178 A 16/2026

Rubrum

USNESENÍ Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Havlíčkovou ve věci žalobkyně: V. L., narozená X státní příslušnost Ruská federace bytem X zastoupena advokátkou JUDr. Irenou Strakovou sídlem Karlovo náměstí 287/18, 120 00 Praha 2 proti žalované: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 za účasti osoby zúčastněné na B. F., narozen X řízení: státní příslušnost Republika Kazachstán bytem X v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 5. 2026, č. j. MV-70973-4/SO-2026, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě takto:

Výrok

I. Žalobě se přiznává odkladný účinek.

II. Žalobkyně je povinna Krajskému soudu v Ústí nad Labem zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 25. 6. 2026 se žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 26. 5. 2026, č. j. MV-70973-4/SO- 2026, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 3. 2026, č. j. OAM- 34833-24/DP-2025, kterým byla zamítnuta její žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 30. 9. 2025, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.

2. Žalobkyně současně navrhla, aby soud žalobě přiznal odkladný účinek ve smyslu § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“). Uvedla, že se na území České republiky nedopustila žádného trestného činu ani jiného protiprávního jednání. Zdůraznila, že nepřiznání odkladného účinku by vedlo k tomu, že by byla nucena v konečném důsledku opustit území České republiky a vycestovat do země původu. Podle jejího názoru tak existuje příčinná souvislost mezi právními účinky napadeného rozhodnutí a hrozící újmou na její straně. Dále uvedla, že na území České republiky vede rodinný život spolu se svým druhem. K pojmu hrozící vážné újmy podotkla, že se jedná o neurčitý právní pojem, jehož naplnění je třeba posuzovat individuálně. K otázce veřejného zájmu žalobkyně odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014- 25, podle něhož je třeba při rozhodování o odkladném účinku poměřit intenzitu hrozícího zásahu do práv žalobce s intenzitou narušení veřejného zájmu. V této souvislosti rovněž odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008-131. Dále poukázala na svůj zdravotní stav, vyznačující se fobickou úzkostnou poruchou, tj. onemocněním, které nelze zcela vyléčit a jehož průběh ovlivňuje řada faktorů. Dodala, že stanovená léčba zahrnuje vedle medikace též dodržování léčebného režimu. Poukázala přitom na význam studia, které označila za důležitou součást nastaveného režimu a stabilizační prvek její terapie. Uvedla, že znemožnění pokračování ve studiu by pro ni znamenalo významný zásah, který by mohl prohloubit panické a úzkostné stavy.

3. Žalovaná v písemném vyjádření ze dne 3. 7. 2026 navrhla, aby soud žalobě odkladný účinek nepřiznal, neboť měla za to, že zákonné podmínky nejsou splněny. Zdůraznila mimořádný charakter tohoto institutu a nutnost kumulativního splnění všech podmínek. K tvrzené hrozící újmě žalovaná uvedla, že samotná povinnost vycestovat nepředstavuje pro žalobkyni vážnou újmu. Z předložené lékařské zprávy podle ní nevyplývá, že by zdravotní stav žalobkyně bránil vycestování či vyžadoval léčbu na území České republiky; nic tedy žalobkyni ve vycestování nebrání. Žalovaná poukázala na možnost domáhat se mezinárodní ochrany podle zákona o azylu, pokud má žalobkyně obavy z návratu do země původu. Žalovaná setrvala na závěrech napadeného rozhodnutí, podle nichž byl pro zamítnutí žádosti o prodloužení pobytu rozhodující nedostatečný studijní pokrok. K tvrzeným osobním vazbám žalovaná uvedla, že samy o sobě neodůvodňují přiznání odkladného účinku, přičemž odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2016, č. j. 10 Azs 249/2016- 32. Žalovaná uzavřela, že žalobkyně neosvědčila hrozbu nepoměrně větší újmy.

4. Podle § 73 odst. 1 a 2 s. ř. s. platí, že podání žaloby nemá odkladný účinek, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. Soud na návrh žalobce po vyjádření žalované usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Předmětný § 73 odst. 2 s. ř. s. je přitom třeba vykládat tak, že jde o institut zcela mimořádný, kterým je prolamována vykonatelnost napadeného rozhodnutí před tím, než je podrobeno soudnímu přezkumu ve věci samé. Lze jej aplikovat pouze v mimořádných případech, kdy účastník řízení dostatečnými a hodnověrnými důkazy doloží splnění zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku žalobě.

5. K přiznání odkladného účinku žalobě je přitom nutno kumulativně splnit tři podmínky, jejichž naplnění má žalobce tvrdit a prokázat k návrhu doloženými důkazy. První podmínkou je existence újmy, která by byla žalobci způsobena výkonem nebo jinými právními následky napadeného rozhodnutí. Existence újmy, byť není výslovně v § 73 odst. 2 s. ř. s. vyjádřena, je bezpochyby nutným předpokladem pro posouzení následujících dvou podmínek, neboť při posuzování podmínky druhé a třetí je újma, která žalobci hrozí, poměřována s dalšími hodnotami, jimiž je újma jiných osob a veřejný zájem. Existence újmy je v některých typech řízení zjevná již ze samotného žalobou napadeného rozhodnutí, a žalobce tak nemusí způsobení újmy zvláště dokládat. Zejména se jedná o případy, kdy je žalobci uložena povinnost uhradit peněžní sankci (pokutu), neboť již z napadeného rozhodnutí v těchto případech vyplývá, že se žalobcův majetek zmenší, a tím mu bude způsobena újma. Na druhou stranu v případech, kde není hrozící újma zjevná již z napadeného rozhodnutí, musí žalobce konsekventně tvrdit, že mu hrozí způsobení újmy, a musí své tvrzení i řádně doložit. Druhá podmínka, která musí být splněna, aby mohl být odkladný účinek žalobě přiznán, spočívá v existenci nepoměrně větší újmy žalobce, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a to ať už byly, či nebyly účastníky předchozího správního řízení. Při posuzování druhé podmínky provádí soud poměřování vedle sebe stojící újmy konkrétních subjektů. I tato podmínka může být s ohledem na charakter věci splněna již tím, že další osoby nebyly správním řízením dotčeny, neboť účastníkem byl pouze žalobce. O takový případ se jedná zejména u správního řízení trestního, kde je rozhodováno o vině žalobce a s tím spojené sankci. Splnění této podmínky bez dalšího nutného tvrzení žalobce a předložení relevantních důkazů musí být zjevné již z napadeného rozhodnutí. Konečně třetí podmínkou, která musí být splněna, je převážení újmy hrozící žalobci nad veřejným zájmem, kterým je vždy, avšak nejen, zájem na výkonu pravomocných rozhodnutí správních orgánů. U třetí podmínky soud zvažuje, zda zde žalobci hrozí natolik závažná újma, že veřejný zájem či veřejné zájmy musí dočasně do meritorního rozhodnutí věci soudem ustoupit zájmům žalobce.

