175 A 13/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Derflem ve věci žalobkyně: M. K., narozena X státní příslušnost Ruská federace bytem X zastoupena Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 za účasti osoby zúčastněné na A. B., narozen X řízení: bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2026, č. j. OAM-5360-30/PP-2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2026, č. j. OAM-5360-30/PP-2024, jímž byla zamítnuta její žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 9. 2025, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) z důvodu, že žalobkyně je evidována v evidenci nežádoucích osob a trvá důvodné nebezpečí, že by mohla při svém pobytu na území ohrozit bezpečnost státu. Dále byla napadeným rozhodnutím podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců žalobkyni stanovena lhůta k vycestování z území České republiky 35 dnů od právní moci rozhodnutí. Žaloba 2. Žalobkyně namítala nezákonnost napadeného rozhodnutí s odůvodněním, že žalovaný založil své závěry na utajovaných informacích, s nimiž se nemohla seznámit ani je účinně zpochybnit. Tím podle ní došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces. Současně správní orgán nedostatečně posoudil dopady rozhodnutí do rodinného života žalobkyně, jejího manžela a dcery, a nevěnoval náležitou pozornost nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte.

3. Žalobkyně konstatovala, že žalovaný nezpochybnil existenci skutečného rodinného života žalobkyně, její manželství ani péči o nezletilou dceru. Přesto podle žalobkyně neprovedl řádné vážení mezi ochranou bezpečnosti státu a základními právy rodiny. Nebylo prokázáno žádné konkrétní protiprávní jednání žalobkyně, přičemž žalovaný pouze převzal závěry zpravodajské služby bez dostatečného posouzení proporcionality zásahu.

4. Zcela zásadní je dle žalobkyně rovněž skutečnost, že návrat žalobkyně do země původu není reálně možný bez mimořádně závažných dopadů do jejího soukromého a rodinného života. Již ve správním řízení uváděla, že byla rodinou zavržena v souvislosti s uzavřením manželství s občanem České republiky a že její rodinné vazby v zemi původu byly zásadním způsobem přerušeny. Přesto se žalovaný s těmito okolnostmi nijak nevypořádal.

5. Žalobkyně odkázala na český ústavní pořádek, Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, Úmluvu o právech dítěte i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie. Zdůraznila, že při rozhodování o pobytovém postavení rodiče nezletilého občana členského státu musí být prvořadě zohledněn nejlepší zájem dítěte a dopady případného odloučení od rodiče.

6. Napadené rozhodnutí podle žalobkyně postrádá individuální posouzení situace nezletilé dcery, její závislosti na matce a následků případného odloučení. Žalovaný dle žalobkyně rovněž dostatečně nevysvětlil, proč veřejný zájem na ochraně bezpečnosti státu převážil nad právem rodiny na společný život. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu zamítnout. Žádost žalobkyně o přechodný pobyt byla dle žalovaného zamítnuta, protože je vedena v Evidenci nežádoucích osob a podle utajovaných informací představuje bezpečnostní riziko pro Českou republiku.

8. K námitce porušení čl. 8 Evropské úmluvy žalovaný uvedl, že žalobkyně nikdy nezískala pobytové oprávnění, byla správně vyhoštěna a rodinný život vytvořila v době, kdy si musela být vědoma nejistého pobytového statusu. Nelze ji proto považovat za usazenou cizinku požívající ochrany podle citovaného ustanovení. Nadto lze do práva na rodinný život zasáhnout z důvodu ochrany bezpečnosti státu.

9. Pokud jde o nejlepší zájem dítěte, žalovaný zdůraznil, že nejde o absolutní kritérium. Musí být poměřován s veřejným zájmem, zejména s ochranou bezpečnosti státu. Zájem nezletilé dcery na společném soužití s oběma rodiči v ČR podle žalovaného nepřevažuje nad tímto veřejným zájmem. Napadené rozhodnutí dle žalovaného nijak neupravuje rodičovskou odpovědnost ani nebrání kontaktu dítěte s rodiči, týká se pouze pobytového oprávnění žalobkyně.

