175 A 10/2026

Rubrum

č. j. 175 A 10/2026-60 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Derflem ve věci žalobce: A. R. Ch. M., narozen X státní příslušnost Kostarická republika bytem X zastoupen Mgr. Pavolem Kehlem, advokátem sídlem Panská 895/6, 110 00 Praha 1 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 4. 2026, č. j. CPR-14134-3/ČJ-2026-930310- V241, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 30. 4. 2026, č. j. CPR-14134-3/ČJ-2026-930310-V241, a rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 4. 3. 2026, č. j. KRPU-201352- 50/ČJ-2025-040022-SV, se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 210 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 30. 4. 2026, č. j. CPR-14134- 3/ČJ-2026-930310-V241, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru cizinecké policie, Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 2 175 A 10/2026 Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 3. 2026, č. j. KRPU-201352-50/ČJ-2025-040022-SV, kterým bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a zároveň stanovena doba 3 let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie a smluvních států. Počátek této doby byl určen v souladu s § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy žalobce vycestuje z území států EU a smluvních států, přičemž doba k jeho vycestování z území ČR byla podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena na 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Žaloba 2. V žalobě na prvním místě žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaná na řadu odvolacích námitek reagovala pouze obecnými tvrzeními, aniž by přesvědčivě vysvětlila, z jakých konkrétních podkladů vycházela, jak tyto podklady hodnotila a proč nepřisvědčila argumentaci žalobce. Týká se to dle žalobce zejména posouzení právních účinků žádosti žalobce o prodloužení pobytového oprávnění v Rakouské republice, významu listin předložených žalobcem v německém jazyce, úvah o přiměřenosti dopadů rozhodnutí a o délce stanoveného zákazu vstupu či úvahy, proč v dané věci nebylo možno použít mírnější opatření. Správní orgán je dle žalobce povinen v odůvodnění uvést podklady pro vydání rozhodnutí, úvahy při jejich hodnocení i to, jak se vypořádal s námitkami účastníka. Dle žalobce této povinnosti žalovaná nedostála.

3. Žalobce dále namítal neúplně zjištěný skutkový stav a vady dokazování. V projednávané věci 2 dle žalobce správní orgány nepostupovaly dostatečně pečlivě při objasnění pobytové situace žalobce v Rakouské republice. Žalobce po celou dobu uváděl, že v Rakousku podniká, že činil kroky k prodloužení svého pobytového oprávnění a že se v dobré víře domníval, že jeho pobytová situace není definitivně uzavřena. Správní orgány se sice dovolávají informací od rakouských orgánů, avšak dle žalobce z napadeného rozhodnutí není zřejmé, v jakém přesném rozsahu byly tyto informace zjištěny, jaké otázky byly rakouským orgánům položeny a zda se získané podklady vztahovaly i k otázce případných procesních účinků podané žádosti či navazujících opravných prostředků. Dle žalobce tak žalovaná bez dostatečně úplného skutkového základu uzavřela, že žalobci po 24. 7. 2024 nesvědčilo žádné pobytové oprávnění ani jakýkoli režim, který by bylo třeba při právním hodnocení vzít v úvahu. Takový závěr byl dle žalobce předčasný a nedostatečně podložený.

4. Dále žalobce namítal nesprávný postup ve vztahu k listinám v německém jazyce. Žalobce v řízení předložil listiny v německém jazyce, které měly dokládat jeho ekonomické, sociální a faktické vazby k Rakouské republice a přispět k posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí, jakož i k objasnění jeho celkové pobytové situace. Dle žalobce žalovaná aprobovala postup správního orgánu I. stupně, který tyto listiny fakticky nevyhodnotil s odůvodněním, že žalobce nepředložil jejich úřední překlad. Takový přístup je v rozporu se zásadou materiální pravdy a s povinností správního orgánu zjistit všechny rozhodné okolnosti, a to i ty, které svědčí ve prospěch účastníka. Jestliže bylo řízení vedeno z moci úřední a správní orgán měl za to, že předložené listiny nelze bez překladu plnohodnotně hodnotit, měl po marném uplynutí lhůty k předložení překladu zvážit zajištění překladu z úřední povinnosti, zejména tehdy, mohly-li mít tyto listiny význam pro zákonnost rozhodnutí a pro posouzení přiměřenosti jeho dopadů. Paušální závěr, že šlo o listiny nerozhodné, je dle žalobce kruhový a nepřezkoumatelný, protože právě bez jejich vyhodnocení nelze přesvědčivě uzavřít, že Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 3 175 A 10/2026 rozhodné nebyly. V důsledku tohoto procesního pochybení nebyl skutkový stav zjištěn úplně a žalobce byl zkrácen na svých procesních právech.