6. Soud po vyhodnocení veškerých skutečností souvisejících s tímto případem dospěl k závěru, že návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě lze vyhovět.

7. Při zkoumání, zda jsou splněny podmínky pro přiznání odkladného účinku žalobě, vycházel soud mimo jiné ze závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011-100. V tomto usnesení Nejvyšší správní soud konstatoval, že žalobě lze na návrh přiznat odkladný účinek i v případě, že se jedná o žalobu proti rozhodnutí v tzv. pobytových věcech cizinců, a nikoli o rozhodnutí o správním vyhoštění, kdy fakticky „až“ v této navazující fázi správního řízení může být cizinec donucen opustit území České republiky. Ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu je tak zdejší soud toho názoru, že již samotné rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, může do práv žalobkyně zasáhnout, neboť neprodloužením tohoto povolení žalobkyně ztrácí oprávnění k pobytu na území České republiky a je fakticky nucena je opustit. Vzhledem k této skutečnosti má soud za to, že u žalobkyně byla splněna první podmínka vyplývající z § 73 odst. 2 s. ř. s., jež je nezbytným předpokladem pro přiznání odkladného účinku žalobě, když výkon žalobou napadeného rozhodnutí může žalobkyni – při zohlednění závěrů učiněných Nejvyšším správním soudem – způsobit újmu.

8. Pokud se týká splnění druhé podmínky pro přiznání odkladného účinku žalobě ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s., soud dospěl k závěru, že s ohledem na charakter žalobou napadeného rozhodnutí nemůže dojít k újmě dalších osob, neboť žalobou napadené rozhodnutí se týká pouze žalobkyně. Vzhledem k této skutečnosti má soud za to, že je splněna i druhá podmínka pro přiznání odkladného účinku žalobě.

9. Zbývá tak posoudit splnění třetí podmínky, tj. zda přiznání odkladného účinku žalobě není v rozporu s důležitým veřejným zájmem ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Lze jistě souhlasit s tím, že je ve veřejném zájmu, aby se na území České republiky zdržovali pouze ti cizinci, kteří disponují platným pobytovým oprávněním. Soud nijak nepředjímá správnost skutkových zjištění správních orgánů, neboť tato otázka je předmětem žalobních námitek. Nicméně, v této fázi řízení lze konstatovat, že důvod, pro který správní orgán I. stupně zamítl žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia (žalobkyně ve studiu nečinila dostatečný pokrok) není bez dalšího takového charakteru, aby bylo možné konstatovat, že další pobyt žalobkyně na území České republiky by byl v rozporu s důležitým veřejným zájmem. V porovnání s újmou, která žalobkyni hrozí, a s přihlédnutím ke skutečnosti, že na území České republiky žije bezmála pět let, se tak nejeví jako nepřiměřené narušení důležitého veřejného zájmu, pokud žalobkyně bude moci na území České republiky setrvat do doby, než soud o její žalobě rozhodne.

10. Podstatné v tomto ohledu je i to, že ani žalovaná ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě neuváděla žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že pro ochranu veřejného zájmu je zcela nezbytné, aby žalobkyně urychleně opustila území České republiky. Tvrzení žalobkyně, že se na území České republiky nikdy nedopustila žádného protiprávního jednání, žalovaná nijak nezpochybňovala. Soud v tomto kontextu zároveň připomíná, že podle § 73 odst. 5 s. ř. s. může soud usnesení o přiznání odkladného účinku i bez návrhu zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly. Poukáže-li tedy žalovaná na takové okolnosti následně, může soud toto usnesení, jímž byl žalobě přiznán odkladný účinek, zrušit.

11. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení, a podané žalobě odkladný účinek přiznal.

12. Výrokem II. tohoto usnesení soud žalobkyni uložil povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. V daném případě vzniká poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, per analogiam, až dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit, tedy ukládá se až tehdy, pokud je o návrhu rozhodnuto (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2024, č. j. 9 As 270/2023-21, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012-32). Návrh na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví je dle položky 20 Sazebníku soudních poplatků zpoplatněn částkou 1 000 Kč. Splatnost poplatku byla stanovena podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

13. Soudní poplatek je žalobkyně povinna uhradit bezhotovostně převodem na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem číslo: 3703 3024411/0710, vedený u České národní banky. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je: 1784901626.

Poučení

Proti tomuto usnesení není kasační stížnost přípustná. Ústí nad Labem dne 13. července 2026 Mgr. Lenka Havlíčková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.