178 Az 3/2026

Rubrum

č. j. 178 Az 3/2026-25 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Havlíčkovou ve věci žalobce: B. O., narozen X státní příslušník Syrské arabské republiky bytem X zastoupen advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2026, č. j. OAM-58/ZA-ZA11-LE34-PD3- 2021 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se včas podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný rozhodl o jeho žádosti o prodloužení doplňkové ochrany tak, že doplňková ochrana se podle § 53a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, (dále jen „zákon o azylu“), neprodlužuje. Žaloba Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 2 178 Az 3/2006 2. Podle žalobce je rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2026, č. j. OAM-58/ZA-ZA11-LE34- PD3-2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“) nezákonné, neboť vychází z nesprávného právního posouzení věci, z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a je nepřezkoumatelné.

3. Žalobce konstatoval, že žalovaný založil své rozhodnutí na závěru, že v Sýrii došlo k zásadní a trvalé změně poměrů, v důsledku, které již žalobci nehrozí vážná újma. Tento závěr je však dle žalobce v rozporu s obsahem napadeného rozhodnutí, když žalovaný na jedné straně detailně popisuje pokračující ozbrojené střety mezi jednotlivými aktéry, včetně konfliktu mezi vládními a kurdskými silami, bombardování, oběti na životech a masivní vysídlení obyvatelstva ještě na počátku roku 2026, avšak na straně druhé bez jakékoliv přesvědčivé úvahy uzavírá, že situace je stabilizovaná natolik, že odpadla hrozba vážné újmy. Závěr žalované o stabilizované situaci v Sýrii tak je vnitřně rozporný a nesplňuje požadavky přezkoumatelnosti. Pokud správní orgán konstatuje pokračující ozbrojený konflikt a bezpečnostní incidenty, nemůže bez dalšího uzavřít, že již neexistuje reálné ohrožení civilních osob ve smyslu § 14a zákona o azylu. Žalovaný zcela rezignoval na aplikaci standardů vyplývajících z judikatury Soudního dvora EU i Nejvyššího správního soudu, podle nichž postačuje taková míra svévolného násilí, která představuje reálné riziko pro civilní obyvatelstvo.

4. Dle žalobce závěr žalovaného o stabilizované situaci v Sýrii přitom neobstojí při konfrontaci s aktuálními a relevantními informacemi o zemi původu. Ze zdrojů, z nichž žalovaný vycházel, dokládají, že v Sýrii došlo k zásadní politické transformaci spojené s převzetím moci strukturami navázanými na islamistické ozbrojené skupiny. Taková změna nepředstavuje stabilizaci poměrů, nýbrž typicky období zvýšené nestability, fragmentace moci a oslabení schopnosti státu zajistit ochranu základních práv. Z aktuálních zpráv mezinárodních organizací přitom jednoznačně vyplývá, že situace v Sýrii zůstává nadále vysoce nestabilní a bezpečnostně riziková. UNHCR (pozn. soudu: Informace úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky) v roce 2026 uvádí, že humanitární pomoc v Sýrii potřebuje přibližně 16,5 milionu osob a návraty uprchlíků musí být nadále posuzovány jako podmíněné bezpečností, důstojností a dobrovolností. Takový závěr je neslučitelný s kategorickým tvrzením žalovaného o bezpečnosti návratu. Nezávislá mezinárodní vyšetřovací komise OSN pro Sýrii ve svých zprávách z roku 2025 a 2026 navíc dokumentuje pokračující závažná porušení lidských práv, včetně rozsáhlého násilí vůči civilnímu obyvatelstvu, které v některých případech dosahuje intenzity válečných zločinů. EUAA ve své aktuální zprávě z prosince 2025 výslovně uvádí, že v celé řadě syrských regionů přetrvává nerozlišující násilí, přičemž intenzita konfliktu se liší regionálně, nikoliv však tak, že by bylo možné zemi jako celek považovat za bezpečnou.

5. Dále žalobce namítal nesprávné právní posouzení podmínek doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, podle něhož postačuje existence vážného a individuálního ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci ozbrojeného konfliktu, přičemž žalovaný tento standard nerespektoval a bez dostatečné analýzy uzavřel, že takové násilí v Sýrii již neexistuje, ačkoliv aktuální zprávy hovoří o opaku.

6. Zásadní pochybení žalovaného shledával žalobce v absenci individualizovaného posouzení situace žalobce, neboť pochází ze severovýchodní Sýrie (oblast Kámišlí), tedy Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 3 178 Az 3/2006 z regionu, který žalovaný sám označuje za nestabilní a zasažený ozbrojenými střety. Přesto nebylo posouzeno, jaký konkrétní dopad má tato situace právě na žalobce, což je dle žalobce v rozporu se základními principy azylového řízení.

7. Žalobce dále žalovanému vytýkal, že vychází toliko z deklarací nové syrské vlády o stabilizaci a exkluzivitě, aniž by hodnotil jejich faktické naplnění. Přitom z napadeného rozhodnutí vyplývá, že státní moc v Sýrii je fragmentovaná, dochází k opakovaným střetům a kontrola nad územím je rozdělena mezi více aktérů. Za takové situace nelze dle žalobce hovořit o existenci efektivní ochrany ze strany státu.

8. Žalobce dále namítal, že žalovaný bagatelizoval riziko spojené s případným povoláním žalobce do ozbrojených složek, když v podmínkách pokračujícího ozbrojeného konfliktu nucené zapojení do bojových operací představuje samo o sobě vážnou újmu.

