178 Ad 16/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Havlíčkovou ve věci žalobce: F. Z., narozený X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2025, č. j. MPSV-2025/200269-916, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“) rozhodnutím ze dne 6. 10. 2025, č. j. 46558/2025/LTV, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) rozhodl tak, že žalobci nepřiznal dávku mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje – nájemného a zálohy na elektřinu za září 2025 ve výši 17 954 Kč.

2. Rozhodnutím ze dne 10. 10. 2025, č. j. MPSV-2025/200269-916, které je předmětem soudního přezkumu v této věci, žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žaloba 3. Žalobce namítl, že žalovaný nesprávně posoudil skutkový stav. Uvedl, že příčinou jeho situace je spor z nájemní smlouvy, v jehož důsledku nemůže pobírat dávky na bydlení. Zdůraznil, že bez mimořádné okamžité pomoci není schopen hradit náklady spojené s bydlením. Dodal, že v domácnosti spolu s ním žije nezletilé dítě, které je hendikepované a studuje. Namítl, že ačkoli formulář žádosti vyplnil řádně, tj. v souladu s pokyny, žalovaný mu vytkl jeho nesprávné vyplnění.

4. Žalobce uvedl, že žalovaný vycházel z toho, že bydlí bez právního titulu a dluží částku 65 496 Kč, ačkoliv otázka platnosti nájemní smlouvy a existence dluhu je předmětem řízení, které doposud probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 1. V této souvislosti namítl, že žalovaný v rozporu se zásadou presumpce neviny a nestrannosti předjímal výsledek soudního řízení. Žalobce dále namítl, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné a obsahuje nepravdivé a zavádějící informace. Nesouhlasil se závěrem, že se do nepříznivé situace dostal vlastní vinou a trval na tom, že dávky na bydlení pobírané do 30. 6. 2025 k úhradě nákladů na bydlení nepostačovaly. Podotkl, že zamítnutím žádosti došlo k prohlubování jeho nepříznivé sociální situace. Uvedl, že není schopen uhradit nedoplatek za elektřinu, což může vést k jejímu odpojení, nadto se zvyšuje jeho dluh na nájemném. Podle žalobce tak hrozí ztráta bydlení nejen jemu, ale též jeho nezletilé dceři. Namítl, že se žalovaný s dopady napadeného rozhodnutí do jejího života nijak nevypořádal.

5. Dále žalobce namítl rozpor rozhodnutí se zásadou legitimního očekávání. Uvedl, že mu byla mimořádná okamžitá pomoc úřadem práce již dvakrát přiznána s odkazem na § 2 odst. 5 písm. a), § 36 odst. 1 písm. b) a § 37 písm. c) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), přičemž jeho příjmové poměry se od té doby nezměnily, naopak se jeho situace dále zhoršila. S ohledem na to žalobce považoval napadené rozhodnutí za rozporné se zásadou právní jistoty.

6. Žalobce namítal, že se žalovaný ztotožnil s nesprávnými závěry úřadu práce, a na podporu tohoto tvrzení přiložil k žalobě listinu „Vyznačení lživých a překrucujících i absurdních tvrzení v aktuálním rozhodnutí HN Litvínov, s komentářem žalobce F. Z.“ obsahující polemiku s prvostupňovým rozhodnutím. V této listině podotýkal, že civilní soud doposud pravomocně nerozhodl o trvání nájemního vztahu ani o výši dluhu. Uváděl, že osobně navštívil sociální pracovnici Městského úřadu Litvínov, která jej informovala o nedostupnosti sociálního a prostupného bydlení v Litvínově. Měl za to, že úřad práce si musel být vědom skutečnosti, že trh s bydlením je lidem bez zaměstnání prakticky uzavřen a sociální bydlení je toho času nedostupné. Trval na tom, že pokud je spolu se svou nezletilou dcerou ohrožen ztrátou bydlení a v konečném důsledku i bezdomovectvím, byla by v jeho případě mimořádná okamžitá pomoc účelně vynaloženým nákladem způsobilým zabránit jeho zadlužení. Konstatoval, že mimořádnou okamžitou pomoc lze v souladu se zákonem poskytnout i opakovaně. Závěry úřadu práce, že není osobou v hmotné nouzi ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi, a že nedostatek finančních prostředků není sám o sobě důvodem k poskytnutí mimořádné pomoci, označil za absurdní. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Podrobně zrekapituloval průběh správního řízení a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

8. K námitce nesprávného posouzení skutkového stavu žalovaný konstatoval, že pokud byla společně posuzovanou osobou žalobcova dcera, měl ji žalobce ve formuláři žádosti uvést. Současně však zdůraznil, že tato skutečnost nebyla důvodem zamítnutí žádosti.

9. K námitce, že žalovaný převzal nepravdivá tvrzení pronajímatele, aniž by zjistil skutečný stav věci, žalovaný uvedl, že na žalobcovy výhrady nezákonnosti, neobjektivnosti, manipulativnosti a předpojatosti nemůže pro jejich obecnost konkrétně reagovat. Zdůraznil, že vycházel ze spisové dokumentace, kterou považoval za úplnou a dostatečnou. Poukázal přitom na listiny založené ve správním spise, z nichž vyplývá existence dluhu na nájemném. Dodal, že žalobce neoznačil žádné důkazy na podporu svých tvrzení.

10. Žalovaný popřel, že by jakkoli předjímal výsledek soudního řízení o nájemním vztahu. Trval na tom, že „žaloba na určení trvání nájemního vztahu a neplatnost výzvy k vyklizení bytu nemá sama o sobě odkladný účinek (kdy MPSV vycházelo z ustanovení § 73 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů) a žadatel neprokázal ani neuvedl, že by o odkladný účinek soud požádal“. Uvedl, že proto vycházel z předpokladu, že po neprodloužení nájemní smlouvy žalobce byt užíval od 1. 7. 2025 bez právního titulu.

11. Žalovaný rovněž odmítl tvrzení, že se žalobce do nynější situace nedostal vlastní vinou. Podle žalovaného došlo k neprodloužení nájemní smlouvy v důsledku dluhu na nájemném, který žalobci vznikl i přesto, že mu stát poskytoval opakované dávky na bydlení. Trval na tom, že i kdyby dávky na bydlení v prostém součtu nedosahovaly skutečných nákladů na bydlení, nezbavovalo to žalobce povinnosti dostát smluvním závazkům.