5. Žalobce poukázal na § 79 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“), kdy je toho přesvědčení, že žalobcem předložené doklady měl správní orgán přeložit ze své vlastní úřední činnosti a posléze případně žalobci uložit povinnost nahradit tyto náklady, které vznikly porušením povinnosti ze strany žalobce (tedy tím, že se nacházel na území ČR neoprávněně). Žalobce v této souvislosti odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu v jeho rozsudku ze dne 28. 8. 2019, č. j. 4 Azs 286/2019-33. Žalobce proto namítl porušení § 3 správního řádu s tím, že správní orgány obou stupňů nezjistily skutečný stav věci, když jim předložené doklady v německém jazyce řádně nevyhodnotily.

6. Žalobce dále namítal nedostatečné posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí a nepřiměřenost tříletého zákazu vstupu. Dle žalobce napadené rozhodnutí sice formálně vyjmenovává kritéria přiměřenosti dle § 174a zákona o pobytu cizinců, avšak tato kritéria nikoli skutečně individualizovaně hodnotí. Žalobce v řízení uváděl, že má v Rakousku podnikatelské zázemí, faktické místo života a ekonomické vazby. Z rozhodnutí však není dle žalobce patrno, že by tyto okolnosti byly řádně zohledněny. Správní orgány též nedaly dostatečnou váhu tomu, že žalobce se správním orgánem spolupracoval, své poměry netajil a neposkytoval zavádějící informace. Nepřezkoumatelná a nepřiměřená je dle žalobce rovněž úvaha o délce zákazu vstupu v trvání 3 let. Žalovaná dle žalobce v zásadě pouze odkázala na délku neoprávněného pobytu a tvrzenou vědomost žalobce o pobytovém režimu. Nevysvětlila však, proč právě tříletý zákaz vstupu představuje přiměřené a individualizované řešení. 3 7. Žalobce dále namítal nedostatečné odůvodnění nemožnosti použití mírnějšího opatření. Správní orgány nepřihlédly dle žalobce v potřebné míře k tomu, že žalobce se nikde neskrýval, komunikoval se správními orgány, měl známou adresu pobytu, na území České republiky fakticky nepobýval dlouhodobě, nýbrž jím projížděl, a v řízení spolupracoval. Za těchto okolností bylo dle žalobce povinností správních orgánů přesvědčivě vysvětlit, proč nebylo možné použít mírnější nástroj.

