29 Co 279/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Petry Kořínkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Kupkové a Mgr. Heleny Bláhové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha-Malá Strana proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 138 379,25 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 92 C 71/2025-90 ze dne 19. 5. 2025,

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 103 468,03 Kč od 2. 8. 2024 do 15. 7. 2025 a úroku z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky 103 468,03 Kč od 16. 7. 2025 do zaplacení potvrzuje.

II. V části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 103 468,03 Kč od 16. 7. 2025 do zaplacení se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 103 468,03 Kč od 16. 7. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 3 121 Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Karla Goláně, Ph.D., a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 103 468,03 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II žalobu co do částky 34 911,22 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 561,11 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 822,43 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 138 379,25 Kč od 16. 4. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 12,90 % ročně z částky 136 116,25 Kč ode dne 16. 4. 2024 do zaplacení, zamítl, a výrokem III rozhodl, že žalovaná je povinna ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku nahradit žalobkyni náklady soudního řízení ve výši 3 121 Kč.

2. Z odůvodnění vyplývá, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., resp. dříve , Anonymizováno, , Anonymizováno, (dále jen „banka“), byla dne 22. 2. 2022 uzavřena smlouva o půjčce č. , hodnota, , na jejímž základě banka poskytla žalované bezhotovostním převodem částku 165 900 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit v 73měsíčních splátkách po 3 929 Kč. Žalovaná však přestala sjednané splátky hradit, proto banka úvěr ke dni 15. 4. 2024 zesplatnila. Žalovaná na úvěr zaplatila celkem částku 62 431,97 Kč. Následně banka pohledávku za žalovanou smlouvou ze dne 27. 6. 2024 postoupila. Žalobkyně podanou žalobou nárokovala po žalované úhradu částky 138 379,25 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 561,11 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 822,43 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 138 379,25 Kč ode dne 16. 4. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 12,90 % ročně z částky 136 116,25 Kč ode dne 16. 4. 2024 do zaplacení. Okresní soud měl za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované v souvislosti s uzavřenou smlouvou o úvěru bezhotovostně na účet č. , č. účtu, částku 165 900 Kč, že žalovaná bance vrátila toliko 62 431,97 Kč a že se věřitelkou pohledávky za žalovanou stala žalobkyně. Okresní soud konstatoval, že žalobkyně neoznačila důkazy, které by prokazovaly, že by právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně prověřila schopnost žalované úvěr splácet. Uzavřel proto, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při posouzení úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „z. s. ú.“), uzavřená smlouva o půjčce č. , hodnota, je tudíž podle § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatná, a žalobkyni tak náleží pouze právo na vrácení jistiny, resp. její dosud nesplacené části ve výši 103 468,03 Kč. Ve zbývající části shledal žalobu nedůvodnou. Splatnost závazku okresní soud určil s odkazem na § 87 odst. 2 z. s. ú. ve spojení s § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. podle spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran v délce tří dnů, když žalovaná zůstala nečinná a k současným sociálním a majetkovým poměrům, které by odůvodňovaly určení lhůty jiné, ničeho netvrdila ani neprokázala.

3. Proti tomuto rozsudku, a to jen proti části výroku II zamítající žalobu v požadavku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 103 468,03 Kč ode dne 2. 8. 2024 do zaplacení a výroku III ohledně přiznané výše náhrady nákladů soudního řízení, se odvolala žalobkyně. Namítá, že nárok žalobkyně na přiznání úroků z prodlení vyplývá přímo z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Žalované nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, ale již na základě výzvy žalobce k vrácení peněžitého dluhu. V daném případě byla žalovaná vyzvána k plnění dluhu již v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 17. 7. 2024, odeslaném téhož dne. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva dostala do dispozice žalované a po marném uplynutí stanovené desetidenní lhůty se žalovaná dostala ode dne 2. 8. 2024 s plněním do prodlení. Od tohoto data žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroků z prodlení, a to minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Dle žalobkyně tedy povinnost vrátit poskytnutou jistinu nevznikla žalované až rozhodnutím okresního soudu, ale již na základě uvedené výzvy. Žalobkyně dále zdůraznila, že žalovaná ani netvrdila, a tudíž ani neprokazovala, že by neměla možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit. Navrhla tedy, aby byl rozsudek okresního soudu v napadené části změněn tak, že žalobě bude v uvedeném rozsahu vyhověno. Žalovaná řádně a včas nesplácela, proto se ocitla dle § 1968 o. z. s plněním v prodlení. Podle § 1958 odst. 2 o. z. pak může věřitel požadovat po dlužníkovi plnění ihned a dlužník je poté povinen věřiteli dluh splnit bez zbytečného odkladu.

4. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), v rozsahu napadeném odvoláním žalobkyně, tj. pouze v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 103 468,03 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení a v závislém výroku III o nákladech řízení.

