29 CO 85/2022

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Petry Kořínkové a soudců JUDr. Hany Horákové a JUDr. Lenky Rutové ve věci oprávněné: osobní údaje oprávněné sídlem adresa proti povinnému: osobní údaje povinného sídlem adresa o zastavení exekuce pro částka s příslušenstvím, o odvolání oprávněné proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. ledna 2022, č. j. 21 EXE 1446/2013-30, <b>I. Usnesení okresního soudu se ve výroku IV. potvrzuje.</b> <b>II. Žádný z účastníků řízení ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.</b> 1. Napadeným rozhodnutím byla zastavena exekuce vedená soudní exekutorkou JUDr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Pelhřimov, na základě pověření Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 17. 7. 2013, č. j. 21 EXE 1446/2013-11 (výrok I.). Výrokem II. byly zrušeny všechny soudní exekutorkou dosud vydané příkazy k úhradě nákladů exekuce, výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem IV. byla oprávněné uložena povinnost zaplatit soudní exekutorce do tří dnů od právní moci usnesení na nákladech exekuce částku [částka] Okresní soud vyšel ze zjištění, že exekuce v dané věci byla vedena podle rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. [jméno] [příjmení] dne 3. 5. 2013 pod č. j. 60572/13. Rozhodce svou pravomoc vydat rozhodčí nález opíral o rozhodčí doložku, která byla součástí všeobecných obchodních podmínek k rámcové kupní smlouvě č. Č74277251/77 2009 uzavřené dne [datum] mezi povinným a společnostmi [právnická osoba] a [právnická osoba] [anonymizováno] této rozhodčí doložky měly být veškeré budoucí spory vzešlé z ujednání stran smlouvy řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem podle [anonymizováno] řádu a [anonymizováno] řádu vydaného [právnická osoba] s tím, že tyto jsou zveřejněny na internetových stránkách [anonymizováno] rozhodců. Rozhodčí žaloba byla doručena [právnická osoba] a rozhodce jmenoval předseda dozorčí rady této společnosti. Okresní soud poté s odkazy na relevantní judikaturu vyšších soudů uzavřel, že takto formulovaná rozhodčí smlouva odporuje požadavkům na transparentnost volby rozhodce a je neplatná, pročež rozhodce neměl pravomoc vydat rozhodčí nález. Proto exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) zastavil a současně podle § 271 o. s. ř. zrušil všechny dosud vydané příkazy k úhradě nákladů exekuce a o nákladech řízení a nákladech exekuce sám nově rozhodl podle zavinění účastníků na zastavení exekuce. Zavinění na zastavení exekuce ve smyslu ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen„ ex. ř.“), a § 271 o. s. ř. shledal okresní soud na straně oprávněné, neboť její právní předchůdkyně [právnická osoba], s. r. o. zahájila exekuci na základě nezpůsobilého exekučního titulu, a to v době, kdy již byly známy závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, o tom, že neurčité rozhodčí doložky jsou neplatné a nikdy nemohou založit pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, a muselo jí tedy být zřejmé, že exekuční titul nemůže obstát. Postoupení pohledávky na novou oprávněnou v průběhu exekučního řízení na tom nemůže nic změnit, neboť nová oprávněná se měla zajímat o to, o jakou pohledávku jde, a v případě, že je exekučním titulem rozhodčí nález, též o to, zda byla pravidla pro určení rozhodce dostatečně transparentní. Proto okresní soud uložil oprávněné povinnost nahradit soudní exekutorce náklady exekuce ve výši stanovené podle vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (dále jen„ exekutorský tarif“). Povinnost hradit náklady řízení povinnému oprávněné neuložil, neboť povinnému v řízení žádné náklady nevznikly.