10. Žalovaný odmítl i námitku porušení práva na spravedlivý proces. Podle judikatury Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu i ESLP je dle žalovaného omezení přístupu k utajovaným informacím vyváženo plnohodnotným soudním přezkumem, při němž mají soudy k těmto informacím přístup. Posouzení věci soudem 11. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť oba účastníci (i osoba zúčastněná na řízení) nesdělili soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byli ve výzvě výslovně poučeni, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen.

12. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty od doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

13. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

14. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že nyní posuzovanému správnímu řízení předcházela jiná správní řízení týkající se žalobkyně. Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka, rozhodnutím vydaným podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a 4 zákona o pobytu cizinců uložilo žalobkyni pod č. j. CPR- 27181-25/ČJ-2023-931200-SV dne 11. 10. 2023 správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, stanovenou na 1 rok. Počátek plynutí této doby byl stanoven na okamžik vycestování žalobkyně z území členských států EU. Rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo právní moci dne 28. 10. 2023. Žalobkyně z území dosud nevycestovala.

15. Podáním ze dne 29. 4. 2024 požádala žalobkyně prostřednictvím svého zmocněného zástupce o vydání nového rozhodnutí ve věci zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 122 odst. 6 a odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Svou žádost zdůvodnila tím, že dne X uzavřela manželství s občanem České republiky A. B.

16. V průběhu správního řízení o vydání nového rozhodnutí o vyhoštění byly správnímu orgánu prvního stupně poskytnuty písemné informace od Bezpečnostní informační služby (dále jen „BIS“), č. j. X, vztahující se k osobě žalobkyně. Informace byly správnímu orgánu prvního stupně poskytnuty v režimu utajení stupeň vyhrazené v souladu se zákonem č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 412/2005 Sb.“). Utajované informace byly uchovávány odděleně mimo správní spis dle § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

17. Dne 8. 4. 2024 na pracovišti žalovaného v Ústí nad Labem podala žalobkyně žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU. Toto správní řízení je nyní přezkoumáváno soudem. K žádosti žalobkyně při jejím podání předložila namísto cestovního dokladu výjezdní příkaz, dvě fotografie průkazového formátu, potvrzení o zajištění ubytování a podnájemní smlouvu a pojistnou smlouvu týkající se uzavření komplexního zdravotního pojištění. Ve vztahu k prokázání postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie žalobkyně předložila oddací list č. X vydaný matričním úřadem X potvrzující uzavření manželství s panem A. B., průvodní dopis ohledně vztahu s panem A. B. popisující seznámení a charakter vztahu s manželem, čestná prohlášení kamarádů, sousedů a příbuzných žadatelky a jejího manžela potvrzující jejich vztah a dále fotografie zobrazující žalobkyni a jejího manžela. Z předloženého oddacího listu je zřejmé, že žalobkyně je manželkou státního občana České republiky, a je tedy bez dalšího rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že žalobkyně na území porodila dceru S. B., nar. X, která je státní občankou České republiky.

18. Žalovaný v rámci opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí zjistil, že žalobkyně je vedena v Evidenci nežádoucích osob jako nežádoucí osoba, a to protože byla zařazena do evidence z důvodu vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, č. j. CPR-27181-25/ČJ-2023- 931200-SV, kdy žalobkyně pobývala na území bez platného oprávnění k pobytu a bez platného cestovního dokladu. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 10. 2023 a žalobkyni byla stanovena doba 1 roku, po kterou nelze cizince umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, kdy doba začíná běžet až po vycestování z území členských států EU.

19. Podle § 87e odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže je žadatel evidován v evidenci nežádoucích osob a trvá důvodné nebezpečí, že by mohl při svém pobytu na území ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

20. Soud se v první řadě věnoval žalobním námitkám zpochybňujícím přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobkyně spatřovala nepřezkoumatelnost předně v tom, že v napadeném rozhodnutí nejsou utajované informace dostatečně specifikovány, přičemž není zřejmé na základě jakých konkrétních jednání žalobkyně je dovozováno ohrožení bezpečnosti státu ze strany žalobkyně.

