29 CO 92/2022

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Petry Kořínkové a soudkyň JUDr. Hany Horákové a JUDr. Lenky Rutové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částka , o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 12. 2021, č. j. 34 C 60/2021-63 <b>I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši [částka] do 7 dnů od právní moci tohoto rozsudku u advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].</b> 1. Rozsudkem ze dne [datum] okresní soud výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka], a výrokem II uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši [částka].

2. V odůvodnění rozsudku okresního soudu vysvětlil, že žalobkyně se domáhala po žalovaném žalované částky s odůvodněním, že mu půjčila celkem [částka], které se žalovaný zavázal ústně vrátit nejpozději do konce roku 2011. Půjčená částka byla žalovaným použita na financování jeho podnikání a rekonstrukci domu, ve kterém žalovaný podnikal, a účastníci zde také společně bydleli. Provedenými důkazy okresní soud zjistil a považoval za prokázané, že žalobkyně získala tvrzené finanční prostředky z meziúvěru ze stavebního spoření, který jí byl poskytnut [právnická osoba] na bytové potřeby, žalovaný naopak prokázal, že na tento meziúvěrový účet poukázal ze svého částku [částka]. Žalobkyně tedy prokázala, že žalovanému půjčila částku [částka], přesněji řečeno [částka], takže po zohlednění platby žalovaného by nedoplatek půjčky činil [částka]. Žalobě však nebylo možno vyhovět ani v tomto rozsahu, neboť žalovaný namítl promlčení pohledávky žalobkyně a soud tuto námitku shledal oprávněnou. Ve smyslu § 3036 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. bylo nutné nárok žalobkyně a jeho promlčení posoudit podle předchozí právní úpravy. Podle 101 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. tříletá promlčecí doba běžela ode dne, kdy mohlo právo být vykonáno poprvé, což bylo v daném případě dnem [datum], neboť podle tvrzení žalobkyně žalovaný se zavázal vrátit půjčenou částku nejpozději do konce roku 2011. Promlčecí tříletá lhůta proto skončila dnem [datum], zatímco žaloba byla podána v prosinci 2020. Pokud žalovaná namítala, že její nárok promlčený není, protože spolu účastníci žili ve společné domácnosti, tato okolnost neměla žádný vliv na běh promlčecí doby, neboť závazek a jeho splatnost nesouvisely se soužitím účastníků ve společné domácnosti a splatnost závazku žalovaného tak nastala podle dohody účastníků nejpozději dnem [datum] Okresní soud proto žalobu o zaplacení částky [částka] zcela zamítl a úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení ve výši [částka], která představuje náklady zastoupení advokátem za 6,5 úkonu právní služby vyjmenovaných v odůvodnění po [částka] podle § 7, § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 7 paušálních náhrad výdajů 7x [částka].

3. Proti tomuto rozsudku podala v zákonné patnáctidenní lhůtě odvolání žalobkyně. Má za to, že okresní soud chybně posoudil nárok žalobkyně jako promlčený a nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 1374/2008 zohledňující v otázce promlčení společné soužití účastníků. Žalobkyně přitom prokázala, že účastníci společně hospodařili a tvořili rodinu až do konce roku 2017. Jinak bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla [částka], jeho zaplacení se domáhala žalobou z titulu bezdůvodného obohacení, bylo prokázáno, že žalovaný tyto prostředky investoval do rekonstrukce domu ve svém vlastnictví a že nedodržel svůj závazek vrátit žalobkyni do konce roku 2011 tyto prostředky z výnosu svého podnikání, resp. podle výpočtu žalobkyně a zjištění soudu jí žalovaný v průběhu let 2011 – 2019 na dluh plnil v celkové výši [částka], takže svůj dluh uznal, ale toto plnění nelze na jeho závazek započíst, protože žalobkyně byla nucena na poskytnutý úvěr sama plnit. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude zcela vyhověno a žalovanému uložena plná náhrada nákladů řízení.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně písemně vyjádřil. Navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu s tím, že tento soud podle jeho názoru správně posoudil otázku promlčení. Žalobkyně se v průběhu řízení, zejména i při jednání dne [datum], vyjádřila jednoznačně tak, že žalovanému půjčila částku [částka] a že se žalovaný zavázal celou částku [částka] jí vrátit do konce roku 2011. Právním důvodem poskytnutých částek podle tvrzení žalobkyně tedy byla smlouva o půjčce podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb. a není proto přiléhavý její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, v jehož věci se jednalo o bezdůvodné obohacení. Žalobkyně pak konkrétní investice do domu žalovaného z uvedených finančních prostředků ani neprokázala, žalovaný se v řízení bránil tím, že na investice do domu sám uzavřel smlouvu o úvěru a finanční prostředky poskytnuté žalobkyní byly spotřebovány na běžný chod domácnosti.