6. Pokud jde o skutková zjištění, vycházel odvolací soud z toho, co bylo na základě řádně provedených a v souladu s pravidly danými v § 132 a násl. o. s. ř. vyhodnocených důkazů objasněno již okresním soudem.

7. V právním hodnocení skutkových zjištění okresní soud správně uzavřel, že závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou založený smlouvou o úvěru ze dne 22. 3. 2022 podléhá režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zároveň, s ohledem na povahu účastníků, režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který ve vztahu k občanskému zákoníku představuje normu speciální.

8. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 věty prvé a třetí z. s. ú. ve znění účinném do 28. 5. 2022 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle § 87 odst. 3 z. s. ú. změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. S ohledem na objasněné okolnosti uzavírání dané smlouvy o úvěru shledává odvolací soud správný závěr okresního soudu, že žalobkyně ani po poučení soudem dle § 118a odst. 3 o.s.ř. neprokázala, že by její právní předchůdkyně zjišťovala a ověřovala výši příjmů a výdajů žalované před uzavřením smlouvy v souladu s požadavky stanovenými v § 86 odst. 1, 2 z. s. ú., a že je proto nutno považovat tuto smlouvu dle § 87 odst. 1 věty prvé z. s. ú. za neplatnou. Proti těmto závěrům ničeho nenamítá v odvolacím řízení ani žalobkyně.

12. Neplatnost smlouvy, jak vyplývá ze závěrů Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, nese s sebou na straně žalované dle § 87 odst. 2 věty třetí z. s. ú. povinnost vrátit (pouze) peníze jí na základě této neplatné smlouvy poskytnuté. To, že žalovaná má peníze vrátit „v době přiměřené“ jejím možnostem, odlišuje postavení žalované jako úvěrované spotřebitelky od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy, jak je upraveno obecným ustanovením § 2993 o. z. Povinnost žalované, respektive splatnost jejího závazku tak není vázána na výzvu věřitele ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. (jak se mylně domnívá žalobkyně), nýbrž musí být určena buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Dokud zde není takového určení, nelze dovozovat prodlení žalované jako dlužníka (§ 1968 o. z.), a nelze tudíž žalobkyni přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.).

13. V projednávané věci přitom účastnice řízení netvrdí, že by taková dohoda o splatnosti byla mezi nimi či mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně uzavřena, a nic takového nevyplývá ani z obsahu spisu a dosud provedených důkazů. Z již zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 plyne, že k určení „přiměřené doby“ soudem může dojít na návrh některého z účastníků nejen v samostatném řízení o žalobě „na určení doby plnění“, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru příp. vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Ve druhém z případů proto lze na určení doby nahlížet jako na sui generis určení lhůty k plnění.

14. Ve shodě se shora uvedeným okresní soud postupoval, když výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni dosud nesplacenou část jistiny ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Tím byla splatnost povinnosti žalované (poprvé) soudem určena. Z doručenek ve spise vyplývá, že rozsudek okresního soudu byl zástupci žalobkyně doručen dne 13. 6. 2025 a žalované dne 26. 6. 2025 (§ 49 odst. 4 o. s. ř.). Jelikož žalovaná proti rozsudku odvolání nepodala a odvolání žalobkyně směřuje jen proti části výroku II zamítající žalobu v nároku na přiznání úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 103 468,03 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení, nabyl rozsudek okresního soudu ve výroku I týkající se přiznané jistiny ve výši 103 468,03 Kč a ve výroku II ohledně zamítnutí nároku na přiznání jistiny ve výši 34 911,22 Kč (138 379,25 Kč – 103 468,03 Kč), kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 561,11 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 822,43 Kč, úroku ve výši 12,9 % z částky 136 116,25 Kč od 16. 4. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 138 379,25 Kč ode dne 16. 4. 2024 do 1. 8. 2024 a z částky 34 911,22 Kč ode dne 2. 8. 2024 do zaplacení právní moci a je jím tak vázán i odvolací soud v tomto odvolacím řízení (§ 159, § 159a odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud tedy vychází z toho, že podle § 87 z. s. ú. je žalovaná povinna vrátit žalobkyni jistinu, resp. její dosud nesplacenou část ve výši 103 468,03 Kč do tří dnů od právní moci, tedy do 15. 7. 2025, a tato povinnost se stala splatnou až dne 15. 7. 2025.