21. Při rozhodování na základě utajovaných informací platí, že zprávy policie a zpravodajských služeb nemohou být „pouze vyjádřením názoru jejich zpracovatele, bez patřičného skutkového podkladu zachyceného ve spise a soudem ověřitelného. Žalovaný i správní soudy musí mít možnost zhodnotit věrohodnost a přesvědčivost zpravodajské informace a její relevanci ve vztahu k bezpečnostnímu řízení“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015-40, bod 32). Tyto informace by tak měly obsahovat popis zdroje získaných informací a způsobu jejich získání, včetně popisu okolností a důvodů, pro které má policejní orgán nebo zpravodajská služba uvedené informace za věrohodné. Smyslem a účelem soudní kontroly rozhodování na základě utajovaných informací je především zajistit, aby k tomu byly používány pouze informace skutečné a věrohodné, ne vyfabulované. Tyto informace musí poskytovat dostatečně přesný a spolehlivý skutkový základ pro právní posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 Azs 259/2019-28, bod 22).

22. Soud se seznámil s utajovanými podklady v zabezpečené místnosti soudu, přičemž konstatuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vysvětlil obsah utajovaných informací s ohledem na aplikovaný režim utajení podkladů pro vydání rozhodnutí o žádosti žalobkyně. Na straně 7 napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl: „Informace obsahuje popis konkrétních skutkových zjištění učiněných příslušnou službou, popisuje konkrétní jednání žadatelky ve vztahu ke konkrétním skutečnostem týkajícím se jejího soukromého i rodinného života, včetně zasazení do časového rámce, skutečnosti jsou popsány do detailu a působí tím věrohodně, a pokud jde o rozsah poskytnutých informací též přesvědčivě. Popisované jednání žadatelky je také relevantní ve vztahu k důvodu tohoto rozhodnutí, kterým je nebezpečí, které žadatelka představuje pro bezpečnost České republiky, neboť jednání žadatelky směřuje přímo proti bezpečnostním zájmům České republiky. Utajovaná informace popisuje konkrétní skutečnosti přímo ve vztahu k žadatelce, které jsou ve svém souhrnu schopny přivodit nebezpečí pro Českou republiku a její obyvatele. Informace je prostá názorů a domněnek, naopak jejím obsahem je reprodukce konkrétních skutkových zjištění. Ve vztahu k utajovaným informacím, které jsou v působnosti zpravodajské služby, správní orgán doplňuje, že první část se týká chování a působení cizinky v určitém časovém období a vypovídá také o udržování kontaktů s rizikovými osobami z hlediska mezinárodního terorismu. Dále utajovaná informace pojednává o působení žadatelky v určitém rizikovém prostředí a s tím souvisejícím chováním žadatelky. Následně utajovaná informace obsahuje obecný popis určitého rizikového prostředí, který vychází z dlouhodobého monitoringu zájmových skupin. Ve vztahu k žadatelce utajovaná informace obsahuje závěry o tom, že je žadatelka na základě těchto zjištění hodnocena jako bezpečnostní riziko. Původce utajované informace dále pro účely přezkumu a zveřejnění podstaty informace uvedl, že žadatelce lze sdělit, že podle poznatků bezpečnostních složek České republiky osoba žadatelky udržuje nebo v minulosti udržovala kontakty s rizikovými osobami z hlediska mezinárodního terorismu a obchází národní i evropské pobytové předpisy.“ V napadeném rozhodnutí žalovaný dále upozornil, že se jedná o totožnou utajovanou informaci, která byla podkladem ve správním řízení o vydání nového rozhodnutí o vyhoštění žalobkyně.