2. Usnesení okresního soudu napadla včas podaným odvoláním pouze v rozsahu výroku IV. oprávněná. Namítá, že okresní soud měl při rozhodování o nákladech přihlédnout k tomu, že okresní soud podle exekučního titulu exekuci nařídil, by ť i jemu muselo být po [datum] zřejmé, že rozhodčí nález v dané věci nemůže jako exekuční titul obstát. Na rozdíl od oprávněné a původní oprávněné je soud subjektem, který zná právo a svým rozhodnutím může vyvolat zahájení exekučního řízení. Oprávněná v dané věci navíc žádný návrh na zahájení exekuce nepodala, jen investovala volné finanční prostředky do koupě pohledávek, z nichž očekávala výnos, přičemž se spolehla na to, že rozhodnutí soudu má nějakou váhu. Exekuční soud vydáním pověření v dané věci již v roce 2013 uzavřel, že jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, a tuto exekuci poté nechal 8 let provádět. Oprávněná dále namítá, že v dané věci je na místě aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř., neboť po ujednání rozhodčí doložky došlo k zásadní změně judikatury, nebyla svou právní předchůdkyní upozorněna na vadu exekučního titulu, nabyla jej v dobré víře v době, kdy na základě rozhodčího nálezu již dva roky probíhalo exekuční řízení, a je zde dána přímá souvislost mezi vznikem nákladů exekuce a nesprávným postupem soudu. Pokud by soud řádně zkoumal předpoklady vedení exekuce, exekuční řízení by nikdy nebylo vedeno a žádné náklady exekuce by nevznikly, nadto by původní věřitelka dostala příležitost uplatnit svou pohledávku před obecným soudem ještě před jejím promlčením. Závěrem oprávněná uvádí, že je ochotna se smířit s tím, že vynaložila prostředky na koupi pohledávky zbytečně a že právní jistota je v České republice velmi nízká, ale odmítá se podílet na lajdáctví soudu, který více než 8 let ignoroval zákon a nechal probíhat nezákonnou exekuci. Proto oprávněná navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že povinnost k náhradě nákladů exekuce uloží České republice – Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, případně rozhodne tak, že žádný z účastníků není povinen hradit soudní exekutorce náklady exekuce.

3. Krajský soud přezkoumal napadené usnesení a řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání oprávněné není důvodné.

4. V posuzovaném případě jde o exekuci, která probíhá podle ex. ř. Podle § 52 odst. 1 ex. ř. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Pro určení osoby, která nese náklady exekučního řízení ve smyslu ustanovení § 89 ex. ř. a § 271 o.s.ř., je rozhodující otázka zavinění. Z těchto ustanovení vyplývá, že nelze-li oprávněnému vytknout procesní zavinění vedoucí k zastavení exekuce, soud mu přizná náklady, o kterých dosud nebylo v průběhu celé exekuce rozhodnuto, včetně nákladů, jež mu vznikly ve stadiu řízení o zastavení exekuce. Naproti tomu, lze-li procesní zavinění vedoucí k zastavení exekuce plně přičítat oprávněnému, uloží soud oprávněnému nahradit povinnému a soudnímu exekutorovi náklady, jež jim vznikly v celém průběhu exekuce. Prostor pro uložení nákladové povinnosti jinému subjektu než účastníkovi řízení tato ustanovení nedávají. Procesním zaviněním na straně oprávněného je zásadně třeba rozumět stav, kdy oprávněný nepostupoval při exekuci s potřebnou mírou pečlivosti, kterou lze od něho očekávat. V dané věci byla důvodem zastavení exekuce skutečnost, že titul pro exekuci od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný proto, že byl vydán rozhodcem, k jehož určení došlo v rozporu se zákonem. V takovém případě podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, náklady exekuce nese oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce navrhl. Nejvyšší soud ČR dovodil, že zastavení exekuce v takovém případě zavinil oprávněný tím, že nezachoval potřebnou míru pečlivosti jednak před podáním návrhu na nařízení exekuce již při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodce a dále, když přistoupil k vymáhání pohledávky přiznané exekučním titulem, vydaným orgánem (rozhodcem) na základě těchto pravidel určeným, když lze předpokládat obeznámenost oprávněného s judikaturou týkající se neplatnosti rozhodčích doložek ve vztahu k zastavení exekuce. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR posuzoval exekuci nařízenou v září 2010 na základě exekučních titulů vydaných v červenci 2010. V dané věci bylo exekuční řízení zahájeno až dne [datum], a to na základě exekučního titulu z května 2013. Jde tedy z časového hlediska o situaci zcela obdobnou a oprávněná v dané věci v okamžiku podání exekučního návrhu již věděla nebo mohla vědět, že došlo k judikatornímu odklonu v otázce platnosti rozhodčích doložek a že se vystavuje se riziku zastavení exekuce a s ním spojené povinnosti hradit náklady exekuce i náklady povinného v exekučním řízení.