9. Za nepřijatelný považoval žalobce závěr žalovaného, že vyřízení cestovního dokladu na zastupitelském úřadě svědčí o bezpečnosti návratu, neboť tento argument je irelevantní a nemá žádnou vypovídací hodnotu o skutečné situaci v zemi původu.

10. Žalobce má rovněž za to, že napadené rozhodnutí je nezákonné i z hlediska porušení práva žalobce na respektování rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Poukázal na to, že žije na území České republiky nepřetržitě již od roku 2012, tedy více než deset let, a vytvořil si zde silné sociální a rodinné vazby. Na území České republiky má nezletilou dceru, která je občankou České republiky. Žalobce se podílí na její výchově a výživě, pravidelně se s ní stýká a udržuje s ní skutečný rodinný vztah, přestože dítě žije ve společné domácnosti s matkou. Žalobce žalovanému vytýkal, že se s těmito skutečnostmi nevypořádal a zcela opomenul jejich význam při posuzování důsledků návratu žalobce do země původu. V daném případě by nucený návrat žalobce do Sýrie vedl k faktickému přerušení vztahu mezi žalobcem a jeho nezletilou dcerou, což dle žalobce představuje nepřiměřený zásah do jejich rodinného života.

11. Současně žalovaný porušil zásadu materiální pravdy dle § 3 správního řádu, neboť neopatřil dostatečné a aktuální podklady o situaci v Sýrii a nehodnotil je objektivně. Rozhodnutí je proto zatíženo vadami, které mohly mít vliv na jeho zákonnost.

12. Žalobce shrnul, že žalovaný nesprávně vyhodnotil bezpečnostní situaci v Sýrii, neprovedl řádné individuální posouzení věci, opomenul zásadní rodinné vazby žalobce a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Napadené rozhodnutí proto nemůže dle žalobce obstát, když není postaveno najisto, že žalobci nehrozí v případě návratu do země původu nebezpečí vážné újmy. Vyjádření žalovaného 13. Ve svém písemném vyjádření k žalobě odkázal na obsah správního spisu a napadené rozhodnutí, a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

14. Dle žalovaného důvody, pro něž byla žalobci udělena doplňková ochrana podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, pominuly, neboť situaci v současné Sýrii již nelze považovat za vnitřní ozbrojený konflikt. Žalobce uvedl, že v napadeném rozhodnutí popsal dosavadní komplikovaný vývoj vnitropolitické situace, včetně ozbrojených střetů, který nicméně vyústil v příměří mezi vládnou a kurdskou menšinou v lednu tohoto roku. Odkaz žalobce na konstatování EUAA z prosince 2025 o nerozlišujícím Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 4 178 Az 3/2006 násilí v řadě syrských regionů a o regionálně se lišící intenzitě konfliktu nevyvrací závěry žalovaného, ty totiž zohledňují i následující vývoj situace v zemi.

15. Žalovaný uvedl, že situaci v zemi žalobcova původu nebagatelizoval, setrval přitom na tom, že již nedochází k nerozlišujícímu násilí tou měrou, že by v jeho důsledku každý civilista byl vystaven reálnému nebezpečí vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity už jen v důsledku své pouhé přítomnosti na syrském území v případě návratu do země. Na podporu vyslovených závěrů týkajících se bezpečnostní situace v Sýrii žalovaný odkázal na konkrétní rozhodnutí správních soudů.

16. Žalovaný poukázal na to, že byť žalobce namítá trvání důvodů svědčících pro prodloužení mu doplňkové ochrany, sám o konkrétních rizicích pro případ návratu obecně spekuluje, aniž by uvedl či byly zjištěny skutečnosti vypovídající o existenci skutečného nebezpečí vážné újmy pro jeho osobu v případě návratu. Žalovaný uvedl, že v napadeném rozhodnutí zohlednil i vývoj situace v Kamišlí, zabýval se žalobcovou obavou z každodenních bojů, z povolání kurdskými vojenskými silami k vojenské službě i obavou z trestu smrti za údajnou dezerci. Uvedl dále, že nepominul ani žalobcovu obavu z nepokojů a z chudoby, ani ty však důvodnými z hlediska možnosti udělení doplňkové ochrany neshledal.

17. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu žalovaný uvedl, že žalobcem tvrzené rodinné a osobní vazby na území České republiky nemohou být jakkoli relevantní z hlediska udělení mezinárodní ochrany.

18. Dle žalovaného individuální okolnosti žalobcova případu nesvědčí o přítomnosti skutečného nebezpečí vážné újmy, pokud by se měl žalobce do Sýrie vrátit a žalobce neuvedl a žalovaný nezjistil žádné skutečnosti, které by jej vedly k ponechání udělené doplňkové ochrany ani s ohledem na existenci jiných relevantních důvodů ve smyslu příslušných ustanovení zákona o azylu. Žalovaný měl za to, že v řízení zohlednil rozhodné okolnosti, a odmítl, že by žalobce svým postupem zkrátil na jeho právech. Posouzení věci soudem 19. Soud přezkoumal na základě podané žaloby napadené rozhodnutí, a to v mezích žalobních bodů ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“).

20. Soud ve věci rozhodl bez jednání, neboť žalovaný ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalobce se k tomuto postupu nevyjádřil, ačkoli byl poučen o tom, že nevyjádří-li se, bude mít soud za to, že s ním souhlas udělil.

21. Soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí a obsahu správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

22. Soud předně uvádí, že napadené rozhodnutí neshledal nepřezkoumatelným ani nedostatečně odůvodněným. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou, která souvisí s nedodržením požadavků kladených procesním právním předpisem na výrok a Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 5 178 Az 3/2006 odůvodnění rozhodnutí. Ty jsou upraveny především v ust. § 68 odst. 2, 3 a § 90 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. S nepřezkoumatelností je spojena i otázka, zda se správní orgán zabýval veškerými skutečnostmi rozhodnými pro posouzení věci. Rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné tehdy, není-li zřejmé, z jakých skutkových závěrů žalovaný vycházel, z jakých podkladů rozhodnutí tyto skutkové závěry učinil a jakými úvahami se řídil při hodnocení podkladů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 87/2006-36). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí z tohoto hlediska působí, pakliže správní orgán v rozhodnutí neuvede podklady rozhodnutí, z nichž dovodil skutkové závěry (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 4 Azs 55/2003-51), či jestliže nevypořádal rozpory mezi shromážděnými podklady, tzn., nevysvětlil, proč upřednostnil podklady svědčící o určitém skutkovém závěru na úkor podkladů svědčících o odlišném skutkovém závěru (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 5 A 48/2001-47). Dále zakládají nepřezkoumatelnost nedostatky spočívající v tom, že není zřejmé, jakou právní normu (popř. jaký právní předpis a v jakém časovém znění) správní orgán na věc aplikoval, jak tuto právní normu vyložil a z jakých důvodů má za to, že s ohledem na skutkové okolnosti daného případu na něj lze tuto normu aplikovat.

23. Žádné pochybení ve vyjmenovaných aspektech nepřezkoumatelnosti přitom napadené rozhodnutí nezatěžuje. Pokud ji žalobce shledával v rozporných závěrech uvedených v odůvodnění, pak soud žádné vnitřní rozpory nezjistil. Žalovaný totiž na str. 3 obsáhle předestřel situaci Kurdů v Sýrii od prosince 2024, kdy byl svržen režim bývalého prezidenta Bašára al-Asada, následně rozvedl vývoj celé situace v zemi, kdy mj. skutečně na počátku měsíce ledna 2026 došlo k několikadenním bojům, které si vyžádaly desítky lidských obětí a vysídlení tisíců osob. Žalovaný však s podrobnostmi dále vysvětlil, že tato situace se postupně uklidňuje, v únoru 2026 vstoupili i do města Kamišlí syrské bezpečnostní složky a syrská vláda činí kroky ke stabilizaci situace, tudíž žalobci již nehrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí vážné újmy. Pokud tedy žalovaný nejprve konstatoval pokračující ozbrojené střety mezi jednotlivými aktéry, včetně konfliktu mezi vládními a kurdskými silami, bombardování, oběti na životech a masivní vysídlení obyvatelstva ještě na počátku roku 2026, a současně učinil zjištění, že je situace v Sýrii v současně době natolik stabilizovaná, že odpadla hrozba vážné újmy, pak pouze popisoval vývoj událostí po svržení dřívějšího režimu. Námitku nepřezkoumatelnosti tudíž neshledal soud důvodnou.

24. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobci byla rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 5. 2014, č. j. OAM-204/ZA-ZA06-P05-2012, udělena doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu, jako jedna z forem mezinárodní ochrany na území ČR, a to na dobu 12 měsíců, přičemž žalobci nebyl udělen azyl podle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu. K udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany přistoupil žalovaný v případě žalobce na základě zjištění, že v zemi původu žalobce probíhá vnitřní ozbrojený konflikt spojený se svévolným násilím a ohrožením života lidské důstojnosti obyvatel země, což by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

25. Stejné důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany pak uvedl žalobce i ve své žádosti ze dne 3. 2. 2021, přičemž žalovaný i v tomto případě udělil žalobci doplňkovou ochranu, a to rozhodnutím ze dne 5. 8. 2021, č. j. OAM-58/ZA- ZA11-P05-2021, se stejným závěrem. Žalovaný při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 6 178 Az 3/2006 že v Sýrii probíhá vnitrostátní vícestranný ozbrojený konflikt za účasti zahraničních aktérů. Vláda v roce 2011 použila sílu na potlačení poklidných občanských protestů, což vedlo k ozbrojenému povstání a v roce 2012 přerostlo v občanskou válku. Konflikt v Sýrii byl v té době jednou z největších humanitárních krizí na světe.

26. Doba trvání doplňkové ochrany byla žalobci opakovaně prodlužována, naposledy o 12 měsíců rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 12. 2023, č. j. OAM-58/ZA-ZA11-P05-PD2- 2021.

27. Dne 20. 11. 2024 podal žalobce žádost o prodloužení doplňkové ochrany. Žalovaný usnesením ze dne 4. 6. 2025 řízení přerušil, neboť s ohledem na události v Sýrii od 8. 12. 2024, kdy s pádem režimu došlo na většině území k ukončení bojů, považoval za nezbytné vyčkat na ustálení bezpečnostní situace na území Sýrie.

28. Žalobce je kurdské národnosti a v zemi původu žil ve městě X (pozn. soudu: také označovaném X), které se nachází v severovýchodní Sýrii u hranic s Tureckem, které spadá pod guvernérství Al-Hasaka.