8. Žalobce dále namítal nesprávné právní posouzení významu dvoustranné dohody s Kostarickou republikou. Žalobce ve správním řízení poukazoval na Dohodu mezi vládou České republiky a vládou Kostarické republiky o zrušení vízové povinnosti, vyhlášenou pod č. 126/2000 Sb. m. s. Žalovaná tuto argumentaci dle žalobce odmítla paušálním závěrem, že dvoustranná dohoda nemůže rozšiřovat pravidla schengenského prostoru. Takový závěr však dle žalobce nebyl rozveden v potřebné právní přesvědčivosti. Žalovaná se nevypořádala konkrétně s textem dohody, s její aplikační předností či vztahem k unijní právní úpravě a nevysvětlila, proč a v jakém rozsahu nemůže mít při posouzení věci žádný význam. I z tohoto důvodu je dle žalobce právní posouzení věci neúplné a napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, zároveň pak v přímém rozporu s Dohodou mezi Českou republikou a vládou Kostarické republiky o zrušení vízové povinnosti. Vyjádření žalované k žalobě 9. Žalovaná předložila soudu správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž odkázala na odůvodnění napadeného a prvostupňového rozhodnutí, kde byla vypořádána totožná argumentace žalobce uplatněná nyní v žalobě. Dle žalované správní orgány nepochybily, a proto navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 4 175 A 10/2026 Replika žalobce 10. Žalobce v replice k vyjádření žalované uvedl, že až po podání žaloby nově zjistil skutečnost významnou pro posouzení věci, a sice že mu po rozhodnou dobu svědčil platný pobytový status na území Rakouské republiky. Tuto skutečnost žalobce zjistil teprve nyní z následné komunikace se svým právním zástupcem v Rakouské republice. Žalobce proto k replice přiložil emailovou komunikaci s rakouským právním zástupcem, z níž dle jeho názoru vyplývá, že žalobce měl po celou rozhodnou dobu na území Rakouské republiky platný pobytový status, resp. že jeho pobytové oprávnění nebylo v rozhodné době bez dalšího vyloučeno způsobem, z něhož vycházely správní orgány. Žalobce zdůraznil, že nerozšiřuje žalobu o nový žalobní bod ani nenapadá další výrok rozhodnutí. Dle žalobce jde o doplnění skutkových tvrzení a důkazního návrhu k již včas uplatněným žalobním bodům, zejména k námitce neúplně zjištěného skutkového stavu a vad dokazování, k námitce nesprávného postupu ve vztahu k listinám v německém jazyce a k námitce nedostatečného posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí a délky zákazu vstupu. Jednání soudu 11. Z jednání soudu dne 15. 6. 2026 se žalovaná omluvila, přičemž nežádala o odročení jednání. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti žalované.

12. Právní zástupce žalobce při jednání uvedl, že situace v této věci je specifická, když potvrzení Úřadu Vídeňské zemské vlády bylo vydáno až dne 28. 5. 2026, stejně tak předložený vízový štítek (potvrzení) č. X. Nicméně doložené důkazy prokazují, že žalobci svědčila fikce legálnosti pobytu v rozhodném období, ačkoli správní orgány dospěly k závěru o 4 neoprávněnosti pobytu žalobce. Skutkový stav, ze kterého vycházely správní orgány tedy neodpovídal skutečnosti. Na nákladech řízení účtoval zástupce žalobce 3 úkony právní služby a 3 režijní paušály s tím, že neúčtuje jiné náklady, neboť měl dnes v Ústí nad Labem i jiné povinnosti. Dále uvedl, že není plátcem DPH.

13. Soud při jednání provedl důkaz potvrzením Úřadu Vídeňské zemské vlády ze dne 28. 5. 2026 ohledně podání žádosti o prodloužení pobytového oprávnění žalobce dne 13. 6. 2024. Žalobce předložil listinu v němčině s překladem do angličtiny, přičemž při soudním jednání zástupce žalobce předložil i překlad do českého jazyka. Dále soud provedl důkaz vízovým štítkem ze dne 28. 5. 2026 a e-mailovou komunikací ze dne 20. 5. a 21. 5. 2026 mezi Úřadem Vídeňské zemské vlády a rakouským zástupcem žalobce a mezi rakouským a českým zástupcem žalobce.

14. Soud odročil jednání za účelem vyhlášení rozsudku na 22. června 2026. Posouzení věci soudem 15. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během desetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 5 175 A 10/2026 nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

16. Žaloba je důvodná.

17. Soud se nejprve zabýval námitkami žalobce ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Soud připomíná, že na rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je v rámci soudního přezkumu pohlíženo jako na jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 As 63/2011-86). Odvolací správní orgán, který se ztotožní s posouzením věci správním orgánem I. stupně, tedy nemusí toto posouzení znovu opakovat ve svém rozhodnutí, ale může je (i jen implicitně) převzít nebo je například jen vhodně doplnit či korigovat. Tak tomu bylo i v projednávané věci. Vydaná rozhodnutí proto soud hodnotil i nastíněnou optikou, přičemž dospěl k závěru, že správní orgány v nich srozumitelně a řádně svůj postup a závěry vysvětlily.

