29 CO 197/2021

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Petry Kořínkové a soudkyň JUDr. Hany Horákové a JUDr. Lenky Rutové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa o zaplacení částky 162 000 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 6. 2021 č. j. 53 C 203/2018-145 <b>I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění potud, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 98 175 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku a ve zbývající části zamítající žalobu se rozsudek potvrzuje.</b> <b>II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení v rozsahu nákladů právního zastoupení advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] před soudy obou stupňů na účet Okresního soudu v Liberci, a to ve výši 14 200 Kč za řízení před okresním soudem a ve výši 6 180 Kč za řízení odvolací.</b> 1. Rozsudkem ze dne [datum] okresní soud výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 162 000 Kč, výrokem II. uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč, výrokem III. ustanovenému zástupci žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] přiznal odměnu a náhradu výdajů ve výši 14 200 Kč a výrokem IV. rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení placených státem vůči žalobci.

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud vysvětlil, že žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 220/2009. Ze spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 17 C 220/2009 soud zjistil, že žalobci [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] podali proti žalovanému [jméno] [příjmení] žalobu dne [datum] a požadovali po něm k zaplacení po rozšíření žaloby 55 400 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout tím, že po ukončení nájemního vztahu užíval byt ve vlastnictví žalobců bez placení náhrady. Podáním ze dne [datum] žalovaný uplatnil proti žalobcům vzájemný návrh na zaplacení 178 600 Kč, eventuelně 136 800 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, neboť od [datum] platil žalobcům nájemné bez právního důvodu, čímž mělo žalobcům vzniknout bezdůvodné obohacení v žalované výši. V řízení následně vznikly průtahy, za něž žalobce uplatnil nárok na náhradu za nepřiměřenou délku řízení proti Ministerstvu spravedlnosti ČR a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byly průtahy potvrzeny a žalobci přiznána náhrada nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši 30 000 Kč. Tento rozsudek byl pak potvrzen Městským soudem v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, č. j. 15 Co 370/2015-136. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka] byl zjištěn úpadek dlužníka [jméno] [příjmení] a povoleno řešení úpadku dlužníka oddlužením. V té době byl spis u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který považoval celé řízení za přerušené z důvodu zjištění úpadku [jméno] [příjmení]. Žalovaný dne [datum] navrhl, aby soud pokračoval v řízení o vzájemném návrhu žalovaného, neboť na tuto část řízení nedopadá jeho přerušení. Teprve po podání stížnosti a návrhu na určení lhůty však odvolací soud pokračoval v řízení o vzájemném návrhu žalovaného, nařídil jednání na den [datum] a vyhlásil usnesení, jímž zrušil původně vydaný rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne [datum] ve výroku III. zamítajícím vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 136 800 Kč a ve výroku IV. o nákladech řízení a v tomto rozsahu byla věc vrácena Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení. Okresní soud dále ze spisu 17 C 220/2009 zrekapituloval další postup okresního soudu po vrácení spisu odvolacím soudem dne [datum] a rovněž úkony ze strany [jméno] [příjmení], které řízení prodloužily. Následně okresní soud dospěl k závěru, že řízení trvá více než 11 let a dosud nebylo pravomocně skončeno, takže délku řízení nelze považovat za přiměřenou a došlo i k průtahům především v období od [datum] do [datum], kdy v řízení ohledně vzájemného návrhu žalobce nebyl učiněn žádný úkon směřující k rozhodnutí ve věci, přestože řízení o vzájemném návrhu přerušeno nebylo. Okresní soud však vzal v úvahu, že za období od zahájení řízení do [datum] již žalobci byla přiznána náhrada nemajetkové újmy Obvodním soudem pro Prahu 2 a z tohoto důvodu se soud zabýval již pouze nároky žalobce na náhradu nemajetkové újmy od [datum] Okresní soud však dospěl k závěru, že přestože řízení o vzájemném návrhu žalobce přerušeno nebylo, nemohlo o něm být rozhodnuto v době přerušení primárního řízení, neboť obě věci spolu úzce souvisely a nemohlo být o vzájemném nároku rozhodnuto izolovaně, neboť žalobci v řízení mohl být přiznán toliko rozdíl mezi výší nájemného, které platil a výší obvyklého nájemného stanoveného znalcem, když bezdůvodné obohacení vznikalo i na straně žalobce, který byt užíval bez právního důvodu. Dále okresní soud došel k závěru, že věc byla složitá a vyžadovala i znalecký posudek o obvyklé výši nájemného. Dalším hlediskem pro posouzení vzniku nemajetkové újmy a její výše je význam řízení pro poškozeného, přičemž v daném případě muselo být žalobci zřejmé, že reálně může být úspěšný pouze v části svého nároku, který převyšuje nárok žalobců. Prodlužování řízení také částečně zavinil svým chováním žalobce, který opakovaně žádal o ustanovení zástupce z řad advokátů a poté ustanoveného zástupce odmítal, dále pak žádal o odročení jednání v období od podzimu roku 2020 do jara 2021 z důvodu ohrožení epidemií [anonymizováno] Covid 19. Okresní soud proto shrnul, že žalobci nebyla nepřiměřenou délkou řízení způsobena újma a žalobce se významně podílel na prodlužování řízení.

3. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil okresní soud žalobci, aby úspěšné žalované nahradil náklady řízení v rozsahu vyčísleném v odstavci 23. odůvodnění rozsudku. Dále přiznal ustanovenému zástupci žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] náhradu odměny a výdajů, které uhradí soud podle § 140 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. Výši nákladů pak okresní soud blíže vysvětlil v odstavci 25. odůvodnění. Závěrem okresní soud konstatoval, že stát by měl proti neúspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení podle § 148 odst. 1 o. s. ř., neúspěšný žalobce však byl osvobozen od soudních poplatků, takže nelze státu právo na náhradu přiznat.

4. Proti tomuto rozsudku podal v zákonné patnáctidenní lhůtě odvolání žalobce. Nesouhlasí se závěry okresního soudu, že by odškodňované řízení představovalo či vyžadovalo složitější postup, šlo o obvyklý spor pronajímatele a nájemce, byl vyhotoven pouze jeden znalecký posudek a vystupoval pouze omezený počet svědků. Nároky uplatněné v řízení jsou oddělitelné a lze je projednat samostatně, o každém zvlášť by bylo možno podat samostatnou žalobu. Nečinnost soudu ve věci nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení v období od [datum] do [datum] tak není obhajitelná. Po skončení insolvenčního řízení žalobce již lze projednat pouze jeho návrh na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 136 800 Kč, což je pro žalobce významná částka s ohledem na jeho poměry, kdy žije jen z příspěvku za péči o osobu blízkou a význam soudního řízení je tedy pro žalobce velmi zásadní. Odškodněním poskytnutým na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum] nelze považovat za dostatečně nahrazenou nemajetkovou újmu za další řízení, neboť obvyklou dobou civilního řízení by mělo být maximálně 2 až 3 roky, zde však řízení trvá více než 11 let. Okresní soud dále nesprávně posoudil, že by řízení bylo prodlouženo i jednáním žalobce, šlo o úkony odůvodněné a nikoliv obstrukční, a je věcí soudu, aby se s procesními úkony účastníka včas a řádně vypořádal tak, aby řízení proběhlo hladce a v přiměřené lhůtě, jak dovodil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 91/03. Žalobce navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude zcela vyhověno.

5. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu a ztotožnila se s jeho skutkovými i právními závěry.

6. Žalobce při odvolacím jednání zdůraznil, že význam sporu pro žalobce nespočívá pouze ve výši částky, která je předmětem sporu, ale jde především o otázku nejistoty, v níž se účastník po celou dobu řízení nachází a ta je významná pro posouzení jeho nemajetkové újmy. Při posledním jednání ve věci 17 C 220/2009 žalobce nabízel mimosoudní dohodu, kterou by se protistrana zavázala zaplatit mu 50 000 Kč až 60 000 Kč, aby byla věc již skončena, z toho však nelze dovozovat nižší význam v řízení pro žalobce než byl vyjádřen původně žalovanou částkou. Žalobci vzali žalobu v plném rozsahu zpět a řízení bylo zastaveno, takže je v současné době k projednání pouze jeho vzájemný návrh.

7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu a odvolání shledal zčásti důvodným.