29. Dne 20. 11. 2024 požádal žalobce o prodloužení doplňkové ochrany. Dne 23. 12. 2025 provedl žalovaný s žalobcem pohovor. Při něm žalobce sdělil, že žije s přítelkyní, z předchozího vztahu se mu v květnu 2020 narodila dcera A. O., která žije se svou matkou v X a žalobce se s ní pravidelně stýká. Žalobce v České republice pracuje – děla kebab a pizzu. V Sýrii žije jeho matka a sestra. Žalobci byl zastupitelským úřadem Sýrie vystaven syrský cestovní pas. Žalobce uvedl, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v roce 2017, neboť řídil vozidlo bez řidičského oprávnění. Tvrdil, že od té doby vede řádný život. Žalobce dále uvedl, že v Sýrii od roku 2012 nebyl a tedy neví, zda mu v Sýrii ještě hrozí trest smrti za dezerci, o kterém hovořil v rámci předchozího řízení o udělení mezinárodní ochrany. K současné situaci v místě jeho bydliště v Sýrii odpověděl, že tam probíhají boje, třeba mezi muslimy a Kurdy, přičemž tyto informace má od matky a sestry, s nimiž je v telefonickém kontaktu, a především ze sociálních médií. Dále uvedl, že místo, kde žil, je v blízkosti hranic s Tureckem, jsou tam z tohoto důvodu nepokoje, a je tam chudoba. Žalobce se obával, že po návratu do Sýrie by musel narukovat do kurské armády, neboť je mladší 40 let a rukovat musejí všichni pod touto věkovou hranicí, kteří ještě nemají splněnu vojenskou povinnost. Žalobce sice v armádě byl, ale v armádě za Bašára al Asada, což by mu nebylo uznáno. Žalobce konkrétně nevěděl, by se měl v Sýrii dalšího obávat, protože tam 13 let nebyl.

30. Žalobce dále do správního spisu založil rodný list A. O., nar. X, v němž je žalobce zapsán jako otec dítěte, a čestná prohlášení matky tohoto dítěte M. L. a jeho současné přítelkyně E. Z., jimiž prokazoval, že se stýká s nezletilou a přispívá na její výživu a v současné době sdílí společnou domácnost s přítelkyní a jejím dcerami.