18. Konkrétně žalobce na prvním místě zpochybňoval přezkoumatelnost posouzení právních účinků žádosti žalobce o prodloužení pobytového oprávnění v Rakousku. K tomu soud uvádí, že správní orgán I. stupně se na stranách 6 a násl. zabýval podrobně otázkou pobytového oprávnění žalobce v Rakousku, kdy v tomto směru cestou mezinárodní spolupráce vyžádal i vyjádření rakouských orgánů, kdy se správní orgán I. stupně mj. dotazoval na pobytový status žalobce po uplynutí platnosti předchozího pobytového oprávnění. Z odpovědi rakouských orgánů vyplynulo, že ke dni 13. 12. 2024 byla žádost žalobce o prodloužení pobytového oprávnění v Rakousku zamítnuta. S tímto údajem správní orgán I. stupně pracoval v další části svého rozhodnutí. Na závěry správního orgánu I. stupně navázala žalovaná, která na straně 4 napadeného rozhodnutí uzavřela, že žalobci 5 nesvědčila ani fikce legálnosti pobytu v průběhu řízení o žádosti o prodloužení pobytu, což z pohledu soudu odpovídalo informacím od rakouských orgánů, které na přímý dotaz ohledně případné fikce legálnosti pobytu se k této otázce explicitně nevyjádřily, přičemž však uvedly, že s platností od 24. 7. 2024 (ukončení původního pobytového oprávnění) byl změněn status žalobce na „cizinec“ (viz. č. l. 124 správního spisu). Soud proto nepovažuje námitku nepřezkoumatelnosti za důvodnou, když oba správní orgány se k této záležitosti vyjádřily s přihlédnutím k informacím, které měly k dispozici.

19. K žalobní námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ohledně významu listin předložených žalobcem v německém jazyce, soud uvádí, že významem těchto listin se zabývala žalovaná na straně 6 napadeného rozhodnutí poměrně obsáhle. Žalovaná poukázala na skutečnost, že správní orgán I. stupně vyzval žalobce k předložení překladu listin do českého jazyka, čemuž žalobce nevyhověl. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dovodila, že v daném případě nebylo povinností správních orgánů zajistit si překlad listin předložených žalobcem, jelikož se jednalo o listiny, které neměly zásadní význam pro posouzení věci. Soud považuje takové odůvodnění napadeného rozhodnutí za dostatečné a přezkoumatelné.

20. K žalobní námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatečném odůvodnění přiměřenosti rozhodnutí a délky zákazu vstupu, soud uvádí, že oba správní orgány se touto problematikou podrobně zabývaly, a to správní orgán I. stupně na stranách 12-15 rozhodnutí a žalovaná na stranách 7-9 napadeného rozhodnutí. Úvahy obou správních orgánů se jeví soudu zcela dostatečné a přezkoumatelné. Soud proto uzavírá, že neshledal důvodnou žádnou ze žalobních námitek zpochybňujících přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 6 175 A 10/2026 21. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

22. K žalobní námitce ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu soud uvádí, že nesouhlasí se žalobcem, že by správní orgány nepostupovaly dostatečně pečlivě při zjišťování skutkového stavu věci. Oba správní orgány braly v úvahu skutečnosti uváděné žalobcem, tedy že podniká v Rakousku a že žádal o prodloužení pobytového oprávnění. Za tím účelem správní orgán I. stupně opakovaně zjišťoval údaje od rakouských orgánů. Žalobci lze přisvědčit, že se nepodařilo zjistit, že by žalobci svědčila fikce legálnosti pobytu v období po podání žádosti o prodloužení pobytu v červnu 2024. Správní orgán I. stupně se na pobytový status žalobce po podání žádosti v červnu 2024 výslovně dotazoval (viz žádost o informace na č. l. 123 správního spisu), avšak rakouské orgány toliko uvedly, že s platností od 24. 7. 2024 (ukončení původního pobytového oprávnění) byl změněn status žalobce na „cizinec“ (viz. č. l. 124 správního spisu), což nasvědčovalo závěru, že fikce legálnosti pobytu žalobci nesvědčila.