15. Z uvedeného tedy vyplývá, že okresní soud správně vycházel z toho, že ke dni jeho rozhodnutí (19. 5. 2025) nebyla uvedená povinnost ještě splatnou, proto žalovaná nemohla být v prodlení s jejím plněním (§ 1968 o. z.), a proto požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 138 379,25 Kč od 16. 4. 2024 do zaplacení správně zamítl. Pro rozsudek odvolacího soudu je však rozhodující stav v době jeho vyhlášení dne 24. 11. 2025 (§ 154 odst. 1, § 211 o. s. ř.), a proto odvolací soud přihlíží k tomu, že v průběhu odvolacího řízení se uvedená povinnost žalované stala dne 15. 7. 2025 splatnou (jde o přípustnou novou skutečnost podle § 205a písm. f/ o.s.ř.). Žalobkyně přitom tvrdí, že jí žalovaná po vydání napadeného rozsudku ničeho nezaplatila. Ani žalovaná netvrdí, že by tomu tak bylo. Proto odvolací soud uzavírá, že od 16. 7. 2025 je žalovaná v prodlení s plněním uvedené povinnosti, a žalobkyně tak má vůči ní podle § 1970 o. z. právo na zaplacení úroku z prodlení v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ode dne 16. 7. 2025 do zaplacení, avšak toliko právě z částky 103 468,03 Kč, odpovídající rozdílu mezi částkou 165 900 Kč (kterou právní předchůdkyně žalobkyně žalované na základě neplatné smlouvy poskytla) a částkou 62 431,97 Kč (kterou žalovaná žalobkyni vrátila).

16. Pokud jde o výši přiznaného úroku z prodlení, je nutno vyjít z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů. V projednávané věci se žalovaná dostala do prodlení s úhradou přiznané pohledávky dne 16. 7. 2025. K tomuto dni představovala výše úrokové sazby 11,50 % ročně. Proto požaduje-li žalobkyně zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 %, tj. o 3,25 % vyšší, není její požadavek v rozsahu 3,25 % důvodný a ohledně něj byla žaloba správně zamítnuta.

17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tedy odvolací soud rozsudek okresního soudu v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 138 379,25 Kč od 16. 4. 2024 do 15. 7. 2025 a z částky 34 911,22 Kč (138 379,25 – 103 468,03 Kč) od 16. 7. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 3,25 % (rozdíl mezi požadovanou výší 14,75 % a zákonnou výší 11,50 %) ročně z částky 103 468,03 Kč od 16. 7. 2025 do zaplacení jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 103 468,03 Kč ode dne 16. 7. 2025 do zaplacení jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 103 468,03 Kč ode dne 16. 7. 2025 do zaplacení, a to v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

18. Jelikož odvolací soud rozsudek okresního soudu částečně změnil, rozhodl nově o nákladech řízení u okresního soudu a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, 2 o.s.ř.). Pro posouzení otázky, zda a která z účastnic má v projednávané věci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, je podle § 142 odst. 1, 2 o.s.ř. rozhodující míra jejich úspěchu ve věci samé, kterou je však třeba posuzovat s ohledem na celý předmět řízení včetně příslušenství. Žalobkyně tak měla v řízení před okresním soudem úspěch co do jí přisouzené částky 103 468,03 Kč. Oproti tomu žalovaná byla v řízení úspěšná co do zamítnutého požadavku žalobkyně na zaplacení částky 34 911,22 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 561,11 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 822,43 Kč, úroku ve výši 12,90 % ročně z částky 136 116,25 Kč od 16 4. 2024 do zaplacení, který ke dni vyhlášení rozsudku dne 19. 5. 2025 činil 19 160,45 Kč, a (s ohledem na následný výsledek odvolacího řízení) úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 138 379,25 od 16. 4. 2024 do 19. 5. 2025, který činil 22 216,74 Kč, tj. v součtu 86 671,95 Kč. Celkem tedy žalobkyně nárokovala ke dni vyhlášení rozsudku okresního soudu částku 190 139,98 Kč, kdy žalobkyně byla úspěšná z 54 % a žalovaný z 46 %. Z toho je zřejmé, že v řízení u okresního soudu byla procesně úspěšnější žalobkyně a vzniklo jí tak právo na náhradu nákladů v rozsahu 8 % (54 % - 46 %).

19. Ohledně výše náhrady nákladů soudního řízení žalobkyně před okresním soudem odvolací soud plně odkazuje na správný výpočet provedený okresním soudem v odst. 27 napadeného rozsudku a ztotožňuje s výslednou částkou 3 121 Kč odpovídající povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, a to k rukám jejího právního zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

20. V odvolacím řízení byl předmětem toliko požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 103 468,03 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení, z čehož žalobkyně měla úspěch co do úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 103 468,03 Kč za období od 16. 7. 2025 do zaplacení. Ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (24. 11. 2025) tedy žalobkyně v odvolacím řízení uplatňovala přiznání částky 20 052,60 Kč a úspěšná byla v částce 4 303,14 Kč. Žalobkyně byla úspěšná z 21,5 % a žalovaná z 78,5 %. Z toho je zřejmé, že v odvolacím řízení byla procesně úspěšnější žalovaná, proto by měla podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu poměrné části nákladů řízení i před krajským soudem. Jelikož však žalovaná žádné náklady nevynaložila, rozhodl odvolací soud tak, že žádná z účastnic nemá na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem právo.