29 CO 25/2022

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Petry Kořínkové a soudkyň JUDr. Hany Horákové a JUDr. Lenky Rutové ve věci oprávněné: osobní údaje oprávněné zastoupená advokátem údaje o zástupci proti povinnému: osobní údaje povinného adresa k doručování: ulice a číslo , obec XXV o návrhu povinného na odklad exekuce, o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 73 EXE 61067/2021-73 ze dne 16. prosince 2021 <b>Usnesení okresního soudu se potvrzuje.</b> 1. Napadeným usnesením okresní soud návrh povinného na odklad exekuce ze dne [datum] zamítl (výrok I.). Dále rozhodl, že o nákladech tohoto stádia řízení rozhodne pověřený soudní exekutor (výrok II.).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že exekuční řízení bylo zahájeno návrhem oprávněné ze dne [datum] na základě exekučního titulu, kterým byl vykonatelný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 9. 2017, č. j. 15 C 336/2015-138, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, č. j. 62 Co 189/2018-280 a usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 24. 8. 2021, č. j. 25 Cdo 693/2020-419, a to pro pohledávku oprávněné ve výši celkem [částka], pro náklady exekuce a náklady oprávněného v exekuci. Pověřeným soudním exekutorem se na základě pověření Okresního soudu v Liberci č. j. 73 EXE 61067/2021-36 ze dne 5. 10. 2021 stal Mgr. [jméno] [příjmení], se sídlem Exekutorského úřadu v [obec].

3. Návrh na odklad exekuce podal povinný u soudního exekutora dne [datum]. Jemu soudní exekutor nevyhověl a předal ho k vyřízení soudu. V návrhu povinný tvrdil, že dne [datum] bylo zahájeno u Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti a není vyloučeno, že jeho stížnosti bude vyhověno a dojde ke zrušení exekučních titulů. Z tohoto důvodu navrhoval odklad exekuce do pravomocného rozhodnutí o jeho návrhu na zastavení exekuce, eventuelně i do skončení řízení před Ústavním soudem vedeném pod sp. zn. III. ÚS 2942/21. Oprávněná s návrhem nesouhlasila.

4. Okresní soud s odkazem na § 54 ex. ř. v návaznosti na § 266 odst. 1, 2 o. s. ř. vyslovil, že povinný netvrdí ani nedokládá skutečnosti rozhodné pro odklad exekuce. Návrh povinného označil za svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Uvedl, že podání návrhu na zastavení exekuce ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy ke splnění povinnosti má odkladný účinek co do provedení exekuce, a už z tohoto důvodu není třeba exekuci odkládat. Podání ústavní stížnosti proti exekučnímu titulu nemá podle § 79 zák. o Ústavním soudu odkladný účinek. Navíc ještě před samotným rozhodnutím soudu povinný doručil do exekučního spisu podání ze dne [datum], kterým mu sám sdělil, že Ústavní soud jeho stížnost odmítl.

5. Proti tomuto usnesení podal včasné odvolání povinný. Namítá, že okresní soud věc chybně právně posoudil, neboť podle něj je zřejmé, že exekuce bude zastavena. Soudy rozhodující v nalézacím řízení přiznaly oprávněné náklady řízení na základě principu„ vítěz bere vše“. To však povinný považuje za nesprávné, když šlo o nárok z titulu náhrady škody a s ohledem na možnou úsporu nákladů soudního řízení mělo být nejprve rozhodnuto mezitímním rozsudkem a až následně o výši nároku. Pokud by soudy postupovaly takto hospodárně, nevznikly by nespravedlivé a nepřiměřené náklady řízení. Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke [anonymizováno] nebo bezohlednosti. V nalézacím řízení, kde byl povinný osvobozen od soudních poplatků pro nemajetnost, mu byl ustanoven bezplatně advokát a v takové situaci je v rozporu s dobrými mravy, aby nalézací soud přiznal protistraně náklady řízení ve výši [částka]. Takový výkon práva není přípustný. Odkazuje na konkrétní judikaturu Ústavního soudu s tím, že není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana, a to zejména tehdy, je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak má vliv na postavení některého z nich navenek. Tyto principy se vztahují i na nákladová rozhodování nalézacích soudů.