23. S citovaným názorem žalovaného soud souhlasí. Podle § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců „jsou-li některé z podkladů rozhodnutí podle tohoto zákona utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění rozhodnutí pouze odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.“ Soud je ve shodě se žalovaným, že citované ustanovení je nutno považovat za zvláštní úpravu ve vztahu k obecné úpravě vztahující se k odůvodnění správních rozhodnutí zakotvené v § 68 odst. 3 správního řádu. Proto v daném případě není možné úpravu obsaženou v § 68 odst. 3 správního řádu v rozsahu týkajícím se utajovaných informací aplikovat. Žalovaný se přitom v napadeném rozhodnutí v souladu s § 169m zákona o pobytu cizinců zabýval charakterem jednání žalobkyně, které je popsáno v utajované informaci, konkrétností zjištěných skutečností a věrohodností závěrů obsažených v utajované informaci, a to dostatečným způsobem a v takovém rozsahu, aby nehrozilo vyzrazení utajované informace a zároveň, aby napadené rozhodnutí poskytovalo dostatek odůvodnění pro učiněný závěr.

24. Soud považuje žalovaným uvedené údaje v napadeném rozhodnutí ohledně obsahu utajovaných informací za dostatečně specifikované, když pochopitelně nelze očekávat, že by bylo možné napsat do odůvodnění napadeného rozhodnutí konkrétní jednotlivá jednání žalobkyně, jež jsou součástí utajované informace, neboť by tím mohla být ohrožena činnost zpravodajské služby. Soud proto považuje napadené rozhodnutí ohledně specifikace obsahu utajovaných informací za dostatečné a přezkoumatelné.

25. K žalobní námitce, že napadené rozhodnutí neobsahuje úvahu o tom, zda závažnost protiprávního jednání, jež je žalobkyni přičítáno, převažuje nad dopady do jejího rodinného a soukromého života, a dále neobsahuje úvahu o dopadu rozhodnutí na manžela a dceru žalobkyně, soud uvádí, že napadené rozhodnutí takové úvahy obsahuje. Žalovaný v napadeném rozhodnutí popsal okolnosti ze života žalobkyně a jejího manžela, připomněl, že žalobkyně podala žádost o povolení k přechodnému pobytu v době, kdy byla pravomocně vyhoštěna. Upozornil, že „přiměřeností dopadu správního vyhoštění do soukromého a rodinného života se již zabývaly správní orgány v řízení o správním vyhoštění a v řízení o žádosti o zrušení správního vyhoštění, kdy konstatovaly, že tento důsledek je přiměřený jeho důvodu, když je žadatelka ohrožením pro bezpečnost České republiky. Tyto závěry aprobovaly i soudní orgány. Vyhoštěním je nepochybně do jejího života zasaženo mnohem více, než nevydáním povolení k pobytu. Přesto byl tento dopad shledán jako přiměřený. Nevydání povolení k přechodnému pobytu tedy znamená nesrovnatelně menší zásah do jejího soukromého a rodinného života. Připomeňme, že žadatelka už dávno na území nemá pobývat. Žadatelce ani nesvědčí oprávnění k pobytu podle § 87y zák. č. 326/1999 Sb., aby vůbec mohla setrvávat do rozhodnutí o její žádosti na území. Správní orgán tedy nevydáním povolení k přechodnému pobytu jen v podstatě uvádí do souladu stav, kdy by cizinka na území České republiky vůbec neměla pobývat, když již dříve při správním vyhoštění nebyl s ohledem na nebezpečí pro bezpečnost České republiky tento zásah shledán nepřiměřeným.“ Na straně 13 a násl. napadeného rozhodnutí žalovaný poukázal na vývoj situace žalobkyně s tím, že tato přicestovala neoprávněné na území České republiky a musela být vědoma své nestabilní pobytové situace. Žalovaný se konkrétně zabýval i poměry nezletilé dcery žalobkyně, kdy shledal, že už není v takovém věku, kdy by byla bezprostředně závislá na matce (např. z důvodu kojení). Rovněž se zabýval vztahem žalobkyně a jejího manžela, přičemž vyhodnotil, že napadené rozhodnutí je přiměřeným zásahem do života žalobkyně a její rodiny. Soud proto shledal žalobní námitky týkající se nepřezkoumatelnosti jako nedůvodné, neboť napadené rozhodnutí bylo dostatečně odůvodněno s přihlédnutím k utajovaným informacím, pročež nemohlo dojít k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces ani porušení mezinárodně-právních předpisů.

