175 A 14/2026

Rubrum

č. j. 175 A 14/2026-40 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Derflem ve věci žalobců: a) I. S., narozen X b) T. S., narozena X c) T. S., narozena X d) A. S., narozena X e) nezl. M.-A. S., narozen X f) nezl. M. S., narozen X g) nezl. R. S., narozena X h) nezl. M. S., narozen X státní příslušnost Ruská federace t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců, Jezová 1501, 294 21 Bělá pod Bezdězem zastoupeni Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Poděbradská 5, 190 00 Praha 9 proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort sídlem Masarykova 925/27, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutím žalované č. j. KRPU-97335-33/ČJ-2026-040022-DB-ZZC ze dne 8. 6. 2026, č. j. KRPU-97353-33/ČJ-2026-040022-DB-ZZC ze dne 4. 6. 2026, č. j. KRPU- 97345-32/ČJ-2026-040022 ze dne 9. 6. 2026 a č. j. KRPU-97315-37/ČJ-2026-040022 ze dne 9. 6. 2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 2 175 A 14/2026

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou domáhali zrušení čtyř rozhodnutí žalované č. j. KRPU-97335-33/ČJ- 2026-040022-DB-ZZC ze dne 8. 6. 2026, č. j. KRPU-97353-33/ČJ-2026-040022-DB-ZZC ze dne 4. 6. 2026, č. j. KRPU-97345-32/ČJ-2026-040022 ze dne 9. 6. 2026 a č. j. KRPU-97315- 37/ČJ-2026-040022 ze dne 9. 6. 2026, jimiž bylo podle § 129 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) prodlouženo zajištění žalobců za účelem jejich předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), přičemž zajištění bylo ve všech čtyřech rozhodnutích prodlouženo o 28 dnů od uplynutí doby trvání zajištění stanovené čtyřmi rozhodnutími žalované č. j. KRPU-97335- 18/ČJ-2026-040022-DB-ZZC, č. j. KRPU-97353-18/ČJ-2026-040022-DB-ZZC, č. j. KRPU- 97345-20/ČJ-2026-040022 a č. j. KRPU-97315-20/ČJ-2026-040022, ze dne 15. 5. 2026, kterými byla doba zajištění stanovena na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, který nastal dne 15. 5. 2026 v 8:00 hodin. Původní zajištění tak platilo do 13. 6. 2026. Napadenými rozhodnutími byla prodloužena doba zajištění do 11. 7. 2026. Žaloba 2. Žalobci namítali, že žalovaná při prodloužení zajištění dostatečně nezkoumala, zda důvody zajištění trvají. Dle žalobců v rozhodnutí ohledně žalobce a) žalovaná na str. 2 odkázala na rozhodnutí o prvotním zajištění a konstatovala, že nenastaly žádné nové skutečnosti, které by podstatným způsobem mohly ovlivnit rozhodnutí správního orgánu o prodloužení zajištění. V rozhodnutí ohledně žalobkyně b) se žalovaná na str. 2 odkázala na důvody zajištění z prvotního rozhodnutí, s nimiž se nadále ztotožňuje. V případě žalobkyně c) žalovaná z velké části zkopírovala příslušné pasáže z prvotního rozhodnutí (o tom svědčí např. formulace na str. 4, že bude zahájeno řízení o předání) a nijak nereflektovala, že nyní se rozhoduje o prodloužení zajištění. V případě žalobkyně d) žalovaná na str. 2 a 3 pouze zrekapitulovala důvody k zajištění z prvotního rozhodnutí. Žalovaná dle žalobců ve všech napadených rozhodnutích vyšla z prostého předpokladu, že důvody zajištění trvají tak, jak byly dány v době vydání prvotního rozhodnutí o zajištění. Sama však žádné změny v tomto směru aktivně nezjišťovala. Přitom žalobkyně d) při výslechu uvedla, že se rodina do Chorvatska vrátí (str. 3 rozhodnutí). Rodina skutečně má v úmyslu se do Chorvatska vrátit. Z toho důvodu také nepodává žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o jejich předání do Chorvatska.