31. Žalovaný shromáždil v průběhu řízení informace ohledně bezpečnostní a politické v Sýrii. Konkrétně vycházel ze Zprávy oddělení zahraničních a evropských záležitostí odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR (dále jen „OAMP“) ze zjišťovací mise do Sýrie publikovanou v srpnu 2025, Informace OAMP ze dne 12. 2. 2026 - Aktuální situace Kurdů v Sýrii, Informace OAMP ze dne 1. 9. 2025 – Syrská arabská republika, Bezpečnostní a politická situace v zemi a Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 24. 2. 2025, č. j. 1102096-6/2025-MZV/LPTP. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 7 178 Az 3/2006 32. Z výše uvedených informací a zpráv učinil žalovaný tato zjištění: „Dne 8. 12. 2024 byl svržen režim prezidenta Bašára al-Asada. Přechodná vláda v čele s prezidentem Ahmadem Šarou prohlásila, že bude inkluzivní vládou a že chce sjednotit Sýrii nehledě na etnické a náboženské dělicí linie. I přes to docházelo v průběhu roku 2025 k různým bezpečnostním incidentům. Bezpečnostní situace v jednotlivých regionech a provinciích Sýrie se výrazně lišila v závislosti na geografické poloze a na tom, který aktér dané území fakticky kontroluje.“ Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce pochází z města Kámišlí v severovýchodní části Sýrie a následně citoval téměř celou informaci OAMP z 12. 2. 22026: „V severovýchodní Sýrii vznikl v roce 2012, v souvislosti s občanskou válkou, de facto autonomní politický útvar zvaný Rojava (kurdsky „západ"). Od roku 2023 nesl oficiální název Demokratická autonomní správa severní a východní Sýrie (Democratic Autonomous Administration of North and East Syria — DAANES). Tuto autonomii však neuznal ani režim Bašára Asada, ani současná prozatímní vláda. Kontrolu nad územím DAANES vykonávala ozbrojená koalice Syrských demokratických sil (dále jen „SDF"). DAANES se skládal ze tří samosprávných regionů: oblasti Džazíry v provincii Hasaka a oblastí Afrín a Ajn al-Arab (kurdsky Kobani) v provinciích Aleppo a Rakka. Správním centrem se stalo město Kámišlí. V souvislosti s pádem režimu Bašára Asada v prosinci 2024 podepsala nová prozatímní vláda 10. 3. 2025 s SDF dohodu o jejich začlenění do institucí syrského státu. Podle dohody a na základě návazných společných jednání mělo být začlenění všech vojenských i civilních struktur dokončeno do konce roku 2025. Pod kontrolu Damašku měla rovněž přejít vězení a tábory, v nichž jsou zadržováni příslušníci Ev. Islámského státu (IS) a jejich rodiny. Prozatímní vláda vnímala dohodu jako krok směrem k systému centralizovaného státu. Zástupci kurdské správy však v dubnu 2025 uvedli, že požadují federativní uspořádání země, které by umožnilo existenci regionální autonomie a vlastních bezpečnostních složek. V průběhu roku 2025 navzdory březnové dohodě mezi prozatímní vládou a SDF nadále docházelo k občasným ozbrojeným střetům, což komplikovalo probíhající vyjednávání. K 7. 10. 2025 obě strany uzavřely novou dohodu o příměří a dosáhly rovněž nové předběžné dohody o integraci ozbrojenců SDF do syrské armády. Příslušníci složek kurdské vnitřní bezpečnosti měli být začleněni do sil ministerstva vnitra. V následujících měsících však proces integrace SDF do státních struktur stagnoval a znovu docházelo k občasným ozbrojeným střetům. Konflikt mezi oběma stranami eskaloval v lednu 2026 v důsledku vypršení lhůty stanovené prozatímní vládou pro integraci SDF do státních struktur a pro deklarovaný cíl znovu získat plnou kontrolu nad severovýchodní Sýrií. Syrská armáda 6. ledna ostřelovala kurdské čtvrti Šajch Maksúd a Ašrafíja ve městě Aleppo. K útokům došlo jen dva dny poté, co se vedení SDF sešlo s představiteli syrské armády v Damašku k pokračování rozhovorů, ty však podle zdrojů nepřinesly výraznější pokrok. Obě strany se navzájem obvinily z rozpoutání bojů. K 10. lednu se kurdští bojovníci ze sporných čtvrtí evakuovali a vládní jednotky převzaly kontrolu nad celým městem. Pětidenní boje, které zdroje označily za nejtvrdší od pádu režimu Bašára Asada, si vyžádaly životy nejméně 60 osob a vysídlení asi 155 tisíc osob. Do konce ledna se situace ve dříve sporných čtvrtích stabilizovala a 90 % vysídlených osob se vrátilo. Ve dnech 16. a 17. ledna vládní síly dobyly poslední oblasti kontrolované SDF na východě provincie Aleppo a následně rozšířily ofenzivu do provincií Rakka a Dajr az-Zaur. Prezident Ahmad Šara zároveň 17. ledna vydal dekret, kterým uznal národní práva Kurdů a kurdštinu prohlásil vedle arabštiny za úřední jazyk. Dekret také zrušil opatření, jež v roce 1962 zbavilo mnoho Kurdů syrského občanství, a přiznal občanství všem dotčeným obyvatelům, včetně těch, kteří byli dříve registrováni jako osoby bez státní příslušnosti. Zároveň uznal kurdský Nový rok (Newroz) jako státní svátek. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 8 178 Az 3/2006 Zástupci Kurdů však dekret označili za nedostatečný s tím, že práva Kurdů by měla být chráněna ústavou. K 18. lednu se zástupci prozatímní vlády a SDF dohodli na příměří, podle kterého prokurdské milice zahájily stahování z oblastí v provinciích Rakka a Dajr az-Zaur do provincie Hasaka. Navzdory příměří ale boje pokračovaly. Příměří bylo 24. ledna prodlouženo o dalších 15 dní s výzvou, aby SDF složily zbraně a předložily plán integrace do syrské armády K 30. lednu obě strany uzavřely novou dohodu o příměří, podle níž se kurdské síly postupně začlení do syrské armády a policie. Armáda se má podle dohody stáhnout z bojových linií na severu země, zatímco bezpečnostní síly se mají rozmístit ve městech Hasaka a Kámišlí, která spravují SDF. Úřady na kurdském území, které dosud fungovaly de facto nezávisle, mají přejít pod syrské státní instituce. Do města Hasaka vstoupily syrské bezpečnostní složky 2. 2. 2026, o den později vstoupily také do Kámišlí.“ 33. Informace OAMP z 12. 2. 2026, dále obsahuje zprávu UNICEF, podle níž je humanitární situace v severovýchodní Sýrii nadále komplikovaná, neboť se místní lidé potýkají s problémy v přístupu k vodě, elektřině či palivu; v provinciích Aleppo, Rakka a Hasaka bylo k 25. 1. 2026 přibližně 170 tisíc vnitřně vysídlených osob.

34. Žalovaný v napadeném rozhodnutí připomenul, že žalobci byla doplňková ochrana udělena z důvodu nemožnosti vyloučit hrozbu vážné újmy v důsledku tehdy probíhajícího vnitřního ozbrojeného konfliktu v Sýrii, neboť při posuzování tehdejší žádosti o udělení mezinárodní ochrany a opakovaných žádostí o prodloužení udělené doplňkové ochrany vyšlo najevo, že fakticky celé území Sýrie bylo v té době zasaženo vnitřním ozbrojeným konfliktem, a že jmenovaný by v případě návratu do Sýrie byl tímto konfliktem s vysokou mírou pravděpodobnosti přímo dotčen. Na základě těchto skutečností žalovaný dospěl k závěru, že návrat žalobce do země původu nebyl možný, neboť nebylo možné vyloučit vážné ohrožení jeho života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

35. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný posoudil současnou situaci v Sýrii a na podkladě výše uvedených informací shledal, že od udělení doplňkové ochrany a jejího posledního prodloužení došlo v Sýrii k podstatnému vývoji, neboť po pádu režimu Bašára Asada v prosinci 2024 došlo k ukončení většiny bojů. Žalovaný vycházel ze skutečnosti, že se nová syrská vláda snaží situaci v Sýrii stabilizovat bez ohledu na etnické a náboženské dělicí linie. I přes střety mezi kurdskou menšinou a vládou, došlo k uzavření příměří mezi těmito stranami, prezident Ahmad Šara uznal národnostní práva Kurdů a kurdštinu prohlásil za úřední jazyk. Žalovaný proto nyní dospěl k závěru, že v případě žalobce o prodloužení doplňkové ochrany pominuly již důvody, pro které mu byla udělena doplňková ochrana, a v případě jeho návratu do vlasti mu dle správního orgánu již nehrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. Žalovaný konstatoval, že žalobce v průběhu předmětného správního řízení neuvedl žádné nové či zvláštního zřetele hodné skutečnosti, pro které by mu měla být udělená doplňková ochrana ponechána, a ani žalovaný tyto neshledal v rámci své úřední činnosti.

