178 A 4/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Havlíčkovou ve věci žalobkyně: M. B., narozená X státní příslušnice Ukrajiny bytem X zastoupena advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Ministerstvo Vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vyznačení nepřijatelnosti žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany dne 11. 2. 2026, sp. zn. OAM-0346776/DO-2026, a jejím vrácení žalobkyni, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou zásahovou žalobou domáhala určení nezákonnosti zásahu žalovaného, který spočíval v tom, že žalovaný podle § 5 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, (dále jen „lex Ukrajina“) vyznačil ve formuláři její žádosti o dočasnou ochranu ze dne 11. 2. 2026, evidované pod sp. zn. OAM-0346776/DO-2026, že žádost je nepřijatelná, neboť nebylo prokázáno, že žadatelka je osobou podle § 3 lex Ukrajina, a žádost vrátil žalobkyni.

2. Podstata sporu spočívala v tom, zda žalobkyně spadá do okruhu osob dle § 3 lex Ukrajina. Žaloba 3. V žalobě žalobkyně namítala, že jí žalovaný znemožnil přístup k institutu dočasné ochrany a fakticky jí odepřel pobytové oprávnění, ačkoliv splňuje podmínky stanovené právem Evropské unie i vnitrostátní právní úpravou. Dle názoru žalobkyně žalovaný svým nezákonným postupem zasáhl do práva žalobkyně na soudní ochranu, práva na respektování rodinného života a práva na ochranu před nuceným návratem do země původu.

4. Žalobkyně uvedla, že je státní příslušnicí Ukrajiny, po vypuknutí ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny oprávněně požádala o dočasnou ochranu v České republice a tato ochrana jí byla udělena. V České republice pobývala po delší dobu legálně a integrovala se do místního prostředí. Následně se rozhodla odejít do Spolkové republiky Německo, kde pobývají její nezletilé děti, vzdala se dočasné ochrany v České republice a podala žádost o dočasnou ochranu v Německu. Německé orgány jí však dočasnou ochranu neudělily, a žalobkyně se proto vrátila do České republiky, kde opět požádala o její udělení. Na Ukrajině stále probíhá válečný konflikt a žalobkyně se tam stále nemůže vrátit. Uvedla, že v České republice pobývala nejprve na základě dlouhodobého víza za účelem strpění a následně téměř 3 roky na základě dočasné ochrany. V České republice má od srpna 2024 přítele K. H., který zde má povolený trvalý pobyt.

5. Žalobkyně namítala, že nepochybně spadá do osobního rozsahu dočasné ochrany podle směrnice Rady 2001/55/ES i podle vnitrostátní právní úpravy, protože uprchla z území Ukrajiny v důsledku ozbrojeného konfliktu a již dříve jí byla udělena dočasná ochrana. Skutečnost, že se žalobkyně ochrany dočasně vzdala z důvodu snahy o sloučení rodiny v jiném členském státě, nemůže vést k definitivní ztrátě postavení osoby oprávněné k ochraně, zejména pokud jí ochrana v jiném státě udělena nebyla.

6. Namítala, že zásah žalovaného vedl k nepřiměřeně tvrdému a nelidskému důsledku, protože žalobkyně prchající před válkou ztratila nárok na ochranu jen proto, že se pokusila sjednotit rodinu v jiném členském státě Evropské unie. Smyslem a účelem institutu dočasné ochrany má být poskytování okamžité a efektivní ochrany vysídleným osobám, a nikoli sankcionování za snahu o rodinné soužití. K tomu namítala, že postup žalovaného je dále v rozporu s čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.

7. Dále žalobkyně namítala, že žalovaný porušil zásadu materiální pravdy a povinnost zjistit skutečný stav věci, když bez dalšího ověřování okolností případu konstatoval nepřijatelnost žádosti. Uvedla, že formalistický postup žalovaného je v rozporu se zásadou dobré správy a se základními principy správního práva. K tomu dále namítala, že jí nebyla poskytnuta žádná procesní ochrana, když nebylo vydáno rozhodnutí, proti němuž by bylo možné podat opravný prostředek, čímž došlo k porušení jejího práva na účinnou soudní ochranu garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