3. Dále žalobci namítli, že žalovaná v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem nezohlednila nejlepší zájem dítěte ve vztahu k nezletilým žalobcům e)-h). Rozhodnutí je dle žalobců nepřezkoumatelné a v rozporu s tímto zájmem. Žalovaná dle žalobců v napadených rozhodnutích dostatečným způsobem nezohlednila skutečnost, že žalobci e)-h) jsou dětmi ve věku 16 let, 14 let, 12 let a 9 let. Na žalobce e)-h) se tak vztahují zvláštní právní záruky z hlediska ochrany práv dětí. I v případě umístění dítěte do zařízení ve smyslu § 140 zákona o pobytu cizinců, na které poukázala žalovaná, se dle žalobců jedná de facto o zajištění, neboť je dítě nuceno sdílet totožný režim spolu s rodiči a je tedy také omezeno na osobní svobodě. Napadené rozhodnutí je tedy třeba posuzovat i z hlediska zásahu do osobní svobody dítěte. To se v napadeném rozhodnutí nestalo. Žalobci připomněli, že dle oficiálního výkladového stanoviska Výboru OSN pro práva dítěte k Úmluvě OSN o právech dítěte nemůže být dítě Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 3 175 A 14/2026 nikdy omezeno na osobní svobodě pouze z důvodu svého pobytového stavu, respektive pobytového stavu svých rodičů nebo zletilých příbuzných. Již v roce 2012 Výbor OSN pro práva dítěte dle žalobců konstatoval, že detence dítěte pouze na základě jeho nebo rodičova migračního statusu je porušením práva dítěte a je vždy v rozporu s principem nejlepšího zájmu dítěte.

4. Obdobně je dle žalobců podle Evropského soudu pro lidská práva zajištění dítěte doprovázeného rodinnými příslušníky možné jenom za velmi výjimečných okolností, a to jenom na dobu nezbytně nutnou. I dle aktuální judikatury ESLP je dle žalobců přípustnou délkou zajištění dítěte doba maximálně několika dnů. Déle trvající zbavení osobní svobody v prostředí imigrační detence způsobuje dětem pocity strachu, stresu a nejistoty, která přesahuje minimální práh závažnosti podle čl. 3 EÚLP a dochází tak k porušení zákazu špatného zacházení. Dle žalobců žalovaná dopady svého rozhodnutí do práv žalobců e)-h) dostatečným způsobem nezkoumala, když dopad svého rozhodnutí hodnotila toliko z hlediska práva na soukromý a rodinný život, avšak nikoliv z hlediska práva na osobní svobodu. Nijak se tedy dle žalobců nezabývala skutečností, že jejím rozhodnutím budou omezeny na osobní svobodě také nezletilé děti. Žalovaná pouze uvedla výčet služeb a opatření v ZZC Bělá Jezová. To, že je zařízení přizpůsobeno pobytu nezletilých dětí (ve srovnání s jinými ZZC v ČR) však ještě dle žalobců neznamená, že je každé zajištění dětí v souladu s výše uvedenými kritérii. Žalovaná nijak neposoudila, jaký dopad má na psychiku a celkový stav dětí délka zajištění a jestli není např. vhodnější aplikovat nejprve alternativu k zajištění.

5. Dle žalobců nelze přehlédnout, že délka zajištění je nepřiměřená, neboť je v případě žalobců několikanásobně delší než ESLP povolená délka zajištění maximálně několika dní. Žalovaná se jinak nezabývala nejlepším zájmem dítěte ani ve vztahu k alternativám zajištění a možnostem realizace transferu do Chorvatska. Žalovaná tak porušila základní procesní povinnost důkladně se zabývat v napadeném rozhodnutí nejlepším zájmem dítěte. Tím napadené rozhodnutí zatížila vadou nepřezkoumatelnosti. Již jen proto je na místě rozhodnutí žalované zrušit.

6. Žalobci dále namítli, že se žalovaná nezabývala reálným stavem chorvatského azylového systému z hlediska nejlepšího zájmu dítěte. Žalobci upozornili, že žalovaná se podmínkami v Chorvatsku zabývá toliko obecně a nikoliv specificky ve vztahu k dětem, respektive rodinám s dětmi. Ani v tomto rozhodnutí proto nemůže obstát.

7. Žalobci dále namítli, že zajištění v délce 58 dní je nepřiměřené a v rozporu s judikaturou ESLP.