23. K argumentaci žalobce, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, v jakém přesném rozsahu byly informace od rakouských orgánů zjištěny, soud uvádí, že mezinárodní spolupráce má 6 svá pravidla, přičemž výsledky této spolupráce jsou založeny ve správním spisu, do kterého mohl žalobce nahlédnout. Soud ze správního spisu ověřil texty žádostí správního orgánu I. stupně a získané odpovědi od rakouských orgánů cestou společného centra, přičemž konstatuje, že oba správní orgány reprodukovaly ve svých rozhodnutích pravdivě informace získané cestou společného centra od rakouských orgánů. Zjištění správních orgánů považuje soud za dostatečná a podložená.

24. Soud konstatuje, že žalobce v rámci soudního řízení v návaznosti na svoji repliku ze dne 27. 5. 2026 dodatečně předložil potvrzení Úřadu Vídeňské zemské vlády ze dne 28. 5. 2026 a vízový štítek z téhož dne, na základě nichž dovozoval legálnost pobytu v Rakousku v rozhodném období. Sám žalobce v replice sdělil soudu, že až po podání žaloby zjistil, že mu v rozhodném období svědčil pobytový titul v Rakousku. Dle názoru soudu se však nejedná o novou skutečnost ani nový žalobní bod, když důkazy doložené žalobcem směřují ke zpochybnění závěru žalované, že žalobci v rozhodném období nesvědčil žádný konkrétní pobytový titul ani fikce legálnosti pobytu. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Argumentace žalobce v soudním řízení směřovala ke zpochybnění skutkového stavu zjištěného správními orgány v době jejich rozhodnutí. Za této situace nepovažuje soud za porušení § 75 odst. 1 s. ř. s. pokud přihlížel k žalobcem předloženým důkazům. Na druhé straně lze přisvědčit žalované, že žalobce se mohl pokusit obstarat tyto důkazy ještě ve fázi správního řízení, nikoli až v průběhu soudního řízení. Přes tuto určitou pasivitu žalobce nemůže soud ignorovat důkazy zpochybňující skutkový stav, ze kterého vycházely správní orgány v době svého rozhodnutí. Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 7 175 A 10/2026 25. Z potvrzení Úřadu Vídeňské zemské vlády ze dne 28. 5. 2026 soud zjistil, že žalobce podal dne 13. 6. 2024 žádost o prodloužení svého pobytového oprávnění. Z uvedeného potvrzení zároveň vyplynulo, že žalobci svědčí dle rakouské právní úpravy fikce legálnosti pobytu v období od podání žádosti do doby, kdy je o žádosti rozhodnuto [§ 24 rakouského zákona o pobytu a usazování (dále jen „NAG“)]. V potvrzení není uvedeno, zda a kdy bylo o žádosti žalobce rozhodnuto. Tato informace však vyplývá z předchozí e-mailové komunikace ze dne 20. 5. a 21. 5. 2026 mezi Úřadem Vídeňské zemské vlády a rakouským zástupcem žalobce a mezi rakouským a českým zástupcem žalobce. V této e-mailové komunikaci k dotazu rakouského zástupce žalobce, zda žádost žalobce ze dne 13. 6. 2024 je stále v řízení a je zpracovávána, Úřad Vídeňské zemské vlády sdělil, že uvedená žádost je zpracovávána a požádal o trpělivost. Z vízového štítku (potvrzení) č. A90681550 vydaného rakouským orgánem dne 28. 5. 2026 s platností do 28. 8. 2026, soud zjistil, že tento vízový štítek vlepený do kostarického cestovního pasu žalobce potvrzuje (odkazem na § 24 NAG), že žalobce má včas podanou žádost o prodloužení pobytového oprávnění (viz citace právní úpravy v potvrzení Úřadu Vídeňské zemské vlády ze dne 28. 5. 2026 ohledně fikce legálnosti pobytu při podání žádosti o prodloužení pobytového oprávnění). V souladu s rakouskou právní úpravou (§ 24 NAG) představuje zmíněný vízový štítek jednorázové potvrzení o podané žádosti. Je zřejmé, že vízový štítek byl vydán na maximální možnou dobu 3 měsíců, avšak fikce legálnosti pobytu platí až do rozhodnutí o žádosti (§ 24 NAG).