8. Dále žalobkyně uvedla, že zásah žalovaného nadále trvá, neboť žalobkyně zůstává bez pobytového oprávnění a bez přístupu k právům spojeným s dočasnou ochranou, přestože splňuje zákonné podmínky pro její poskytnutí. Hrozí jí sociální nejistota, nemožnost legálně pracovat, přístup ke zdravotní péči a v krajním případě i nucený návrat do země, kde probíhá ozbrojený konflikt. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítnul jako nedůvodnou, neboť pro vyhodnocení žádosti žalobkyně jako nepřijatelné byl zákonný důvod. Uvedl, že žalobkyně poprvé požádala o udělení dočasné ochrany dne 11. 3. 2022, tato jí byla udělena a opakovaně prodlužována. Dne 2. 12. 2025 žalobkyně požádala o zrušení povolení k pobytu, čímž došlo k zániku dočasné ochrany, kterou do té doby požívala. Dne 12. 12. 2025 žalobkyně podala žádost o opětovné udělení dočasné ochrany, kterou žalovaný žalobkyni vrátil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, jelikož žalobkyně neprokázala, že spadá do okruhu osob vymezeného ustanovením § 3 lex Ukrajina. Dne 11. 2. 2025 (pozn. soudu: správně 11. 2. 2026) žalobkyně požádala o udělení dočasné ochrany znovu, přičemž žalovaný opět vrátil žádost žalobkyni jako nepřijatelnou ze shora uvedeného důvodu.

10. Žalovaný citoval § 3 odst. 1 lex Ukrajina, čl. 2 odst. 1 rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017–29, a uvedl, že plně dostál své povinnosti zjistit stav věci, když při své činnosti vycházel z cestovního dokladu žalobkyně a údajů v něm uvedených. Ze vstupních a výstupních razítek je dle názoru žalovaného dostatečně zřejmé, že žalobkyně se ke dni 24. 2. 2022 nenacházela na území Ukrajiny a není tak dána příčinná souvislost mezi vycestováním žalobkyně z domovského státu a vypuknutím válečného konfliktu na Ukrajině. Žalobkyně opustila Ukrajinu nikoliv v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve a z jiných důvodů. Žalovaný uvedl, že za vysídlenou osobu je možné považovat pouze tu osobu, která zemi původu opustila v důsledku ozbrojeného konfliktu. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním tedy musí existovat příčinná souvislost. Nedostačuje, že se tato osoba nemůže bezpečně a trvale vrátit do země původu kvůli tamní situaci, ale je především nutné, aby tato situace byla důvodem, proč zemi původu vůbec opustila. Na udělení dočasné ochrany tak v zásadě nemají nárok ti občané Ukrajiny, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území Ukrajiny ať už z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných či zdravotních důvodů apod. Totéž dle názoru žalovaného plyne i ze sdělení Komise č. 2022/C 126 I/01 nazvaného „Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu čl. 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana“, a z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42. K tomu žalovaný uvedl, že je mu známo, že existují rozhodnutí soudů, která s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č.j. 5 Azs 72/2024-21, podmiňují uplatnění § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina dlouhodobostí pobytu mimo území Ukrajiny, jedná se však o skutkově odlišné případy.

11. K tvrzenému porušení práva žalobkyně na respektování rodinného života žalovaný uvedl, že rodina žalobkyně je rozdělena rozhodnutím německých orgánů, které vyhodnotily, stejně jako žalovaný, žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou. Dále žalovaný uvedl, že není relevantní tvrzení žalobkyně o hrozbě sociální nejistoty a nuceného návratu do země původu, protože český právní řád umožňuje cizincům vícero možností legalizace jejich pobytu. Posouzení věci soudem 12. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem vyslovil souhlas a žalobkyně se po poučení, že může vyslovit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, nevyjádřila. Nařídit jednání nebylo třeba ani kvůli dokazování. Ve věcech, o nichž se vede řízení o ochraně před nezákonným zásahem, žalovaný zpravidla nevede spis ve smyslu § 17 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, který by odrážel průběh správního řízení a sloužil jako podklad napadeného správního rozhodnutí, se kterým by se žalobkyně mohla seznámit dříve než v soudním řízení a reagovat na jeho obsah avšak posuzovaná věc představuje výjimku z tohoto pravidla, jelikož podkladem pro rozhodnutí soudu je tiskopis žádosti o dočasnou ochranu s jejími přílohami, jejichž obsah je oběma účastníkům řízení z povahy věci dobře znám, a lustrum z cizineckého informačního systému.

13. Žaloba je včasná a přípustná. Přestože lex Ukrajina sice v § 5 odst. 2 vylučuje ze soudního přezkumu vrácení nepřijatelné žádosti cizinci, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, potvrdil dřívější judikaturu správních soudů, podle níž vrácení žádosti o dočasnou ochranu ministerstvem z důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina lze soudně přezkoumat.

14. K vlastnímu věcnému posouzení žaloby soud předesílá, že ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65).

15. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jejích práv. Při hodnocení tohoto úkonu lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobkyni vrátil jako nepřijatelnou.

16. Podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina je žádost nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3. V tomto ustanovení jsou vyjmenovány osoby, na něž se zákon (dočasná ochrana) vztahuje. Podle § 3 odst. 1 tak uděluje žalovaný dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady.

17. V prováděcím rozhodnutí Rady, jež aktivovalo stav hromadného přílivu osob, jak jej předpokládá směrnice o dočasné ochraně, jsou tyto osoby vymezeny zejména jako ukrajinští státní příslušníci pobývající v Ukrajině před 24. 2. 2022, kteří byli z Ukrajiny vysídleni 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil [čl. 2 odst. 1 písm. a)].

18. Pro přiznání postavení osoby oprávněné podle § 3 lex Ukrajina ukrajinskému státnímu příslušníku je tak zapotřebí současného splnění podmínky 1) pobývání v Ukrajině před 24. 2. 2022 a 2) vysídlení z Ukrajiny 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. Pobýváním se pak rozumí situace, kdy žadatel před zahájením ruské vojenské invaze na Ukrajině žil dlouhodobě, měl tam bydliště a těžiště svých zájmů. K vysídlení z Ukrajiny tedy může dojít i v případě, že se ukrajinský občan na jejím území v době invaze fakticky nenacházel, pokud z ní vycestoval pouze krátkodobě a stále se v ní nacházelo těžiště jeho životních zájmů.

19. V nynější věci je třeba zdůraznit, že žalobkyně opustila území Ukrajiny dne 19. 1. 2022, tedy 36 dnů před invazí ruských vojsk, a to na základě uděleného dlouhodobého víza, jak plyne jednak z čísla uděleného pobytového oprávnění vyznačeného na str. 11 cestovního pasu žalobkyně, jednak z tvrzení žalobkyně uvedeného v podané žalobě, že zde pobývala na základě dlouhodobého víza. Ani před dnem 19. 1. 2022 však žalobkyně nepobývala nepřetržitě na Ukrajině. Dle jejího cestovního pasu platného od 12. 2. 2019 žalobkyně poprvé vycestovala z Ukrajiny na území členských států Evropské unie dne 5. 6. 2019, konkrétně přes Polsko, v následujícím období se pohybovala mezi Ukrajinou a členskými státy Evropské unie. Před začátkem války pobývala na území Ukrajiny toliko od 21. 10. 2021 do 19. 1. 2022 (necelé tři měsíce). Nelze tedy hovořit o tom, že by žalobkyně opustila Ukrajinu ještě před válkou jen tzv. „na otočku“ (na návštěvu/výlet). Skutečnost, že žalobkyně pobývala v České republice na základě dlouhodobého víza jednoznačně nasvědčuje tomu, že přesunula těžiště svých zájmů z Ukrajiny do České republiky ještě před dnem 24. 2. 2022.

20. Z otisků hraničních razítek o vstupech a výstupech na území členských států Evropské unie jednoznačně vyplývá, že žalobkyně vstoupila na území Maďarska přes hraniční přechod Záhony dne 19. 1. 2022 (a v členských státech Evropské unie a Schengenského prostoru setrvala až do 19. 10. 2024). Žalovaný na tuto skutečnost poukázal ve svém písemném vyjádření k žalobě, jehož obsah byl žalobkyni znám, neboť jí (resp. jejímu právnímu zástupci) bylo toto vyjádření doručeno. Žalobkyně na to, že žalovaný poukázal právě na údaje zjištěné z jejího cestovního dokladu, však nikterak nereagovala. Žalobkyně se tak nepokusila okolnosti svého pobytu ke dni 24. 2. 2022 řádně konkretizovat, zejména neuvedla a nedoložila žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že se ke dni 24. 2. 2022 vrátila na území Ukrajiny a pobývala tam. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry, uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č.j. 6 Azs 422/2017-29: „cestovní doklad je veřejnou listinou (srov. § 108 zákona o pobytu cizinců) a, není-li prokázán opak, potvrzuje pravdivost toho, co je v něm osvědčeno nebo potvrzeno (§ 53 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů). Vyvratitelnou domněnku o správnosti údajů vyplývajících z vstupních a výstupních razítek otištěných v cestovních dokladech obsahuje i článek 12 Schengenského hraničního kodexu [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/399 ze dne 9. března 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob]. K vyvrácení této domněnky je třeba, aby státní příslušník třetí země jakýmkoli způsobem předložil věrohodné důkazy, například v podobě jízdenky či letenky nebo svědectví o své přítomnosti na území státu.“ Soud tak má za to, že v řízení bylo žalovaným prokázáno, že se žalobkyně ke dni 24. 2. 2022 zdržovala na území členských států Evropské unie, nikoli na Ukrajině a není tedy osobou, na kterou by se vztahovalo ustanovení § 3 lex Ukrajina.