12. K námitce nedostatečného zohlednění situace nezletilého dítěte žalovaný uvedl, že tuto okolnost zohlednil v červenci a v srpnu 2025, kdy žalobci mimořádnou okamžitou pomoc poskytl, aby získal čas svou situaci řešit a neskončil bez přístřeší. Zdůraznil, že tato pomoc byla pouze přechodná, přičemž žalobce byl poučen o jejím charakteru, o možnosti využití pomoci sociálních pracovníků a o možnosti poskytnutí mimořádné okamžité pomoci za účelem úhrady kauce či nákladů stěhování.

13. Žalovaný uvedl, že žalobcovy obtíže při uspokojování bytových potřeb nelze přičítat postupu správních orgánů. Uvedl, že žalobce mohl výši nákladů na bydlení předvídat. Zdůraznil, že žalobce nedoložil, jakým způsobem se snažil situaci řešit, například zda vyhledal pomoc sociálních pracovníků, hledal jiné bydlení nebo usiloval o získání zaměstnání. Podle žalovaného nelze očekávat, že stát bude dlouhodobě hradit náklady na bydlení prostřednictvím mimořádné okamžité pomoci v situaci, kdy žalobce nadále užívá byt, ačkoli mu nebyla prodloužena nájemní smlouva.

14. K námitce porušení zásady legitimního očekávání žalovaný uvedl, že mimořádná okamžitá pomoc je dávkou nenárokovou a každá žádost se posuzuje individuálně. Skutečnost, že žalobci byla pomoc v minulosti přiznána, nezakládá nárok na její opakované poskytování. Zdůraznil, že předchozí plnění mělo pouze přechodný charakter, aby žalobce získal čas k řešení své situace, o čemž byl řádně poučen.

15. Žalovaný uzavřel, že dostatečně zjistil skutkový stav, nepřekročil meze správního uvážení a napadené rozhodnutí vydal v souladu se zákonem o pomoci v hmotné nouzi. Replika žalobce 16. Žalobce ve své replice podotkl, že žalovaný setrvává na nepravdivém tvrzení o nesprávně vyplněné žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc. Podle žalobce tím žalovaný uvádí soud v omyl. Dále žalobce uvedl, že ostatní tvrzení žalovaného obsažená ve vyjádření k žalobě jsou rovněž zavádějící. K jejich podrobnému vyvrácení podle svého vyjádření hodlá přistoupit při soudním jednání. Ústní jednání 17. Při jednání soudu konaném dne 17. 8. 2026 uvedl žalobce, že na žalobě trvá, neboť napadené rozhodnutí je založeno na lžích a nepravdách. Odkázal na svá písemná podání a trval na tom, že byl v době podání žádosti v hmotné nouzi a tím, že úřad práce jeho žádosti nevyhověl, tuto hmotnou nouzi ještě prohloubil. Poukázal na to, že řízení týkající se jeho nájemního vztahu není dosud skončeno. V dovolacím řízení sice nebyl úspěšný, ale pouze díky tomu, že jeho advokát zatížil dovolání vadami. Nyní má ještě k dispozici ústavní stížnost. Po předestření obsahu správního spisu vyjádřil překvapení, že jeho součástí není potvrzení o tom, že jeho předchozí pracovní poměr skončil pro nadbytečnost. Trval na tom, aby soud provedl tímto potvrzením důkaz. Poukázal na to, že mu byla dávka mimořádné okamžité pomoci přiznána ve dvou měsících, a nerozumí tomu, proč mu nebyla přiznána i 3. měsíc, kdy se jeho situace ještě zhoršila. Má za to, že jeho sociální situace se zhoršuje právě kvůli zamítavým rozhodnutím úřadu práce a žalovaného. On tuto situaci nezavinil, nemůže za to, že s ním byl ukončen pracovní poměr, že nemůže sehnat jiné zaměstnání a že mu žádný pronajímatel neposkytne bydlení, aniž by byl zaměstnán.

18. Žalovaný se s omluvou nařízeného jednání nezúčastnil, nicméně souhlasil s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti.

19. Soud podle § 52 odst. 1 s. ř. s. posoudil důkazní návrhy žalobce. Nevyhověl přitom návrhu na provedení dokazování kopií napadeného rozhodnutí, kopií prvostupňového rozhodnutí, kopií odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, žalobcovým vyjádřením k podkladům pro vydání prvostupňového rozhodnutí, formulářem žalobcovy žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc ze dne 28. 9. 2025, žalobcovým odůvodněním žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc ze dne 28. 9. 2025, žalobcovým čestným prohlášením k žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc ze dne 28. 9. 2025, výzvou žalobcova pronajímatele ze dne 29. 9. 2025, rozpisem záloh na elektřinu s rozděleným nedoplatkem od července 2025, přípisem oddělení sociální práce Městského úřadu Litvínov ze dne 1. 8. 2025, rozhodnutím úřadu práce ze dne 27. 8. 2025, č. j. 40219/2025/LTV, rozhodnutím úřadu práce ze dne 30. 7. 2025, č. j. 36578/2025/LTV, ani rozhodnutím úřadu práce ze dne 17. 7. 2025, č. j. 35075/2025/LTV, neboť se jedná o listiny, které jsou součástí předloženého správního spisu, a správním spisem soud dokazování neprovádí. Soud dále neprovedl důkaz potvrzením o tom, že žalobcovo předchozí zaměstnání skončilo v důsledku nadbytečnosti. Pro posouzení věci totiž bylo zcela nerozhodné, z jakého důvodu skončil žalobcův poslední pracovní poměr. Soud provedl důkaz dopisem žalobce adresovaným úřadu práce ze dne 12. 8. 2025. Posouzení věci soudem 20. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

21. Po přezkoumání skutkového a právního stavu projednávaného případu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

22. Žalobcovu polemiku s důvody prvostupňového rozhodnutí obsaženou v listině „Vyznačení lživých a překrucujících i absurdních tvrzení v aktuálním rozhodnutí HN Litvínov, s komentářem žalobce F. Z.“, kterou žalobce přiložil k žalobě jako důkaz, soud podle obsahu posoudil jako doplnění žaloby. V souladu s ustálenou judikaturou správních soudů totiž může být námitka směřující proti prvostupňovému rozhodnutí řádným žalobním bodem, jestliže z ní lze dovodit, že tvrzená vada prvostupňového rozhodnutí předcházela napadenému rozhodnutí a promítá se do jeho zákonnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 1 Afs 88/2009-48, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25).

23. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce dne 26. 9. 2025 požádal o mimořádnou okamžitou pomoc ve výši 17 954 Kč za účelem jednorázového mimořádného výdaje – náhrady nákladů spojených s bydlením za měsíc září 2025. V příloze žádosti označené jako „Popis životní situace“ mimo jiné uvedl, že po odebrání příspěvku na bydlení a doplatku na bydlení a snížení příspěvku na živobytí nemá prostředky na uhrazení nájemného a záloh na služby a energie ve výši 15 868 Kč ani záloh na elektrickou energii ve výši 2 086 Kč. Uvedl, že mu byl odebrán příspěvek na bydlení i doplatek na bydlení a zároveň snížen příspěvek na živobytí s odůvodněním, že ztratil právní titul k užívání bytu. Se závěrem, že ke dni 30. 6. 2025 došlo k ukončení nájemního vztahu, nesouhlasil coby s předčasným a trval na tom, že je třeba vyčkat na rozhodnutí civilního soudu. Tvrdil, že součet dávek na bydlení mu ani před jejich odebráním nepostačoval na úhradu nákladů na bydlení, což vysvětlil zdražováním energií a zvyšováním nájmu. Dále poukazoval na skutečnosti týkající se svého rodinného života, zejména na skutečnost, že pečuje o nezletilou dceru se zdravotním hendikepem, která je žákyní gymnázia. Popisoval obtíže spojené s hledáním nového bydlení a zaměstnání (uváděl, že se připravuje na rekvalifikaci v rámci projektu „Věk není překážkou“). Uváděl, že ani před odnětím dávek na bydlení mu tyto dávky nepostačovaly na pokrytí reálně vznikajících celkových nákladů na bydlení a na vysoké nedoplatky po zdražení energií a zvýšení nájemného.

24. Soud dále zjistil, že žalobce o mimořádnou okamžitou pomoc žádal již v červenci a srpnu 2025. Oběma žádostem úřad práce vyhověl, podruhé však s poučením, že „mimořádná okamžitá pomoc není určena k dlouhodobému krytí nákladů na bydlení, k čemuž slouží příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení. Žadatel by si proto měl sehnat bydlení, na které lze tyto dávky opakovaně poskytovat. Povinností žadatele je si aktivně hledat nové přiměřené bydlení a spolupracovat přitom se sociálními pracovníky města“.

25. O žalobcově žádosti ze dne 26. 9. 2025 úřad práce rozhodl tak, že dávku mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje nepřiznal. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedl, že „má za to, že žadateli byla ponechána dostatečná lhůta k zajištění přiměřeného bydlení tím, že byly za měsíc červenec a srpen přiznány dávky mimořádné okamžité pomoci na úhradu nákladů na bydlení na byt, a to i za předpokladu, že žadatel nedisponuje právním titulem k užívání bytu“. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání. V něm mimo jiné uvedl, že trh s bydlením je pro něj uzavřen, neboť sociální a prostupné bydlení není k dispozici z kapacitních důvodů a soukromí pronajímatelé preferují nájemce, kteří jsou zaměstnaní. S poukazem na svou účast v projektu „Věk není překážkou“ trval na tom, že jeho situace není řešitelná jinými prostředky než dávkou mimořádné okamžité pomoci.

26. Žalovaný žalobcovo odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné uvedl, že „protože od 1. 7. 2025 neměl F. Z. platný právní titul k užívanému bytu, zanikl mu od 1. 7. 2025 nárok na opakované dávky na bydlení. Žadatel mohl očekávat, že v případě nepravidelné úhrady nájemného mu pronajímatel může ukončit nájemní smlouvu nebo již nemusí souhlasit s jejím dalším prodloužením a přijde tak o možnost státní podpory na náklady bydlení. Přestože se do uvedené situace dostal vlastním jednáním, úřad práce zohlednil celkovou sociální situaci F. Z. a jeho dcery v červenci a srpnu 2025 a v uvedených měsících mu poskytl mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nákladů na bydlení, aby měl žadatel čas vzniklou situaci řešit. Na skutečnost, že mimořádná okamžitá pomoc není dávkou opakovanou a není určena k dlouhodobému krytí nákladů na bydlení, byl žadatel ze strany úřadu práce prokazatelně upozorněn při jednání dne 11. 8. 2025, úřad práce mu i navrhl vyhledání pomoci u sociálního pracovníka obce. Při ústním jednání dne 16. 7. 2025 byl žadatel také seznámen s možností poskytnutí mimořádné okamžité pomoci na kauci a případně i na stěhování.“ Žalovaný na straně 7 napadeného rozhodnutí zdůraznil, že žalobce kromě žádosti o sociální bydlení neprokázal, že oslovil sociální pracovníky obce, jak byl úřadem práce instruován, neprokázal ani neuvedl, jaké konkrétní pronajímatele (i mimo obec pobytu) nabízející nájemní byty oslovil, neprokázal, že by jej pronajímatelé odmítli z důvodu jeho evidence na úřadu práce. Dodal, že žalobce ani neprokázal, kde všude se aktivně zajímal o možnost nástupu do zaměstnání nebo na brigádu, aby si zvýšil své šance uspět při hledání bydlení, pouze uvedl, že se účastní projektu „Věk není překážkou“.

27. Podle § 36 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi platí, že nárok na mimořádnou okamžitou pomoc má osoba uvedená v § 2 odst. 4 a 5, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi.

28. Podle § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi platí, že za osobu v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi považovat též osobu, která nemá vzhledem k příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům dostatečné prostředky k úhradě nezbytného jednorázového výdaje, spojeného zejména se zaplacením správního poplatku při prokázané ztrátě osobních dokladů, při vydání duplikátu rodného listu nebo dokladů potřebných k přijetí do zaměstnání, s úhradou jízdného v případě ztráty peněžních prostředků, a v případě nezbytné potřeby s úhradou noclehu.

29. Podle § 38 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi platí, že „nárok na mimořádnou okamžitou pomoc vzniká dnem, kdy ji příslušný orgán pomoci v hmotné nouzi přizná“.