8. Žalovaná se dle žalobců zcela nedostatečně zabývala alternativami k zajištění. Nijak nezohlednila možnost umístit žalobce do pobytového střediska. Žalovaná odkazuje na nemožnost využití alternativ ze zcela obecných důvodů, například z důvodu že žalobci nemají na území oprávněný pobyt nebo stálou adresu. Takovou argumentaci nelze dle žalobců aprobovat. Pokud by pobyt žalobců na území byl oprávněn, žalovaná by se k úvahám o jejich zajištění a alternativám k zajištění ani nedostala. Skutečnost, že žalobci nemají na území stálou adresu, je přitom dle žalobců řešena skrze pravomoc policie uložit žalobcům povinnost zdržovat se v konkrétním místě dle § 123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.

9. Žalobci dále namítli, že žalovaná nepodnikla kroky pro identifikaci žalobců jako zranitelných osob. Ačkoliv dle žalobců zákon o pobytu cizinců neobsahuje výslovnou povinnost pro správní orgán zabývat se v rozhodnutí o zajištění zranitelností cizince, tato Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 4 175 A 14/2026 povinnost vyplývá z obdobných ustanovení zákona o azylu, které lze v případě zajištění cizince dle zákona o pobytu cizinců aplikovat analogicky, jakož i z práva EU a mezinárodněprávních závazků ČR. Správní orgán v průběhu řízení nedostál své povinnost identifikovat žalobce jako zranitelné osoby a následně k nim podle toho přistupovat. Tím napadené rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu. Vyjádření žalované k žalobě 10. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla její zamítnutí, neboť měla za to, že postupovala v souladu s právními předpisy a napadené rozhodnutí vydala v souladu se zákonem a náležitě jej odůvodnila. Posouzení věci soudem 11. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) a podle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez jednání, neboť všichni účastníci s tímto postupem souhlasili.

12. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu (a to i s ohledem na závěry rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, EU:C:2022:858) nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

13. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

14. Nad rámec žalobních námitek, především za účelem ověření aktivní legitimace žalobců (nezletilých dětí) pro podání žaloby, soud konstatuje, že byť žalovaná napadeným rozhodnutím formálně nerozhodla o prodloužení doby trvání zajištění žalobců e)-g), kteří jsou dětmi žalobkyně d), nic to nemění na tom, že rozhodnutí má stejné účinky i vůči nim, když v jeho důsledku byli i oni umístěni do zařízení a tím fakticky omezeni na své osobní svobodě (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3289/14). Skutečnost, že bylo napadeným rozhodnutím rozhodnuto pouze o zajištění žalobkyně d), tudíž neomezilo její nezletilé děti v tom, aby se proti rozhodnutí o zajištění bránily žalobou. Tento právní názor byl následován i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (k tomu srov. jeho rozsudky ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 316/2018-60, a ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 167/2018-72). Dále se tedy soud věnoval důvodnosti žalobních námitek uplatněných žalobci v předmětné žalobě.

15. Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 5 175 A 14/2026 nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky.“ 16. Podle § 129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců „policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.“ 17. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců „zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.“ 18. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců „při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.“ 19. Podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III „pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.“ 20. K žalobní námitce, že žalovaná při prodloužení zajištění dostatečně nezkoumala, zda důvody zajištění trvají, soud uvádí, že z citovaného § 129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců a ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, vyplývá, že „rozhodnutí o prodloužení Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 6 175 A 14/2026 zajištění je nutno chápat jako rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí o zajištění“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011-124, publ. pod č. 2936/2013 Sb. NSS). Soud proto nepovažuje za chybu, když žalovaná v napadených rozhodnutích odkázala na své závěry v rozhodnutích o prvotním zajištění žalobců, případně tyto důvody zajištění zčásti zrekapitulovala. Žalovaná v napadených rozhodnutích správně upozornila, že žalobci jsou umístěni v Zařízení pro zajištění cizinců (ZZC) a že u nich nedošlo k žádným změnám ve smyslu potřeby zajištění. V napadených rozhodnutích žalovaná rovněž správně upozornila na riziko, že žalobci se dobrovolně nebudou chtít vrátit do Chorvatska, nýbrž budou se snažit dostat do Německa. Zmíněnou argumentaci žalované, která se v drobných obměnách vyskytuje ve všech čtyřech napadených rozhodnutích považuje soud za dostatečnou i věcně správnou.