21. Skutečnost, že žádosti žalobkyně bylo v minulosti vyhověno, neznamená, že musí být automaticky vyhověno každé její další žádosti. Žalobkyně nemůže donekonečna těžit z toho, že jí v minulosti byla v České republice dočasná ochrana udělena, i když nikdy nesplňovala podmínky pro udělení dočasné ochrany. Není pravdou, že by žalobkyně byla sankcionována za to, že se ve snaze žít se svou rodinou v Německu vzdala již udělené dočasné ochrany. Žádost byla žalobkyni vrácena jako nepřijatelná pouze z toho důvodu, že nesplňuje podmínky dočasné ochrany, konkrétně nebyla z Ukrajiny vysídlena v důsledku invaze ruských ozbrojených sil na Ukrajinu dne 24. 2. 2022 a následně probíhající války na Ukrajině.

22. Dle § 5 odst. 2 lex Ukrajina, věty první před středníkem Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti. Z tohoto ustanovení jednoznačně plyne, že se o nepřijatelnosti žádosti žádné rozhodnutí nevyhotovuje. Žalovaný tedy postupoval správně, když poté, co žádost žalobkyně shledal nepřijatelnou, pouze poznamenal důvod nepřijatelnosti (resp. vyznačil jednu z předtištěných možností) do formuláře žádosti a takto doplněnou žádost žalobkyni vrátil, aniž by o tom vydal meritorní rozhodnutí, proti kterému by žalobkyni náleželo právo podat řádný opravný prostředek. Vzhledem k uvedené povaze tohoto mimořádného institutu podle lex Ukrajina je na místě, že správní orgány vycházejí zejména z obsahu podané žádosti a jejích příloh a neprovádějí rozsáhlé dokazování. Tím spíše, je-li nepřijatelnost žádosti zcela zjevná a nevyvstávají o ní důvodné pochybnosti. Námitka žalobkyně tak není důvodná.

23. Co se týče namítaného zásahu do práva žalobkyně na soudní ochranu, soud shledal námitku žalobkyně nedůvodnou. Už jen skutečnost, že žalobkyně aktivně využila svého práva obrátit se na soud a podala žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného a soud se jí věcně zabýval a rozhodl o ní, nasvědčuje tomu, že žalovaný žalobkyni v přístupu k soudnímu přezkumu řízení o její žádosti nebránil. Žalobkyně v podané žalobě ani nijak blíže nekonkretizovala v čem konkrétně spatřuje porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

24. K namítanému zásahu do práva žalobkyně na rodinný život a porušení čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, soud uvádí, že žalobkyni vrácením žádosti není znemožňováno její právo realizovat rodinný život. K oddělení žalobkyně od jejích nezletilých dětí přitom pokaždé došlo ze svobodné vůle žalobkyně, když tato nejprve ponechala děti v Německu, zatímco sama pobývala na základě dlouhodobého víza a poté dočasné ochrany na území České republiky, poté opět ponechala děti v Německu a do České republiky se vrátila bez nich, nikoli z důvodů na straně žalovaného. Postupem žalovaného (vrácením žádosti s vyznačením její nepřijatelnosti) není ani bráněno žalobkyni v realizaci partnerského života s K. H. Co se týče namítaného zásahu do práva žalobkyně na ochranu před nuceným návratem do země původu, soud zdůrazňuje, že s vrácením žádosti jako nepřípustné není bezprostředně spojena povinnost vycestovat do země původu. Žalobkyni není bráněno na území České republiky setrvat a získat jiný pobytový status. Skutečnost, že žalobkyně v současné době nedisponuje žádným oprávněním pobývat na území České republiky (ani jiného členského státu Evropské unie), neznamená, že se musí okamžitě vrátit do válkou sužované země původu. Do jejích práv tedy postupem žalovaného zasahováno není.

25. Soud shrnuje, že ve věci žalobkyně je dán důvod nepřijatelnosti podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, a tudíž nelze postup žalovaného, který žádost žalobkyně o udělení dočasné ochrany vrátil pro nepřijatelnost, považovat za nezákonný. Soud proto žalobu vyhodnotil v mezích uplatněných žalobních bodů jako nedůvodnou, a podle § 87 odst. 3 s. ř. s. ji zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, ani jejich náhradu nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Ústí nad Labem dne 1. července 2026 Mgr. Lenka Havlíčková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.