30. Jak konstantně judikuje zdejší soud, dávka mimořádné okamžité pomoci je dávkou nenárokovou (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2014, č. j. 78 Ad 23/2013-21). I když jsou zákonné podmínky pro její přiznání splněny, rozhodnutí o tom, že dávka bude přiznána, závisí na správním uvážení orgánu pomoci v hmotné nouzi. Povinností soudu je pak posoudit, zda správní orgány správně aplikovaly zákonná ustanovení a zda v rámci správního uvážení dodržely zákonem stanovené meze tohoto uvážení a nezneužily jej. V této souvislosti lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002-46, v němž bylo vysloveno, že „úkolem soudu ve správním soudnictví je přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí, tedy posoudit soulad napadeného správního rozhodnutí se zákonem. Úkolem soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, nýbrž posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem“.

31. V logice vypořádání žalobních námitek se soud nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, kterou žalobce spatřoval předně v tom, že odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje „nepravdivé nebo zavádějící informace, které neodpovídají obsahu žádosti ani skutečnému stavu věci“. Namítal, že kdyby žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav, nemohl by uzavřít, že pokud byl žalobci vyplácen příspěvek i doplatek na bydlení, může si za vzniklý dluh sám. Podotýkal, že součet příspěvku a doplatku na bydlení nepostačoval ani k zaplacení měsíčního nájmu a záloh na energie, tím spíše nepostačoval k zaplacení nedoplatků při ročním zúčtování služeb a energií. Nepřezkoumatelnost dále spatřoval v tom, že se žalovaný nevypořádal s dopady napadeného rozhodnutí na rodinný život samoživitele s hendikepovanou nezletilou dcerou.

32. Při posuzování přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí vyšel soud z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že „z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008- 109). Soud prostudoval žalobou napadené rozhodnutí a shledal, že žalovaný těmto požadavkům v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostál, neboť skutečnost, že byla žalobci svěřena do péče jeho nezletilá dcera, v odůvodnění napadeného rozhodnutí zohlednil. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce spíše než s rozsahem odůvodnění rozhodnutí žalovaného nesouhlasí s věcnými závěry žalovaného, jimiž se bude zabývat níže. Polemika se závěrem žalovaného ohledně „zavinění“ žalobcovy sociální situace nepředstavuje podle názoru soudu námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, nýbrž námitku, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, postrádá oporu ve spisu nebo je s ním v rozporu. Tato otázka bude posouzena rovněž v další části rozsudku. Soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí.

33. Soud se předně zabýval námitkou, že žalovaný předjímal rozhodnutí soudu, pokud konstatoval, že žalobce byt užívá neoprávněně a k jeho užívání nemá právní titul. Soud konstatuje, že závěr o neoprávněnosti užívání bytu ze strany žalobce má oporu v podkladech obsažených ve správním spisu, zejména v rozhodnutí úřadu práce ze dne 18. 7. 2025, č. j. 164379/25/MO. Tímto rozhodnutím byl žalobci od 1. 7. 2025 odňat příspěvek na bydlení s odůvodněním, že žalobci od 1. 7. 2025 nesvědčí právní titul k užívání bytu. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí úřad práce dále uvedl, že mu sám žalobce prostřednictvím datové schránky zaslal kopii dopisu, v němž pronajímatel neakceptoval návrh na smírné řešení dluhu vzniklého na nájemném ani návrh na prodloužení nájemní smlouvy. O okolnostech skončení nájmu sjednaného na dobu určitou vypovídají také další podklady obsažené ve správním spise, konkrétně protokoly o ústním jednání ze dne 16. 7. 2025 a ze dne 11. 8. 2025, jakož i dopisy ze dne 4. 7. 2025 adresované žalobci, z nichž plyne jednoznačný projev vůle pronajímatele nepokračovat v nájemním vztahu poté, co dne 30. 6. 2025 skončila sjednaná doba nájmu. Druhý z dopisů označený jako „Výzva k vyklizení bytu“ pak obsahuje výzvu ve smyslu § 2285 občanského zákoníku k vyklizení a předání bytu do 21. 7. 2025.

34. Za podstatné soud považuje, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu si může správní orgán rozhodující o přiznání příspěvku na bydlení sám učinit závěr o datu skončení nájmu sjednaného na dobu určitou, resp. může pro účely svého rozhodnutí posoudit otázku, zda nájem byl či nebyl podle § 2285 občanského zákoníku prodloužen, a to i tehdy, pokud je tato otázka doposud předmětem sporu v občanskoprávním řízení (srov. body 11, 12 a 17 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2019, č. j. 5 Ads 286/2018-13). Žalobcův předpoklad, že podá-li nájemce žalobu na určení trvání nájemního vztahu, správní orgány musejí presumovat oprávněnost užívání bytu ze strany nájemce, je ve světle tohoto rozsudku neudržitelný. Soud uzavírá, že pokud v projednávané věci žalovaný nepresumoval oprávněnost užívání bytu ze strany žalobce ani nevyčkával na pravomocné rozhodnutí civilního soudu, nýbrž se přidržel závěru o neoprávněnosti užívání bytu ze strany žalobce, k němuž již dříve dospěl úřad práce v rozhodnutí ze dne 18. 7. 2025, nijak nepochybil.