21. K žalobní námitce, že žalovaná nezohlednila nejlepší zájem dětí, soud konstatuje, že tato problematika byla řešena v rámci napadeného rozhodnutí týkajícího se žalobkyně d), která je matkou nezletilých dětí. S ohledem na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva je při rozhodování o detenci dětí třeba zvážit působení tří faktorů, a to nízkého věku dětí, délky zajištění a neuzpůsobeného typu zařízení, přičemž v posuzované věci se jedná o nezletilce ve věku 16, 14, 12 a 9 let a žalobci nebyly tvrzeny téměř žádné negativní průvodní okolnosti jejich zajištění, resp. nespecifikovali jakékoliv negativní dopady na nezletilé žalobce (kromě obecně uváděného stresu, strachu a nejistoty), ani nepopsali konkrétní důvody, proč by předmětné ZZC bylo nevhodné pro nezletilé osoby. Soud podotýká, že předmětné ZZC je vhodné zařízení i pro pobyt zranitelných osob, resp. vhodné též z hlediska ochrany nejlepšího zájmu dítěte. Vhodností prostředí v ZZC pro nezletilé děti se správně zabývala žalovaná v napadeném rozhodnutí a soud s jejími závěry souhlasí.

22. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 1. 2025, č. j. 3 Azs 233/2024-59, se zabýval zajištěním turecké rodiny s nezletilými dětmi, která na cestě do Německa za obdobných okolností neoprávněně vstoupila na území České republiky. Ve zmíněném rozsudku Nejvyšší správní soud odkázal na svou judikaturu, jakož i judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, podle které čl. 3 Úmluvy o právech dítěte bez dalšího nevylučuje zajištění dětí. Zajištění nezletilých cizinců (respektive jejich umístění do zařízení pro zajištění cizinců společně s jejich rodiči) je v obecné rovině možné, byť podléhá přísnějším podmínkám než zajištění zletilých cizinců. Obecně vedená argumentace tvrdící opak, včetně obecných odkazů na právně nezávazná stanoviska Výboru OSN pro práva dítěte, tuto základní premisu nevyvracejí (srov. rozsudek NSS č. j. 3 Azs 233/2024–59, odst. [43] až [45]). Žalovaná v napadeném rozhodnutí ohledně matky nezl. dětí řádně posuzovala nejlepší zájem dětí. Na straně 7 napadeného rozhodnutí konstatovala, že pobyt nezletilých dětí v přítomnosti rodičů bude pro děti méně stresující, než kdyby děti byly samostatně umístěny v jiném zařízení, upozornila na teoretickou možnost dle § 140 zákona o pobytu cizinců, že by si nezletilé děti mohla se souhlasem rodičů převzít v ZZC jiná osoba a děti by mohly přebývat u ní. Žalovaná rovněž správně připomněla, že to byli rodiče i děti, kteří chtěli zůstat jako rodina spolu, což žalovaná respektovala. Žalovaná rovněž správně vysvětlila v napadeném rozhodnutí nemožnost využití alternativního řešení z důvodu rizika útěku žalobců.

23. Soud ve shodě se žalovanou nepovažuje za důvěryhodnou argumentaci žalobců, že tito v případě propuštění ze ZZC by se sami dobrovolně vrátili do Chorvatska, případně že by respektovaly pokyn policie zdržovat se na určité adrese. Proto považuje soud za jediné možné řešení právě prodloužení zajištění do doby předání žalobců do Chorvatska. Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 7 175 A 14/2026 24. K žalobní námitce, že se žalovaná nezabývala reálným stavem chorvatského azylového systému z hlediska nejlepšího zájmu dítěte soud uvádí, že žalovaná měla povinnost zabývat se reálností předání žalobců do jiného členského státu Evropské unie podle nařízení Dublin III. V této souvislosti ovšem soud zdůrazňuje, že pravomocí vést řízení o předání cizinců do jiného členského státu není nadána žalovaná, nýbrž Ministerstvo vnitra, které určuje, do jakého členského státu bude dotyčný předán a s takto určeným státem následně předání vyjednává. Tímto způsobem bylo postupováno, kdy Ministerstvo vnitra jednalo s Chorvatskou republikou o předání žalobců zpět do Chorvatska, jak plyne z obsahu správního spisu. Je zřejmé, že Chorvatsko přijalo svoji odpovědnost a počítá s vrácením žalobců do Chorvatska, kde bude řešena žádost žalobců o mezinárodní ochranu. Soud podotýká, že sami žalobci v žalobě sdělili, že Ministerstvo vnitra rozhodlo podle čl. 26 odst. 1 nařízení Dublin III, že státem příslušným k přijetí žalobců a jejích nezletilých dětí, zpět podle čl. 20 odst. 5 nařízení Dublin III, je Chorvatská republika. Zároveň žalobci sdělili, že s tímto řešením souhlasí a nebudou podávat žalobu proti zmíněnému rozhodnutí Ministerstva vnitra. Proto se soudu jeví poněkud nepatřičná žalobní argumentace, že žalovaná nezkoumala podmínky azylového systému v Chorvatsku týkající se dětí. Sami žalobci ve svých výpovědích před správním orgánem neupozornili na žádné konkrétní nedostatky azylového řízení v Chorvatsku ať už ohledně dospělých či dětí. Soud proto nepovažuje námitku za důvodnou.

