178 A 14/2025

Rubrum

č. j. 178 A 14/2025-34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Havlíčkovou ve věci žalobkyně: A. B., narozená X státní příslušnice Mongolska bytem X zastoupená advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalované: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem Náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 8. 2025, č. j. MV-98866-4/SO-2025 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalovaná napadeným rozhodnutím ze dne 27. 8. 2025, č. j. MV-98866-4/SO-2025, zamítla jako nepřípustné odvolání žalobkyně proti sdělení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 5. 2025, č. j. OAM-24863- 10/ZM-2025, (dále jen „sdělení ze dne 13. 5. 2025“) o nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty vydanému podle § 42g odst. 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 2 178 A 14/2025 Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě namítla, že žalovaná porušila povinnosti odvolacího orgánu stanovené § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) jakož i základní zásady činnosti správních orgánů stanovené § 2 téhož zákona. Napadené rozhodnutí charakterizovala jako přepjatě formalistické. Uvedla, že žalovaná nezjistila stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti podle § 3 správního řádu a napadené rozhodnutí založila na nesprávném právním posouzení. Odůvodnění napadeného rozhodnutí podle ní nedostálo požadavkům § 68 odst. 3 správního řádu.

3. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem žalované, že sdělení o nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele nemá podle § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců povahu rozhodnutí vydaného ve správním řízení a že odvolání proti němu bylo nepřípustné. Takový výklad by byl podle žalobkyně ryze formalistický. Trvala na tom, že sdělení ze dne 13. 5. 2025 je nutno považovat za rozhodnutí ve smyslu § 9 správního řádu, proti němuž je přípustné odvolání, a to i přesto, že neobsahovalo řádné poučení. V této souvislosti odkázala na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 17 A 102/2020‑51.

4. Žalobkyně popsala, že dne 13. 11. 2024 převzala potvrzení o splnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty, dne 19. 11. 2024 uzavřela se zaměstnavatelem MASOKOMBINÁT PŘÍBRAM a. s. pracovní smlouvu a u uvedeného zaměstnavatele nastoupila na sjednanou pracovní pozici a místo výkonu práce, které po celou dobu neměnila. Dne 10. 12. 2024 utrpěla pracovní úraz a byla v pracovní neschopnosti do 12. 4. 2025. Oznámení o zrušení pracovního poměru ve zkušební době, datované ke dni 14. 2. 2025, jí bylo předáno až dne 10. 4. 2025, přičemž bylo vydáno společností Uzeniny Příbram a. s., pro kterou nikdy nepracovala. Podle žalobkyně mohlo jít jedině o pochybení na straně zaměstnavatele či jeho právního nástupce. Zdůraznila, že oznámení o změně zaměstnavatele podala dne 14. 4. 2025, tedy bezprostředně poté, co se o ukončení pracovního poměru dozvěděla.

5. Žalobkyně konstatovala, že k oznámení o změně zaměstnavatele doložila všechny zákonem požadované náležitosti, přesto správní orgán I. stupně potvrzení o zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze dne 14. 2. 2025 nepovažoval za doklad o trvání či ukončení pracovního poměru, na jehož základě jí byla vydána zaměstnanecká karta. Postup správního orgánu I. stupně žalobkyně označila za nezákonný, neboť potvrzení bylo odmítnuto i přesto, že se zjevně vztahovalo k pracovní smlouvě, kterou uzavřela se zaměstnavatelem MASOKOMBINÁT PŘÍBRAM a. s. Žalobkyně trvala na tom, že postupovala v souladu se zákonem a splnila všechny podmínky pro udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele. Případné pochybnosti spojené s předloženým potvrzením měly být podle ní řešeny až v řízení o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty, nikoli v řízení o změně zaměstnavatele, v němž takové šetření nebylo namístě. Zdůraznila, že zamítnutí žádosti za těchto okolností představuje nepřijatelný zásah do jejích práv včetně práva na respektování soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

6. Žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2017, č. j. 1 Azs 194/2017-30, dovodila nutnost zohlednit dobrou víru cizince ohledně legality pracovního poměru, zejména pokud postupoval podle pokynů zaměstnavatele. Zdůraznila, Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 3 178 A 14/2025 že po celou dobu pracovala pro stejného zaměstnavatele, na stejné pracovní pozici a na stejném místě výkonu práce, přičemž případné pochybení mohlo vzniknout jedině na straně zaměstnavatele. Žalobkyně dále uvedla, že v důsledku neudělení souhlasu se změnou zaměstnavatele došlo ke zrušení platnosti její zaměstnanecké karty podle § 46e odst. 1 ve spojení s § 46 odst. 6 písm. e) zákona o pobytu cizinců, a to z důvodu výkonu nelegální práce. Ten však podle ní nebyl prokázán. Odkázala rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2022, č. j. 4 Azs 282/2021-34, podle něhož je nutno vždy posuzovat intenzitu protiprávního jednání a přiměřenost zásahu, přičemž ne každý výkon nelegální práce automaticky odůvodňuje zrušení pobytu. Vyjádření žalované k žalobě 7. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž podotkla, že většina námitek uplatněných v žalobě je totožná s námitkami, které žalobkyně vznesla v odvolání.

8. Žalovaná zdůraznila, že z § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že na řízení podle § 42g odst. 7 až 11 tohoto zákona se nevztahují ustanovení druhé a třetí části správního řádu. Sdělení ze dne 13. 5. 2025, proti němuž žalobkyně podala odvolání, podle žalované nebylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení, nýbrž úkonem vydaným podle části čtvrté správního řádu. Z toho žalovaná dovodila, že proti sdělení o nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele odvolání podat nelze. Na podporu tohoto tvrzení žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2022, č. j. 2 Azs 133/2022‑22, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že odvolání proti sdělení o nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele není s ohledem na § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců přípustné. Žalovaná dále poukázala na závěry Nejvyššího správního soudu, podle nichž – vzhledem k vyloučení aplikace ustanovení správního řádu týkajících se správního řízení – nelze v řízeních podle § 42g odst. 7 až 11 zákona o pobytu cizinců zahájených od 2. 8. 2021 považovat sdělení podle § 42g odst. 9 tohoto zákona za rozhodnutí ve smyslu § 67 správního řádu. Současně však podle žalované platí, že takové sdělení představuje rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního, a lze se proti němu bránit přímo správní žalobou.

9. V závěru žalovaná dodala, že s ohledem na dikci § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nebyly splněny ani podmínky pro provedení přezkumného řízení podle § 94 odst. 1 správního řádu, ani pro vydání nového rozhodnutí podle § 101 písm. b) téhož zákona, a rovněž neshledala důvody pro obnovu řízení. Jediný možný korektiv žalovaná spatřovala v aplikaci § 156 odst. 2 správního řádu, která však náleží do kompetence správního orgánu prvního stupně, nikoli žalované. Podání žalobkyně ze dne 15. 12. 2025 10. Žalobkyně ve svém podání ze dne 15. 12. 2025 označeném jako „doplnění žaloby“ uvedla, že po podání žaloby bylo rozhodnuto o jejím odvolání ve věci zrušení platnosti zaměstnanecké karty. Uvedla, že prvostupňové rozhodnutí v této věci bylo odvolacím orgánem zrušeno. Žalobkyně zdůraznila, že důvodem sdělení ze dne 13. 5. 2025 bylo tvrzení o výkonu nelegální práce. Skutečnost, že v paralelním řízení byla konstatována nezákonnost rozhodnutí o zrušení platnosti zaměstnanecké karty, proto považovala za relevantní také z hlediska řešené věci. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 4 178 A 14/2025 11. Žalobkyně trvala na tom, že sdělení o nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele má povahu rozhodnutí ve smyslu § 9 správního řádu, neboť jím může být zasaženo do sféry veřejných subjektivních práv. Dodala, že tak tomu bylo i v řešené věci, kdy v důsledku sdělení ze dne 13. 5. 2025 došlo k ukončení jejího pobytového oprávnění na území České republiky. Posouzení věci soudem 12. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaná s takovýmto postupem výslovně souhlasila a žalobkyně nesdělila do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas, ačkoliv byla ve výzvě výslovně poučena, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání uděluje.

13. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci zjištěny nebyly.

14. K podání žalobkyně ze dne 15. 12. 2025 označenému jako „doplnění žaloby“ soud konstatuje, že v něm obsažená zmínka o průběhu souběžného správního řízení nedosahuje kvality žalobního bodu. Námitka, že sdělení ze dne 13. 5. 2025 je třeba považovat za rozhodnutí ve smyslu správního řádu, pak jen opakuje argumentaci již uplatněnou v žalobě. I kdyby podání ze dne 15. 12. 2025 nové žalobní body obsahovalo, nemohl by se jimi soud věcně zabývat. Jednalo by se totiž o žalobní body uplatněné opožděně, tj. až po dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby.