36. Žalobcovu tvrzenou obavu z každodenních bojů neshledal žalovaný opodstatněnou. Připomenul, že mezi vládou a kurskými představiteli bylo uzavřeno příměří a nejsou informace o tom, že by docházelo v době od uzavřeného příměří mezi kurdskými a vládními ozbrojenými silami k bojům, které by pro žalovaného mohly znamenat vážné Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 9 178 Az 3/2006 ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

37. Stejně tak nedůvodnou shledal žalovaný žalobcovu obavu, že bude povolán kurdskými vojenskými silami k vojenské službě, s ohledem na zjištění, že kurdské ozbrojené síly se postupně začlení do syrské armády a policie, čímž zaniknou. Žalovaný poukázal na tvrzení žalobce, že již v syrské armádě, která bude s kurdskou sloučena, sloužil, přičemž ze shromážděných podkladů nevyplývá, že by v Sýrii docházelo k mobilizaci či povolávání záloh do aktivní služby, tudíž možnost, že bude jmenovaný povolán do syrské armády, je dle žalovaného nepravděpodobná. Navíc při rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany žalobci v srpnu 2021 se již možným povolání jmenovaného k výkonu vojenské služby zabýval, přičemž tuto skutečnost ve vztahu k mezinárodní ochraně neshledal za důvodné.

38. Žalovaný se také opakovaně zabýval dřívější obavou žalobce z trestu smrti za údajnou dezerci. Poukázal na to, že žalobce v pohovoru k žádosti o prodloužení doplňkové ochrany uvedl, že neví, zda mu takový trest hrozí. I v tomto případě poukázal žalovaný na své předchozí rozhodnutí, v němž důvodnost této obavy posoudil se závěrem, že takovéto nebezpečí nemá u žalobce reálný základ. Právě v této souvislosti zdůraznil skutečnost, že žalobci byla vystaveny bez problémů na syrském zastupitelském úřadu v České republice nové cestovní doklady, jakož i skutečnost, že se žalobce ve svém pohovoru o případné dezerci nezmínil.

39. K žalobcem tvrzeným rodinným vazbám žalovaný uvedl, že k těmto nelze při prodloužení doplňkové ochrany přihlédnout, neboť nejsou relevantní pro posouzení, zda žalobci hrozí v zemi původu nebezpečí vážné újmy.

40. Soud na daný případ aplikoval následující zákonná ustanovení.

41. Podle ust. § 53a odst. 4 věty čtvrté zákona o azylu ministerstvo prodlouží dobu, po kterou je udělena doplňková ochrana, v případě, že osobě požívající doplňkové ochrany i nadále hrozí vážná újma (§ 14a) a nenastanou-li důvody pro její odejmutí (§ 17a).

42. Podle ust. § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu doplňková ochrana se odejme, pokud okolnosti, které vedly k udělení doplňkové ochrany, zanikly nebo se změnily do té míry, že již doplňkové ochrany není zapotřebí. Podle ust. § 17a odst. 2 zákona o azylu při posuzování důvodů uvedených v odstavci 1 ministerstvo přihlédne k tomu, zda změna okolností je tak významné a trvalé povahy, že osobě požívající doplňkové ochrany již nehrozí nebezpečí, že utrpí vážnou újmu. Dále se přihlédne k tomu, zda osoba požívající doplňkové ochrany uvede závažné okolnosti podložené předchozí vážnou újmou odůvodňující odmítnutí ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo, je-li osobou bez státního občanství, státu svého posledního trvalého bydliště.

43. Podle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 10 178 Az 3/2006 44. Podle čl. 15 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (tzv. kvalifikační směrnice) vážnou újmou se rozumí vážné a individuální ohrožení života nebo nedotknutelnosti civilisty v důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu.

45. Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře povahou řízení o prodloužení doplňkové ochrany opakovaně zabýval. Konstatoval přitom, že povahou tohoto řízení je posouzení, zda se významně a dlouhodobě změnily okolnosti, pro které byla žadateli doplňková ochrana udělena (k tomu srov. rozsudek ze dne 7. 4. 2021, č. j. 7 Azs 203/2020-85). K odejmutí doplňkové ochrany nebo jejímu neprodloužení může dojít jen tehdy, došlo-li ke kvalifikované změně, resp. zániku těch okolností, které k udělení doplňkové ochrany vedly (srov. rozsudek ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 Azs 21/2011-57). Tím se řízení o prodloužení doplňkové ochrany podstatně odlišuje od prvotního řízení o jejím udělení, v němž se zkoumá naplnění podmínek pro její udělení od počátku (k tomu srov. usnesení ze dne 9. 8. 2023, č. j. 1 Azs 86/2023-27).

46. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu rovněž vyplývá, že správní orgány při rozhodování o doplňkové ochraně vychází z informací o zemi původu, které musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů a (4) transparentní a dohledatelné (k tomu srov. rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008-81, č. 1825/2009 Sb. NSS, či usnesení ze dne 1. 6. 2023, č. j. 1 Azs 29/2023-42). Aktuálnost zpráv o zemi původu je nutné hodnotit ve vztahu ke změnám okolností v dané zemi. V případě států, ve kterých dochází k překotným změnám situace či států s nestabilní bezpečnostní situací je nutné trvat na dodržování přísnějších požadavků ohledně aktuálnosti zpráv (k tomu srov. rozsudek ze dne 22. 1. 2020, č. j. 6 Azs 109/2019-74).

47. Jak vyplývá z výše uvedeného souhrnu správního spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný v přezkoumávaném řízení shromáždil podklady týkající se situace v Sýrii a v napadeném rozhodnutí provedl podrobný rozbor těchto podkladů a informací v nich obsažených.

48. Žalobce nikterak nerozporoval aktuálnost zpráv o situaci v Sýrii, z nichž žalovaný při svém rozhodnutí vycházel. Nicméně namítal, že pokud z nich žalovaný dovodil stabilizaci situace v Sýrii a neexistenci nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu, pak tyto podklady nesprávně zhodnotil. Tuto námitku neshledal soud důvodnou.

49. Z citace zprávy o aktuální situaci Kurdů v Sýrii ze dne 12. 2. 2026 (bod 30 tohoto rozsudku) lze sice zjistit, že v severovýchodní části Sýrie, nad jejímž územím vykonávala kontrolu ozbrojená koalice SDF, je sice stále celková situace nestabilní, komplikovaná. Ze shromážděných podkladů, z nichž žalovaný při svém rozhodnutí vycházel, zejména Informací ministerstva vnitra ČR vyplývá, že i po pádu režimu prezidenta Baššára al- Asada je situace v celé zemi napjatá a nestabilní, objevují se bezpečnostní incidenty a případy násilí. Přes prezidentem vydané dekrety, jimiž uznal národní práva Kurdů a kurdštinu prohlásil za druhý úřední jazyk, a navzdory uzavíraným příměřím mezi zástupci prozatímní vlády a Demokratickou autonomní správou severovýchodní Sýrie, dochází stále k ozbrojeným střetům. Právě tento region je zasažen snahami prozatímní Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 11 178 Az 3/2006 vlády o centralizaci a vojenské ovládnutí území. Tyto akce vedou k nestabilitě, přerušování dodávek energií a vysídlování civilistů. Ze zprávy zjišťovací mise do Sýrie publikované v srpnu 2025, je zřejmé že nestabilitě a bezpečnosti regionu nepřispívá ani turecký vliv, kdy se na vojenských operacích dotýkajících se severovýchodních regionů se svou měrou podílí Turecko, což rovněž komplikuje bezpečnostní situaci v zemi. Nicméně soud se zcela ztotožňuje se závěrem žalovaného, že tyto skutečnosti nepředstavují nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, na základě něhož byla žalobci doplňková ochrana poskytnuta.

50. Je třeba připomenout, že v době udělení dočasné ochrany žalobci byla jeho vlast stižena občanskou válkou. Šlo tedy o vnitřní ozbrojený konflikt a žalobci hrozilo skutečné a vážné individuální ohrožení. Byly proto zcela naplněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Dle názoru soudu žalovaný správně uvážil, že současná, byť špatná, bezpečnostní situace v Sýrii nedosahuje takové intenzity, pro který by bylo možno dovodit kvůli svévolnému násilí v ozbrojeném konfliktu vážné ohrožení žalobce na životě či jeho lidské důstojnosti. Proto je správný i jeho závěr, že se okolnosti, na nichž byla žalobci doplňková ochrana udělena, změnily natolik, že již není na místě tuto žalobci znovu prodlužovat.

51. Žalobce v žalobě dále poukázal na několik informačních zdrojů, o které opřel své názory ohledně nezlepšeného stavu v zemi v původu. Konkrétně zmínil Informace úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky v roce 2026 a zprávu EUAA z prosince 2025. K této námitce soud předně uvádí, že žalobce, aniž by sdělil objektivní překážku, která by mu v tom měla bránit, tyto zprávy uvedl až ve své žalobě. Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný dne 9. 3. 2026 seznámil žalobce s podklady pro vydání rozhodnutí, mezi kterými byly zahrnuty žalovaným opatřené informace o stavu v zemi a další materiály, jak je uvedeno výše. Jak plyne z protokolu o tomto úkonu, žalobce se k seznámení sice dostavil, ale proti prezentovaným podkladům neměl žádné výhrady či námitky, především pak výslovně uvedl, že nechce navrhnout doplnění podkladů pro rozhodnutí. Chtěl-li tedy žalobce doplnit správní spis o podklady prokazující jeho vážné ohrožení v případě návratu do vlasti, měl tak učinit v průběhu správního řízení, před vydáním napadeného rozhodnutí, což se ale nestalo. Zmíněné tvrzené informace učinil žalobce až součástí žalobních námitek. Soud však není primárně tím, kdo odborně hodnotí situaci v zemi. Posouzení, zda je situace v té dané zemi natolik nebezpečná, že je jejím občanům potřeba poskytnout mezinárodní ochranu, je na příslušném správním orgánu, konkrétně odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR. Skutečnost, že žalobce v průběhu správního řízení nesdělil žádné další důkazy, které by měly být podkladem pro rozhodnutí žalovaného, je důvodem pro závěr o neopodstatněnosti námitky žalobce, že žalovaný neopatřil dostatečné a aktuální podklady o situaci v Sýrii. Dle názoru soudu byly použité podklady aktuální a dostatečné pro posouzení situace v zemi původu žalobce.