26. Dále se soud zabýval již žalobními námitkami směřujícími do věcného posouzení napadeného rozhodnutí. Soud konstatuje, že předmětné utajované informace, se kterými se soud důkladně seznámil, obsahují nejen tvrzení původce informací, z nichž je dovozen závěr o existenci důvodného nebezpečí, že by žalobkyně mohla ohrozit bezpečnost České republiky, ale také popis konkrétních skutečností, z nichž toto tvrzení vychází, a jejich zdroj. Tyto informace o žalobkynině činnosti a její škodlivosti pro Českou republiku vytvářejí věrohodný a přesvědčivý základ pro další posouzení žalobkyně jakožto bezpečnostního rizika pro Českou republiku. Jedná se o konkrétní výsledky operativně pátrací činnosti BIS, které popisují aktivity žalobkyně. Z těchto podkladů pak BIS usuzuje na rizika pro bezpečnost České republiky spojená s aktivitami žalobkyně. Žalovaný tedy dle přesvědčení soudu nepochybil, pokud o takové informace opřel svůj závěr o důvodném nebezpečí, že by žalobkyně při svém pobytu na území mohl ohrozit bezpečnost státu.

27. Jak již soud uvedl výše, považuje obsah utajovaných informací sdělený žalobkyni v napadeném rozhodnutí za dostatečný. Vzhledem ke kontaktům žalobkyně s osobami spojovanými s extremismem a terorismem, které vyvíjejí činnost proti zájmům České republiky a ohrožují bezpečnost státu, považuje soud do budoucna žalobkyni za osobu, která může ohrozit bezpečnost státu. Bližší odůvodnění tohoto závěru soud nemůže poskytnout, neboť by tím mohl narušit činnost zpravodajské služby.

28. Soud připomíná, že v nyní projednávané věci se jednalo o tytéž utajované informace, se kterými se soud seznámil již v soudním řízení sp. zn. 175 A 19/2024. Žalobkyně se ve zmíněném řízení žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2024, č. j. MV-152245-3/OAM-2024, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno usnesení Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 6. 8. 2024, č. j. CPR-24888-6/ČJ- 2024-930310-V214, jímž bylo podle § 102 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) zastaveno řízení o žalobkynině žádosti o vydání nového rozhodnutí, kterým mělo být podle § 122 odst. 7 zákona o pobytu cizinců zrušeno rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně ze dne 11. 10. 2023, č. j. CPR-27181-25/ČJ-2023-931200-SV, vydané Policií České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Příjímací středisko cizinců Zastávka. Správní orgán prvního stupně zastavil řízení o žádosti žalobkyně o vydání nového rozhodnutí, když sice uznal, že se po nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění stala rodinným příslušníkem občana EU tím, že uzavřela manželství s A. B., čímž také splnila jednu z podmínek § 122 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, nicméně shledal, že druhá podmínka naplněna nebyla, neboť v případě žalobkyně hrozí nebezpečí, že by mohla při pobytu na území ohrozit bezpečnost státu.

