30 Co 149/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Flanderky a soudců Mgr. Petry Vogelové a Mgr. Jana Věženského ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 56 429,20 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 58 C 168/2025-21 ze dne 14. 4. 2026

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 38 328,91 Kč od 9. 12. 2024 do 2. 6. 2026 a úroku z prodlení ve výši 3,5 % ročně z částky 38 328,91 Kč od 3. 6. 2026 do zaplacení, potvrzuje.

II. V části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 38 328,91 Kč od 3. 6. 2026 do zaplacení, se napadený rozsudek mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 38 328,91 Kč od 3. 6. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 38 328,91 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II zamítl žalobu, co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 18 100,29 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 908,71 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 50 780,39 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, úrokem 15 % ročně z částky 50 021,62 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 363,49 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 5 648,81 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, úrokem 15 % ročně z částky 5 463,07 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení, a výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 56 429,20 Kč s příslušenstvím. Povinnost žalované k úhradě této částky dovozovala ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota uzavřené dne datum mezi její právní předchůdkyní – společností Anonymizováno právnická osoba, která v České republice jednala prostřednictvím právnická osoba, IČO IČO (dále též jen „předchůdkyně žalobkyně“), a žalovanou, na jejímž základě byl žalované poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 50 000 Kč, dále ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota uzavřené dne datum, podle které předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 10 535 Kč odpovídající ceně za zboží u zprostředkovatele úvěru. Ze smlouvy č. hodnota požadovala žalobkyně uhradit zbývající část jistiny 50 021,62 Kč, poplatky 758,77 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 3 908,71 Kč, smluvní úrok ve výši 15 % ročně z částky 50 021,62 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50 780,39 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení. Ze smlouvy č. hodnota požadovala uhradit zbývající část jistiny 5 463,07 Kč, poplatky 185,74 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 363,49 Kč, smluvní úrok ve výši 15 % ročně z částky 5 463,07 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 648,81 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení.

3. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byly uzavřeny tvrzené úvěrové smlouvy. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne datum se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr se sjednaným úvěrovým rámcem ve výši 50 000 Kč. Za období od 30. 3. 2022 do 20. 3. 2023 čerpala žalovaná celkovou částku 75 236,91 Kč, na svůj dluh z této smlouvy uhradila za dobu od 13. 4. 2022 do 12. 6. 2023 částku celkem 39 627 Kč. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne datum předchůdkyně žalobkyně poskytla dne 1. 2. 2022 žalované úvěr na nákup výpočetní techniky ve výši 10 535 Kč, přičemž žalovaná na tento úvěr uhradila celkem 7 815 Kč. Podle okresního soudu předchůdkyně žalobkyně nesplnila svoji zákonnou povinnost, když s odbornou péčí nezkoumala schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále též jen „z. s. ú.“), a proto jsou uzavřené smlouvy podle § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatné. V takovém případě má žalovaná povinnost vrátit žalobkyni toliko jistinu, a protože byla splatnost stanovena teprve napadeným rozsudkem, nelze dovozovat prodlení žalované a přiznat žalobkyni právo na úroky z prodlení. Okresní soud proto žalobě vyhověl pouze částečně a žalobkyni přiznal toliko právo na zaplacení dosud nesplacených částí jistin v celkové výši 38 328,91 Kč. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), se zohledněním skutečnosti, že převážně úspěšné žalované žádné náklady v řízení nevznikly.

4. Proti výroku II uvedeného rozsudku v části, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky Anonymizováno 38 328,91 Kč od 9. 12. 2024 do zaplacení, se včas odvolala žalobkyně, která navrhuje jeho změnu tak, že bude žalované uloženo zaplatit i uvedený úrok z prodlení. Nenapadá přitom závěr okresního soudu o neplatnosti uzavřených smluv, nesouhlasí však s tím, že by se žalovaná dosud neocitla v prodlení s úhradou částky 38 328,91 Kč. Žalované totiž podle žalobkyně vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu v návaznosti na výzvu k vrácení dlužné částky. Dne 25. 11. 2024 bylo žalované odesláno oznámení o postoupení pohledávky, ve kterém současně žalovaná byla vyzvána k vrácení dluhu žalobkyni. Nejpozději třetí den po odeslání se uvedená výzva dostala do sféry žalované, následně dne 9. 12. 2024, v důsledku marného uplynutí desetidenní lhůty poskytnuté ke splnění dluhu, se žalovaná dostala do prodlení. Opětovně byla k úhradě dlužné částky žalovaná vyzvána předžalobní výzvou ze dne 14. 4. 2025, ve které jí byla stanovena lhůta k zaplacení do 29. 4. 2025. Žalovaná přitom netvrdila ani neprokázala, že by nebylo v jejích možnostech vrátit poskytnutou jistinu ve stanovené lhůtě. V tomto směru nese břemeno tvrzení a důkazní žalovaná, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025. Z uvedeného rozložení procesních povinností pak podle žalobkyně plyne závěr, že žalobkyni tíží povinnost tvrzení a důkazní ohledně toho, že žalovanou řádně vyzvala ke splnění pohledávky, přičemž do prodlení se žalovaná, která neprokázala své majetkové poměry, dostala poté, co byla vyzvána k úhradě dluhu. Tyto závěry plynou podle žalobkyně také z řady rozhodnutí krajských soudů, které v odvolání zmiňuje.