5. Vzhledem k tomu, že odvolatelka namítá pouze nesprávné právní posouzení věci okresním soudem, odvolací soud za podmínek § 214 odst. 3 o. s. ř. rozhodl o odvolání žalobkyně bez nařízení jednání. Podané odvolání neshledal odvolací soud důvodným.

6. Z obsahu spisu zjištěno, že žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu původně domáhala zaplacení částky [částka] s odůvodněním, které odpovídalo spíše bezdůvodnému obohacení žalovaného. Uvedla, že se žalovaným žila ve společné domácnosti a z jejich vztahu se narodily tři děti, podílela se také na podnikání žalovaného a zařizovala provoz cukrárny na adrese [ulice a číslo] ve [obec]. Dohodli se na uzavření úvěrové smlouvy žalobkyní, aby takto získali prostředky investované do budovy a podnikání žalovaného. Žalovaný nejprve hradil úvěrové splátky, posléze je však přestal hradit a [částka] úvěrující bance zaplatila žalobkyně jako tehdejší družka. Investovala tak ze svých prostředků do majetku žalovaného, čímž se žalovaný nedovoleně obohatil. V reakci na vyjádření žalovaného, který popíral, že finanční prostředky z úvěru žalobkyně byly investovány do jeho nemovitosti, poukazoval na to, že sám také převzal úvěr od banky, doplnila žalobkyně prostřednictvím svého zástupce podáním ze dne [datum] svá tvrzení tak, že se jednalo o zápůjčku finančních prostředků žalovanému a ten se zavázal, že úvěr bude splácet, celá částka byla investována do rekonstrukce domu žalovaného a nešlo o prostředky použité v rámci běžných potřeb společného hospodaření. Po nuceném odstěhování žalobkyně ze společné domácnosti již nedošlo ani k převodu podílu na společnosti [právnická osoba], kde pracovala a převod jí byl žalovaným přislíben. V podání ze dne [datum] pak žalobkyně doplnila, že se žalovaný zavázal, že bude splácet jednotlivé splátky úvěru, který převzala, a celková částka bude vyrovnána do konce roku 2011. Žalovaný však tento slib neplnil a žalobkyně proto byla nucena úvěr splácet sama. Při jednání soudu dne [datum] pak žalobkyně určité rozpory ve svých tvrzeních vysvětlila tak, že žalovaný se zavázal splácet poskytnuté finanční prostředky nikoliv podle splátkového kalendáře daného úvěrovou smlouvou, ale zavázal se, že jí vrátí celou částku ve výši [částka] do konce roku 2011. Písemným podáním svého zástupce ze dne [datum] pak žalobkyně uvedla, že žalovaný se zavázal celý dluh splatit nejpozději do konce roku 2011, byť splátkami na úvěr poskytnutý žalobkyni.

7. Z tvrzení žalobkyně tedy vyplývá, že žalovanému poskytla finanční prostředky získané úvěrovou smlouvou, kterou uzavřela s [anonymizována tři slova], přičemž žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky jí vrátit nejpozději do [datum] platbami poskytovanými za ni úvěrujícímu peněžnímu ústavu. Účastníci tedy uzavřeli konkrétní smlouvu o tom, že žalobkyně poskytne žalovanému tyto finanční prostředky a žalovaný jí je vrátí do konce roku 2011. To odpovídá ustanovení § 657 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., podle něhož smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Na charakteru této smlouvy ničeho nemění skutečnost, že půjčené prostředky byly čerpány z úvěrového účtu žalobkyně a na něj také měly být žalovaným vráceny, jde pouze o řešení místa plnění. Pokud by tyto okolnosti mohly komplikovat posouzení věci jako smlouvy o půjčce podle § 657 občanského zákoníku, šlo by o smlouvu nepojmenovanou, blížíce se obsahem smlouvě o půjčce podle § 657 občanského zákoníku. Zásadní však je skutečnost, že podle tvrzení žalobkyně zde byla výslovná dohoda mezi ní a žalovaným o tom, že mu poskytne konkrétní částku na investici do jeho majetku, a žalovaný jí tyto finanční prostředky vrátí ve sjednaném termínu rovněž na dohodnuté místo plnění- její úvěrový účet. Nešlo tedy o případ, kdy by plnění bylo poskytnuto bez konkrétní smlouvy a tedy bez právního důvodu, což by bylo možno kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, a nešlo ani o právní důvod, který odpadl, ve smyslu § 451 odst. 2 občanského zákoníku.