29. Ve výše uvedeném řízení soud rozsudkem ze dne 22. 9. 2025, č. j. 175 A 19/2024-31, žalobu zamítl. Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. 1. 2026, č. j. 22 Azs 228/2025-41, odmítl pro nepřijatelnost. Ve zmíněném usnesení Nejvyšší správní soud aproboval závěry zdejšího soudu stran přiměřenosti rozhodnutí ve vztahu k žalobkyni a jejímu manželovi. Proti zmíněnému usnesení Nejvyššího správního soudu podala žalobkyně ústavní stížnost. Ústavní soud usnesením ze dne 20. 5. 2026, č. j. II. ÚS 742/26, odmítl ústavní stížnost žalobkyně, jelikož ji neshledal důvodnou. Ústavní soud mimo jiné uvedl, že „se s utajovanými skutečnostmi seznámil a ve shodě s obecnými soudy dovodil, že se v případě stěžovatelky nejednalo pouze o náhodné či ojedinělé kontakty s osobami spojovanými s terorismem.“ Z uvedeného je zřejmé, že rovněž Ústavní soud shledal možnost ohrožení bezpečnosti státu ze strany žalobkyně, a to na základě totožné utajované informace, kterou má soud k dispozici v nyní projednávané věci.

30. Dále se soud zabýval žalobními námitkami zpochybňujícími přiměřenost napadeného rozhodnutí. Již výše soud shledal, že žalovaný se poměrně obsáhle této problematice věnoval na stranách 11-17 napadeného rozhodnutí, přičemž bral v úvahu i judikaturu Evropského soudního dvora. Soud v zájmu stručnosti odkazuje na odůvodnění přiměřenosti obsažené v napadeném rozhodnutí, se kterým se ztotožňuje. Ze strany soudu lze doplnit, že soud nesouhlasí se žalobkyní, že napadeným rozhodnutím došlo k vážnému a nepřiměřenému zásahu do života žalobkyně či jejího manžela a dcery. Soud zejména zdůrazňuje tu skutečnost, že žalobkyně uzavřela manželství a otěhotněla až poté, co byla pravomocně vyhoštěna. Žalobkyně tudíž nemohla očekávat, že dodatečně uzavřené manželství a narození dcery jí zajistí možnost pobytu v České republice. Zamítnutí žádosti žalobkyně o vydání povolení k přechodnému pobytu je důsledkem jejího vlastního chování, jež plyne z obsahu utajované informace.