26. Soud připomíná, že tuto informaci ohledně fikce legálnosti pobytu neměly k dispozici správní orgány, ačkoli se na fikci legálnosti pobytu správní orgán I. stupně v rámci mezinárodní spolupráce výslovně dotazoval. Soud zvažoval, jak se k nastalé situaci postavit. 7 Na straně jedné soud neshledal pochybení správních orgánů, jelikož tyto vycházely z podkladů zjištěných v rámci mezinárodní spolupráce, ze kterých vyplývala informace o zamítnutí žalobcovy žádosti o prodloužení pobytového oprávnění v prosinci 2024. Nelze říci, že by správními orgány zjištěný skutkový stav byl v rozporu se správním spisem či v něm neměl oporu, nebo že by zde byla jiná vada při zjišťování skutkového stavu dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Na straně druhé na základě soudem provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalobci svědčila fikce legálnosti pobytu od podání žádosti o prodloužení pobytového oprávnění v červnu 2024 až do současné doby, neboť žádost žalobce je stále v řízení u Vídeňského úřadu zemské vlády. Popsaný rozdíl ve skutkových zjištěních soudu oproti správním orgánům je dán jednak tím, že žalobce relevantní důkazy doložil až v soudním řízení, a dále patrně i formou mezinárodní spolupráce, která standardně neprobíhá přímo mezi správním orgánem, jež vede řízení o vyhoštění a příslušným rakouským orgánem, nýbrž mezinárodní spolupráce probíhá přes tzv. společné centrum, které funguje jako prostředník. Soud může rovněž jen spekulovat, že v příslušných rakouských databázích nejsou detailní informace ohledně pobytového statutu cizince, například právě ohledně fikce legálnosti pobytu žalobce. Tyto okolnosti však uvádí soud jen pro dokreslení svých úvah.

27. Se zřetelem k výše uvedenému soud přistoupil výrokem I. rozsudku ke zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s., když nezákonnost shledal soud v tom, že nebyly splněny podmínky pro vyhoštění dané § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Žalobce byl totiž oprávněn v rozhodném období pobývat v Rakousku na základě fikce pobytu. Za dané situace je nezákonné i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a proto soud zrušil podle § 78 odst. 3 s. ř. s. rovněž toto rozhodnutí. Současně podle § 78 odst. 4 s. ř. s. soud vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení. V dalším řízení bude Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 8 175 A 10/2026 žalovaná podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázána právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku. Dle názoru soudu by tedy řízení o vyhoštění žalobce mělo být zastaveno, jelikož k vyhoštění není zákonný důvod.

28. Soud se nezabýval dalšími žalobními námitkami, a to pro nadbytečnost, když soud předpokládá, že řízení o vyhoštění žalobce bude zastaveno.

29. Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci plný úspěch, soud výrokem II. rozsudku podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalované zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o žalobě v celkové výši 15 210 Kč. Náklady řízení tvoří náklady za právní zastoupení, tj. odměna a náhrada hotových výdajů zástupce žalobce. Soud přiznal náklady právního zastoupení v souladu s vyúčtováním zástupce žalobce provedeným při jednání. Výše odměny a náhrady vychází z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, (dále jen „advokátní tarif“). Zástupce žalobce učinil tři úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; podání žaloby – § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu; účast na soudním jednání – § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Za tyto úkony mu podle § 35 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 7 bodem 5 a § 9 odst. 5 advokátního tarifu náleží odměna 3 x (1 500 Kč + 78 x 40 Kč), tj. 13 860 Kč (3 x 4 620 Kč), a podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 1 350 Kč (3 x 450 Kč). Zástupce žalobce dle svého vyjádření není plátcem daně z přidané hodnoty.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho 8 doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 9 175 A 10/2026 jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ústí nad Labem 22. června 2026 JUDr. Jiří Derfl v. r. samosoudce 9 Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.