25. K žalobní námitce nepřiměřené délky zajištění v rozsahu celkem 58 dnů s tím, že ESLP připouští zajištění nezletilých osob jen v řádu dnů soud uvádí, že vždy je třeba zkoumat konkrétní okolnosti případu. Pokud by nezletilé děti žalobkyně d) byly umístěny v jiném zařízení a nemohly by být v kontaktu s rodinou, bylo by to pro ně více stresující než když mohou být s rodinou. Směrem k žalobcům soud připomíná, že nelze vykládat cizinecké předpisy tím způsobem, že rodiny cizinců s nezletilými dětmi, nemohou být zajištěny na více než několik dnů ani když je zřejmé, že jsou dány důvody pro zajištění, resp. prodloužení zajištění. Jedná se o pochybení rodičů, kteří uvedli své nezletilé děti do takové situace, která pro děti není komfortní. Dle přesvědčení soudu však žalovaná vyřešila situaci ku prospěchu dětí, když jim umožnila setrvat společně s rodinou.

26. Podle čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III platí, že „zajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení. Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Členský stát, který vede řízení v souladu s tímto nařízením, požádá v těchto případech o urychlenou odpověď. Tato odpověď musí být poskytnuta do dvou týdnů od okamžiku obdržení žádosti. Není-li odpověď poskytnuta v této dvoutýdenní lhůtě, má se za to, že bylo žádosti vyhověno, což má za následek vznik povinnosti převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět, včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd. Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, přemístění této osoby z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provede, jakmile je to z praktického hlediska možné, a nejpozději do šesti týdnů od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí dotčené osoby zpět ze strany jiného členského státu nebo od okamžiku, kdy skončí odkladný účinek odvolání nebo žádosti o přezkum podle čl. 27 odst.

3. V případě, že dožadující členský stát nedodrží lhůty pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět, nebo pokud se přemístění neuskuteční ve lhůtě šesti týdnů, nesmí být osoba dále zajištěna.“ 27. Dle názoru soudu bylo prodloužení zajištění žalovanou učiněno v souladu s čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III do 11. 7. 2026, což odpovídá tomu, že dle zmíněného ustanovení musí Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 8 175 A 14/2026 být přemístění žalobců do Chorvatska uskutečněno do 6 týdnů ode dne 30. 5. 2026, kdy Chorvatsko vyhovělo žádosti o přijetí žalobců zpět. Jedná se sice o maximální dobu trvání zajištění pro druhou fázi dublinského řízení, nicméně tato je zcela v jeho souladu, a je zřejmé, že i žalovaná tuto lhůtu považovala za potřebnou k provedení všech potřebných úkonů v souvislosti s předáním žalobců do Chorvatska. V napadených rozhodnutích žalovaná správně připomněla, že v nejbližších dnech bude doručeno žalobcům výše zmíněné rozhodnutí Ministerstva vnitra o předání do Chorvatska, proti kterému mohou podat žalobu do 15 dnů, přičemž až po marném uplynutí lhůty pro podání žaloby bude možno přistoupit k realizaci předání žalobců do Chorvatska.

28. Na závěru o přiměřenosti doby zajištění nic nemění ani skutečnost, že byla žalobkyně d) de facto zajištěna spolu s nezletilými dětmi. Dle názoru soudu mají děti žalobkyně d) v zařízení pro cizince zajištěny základní životní potřeby, přičemž žalobkyně d) o ně může osobně pečovat. Soud proto i s přihlédnutím k věku dětí nepředpokládá, že by v důsledku zajištění trvajícího několik týdnů děti strádaly, jak správně odůvodnila i žalovaná v napadeném rozhodnutí ohledně žalobkyně d), kde popsala poměry v ZZC Jezová, které je uzpůsobeno právě pobytu dětí.