8. Podle § 1 odst. 1 z. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 13 odst. 1 tohoto zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31a odst. 1 téhož zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem m. j. podle § 13 odst. 1 věty druhé, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

9. Okresní soud zásadně správně postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 2328/2015, když zadostiučinění připustil pouze za fázi řízení, která nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna, přičemž je ovšem při odškodnění dalšího průběhu řízení třeba přihlédnout k celkové délce řízení. V tomto směru okresní soud správně konstatoval, že řízení trvá již více než 11 let, což nelze považovat za přiměřenou délku řízení.

10. Okresní soud však při posouzení důvodů nepřiměřené délky řízení a zjištěných průtahů dospěl k nesprávnému závěru, že nepřiměřené prodloužení řízení si zavinil sám žalobce svými procesními úkony nebo že nastaly objektivní důvody, pro něž nebylo možno o vzájemném návrhu žalobce v řízení sp. zn. 17 C 220/2009 dříve rozhodnout. Lze sice pochopit, že odvolací soud neměl jasno v tom, zda zjištěním úpadku [jméno] [příjmení] došlo k přerušení řízení i pokud jde o jeho vzájemný návrh na vydání bezdůvodného obohacení, neboť oba nároky spolu skutečně úzce souvisely. Tento právní názor odvolacího soudu však nebyl správný a došlo tak k bezdůvodnému prodloužení řízení od roku 2016 do roku 2018. Spis byl pak odvolacím soudem i vrácen Okresnímu soudu v Liberci po zrušení jeho rozsudku teprve s větším zpožděním dne [datum]. V průběhu dalšího řízení pak rovněž procesní úkony soudu neprobíhaly v dostatečně rychlém sledu, jak vyplývá i z odůvodnění rozsudku okresního soudu, v němž průběh řízení podrobně rozepsal. Nutno připustit, že řízení se poněkud zdrželo řešením právního zastoupení žalobce a ke zrušení ustanovení advokáty žalobce přinejmenším výrazně přispěl svým hrubým chováním vůči ustanovené zástupkyni. Žalobce také opakovaně žádal o odročení jednání z důvodu tvrzeného ohrožení covidem, což sice nelze považovat za cílené prodlužování řízení, nelze však pominout, že šlo o důvody odročení jednání na jeho straně, jimž byl soud nucen vyhovět, a nelze tedy prodloužení řízení v tomto rozsahu považovat za nesprávný úřední postup soudu. Z důvodů na straně žalobce došlo k prodloužení řízení o přibližně 11 měsíců.

11. Pokud jde o složitost řízení, je nutno dodržet kontinuitu se závěry rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, který řízení shledal složitějším a náhradu za průtahy proto snížil o 20 %.

12. Žalobce správně poukázal na to, že význam řízení pro poškozeného nelze zcela ztotožnit s peněžitým předmětem sporu, náhradou nemajetkové újmy je odškodňována nejistota poškozeného a určité obavy o výsledek řízení, které jsou zbytečně prodlužovány nepřiměřenou délkou řízení a průtahy. Na druhou stranu však význam řízení je do značné míry odvozen od předmětu řízení vyjádřeného peněžitou částkou (viz 30 Cdo 1313/2010 Nejvyššího soudu). V daném případě žalobce uplatnil vzájemným návrhem nárok na plnění ve výši 146 000 Kč, čímž požadoval k vrácení všechny prostředky, které svým pronajímatelům či poskytovatelům bytu v určitém období zaplatil. Žalobci však muselo být zřejmé, že takovou částku nemůže dostat nazpět zcela, když v předmětném období byt užíval, a vzniklo by proto bezdůvodné obohacení i jemu v rozsahu náhrady za užívání bytu odpovídající obvyklému nájemnému. Žalobce při posledním jednání okresního soudu ve věci sp. zn. 17 C 220/2009 uvedl, že protistraně nabízel smír při zaplacení částky 50 000 Kč až 60 000 Kč k jeho rukám (jak vyplývá z protokolu o jednání), podle výsledku zkoumání znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] a jím zjištěných částek obvyklého nájemného v předmětném období však skutečná úspěšnost žalobce bude zřejmě ještě nižší. Pro posouzení závažnosti nemajetkové újmy žalobce způsobené nepřiměřenou délkou řízení však nutno přisoudit menší význam řízení pro žalobce i tím, že předmětem řízení bylo vrácení částek za delší zpětné období, platby představovaly náhradu za užívání bytu, které žalobce konzumoval a spor o vrácení částek se tedy již nedotýkal tehdejších aktuálních poměrů žalobce. Šlo o běžný spor pronajímatele a nájemce, jak sám žalobce zdůrazňuje, a nijak se proto nedotýkal citlivých osobnostních práv žalobce. Význam řízení pro žalobce je tedy celkově nízký.