52. K namítané absenci individualizovaného posouzení situace žalobce, který pochází ze severovýchodní Sýrie (oblast X), tedy z regionu, který žalovaný sám označuje za nestabilní a zasažený ozbrojenými střety, soud konstatuje, že ani tuto námitku neshledal důvodnou. Jak je uvedeno v bodě 32 tohoto rozsudku, žalovaný při svém rozhodnutí vycházel z Informace OAMP ze dne 12. 2. 2026, která se zabývala právě aktuální situací Kurdů v Sýrii; popsal situaci v Kámišlí s tím, že do měst severovýchodní Sýrie již vstoupily bezpečnostní složky. Současně ve vztahu k osobě žalobce uvedl, že současný Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 12 178 Az 3/2006 prezident uznal národnostní práva Kurdů a kurdštinu prohlásil za úřední jazyk. Dále zhodnotil tvrzení žalobce, že v místě odkud pochází jsou nepokoje a chudoba, přičemž konstatoval, že se jedná o tvrzení obecné a nelze z něho dovodit pro žalobce nebezpečí vážné újmy.

53. Ani námitku, že žalovaný bagatelizoval riziko spojené s případným povoláním žalobce do ozbrojených složek, neshledal soud důvodnou, neboť tato zůstala pouze v rovině tvrzení a z ničeho taková obava žalobce nevyplývá. Na tomto místě soud považuje za důležité připomenout, že pokud by se žalobce na území České republiky domáhal poskytnutí mezinárodní ochrany jako voják, pak by mu nemohla být poskytnuta, neboť jednou z podmínek pro existenci skutečného nebezpečí vážné újmy zakotvené v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu je právě to, že žadatel je civilista (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68). V této souvislosti považuje soud za nepřípadnou námitku žalobce, týkající se poukazu žalovaného na bezproblémové vyřízení cestovních dokladů žalobce na zastupitelském úřadě. Tuto skutečnost žalovaný zmínil pouze při hodnocení individuálních okolností na straně žalobce, který v původním řízení o udělení mezinárodní ochrany argumentoval svou ničím nedoloženou dezercí a v důsledku toho obavou z uvěznění. Žalovaný v situaci, kdy žalobci nevznikly žádné problémy s vyřízením nových syrských cestovních dokladů, neshledal tyto obavy opodstatněnými, navíc v situaci, kdy žalobce sám nyní sdělil, že neví, zda mu takový trest hrozí.

54. K námitce žalobce, že napadené rozhodnutí je nezákonné i z hlediska porušení práva žalobce na respektování rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, soud konstatuje, že osobní a rodinné vazby žalobce na území České republiky nemohou být důvodem pro udělení, a tedy ani prodloužení doplňkové ochrany. Dřívější judikatura Nejvyššího správního soudu, která se však formovala za účinnosti zákona o azylu účinného do 30. 6. 2023 [v něm byl zakotven § 14a odst. 2 písm. d)] sice vycházela z toho, že nárok na doplňkovou ochranu podle § 14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu měl žadatel, jemuž hrozilo skutečné nebezpečí, že by nikoliv až dlouhodobější zákaz jeho pobytu na území České republiky, ale již samotné jeho vycestování z tohoto území bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, zejména pak s respektováním práva na soukromý a rodinný život dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008-71, ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 28, publ. pod č. 2836/2013 Sb. NSS, ze dne 18. 6. 2021, č. j. 5 Azs 162/2020-47, ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 Azs 15/2013-35, či ze dne 7. 4. 2021, č. j. 7 Azs 248/2020-27), avšak následně došlo k judikaturního obratu, který Nejvyšší správní soud podrobně popsal v rozsudku ze dne 30. 6. 2025, č. j. 5 Azs 385/2021-82, že za situace, kdy stěžovatel si založil svůj osobní a rodinný život v České republice, nikoli v zemi původu, by se případná újma, která by mu vznikla v důsledku vycestování na jeho právech na soukromý a rodinný život a která by případně znamenala porušení závazků České republiky vyplývajících z čl. 8 Úmluvy, primárně týkala jeho situace na území České republiky, nikoli v zemi původu. Nemohla by proto představovat vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, ve znění účinném do 30. 6. 2023. Žalobcova rodinná situace tedy nemůže být relevantní z hlediska důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, a to ani z hlediska důvodů pro případné prodloužení doplňkové ochrany. Právní ochrany na osobní a rodinný život na území České republiky se může Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 13 178 Az 3/2006 žalobce domáhat v řízeních podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v nichž musí správní orgány zvažovat přiměřenost dopadů rozhodnutí, jež má být v takovém řízení přijato, do jeho soukromého a rodinného života.

55. Soud tak shrnuje, že žalovaný v daném řízení dostatečně prokázal, že okolnosti, které vedly k udělení doplňkové ochrany, se změnily do té míry, že doplňkové ochrany již není zapotřebí, přičemž se jedná o změnu tak významné a nikoli dočasné povahy, že žalobci již při návratu do země původu vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu nehrozí.

56. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru o nedůvodnosti žalobních námitek. Zároveň v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti. Podanou žalobu proto soud zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.

57. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Ústí nad Labem dne 11. června 2026 Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T. 14 178 Az 3/2006 Mgr. Lenka Havlíčková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.