35. Soud se dále zabýval námitkami směřujícími proti závěru žalovaného, že se žalobce dostal do nynější sociální situace „vlastní vinou, protože k neprodloužení nájemní smlouvy došlo dle spisové dokumentace z důvodu jeho špatné platební morálky, kdy mu u pronajímatele vznikl dluh v celkové výši 65 496 Kč. K dluhu došlo i přesto, že mu byly poskytovány opakované dávky na bydlení“ (srov. stranu 7 napadeného rozhodnutí). Soud vyšel z rozsudku ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Ads 286/2018-13, v němž Nejvyšší správní soud akcentoval, že při žádosti o dávku mimořádné okamžité pomoci za účelem uhrazení nákladu na bydlení je nutno v rámci správního uvážení zkoumat vedle příjmových a majetkových poměrů žadatele i způsob vzniku nedoplatku, podíl žadatele na jeho vzniku, odůvodněnost výdaje a další okolnosti dané věci. Podle § 25 odst. 3 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění účinném do 30. 9. 2025, platí, že náklady na bydlení pro nárok a výši příspěvku na bydlení se stanoví jako jejich průměr za kalendářní čtvrtletí bezprostředně předcházející kalendářnímu čtvrtletí, na které se nárok na výplatu dávky prokazuje, popřípadě nárok na dávku uplatňuje. Jakkoli jsou tedy rostoucí ceny nákladů na bydlení (zvýšení cen energií či nájemného) ve výši příspěvku na bydlení zohledněny, děje se tak až s čtvrtročním zpožděním. Pokud by tedy žadatel o mimořádnou okamžitou pomoc v průběhu správního řízení tvrdil, že k růstu nákladů na bydlení došlo náhle a nepředvídatelně, nemohl by žalovaný uzavřít, že si žadatel dluh zavinil sám, s pouhým konstatováním, že žadatel pobírá dávky na bydlení, aniž by dále hodnotil individuální okolnosti vzniku dluhu, především již zmiňovanou otázku předvídatelnosti růstu nákladů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2017, č. j. 3 Ads 242/2016-28).

36. Za podstatné v tomto ohledu soud považuje, že žalobce v žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc uváděl, že mu dávky na bydlení k pokrytí jeho měsíčních nákladů na bydlení nepostačovaly opakovaně – zjevně se tedy nejednalo o nepředvídatelné, nýbrž pravidelné situace. Žalobce dále uváděl, že mu dávky na bydlení nepostačovaly k uhrazení nedoplatků, které vznikaly v důsledku zdražování energií. V této souvislosti soud odkazuje na body 19 až 22 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2026, č. j. 34 Ad 20/2025-35, který v obdobné věci vyslovil, že „je obecně známou skutečností, že ceny energií v posledních několika letech rostou, což ostatně vyplývá z pravidelných nedoplatků žalobkyně za energie, přestože jí jsou, jak sama uvádí, zvyšovány zálohy. Je tedy zřejmé, že žalobkyně mohla uvedenou situaci očekávat, a nejedná se tedy, jak správně dovodily správní orgány, o mimořádnou a nečekanou situaci, na kterou by se žalobkyně nemohla dopředu připravit. Mohla též očekávat, že v případě neuhrazení nedoplatku by mohla být nájemní smlouva ze strany pronajímatele vypovězena. Žalobkyni jsou vypláceny dávky pomoci v hmotné nouzi i dávky státní sociální podpory, z nichž k úhradě nákladů na bydlení je primárně určen příspěvek na bydlení, a v jehož výši byly rostoucí ceny energií zohledněny. Pokud žalobkyně není schopna opakovaně hradit nedoplatek ročního vyúčtování energií, je na místě závěr, že životní poměry rodiny neodpovídají její finanční situaci“, či na rozsudek ze dne 14. 4. 2016, č. j. 1 Ads 45/2016-20, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že „pokud náklady na plyn v předmětném období byly zohledněny při přiznání jiných dávek, nemohla být žádost stěžovatelky o dávku na úhradu nedoplatku, který musela při neplacení průběžných měsíčních záloh očekávat, úspěšná“. Soud konstatuje, že žalobce na straně 5 své žádosti neuváděl žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že mu snad nedoplatky v době předcházející neprodloužení nájemní smlouvy vznikaly nahodile a neočekávaně (jen povšechně odmítal svou odpovědnost za nynější nepříznivou situaci a vinil z ní sociální systém). Za těchto okolností nelze přičítat k tíži žalovanému, pokud na zcela obecná tvrzení žalobce uvedené v žádosti odpověděl ve stejné míře obecnosti, tj. že žalobci byl vyplácen příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení, v jejichž rámci byly zvyšující se ceny energií zohledněny.

37. Soud připouští, že žalovaný nemohl vzít za prokázanou konkrétní výši dlužné částky 65 496 Kč, neboť ji žalobce v průběhu správního řízení opakovaně rozporoval a zároveň správní spis neobsahoval žádný objektivní podklad, na jehož základě by si mohl správní orgán o výši dluhu utvořit vlastní názor. Z hlediska úvahy žalovaného byla nicméně podstatná skutečnost, že pronajímatele vedly k neprodloužení nájemní smlouvy žalobcovy dluhy na nájemném, jejich konkrétní výše je v tomto kontextu podružná. Žalovaný přitom nepochybil, pokud vzal za prokázané, že žalobce svému někdejšímu pronajímateli dluží. Sám žalobce totiž ve své žádosti popisoval, že mu jeho příjmy z dávek pomoci v hmotné nouzi a státní sociální podpory nepostačovaly na úhradu nákladů na bydlení a v čestném prohlášení, které přiložil ke své žádosti, pak nerozporoval existenci dluhu jako takovou, nýbrž jeho výši. Ostatně i z dopisu pronajímatele ze dne 4. 7. 2025, který žalobce přiložil ke své žádosti, plyne, že mu žalobce dne 2. 7. 2025 navrhoval „smírné řešení vzniklého dluhu na nájemném“ a žádal o splátkový kalendář. Jakkoli tedy žalovaný neměl dostatek objektivních podkladů pro závěr o konkrétní výši dluhů, jeho úvaha, že pronajímatele vedly k neprodloužení nájemní smlouvy žalobcovy dluhy, oporu ve spisu má. Veden těmito úvahami soud dospěl k závěru, že správní uvážení žalovaného obstojí, neboť pro něj nebyla nosná konkrétní výše dluhu, nýbrž již jeho pouhá existence.