13. Jak vysvětleno výše, předmětem odškodnění nepřiměřené délky řízení a průtahů v tomto řízení je posuzováno období od března 2015 do března 2022, tedy období sedmi let. Při hodnocení přiměřeného odškodnění je třeba zohlednit i celkovou dobu řízení a odvolací soud má proto za to, že obvyklou sazbu náhrady 15 000 Kč za rok, kterou uvažoval i Obvodní soud pro Prahu 2 ohledně odškodnění za předchozí období, jak vyplývá z ustálené soudní praxe, je třeba zvýšit o 10 % za pokračující průtahy a již značně neúměrnou délku řízení, a přiznat tak sazbu 16 500 Kč za rok. S ohledem na poměrně nízký význam řízení pro žalobce však odvolací soud neshledal podmínky pro navýšení ve větším rozsahu. Za 7 let dalšího řízení tak základní náhrada představuje částku 115 500 Kč. Tuto částku odvolací soud ponížil o 5 % připadající na období, o něž bylo řízení prodlouženo z důvodů na straně žalobce, a zvýšil o 10 % vzhledem k tomu, že nepřiměřená délka řízení byla způsobena i většími průtahy na straně soudu. Dále pak byla náhrada snížena o 20 % pro složitost řízení danou souběžně posuzovanými nároky obou procesních stran uplatněných žalobou a vzájemným návrhem a potřebou znaleckého posudku. Takto odvolací soud převzal snížení náhrady o 20 %, jak posoudil i dříve vydaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2. Výsledkem těchto úvah je snížení základní náhrady ve výši 115 500 Kč o 15 % na částku 98 175 Kč. Takto přiznaná náhrada s již dříve poskytnutou náhradou ve výši 30 000 Kč představuje 128 175 Kč a nepřesahuje tak částky, které byly předmětem odškodňovaného řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 3412/2011, jenž dovodil, že přiznané zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, jehož předmětem je peněžité plnění, by zásadně nemělo převyšovat předmět vlastního řízení).

14. Odvolací soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 98 175 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku, což je lhůta umožňující žalované jako státnímu orgánu vyřídit proceduru se zaplacením této částky ze státních prostředků.

15. Žalobce byl v řízení z větší části úspěšný, přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu je třeba v těchto případech náhrady nemajetkové újmy považovat takový úspěch žalobce za úplný. Takový postup je odůvodněn i ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení mimo jiné tehdy, když rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, což je právě tento případ. Proto odvolací soud uložil žalované, aby žalobci nahradila náklady řízení v plné výši.

16. Jde o náhradu nákladů právního zastoupení advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], jenž byl žalobci ustanoven soudem a jeho náklady proto advokátovi uhradí stát, jemuž na účet Okresního soudu v Liberci nahradí tyto náklady žalovaná podle § 149 odst. 2 o. s. ř. Výši těchto nákladů před okresním soudem určil soud prvního stupně ve výroku III. ve výši 14 200 Kč, přičemž rozsah těchto nákladů správně vyčíslil a uvedl v odstavci 25. odůvodnění rozsudku. Za řízení před odvolacím soudem vzniklo zástupci žalobce právo na zaplacení odměny za sepis odvolání ze dne [datum] ve výši 2 480 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a) a § 12a odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif)). Za účast při odvolacím jednání dne [datum] náleží za tento úkon zástupci žalobce odměna ve výši 3 100 Kč bez snížení o 20 % podle § 12a odst. 1 advokátního tarifu, neboť toto ustanovení bylo zrušeno vyhláškou č. 406/2021 Sb. s účinností [datum]. Odměna tak činí celkem 5 580 Kč, náhrada paušálních výdajů 2 x 300 Kč, tj. 600 Kč a náhrada nákladů tak činí celkem 6 180 Kč.