29. Dle názoru soudu se tedy nejedná o nepřiměřené prodloužení doby trvání zajištění žalobců. Prodloužení doby zajištění žalobců o dalších 28 dnů tudíž považuje soud za zákonné.

30. K žalobní námitce, že se žalovaná zcela nedostatečně zabývala aleternativami k zajištění žalobců soud uvádí, že žalovaná v napadených rozhodnutích zvažovala alternativní opatření, přičemž však dospěla k závěru, že je dán předpoklad, že jiná opatření nepovedou k tomu, aby žalobci respektovali svou povinnost vrátit se do Chorvatska, a proto k jiným opatřením nepřistoupila. Žalovaná správně zdůraznila, že sami žalobci deklarovaly svůj zájem dostat se do Německa. Se závěry žalované soud souhlasí a v zájmu stručnosti na ně odkazuje.

31. K argumentaci žalobců, že bylo možné využít ubytování žalobců v nějakém pobytovém či přijímacím středisku soud uvádí, že není zřejmé, jaký prospěch by to žalobcům přineslo. Obecně pobytová a přijímací střediska nejsou uzavřená a lze je opustit, na rozdíl od ZZC. Podmínky ubytování jsou srovnatelné, kdy navíc ZZC Jezová je uzpůsobeno právě pro pobyty dětí. Soud tak může pouze usuzovat, že žalobci by raději byli umístěni v nezabezpečeném pobytovém či přijímacím středisku, ze kterého by mohli kdykoli odejít a pokračovat v cestě do Německa.

32. K žalobní argumentaci, že žalovaná nepodnikla kroky pro identifikaci žalobců jako zranitelných osob soud uvádí, že zákon o pobytu cizinců s pojmem zranitelná osoba nepracuje, přičemž tento pojem lze nalézt v zákoně o azylu či mezinárodních předpisech. Dle soudu se žalovaná zabývala situací žalobců jakožto zranitelných osob v dostatečném rozsahu, a to zejména ve vztahu k nezletilým dětem, jejichž nejlepší zájem sledovala (viz výše). Soudu není ze žalobních námitek zřejmé, jak více by měla žalovaná situaci žalobců jakožto zranitelných osob zohlednit. Žalovaná vycházela z toho, že je důležité, aby celá rodina zůstala pohromadě v jednom ZZC, brala ohled na potřeby nezletilých dětí a možnosti ZZC. Zjištění a závěry žalované považuje soud v tomto směru za dostatečné.

33. Závěrem soud konstatuje, že v úvodu žaloby žalobci obecně bez bližší specifikace namítali porušení ustanovení správního řádu při zjišťování skutkového stavu, neprovedení důkazů, porušení Úmluvy o právech dítěte, Úmluvy o ochraně práv a svobod. K takto obecně formulovaným námitkám soud uvádí, že neshledal žádné pochybení při zjišťování skutkového stavu žalovanou. Tato měla ve správním spise dostatečné podklady pro své rozhodnutí, včetně podkladů ohledně aktuální situace žadatelů o mezinárodní ochranu Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z. 9 175 A 14/2026 v Chorvatsku včetně nezletilých dětí. Soud proto považuje napadená rozhodnutí za vydaná na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Stejně tak soud neshledal v obecné rovině namítané porušení mezinárodních předpisů.

34. K žalobním námitkám ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kdy tyto námitky uplatnili žalobci prakticky u všech závěrů žalované, soud uvádí, že neshledal tyto námitky nepřezkoumatelnosti důvodnými. Výše se soud zabýval jednotlivými závěry žalované, přičemž tyto jednotlivé závěry byly pro soud srozumitelné a podložené podklady ve správním spise. Soud jednotlivé závěry žalované přezkoumal (viz výše) a neshledal žádné pochybení.

35. Soud shrnuje, že neshledal důvodnou žádnou ze žalobních námitek. Proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobci neměli ve věci úspěch a žalovaná, jíž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadovala. Proto soud výrokem II. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ústí nad Labem 24. června 2026 JUDr. Jiří Derfl v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.