5. Žalovaná zůstala v odvolacím řízení zcela nečinná, k odvolání žalobkyně se nevyjádřila.

6. Odvolací soud dle § 214 o. s. ř. v mezích podaného odvolání v souladu s § 212 o. s. ř. přezkoumal výrok II napadeného rozsudku v části, jíž byl okresním soudem zamítnut požadavek na zaplacení částky úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 38 328,91 Kč od 9. 12. 2024 do zaplacení, a dále obsahově závislý výrok o nákladech řízení, jakož i předcházející řízení před okresním soudem, učinil tak dle § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili (za použití § 101 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.). Dospěl přitom k závěru, že jsou zde důvody zčásti pro potvrzení napadené části výroku II rozsudku okresního soudu a zčásti důvody pro jeho změnu.

7. Pokud jde o právní hodnocení, okresní soud správně podřadil závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným založený takovou smlouvou režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a zároveň s ohledem na povahu účastníků režimu z. s. ú. Učinil pak správné a v odvolacím řízení nijak nezpochybněné závěry o absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru z důvodu, že žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru žalované v postavení spotřebitele před poskytnutím úvěru v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru dostatečným způsobem nezkoumala schopnost žalované splácet úvěr.

8. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

13. S ohledem na výše uvedené je nutno § 87 odst. 1 z. s. ú. ve znění účinném do 28. 5. 2022 vykládat eurokonformním způsobem tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti, byť výslovné znění zákona hovořilo o tom, že spotřebitel musí námitku neplatnosti uplatnit (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20).

14. Důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy je povinnost žalovaného spotřebitele dle § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú. vrátit (pouze) peníze úvěrem poskytnuté v době přiměřené jeho možnostem. To, že žalovaný má peníze vrátit „v době přiměřené“ jeho možnostem, odlišuje postavení žalovaného jako úvěrovaného spotřebitele od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy, jak je upraveno obecným ustanovením § 2993 o. z. Povinnost žalovaného, resp. splatnost jeho závazku, není vázána na výzvu věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž je určena buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Není-li zde takového určení, nelze dovozovat prodlení žalovaného jako dlužníka (§ 1968 o. z.) a nelze žalobkyni přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.), jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3671/2021. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dále dovodil, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ve vztahu speciality k obecným ustanovením o bezdůvodném obohacení a upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Smyslem je při akcentaci ochrany spotřebitele vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy tak, že spotřebiteli je při neexistenci dohody účastníků určena nová doba splatnosti pro vrácení jistiny, přičemž je zároveň postihován poskytovatel spotřebitelského úvěru, který zapříčinil nedostatečným posouzením úvěruschopnosti žadatele neplatnost smlouvy, tím, že nezíská smluvní úroky a poplatky a jistinu obdrží právě až v nové době splatnosti. K určení „přiměřené doby“ soudem pak může dojít nejen na návrh některého z účastníků v samostatném řízení o žalobě „na určení doby plnění“, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, případně vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Spor zde přitom není pouze v případě, že je uzavřena dohoda účastníků o splatnosti. Není-li takové dohody, soud je vždy povinen nově vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy, a tedy určit dobu splatnosti bez ohledu na to, zda byl podán návrh účastníka dle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru či nikoliv.

15. S ohledem na tyto závěry je zřejmé, že pokud okresní soud s poukazem na ustanovení § 87 z. s. ú. neuložil žalované povinnost zaplatit také úrok z prodlení z nevrácené jistiny s tím, že k prodlení žalované nedošlo, neboť doba plnění nebyla dohodnuta ani (dosud) určena soudem, postupoval ke dni vyhlášení napadeného rozhodnutí správně.

16. Z uvedeného plyne, že právní názor žalobkyně, která okamžik vzniku prodlení žalované se splněním povinnosti podle § 87 odst. 1 věty třetí z. s. ú., tedy povinnosti vrátit nesplacenou část jistiny spotřebitelského úvěru, váže na uplynutí lhůty k plnění obsažené v její výzvě odeslané žalované 25. 11. 2024, není správný.

