, ale v tom, že o lékařskou prohlídku ve vztahu ke skupině D (vůbec) nepožádal [srov. § 85 odst. 1, § 87 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 ZSP].

22. Jednání , jméno FO, , potažmo žalované, je nepochybně v rozporu se ZPOPV. Jedná se však situaci srovnatelnou s jakýmkoli jiným porušením povinností řidiče, s nímž zákonodárce právo pojistitele žádat náhradu poskytnutého plnění nespojuje, ač se jedná o porušení vědomé a vznik újmy s tímto porušením spojené lze při pravidelném běhu věcí očekávat (např. nerespektování nejvyšší dovolené rychlosti, nedodržení bezpečné vzdálenosti, nedání přednosti v jízdě, neosvětlení vozidla při snížené viditelnosti apod.), nikoli o situaci, by nebyla respektována koncesní povaha řidičského oprávnění. Odvolací soud neshledal důvody ani pro analogickou aplikaci § 10 odst. 1 písm. g) ZPOPV.

23. Odvolací soud uzavírá, že žalobkyni vůči , jméno FO, právo na náhradu toho, co za něj plnila, podle § 10 odst. 1 písm. g) ZPOPV nevzniklo. V důsledku toho podle § 10 odst. 1 písm. g) ZPOPV nevzniklo ani vůči žalované coby zaměstnavateli , jméno FO, . Nevzniklo-li právo na náhradu vůči , jméno FO, , nemohlo vzniknout vůči žalované ani podle § 10 odst. 1 písm. j) ZPOPV, ani podle § 10 odst. 3 ZPOPV.

24. Na shora uvedeném ničeho nemění rozhodnutí soudu v trestím řízení, proti , jméno FO, i žalované, neboť soud prvního stupně, stejně jako soud odvolací, byl ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán tím, že jednáním popsaným v těchto rozhodnutích byl spáchán nedbalostní trestný čin a kdo jej spáchal, nikoli však tím, zda žalované či , jméno FO, vznikla povinnost nahradit žalobkyni to, co za ně plnila.

25. Odvolací soud proto, nezabývaje se pro nadbytečnost otázkou promlčení, napadený rozsudek v odvoláním dotčeném výroku I. změnil [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], žalobu v tomto rozsahu zamítl a rozhodl jak o nákladech odvolacího řízení, tak o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).

26. Žalovaná byla v řízení zcela úspěšná a má právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.). Výše nákladů žalované činí celkem , částka, a je představována zaplaceným soudním poplatkem za odvolání ve výši , částka, , 9 odměnami zástupce žalované za 9 úkonů právní služby [§ 11 odst. 1 písm. a), d), g), k) vyhl. č. 177/1996 Sb. – převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření ve věci ze dne , datum, , , datum, a , datum, , účast u jednání soudu prvního stupně ve dnech , datum, a , datum, , nahlížení do spisu dne , datum, , odvolání proti napadenému rozsudku, účast u jednání odvolacího soudu dne , datum, ] po , částka, (§ 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb.), 1 odměnou zástupce žalované za 1 úkon právní služby [§ 11 odst. 2 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb. – účast u vyhlášení napadeného rozsudku dne , datum, ] po , částka, (§ 11 odst. 2, § 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb.), 10 náhradami hotových výdajů zástupce žalované po , částka, (§ 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhradami cestovních výdajů zástupce žalované na cestu k jednání před soudem prvního stupně a nahlížení do spisu z Prahy do Litoměřic a zpět ve dnech , datum, , , datum, , , datum, a , datum, ve výši 4x , částka, [základní náhrada , částka, § 1 písm. b) vyhl. č. 467/2022 Sb. při ujetých 148 km, náhrada za spotřebované pohonné hmoty , částka, - § 4 písm. c) vyhl. č. 467/2022 Sb. při průměrné spotřebě 8,2 l/100 km], náhradou cestovních výdajů zástupce žalované na cestu k jednání před odvolacím soudem z , adresa, a zpět dne , datum, ve výši , částka, [základní náhrada , částka, § 1 písm. b) vyhl. č. 398/2023 Sb. při ujetých 190 km, náhrada za spotřebované pohonné hmoty , částka, - § 4 písm. c) vyhl. č. 398/2023 Sb. při průměrné spotřebě 6,1 l/100 km], náhradou za čas promeškaný zástupcem žalobkyně na cestě k jednáním soudu prvního stupně a nahlížení do spisu a zpět 4 x , právnická osoba, x , částka, [§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.], náhradou za čas promeškaný zástupcem žalobkyně na cestě k jednání odvolacího soudu a zpět 2 x 3 x , částka, [§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.] a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměn a náhrad ve výši , částka, (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).

27. Náhradu nákladů řízení za úkon právní služby spočívající ve vyjádření zástupce žalované ze dne , datum, , jímž reagoval na výzvu žalobkyně k zaplacení částky , částka, , odvolací soud žalované nepřiznal, neboť tento úkon byl učiněn před zahájením řízení a není součástí nákladů řízení vynaložených v tomto řízení. Odvolací soud nepřiznal žalované ani náhradu za úkon právní služby spočívající ve vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím věci bez jednání dne , datum, , neboť jej nepovažuje za samostatný úkon právní služby. Svou povahou není blízký žádnému z úkonů právní služby specifikovanému v § 11 odst. 1, 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., bezprostředně souvisí s úkonem právní služby spočívajícím v účasti u jednání a jeho význam spočívá právě v realizaci práva žalované na projednání věci při jednání. Proto jej odvolací soud považuje za součást úkonu právní služby spočívajícího v účasti u jednání odvolacího soudu.

28. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), jelikož pro stanovení delší lhůty neshledal odvolací soud důvody.