6. Ve vyjádření k odvolání navrhla oprávněná potvrzení usnesení okresního soudu jako věcně správného s tím, že námitky povinného se vztahují k otázkám, které byly předmětem nalézacího řízení a v exekučním řízení by již neměly být řešeny. Názory povinného jsou navíc nestandardní a neodpovídají platné právní úpravě.

7. Krajský soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které předcházelo jeho vydání a poté dospěl k závěru, že odvolání povinného není důvodné.

8. Protože rozhodování o odkladu exekuce podle § 54, § 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále jen ex. ř.) v návaznosti na § 266 o. s. ř. není rozhodováním ve věci samé, přezkoumal odvolací soud napadené usnesení jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku usnesení (§ 212a odst. 6 o. s. ř.). Posuzoval tudíž, zda na straně povinného byly splněny zákonné podmínky pro odklad exekuce či nikoliv.

9. K odkladu provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) může dojít ze dvou důvodů. Jednak vyžadují-li to poměry povinného (§ 266 odst. 1), a z tohoto důvodu lze provedení výkonu rozhodnutí odložit jen na návrh povinného, jednak lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven (§ 266 odst. 2) a z tohoto důvodu lze provedení výkonu rozhodnutí odložit buď na návrh povinného, nebo i bez návrhu.

10. Podle § 414 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen IZ) platí, že pokud insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození podle věty první se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku.

11. Prvně povinný v návrhu ze dne [datum] považoval za zákonný důvod pro odklad exekuce skutečnost, že dne [datum] bylo zahájeno řízení před Ústavním soudem, přičemž při jejím vyhovění by podle něho došlo ke zrušení exekučních titulů. Své tvrzení osvědčil oznámením Ústavního soudu o tom, že jeho stížnosti byla přidělena sp. zn. III. ÚS 2942/2021. Zároveň zmínil, že dne [datum] podal návrh na zastavení exekuce s odůvodněním, že vykonávané exekuční tituly jsou protiústavní a s ohledem na judikaturu Ústavního soudu dovozuje, že zásadními vadami exekučního titulu se může soud zabývat i v exekučním řízení. Na skutečnosti uvedené ve svém návrhu na zastavení exekuce odkázal i pro rozhodování o odkladu exekuce. Konkrétně uvedl, že jsou po něm vymáhány v exekuci náklady nalézacího řízení, které považuje za protiústavní, když obecné soudy v nalézacím řízení nepostupovaly náležitě efektivně a hospodárně. Bylo nařízeno celkem pět jednání, z nichž se minimálně dvě nemusela vůbec konat. I přiznaná výše nákladů oprávněnému je neústavní, když přesahuje polovinu hodnoty celého sporu a při celkových nákladech výsledná částka hodnotu sporu dokonce převyšuje. Takto vysoké náklady řízení měly být moderovány, když v opačném případě by bránily v samotném přístupu k soudu či představovaly ekonomickou likvidaci účastníka řízení, který nebyl procesně úspěšný. Považuje rovněž za podstatné, že mu v insolvenčním řízení bylo přiznáno osvobození od placení pohledávek v rámci oddlužení ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. Dovozuje, že toto osvobození se vztahuje i na náklady řízení, které jsou předmětem dané exekuce. Pokud řádně splnil podmínky schváleného oddlužení, neměl by mít zase dluhy. Oprávněný s exekucí účelově otálel a k podání návrhu na exekuci přistoupil až po skončení insolvenčního řízení, z čehož dovozuje šikanózní povahu návrhu na nařízení exekuce.