17. Pokud pak žalobkyně ve svém odvolání poukazovala na rozhodnutí a praxi jiných odvolacích soudů ohledně přiznávání zákonného úroku z prodlení v návaznosti na zaslanou výzvu k plnění, pak odvolací soud těmito rozhodnutími není vázán a se žalobkyní prezentovanými závěry nesouhlasí, neboť tyto jsou v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, jak na ně bylo shora odkázáno. Odvolací soud naopak rozhodl ve shodě s rozhodovací praxí ostatních senátů zdejšího odvolacího soudu (např. rozsudek ve věci sp. zn. 29 Co 150/2025 ze dne 23. 7. 2025 či sp. zn. 35 Co 79/2025 ze dne datum), jakož i ve shodě s rozhodovací praxí jiných krajských soudů, srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2026, č. j. 74 Co 62/2025-153, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2026, č. j. 47 Co 152/2025-84, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2025, č. j. 75 Co 234/2025-92, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 12. 9. 2024, č. j. 75 Co 188/2024-366.

18. Žalovaná je tak povinna dluh vrátit v době přiměřené jejím možnostem. Odvolací soud souhlasí s žalobkyní, že obecně je věcí žalovaného spotřebitele, aby poskytl ohledně svých možností splácet dluh soudu potřebné informace a aby případně takto tvrzené možnosti též věrohodně doložil (správně tedy v tomto směru poukazuje žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025). K tomu však v daném případě nedošlo. Proto okresní soud nepochybil, když dovodil, že je obecně přiměřenou dobou k plnění doba třídenní. Tedy od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, se okresní soud nijak v napadeném rozhodnutí neodchýlil.

19. Protože však i pro odvolací soud dle § 154 odst. 1 o. s. ř. a § 211 o. s. ř. platí, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (vydání), musel odvolací soud přihlédnout ke skutečnosti, že v průběhu odvolacího řízení již uplynula doba, kterou okresní soud stanovil dle § 87 odst. 1 z. s. ú. k vrácení zbývající části jistiny.

20. V daném případě okresní soud v odvoláním nenapadeném, a tedy již pravomocném, výroku I uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 38 328,91 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Stanovil tak v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 z. s. ú. novou dobu splatnosti nevrácené části jistiny odvislou od nabytí právní moci. Jelikož tento žalobě (částečně) vyhovující výrok nabyl právní moci dne 30. 5. 2026 (žalované byl rozsudek okresního soudu doručen dne 14. 5. 2026), byla žalovaná povinna vrátit žalobkyni nesplacenou část jistiny do 2. 6. 2026 (úterý). Protože tak žalovaná neučinila, ocitla se dnem následujícím, tedy 3. 6. 2026, ve smyslu § 1968 o. z. v prodlení, což dle § 1970 o. z. zakládá právo žalobkyně na úrok z prodlení od tohoto data, a to ve výši 11,5 % ročně dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013.

21. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 38 328,91 Kč od 3. 6. 2026 do zaplacení, změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni zaplatit žalobkyni v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 38 328,91 Kč od 3. 6. 2026 do zaplacení.

22. Ve zbývající části odvolací soud neshledal odvolání důvodným, a proto dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil napadený rozsudek v části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 38 328,91 Kč od 9. 12. 2024 do 2. 6. 2026 a úroku z prodlení ve výši 3,5 % ročně z částky 38 328,91 Kč od 3. 6. 2026 do zaplacení.

23. Ve zbývajícím rozsahu nebyl rozsudek okresního soudu odvoláním napaden a je již pravomocný.

24. Protože odvolací soud napadený rozsudek částečně změnil, musel dle § 224 odst. 2 o. s. ř. nově rozhodnout i o nákladech řízení před okresním soudem. O těch bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když účastníci měli v řízení úspěch pouze částečný s tím, že převážně neúspěšná byla s ohledem na žalobní požadavek žalobkyně (při posuzování úspěchu účastníků ve věci je nutné vycházet nejen z žalované jistiny, ale i z veškerého příslušenství, které bylo předmětem řízení, a to ke dni rozhodnutí soudu). Žalovaná však v řízení před okresním soudem žádné náklady nevynaložila, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení byl úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 38 328,91 Kč od 9. 12. 2024 do zaplacení, tj. ke dni rozhodnutí odvolacího soudu částka 9 717,75 Kč. Bylo-li žalobkyni odvolacím soudem přiznáno v důsledku částečné změny napadeného rozsudku právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 38 328,91 Kč od 3. 6. 2026 do zaplacení, pak jde ke dni rozhodnutí odvolacího soudu o částku 917,79 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byla v odvolacím řízení úspěšná žalovaná, která však ani v odvolacím řízení žádné náklady nevynaložila, proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Účastník může podat dovolání k Nejvyššímu soudu do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může se oprávněný domoci plnění v řízení o výkon rozhodnutí či v řízení exekučním.