8. Pouze v takovém případě by přitom bylo možno použít závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1374/2018, jehož se dovolává žalobkyně. Na rozdíl od současné právní úpravy zákonem č. 89/2012 Sb. vylučoval občanský zákon č. 40/1964 Sb. běh promlčecí lhůty pouze ve vztahu mezi zákonnými zástupci a nezletilými dětmi a mezi manželi (§ 114 z.č. 40/1964 Sb.) Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1374/2018 učinil závěr, že pokud v průběhu společného soužití před uzavřením manželství žalobce vynaložil bez konkrétní smlouvy své výlučné prostředky na zhodnocení domu ve výlučném vlastnictví žalované s předpokladem jejich trvalého soužití a bydlení v tomto domě, nevzniklo bezdůvodné obohacení žalované již poskytnutím peněz žalobcem, ale teprve zrušením společného soužití účastníků, čímž odpadl právní důvod, pro nějž žalobce své prostředky vynakládal. Subjektivní promlčecí doba dvou let začala běžet teprve od této doby.

9. V daném případě sice bylo mezi účastníky podle tvrzení žalobkyně dohodnuto, že finanční prostředky z úvěru, který převzala od stavební spořitelny, použije žalovaný na stavební úpravy nemovitosti, která byla v jeho výlučném vlastnictví, přičemž i žalobkyně v této nemovitosti podnikala, pracovala a bydlela, finanční prostředky však neměly být poskytnuty s účelem vázaným na společné soužití, ale nehledě na trvání vztahu mezi účastníky, měly být žalobkyni vráceny poukázáním plateb na úvěrový účet žalobkyně do [datum]. Ze strany žalovaného šlo tedy o závazek ze smlouvy o půjčce nebo smlouvy nepojmenované, obsahem se blížící smlouvě o půjčce, jehož splnění nesouviselo se společným soužitím účastníků. Půjčka peněz žalovanému byla sice motivována společným soužitím a společným užíváním nemovitostí, na něž měla být použita, šlo však pouze o pohnutku k uzavření smlouvy o půjčce, a trvání společného soužití nemělo žádný vliv na obsah závazku a jeho splnění oběma stranami. Žalobkyni tedy ničeho nebránilo domáhat se po žalovaném vrácení finančních prostředků již v průběhu soužití třeba i soudní cestou a promlčecí doba tak začala běžet od [datum], jak správně dovodil okresní soud. Na běh této promlčecí doby pak nemá vliv okolnost, že se účastníci rozešli a svůj vztah ukončili teprve v roce 2017, nehledě na to, že žalobkyně žalobu podala teprve [datum], tedy po dalších 3 letech. Ani při právní kvalifikaci nároku žalobkyně z titulu vydání bezdůvodného obohacení by však žaloba nemohla být včasná, neboť by marně uběhla přinejmenším dvouletá subjektivní lhůta plynoucí od roku rozchodu účastníků v roce 2017, ohledně níž ustanovení § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. stanovilo, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za 2 roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, což by žalobkyně zjistila právě nejpozději při zrušení společného soužití s žalovaným.

10. Okresní soud tedy postupoval správně, když žalobu o zaplacení částky [částka] zcela zamítl pro promlčení pohledávky žalobkyně. Částečné plnění žalovaného na dluh, kterým argumentuje žalobkyně v podaném odvolání, nemá pro promlčení nároku žádný význam, neboť občanský zákoník č. 40/1964 Sb. v ustanovení § 110 odst. 1 prodlužoval promlčecí lhůtu na 10 let pouze pro případ, že právo bylo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše.

11. Na okraj možno poznamenat, že pokud by se žalobkyně důsledně domáhala vrácení finančních prostředků žalovaným z titulu bezdůvodného obohacení, posouzení otázky, zda a v jakém rozsahu žalovanému bezdůvodné obohacení vzniklo za situace, že v této nemovitosti žalobkyně řadu let bydlela i s 3 dětmi, rovněž zde i podle svého tvrzení pracovala, by bylo velmi složité a rozhodně by nepostačovalo zjištění, že žalobkyně si vzala úvěr, z něhož byly placeny investice do této nemovitosti, byť ve výlučném vlastnictví žalovaného.

12. Okresní soud správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení, kterou přiznal úspěšnému žalovanému podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a tyto náklady také správně vyčíslil. Pro stručnost odvolací soud v tomto směru odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu v odst. 13.

13. Proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v celém rozsahu potvrdil podle § 219 o. s. ř.

14. Žalobkyně neuplatňovala žádné skutečnosti odůvodňující případné použití § 150 o. s. ř., jenž umožňuje, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, výjimečně nepřiznat náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti, a takové skutečnosti nejsou patrné ani ze spisu.

15. Odvolací soud proto také v odvolacím řízení přiznal náhradu nákladů tohoto stádia řízení. Jde o náklady právního zastoupení v rozsahu 1 úkonu právní služby za [částka] podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) a jednu paušální náhradu výdajů [částka] podle § 13 odst. 1, 3 téže vyhlášky.