31. K žalobní námitce, že žalovaný nebral v úvahu nejlepší zájem dítěte a nevysvětlil, proč veřejný zájem na odmítnutí pobytového oprávnění žalobkyně převyšuje zájem nezletilého dítěte na zachování rodinného života s oběma rodiči, soud v první řadě uvádí, že v posuzované věci je třeba porovnávat na straně jedné ohrožení bezpečnosti státu žalobkyní (nikoli samotné neudělení pobytového oprávnění) a na straně druhé nejlepší zájem dítěte. Takové porovnání žalovaný provedl. Ve vztahu k nejlepšímu zájmu uvedl: „Správní orgán si je vědom toho, že manžel i nezletilá dcera jsou občany České republiky, kteří nejsou nuceni z území vycestovat a může tedy dojít k situaci, kdy žadatelka bude muset z území vycestovat sama. Správní orgán připouští, že toto řešení může být z pohledu žadatelky poměrně nežádoucí a může to znamenat zásah zejména do jejího rodinného života. Ve vztahu k manželovi je ale třeba zdůraznit, že se nejedná o dlouhodobý vztah, kdy seznámení proběhlo prostřednictvím internetu, před příjezdem do České republiky došlo k jednomu osobnímu setkání a manželství bylo uzavřeno až v době nelegálního pobytu na území. Cizinka tak nemohla očekávat vedení rodinného života, když měla značně nejistý pobytový status. Nezletilá dcera žadatelky je v současnosti ve věku téměř 1 a půl roku. Správní orgán nezpochybňuje, že vzhledem k nízkému věku dcery žadatelky jistě existuje silný vztah mezi žadatelkou a dcerou. Přesto se již nejedná o věk, kdy by bylo nutné například dceru nadále kojit, nebo kdy by se o ni nedokázal postarat sám manžel žadatelky. Správní orgán na tomto místě uvádí, že z hlediska lidského přístupu je nešťastné, pokud v tomto nízkém věku žadatelka svou dceru opustí a vycestuje, avšak nejedná se o situaci, kdy by se o ni neměl kdo postarat. O dceru žadatelky se může postarat na území pan B. (…) Nelze však vyloučit ani situaci, kdy s žadatelkou vycestuje i manžel žadatelky a jejich dcera, a to buď do země původu žadatelky, nebo do jiné země, která jim umožní pobyt, kupříkladu do Kazachstánu, odkud pochází manžel žadatelky. Manžel žadatelky totiž nabyl státní občanství České republiky až v době pobytu na území. Podle evidence obyvatel má také manžel žadatelky nadále občanství Republiky Kazachstán. Žadatelka má občanství Ruské federace. Vzhledem k nezletilosti dcery, kdy i jiné státy obvykle udělují občanství dětem podle původu jejich rodičů, nebo minimálně jim nebrání v jejich pobytu s rodiči, nelze vyloučit variantu pobytu celé rodiny buď v Kazachstánu nebo v Ruské federaci. S ohledem na původ manžela žadatelky je tedy možný pobyt v Kazachstánu, kde by žadatelka, případně i její dcera, mohla požádat o povolení k pobytu. Stejně tak není vyloučen jejich pobyt v Ruské federaci, kdy vzhledem k občanství žadatelky není vyloučen ani pobyt její nezletilé dcery. K manželovi žadatelky je třeba uvést, že tento se již na území Ruské federace dostal, jak uvedl, v rámci sportovního soustředění, a to i v době ruské agrese proti Ukrajině. Není tak důvod pochybovat o tom, že by zde mohl získat přímo pobytové oprávnění. Správní orgán výše uvedené řešení zmiňuje jako možnost, kterou nelze na základě zjištěného stavu věci vyloučit, nikoliv jako situaci, která je prokázaná. S ohledem na povinnost přezkoumatelným způsobem posuzovat přiměřenost i s ohledem na pobytové možnosti žadatelky tak správní orgán činí. Zůstává však na žadatelce, jakým způsobem vyřeší svoji situaci v důsledku tohoto zamítavého rozhodnutí. Je však třeba zdůraznit, že situace není černobílá v tom smyslu, že žadatelka musí opustit území sama. Pakliže ano, může to být také pouze dočasné řešení, než zbytek její rodiny přesídlí za ní. Zamítnutí žádosti také nemusí znamenat úplné odloučení od rodiny. Jak již správní orgán uvedl výše, není vyloučen pobyt rodinných příslušníků mimo území České republiky. Pobyt žadatelky na území České republiky je ale s ohledem na poskytnutou utajovanou informaci vyloučen. Kontakt žadatelky s její rodinou může být také zajištěn prostřednictvím moderních komunikačních technologií. (…) Jednání a působení žadatelky, které směřuje proti bezpečnosti ČR a jejích obyvatel je natolik závažné, že pouze mimořádně intenzivní zásah do soukromého nebo rodinného života žadatelky by mohl odůvodňovat povolení žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu. Správní orgán v této souvislosti podotýká, že je to žadatelka sama, která svým vlastním jednáním ohrožuje nebo by mohla