15. Po přezkoumání skutkového a právního stavu projednávaného případu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

16. Podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců ministerstvo ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení podle odstavců 7 a 8 sdělí cizinci a budoucímu zaměstnavateli, zda byly splněny podmínky požadované pro změnu zaměstnavatele, pracovního zařazení nebo zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele a zda může být na tomto místě zaměstnáván. Na oznámení, které nesplňuje podmínky uvedené v odstavcích 7 a 8 se hledí, jako by nebylo učiněno.

17. Podle § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se ustanovení částí druhé a třetí správního řádu nevztahují na řízení podle § 42g odst. 7 až 11 zákona o pobytu cizinců.

18. Podle § 81 odst. 1 správního řádu platí, že účastník může proti rozhodnutí podat odvolání, pokud zákon nestanoví jinak.

19. Podle § 92 odst. 1 správního řádu platí, že opožděné nebo nepřípustné odvolání odvolací správní orgán zamítne. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 5 178 A 14/2025 20. V bodu 11 rozsudku ze dne 26. 9. 2022, č. j. 4 Azs 77/2022-25, Nejvyšší správní soud vyložil, že sdělení podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců vydaná k oznámením podaným od 2. 8. 2021 nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu správního řádu. Nejvyšší správní soud uzavřel, že jelikož toto sdělení není vydáváno ve správním řízení podle části druhé a třetí správního řádu, nepoužijí se ani příslušná ustanovení o rozhodnutí (§ 67 a násl. správního řádu), opravných prostředcích, včetně odvolání a řízení o něm (§ 81 a násl. správního řádu).

21. Obdobně v rozsudku ze dne 27. 7. 2022, č. j. 2 Azs 133/2022‑22, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „vzhledem k vyloučení aplikace ustanovení správního řádu týkajících se správního řízení nelze v řízeních podle § 42g odst. 7 až 11 zákona o pobytu cizinců zahájených od 2. 8. 2021 považovat sdělení podle § 42g odst. 9 zmíněného zákona za rozhodnutí ve smyslu § 67 správního řádu. Nadále však zůstává rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s. a lze se proti němu bránit přímo správní žalobou. Takový procesní postup není v kolizi se zásadou subsidiarity soudního přezkumu, neboť za současné právní úpravy není dán žádný řádný opravný prostředek ve správním řízení, který by stěžovatelka mohla proti sdělení podat (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 Afs 98/2004‑65, č. 672/2005 Sb. NSS).“ 22. Soud s ohledem na výše citovanou rozhodnou právní úpravu a relevantní judikaturu konstatuje, že sdělení ze dne 13. 5. 2025 je nepochybně rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně se nicméně mýlí, pokud toto sdělení zároveň považuje za rozhodnutí ve smyslu § 67 správního řádu.

23. Starší judikatura (včetně žalobkyní poukazované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 17 A 102/2020-51, na které odkazuje žalobkyně) skutečně dospěla k závěru, že sdělení podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců je nejen rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., ale též rozhodnutím ve smyslu § 67 správního řádu. Tento závěr se však vázal k právní úpravě zákona o pobytu cizinců účinné do 1. 8. 2021. S účinností od 2. 8. 2021 zákonodárce rozšířil výčet řízení podle zákona o pobytu cizinců, jež se odehrávají mimo režim části druhé a třetí správního řádu. Mezi vypočtená řízení tak patří též úkony vydané podle § 42g odst. 7 až 11 zákona o pobytu cizinců, včetně sdělení o nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele podle § 42g odst. 9 tohoto zákona.

24. Na tomto místě soud shrnuje, že se žalobkyně proti sdělení ze dne 13. 5. 2025 mohla bránit správní žalobou, místo toho však proti němu podala nepřípustné odvolání. Za těchto okolností nemohla žalovaná postupovat jinak, než její odvolání podle § 92 odst. 1 správního řádu zamítnout.

25. Vzhledem k předmětu posuzované věci, jímž byla otázka přípustnosti odvolání, se soud nemohl zabývat žalobní argumentací směřující proti závěru správního orgánu I. stupně o nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele stanovených v § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců.

26. S ohledem na výše uvedené soud vyhodnotil žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 6 178 A 14/2025 Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Ústí nad Labem dne 2. června 2026 Mgr. Lenka Havlíčková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.