38. Za podstatné soud dále považuje, že pokud žalovaný odůvodnil napadené rozhodnutí více důvody, může být žalobce v řízení před soudem úspěšný jen tehdy, zpochybní-li všechny samostatné důvody, které vedly k nevyhovění žádosti. Nejvyšší správní soud totiž opakovaně a ve vztahu k různým oblastem správního práva shledal, že zpochybnění pouze jednoho z dílčích důvodů žalobou napadeného rozhodnutí nepovede k vyhovění žaloby, nýbrž k jejímu zamítnutí (srov. bod 16 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2025, č. j. 6 As 222/2024-30). Ačkoli tedy žalobce brojí proti nepodloženosti závěru o zavinění sociální situace, z hlediska zákonnosti je klíčové, zda obstojí též další úvaha žalovaného, že žalobce nevyužil čas, který mu byl poskytnut předchozím přiznáním dávky mimořádné okamžité pomoci, k řešení své situace. Na straně 7 napadeného rozhodnutí totiž žalovaný rozvedl, že „úřad práce v červenci a srpnu 2025 zohlednil celkovou situaci žadatele včetně bydlení a poskytnul mu mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nákladů na bydlení, aby žadatel měl čas situaci vyřešit a neskončil jako osoba bez přístřeší. Úřad práce ale také žadatele upozornil, že se jedná o pomoc přechodnou, na nezbytnou dobu. Žadatel kromě žádosti o sociální bydlení neprokázal, že by situaci řešil, neprokázal, že oslovil sociální pracovníky obce, jak byl úřadem práce instruován, neprokázal ani neuvedl, jaké konkrétní pronajímatele (i mimo obec pobytu) nabízející nájemní byty oslovil, neprokázal, že by ho pronajímatelé odmítli z důvodu jeho evidence na úřadu práce. Žadatel také neprokázal, kde všude se aktivně zajímal o možnost nástupu do zaměstnání nebo na brigádu, aby si zvýšil své šance uspět při hledání bydlení, pouze uvedl, že je účasten v projektu Věk není překážkou“.

39. Soud dospěl k závěru, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně plyne, že žalovaný v rámci svého správního uvážení považoval závěr, že si žalobce svou situaci způsobil sám, za důvod podpůrný, který by sám o sobě nemohl nepřiznání dávky zvrátit. Ostatně v červenci a srpnu 2025 byla žalobci mimořádná okamžitá pomoc přiznána i přes závěr úřadu práce, že příčinou žalobcovy situace bylo jeho „nedodržování platební morálky“ (srov. stranu 3 rozhodnutí úřadu práce ze dne 30. 7. 2025, č. j. 36578/2025/LTV, a stranu 3 rozhodnutí úřadu práce ze dne 27. 8. 2025, č. j. 40219/2025/LTV). Za významné soud považuje též odůvodnění na straně 6 napadeného rozhodnutí, v němž správní orgán připustil, že mimořádná okamžitá pomoc může být poskytnuta též osobě, která je příjemcem příspěvku na bydlení, došlo-li k navýšení nákladů na bydlení neočekávaně, přičemž zdůraznil, že i v takovém případě se jedná pouze o překlenovací podporu, umožňující žalobci vyvstalou situaci aktivně řešit. Pokud tedy žalovaný žalobci dávku v září 2025 oproti červenci a srpnu 2025 nepřiznal, samostatným důvodem takového postupu byla žalobcova pasivita v předchozích měsících, kdy nevyužil čas, který mu byl poskytnut k řešení vyvstalé situace. Jak plyne z výše uvedeného, žalovaný by mimořádnou okamžitou pomoc chápal jako překlenovací dávku za účelem poskytnutí přiměřeného času k aktivnímu řešení situace i tehdy, pokud by žadatelem o dávku byla osoba, jejíž náklady na bydlení vzrostly neočekávaně. Jinými slovy, i kdyby rozhodoval o žádosti osoby, která si svou situaci nezavinila, avšak které již byla dávka v předchozích měsících přiznána, bylo by pro něj rozhodující, jakým způsobem využila prostor, který jí byl k řešení situace dán. Z předestřených úvah žalovaného je tedy zjevné, že dílčí závěr o zavinění sociální situace, proti němuž žalobce brojí, vůbec nebyl nosným důvodem napadeného rozhodnutí.

40. Podpůrný význam kritéria „zavinění“ při rozhodování o přiznání mimořádné okamžité pomoci ostatně vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 6. 2017, č. j. 3 Ads 242/2016-28, v němž vyslovil, že „s ohledem na povahu posuzované dávky, která představuje v podstatě poslední záchrannou sociální síť, a šíři předpokládaných beneficientů této dávky (viz též § 2 odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi) však kritérium ‚zavinění‘ nelze přeceňovat a není namístě jej bez dalšího aplikovat například již při první takové situaci“. Nejvyšší správní soud dále vyložil, že „prvotní pochybení při vzniku dluhového zatížení […] ještě nemusí být dostatečně závažným důvodem pro vyloučení osoby z možnosti žádat o dávku mimořádné okamžité pomoci – to by bylo namístě spíše až v situaci, kdy by se ukázala neschopnost žadatele se i přes poskytnutou sociální pomoc ze svých chyb poučit, popř. snaha zneužívat systém sociálního zabezpečení, a současně by neuplynula přiměřeně dlouhá doba, po níž by bylo namístě dát takovému žadateli možnost začít znovu s čistým štítem“. Soud má za to, že v těchto intencích úřad práce postupoval, když se otázkou „prvotního pochybení při vzniku dluhového zatížení“ zabýval jen okrajově, v červenci i srpnu žalobci dávku přiznal a v září pak své rozhodnutí o nepřiznání dávky založil na hodnocení, zda žalobce využil prostor, který mu v červenci a srpnu přiznáním dávky vznikl k překonání své tíživé sociální situace hledáním nového bydlení a práce. Soud v této souvislosti poukazuje na stranu 7 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný popsal, že „úřad práce ale také žadatele upozornil, že se jedná o pomoc přechodnou, na nezbytnou dobu. Žadatel kromě žádosti o sociální bydlení neprokázal, že by situaci řešil, neprokázal, že oslovil sociální pracovníky obce, jak byl úřadem práce instruován, neprokázal ani neuvedl, jaké konkrétní pronajímatele (i mimo obec pobytu) nabízející nájemní byty oslovil, neprokázal, že by ho pronajímatelé odmítli z důvodu jeho evidence na úřadu práce. Žadatel také neprokázal, kde všude se aktivně zajímal o možnost nástupu do zaměstnání nebo na brigádu, aby si zvýšil své šance uspět při hledání bydlení, pouze uvedl, že je účasten v projektu Věk není překážkou.“ 41. Proti těmto věcným závěrům žalovaného žalobce nebrojil. Polemizoval však se závěrem úřadu práce vysloveným v prvostupňovém rozhodnutí, že měl v červenci a srpnu 2025 dostatečný čas k zajištění přiměřeného bydlení. Konkrétně uváděl, že oddělení sociální práce Městského úřadu Litvínov osobně navštívil a obdržel informace o nedostupnosti sociálního bydlení. Namítal, že úřadu práce popsal situaci na trhu s bydlením, který je pro nezaměstnané prakticky uzavřen.