ohrozit bezpečnost České republiky a jejích obyvatel. Jestliže takto o své vlastní vůli jedná, nemůže od státních orgánů České republiky očekávat, že jí toto budou usnadňovat tím, že jí vydají povolení k pobytu. Protože, jak již bylo uvedeno, jde o jednání ohrožující samotnou bezpečnost České republiky a jejích obyvatel, má veřejný zájem na zachování těchto hodnot přednost před individuálním právem jednotlivce na respektování soukromého a rodinného života. (…) Správní orgán zohlednil též Úmluvu o právech dítěte, konkrétně její čl. 3, kde je zdůrazněn zájem dítěte a povinnost zabezpečit, aby dítě nemohlo být odděleno od rodičů proti jejich vůli, ledaže jde o oddělení v souladu s právem, které je potřebné v zájmu dítěte. Lze sice předpokládat, že obecně je v zájmu nezletilých dětí pobývat společně s rodiči. Je ovšem třeba připomenout i čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, který připouští i oddělení dítěte od rodičů. Je třeba konstatovat, že Úmluva o právech dítěte požaduje ochranu práva dítěte na osobní kontakt s oběma rodiči, nestanoví však, že oba rodiče musí žít se svými dětmi v jednom státě, naopak předpokládá, že k oddělení dítěte od rodičů může dojít. Správní orgán pak nezpochybnil blízký vztah žadatelky s její nezletilou dcerou. V nejlepším zájmu tedy nepochybně bude, a to s ohledem na její nízký věk, péče ze strany obou rodičů a kontakt s oběma rodiči. Pakliže ale nelze žadatelce umožnit pobyt na území České republiky, o dceru se na území může postarat pan B., přičemž nebylo zjištěno, že by toho nebyl schopen. Přestože správní orgán připouští, že to může být pro něj spojeno s obtížemi, jedná se o situaci, která v případě neúplných rodin občanů České republiky nebo jiných cizinců není úplně neobvyklá. S takovou situací se musí popasovat i jiné rodiny, kdy péče o malé dítě závisí na jednom rodiči – samoživiteli. Touto optikou jejich situaci nelze vnímat jako úplně výjimečnou. Správní orgán také konstatuje, že v posuzovaném případě napadeným rozhodnutím není žadatelka zcela zbavena možnosti pobývat či se alespoň stýkat se svou dcerou. Jejich společné místo pobytu ale nebude Česká republika. Kontakt s dcerou, jak již bylo uvedeno výše, může probíhat i na dálku. Zároveň není vyloučen pobyt celé rodiny v jiné zemi, nebo tam alespoň může manžel s dcerou přicestovat dočasně. Kupříkladu jak Ruská federace, tak i Republika Kazachstán jsou signatáři Úmluvy o právech dítěte a měly by nezletilé dceři umožnit v souladu s článkem 10 vstup do země za účelem sloučení se svou matkou. Přestože je na základě zjištěného stavu zřejmé, že žadatelka musí opustit území České republiky, správní orgán tento stav nehodnotí jako rozporný s dikcí Úmluvy o právech dítěte.“ Soud s citovaným názorem žalovaného souhlasí. Je zřejmé, že žalovaný zohlednil ve svých úvahách závislost dcery na matce, její věk a důsledky případného odloučení. Takové posouzení považuje soud s přihlédnutím k nízkému věku dcery žalobkyně za zcela dostatečné. Žalovaný pak dospěl ke správnému závěru, že převažuje zájem na bezpečnosti státu oproti zájmu nezletilé dcery žalobkyně na zachování rodinného života se žalobkyní v České republice.

32. Žalovaný bral v úvahu skutečnosti tvrzené žalobkyní (láskyplný vztah s manželem, narození dcery, možnost žít v Ruské federaci či v Kazachstánu, rodinné poměry atd.). Po vyhodnocení zmíněných skutečností dospěl žalovaný k závěru o přiměřenosti napadeného rozhodnutí. S jeho argumentací v napadeném rozhodnutí však žalobkyně v žalobě prakticky nijak nepolemizuje, když spíše opakuje důvody nepřiměřenosti uvedené již v odvolání. Za této situace nepovažoval soud za potřebné blíže se otázce přiměřenosti věnovat, když se ztotožnil s názorem žalovaného o přiměřenosti napadeného rozhodnutí.

33. Závěrem soud konstatuje, že neshledal, že by při postupu žalovaného (rámcové sdělení obsahu utajovaných informací v napadeném rozhodnutí a posouzení přiměřenosti rozhodnutí) došlo k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces, ani rozpor s mezinárodně-právními předpisy.

34. Žalobu vyhodnotil soud v mezích uplatněných žalobních bodů jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

35. Současně soud v souladu s § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, ani jejich náhradu nepožadoval.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Ústí nad Labem 25. srpna 2026 JUDr. Jiří Derfl v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.