5. Pokud jde o odvolací argumentaci oprávněné, nutno uvést, že jako procesní nástupkyně vstoupila do práv a povinností své předchůdkyně (původní oprávněné) a přijala stav řízení, jaký tu byl v době jejího nástupu do řízení (§ 36 odst. 5 ex. ř.), a proto je třeba posuzovat právní následky zastavení exekučního řízení bez ohledu na změnu účastníků. V pozici procesní nástupkyně pak oprávněná nese též procesní následky s účastenstvím spojené, včetně odpovědnosti za zavinění na zastavení řízení. Tím spíše se proto měla zajímat o to, o jakou pohledávku jde, a po zjištění, že exekučním titulem je rozhodčí nález, též o to, zda byla pravidla pro určení rozhodce v rozhodčí doložce dostatečně transparentní. Úvahy oprávněné o tom, že exekuční soud vůbec neměl pověřit soudní exekutorku provedením exekuce nebo že měl exekuci zastavit dříve, jsou z hlediska jejího procesního zavinění nerozhodné. Byť lze mít jisté pochopení pro rozhořčení oprávněné, byla to bezpochyby její právní předchůdkyně, která sama formulovala a do svých všeobecných obchodních podmínek vložila neplatnou rozhodčí doložku, byla to její právní předchůdkyně, kdo i přes to po změně judikatury ohledně neplatnosti rozhodčích doložek podal návrh na zahájení exekuce, a byla to koneckonců oprávněná sama, kdo v takto zahájené exekuci v následujících letech pokračoval, a činila by tak i nadále, kdyby okresní soud ex officio a právě u vědomí toho, že v rámci [obec] republik je vedeno velké množství exekucí na základě nezpůsobilých exekučních titulů vydaných na základě neplatných rozhodčích doložek, sám nezahájil řízení o zastavení exekuce, nevyžádal si rozhodčí spis a věc nenapravil.

6. Odvolací soud se k námitce oprávněné dále zabýval otázkou, zda v dané věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., pro které by bylo na místě soudní exekutorce nepřiznat náhradu nákladů exekuce, a došel k závěru, že takové důvody tu nejsou, byť bylo opakovaně judikováno, že soudní exekutor nemusí mít náhradu nákladů zajištěnu vždy, neboť toto riziko je vyváženo jeho monopolním postavením na trhu, a fakt, že nejsou uspokojeny všechny pohledávky soudního exekutora, nepovažuje ani Ústavní soud ČR za protiústavní. Judikatura Ústavního soudu však připouští jako ústavně konformní obě varianty, přičemž z ní plyne, že závěr o nepřiznání nákladů exekuce soudnímu exekutorovi platí zejména pro situace, kdy zavinění na zastavení exekuce nelze přičítat ani povinnému ani oprávněné. V usnesení ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1312/17, nebo v usnesení ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1445/19, Ústavní soud odmítl stížnost soudního exekutora, jemuž nebyla náhrada nákladů exekuce přiznána v situaci, kdy soudy nižších stupňů neshledaly zavinění ani u jednoho z účastníků exekučního řízení, zatímco v usnesení ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3152/16, nebo v usnesení ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3348/19, Ústavní soud odmítl stížnost oprávněného v exekučním řízení v situaci, kdy bylo shledáno jeho zavinění na zastavení exekuce z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky a byla mu uložena povinnost k úhradě nákladů exekuce. V dané věci zastavení exekuce jednoznačně zavinila oprávněná a není tak důvodu, proč by náklady exekuce měla nést namísto oprávněné exekutorka. Aplikaci § 150 o. s. ř. vylučují i specifické okolnosti dané věci – exekuce totiž byla částečně úspěšná a soudní exekutorka plnění pro oprávněnou zčásti vymohla (vymožená částka odeslaná původní oprávněné činí dle sdělení soudní exekutorky [částka]). Soudní exekutorka tedy nejen vykonávala svou činnost, ale vykonávala ji úspěšně a ku prospěchu oprávněné (otázku případného bezdůvodného obohacení z přijatého plnění nelze v tomto řízení řešit), a není zde žádný důvod, proč by exekutorce v takové situaci měla být odepřena odměna za její činnost a náhrada jejích nákladů. Skutečnost, že toto plnění bylo vymoženo, aniž by zde byl řádný exekuční titul, by bylo možno zohlednit pouze při výpočtu výše nákladů exekuce, a to v tom smyslu, že toto plnění nelze považovat za základ pro výpočet odměny exekutora ve smyslu § 6 exekutorského tarifu, neboť i soudní exekutor si měl být vědom toho, že exekuce vůbec neměla být nařízena (srovnej usnesení Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp zn. III. ÚS 48/21). To je však v dané věci s ohledem na výši vymožené částky bezvýznamné.

7. Výši nákladů exekuce okresní správně stanovil podle exekutorského tarifu ve znění do [datum] (čl. II. přechodná ustanovení vyhlášky č. 441/2016 Sb.). Jsou tvořeny odměnou stanovenou podle § 11 odst. 2 této vyhlášky ve výši [částka] a výdajovým paušálem ve výši [částka] dle § 13 odst. 1 téže vyhlášky a celkem i s DPH činí [částka].

8. Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů rozhodnutí okresního soudu ve výroku IV. podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

9. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. ř. Odvolatelka nebyla v odvolacím řízení úspěšná, a proto ji stíhá povinnost nahradit povinnému i soudní exekutorce náklady odvolacího řízení. Protože jim však žádné nevznikly, rozhodl odvolací soud výrokem II. tohoto usnesení tak, že se žádnému z účastníků řízení ani soudnímu exekutorovi náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.