42. Soud konstatuje, že součástí správního spisu je přípis ze dne 1. 8. 2025, kterým oddělení sociální práce Městského úřadu Litvínov žalobce informovalo o nevyhovění jeho žádosti o sociální bydlení z důvodu vyčerpání kapacity sociálních bytů. Přípis jej vybízel, aby v případě zájmu o další poradenství týkající se bydlení či jiné problematiky oddělení sociální práce Městského úřadu Litvínov znovu navštívil nebo zkontaktoval. Úřad práce na straně 2 prvostupňového rozhodnutí konstatoval, že žalobce možnosti nabízené oddělením sociální práce Městského úřadu Litvínov nevyužil. Na straně 3 pak uzavřel, že má za to, že žalobci byla „ponechána dostatečně dlouhá lhůta k zajištění přiměřeného bydlení tím, že byly za měsíc červenec a srpen přiznány dávky mimořádné okamžité pomoci na úhradu nákladů na bydlení, a to i za předpokladu, že [žalobce] nedisponuje platným právním titulem k užívání bytu“. Jelikož žalobce ani v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí ani v žalobě netvrdil (tím spíše neprokázal), že snad oddělení sociální práce Městského úřadu Litvínov v reakci na přípis ze dne 1. 8. 2025 znovu navštívil, soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobce při hledání bydlení nevyčerpal všechny možnosti, které mu byly doporučovány.

43. Ze správního spisu plyne, že se dne 11. 8. 2025 konalo ústní jednání, při němž byl žalobce seznámen s tím, že k dlouhodobému krytí nákladů na bydlení jsou určeny dávky příspěvku na bydlení a doplatku na bydlení, a žalobce by si proto měl „aktivně hledat nové přiměřené bydlení“ a spolupracovat přitom se sociálními pracovníky, nikoli pasivně vyčkávat na skončení soudního sporu mezi ním a jeho dosavadním pronajímatelem. K tomu žalobce uvedl, že jeho žádosti o sociální byt nebylo vyhověno, že prostupné bydlení u společnosti CPI BYTY, a. s. (tj. u svého dosavadního pronajímatele) nezíská, a že jej jiní pronajímatelé, které kontaktoval, odmítli, neboť preferují pracující nájemce. Jak správně podotkl žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalobce ani netvrdil, že se snad snažil najít nové bydlení jinde než v Litvínově. Soud má za to, že pokud by se žalobce nepřiměřeně nespoléhal na mimořádnou okamžitou pomoc ze strany státu, postupoval by při hledání bydlení aktivněji (zejména by se při hledání neomezoval na území své obce).

44. Žalobce soudu spolu s žalobou předložil dopis adresovaný úřadu práce ze dne 12. 8. 2025, v němž popsal obtíže při hledání bydlení a přípravě na rekvalifikaci. Soud provedl tímto dopisem při jednání důkaz. Žalobce v něm zopakoval svá tvrzení, která uváděl již při ústním jednání dne 11. 8. 2025. Nadto zmínil, že se obrátil na veřejného ochránce práv a neziskovou organizaci Charita Česká republika. Vysvětlil, proč doposud neproběhla jeho rekvalifikace na profesionálního řidiče, neuvedl nicméně, zda se s ohledem na svou situaci pokoušel hledat i jinou, byť nekvalifikovanou, práci (jen zcela obecně uváděl, že probíhají jednání s případnými zaměstnavateli). Soud konstatuje, že žalobcův dopis ze dne 12. 8. 2025 není součástí správního spisu (není uveden ani ve spisovém přehledu), přičemž žalobce nepředložil soudu doklad o jeho doručení. Jelikož však zmíněný dopis nad rámec informací, které žalobce uváděl již při ústním jednání dne 11. 8. 2025, neobsahuje žádnou další dostatečně konkrétní informaci (za takovou nelze zcela nepochybně považovat ani obecné zmínky o podnětu veřejnému ochránci práv, o schůzce s pracovnicí neziskové organizace Charita Česká republika, či o jednání s nijak nespecifikovanými potenciálními zaměstnavateli), otázka, zda byl tento dopis žalovanému skutečně doručen, nebyla pro posouzení věci rozhodná.

45. Soud na tomto místě uzavírá, že se plně ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobce v průběhu správního řízení nedoložil snahu najít si bydlení jinou cestou než podáním žádosti o sociální bydlení u Městského úřadu Litvínov, ani snahu začít si opatřovat prostředky k úhradě nákladů na bydlení prací, ačkoli byl úřadem práce poučen, že dávka mu byla poskytnuta dočasně za účelem aktivního řešení jeho situace. Žalobce jen vyjmenovával překážky stojící v cestě rekvalifikaci na profesionálního řidiče, nijak však nevysvětlil, proč nemůže začít vykonávat práci jinou. Žalobcem doloženou účast v projektu úřadu práce Věk není překážkou a podání žádosti o sociální bydlení Městskému úřadu Litvínov nepovažuje soud bez dalšího za dostatečnou snahu překlenout tíživou sociální situaci.

46. Soud odkazuje na již ustálenou a konzistentní judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle níž platí, že mimořádná okamžitá pomoc jako dávka pomoci v hmotné nouzi není založena na principu zajištění životního optima jednotlivce, nýbrž na poskytnutí nezbytně nutné finanční pomoci pro překonání určité tíživé sociální situace (srov. bod 19 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2023, č. j. 7 Ads 302/2022-27, či rozsudky ze dne 3. 7. 2013 č. j. 3 Ads 84/2012-48, č. 2904/2013 Sb. NSS, nebo ze dne 16. 1. 2020, č. j. 6 Ads 211/2019-24). Dále pak lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2016, č. j. 6 Ads 22/2016-17, č. 3463/2016 Sb. NSS, v němž byl vysloven právní závěr, že výdaje na krytí základních potřeb (v daném případě po odnětí příspěvku na péči) nelze pod ustanovení § 2 odst. 4 a odst. 5 písm. a) a b) zákona o pomoci v hmotné nouzi podřadit: „Proto ani odnětí opakovaných dávek pomoci v hmotné nouzi pro nedostatečnou spolupráci stěžovatelky nemůže představovat důvod, který by měl specificky svědčit ve prospěch přiznání mimořádné okamžité pomoci na úhradu nedoplatku průběžných plateb, jako jsou zálohy na dodávky plynu“ (pro obdobné závěry srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2017, č. j. 3 Ads 242/2016-28). Soud má za to, že výše citovaná judikatura je přiléhavá též k projednávané věci, kdy žalobce požadoval, aby mu byla potřetí přiznána dávka mimořádné okamžité pomoci za účelem úhrady nákladů na bydlení za situace, kdy mu byly po neprodloužení nájemní smlouvy odňaty dávky na bydlení.