12. Z obsahu návrhu povinného na odklad exekuce je zřejmé, že se ho domáhá pouze z důvodu, že očekává, že výkon rozhodnutí (exekuce) bude podle § 266 odst. 2 o. s. ř. zastaven. Ještě před rozhodnutím okresního soudu o návrhu povinného na odklad exekuce Ústavní soud o jeho ústavní stížnosti usnesením pod sp. zn. III. ÚS 2942/21 ze dne [datum] rozhodl tak, že se odmítá. V dané ústavní stížnosti povinný namítal nesprávnost rozhodnutí vydaných v nalézacím řízení tkvící v nepochopení obsahu posuzovaných smluv, na základě kterých se domáhal po oprávněném jako žalovaném náhrady ušlého zisku z uzavřených smluv o zabezpečení stravování pro účastníky veřejné zakázky ze dne [datum]. Další pochybení spatřoval v postupu odvolacího soudu, který jej neseznámil s odlišným posouzením věci a neumožnil mu přizpůsobit mu odvolací argumentaci a tak se pro něj rozhodnutí stalo překvapivým. Ústavní soud ve svém rozhodnutí řízení vedená v nalézacím řízení za překvapivá nepovažoval. [příjmení] otázkou, kterou se soudy ve věci zabývaly, byla otázka výkladu projevené vůle účastníků obsažená ve smluvním ujednání, tj. zda z ní vyplývalo tzv. exkluzivní postavení stěžovatele a tomu odpovídající povinnost vedlejší účastnice, oprávněné, zajistit účastníkům veřejné zakázky obědy výhradně u stěžovatele, povinného, či nikoliv. Skutečnost, že odvolací městský soud kvalifikoval smlouvy jako smlouvy nepojmenované podle § 269 odst. 2 obch. zák. a nikoliv jako smlouvy o dílo podle § 536 téhož zákona, neměla na posouzení stěžovatelova nároku vliv. Podle Ústavního soudu stěžovatel nijak nereflektuje konkrétní důvody, které soudy vedly k přijetí v ústavní stížnosti rozporovaných závěrů a setrvává na vlastním výkladu smluvních ujednání, ačkoliv mu soudy řádně vysvětlily, proč jím zastávaný názor nemůže uspět. Závěry soudů vydaných v nalézacím řízení považoval Ústavní soud za logické a pečlivě zdůvodněné, a proto ústavní stížnost zamítl, když neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

13. Okresní soud správně uzavřel, že samotné podání ústavní stížnosti nemá v exekuci odkladný účinek (dle § 79 zák. o Ústavním soudu). Navíc v daném řízení bylo ještě před rozhodnutím okresního soudu o návrhu povinného na odklad exekuce správně zjištěno, že podané ústavní stížnosti povinného ve vztahu k exekučním titulům nebylo vyhověno. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k odkladu exekuce do skončení řízení o ústavní stížnosti vedené před Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 2942/21.

14. Rovněž nebylo namístě odložit exekuci do pravomocného rozhodnutí soudu o zastavení exekuce z důvodu, že nákladové výroky výše uvedených nalézacích soudů, které jsou exekučními tituly, jsou nespravedlivé, protiústavní a v rozporu s dobrými mravy. Takovému závěru nenasvědčuje posouzení věci Ústavním soudem ani obsah exekučních titulů.

15. V nalézacím řízení byl povinný žalobcem, který spor proti oprávněné o zaplacení [částka] s příslušenstvím inicioval a v řízení byl zastoupen soudem mu ustanoveným advokátem. V řízení však nebyl úspěšný, a proto mu byla uložena povinnost podle § 142 odst. 1 o. s. ř. k náhradě nákladů vzniklých v řízení žalovanému (v exekuci oprávněnému). Ve sporu vystupoval povinný jako podnikatel. V nalézacím řízení se povinný nedomáhal toho, aby ve vztahu k němu bylo uplatněno ustanovení § 150 o. s. ř. a procesně úspěšnému žalovanému nebyly náklady řízení přiznány. Vznesl námitky pouze co do výše nákladů řízení. I kdyby tak učinil, je třeba zmínit, že soudní praxe nepovažuje za důvody zvláštního zřetele hodné pro postup podle § 150 o. s. ř. majetkové poměry jen jednoho z účastníků, např. i toho, jež byl rozhodnutím soudu podle § 138 o. s. ř. osvobozen v daném řízení od soudních poplatků (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2439/2014). Je tak nesprávný právní názor žalovaného, že pokud byl v řízení osvobozen od placení soudních poplatků, byl mu bezplatně ustanoven advokát pro řízení, není povinen platit náklady řízení procesně úspěšné protistraně.