47. K námitce legitimního očekávání soud konstatuje, že nepřiznáním dávky mimořádné okamžité pomoci v září 2025 navzdory tomu, že v červenci a srpnu 2025 žalobci přiznána byla, nemohlo dojít k porušení ochrany legitimního očekávání, neboť zde nebyla žádná ustálená správní praxe, která by takové očekávání mohla založit (srov. bod 28 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 6 Ads 122/2018-43). Žalobce dovozoval správní praxi z rozhodnutí úřadu práce ze dne 30. 7. 2025, č. j. 36578/2025/LTV, a z rozhodnutí úřadu práce ze dne 27. 8. 2025, č. j. 40219/2025/LTV, jimiž byla žalobci přiznána mimořádná okamžitá pomoc. Ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. července 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS, je správní praxí zakládající legitimní očekávání pouze ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Zásada ochrany legitimního očekávání tedy spočívá v požadavku, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalobcova situace v září 2025 se však od situace v předchozích měsících odlišovala. V září 2025 totiž bylo možné hodnotit, jak žalobce využil čas, který mu byl předtím dán k řešení vyvstalé situace. Žalobce byl náležitě poučen, že mimořádná okamžitá pomoc není určena k dlouhodobému krytí nákladů na bydlení a žalobce by si proto měl aktivně hledat bydlení, na které lze poskytovat opakované dávky, tj. příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení (srov. protokol o ústním jednání ze dne 11. 8. 2025 obsažený ve správním spisu). Obsah poučení ze strany úřadu práce přitom byl plně v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž má dávka mimořádné okamžité pomoci sloužit k úhradě jednorázových a v podstatě nahodilých výdajů, nikoli výdajů opakujících se (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2016, č. j. 1 Ads 45/2016-20, či bod 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 27/2014-28, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že pokud osoba řeší nedostatek finančních prostředků dlouhodobě, přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci by proto nebylo řešením její nepříznivé sociální situace, a navíc by bylo v rozporu s povahou samotné dávky, která je určena pro jednorázové mimořádné události).

48. Soud uzavírá, že okolnosti žalobcovy žádosti v červenci a srpnu 2025 na straně jedné a v září 2025 na straně druhé nebyly srovnatelné. Postup úřadu práce v červenci a srpnu 2025 tedy nemohl založit legitimní očekávání, že bude žalobci dávka přiznána také v dalších měsících. Závěr, že neposkytnutí dávky nemohly za těchto okolností zvrátit ani zhoršující se sociální poměry žalobce (prohlubující se zadlužení, hrozba odpojení elektřiny) pak má oporu v bodu 17 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2016, č. j. 1 Ads 45/2016-20. Dávka mimořádné okamžité pomoci podle § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, o níž žalobce žádal, představuje „bezprostřední pomoc v nenadálých, mimořádných situacích, kdy osoba žadatele s přihlédnutím k příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům, nemá dostatečné prostředky na úhradu nezbytného jednorázového výdaje“. Žalovaný postupoval správně, pokud si na prvním místě ujasnil, o jaký výdaj žalobce se jedná a zda jej lze podřadit pod výdaj ve smyslu § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Teprve pokud by žalovaný na tuto otázku odpověděl kladně, přistoupil by k posouzení sociálních a majetkových poměrů žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. 9 Ads 250/2020-40). Ze stejného důvodu nemohla nepřiznání mimořádné okamžité pomoci zvrátit ani skutečnost, že byla žalobci svěřena do střídavé péče jeho nezletilá dcera. Žalovaný přesto žalobcovu dceru neopomněl, v odůvodnění napadeného rozhodnutí na stranách 6 a 7 vysvětlil, že právě přítomnost nezletilé dcery byla v červenci a srpnu 2025 jedním z rozhodujících důvodů přiznání dávky. Na tomto místě soud podotýká, že žalovaný v těchto měsících k posouzení sociálních poměrů přistoupil proto, že žalobcův výdaj bylo ještě možné podřadit pod pojem nezbytného jednorázového výdaje, jak jej vykládá judikatura, tedy jako výdaj v nenadálé situaci.

49. Soud se dále zabýval námitkou žalobce, že mu žalovaný vytkl neúplné vyplnění formuláře (neuvedení společně posuzované osoby v části F formuláře), ačkoli formulář vyplnil správně. Soud konstatuje, že v části F formuláře je pod nadpisem „Ostatní společně posuzované osoby“ uveden následující pokyn: „Vyplňte pouze v případě, že jste v části B zvolili vážnou mimořádnou událost (druhá volba) nebo nezbytné nebo odůvodněné náklady (čtvrtá nebo pátá volba).“ Jelikož žalobce v části B zvolil nezbytný jednorázový výdaj (třetí volba), lze mu přisvědčit v tom, že část F formuláře ponechal nevyplněnou v souladu s pokynem. Za podstatné soud nicméně považuje, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne, že by neuvedení společně posuzované osoby ve formuláři žádosti bylo důvodem pro zamítnutí žádosti. Na nevyplnění části F formuláře žádosti totiž žalovaný poukázal jen v narativní části napadeného rozhodnutí v rámci shrnutí obsahu správního spisu.

50. Na tomto místě soud shrnuje, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav, nepřekročil meze správního uvážení a napadené rozhodnutí vydal v souladu se zákonem o pomoci v hmotné nouzi 51. Soud vyhodnotil žalobu v mezích žalobních bodů jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

52. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a procesně úspěšnému žalovanému náhrada nákladů řízení ze zákona nepřísluší, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ústí nad Labem dne 17. srpna 2026 Mgr. Lenka Havlíčková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.