16. Pokud povinný zmínil, že ve vztahu k němu bylo vedeno insolvenční řízení a došlo k jeho oddlužení, odvolací soud si ověřil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. [insolvenční spisová značka] [číslo] ze dne [datum] vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení povinného, osvobodil ho s odkazem na § 414 odst. 1 IZ od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, přičemž vyslovil, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit.

17. Odvolací soud považuje za podstatné, že z insolvenčního rejstříku povinného bylo zjištěno, že insolvenční řízení vůči němu bylo zahájeno k jeho návrhu a usnesením ze dne [datum] č. j. [insolvenční spisová značka], byl zjištěn jeho úpadek a bylo mu povoleno řešení jeho úpadku oddlužením. Jen v případě, že se na pohledávku vztahuje účinek osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny, platí dle ustálené judikatury, že pohledávka v neuhrazeném rozsahu nezanikla, leč věřitel ji nemůže úspěšně vymáhat a v soudním či jiném řízení již nelze takovou pohledávku věřiteli přiznat. Pohledávka tak má povahu naturální obligace (srov. např. Rc 63/2011). V případě vedené exekuce by při existujícím účinku osvobození mělo dojít u vykonávané pohledávky k zastavení exekuce.

18. V posuzované věci je zásadní, že exekuční titul, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 15 C 336/2015-138 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 189/2018 ohledně nákladů řízení před soudem prvého a druhého stupně, ohledně částek [částka] a [částka], nabyl právní moci až dne [datum] a vykonatelným se stal dne [datum]. Usnesení Nejvyššího soudu v Brně č. j. 25 Cdo 693/2020-419 ukládající povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení ve výši [částka] pak nabylo oprávní moci dne [datum] a téhož dne se stalo vykonatelným. Ve všech těchto případech byla žaloba uplatněná povinným zamítnuta, v řízení nalézacím tak vznikly pouze náklady řízení, které byly uloženy k náhradě povinnému. Vymáhané pohledávky jsou tak pohledávkami na nákladech řízení vzniklé originálně na základě exekučních titulů. Jde o pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku a tyto osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu § 414 insolvenčního zákona (IZ) nepodléhají. Z judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek sp. zn. 29 ICdo 62/2014 ze dne 31. 3. 2015) vyplývá, že před právní mocí rozhodnutí, kterým soud přizná účastníkům občanského soudního řízení nárok na náhradu nákladů řízení, před okamžikem vzniku nároku na náhradu nákladů řízení, nelze takový nárok přihlásit do insolvenčního řízení ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky. Je tak bez právního významu, že žalobce soudní spor proti oprávněné vedl již od roku 2015, když k datu zjištění jeho úpadku, ke dni [datum], mu ještě povinnost k náhradě nákladů řízení vůči oprávněné nevznikla. Nejvyšší soud, s jehož právním názorem se odvolací soud zcela ztotožňuje, zdůvodnil, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu, a proto vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Nárok na náhradu nákladů řízení pak jako procesní nárok je zpravidla závislý na rozhodnutí ve věci samé a v takovém případě platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Oprávněným uplatněná pohledávka z titulu náhrad nákladů řízení neexistovala nejen v době rozhodnutí o úpadku, ale ani v době, kdy plynula propadná třicetidenní lhůta ode dne rozhodnutí od úpadku určená k přihlášení pohledávek věřitelů do insolvenčního řízení. Je tak nedůvodná odvolací námitka povinného, že jeho osvobození od placení pohledávek v insolvenci se vztahuje i na pohledávky nyní vymáhané oprávněným z titulu nákladů řízení.

19. Protože usnesení okresního soudu je věcně správné, nebylo zjištěno, že lze očekávat, že výkon rozhodnutí (exekuce) bude proti povinnému zastaven, bylo odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. potvrzeno.